This time for Africa. Zemím z černého kontinentu se na MS daří, Maroko velmocí

Němci a Nizozemci si balí na cestu domů, brzy se k nim přidají Chorvaté, či Portugalci, které čeká v úvodním kole play off fotbalového mistrovství světa vzájemný duel. Tři velmoci budou ze hry dávno předtím, než se vůbec začne hrát o medaile. Naopak se raduje Maroko, které zatím předvádí vynikající výkony, a mnozí experti jej dokonce už řadí mezi největší favority turnaje. Co je na tom nejvíc překvapivé? Že už to překvapivé příliš není...

O medaile se na světovém šampionátu už téměř 100 let pravidelně utkávají jen evropské a americké týmy. V roce 2002 narušila jejich nadvládu semifinálovou účastí Jižní Korea. O Africe se mluvilo dlouho, každé čtyři roky se čekalo, že některý z jejích zástupců vyletí vzhůru. Stalo se to až minule v Kataru, kdy právě Maročané slavili historický postup mezi nejlepší čtyři týmy planety.

Letos mají opět skvělou formu. Stejně jako další zástupci černého kontinentu. Výkony afrických týmů v Americe představují výrazný posun oproti předchozím třem světovým šampionátům. Poprvé v historii turnaje (v rozšířeném formátu 48 týmů) se jich do vyřazovací fáze probojovala většina a kontinent dosahuje nejvyšší úspěšnosti v dějinách.

Vlastně nepochodil z deseti jeho zástupců jen jeden (Tunisko), to znamená efektivitu 90 %. Takovou se nemůže pochlubit ani Evropa (13/16, 81 %), ani Jižní Amerika (5/6, 83 %). Na mistrovství světa se v posledních letech čím dál častěji ukazuje, že africké týmy dokážou být konkurenceschopné i proti špičce a pravidelně posouvají své výsledky dál, než bývalo dřív zvykem.

Vedle rostoucí kvality kádrů a individuálního talentu v tom může hrát roli i méně viditelný faktor - rozdílné zatížení v průběhu sezony. Zatímco evropští hráči mají za sebou extrémně nabitý kalendář v ligách, pohárech i národních týmech, část afrických reprezentací přichází na turnaj z odlišného zátěžového režimu, což se někdy projeví větší svěžestí v intenzitě a opakovaných sprintech.

Jaké byly poslední šampionáty z afrického pohledu?

Šampionát v Brazílii je považován za jeden z lepších afrických turnajů v moderní éře. Do osmifinále se tehdy dostaly jen dva týmy - Alžírsko a Nigérie.

Alžírsko sehrálo vyrovnaný zápas s pozdějším mistrem světa Německem, které zvítězilo až v prodloužení 2:1. Nigérie zase podlehla Francii 0:2. Bilance byla tehdy jasná: Afrika dokázala dostat týmy do play off, ale chyběla kontinuita.

Turnaj v Rusku naopak znamenal zásadní ústup. Ani jeden africký tým se nedostal do vyřazovací fáze. Nejblíž postupu skončil Senegal. V tabulce měl naprosto shodný počet bodů i skóre jako Japonsko, o jeho vyřazení rozhodlo tehdy nově zavedené pravidlo fair play (vyšší počet žlutých karet).

Nigérie v klíčovém zápase skupiny D prohrála s Argentinou 1:2 gólem z 86. minuty a skončila třetí. Tunisko ve skupině G dokázalo porazit Panamu, ale po prohrách s Anglií a Belgií na postup nedosáhlo.

Maroko doplatilo na smolný start a těsné prohry s Íránem a Portugalskem, získalo pouze bod za remízu se Španělskem. Egypt s hvězdným Mohamedem Salahem ztratil všechny tři zápasy (s Uruguayí, Ruskem i Saúdskou Arábií) a skončil ve skupině poslední.

Poprvé od roku 1982 tak Afrika neměla v osmifinále jediného zástupce. Hlavní problémy byly patrné napříč celým kontinentem - nízká efektivita v zakončení, nestabilní defenzivní organizace a velký rozdíl v kvalitě proti evropským soupeřům v rozhodujících zápasech.

Katar přinesl výrazné zlepšení a do osmifinále se probojovaly dva africké týmy: Maroko a Senegal. Africký fotbal na tomto šampionátu zaznamenal historický úspěch zejména díky Maroku, které vyhrálo těžkou skupinu s Chorvatskem a Belgií.

V osmifinále vyřadilo Španělsko na penalty a ve čtvrtfinále porazilo Portugalsko 1:0. Stopku mu vystavila až v semifinále Francie (0:2) a po prohře v zápase o bronz s Chorvatskem (1:2) obsadilo historické 4. místo.

Senegal sice postoupil ze druhého místa ve skupině A (za Nizozemskem), v osmifinále však nestačil na Anglii a po prohře 0:3 z turnaje vypadl.

Současný turnaj ukazuje odlišný obraz. Afrika má na MS deset reprezentací a devět z nich postoupilo do vyřazovací fáze, což představuje rekordní úspěšnost. Rozdíl oproti minulosti není jen v počtu postupujících, ale i ve způsobu, jakým africké týmy zvládají klíčové zápasy. Nejde o jeden výjimečný tým, ale o širší skupinu konkurenceschopných reprezentací.

Nejvýraznějším příkladem je Maroko, které v osmifinále vyřadilo Nizozemsko po remíze 1:1 a vítězství 3:2 na penalty. Zápas znovu ukázal význam brankáře Yassina Bona v klíčových situacích. V penaltovém rozstřelu chytil jeden z pokusů soupeře a přispěl k postupu.

Bono patří dlouhodobě mezi brankáře, kteří v penaltách nevolí předčasný pohyb. Zůstává na čáře, minimalizuje první krok a reaguje až na finální fázi střely. Tento styl, založený na čtení pohybu soupeře a trpělivosti, se ukazuje jako efektivní zejména v situacích, kde rozhodují milimetry a načasování.

Další na řadě z afrických týmů je Pobřeží slonoviny, které hraje od 19:00 s Norskem. Oba týmy jdou do osmifinále s úplně jiným příběhem.

Pobřeží slonoviny se do vyřazovací fáze MS dostalo poprvé v historii. Ve skupině E zvládlo klíčové zápasy hlavně díky pevné defenzivě - inkasovalo jen dva góly a často si pomohlo trpělivou, trochu až pragmatickou hrou. Výhra nad Ekvádorem a zvládnuté povinné body proti slabším soupeřům mu otevřely dveře dál.

Norsko má ostrou ofenzivu, jejím tahounem je Erling Haaland, který drží tým i ve chvílích, kdy se týmu nedaří. Když se Norové rozběhnou, umějí přehrát prakticky kohokoliv, což ukázali i ve skupině. Jejich problémem je ale koncentrace a obranná stabilita.

Článek byl původně publikován pro Livesport Zprávy.