Sedm spokojených a mnoho dalších. Jak se vyvíjí kvalifikace na mistrovství světa?

V Evropě sice kvalifikace na mistrovství světa 2026 sotva začala, ve většině světa už se ale naopak chýlí k závěru a známe prvních 7 šťastných postupujících. V Oceánii už je dokonce definitivně hotovo a světě div se, zázrak se nekonal a Nový Zéland si v klidu dokráčel pro postup.

Severoamerické mistrovství světa mělo tři jisté postupující hned po určení pořadatelů - Kanada, USA a Mexiko se tak s kvalifikací nemusí trápit. Nicméně o žádnou kontroverzi nejde, jelikož jde v současnosti o nejsilnější týmy své kvalifikační zóny. V zóně CONCACAF tak zbyla 3 kvalifikační místa (a jedno barážové). Tuto zónu mi ale dovolte přeskočit, jelikož kvalifikace je zde kvůli čerstvě ukončené Lize národů teprve na samém začátku a lze pouze říct, že všichni favoriti do ní vykročili zdárně bez ztráty bodu. Ze stejného důvodu zatím vynecháme evropskou část, kde po pouhých dvou zápasech není moc co hodnotit.

Že se nově bude účastnit mistrovství světa 48 týmů, to asi všichni fanoušci fotbalu vědí. Značný počet postupujících ale vyžadoval množství úprav v kvalifikačním formátu v jednotlivých kontinentálních konfederacích. Žádné změny ale nebyly v klasicky "ligovém" klání 10 členů jihoamerické zóny CONMEBOL. Afričané vsadili na jednoduchý formát 9 skupin po 6 týmech, z nichž na MS postoupí vítězové skupin a vítěz play off mezi čtyřmi nejlepšími druhými týmy postoupí do mezikontinentální baráže. O něco složitější je evropský systém, kde se do baráže o postup míchají ještě výsledky Ligy národů.

V Asii je systém kvalifikace vzhledem k vysokému počtu států poměrně zdlouhavý, důležitá je ale až nynější skupinová fáze. Z každé ze tří skupin postupují 2 týmy přímo na MS. Šest týmů ze třetích a čtvrtých míst ale ještě zabojuje ve dvou skupinách po třech týmech o vstupenku na MS - vítězové skupiny postupují přímo, týmy ze druhých míst si to v play off rozdají o mezikontinentální baráž. Popis to byl vyčerpávající, tak už se pojďme podívat, koho na MS můžeme čekat a zda se dočkáme nějakých těch neokoukaných států, dresů a tváří.

Začneme tedy tou částí kvalifikace, která už od začátku příliš neslibovala velká překvapení. Oceánská část kvalifikace utrpěla už dávno (nutno říct, že logickým) odchodem Austrálie a Novému Zélandu konkurence jen tak nevyroste. Žádná z lig v regionu není profesionální a na úrovni reprezentací je to znát. Celkové skóre All Whites bylo na konci kvalifikace 29:1 po 5 zápasech. No, co k tomu víc dodat.

Alespoň krátce ale vzdejme hold Nové Kaledonii, která až do 60. minuty dokázala zuby nehty držet skóre 0:0 a nebýt kiksování pouze 177 cm vysokého brankáře Nyikeineho při prakticky každém centru, možná by matné All Whites dokázala vynulovat i po základní hrací době... Možná. Faktem je, že šance Nové Kaledonie byly od začátku minimální.

Dobrý dojem zanechal alespoň univerzál v záloze Joris Kenon hrající momentálně až šestou nejvyšší francouzskou soutěž. Pokud měl štěstí a zápas někdo ve Francii sledoval, možná se o nějakou tu úroveň výš v tamním fotbale posune. V interkontinentální baráži ale budou Kaledoňané s největší pravděpodobností snadným soustem pro každého soupeře.

Když 20. března Japonsko porazilo Bahrajn a postoupilo na mistrovství světa, nastal drobný kvalifikační paradox, protože tou dobou v Evropě ještě kvalifikace ani nezačala a na druhém konci světa už byl znám první kvalifikant. O pár dní později díky remíze s Uzbekistánem následoval Japonce i druhý tradiční účastník Írán. Jižní Korea a Austrálie se sice v kvalifikaci dost trápí, ale i oni pravděpodobně doklopýtají k postupu. Asijská část se ale obecně vyvíjí poměrně zajímavě a je možné, že na MS uvidíme dva nováčky.

Tím prvním bude s největší pravděpodobností Uzbekistán, kterému už několikrát účast na MS unikla poměrně těsně. Nyní dvě kola před koncem drží čtyřbodový náskok na Spojené Arabské Emiráty, s nimiž ho čeká v červnu ještě vzájemné utkání. I v případě prohry by ale Uzbekové měli šanci na reparát proti trápícímu se Kataru. Uzbecký fotbal je obecně na vzestupu a tamní mládež dokázala na předloňském juniorském MS dojít alespoň do osmifinále. A s hráči jako Khusanov nebo Shomurodov by Uzbekové neudělali ostudu ani na rozšířeném MS.

Druhým potenciálním nováčkem by mohlo být Jordánsko. Senzační finalista posledního mistrovství Asie bojuje o přímý postup s Irákem, který snad jako by postoupit ani nechtěl. Vše mu hrálo do karet, měl před sebou papírově jednoduché zápasy doma s Kuvajtem a venku s Palestinou (hraný mimochodem ve zmíněném Jordánsku), které ale oba nezvládl.

S Kuvajtem až v nastaveném čase dvěma góly zachránil remízu, s Palestinou naopak přišel na konci zápasu kolaps a palestinská otočka, která poslala Iráčany v tabulce až za Jordánce. Iráčany navíc čekají ještě těžké zápasy doma s Jižní Koreou a venku s Jordánskem, které tak má otevřenou cestu ke své premiéře na MS. Problémem je, že tyto týmy světového druhého až třetího sledu mají bohužel až příliš často tendence nezvládat důležité zápasy. Aby se tak nakonec nesmál ten třetí vzadu - Omán.

Asi jste si všimli, že nepadla zmínka o Saúdské Arábii. Ta se bude muset nejspíš prokousat až přes následující fázi, jelikož zatím nestačí na Japonce ani Australany. Zdánlivě největším překvapením by pak byl postup Indonésie. Proč zdánlivě? Protože Indonésie jakožto bývalá nizozemská kolonie provedla ve svém národním týmu naprosté zemětřesení, do pozice hlavního trenéra uvedli slavného Patricka Kluiverta a do týmu "natahali" přibližně 20 rodilých Evropanů s indonéskými předky. Nejznámějšími z nich jsou pravděpodobně obránce Kodaně Kevin Diks a brankář Emil Audero, který není až tak úplně importovaným hráčem, protože se v Indonésii narodil.

Africká kvalifikace je rozhodně nejvyrovnanější ze všech. Ne nutně to ale značí atraktivitu... S trochou nadsázky totiž naprostá většina týmů na kontinentu hraje úplně to samé a má podobné typy hráčů. Většinou jsou to rychlí a silní vytrvalci s poměrně ucházející individuální technikou (hlavní těžiště kvality je téměř vždy na křídlech), kreativita v ofenzivní části hřiště je ovšem mizerná.

Zato ovšem mnozí Afričané dokážou vykouzlit přehnaně kreativní přihrávku u vlastního pokutového území. Jestli se říká, že fotbal je hra chyb, tak v africké kvalifikaci to platí desetinásobně. Postoupí ty týmy, které jich na konci nahromadí nejméně. A nejméně jich zpravidla dělají severoafrické týmy.

Do toho připočtěte smutně specifické prostředí, kdy značná část týmů kvůli politické situaci nemůže hrát zápasy na půdě své země. S tím je spojená naprostá funkcionářská perla, která se může stát pouze v Africe: ze skupiny E, ze které už před turnajem odstoupila Eritrea kvůli obavám z emigrace svých fotbalistů (jak humanistické), bylo po třech kolech navíc z politických důvodů vyloučeno také Kongo, což způsobilo prekérní situaci - CAF se rozhodla ignorovat fakt, že s Kongem nestihla ani jeden zápas odehrát Tanzanie, která tak bude v kvalifikaci hrát o zápas méně, a to bez jakékoli bodové kompenzace.

Zároveň vzhledem k tomu, že se počítá také tabulka druhých týmů, by člověk odkojený středoevropskou scénou očekával, že kvůli znevýhodnění účastníků skupiny E proběhne přepočet alespoň zde. Chyba lávky, prostě si ideálně vyhrajte všechno, jinak nemáte šanci...

No ale nyní už k tomu, na koho se můžeme těšit na MS. Definitivně kvalifikovaný ještě 4 kola před koncem není žádný tým, s jistotou ale počítejte s Marokem, které už může přeskočit opravdu jen v silně teoretické rovině Niger. Kromě suverénních Maročanů míří za poměrně poklidným postupem také Egypt, Alžírsko, Tunisko a Ghana. Arabská severní Afrika tak nejspíš bude mít téměř stoprocentní zastoupení (Libye už se může s postupem pomalu rozloučit).

Největším překvapením je zatím jednoznačně kritická situace úřadujících vicemistrů Afriky z Nigérie. Ta má 4 kola na to, aby odvrátila obrovskou blamáž, kterou načala už v prvním kole domácí remízou s Lesothem. Nyní má 7 bodů a 6bodovou ztrátu na první Jihoafrickou republiku, se kterou ji ještě čeká venkovní zápas. Ačkoliv pravděpodobně Nigérijci zvládnou překonat Benin a Rwandu a posunou se na druhé místo ve skupině, nemusí jim jejich bodový zisk stačit na proklouznutí mezi 4 nejlepší druhé týmy. Potřebují stáhnout současnou 5bodovou ztrátu.

Druhým zklamáním je jednoznačně Mali. Tým, od kterého se díky produkci kvalitních mladých hráčů už nějakou dobu čeká velký progres, ztroskotává na až příliš primitivní individualistické taktice. Malijci jsou na tom jen o něco lépe než Nigérie - mají jen 9 bodů po 6 kolech a čeká je venkovní zápas s Ghanou. Mají sice o něco jednodušší los než jejich přímí konkurenti o druhé místo Madagaskar a Komory, ale je otázkou, zda to bude na čtveřici nejlepších druhých týmů stačit.

A co další favoriti jako Kamerun nebo Senegal? Kamerun je překvapivě až druhý ve skupině za velmi dobře hrajícími Kapverdami a nedávno si zapsal ostudnou remízu 0:0 se Svazijskem. Senegal je na tom o něco lépe, ale také je až druhý za "Doktory" Kongo. Úřadující šampioni kontinentu Pobřeží Slonoviny zatím zvládají kvalifikaci velmi dobře, těm ale zdatně sekunduje Gabon se solidní osou Ecuele Manga, Lemina, Aubameyang, takže "Sloni" o první postup od roku 2014 budou muset ještě zabojovat.

Nejblíže potenciální senzaci jsou tedy zatím ostrovní Kapverdy, barážové místo ale také může uzmout některá z menších reprezentací. Slušnými výkony se kromě Kapverd prezentují Gabon, Namibie a Mosambik. Bez šance není zatím překvapivě ani Libérie se třemi zástupci z české ligy. Ze hry ještě není úplně ani dobře bránící Súdán, jehož postup by byl v konkurenci Senegalu a DR Kongo prvotřídní senzací a zatím drží stejný počet bodů jako mnohem silnější Senegal.

Nicméně Súdán si cestu na MS zkomplikoval zbytečnou remízou (gól v poslední minutě nastavení) s rivaly z Jižního Súdánu. Válkou zmítané zemi bych sice postup na MS přál, Súdánci si na něj ale pravděpodobně ještě počkají.

Závěrem se podíváme na jihoamerickou kvalifikaci, která se po 14 kolech z 18 už poměrně zřetelně rýsuje. Argentina předvádí reklamu na reprezentační fotbal a zaslouženě už slaví postup na MS. Druhý je poměrně překvapivě Ekvádor, který tak především díky pevné defenzivě a nestárnoucímu Enneru Valenciovi míří na mistrovství světa i přes odečet 3 bodů za údajné falšování dokumentů. Raketový vzestup pak pod novým trenérem Gustavem Alfarem zaznamenala Paraguay, porazila Brazílii i Argentinu, a konečně po dlouhých 16 letech nejspíš uvidíme na MS také ikonické červeno-bíle pruhované dresy.

Od pozitiv míříme k tápajícím týmům. Bielsova Uruguay se v posledních zápasech trochu zasekla, což ale bylo dáno i těžším losem. Brazílie pod vedením Dorívala Juniora je kapitolou sama pro sebe a čím dál častěji sílí hlasy volající po trenérově odvolání. Bodejť by ne, prohra 1:4 v Argentině je v Brazílii celonárodní pohromou.

Krizí prochází také ještě na Copě América favorizovaná Kolumbie. Ta vyvrcholila v posledním zápase ztrátou dvougólového náskoku v domácím zápase s Paraguayí. Pětibodový náskok na sedmou Venezuelu je nicméně stále velmi pohodlný.

No a v samotném závěru ještě krátce o týmech, které bojují spíš už pouze o mezikontinentální baráž. Hlavním favoritem je Venezuela, která by tak mohla jako poslední tým zóny CONMEBOL ukončit čekání na účast na největším světovém turnaji. Ta drží pouze bodový náskok na vysokohorskou Bolívii, která už má ale před sebou jen dva zápasy v drastickém domácím prostředí, navíc příští zápas odehraje venku s konkurenční Venezuelou - jednoduše nesmí prohrát.

Na posledních místech se už s 5bodovou ztrátou na Venezuelu krčí Peru a Chile, tedy státy, o jejichž přicházející krizi jsem psal už v roce 2021. Tamní funkcionáři a trenéři nezvládli generační výměnu a zejména Peru se bude nejspíš trápit ještě dlouhou dobu. Nemyslím si, že by se stal zázrak v podobě účasti alespoň jednoho z poměrně tradičních účastníků MS. Ten bude muset vybojovat případně až další generace fotbalistů.