Rivalita přesahující kontinenty. Kvůli Argentině existují karty, Anglie má co oplácet

Dlouhých 21 let jejich rivalita dřímala. Možná nejrozporuplnější soupeření na mapě světového fotbalu ožije dnes večer v Atlantě. Obhájci titulu z Argentiny se tam poměří s výběrem kolébky nejpopulárnějšího sportu planety a úřadujícími vicemistry Evropy z Anglie. A nepůjde o nic menšího než o místo ve finále světového šampionátu.

Tenhle souboj se může zařadit po bok předešlých legendami opředených vzájemných klání. A může z něj vzejít budoucí majitel zlaté trofeje. Tak jako se to v roce 1966 povedlo Anglii. Nebo o 20 let později Argentině díky triumfu v jednom z nejslavnějších duelů historie (možná dokonce v tom úplně nej). Každopádně duel z Aztéckého stadionu není počátkem nepřátelství obou stran.

Tím je zmíněná první bitva. Před 60 lety pořádala šampionát poprvé (a dosud naposled) právě rodná zem fotbalu. A ve čtvrtfinále na sebe narazily Anglie s Argentinou, dnešní velmoci, které nicméně v té době ještě neměly na kontě ani jeden celkový triumf z MS. Jihoameričané se teprve sunuli do světové špičky a vystoupením v natřískaném 90tisícovém kotli Wembley své reputaci příliš nepomohli.

Na domácí totiž vyrukovali stylem, jaký předvedla letos Paraguay v osmifinále proti Francii. Plný zákeřností, plivání, tahání za vlasy i uši a likvidačních zákroků. Když jeden takový předvedl po půlhodině hry argentinský kapitán Antonio Rattín, který už byl v tu dobu jednou napomínán, německý arbitr Rudolf Kreitlein jej po následné hádce slovně vykázal ze hřiště. Tehdy totiž ještě neexistovaly žluté a červené karty.

Rattín však trávník odmítal opustit a trvalo osm minut (!), než jej k tomu rozhodčí přiměl. Argentinec později tvrdil, že vůbec netušil, co po něm Kreitlein chce. Vzhledem k tomu, že německý sudí neuměl španělsky ani slovo, vznikl na hřišti naprostý komunikační chaos, při kterém se Rattín marně dožadoval tlumočníka. Na cestě do šaten navíc zmuchlal jeden z rohových praporků, na němž byla vyobrazena anglická vlajka, a pak se provokativně posadil na červený koberec, přichystaný pro královnu Alžbětu II.

Rozlícení fanoušci jej zaházeli vším, co našli po ruce, Rattína museli ze hřiště odvléct dva policisté. A oheň vzájemného sváru byl na střeše. FIFA nedlouho poté na základě tohoto incidentu zavedla srozumitelný a praktický systém žlutých a červených karet, aby podobným situacím předešla.

Jediný gól utkání dal tehdy Geoff Hurst a Argentinci se dodnes přou do krve, že padl z ofsajdu. Nicméně především se mluvilo o jejich zběsilém chování, tehdejší trenér Anglie Alf Ramsey nazval soupeřovy hráče "zvířaty". A svým svěřencům nařídil, aby si s nimi nevyměňovali dresy, což je projev úcty k protivníkovi. Na jeho ostrá slova Argentinci nikdy nezapomněli...

Stejně jako druhá strana nevymaže z paměti křivdu, kterou jí v roce 1986 způsobil mrštný prcek jménem Diego Maradona. Znovu čtvrtfinále mistrovství světa, tentokrát v napjaté politické atmosféře čtyři roky po válce o Falklandy. V ní toto ostrovní území v Atlantiku uhájila Anglie. A argentinští fanoušci spatřovali ve fotbalové bitvě značně vyhrocené jejím nacionalistickým vnímáním z obou stran šanci na odvetu.

Ta skutečně přišla. Řídil ji Maradona, který nejdřív poslal svůj tým do vedení gólem rukou, jíž trefil míč ve výskoku těsně u své hlavy. Možná nejslavnější i nejkontroverznější gól historie. Jeho autor dlouho zapíral, že by se provinil proti pravidlům, případně mluvil o "boží ruce". Přiznal se až téměř o 20 let později. "Vyšlo to z mých nejnižších pudů. Ovšem tomu, kdo okrade zloděje, bude odpuštěno. Byla to pomsta," narážel právě na falklandský konflikt.

A současně se omluvil anglickému gólmanovi Peteru Shiltonovi, jehož svým podvodem zostudil. Ten Maradonovo gesto nepřijal... Pouhé čtyři minuty po svém činu padoucha vysekl Argentinec pro změnu zřejmě nejkrásnější gól dějin šampionátu. S míčem u nohy prošel přes půl hřiště i anglické sestavy, načež si položil Shiltona a svůj dechberoucí slalom zakončil střelou do prázdné branky.

Pokračování letité ságy přišlo na mundialu 1998. V poločase osmifinálového duelu to bylo 2:2, rovnováhu sil na hřišti však krátce po změně stran narušil David Beckham. Když ho v souboji o míč na půlící čáře povalil zezadu Diego Simeone, skončila anglická modla na břiše. A nenapadlo ji nic lepšího, než vleže ohnout pravou nohu v koleni a patou seknout do soupeřova lýtka.

Přímo před očima dánského rozhodčího Kima Miltona Nielsena. Simeone se teatrálně skácel, Nielsen po chvíli přemýšlení vytáhl červenou kartu a bylo... Anglie se sice v oslabení ubránila, jenže v penaltách neuspěla a Beckham si pak ve vlasti prošel horoucím peklem. Titulek Daily Mirror byl druhý den po utkání všeříkající: "Deset hrdinských lvů a jeden hloupý kluk." Beckhama nenáviděla celá země, lidé jej uráželi na každém kroku.

Nedalo se to vydržet. S partnerkou Victorií odjeli na léto do Ameriky a doufali, že se bouře přežene a fanoušci zapomenou. Omyl. Po návratu domů si musel zřídit pro svůj dům policejní ochranu, v dopisech mu chodily náboje i výhrůžky únosem jeho prvorozeného syna Brooklyna. Propadl depresím, přál si vymazat vzpomínky na osudný večer v St. Étienne. Rok nato navíc Simeone přiznal, že celý incident přifilmoval. "Rozhodčí mi skočil na špek. Dá se říct, že můj pád změnil žlutou kartu na červenou. Adekvátním trestem by byla žlutá," prohlásil.

Beckham se odplaty dočkal při nejbližší možné příležitosti. Na následujícím mistrovství světa totiž los svedl oba týmy do základní skupiny a Anglie zvítězila 1:0 záložníkovým gólem z penalty. A zatímco Albion šel dál, Argentina skončila už po základní fázi, což se jí za posledních 52 let přihodilo pouze v tomto případě. Byl u toho znovu i Simeone, jehož odkaz vlastně přetrvává ve výběru Argentiny dodnes. Obhájci trofeje mají totiž na soupisce pět Simeonových svěřenců z Atlétika Madrid včetně jeho syna Giuliana.

V obou zemích je fotbal národním pokladem a náboženstvím. Přitom na sklonku 19. století to byli právě angličtí dělníci, kteří v argentinských pampách stavěli železniční tratě, kdo do země budoucího rivala přinesl jejich milovanou hru. Proto má řada tamních klubů stále anglické názvy, jako například Newell's Old Boys, mateřský klub Lionela Messiho.

Stejně tak si lidé v Argentině pořád připomínají válku o Falklandy. Třeba v populární fanouškovské hymně pro národní tým, kterou si Messi a spol. notovali po senzačním osmifinálovém obratu s Egyptem. Mimo jiné se v ní zpívá: "Nikdy nezapomeneme na děti z Malvín, nejde to vysvětlit, protože byste to nepochopili." Na obou stranách konfliktu se tehdy objevila spousta mladistvých rekrutů, nejmladší vojenské oběti války bylo 17 let...

Třebaže jsou na světě daleko čerstvější konflikty, FIFA zrovna k tomuto přistupuje mimořádně citlivě. A od minulého šampionátu dokonce platí zákaz, aby anglický rozhodčí pískal duel Argentiny a naopak. Špičkový sudí Anthony Taylor tak před čtyřmi lety zřejmě kvůli tomu přišel o možnost zapískat si finále, v němž nakonec zvítězili bílomodří. Možná pro ně dobře. Taylor byl totiž v roce 2018 dosud posledním Angličanem, který je pískal, a byl z toho debakl 1:6 v přípravě se Španělskem, což znamenalo vyrovnanou nejvyšší porážku týmu v historii.

Zatímco současní reprezentanti se před vzájemným duelem jakémukoli výroku o panující rivalitě na veřejnosti vyhnuli, v zákulisí tak obezřetní nebyli. Na sociálních se objevilo video, jak Argentinci juchají s fanoušky po postupu do semifinále a zpívají populární pokřik: "Když neskáčeš, jsi Angličan."

Jejich paže v tu chvíli obepínaly černé smuteční pásky, které proti Švýcarsku navlékli, aby uctili výše zmíněného potížistu Rattína. Původce fotbalového nepřátelství mezi oběma příštími soupeři zemřel pár hodin před čtvrtfinále ve věku 89 let. I on by si určitě nadcházející tradiční ostrou bitvu vychutnal...

Článek byl původně publikován pro Livesport Zprávy.