Devítkám se zatím gólově příliš nedaří. Brunes vedle spalování šancí alespoň maká pro tým

Osm střel, z toho hned šest uvnitř pokutového území a čtyři přesná zakončení hlavou. K tomu xG 1.16 a pět zahozených vyložených šancí. Bylo až s podivem, že Jonatan Brunes (26) v neděli večer odcházel ze hřiště na Letné bez vstřelené branky. Je evidentní, že norský forvard čeká na blyštivou formu. Obecně však devítky v české lize neprokazují zrovna fazonu.

Pokud se podíváte na ofenzivní data Jonatana Brunese z víkendového utkání proti Pardubicím bez znalosti výsledku, musíte logicky dojít k závěru, že útočník odcházel do kabin minimálně s jedním vstřeleným gólem.

Skutečnost je ale taková, že norská posila Sparty natáhla svou sérii bez soutěžní branky na jedenáct zápasů. Čekání pokračuje. Je dlouhé a letenské tribuny už jsou z bratrance slavného Erlinga Haalanda poněkud nervózní.

Tohle je hráč za téměř šest milionů eur? Rekordní posila, kterou klub v létě přivedl, když odešli Albion Rrahmani a Jan Kuchta? Jsou to otázky, které si pokládají laici v hospodě u piva, řeší je experti v televizi a reagovat na ně musí kromě trenéra Briana Priskeho už i Brunesovy spoluhráči.

Nor přitom nehrál vůbec špatný zápas. Připsal si asistenci, měl stoprocentní úspěšnost ve vzdušných soubojích a pracoval i bez míče. S notnou dávkou nadsázky však lze říct, že z nejdražší akvizice v dějinách Sparty je zatím elitní servisman.

"Maká a na hřišti týmu pomáhá jinak. Každému je tak trochu líto, když se takhle útočník trápí. Gól by mu slušel, hodně toho naběhá, dře, presuje," přemítal po Pardubicích obránce Jaroslav Zelený, zatímco trenér Brian Priske při svém hodnocení lakonicky dodal, že nakonec od útočníka stejně potřebujete především góly.

Brunes je sice s xG 3.38, jediným vstřeleným gólem a deseti zahozenými velkými šancemi vzorem hráče, kterému momentálně chybí klid a přesnost v koncovce, ale Sparta i přes jeho trápení svůj program v posledních kolech zvládá. Drtivou většinu ofenzivní produkce totiž obstarávají extrémně produktivní křídla John Mercado (5+1) a Josimar Alcocer (4+1).

Zde je však důležité podotknout, že v pokročilých datech Brunes odvádí pro Spartu výrazně cennou práci, kterou však ve veřejném prostoru shazuje narativ o neschopnosti vstřelit branku.

Rodák z Bryne má ze všech klasických devítek Chance Ligy s alespoň devadesáti minutami v této sezoně nejvyšší poměrovou účast na xG ze hry svého týmu (61,8 %). Až za ním je Václav Sejk (59,5 %) a poté Vít Škrkoň (59,3 %).

Takže i když Brunes nestřílí mraky branek, jak by si fanoušci ideálně představovali, předvádí velké úsilí pro tým, v tomto případě pro hráče, kteří se místo něj objevují na střelecké listině. Ani to už ale kolikrát sparťanským fanouškům při hodnocení Norových výkonů na jeho obranu nestačí, přitom je to zcela evidentně důležitý prvek.

Sparťanský paradox však ilustruje mnohem hlubší celoligový problém s klasickými hrotovými útočníky, takzvanými devítkami. Když se podíváme na zbytek Chance Ligy, zjistíme, že osobnost s přívlastkem klasického gólového zabijáka u nás momentálně neexistuje.

Po deseti odehraných kolech představují čtyři vstřelené branky absolutní strop pro hrotové útočníky. O tento prozatímní trůn se dělí Tomáš Chorý, Mojmír Chytil, Christophe Kabongo, Jiří Klíma a Daniel Vašulín. Tabulce střelců vévodí křídla a záložníci jako je například Martin Šubert z Mladé Boleslavi (6 gólů) nebo slávista Wiktor Nowak (5 gólů). O sparťanech už byla řeč.

Přitom v minulosti se pokaždé našel někdo, kdo se v tomto období dokázal tzv. urvat a rozjel střeleckou show. Často overperformoval, tedy jel nad plán. V minulé sezoně měl Jan Chramosta na kontě sedm branek. O rok dřív Jan Kliment dokonce devět. I šest tref Rafia Durosinmiho z podzimu 2023 se jeví lépe, než současná vizitka elitních útočníků.

Pohled za hranice dokazuje, že nejde zrovna o globální trend, ale spíše o českou anomálii. Pokud totiž z dat vynecháme elitní pětici evropských lig a zaměříme se na soutěže srovnatelné s českým prostředím (Rakousko, Belgie, Dánsko, Nizozemsko, Polsko, Portugalsko, Rumunsko či 2. Bundesliga), najdeme mezi klasickými útočníky hned šestadvacet hráčů, kteří už letos překonali hranici pěti a více gólů, přičemž neodehráli podobně jako v českých končinách více než 10 ligových zápasů.

Nejvíce má Vangelis Pavlidis, který vládne portugalské lize s osmi góly, Mohamed Ali Zoma sází branky za Norimberk (7) a Ilja Škurin řádí v polských Katovicích (7). Je zřejmé, že v ofenzivně laděných ligách po celé Evropě se na klasické devítky i nadále spoléhá a systém je dokáže maximálně vytěžit.

V tom totiž leží kámen úrazu. Není to tak, že by útočníci v Chance Lize spalovali šance, ale spíš se do nich méně dostávají. Když znovu srovnáme Česko a vybrané evropské soutěže, ale místo branek si za hlavní ukazatel vezmeme xG, vidíme další měřítko.

Nejlépe postaveným hráčem je Daniel Vašulín s hodnotou xG 4.39, což stačí na třinácté místo. Drtivá většina českých hroťáků se v xG nedostane ani přes hodnotu čtyři. Chybí jim lepší střelecké pozice a větší zapojení.

Tento nedostatek podpory krutě dopadá i na mladé talenty. Zářným příkladem je osmnáctiletý Vít Škrkoň z Baníku. Jeho aktuální hodnota xG je 3.06, ale vstřelil pouze jeden gól a zahodil osm velkých šancí.

V jeho věku je nekonzistence výkonů naprosto přirozená, ale na druhou stranu doplácí i na nestabilitu v Baníku. Útočník jeho typologie by potřeboval tým silný na balonu, který by mu dokázal situace pravidelně připravovat v daleko větší míře.

>>Dlouhán s kreativním myšlením. Baník má ve Škrkoňovi ofenzivní eso

Postupná proměna ligových útočníků v dělníky fotbalu se může začít propisovat i do výkonů národního týmu. Reprezentace při posledním srazu vyloženě čelila akutnímu nedostatku typických devítek. Když ze sestavy vypadl Patrik Schick a z reprezentačního srazu se omluvil i Tomáš Chorý, možnosti realizačního týmu se výrazně smrskly.

Dodatečně byl povolán Vašulín a trenéři sáhli po Ryanu Naderim z Rangers, který v průběhu srazu získal povolení reprezentovat.

Podobnou nouzí trpí i jednadvacítka. Přestože Sparta do svých řad přivedla za nemalé peníze velký talent Matyáše Vojtu, i on na ofenzivní explozi po přesunu na Letnou stále čeká. Yannick Eduardo se z nominace omluvil a břemeno tak leželo na již zmíněném Škrkoňovi či Lukáši Maškovi z Liberce.

Ani jeden přitom nejsou v tuto chvíli hráči s fazonou a střeleckou formou. Jako by český fotbal nechtěl vyloženě mít zabijáky a využívat je. Světový fotbal nám přitom každý víkend dokazuje, že jsou stále potřeba.

V Bundeslize má Patrik Schick po pěti kolech pět vstřelených branek, v Premier League je Erling Haaland po šesti zápasech na šesti trefách a LaLiga má po osmi kolech bez odskočených ofenzivních hvězd Raphinhy, Yamala a Mbappého čtveřici standardních devítek (Budimir, Fernández, Zabiri a Camello), které dohromady nastřádaly 26 branek.

Vše tak trochu zjednodušeně vypadá, že se české kluby naučily využívat hrotové útočníky primárně k plnění takticko-soubojových úkonů, presinku a otevírání prostoru, než aby v nich dál živily roli chladnokrevných zakončovatelů.

Co se nyní jeví jako malichernost, se však do pár let může změnit v problém, jako když dnes marně hledáme technicky zdatná křídla, která naprosto zmizela z českých skladů a čekáme na budoucí generace, aby vzniklý kráter zacelila.

Snad tento scénář nepotká typická kladiva do vápna. I ta jsme totiž historicky "uměli".