V 16 letech opustil rodinu a zamířil do Anglie. Vítek prozradil, co mu změnilo kariéru

Když mu bylo 16 let, svět terorizovala covidová pandemie. Brankář Radek Vítek (23) ale tehdy vyměnil pohodlí domova za přesun do Anglie, kde podepsal smlouvu s věhlasným Manchesterem United. I díky tomuto kroku dnes patří k oporám Middlesbrough, které je lídrem Championship. O začátcích v Británii, zaplněném Old Trafford i hvězdných spoluhráčích se Vítek rozpovídal v Livesport Daily.

"Já říkám, já jsem spokojený. Fotbal dělám hlavně pro radost a pro sebe a užívám si to, co dělám. A jestli jsem někde víc známý, to mě vlastně ani až tak moc nezajímá. Vím, že v dnešní době je fotbal tak trochu byznys a fanoušci chtějí content a výstupy, ale já nepotřebuju nějaký velký mediální dosah, abych se někde ukazoval. Jsem spíš soukromý člověk."

"Z domova jsem byl zvyklý bydlet pryč už od nějakých 12 nebo 13 roků, kdy jsem cestoval do Olomouce. Ale samozřejmě změnit celkově zemi, jazyk a mentalitu bylo něco jiného. Člověk byl trošku vystresovaný - strašně moc jsem se těšil, ale byl jsem nervózní z toho, co tam bude a jak budu zvládat jazyk. Během covidu jsme byli izolovaní a nemohli nikam chodit, ale mně to paradoxně pomohlo, protože jsem trávil čas s rodinou, u které jsem bydlel, a učil se anglicky. Když se na to dívám zpětně, byl to super krok."

"Lidi doma byli asi víc vystresovaní než já, jelikož jsem k tomu ještě jedináček. Pro rodiče to bylo takové, že mě ne sice ztratili, ale byl jsem od nich daleko a nebyla možnost jezdit domů, jen o reprezentačních pauzách. Ale věřím a doufám, že na mě byli hrdí a rádi za to, že jsem udělal takový krok v životě."

"V Česku jsem si tolik nevěřil, byl jsem samozřejmě méně sebevědomý. Když jsem přišel do Anglie a viděl ty kluky, tak ta mentalita byla úplně jiná, všichni si neskutečně věří. Ne, že by byli nastavení nějak egoisticky nebo namachrovaně, ale na hřišti i celkově, když se s někým baví, vystupují daleko sebevědoměji, než je to normální u nás v Česku. Když si člověk na hřišti nevěří, těžko se pak hraje před velkým publikem."

"Finále mělo návštěvu nějakých 67 tisíc lidí, což je šílené číslo. Být před takovou kulisou na zápase osmnáctiletých kluků v akademii, to je něco neskutečného. Měli jsme štěstí, že áčku se ten rok nedařilo a nevyhrálo žádnou trofej, takže fanoušci se přesunuli na náš zápas, aby měli radost a viděli tým vyhrát trofej. Před zápasem si to člověk ani nedokáže představit, a když pak vyjdete na hřiště plného Old Trafford, měl jsem husí kůži. Je to můj nejlepší zážitek z mládežnické akademie."

"Na první pohled v akademii nikdy nemůžete vysledovat, kdo ten přechod do mužského fotbalu zvládne lépe a kdo hůře. Měli jsme v akademii obrovské talenty i mimo Garnacha nebo Mainooa. Přišel k nám třeba kluk z Manchesteru City za velké peníze, dával mraky gólů a říkalo se, že to bude druhý Alan Shearer nebo Harry Kane. A teď hraje čtvrtou ligu. Přechod do dospělého fotbalu zkrátka zatím nezvládl, zatímco ti dva kluci chytili šanci v prvním týmu."

"Prošlo tam strašně moc skvělých hráčů, ale jako nejvíc komplexní hráč mě ohromil Bruno Fernandes. Ten je neskutečný. Měl všechno, techniku, finální řešení situací, je neuvěřitelně chytrý a fotbalově nadaný. Když jsem ho viděl na tréninku, byl to přesně ten wow efekt, na jaké úrovni se dá fotbal hrát."

"Když to slyší český posluchač, řekne si: Čtvrtá liga, to asi kopou někde na sídlišti. Ale v Anglii je League Two plně profesionální a prestižní soutěž. Hrají tam (nebo hrály) kluby jako Wrexham nebo Stockport, které mají rozpočty, jsou výborně finančně zajištěné a mají ambice jít nahoru. Dva roky jsem trénoval s áčkem United, ale chytat dospělý fotbal v takové soutěži byl klíčový krok, který mi nastartoval kariéru."