Malá země, která svými talenty krmí Evropu. Chorvatská liga umí mladíky dobře připravit

Chorvatsko má jen necelé čtyři miliony obyvatel. A i členskou fotbalovou základnu eviduje Česko dvojnásobnou. Přesto prim nejen v Evropě, ale i na světové scéně hrají Vatreni. Proč má chorvatský fotbal v nejlepších ligách Evropy daleko větší zvuk než česká nejvyšší soutěž, ačkoliv její kredit stoupá? Více si o tom povíme v dnešním Prostoru Jana Morávka.

Je to nevyvratitelný fakt. Síla národních týmů se zrcadlí v počtu fotbalistů, kteří hrají v pěti elitních evropských ligách. A při porovnání českého a chorvatského zastoupení v nich je viditelné, že důvěra v hráče od Jaderského moře je v tomto prostředí vyšší.

Určitě je to zapříčiněné zlatou generací Chorvatska, která teď pomalu končí. Jenže právě díky ní se spoustě dalších mladých kluků otevřely dveře do světa velkého fotbalu.

Dinamo Záhřeb poslalo před 20 lety do světa Luku Modriče, později Matea Kovačiče, dnešní superstar je třeba Joško Gvardiol. Z Hajduku Split se prosadili Marko Pašalič, Ante Rebič či Nikola Vlašič. To jsou asi ty nejlepší příklady toho, že na evropské poměry malých klubů jsou akademie schopné vyprodukovat hráče světových kvalit. A ti jsou pak schopni držet se po opravdu dlouhá léta v nejlepších týmech evropské úrovně. I díky tomu jsou skauti předních týmů ochotni opakovaně jezdit do Chorvatska a hledat tam nové talenty.

Mám pocit, že právě v práci s mladými talenty fungují kluby v Chorvatsku daleko lépe než ty české. Jednoduše řečeno, jsou schopné jim daleko dřív dát důvěru a tím je vystavit světu. Když to přeženu, i mladí kluci občas dostanou kapitánskou pásku, aby na sebe víc upozornili a přitáhli pozornost. Efekt je pak samozřejmě takový, že relativně rychle sbírají čísla, která skauti potřebují vidět.

Z poslední doby se nabízí porovnání dvou vrstevníků. V Chorvatsku je aktuálně jedním z nejvýraznějších hráčů záložník Martin Baturina. Před sezonou odešel do italského Coma a podepsal smlouvu na pět let. Je stejný ročník jako Adam Karabec, který se sice také nakonec dostal do předního evropského klubu, jeho cesta však byla daleko komplikovanější.

Baturina hrál od svých 17 let pravidelně chorvatskou ligu za Dinamo Záhřeb a dostával okolo 70 minut na zápas. Karabec má startů o něco méně, podstatná je ovšem minutáž. Na trávník chodil často až jako střídající hráč, rozhodně ne jako pilíř sestavy.

I proto má Chorvat čísla o něco vyšší, logicky nastřílel víc gólů a připsal si víc asistencí. Karabec teď sice skvěle odstartoval ve Francii, jsem však přesvědčený o tom, že kdyby i on vyrůstal v prostředí, kde by mu byla dána důvěra, měl by dnes pozici úplně jinou. Vždyť vlastně doteď nemá žádnou jistotu. I když patří Spartě, chodí po hostováních.

Baturinova tržní hodnota je 22 milionů eur, Adamova pouze čtyři. Absolutně přitom nevěřím, že by ten rozdíl byl právě tak velký. Adam měl prostě tu smůlu, že vyrůstal ve fyzicky extrémně náročné české lize, která jeho stylu fotbalu nesedí.

V Chorvatsku vypadají podmínky pro růst talentů ideálně. Troufám si tvrdit, že se v tamní lize hraje daleko techničtější fotbal a není tolik fyzicky náročná. I když má jen 10 týmů, je plná domácích hráčů. Najdeme v ní například jen 10 Afričanů. Zároveň z ní vede relativně blízká cesta do Serie A. Přes moře je to kousek a italské kluby si Chorvaty opravdu oblíbily.

Nejde jen o Modriče, který dohrává kariéru v AC Milán. Linka mezi chorvatskými a italskými týmy je v posledních letech velmi intenzivní. O Baturinovi už řeč byla, v minulosti šel do Juventusu Marco Pjaca a Slavia teď mohla vidět, jak rychle se v Interu Milán aklimatizoval záložník Petar Sučič. To je podobný případ jako Baturina. Ten předtím také nehrál jinde než v chorvatské lize. Celkem dnes působí v Serii A 15 Chorvatů.

Oblíbení jsou i v Německu, kde je jich aktuálně 10. V Augsburgu máme Kristijana Jakiče, který pravděpodobně nastoupí v základu i do zápasu proti Česku. Jeho role v Augsburgu je tak silná, že když nám vypadne kapitán, dostane pásku on. Velká osobnost. V kádru máme i brankáře Nedeljka Labroviče a Davida Čolinu, kteří přišli do klubu na základě kontaktů našeho bývalého sportovního ředitele. Ti se tak dobře nechytli. Labrovič je nyní gólmanská dvojka a Čolina se vrátil domů na hostování. Není to tedy tak, že by byl každý chorvatský přestup trefou do černého.

A další? Lovro Majer hraje výborně ve Wolfsburgu, dnes už je tu z něj velká hvězda. Nedávno vyletěl teprve osmnáctiletý stoper Luka Vuškovič, který válí v Hamburku. Dřív byl kapitánem výběru do 21 let, teď už ho trenér Dalič pozval do áčka.

To je právě ten proces práce s mladými hráči, jejž v Česku moc nevidíme. Když nějaký mladý kluk dostane pozvánku do repre, pravděpodobně skončí na tribuně i proti Gibraltaru. Když mají Chorvaté hráče, který výkonnostně vyletí, je jim jedno, zda je mu teprve sedmnáct. Dají mu šanci a minuty. I z pozice skauta mohu potvrdit, že to budí pozornost.

Celkově na mě Chorvaté působí pracovitě a poctivě. Jejich bonusem bývá dávka talentu, kterou jako národ bezpochyby mají. Jako hráč jsem v kabině potkal Ivana Rakitiče, který je jedním ze symbolů zlaté chorvatské generace. Ze Schalke odešel do Sevilly a mám pocit, že se byl schopný adaptovat v jakémkoliv prostředí. Vyrůstal ve Švýcarsku a jazyková bariéra pro něj nikdy nebyla problémem.

Celkově je to tak, že pokud odcházejí mladí fotbalisté z Chorvatska do ciziny, předpokládá se, že se domluví a jsou dobře připraveni. Myslím, že i Gvardiol v Lipsku rychle fungoval alespoň v angličtině.

Nakonec je chorvatská liga schopna na velký fotbal připravit i zahraničního hráče. Příkladem je dnešní hvězda Barcelony Dani Olmo, který v podstatě vyrůstal v Dinamu Záhřeb. Možná i díky němu je dnes na soupiskách tamní nejvyšší soutěže devět Španělů...