Čaj o páté: Pohřbívání kladů, utužování záporů

Suverénně nejvýraznější postavou britské fotbalové scény uplynulých několika dní je manažer Liverpoolu Brendan Rodgers. Ať chcete nebo ne, musíte na něj mít názor, nebo vás alespoň nenechávají chladnými jeho přidrzlé výroky do médií. Jaká je ale situaci na hřišti, a kde přesně hledat Achillovy paty kulhající komety loňského ročníku?

Liverpool pod Brendanem Rodgersem je v podstatě klubem, který žije ze sérií. Buď se mu daří nadmíru dobře, nebo nadmíru špatně.

Vezměte si podzim 2012, který měl k raketovému startu pod novým lodivodem vpravdě hodně daleko; pak uvažte, nakolik Coutinho se Sturridgem proměnili tvář celého týmu od řeky Mersey.

Jedna prohra v závěrečných 12 kolech tehdy jako by předznamenala jednu parádní plus mínus 38zápasovou šňůru uspokojivých výsledků, kterou má nyní dle množství zlých jazyků neomylně následovat jedna černočerná, opět plus mínus 38zápasová šňůra.

Rodgersovu štaci ve městě Beatles lze zkrátka nahlížet zhruba z tolika různých úhlů, ke kolika různým verdiktům ohledně jeho budoucnosti lze ve výsledku dospět.

A ačkoliv hlasy požadující odvolání severoirského rodáka postupně sílí, z pozice neutrálního pozorovatele se nelze ubránit dojmu, že jde z velké části o projevy obyčejné hysterie.

Ostatně, nejlíp to za mě vyjádřil jeden z mediálně nejznámějších liverpoolských fanoušků Paul Tomkins se svým kousavým výpadem vůči vlastním soukmenovcům: "Benítezovy týmy ‚byly moc defenzivní‘; ty Rodgersovy zase ‚neumí bránit‘. Ten ‚správný manažer‘ by zřejmě klub dovedl až na Oběžnou dráhu, a všichni by žili šťastně až do smrti. Přesně to lidi chtějí, že?"

Já se nicméně do žádných ambiciózních úvah na téma, zdali by bylo lépe Liverpoolu bez Rodgerse, Rodgersovi bez Liverpoolu, nebo snad Liverpoolu s rozdvojeným Gerrardem, raději pouštět nebudu.

Místo toho se s laskavou pomocí bývalého šéfredaktora serveru PremierLeague.cz Tomáše Chudého pokusím přijít na kloub současné liverpoolské herní krizi. A třeba i odhalit, že by ony neduhy teoreticky ani nemusely být tak úplně neodstranitelné...

---

Zrovna hned ten první, který si beru na paškál, ovšem - pravda - zapustil kořeny pěkně hluboko.

Že má totiž Brendan Rodgers zásadní problémy s nalezením jisté vertikální rovnováhy, se správným vybalancováním útočné a obranné váze; to nám mělo docházet vlastně už v průběhu loňského "průlomového" ročníku.

Ten nakonec Liverpool završil na skvělé druhé příčce, to však s neuvěřitelnou porcí 50 inkasovaných branek na kontě, pro což napříč celou uplynulou dekádou zaboha nenajdete precedens - a to dokonce ani s ohledem na top4.

Takový Birmingham zpřed devíti let koneckonců s totožným defenzivním výkazem sestupoval o patron níž; a Hull nebo Sunderland se v nedávné době s podobně propustným obranným valem jen taktak zachraňovaly.

Samozřejmě, já zde tímto neobjevuji žádnou Ameriku: tentýž paradox už v dubnu dlouze rozebírali i Neville s Carragherem ve studiu Sky Sports. Na co ale já chci zvláště upozornit, je alarmující skutečnost, že se Liverpool za celých těch osm měsíců téměř nehnul z místa. Mamadou Sakho, velký to Carragherův "oblíbenec", už sice jen sotva nastupuje, jeho chyby však milerád kopíruje nově přivedený Dejan Lovren.

Na tomto místě se hodí poznamenat, že Lovren na papíře skutečně měl veškeré předpoklady pro to alespoň částečně liverpoolské neduhy zahladit. V Southamptonu se jevil jako rozhodný, asertivní stoper, který by měl být schopen ukázkově vyvážit Škrtelovy rezervy v rozehrávce.

Ve finále se však právě chorvatský stoper jeví jako ten vůbec nejslabší článek chatrné liverpoolské defenzívy. A jestliže byl Sakho na prvním videu Nevillem pranýřován za neustálé ustupování zbytečně moc hluboko do pole, respektive vlastního vápna, i Lovrenovo chování má k vyzrálosti poměrně daleko.

V jeho případě zaráží především opakovaná fixace na (zpravidla) nesprávného hráče, kterou se zdá být obdobně posedlý i nyní; po uplynutí dobré třetiny kalendářního roku, a chtělo by se říct i "doby hájení".

Špatná orientace v prostoru se tedy nakonec ukazuje být vysloveně patologickým jevem, co se stoperů Reds týče.

Pokud loni šlo Sakha se Škrtelem kritizovat za to, že svou pasivitou/panikařením leckdy vyloženě zvali soupeře k zakončení, místo aby jim ho znemožňovali, teď liverpoolští trpí na něco velmi podobného.

Ani jeden ze středních obránců evidentně nemá na starosti organizaci celé obranné čtveřice, a to rovněž ve vztahu ke krajním bekům, kdy zejména levá půlka v tradičním složení Lovren-Moreno v jednom kuse vykazuje značné rezervy v poziční hře.

Rezervy, které úhledně zapadají do Carragherovy škatulky pojmenované "základy". A shodou okolností také záležitosti, se kterými Lovren v Southamptonu rozhodně nezažíval tak horké chvilky jako před The Kop.

To nakonec neomylně ukazuje na určité specifické požadavky Brendana Rodgerse. Konkrétně zřejmě na to, že Rodgersovým levým stoperem patrně vždy bude primárně zadák s citem pro rozehrávku (jako Williams ve Swansea), a teprve sekundárně také obránce, který bude dbát na strukturu a patřičnou kohezi defenzivní linie.

Což se nezdá být šťastným žebříčkem priorit; a tím spíš se již před výkopem derby s ManUtd nezdálo být šťastné vracet se k neosvědčenému Lovrenovi. Zrovna ve chvíli, kdy vám stoperská dvojice Škrtel-Touré ve třech zápasech inkasuje všehovšudy jednou, a celkově působí v páru mnohem konsolidovaněji.

Na druhou stranu, abychom byli úplně fér: pouze o stoperské dvojici to zase není; dolů šla také hra celé záložní řady. Tam se zvláště Gerrard se staronovou pozicí štítu vypořádává o poznání hůře než loni; a ve finále by nebylo úplně mimo předpokládat, že se o těch 21 (!) minel vedoucích zpříma ke střelám soupeře zhruba půl na půl podělila záloha s obranou.

Ostatně, leccos začíná už u těch středopolařů, kteří se na přechodu do útoku podílejí méně (úspěšně) než dříve, a tím akorát dál přitěžují už tak nejistým stoperům. Zkrátka pakliže se liverpoolští v minulé sezoně dost dobře specializovali na otravné presování oponentů; tentokrát je v jejich hlavním zájmu naopak nechávat se presovat...

---

U presinku se ale ještě chvíli zastavme, protože i on je na Anfieldu od samého počátku sezony jaksi na bolestivém ústupu. Jestliže v průběhu minulého ročníku mohl Brendan Rodgers stručně, leč výstižně zkonstatovat, že se jeho svěřenci bez balonu chovají "jako zvířata"; dneska už by při volbě stejných slov bohapustě lhal.

I tady přitom člověk naráží na chybějící prezenci Luise Suáreze, u něhož se při všem tom lamentování nad počtem přifilmovaných pádů poněkud zapomíná na to, že jinak bezesporu platí za ty nejpoctivější útočníky planety. Alespoň tedy v tom smyslu, že vám celých 90 minut odlétá ze strany na stranu, od jednoho levého beka k pravému stoperovi, a ani na chvíli se přitom nezastaví.

"Přesně jako kdysi Ian Rush," popotahuje nostalgicky nejeden pamětník na známém fanouškovském fóru Red And White Kop.

Pokud potom vedle takového blázna v nejlepším slova smyslu máte k dispozici ještě vždy aktivního Sterlinga, jen o trošku zaostávajícího Coutinha a poměrně vysoko na hřišti vytaženého Hendersona, jde z vás automaticky strach - a přesně tak tomu také obvykle bylo.

Jak si můžete všimnout zde, Liverpool loni platil za třetí nejefektivněji napadající kolektiv soutěže, hned po korunovaných králích ze Southamptonu a Mourinhově Chelsea.

Jak se k tomu dospělo, to vpravdě není žádná věda. Colina Trainora ze serveru StatsBomb tady zajímá výhradně útočná polovina a kousek té obranné, kde následně identifikují veškeré defenzivní akty (typu přerušených pasů, povedených i nepovedených obranných zákroků...), a těmi poté dělí množství přihrávek zkompletovaných soupeřem stále jen na tom daném úseku hřiště.

Z logiky věci tedy potom vyplývá, že čím menší hodnota nám vyjde, tím účinněji daný mančaft napadá. A že to doopravdy funguje, si můžete ověřit třeba pohledem na tento graf, kde "propad" křivky ihned po nástupu Mauricia Pochettina neomylně zvěstuje faktický upgrade presinku Saints.

Tato práce Colina Trainora nám přitom hladce pomůže dokumentovat také fakt, že Suárez a spol. loni doopravdy zvládali poletovat mezi soupeřovými zadáky doslova za každých okolností a stavů. Liverpoolská intenzita presinku totiž statisticky nikterak nepolevovala, ani když zrovna Reds vedli - což je jev napříč celou Premier League nevídaný.

Letos je už situace docela jinačí. Červení byli jednak po osmi kolech naprosto průměrně presující partou; jednak již za příznivého stavu pravidelně přecházeli do výrazně pasivnějšího módu.

A že se takový úpadek neblaze promítal na ukazatel skóre, to lze pro změnu zřetelně dokumentovat za pomoci jiného modelu. Ne nadarmo přece Liverpool postrádal adekvátní chuť tlačit na rozehrávající soky zrovna v zápasech, které lze dodnes považovat za jedny z těch jeho vůbec nejslabších v sezoně; ne-li úplně nejslabších (doma Villa, venku West Ham).

Nicméně dobře, to bychom měli potvrzeno očividné - teď ale co s tím?

Je nad slunce jasné, že Balotelli s Lambertem notně specifickou Suárezovu roli nezastanou ani zítra, ani za sto let. Kdo by ale svým způsobem zabrat mohl, to je - asi nikterak překvapivě - Daniel Sturridge.

Anglický forvard sice může fungovat v o mnoho úspornějším módu než Suárez (kdo by také nefungoval?), to však rozhodně neznamená, že zároveň nebude po většinu času protivníkovy obránce nepříjemně frustrovat.

V čem totiž Sturridge vyniká namísto prostého nahánění soupeřových zadáků, to je inteligentní odřezávání potenciálních tras přihrávek, a okamžitá připravenost s takto uzmutým balonem kontrovat.

Což je opět atribut, který letošnímu Liverpoolu zásadně schází - moment překvapení spojený s rychlým přechodem z obrany do útoku. A pokud je Daniel Sturridge momentálně (i trestuhodně) v lecčems nenahraditelný, konkrétně drajv ze záložní řady by při lepším využití mohl klidně obstarávat jeden z tradičně dostupných hráčů...

---

Philippe Coutinho na zádech pravidelně nosívá číslo 10 - a zřejmě právě odtud se bere onen populární mýtus, že je rovněž takovou tou klasickou brazilskou desítkou.

Jenže on jí není; a ve skutečnosti se jí ani neblíží. Coutinho daleko spíš zapadá mezi generaci "nových" Brazilců typu Oscara či Fernandinha, kteří sice mají rádi balon, avšak hrátky s ním nepatří mezi jejich nejsilnější stránky.

Pravda, Coutinho zdatně klame tělem: lahodné prostrkávačky/narážečky špičkou kopačky si evidentně užívá a často je i přímo vyhledává. Do konceptu č. 10 ovšem nezapadá minimálně ze dvou důvodů, které nedávno výborně pojmenoval Michael Cox ve svém příspěvku pro FourFourTwo.

Zaprvé navzdory své postavě není žádným třasořitkou. V rámci únorové demolice Arsenalu se Coutinho pokusil dokonce o 11 obranných zákroků, přičemž úspěšný byl při exekuci více než poloviny z nich. A byla to hlavně jeho ochota rvát se uprostřed pole za cenu nějakých těch šrámů, co pro lednové derby s Evertonem (4:0) zajistilo stoprocentní funkčnost tehdy ještě neotřelého Rodgersova schématu 1-2 s Gerrardem jako štítovým záložníkem.

Zadruhé je to fakt, že působení více z hloubky v Coutinhovi ani nijak nepotlačuje jeho přirozeně kreativní náturu; spíš ji právě naopak stimuluje. Schválně si zkuste vybavit všechny jeho nejparádnější příhry či asistence - velká většina z nich určitě byla rýsována na delší vzdálenost .

Naopak když má 22letý kanárek operovat výše na hřišti, "nejlépe" ještě na křídle, dopadá to nějak takto. Coutinho je rázem totálně k ničemu, lacině odevzdává balony a ze samé frustrace za sebe nechává mluvit svou klasicky příšerně seřízenou mušku.

Ba co hůř: ani na tom křídle mnohdy pořádně vidět není a toulá se kamsi doprostřed pole, kde se akorát motá ostatním pod nohy - za což ho ostatně nedávno kritizoval i Jamie Carragher v rámci Monday Night Football.

Když pak tedy začátkem prosince Samira Kumar stopovala všechny přihrávky vedoucí (nikoliv nutně zpříma!) k letošním liverpoolským gólům, nemělo by nikoho překvapit, že Coutinho z celkového počtu osmi příspěvků pouze dva vyprodukoval v útočné třetině.

Posléze si snad opravdu stačí jen porovnat takovou miniporci s Hendersonovými pěti (před)finálními pasy, a nemuselo by být tak těžké oba doposavad tápající borce prostě a jednoduše prohodit.

Jinak řečeno: vrátit se k tomu, co se již dříve osvědčilo. Co fungovalo směrem dopředu, a vlastně i dozadu.

---

Očima fanouška

Není žádným tajemstvím, že presink byl loni základním kamenem úspěchu Reds, jenže vše závisí na ideálním složení týmu. V jarní části minulé sezony měl tým štěstí, že klíčovým hráčům drželo zdraví. Jakékoliv zranění by totiž znamenalo velký problém. A ten vidíme i nyní, když je prakticky od začátku sezony zraněný Daniel Sturridge a Luis Suárez nebyl dostatečně nahrazen.

V tom ční největší problém ofenzivy, která přišla nejen o 53 branek, ale hlavně o jakoukoliv přímočarost a dravost. Největší problém není v nové posile Mariu Balotellim. Kamenem úrazu je neutuchající ego Brendana Rodgerse, který jako by chtěl nákupem italského útočníka ukázat, že zvládne udělat světového hráče z každého. Místo Suáreze tak přišli Balotelli s Lambertem, tedy dva typologicky odlišní útočníci, což nabouralo zažitý systém z minulé sezony.

Na to trpí již zmíněný střed hřiště a zejména při presinku klíčový záložník Jordan Henderson, který marně hledá loňskou formu. Ten za sebou především nemá Gerrarda z jarní části sezony, který neexceloval, ale zároveň na tom nebyl tak zle jako nyní. Hendersonovi tak chybí volnost, možnost napadat výš a samozřejmě také vhodní spoluhráči. Když k tomu připočteme - jako u každého hráče při takové formě - ztrátu sebevědomí, zůstane jen stín loňského motoru zálohy.

Změnu přinesla již jen účast defenzivního štítu. Jakkoliv Lucas Leiva nepředváděl zázračně výkony, jeho přítomnost byla znát. Stará bolístka se tak opět ukázala v plné nahotě. Jak už to bývá, vše souvisí se vším, takže stopeři i ofenzivní vozba trpí na prachbídný střed pole, který je Achillovou patou Liverpoolu již od odchodu Xabiho Alonsa a o rok později Javiera Mascherana.

Defenziva pak vyvádí z omylu fanoušky, kteří si mysleli, že horší než v předešlé sezoně to být nemůže. Dejan Lovren opravdu nevypadá jako ten obránce, který loni dirigoval obranu Southamptonu. Zbrklý, přemotivovaný a takticky nedisciplinovaný. Jak plyne z této ukázky z duelu na Etihad Stadium, společně s Martinem Škrtelem nenašli společnou řeč. Zatímco Lovren by rád hrál co nejvysunutější linii, Škrtel raději drží pozici. Stejně je navyklý také pravý obránce Glen Johnson, kdežto novic Alberto Moreno se přiklání spíše k Lovrenovi.

Nejznepokojivějším faktem je však to, jak v posledních letech Reds obměnili obranu, a výsledky jsou pořád stejné. Především kolik peněz minul Brendan Rodgers a jeho přestupní tým na posílení defenzivy. Letos Dejan Lovren a Alberto Moreno, před rokem Mamadou Sakho. Individuální kvalita hráčů není na úplně špičkové úrovni, přesto je v silách těchto hráčů, aby předváděli lepší výkony. Chyba tedy bude spíše v trenérském týmu, který ze stabilní defenzivy, kterou postavil s velkou pomocí Steva Clarka Kenny Dalglish, během dvou a půl let udělali naprosto nesourodý celek.

Rád bych navázal také na zmínku o Philippe Coutinhovi, od kterého zřejmě každý čekal něco naprosto jiného, než zatím v tomto ročníku předvádí. Zvláště po fantastické přípravě. Ano, ta sice není tak vypovídající, přesto dávala fanouškům LFC naději, že konečně začne hrát pravidelněji na špičkové úrovni.

O ideální pozici pro Coutinha se toho také namluvilo dosti, přesto v tom jasno stále nemám. Brazilec totiž dokázal odehrát skvělé výkony jak z hloubky, kdy měl víc balonů a mohl rozehrávat, tak letos i od levé lajny či pod hrotem. Hlavním problémem Coutinha není pozice, ale především jeho náladovost a nestálost výkonů. Jednou totiž dokáže zvedat ze sedaček a jindy zase dopadne jako v neděli na Old Trafford, tedy naprosto katastrofálně. Konzistence je tedy klíč k tomu, jak z Coutinha dostat to nejlepší.


Teď si ode mě vzhledem k náročnému vánočnímu programu Premier League náležitě odpočinete; ihned po Novém roce se však můžete těšit rovnou na jeden šťavnatý speciál. Do té doby plnými doušky užívejte sváteční pohody!