Kat Anglie Ondrášek vzpomíná: Dělal jsem to, co vždycky. Jak hodnotí Deniovu cestu?

Když před sedmi lety vbíhal na trávník v Edenu místo Patrika Schicka, pro spoustu fanoušků byl velkou neznámou. O pozvánku do reprezentace si útočník Zdeněk Ondrášek (37) řekl díky netradičnímu angažmá v zámořské MLS, kde tehdy svými góly táhl Dallas. A právě jeho trefa nakonec rozhodla duel s Anglií a Češi se i díky ní přiblížili postupu na Euro. Je to jediné vítězství národního týmu nad kolébkou fotbalu za posledních 50 let. V tuzemsku se oba týmy od té doby neutkaly, až dnes večer v Lize národů.

Ondrášek si večerní duel pochopitelně nenechá ujít, možná ho přemůžou vzpomínky. Každopádně už bude jen v roli diváka. Tehdy, v říjnu 2019, byl holohlavý urostlý forvard s přezdívkou Kobra tak trochu zjevením. Českým fanouškům na dlouhou dobu zmizel z radaru a fotbalovou radost rozdával v Polsku, Norsku a USA. Debutu v reprezentaci se dočkal až ve svých 30 letech.

Ovšem stačilo mu 20 minut na to, aby překonal Jordana Pickforda a stal se nesmrtelným. "Ten úplně první pocit na hřišti? To si člověk ani nevybaví, protože těch prvních deset, patnáct vteřin po gólu ani nevím, co se dělo. Potom to byly samozřejmě úsměvy a radost všech lidí okolo. Bylo to prostě neuvěřitelný," vzpomíná v rozhovoru pro Livesport Zprávy dnes sedmatřicetiletý fotbalista, jehož čirá euforie při debutu v národním týmu se stala symbolem tehdejšího triumfu (2:1) nad Albionem.

Tenkrát jste českému publiku nebyl tolik známý. Hrál jste v zámoří a duel s Anglií byl vaším debutem...

"Já ani moc jako nečekal, že budu hrát. A možná i díky tomu to prostě dopadlo takhle. Byl jsem úplně v klidu. Chtěl jsem si užít tu atmosféru, byl to zápas s velkou Anglií... A asi i díky tomu jsem šel na hřiště s čistou hlavou."

Možná se dnes nabízí paralela. V národním týmu je několik hráčů, kteří v reprezentaci nikdy nehráli a jsou úplně noví. Může jim tato situace pomoct?

"Myslím, že ve fotbale nemůže být víc než obléknout dres své země. A když je to zrovna na zápas s Anglií, o to větší zážitek to je. Všichni stárneme a hráči se budou pořád měnit. Ale už i zápas s Chorvatskem ukázal, že i ti neznámí kluci, když se jim šance dá, se dokážou s těmi zkušenějšími sehrát. A když každý pochopí, co má na hřišti dělat, a tým maká jeden za druhého, je to nádhera."

Kdybyste měl dnes českým fotbalistům poradit, jaký vzkaz byste jim poslal?

"Tehdy jsem vůbec nevnímal, že tam stojí Maguire nebo někdo jiný. Prostě jsem šel dělat to, co jsem na hřišti dělal celej život. Zabojovat o každý balon, vyhrát ho, udržet ho pro tým a být před bránou a čekat na šanci. Všechno tohle dohromady tehdy klaplo a povedlo se mi dát gól. Radit teď určitě nebudu. Jen bych klukům připomněl, že je to sice Anglie, ale každý se dá dnes na jeden zápas porazit. Taky jsou to jenom lidi. Občas je potřeba mít štěstí, ovšem když do toho dá každý všechno, může se povést cokoliv. Když do toho dáme sto procent a pomůžou fanoušci na tribunách, šance vždycky je."

Jak se vám nová česká reprezentace zamlouvá? Je v ní spousta nových tváří...

"Myslím, že je jenom dobře dávat šanci klukům z české ligy a držet tým klukama, co hrají ve velkých klubech. Nějaká změna musela přijít, ne každý může být v týmu 20 let jako pan Modrič, který nás vycvičil. To je neuvěřitelný extrém. Ale čím dřív kluci, kteří mají formu, dostanou šanci, tím líp pro všechny."

A co nový trenér? Jak se vám národní tým pod vedením Santiho Denii líbí?

"Bylo vidět, že se kluci na hřišti nebáli hrát fotbal. Samozřejmě to nese riziko, že vznikají chyby. A možná jsme jich proti Chorvatsku udělali až moc. Ale takový fotbal je. Když se nebudeme snažit dělat něco extra, z čeho chyby občas pramení, možná nebudou chyby, ale zase ten fotbal nebude nic moc. Takže mně se to prostě líbilo."

Opravdu jste vnímal už u prvního zápasu změnu myšlení?

"Myslím, že je to vidět. A je jenom dobře, že nový trenér to vede novou a řekl bych dobrou cestou. Chce klukům ukázat, že se nemusejí bát. My šikovné kluky máme. Nicméně dodám, že základ, aby to fungovalo, je v Čechách to naše srdce. Když ho máte a něco se povede, časem samozřejmě přijde i ten fotbal. A pak je úplně jedno, kdo proti vám hraje."

Změnil vám gól proti Anglii nějak život nebo kariéru?

"Myslím, že úplně ne. Samozřejmě, lidi si pamatuju víceméně ten jeden gól. Neřekl bych, že by to pak mou kariéru změnilo. Možná mě začalo sledovat víc lidí na Instagramu, lidé mě občas poznávali a ptali se na to. Ano, bylo to samozřejmě krásný a přál bych to každému. Ale kariéru nedělá jeden gól."

Jak to vůbec vypadá s vaší fotbalovou dráhou dnes? Naposledy jste působil na Žižkově, v létě jste zkoušel přípravu s Wislou Krakov...

"To se ještě uvidí. Přiznám, že je to těžké, protože upřímně - v dnešní době každý hledá jenom mladé kluky, kteří umějí hodně běhat. Vím, že mám svůj věk, ovšem ještě pořád cítím, že bych mohl být platný a že mám třeba i dar těm mladým trochu pomoci. Takže se pořád ještě zkouším někde domluvit, i když se pomalu smiřuju s tím, že se moje kariéra přesouvá mimo hřiště. Zkrátka, momentálně je to zatím na zahradě..." (usmívá se)

Nepřeháníte?

"Upřímně, pár týdnů jsem opravdu nic nedělal. A to se můžete zeptat mé ženy, že jsem bez práce na svém těle hrozně nepříjemný. Musím se hýbat, pořád něco dělat, držet se v kondici. Ale to, že jsem momentálně bez angažmá, beru i trošku pozitivně, protože jsem díky tomu měl tu čest být u prvních hodin a dnů života svého prvního dítěte, svojí dcerky... "