Mexický trenér je osobnost. Bojovník baskického původu, jehož se zastal Ujfaluši

Přezdívají mu El Vasco, čili Bask. Přesto je Mexičan, tělem i duší. Fotbalovou reprezentaci své země vede Javier Aguirre (67) na mistrovství světa už potřetí, pokaždé s ní postoupil ze základní skupiny. Včetně letošního roku, kdy má místo v další fázi jisté už před závěrečným kláním s Českem. Na rozdíl od soupeře, který bude čekat na jeho chybu.

Aguirre je však natolik ostřílený, aby se jí vyvaroval. Bývalý reprezentační záložník si poradil s obrovským tlakem, který na něm leží za výsledky národního týmu na domácí půdě. Je ceněný nejen pro své taktické a motivační schopnosti, nýbrž také pro umění vzkřísit svou vášní i hromovým hlasem zvadlé týmy. Právě to byl důvod, proč jej národní svaz předloni povolal do zbraně, neboť reprezentace byla rozvrácená.

Na Copa América vypadli Mexičané už v základní skupině, což se jim nestalo devět let. Byla potřeba najít respektovaného a zkušeného lodivoda, který připraví mužstvo na mimořádnou zkoušku. A kdo jiný by to měl zvládnout než kouč, jenž ze všech v zemi dosáhl největších úspěchů v evropském fotbale?

Většinu kariéry totiž strávil ve Španělsku, zemi svých rodičů, kteří z ní prchli v roce 1951 před občanským konfliktem a Frankovým režimem. Ten jeho tátu v 17 letech zatkl během druhé světové války coby příslušníka hnutí odporu a jako zajatce jej poslal na frontu do severní Afriky. "Možná proto jsem takový bojovník," přemítá Aguirre, hrdý na svůj baskický původ.

Snad jen jeden člověk ho v životě rozplakal - legendární nizozemský kouč Rinus Michels, který Aguirreho vedl na začátku 80. let sezonu coby hráče, když jej jeho mateřský klub América poslal na hostování do Los Angeles, aby získal ostruhy. "Říkal: ‘Vy, Mexičani, vůbec fotbalu nerozumíte a vaše země páchne.’ Byl hodně drsný," vzpomíná Aguirre.

Přesto nakonec udělal slušnou hráčskou kariéru, završenou nešťastným momentem na domácím mistrovství světa v roce 1986, kdy byl v prodloužení čtvrtfinále s Německem vyloučen a jeho spoluhráči následně vypadli na penalty. Na mezinárodní scénu se pak vrátil jako asistent kouče reprezentace jen o osm let později na šampionátu v USA.

Po angažmá v domácí lize sbalil kufry a s manželkou a třemi syny, jimž všem dal baskická jména, se vypravil do Madridu, kde studoval trenérskou akademii slavného Realu. Když však následně nesehnal práci, rozhodl se vrátit do Mexika. Bylo léto 1998, v sousední Francii se konalo mistrovství světa, tak to vzali přes St. Étienne, kde El Tri hráli proti silnému Nizozemsku. Jako fanoušek s rodinou řvali štěstím, když jejich tým vybojoval remízu 2:2 a tím i postup do play off.

Slavilo se do noci, Mexičané ovládli centrum města a tam Aguirre potkal své dva dávné kamarády. Když se jim svěřil, že momentálně hledá práci, jeden z nich mu s naprostou jistotou řekl: "Aguirre, Aguirre. Za čtyři roky povedeš nároďák na mistrovství světa ty." Proroctví opilých kumpánů se vyplnilo do puntíku. Vítězství v základní skupině o tři body před Itálií a účast v play off udělalo ve světě dojem a tentokrát už o nabídky nouzi neměl.

Vybral si Osasunu, kde působil i jako hráč, coby majitel španělského pasu díky rodičům měl působení v Evropě ulehčené. Podceňovaný tým dovedl do finále Španělského poháru (což později zopakoval i s Mallorkou) a na senzační čtvrtou příčku v lize. Okamžitě po něm sáhlo Atlético Madrid, s nímž zopakoval stejnou pozici, což bylo pro klub nejlepší umístění od titulu v roce 1996.

A také účast v Lize mistrů, pro níž si v létě 2008 vyhlédl i českého obránce Tomáše Ujfalušiho. Ten už měl podepsanou předsmlouvu v Seville, nicméně změnil názor, klub jej z dohody poměrně složitě vykoupil a elegantní reprezentační stoper otevřel dveře velkoklubu, z nějž jej dokonce chtěl přetáhnout slavný Real. Pod Aguirrem hrál pravidelně, zažil s ním i soustředění v Mexiku. Španělská média o něm dokonce psala, že je nový Franz Beckenbauer.

Když mu nedlouho poté hrubě nevyšel zápas na Camp Nou, Barca jeho tým rozprášila 6:1, přes Ujfalušiho šly tři góly a ještě zavinil penaltu neuvážlivým faulem na Messiho, který běžel pryč ze šestnáctky, Aguirre se za něj postavil. "Je to politováníhodné. Neexistuje žádná omluva pro to, jak jsme dostali tři góly za osm minut. Ale já jsem ten, kdo je za to zodpovědný. Nasadil jsem špatnou sestavu, nezvládli jsme přípravu, neudělal jsem v průběhu nějaké změny v útoku..." sypal si popel na hlavu.

Tři měsíce nato byl propuštěn. A tentokrát se role otočily a zastal se jej Ujfaluši, jehož obrana vzbudila ve španělském tisku velký ohlas. "Mně osobně se nelíbí, jak je s trenéry zacházeno. Je to hlavně vina nás, hráčů. My jsme byli v posledních pěti zápasech na hřišti, my jsme za současné výsledky nejvíc zodpovědni," hájil mexického kouče tehdejší kapitán národního týmu.

I tak vydržel Aguirre na tuze vrtkavém křesle kouče Atlétika třetí nejdelší období od 60. let minulého století po legendárním Luisi Aragonésovi a Srbovi Radomiru Antičovi. Odtud mířil opět na lavičku mexické reprezentace, jež potřebovala zachránit nepovedenou kvalifikaci na MS 2010. Zarputilý Bask opět uspěl. "Změnil mentalitu mexických hráčů," podotkl na jeho adresu legendární záložník Alberto García Aspe, jenž v národním týmu odběhal přes 100 zápasů.

Nyní Aguirreho čeká vrchol kariéry. "Považuju se za šťastného člověka. Kvůli tomu, co dělám, že jsem Mexičan... a protože nejlepší chvíli mé trenérské dráhy mám teprve před sebou," prohlásil před šampionátem na domácí půdě. Budou na něm po vzájemném duelu s s jeho týmem pokračovat i Češi?

Článek byl původně publikován pro Livesport Zprávy.