Kovář soucítí s Kinským, jeho snem zůstávají United. Oslavy titulu s PSV jsem si užil, řekl

Matěj Kovář (25) prožívá snové období. Český reprezentační brankář slaví už třetí ligový titul v kariéře, užil si bouřlivé mistrovské oslavy v Eindhovenu a na mezinárodní scéně pomohl národnímu týmu k postupu na mistrovství světa po dramatické baráži. V podcastu Livesport Daily detailně přibližuje svou psychologickou hru a využití analytiky při penaltách, vrací se k odchodu z Manchesteru United a prozrazuje, proč pro něj pozice jedničky na Old Trafford nadále zůstává ultimátním cílem. Zastal se také Antonína Kinského (23), do jehož kůže se po vlastní zkušenosti dokáže snadno vžít.

"Někdy máte prostě pocit, třeba u (Anderse) Dreyera jsem cítil, že z něj vyzařuje větší nervozita, a právě jemu jsem se díval do očí. Před ním šel kopat (Christian) Eriksen a tam jsme si také říkali, že v nějakých vypjatých momentech kope doprostřed. Tomu jsem se také snažil dívat do očí, ale přišlo mi, že to s ním už nic nedělalo. Bylo vidět, že je to velká persona, zkušený hráč a byl si sám sebou jistý. Ale jak říkám, podle pocitu se někdy díváte na balon, jindy se díváte na hráče. Je to čistě o nějakém vnitřním pocitu člověka."

"Myslím si, že když se díváte na videa a vidíte tu sekvenci jejich zápasů, tak zjistíte, že se to třeba opakuje. Že když je to za vypjatého stavu, kdy jde o gól, prohrává se, nebo naopak, když se dotahuje, tak ti hráči zvolí stranu, na kterou vy věříte, že půjdou znovu. U mě je to spíše založené na těch statistikách. Nebo alespoň já věřím tomu, že většinou si hráči, nebo alespoň jeden z těch pěti, vybere svou silnější stranu, které věří."

"Já jsem si ještě dva tři dny potom říkal: 'Páni, my jedeme na mistrovství světa, to je neuvěřitelné.' Sám jsem to v hlavě nějak nemohl úplně pochopit, že se to opravdu stalo a že jsme se tam dostali. Euforie po obou zápasech byla neskutečná. Hlavně ten první zápas nám dodal takovou strašně dobrou emoci. Prohrávali jsme dva nula, byli jsme dole a ve finále jsme to otočili na penalty. Přišlo mi, že den poté byla v týmu spousta energie. Všichni si říkali: 'Ty jo, tak už je to jen devadesát minut od toho, abychom se tam dostali.' A přišlo mi, že pak už prostě nebylo cesty zpět. Vzpomínám si, že v den zápasu s Dánskem jsem měl pocit, že to uděláme, že to fakt zvládneme. A stalo se, takže super."

"Toto je prostě něco jiného. Po tom prvním zápase, kdy jsme si na vlastní kůži osahali, že se i za stavu dva nula dokážeme pořád vrátit naší mentalitou... Co si budeme povídat, ten první zápas určitě nebyl světoborný fotbal ani z jedné strany. Ale tou mentalitou, zaťatostí a vůlí, že to chceme urvat, jsme to dokázali. Myslím si, že to vlilo strašně moc energie do žil pro ten druhý zápas. Bylo také fajn, že jsme hráli už ve čtvrtek. Měli jsme pak další čtyři dny na přípravu a regeneraci, což bylo skvělé. Hodně věcí se v ten daný moment sešlo a ve finále je z toho to mistrovství světa."

"Myslím si, že to bylo spíše o tom, jak byli všichni plní emocí a zároveň i trochu vyždímaní, alespoň mi to tak přišlo. Takže to nebylo nic velkého. Šli jsme potom na večeři, kde byl celý realizační tým, vedení i hráči. Zpívali jsme, slavili, taková ta klasika. Pak jsme se šli ještě podívat do města, kde bylo také pár fanoušků. Bylo to fakt fajn si to užít. Ale hodně kluků samozřejmě už vědělo, že v sobotu je další zápas, musíte se připravit na klubovou scénu a nemáte tolik času. Do určité míry jsme si to ale užili a bylo to moc fajn."

"Když jsem začínal s fotbalem, nikdy jsem si nepředstavoval, že v 25 letech budu slavit tři tituly a k tomu ještě postup na mistrovství světa. Momentálně si to strašně užívám a jsem za to rád. Vím ale, že ve fotbale je to neustále nahoru a dolů, takže musím zůstat pokorný a pracovat dál. Doufám, že v budoucnu ještě nějaké úspěchy přijdou."

"Všichni tady mluvili o věci zvané 'platte kar', což znamená, že jedete městem na otevřeném autobusu. Kluci to zmiňovali už nějakou dobu dopředu. Jsou tu hráči, kteří to vyhráli dvakrát po sobě, a říkali nám nováčkům, že to je ta nejlepší věc, co se může stát. A mohu potvrdit, bylo to až nenormální, abych tak řekl. Vlastně nastoupíte na autobus u stadionu a všude vidíte mraky lidí, obrovské davy. A jak jedete, tak si říkáte: 'Kde se ti lidé pořád berou? Jak je to možné?!' A oni stále přibývali a přibývali. Pak jsme dojeli na radnici, kde bylo pódium. Proběhla tam malá prezentace s trofejí, hrály se písničky a vy zase vidíte dav 40 tisíc lidí a říkáte si: 'Odkud chodí?' Takže fakt úžasné a moc jsem si to užil."

"Je to spíš takový můj dětský sen. Postavit se do brány prvního týmu Manchesteru United jsem chtěl odmala. Když mi bylo šest nebo sedm a s bráchou jsme sledovali jejich zápasy, tak to v hlavě pořád mám a stále to beru jako svůj ultimátní sen. Ale že bych chtěl někomu něco dokázat, to si úplně nemyslím. Odchod vzešel z mé iniciativy. Rozhodl jsem se tak, protože jsem věděl, že pokud zůstanu, bude to čistě jen o tom, že mě klub bude posílat z jednoho hostování na druhé. A já jsem se na to necítil. Nechtěl jsem být každý rok v novém týmu, hrát někde jinde a v jiné zemi. Zvolil jsem raději cestu do Bayeru Leverkusen."

"Vlastně ani nevím, kdy to začalo, ale vím, že můj o devět let starší bratr Manchester vždycky sledoval. A já jako mladší brácha jsem prostě sledoval to, co on měl v televizi. Od té doby jsem byl vždycky fanoušek Manchesteru United. Měl jsem rád Van der Sara, De Geu. A když mi bylo 17, dostal jsem možnost tam jít. Říkal jsem si, jak je to až nemožné, že to, čemu člověk věří a co si vysní, se prostě může splnit. Splnil se mi dětský sen, ale ten ultimátní cíl, jak říkám, je jednou se tam skutečně postavit do brány."

"Vždycky, když vidím, že se nám gólmanům něco nepovede, tak jsem jejich velkým zastáncem. Vím totiž, jaké to je být v té kůži, stát na hřišti a udělat chybu před miliony lidí. Dokážu být empatický a vžít se do situace daného brankáře. Není to nic příjemného, ale to je úděl našeho řemesla. Když dostanete hloupý gól, všichni si to pamatují, protože vás už nemá kdo zachránit. Za vámi už je většinou jen ta síť. Na jednu stranu mě to za Tondu strašně mrzí, ale jak už jsem říkal, je to velký talent a myslím si, že ho to určitě nezlomí. Z osobní zkušenosti mohu říct, že přesně taková chyba, jaká se mi loni stala s Bayernem, mě naopak obohatila a z takových zkušeností pak čerpám. Věřím, že v jeho případě to bude stejné."

"Já bych právě chtěl být splachovací. Ale ještě tam nejsem, takže se na tom snažím pracovat. Myslím si totiž, že přesně to v této profesi hodně pomůže. Pracuji na tom, aby mi to bylo jedno, když to řeknu s prominutím takhle natvrdo. Že si prostě řeknu: 'OK, dostal jsem hloupý gól,' a vezmu to tak, že je to prostě součást hry. Nikdo není perfektní. Podle mě je nemožné odehrát 50 zápasů za sezonu, být ve všech stoprocentní a neudělat chybu."