Sýrie se přiblížila MS, o tažení navzdory Asadovi se však nejedná

Sýrie se v úterý 29. března stala jedním z týmů postupujících do další fáze kvalifikace o MS 2018, kam má vstup povolena již pouze kontinentální smetánka, a zároveň si tak s předstihem zajistila místo na příštím Asijském poháru. Takový úspěch se na pohled jeví o to sladší, přihlédneme-li k převládajícímu chaosu v zemi, ale v tomto směru opatrně...

Většina západních novinářů i zvnějšku nahlížejících fanoušků má automaticky tendence považovat tuto syrskou jízdu kvalifikací, kde quasiounští orli ztratili pouze se silným Japonskem, za učiněnou pohádku.

Jinak řečeno za příběh party fotbalistů, kteří se vzepřeli Asadově režimu a navzdory četným překážkám naplno prodali svůj talent.

Bohužel, taková interpretace má řadu háčků, a začít se dá hnedka u rezignace trenéra Fajra Ibrahima okamžitě po zajištění postupu do další fáze. I přes parádní výsledky byl kouč soustavně kritizován za podobu nominací, které dlouhodobě provázel odér protežování a naopak ignorování určitých jedinců.

V první řadě šlo tedy potom o to, že syrský národní tým není žádnou ukázkou soudržnosti v těžkých časech, a není žádným vítězstvím sportovního kolektivu nad bezohledným jednáním politicky činných individualit. To spíš právě naopak jde o triumf mančaftu poplatného kritizované syrské vládě.

Takovou skutečnost si každý mohl uvědomit už loni v listopadu, když si v Singapuru na tiskovou konferenci trenér Ibrahim spolu se záložníkem Omarim oblékli trička s podobiznou prezidenta Asada. Tu navíc doplnil vpravdě bizarní nápis " nejlepší člověk na světě".

"Nehledíme na politickou stránku věcí, ale samozřejmě podporujeme naši zemi a našeho prezidenta, protože víme, že vláda a náš prezident jsou v právu," dušoval se před pár dny dnes již bývalý vůdce národního týmu, který napříč kvalifikačním cyklem nasázel obdivuhodných 26 branek.

Problém vězí v tom, že vedení syrské reprezentace se jinak od politiky v žádném případě nedistancuje; ve skutečnosti se činěním naprostého opaku připravuje o služby těch nejlepších z nejlepších.

Umění (ne)držet jazyk za zuby

Omar Al-Somah je nesporným fenoménem celého Blízkého východu - pyšní se neuvěřitelnou úspěšností přímých kopů a loni se stal rekordmanem v počtu nastřílených branek v jedné sezoně saúdskoarabské ligy, všeobecně považované za tu nejsilnější soutěž v regionu. V celkem 39 ligových startech si v Saúdské Arábii připsal na konto 39 zářezů a letos zatím táhne své Al-Ahli za vytouženým titulem.

K tomu, aby byl všemi bez rozdílu považován za nejlepšího útočníka regionu, ovšem Al-Somahovi jedno schází: jakýkoliv čerstvý zápis v kolonce reprezentačních startů. Roku 2012 si sice pár takových připsal, pak se ale veřejně vyznal z podpory rebelů a od té doby už se mu pozvánek nedostává. A i kdyby mu vlastně na prahu jedna taková přistála, vzhledem ke způsobu vedení národního týmu by sám 27letý kanonýr dozajista odmítl. Nedávno se ostatně vyjádřil ve stylu, že by se nebránil hájení barev své adoptivní země. Totéž v bleděmodrém je potom záložník saúdskoarabského Al-Taawonu Jehad Al-Hussein; také on kvůli svým politickým názorům od roku 2011 odmítá mít s reprezentací co dočinění.

Podobným exemplářem hvězdy ve vyhnanství je o něco starší Feras Al-Khatib, dle mnohých vůbec nejlepší fotbalista, jakého kdy Sýrie odkojila. Účastník Asijského poháru 2011, kde Syřané úvodem zaskočili favorizované Saúdy a obecně se ukázali jako nadmíru šikovní hoši, zrovna loni v dubnu zlomil rekord v počtu branek nastřílených v kuvajtských soutěžích (což je u cizince zvláště chvályhodná statistika), ovšem přesto ani na vrcholu sil nereprezentuje. Právě zmíněný Pohár značil rovněž jeho adieu reprezentaci poté, co se nepokrytě postavil na stranu opozice Rusy dotovaného Asadova režimu.

Mimo tyto tři jmenované by se dalo najít více případů (i pár extrémnějších jako tento), zároveň se však nedá říct, že by kost v podobě syrského národního týmu zůstala kompletně ohlodaná - nejblíže mistrovství světa od roku 1986 se tento mančaft věru nedostal žádnou náhodou. Tým se stále může opřít o záložníky Midaniho s Al-Mawasem, známého legionáře Sanhariba Malkiho a především teprve 22letého střelce Omara Khribina, jenž si mimo jiné parádními výkony v kvalifikaci (kde zavěsil celkem sedmkrát) nedávno vysloužil prestižní přestup do Spojených arabských emirátů.

Právě takový exil je oblíbeným, ba přímo žádoucím krokem všech zvláště talentovaných fotbalistů se syrským pasem. Ve válkou zmítané zemi sice po prvotní stopce, kdy byl odvolán celý ročník 2010/11, dál funguje liga s absurdně vysokým počtem 19 účastníků a zbytečně štědrou odměnou pro mistra (ve výši 70 tisíc amerických dolarů, což zhruba odpovídá bonusu pro ligového šampiona z Bahrajnu, několikanásobně bohatšího státu), avšak i do jejího chodu hlasitě promlouvá počínání Bašára Asada v rámci jeho proklamovaného tažení proti teroristům.

Hlavně se tvářit jakoby nic

Ligové duely se hrají pouze ve dvou syrských městech, které spolehlivě kontroluje vláda, v Damašku a přímořské Latakii, pročež se kvůli malému manévrovacímu prostoru co chvíli přesouvají jednotlivé zápasy, a nahodilé uzavírky silnic nezřídka drží vybrané kluby po několik měsíců daleko od jejich základen. V důsledku těchto komplikací se pak takřka veškerá kvalita soustředí akorát do dvou klubů z Damašku, žádnou náhodou zvaných Al-Shurta (Policie) a El-Jaish (Armáda), zatímco ti šťastnější hráči prchají za lepším do Iráku, Turecka či jiných okolních zemí.

Válka si zkrátka mimo čtvrt milionu životů vyžádala daň také na kariérách mnohých fotbalistů. Jedna z hvězd Asijského poháru 2011, brankář Musab Balhous, byl dokonce pro údajné přechovávání ozbrojených rebelů na krátkou dobu uvězněn. A trpí přirozeně i kluby; Al-Karamah se roku 2006 senzačně prodral až do finále asijské Ligy mistrů, aby v následujících čtyřech letech suverénně vládl domácí ligové scéně, jeho město Homs však coby jedno z center odboje válka poznamenala snad nejvíce (a sem tam zabíjela i fotbalisty, podobně jako v Aleppu), a tak modří orli v minulé sezoně ani nebojovali o titul.

Při existenci takových podmínek se samozřejmě nabízí otázka, proč vlastně nebylo na kopanou v zemi, která už pět let nezná mírový stav, uvaleno logické embargo. Inu, zde se na scénu opět vrací Bašár Asad - ten sám fotbal miluje a jakoby nic pokračující liga o značném počtu mužstev tvoří nedílnou součást jím budované fasády, že se v Sýrii vlastně neděje nic tak hrozného, pouze se vykořeňují zlí teroristé.

Tuhle iluzi mu koneckonců výrazně pomáhají udržovat při životě i solidní, ba nadprůměrné výkony jednotlivých národních týmů - ačkoliv třeba neschopnost toho seniorského odehrát jediný kvalifikační duel na vlastní půdě by správně měla leckoho alarmovat.

Pro mizerné vztahy syrské vlády s nejbližším okolím nakonec museli quasiounští orli vzít zavděk Ománem, takzvaným "Švýcarskem Blízkého východu", respektive baštou neutrality v konflikty protkaném regionu. Třeba olympijský výběr do 23 let ale tutéž strategii nezvolil, a se zlou se potázal. Odmítnut byl postupně ve Spojených arabských emirátech i v Bahrajnu, aby nakonec na lednový kvalifikační turnaj do Kataru cestoval absolutně nepřipraven.

Od propuknutí ozbrojeného konfliktu v roce 2011 se každopádně syrský výběr do 16 let probojoval až do semifinále Asijského poháru (2014), kuriózně navíc na úkor leckým proklínaného Íránu, velkého zásobovače Asadova režimu; o tři roky starší borci se protlačili alespoň do čtvrtfinále (roku 2012, po osmi letech); a nejvyzrálejší mládežníci do 23 let se zase přiblížili na dosah jediného utkání k účasti na minulých Olympijských hrách v Londýně.

Tyto všechny dílčí úspěchy vzhledem k okolnostem utváří představu, že fotbal ve ztrápené zemi vlastně navzdory všemu kvete, nebo přinejmenším nestagnuje - ačkoliv tomu tak ve skutečnosti úplně není. Ti nejlepší utíkají za hranice, aby zráli teprve v tamějším klidu, a dokonce i ti nejmladší umírají při četných bombových útocích.

---

---

Mohammed Jaddou, kapitán úspěšného dorosteneckého výběru, který se jako jediný arabský zástupce senzačně protlačil na loňské mistrovství světa do 17 let, měl třeba to štěstí, že přežil náročnou plavbu lodí napříč Středozemním mořem. Část jeho rodiny zůstala doma, zatímco on se s otcem a strýcem jakž takž zabydlel v Německu. Jednoho jeho spoluhráče, rovněž reprezentanta, nicméně připravil o podobnou naději výbuch uprostřed výše zmíněného města Homs.

Jaddouův strastiplný příběh s hořkosladkou tečkou byl loni v rámci příprav na MS patřičně medializován a nezřídka vydáván za dojemnou pohádku; příklad k následování. Bohužel, v tomto bodě je zapotřebí si uvědomit, že rodák z Latakie ani omylem není jedním z mnoha. Sám musel přetrpět vyčerpávající dvouměsíční úprk ze Sýrie, na který si troufne málokdo. O nevalné úspěšnosti takových pokusů ani nemluvě.

Po říjnovém světovém šampionátu vzaly nohy na ramena další naděje syrské kopané, práci si však okamžitě zvládl najít jenom střelec jediného syrského gólu na turnaji, útočník Anas Alaji. Toho si odchytlo druholigové portugalské Desportivo das Aves, kdežto brankář Wlliam Ghannam a další tři 'běženci' už dle dostupných informací takové štěstí neměli. Momentálně se ani neví, kde přebývají.

Zde, hádám, není nutno dvakrát zdůrazňovat, že dokud se něco takového děje (a v podstatě v zájmu klukova vývoje dít taky musí), opravdu nemá smysl tvářit se, že syrská jízda asijskou kvalifikací je něčím snovým. Trenér seniorského týmu Fajr Ibrahim nebyl fanoušky zapuzen jen tak pro nic za nic. Jeho odstranění však zatím znamená pouze symbolický krok, na němž je zoufale potřeba dál stavět...