Koubek bere účast na MS jako životní úspěch. Penalty? Jiný sport. Trpěl jsem jako hráči, řekl

Opět góly ze standardek a znovu výhra v penaltovém rozstřelu. Nicméně trenér Miroslav Koubek (74) v baráži o MS splnil zadaný úkol a po triumfu nad Irskem přidal výhru i proti Dánsku a dovedl Česko poprvé od roku 2006 na světový šampionát. "Trpěl jsem. Koukáte na hodiny, utíká to pomalu... Ještě za stavu 2:1 jsem věřil, že penalty ani nebudou," popisoval nervové vypětí český kouč. V zámoří by měl být nejstarším trenérem v historii mundialu.

Je to váš životní úspěch, který by vás třeba i dojal?

"Potoky slz úplně nebyly, ale trochu mi oči zvlhly. Co si budeme povídat. Je to můj největší sportovní životní úspěch a mám z toho velkou radost. Chci poděkovat hráčům, kteří byli celou přípravu a oba zápasy fantastičtí. Víra, že to dokážeme, každou hodinou stoupala. To, co jsme prožili během kempu, bylo přesně to, co jsem si představoval o působení u národního mužstva. A také bych chtěl poděkovat divákům, protože bez nich bychom to nedokázali. Bylo to spojení síly všech hráčů a fanoušků. A nesmím zapomenout ani na realizační tým a další pomocníky. Je to náš společný úspěch."

Když jste k týmu v zimě přicházel, pronesl jste slova o tom, že tým není v rozkladu a že je to především o tom, abyste v hráčích zažehl oheň. To se vám povedlo. Můžete přiblížit, jak ten proces probíhal a co jste vlastně v týmu změnil, že se tak proměnila jeho mentální stránka?

"Složitě se mi na to odpovídá. Jak dostat z lidí víc, než třeba předtím... Podle mě byly ohromně důležité návštěvy u všech hráčů a zimní kempy, které jsme objeli. Z očí do očí jsme si říkali věci na rovinu. Co se nám líbí a co ne. Kluci nám říkali i své názory a jejich zpětná vazba byla až nečekaně silná. Sami uznávali, že je to od týmu málo a že to není dobré. Apelovali jsme na ně, že pokud chceme rozjet novou éru a dosáhnout úspěchu, bude potřeba zahodit všechna ega a jít jinou cestou."

Jinak?

"Pokud by tomu tak nebylo, tak jsme ztracená generace. Sfouklí a vyhořelí. Hození do koše. Nemáme lepší dovednosti než naši soupeři. Nemůžeme si myslet, že bez obětování to půjde samo. Proti Dánsku jsme opět trpěli. Hráli jsme to, na co jsme měli. Museli jsme prokázat silného týmového ducha, nasazení, běžecký výkon, agresivitu a splnění taktických věcí. Vím, že proti Irsku nám taktika moc nevyšla, neplnili jsme to, jak jsme si představovali. Mělo to být celé jinak. Přizpůsobili jsme se Irům a trochu panikařili. Takže to jsou věci, o kterých víme a na kterých musíme stavět. Bez toho to nejde."

Pak přijde i trochu víc pohledného fotbalu?

"Samozřejmě, že když splníme tyto základní věci, tak pak je prostor na větší hernost. Musíme být v tomto ohledu lepší a věřit tomu, že se můžeme ještě zlepšit. Na druhou stranu ono to není jednoduché s takovými soupeři. Viděli jste, jak Dánové tančili na balonu jako tanečníci... I tak jsme je dokázali ubrzdit. Chtěli jsme hrát výš, dokázali jsme z toho občas vyjet, hlavně na začátku zápasu. Věděli jsme, že nemůžeme úplně zalézt a čekat. Jenže síly máte jen určitou část utkání. Nevydrží vám na furt. Pak už to bylo o individuálních výkonech a obranných výkonech. A samozřejmě standardky. Ty nám jdou. Ale také z nich hodně inkasujeme. To se mi nelíbí."

Opět rozhodl penaltový rozstřel. Věřil jste po zkušenostech s Irskem, že to bude podobné?

"V žádném případě. To je úplně jiný sport. Věřím svým hráčům, že v sobě najdou speciální sílu, která nám pomůže. My tomu jdeme naproti, penaltám jsme se věnovali, tak jsme doufali, že za to budeme odměněni."

Jak moc vás pokutové kopy nervově vyčerpaly?

"Trpěl jsem jako hráči na hřišti. Koukáte na hodiny, utíká to pomalu... Když jsme vedli 2:1, tak jsem tomu věřil, že na penalty nedojde, ale bohužel jsme tu standardku nezvládli ubránit. Byly tam nějaké bloky a nedokázali jsme se dostat k tomu střelci. Tak už to chodí. To je kouzlo standardek. Nicméně penalty vám energii nepřidají, spíš vám ji vysávají. A já v tom budu pokračovat ještě v noci (směje se)."

Když jste vyhrál titul s Plzní, nechal jste se potetovat. Jak budete slavit nyní a nepošlete něco do té restaurace, kde jste se poprvé sešel s Pavlem Nedvědem a Zdeňkem Grygerou?

"To musí něco poslat do placu oni mně a ne já jim. To zaprvé. A za druhé o tom, jak budu slavit, jsem zatím nepřemýšlel. Další poznamenání mého těla už asi ne. To by nebylo ani vkusné pro staršího člověka."

Jak důležité bylo rozhodnutí zvolit kapitánem Ladislava Krejčího?

"Každý lídr má nějaký svůj způsob lídrovství a jak jsem poznal Láďu, tak ten jeho je znamenitý. Tomáš Souček předtím určitě také odváděl skvělou práci, ale nebyl jsem u toho. Zdědil jsem takovou situaci a rozhodl jsem se, že už dál nebudeme pásky zase měnit. Ukázalo se na Láďu a byla to trefa do černého."

Nicméně ukázal vám Souček, že je stále důležitý pro mužstvo?

"Jeho role se nemění, akorát už nemá pásku. Pro mě byl, je a bude významným hráčem. Na druhou stranu jsem všem řekl, že nikdo nemá jisté místo v sestavě."

Jaká nyní bude pozice Vladimíra Daridy?

"To rozhodne on sám. Myslím si, že když jsme se domluvili na baráž a postoupilo se, že by mohl chtít... Vy na něm pořád hledáte nějaké vši, ale nevíte, jakou roli a přínos má v kabině. To ještě nikomu nedošlo. Je to fotbalista jako řemen a ještě má přidanou hodnotu jako lídr."

Můžete to trochu rozvést?

"Uplatňuje své zkušenosti. Sice už není kapitánem, ale jen do kabiny vstoupí a je znát, že je to vážená osoba, která když něco řekne, tak to má odezvu. Týmu jeho přítomnost strašně pomohla."

Na světovém šampionátu nebylo Česko 20 let. Někteří lidé na svazu už možná ani netuší, jaké to je být na takovém turnaji. Vy ale máte štěstí, že kolem sebe máte manažera Nedvěda, asistenta Jaroslava Plašila či člena Výkonného výboru FAČR Grygeru. Jak moc vám pomohli splnit zadaný úkol?

"Jsou pro nás ohromně cenní. Mají zkušenosti, ale co bylo podstatné, byla to, jak po postupu toužili a jak to uměli přenést na mužstvo. Moc dobře vědí, co to znamená taková dostaveníčka a že je to životní zážitek, takže to hráčům přáli a snažili se je motivovat. Mělo to určitě pozitivní vliv na tým. Když máte kolem sebe lidi, kteří to už zažili, tak pak i ti hráči vaší argumentaci věří o trochu víc."

Měl byste být nejstarším trenérem v historii MS. Co vy na to?

"Myslel jsem si, že budu druhým nejstarším, ale jak jsem se dočetl, tak Dick Advocaat skončil a už tam nepojede, takže to budu já. Je to pro mě pocta. Vážím si toho."

Jak vnímáte to všechno, co se kolem vás nyní děje a co na to vaše okolí, že budete v létě zase pryč?

"Neustále mi tu pípá telefon. Mám už asi 150 zpráv, takže asi tak k tomu okolí... Věřím, že si to nyní s klukama pořádně užijeme a pak si oddechnu. Mám jeden plánovaný zdravotní zákrok, ale lehkej, nebojte, do Mexika pojedu. Tedy snad... Je to ještě daleko. Poté budu muset vzít manželku na dovolenou. Plánovali jsme si to a trochu nám do toho vstoupila nabídka od svazu. Tu jsem prostě musel přijmout. Takže si v dubnu odpočineme pár dní a pak už se budu muset znovu připravovat."

Už jste přemýšlel nad soupeři ze skupiny?

"Někdo si může myslet, že je to lehká skupina, ale já si to nemyslím. Bude to další složitá mise. Ale zkušenost z historie českého fotbalu říká, že když jsme považováni za outsidera, můžeme překvapit. Když mi bylo jedenáct let, bylo MS 1962. Naši jeli do Chile zesměšňovaní a podceňovaní a nakonec jsme byli vicemistři světa. Tím neříkám, že to je v našich silách letos, ale určitě se nám ty zápasy budou hrát lépe než třeba baráž."