Bounou po vyhoření zase září. Při penaltách zničil Nizozemce a vyzve rodnou zemi

Ve svých 35 letech se už v saúdskoarabské lize vytratil z fotbalového výsluní, ale v pondělí v Monterrey fanouškům připomněl, že penalty stále chytat umí. Yassine Bounou měl velký podíl na tom, že Maroko v penaltovém rozstřelu přešlo přes Nizozemce a dál může snít o tom, že si přinejmenším zopakuje semifinále z minulého šampionátu.

V samotném utkání neměl zdaleka tolik práce jako jeho protějšek Bart Verbruggen. Nizozemci za 120 minut zamířili mezi tyče jen dvakrát. Van de Venovu střelu z dálky vyrazil, proti Gakpově přesnému zakončení neměl šanci. Ale jeho velká chvíle teprve měla přijít.

Nizozemský trenér Ronald Koeman tvrdil, že jeho svěřenci penalty na každém tréninku nacvičovali a určitě měli Bounoua nastudovaného, ale bylo jim to málo platné. V rozstřelu ho nepřekonali Justin Kluivert, ani Quinten Timber. Dokázal je znejistět, takže první trefil tyč, druhý minul branku. V poslední sérii mířil Summerville zkušeně pod břevno, ale Bounou zůstal stát a levačkou míč vyrazil.

Nebylo to poprvé, co v penaltové ruletě takhle zazářil. Španělé by mohli vyprávět, jak je před čtyřmi lety vyprovodil z mistrovství světa v Kataru, když za svá záda v osmifinále nepustil ani jeden jejich střelecký pokus ze značky pokutového kopu. "Je to jen instinkt a trochu štěstí. Nic víc," prohlásil tehdy, když se ho novináři ptali na jeho recept.

Rok nato pomohl stejným způsobem Seville vyhrát Evropskou ligu ve finále proti AS Řím. Na loňském mistrovství světa klubů chytil penaltu Valverdemu a díky tomu al-Hilál nečekaně remizoval s Realem Madrid.

Letos zneškodnil dva pokusy v rozstřelu v semifinále afrického mistrovství proti Nigérii. Byl vyhlášen nejlepším brankářem šampionátu a dodatečně po kontumaci finále se Senegalem dostal zlatou medaili.

Na klubové úrovni se Bounou proslavil hlavně ve španělské lize. Začínal v Gironě a v roce 2019 přišel na hostování do FC Sevilla. Když si Tomáš Vaclík poranil koleno, převzal jeho roli jedničky a českého gólmana pak už pouštěl mezi tyče jen minimálně. Přesto se z nich stali přátelé, a když se Vaclík před pěti lety se Sevillou loučil, dojatě děkoval mladšímu kolegovi. "Měli jsme spolu jeden z nejlepších vztahů, co jsem v kariéře zažil," řekl tehdy český brankář.

Bounou se Sevillou dvakrát vyhrál Evropskou ligu, převzal cenu Ricarda Zamory pro nejlepšího brankáře španělské ligy, v zápase s Valladolidem v březnu 2021 dal gól ze hry. Přesto v létě 2023 odešel do Saúdské Arábie. Klub za něj inkasoval 22 milionů eur a ani sám hráč nepřišel zkrátka. Nová smlouva do roku 2028 mu podle dostupných informací zajišťuje 200 tisíc eur týdně.

Hlavním důvodem jeho přestupu ale prý nebyly peníze. "Už jsem neměl sílu pokračovat, potřeboval jsem změnu. Můj život byl jen trénink, vyvenčit psa, spát a myslet na další trénink," líčil své vyhoření pro španělský deník Marca. V Al Hilalu očividně znovu našel radost z fotbalu a maročtí fanoušci ji teď prožívají s ním.

Sobotní osmifinálový zápas s Kanadou pro něj bude obzvlášť pikantní. Narodil se totiž v Montrealu, ale už v jeho třech letech se rodina vrátila do Maroka, kde také začínal s fotbalem. Když už byl úspěšným brankářem, dostal od Kanaďanů návrh, aby za ně chytal, ale Bounou si vybral Maroko.

V jeho brance debutoval v roce 2013 a už jen šest zápasů mu schází do stovky. V Kataru před čtyřmi lety přispěl ve skupině k vítězství nad svou rodnou zemí 2:1 a v sobotu si to v Houstonu bude chtít zopakovat.

Sledujete fotbalový šampionát? Proměňte své znalosti ve výhru a zapojte se do naší velké tipovačky o podíl ze 100 000 Kč! Chci se zapojit