Z třetí ligy na vrchol. Petrášek vzpomíná na úspěchy v Polsku, Baníku proti Legii věří

V Čenstochové, jednom z nejvýznamnějších duchovních míst v Polsku, prožil Tomáš Petrášek (33) fotbalový zázrak. S tamním Rakówem vystoupal během sedmi let ze třetí ligy až k triumfu v polském poháru a mistrovskému titulu. Nyní je obranným pilířem hradeckých Votroků a polský fotbal sleduje už jen zpovzdálí. Střet Baníku s mocnou Legií si ale v televizi utéct nenechá. "Moc se na to těším a věřím, že to Baník zvládne," říká zkušený stoper.

V Polsku už tři roky nepůsobí, přehled o fotbalovém prostředí u našich severovýchodních sousedů má ale Petrášek stále obrovský. Jen málokdo získal takový vhled do polského fotbalu jako on. Poznal poloprofesionální prostředí ve třetí lize a přes druhou nejvyšší soutěž se dostal až do prestižní Ekstraklasy.

Mezi polskou elitou odehrál 80 zápasů. Když spustí o tom, že Baník přes Legii může proklouznout do třetího předkola Evropské ligy, nejsou to jen prázdná slova. "Když srovnám kvalitu české a polské ligy, musím říct, že je jednoznačně na straně té české," tvrdí obránce, který proti úřadujícím vítězům polského poháru odehrál osm zápasů.

V čem je největší rozdíl?

"Není náhoda, že česká liga je v pořadí soutěží UEFA desátá v Evropě. Hraje se tu v obrovském tempu a naši pohároví zástupci jsou skvělí. Slavia je velkoklub, Plzeň v pohárech hraje neuvěřitelně a Sparta loni hrála Ligu mistrů. To jsou věci, které nám v Polsku mohou jen závidět."

Minulá sezona ale ukázala, že polské kluby umí v Evropě udělat zajímavé úspěchy. Legia i Jagiellonia postoupily až do čtvrtfinále Konferenční ligy. Má polská liga potenciál dál růst?

"Věřím tomu. Po několika nevydařených sezonách to kluby měly strašně těžké, protože se kvůli nízkému koeficientu musely protloukat přes všechna zrádná předkola. Teď jsou ve výhodnější pozici a díky finančním možnostem a individualitám, které dokážou přilákat, tam potenciál k růstu určitě je."

Jsou polské kluby z finančního pohledu opravdu tak odskočené od těch českých?

"To, že se v Polsku vydělávají pěkné peníze, je všeobecně známá věc. V Česku se to zvedá a nemáme se za co stydět, ale kromě Sparty, Slavie a Plzně se v tomto ohledu na polské kluby stále koukáme z dálky."

Je to hlavní důvod toho, proč Češi chodí hrát fotbal do Polska rádi a naopak Poláci se k nám příliš nehrnou?

"Řekl bych, že je to spíš jeden z několika důvodů. V Polsku se mnohem víc tlačí na to, aby hráči měli maximální možný komfort. Když jsem přišel do Polska, měl realizační tým v Rakówě pět členů, když jsem odcházel, měli jsme dva trávníkáře, kuchaře, čtyři fyzioterapeuty, dva kondičáky a takhle bych mohl pokračovat dál. Když je člověk u toho růstu, ohromně si takových věcí cení, protože vidí, že ten klub dělá pro hráče maximum a navíc bez zbytečných frází."

K tomu všemu se navíc hraje na krásných stadionech a kluby se pyšní fantastickou infrastrukturou.

"Stadiony, zázemí klubů, ale i třeba zájem o fotbal jsou věci, které jsou v Polsku stále na úplně jiné úrovni než u nás. Poslední dva roky se ten rozdíl trochu smazává, ale stále je výrazný. V tom, jaký produkt v Polsku fanouškům nabízí, bychom si měli vzít příklad. Ta země opravdu žije fotbalem. I díky obrovským stadionům, které mají, to umí být velkolepé."

Dnes večer se o tom přesvědčí Baník...

"Hráčům upřímně závidím. Zahrát si na Lažienkowské 3 je obrovský zážitek. Pokaždé, když jsme tam hráli, to byly krásné večery."

I pro hostující hráče? Kotel na stadionu Legie je pověstný tím, že umí vytvořit pekelnou atmosféru.

"Záleží na klucích, jak k tomu přistoupí. Mně osobně se před takovým publikem vždycky hraje skvěle, protože mě to motivuje. Je stokrát lepší hrát na Legii, Slavii, nebo Baníku, než před prázdnými tribunami, kde slyšíte každý výkřik nebo pokyn ze střídačky."

S tím Baník ve Varšavě počítat nemůže. Naopak se dá čekat, že hráči téměř neuslyší vlastního slova. Na stadion se totiž vrací i tvrdé jádro, které pozastavilo bojkot domácích zápasů. 

"Skvělá atmosféra tam bude určitě už před úvodním hvizdem. Když si vzpomenu na to, jak stojím na Legii před zápasem v tunelu a celý ten kotel začne zpívat ikonickou klubovou hymnu, je to prostě něco. To jsou věci, co si hráči budou pamatovat navždycky. O tom jsem přesvědčený. Uvidíme, jak se s tím vypořádají. Já věřím tomu, že je to nakopne a budou chtít ten zaplněný stadion utišit."

Může Baník i přes domácí remízu 2:2 myslet na postup?

"No jasně. Kluci si doma zkusili, že s Legií mohou hrát, jen je škoda, že si to v závěru nepohlídali a dostali hloupý gól na 2:2. Pokud budou hrát stejně jako doma, je to úplně otevřený zápas. Když Erik Prekop vytvoří takový tlak na obránce jako v prvním zápase a dostane k tomu podporu od dalších kluků vpředu, věřím tomu, že to Baník zvládne. Určitou výhodou navíc je, že trenér Pavel Hapal i Frýďa (Michal Frydrych) jako kapitán polskou ligu znají. Těším se na to, co Baník ve Varšavě předvede."

Těší se i fanoušci Baníku, kterých by do Varšavy mělo dorazit přes dva tisíce.

"Pro fanoušky je to geniální zápas. Grády tomu dodává i fakt, že ultras Baníku mají družbu s fanoušky polského GKS Katovice."

A ti se zase nemusí s nejvěrnějšími fanoušky Legie... Nebojíte se násilných střetů?

"Bez komentáře (směje se). Vím, jak to v Polsku chodí. Fotbal je pro fanoušky jako náboženství a já se do něj nechci nijak vměšovat. Vím, čeho jsou schopni, na druhou stranu také vím, kolik dobrého toho udělali chuligáni pro celou společnost v Čenstochové. Podíleli se s klubem na charitativních akcích, pomáhali vybírat peníze pro nemocné nebo pro útulky, s některými jsem dokonce stále v kontaktu. Rozhodně proto nechci sahat na to, co je jejich."

Musel jste s nimi jako kapitán někdy řešit i nepříjemné záležitosti?

"Měl jsem štěstí, že jsem zažil éru, kdy jsme neřešili žádné velké problémy, jako že bychom hráli o sestup, nebo dokonce spadli. Takový Frýďa s Klimičem (Janem Klimentem) si to prožili s Wislou Krakov a myslím si, že museli přetrpět hrozné chvíle."

Vy jste v Polsku řešil opačné starosti. Dva postupy, dva vyhrané superpoháry, pohár a mistrovský titul. Na takovou sbírku úspěchů se zpětně kouká hezky, ne?

"Já jsem si Polskem prošel od třetí ligy až po mistrovský titul, celé to angažmá proto bylo dost intenzivní. Cesta to byla trnitá, ale nádherná. Čenstochová je můj druhý domov a Raków mi v srdci zůstane už navždycky. To, co jsme společně dokázali, je neuvěřitelné."

Skoro utopické. S jakými ambicemi jste do Polska v roce 2016 šel?

"Klub měl jasně nastavenou vizi. Přicházel jsem sice do třetí ligy, ale výhled byl takový, že jsme chtěli být do tří let v Ekstraklase. A to se povedlo. Proto jsme byli stále ambicióznější. Chtěli jsme do první čtyřky a pak až na samý vrchol. Přicházelo to postupně, ale nakonec jsme to dokázali. Byli jsme dvakrát druzí, vyhráli jsme pohár, dvakrát superpohár a skončilo to titulem. Postupně jsme se stali polským velkoklubem."

Oproti dalším velkým týmům jste ale neměli takový komfort. Nepřeskočil Raków na cestě vzhůru několik schodů?

"Ten růst klubu byl ohromně rychlý a v zázemí stadionu a na tréninkových hřištích jsme se opravdu nemohli rovnat konkurenci. Infrastruktura klubu je hlavně díky vedení města tragická, ale vynahrazuje to jinak. Ten klub je skvěle nastavený, jsou tam lidi, kteří chtějí pracovat a o tom to všechno je. Vždycky je to o lidech."

Těch se za těch sedm let, které jste v klubu strávil, vystřídalo ohromné množství. Hlavně v kabině přišel každý půlrok pořádný průvan. Jak těžké pro vás bylo stále si držet místo v kádru?

"Jak rostl klub, rostl jsem i já jako fotbalista. Z kluka, který hrál třetí ligu, se stal reprezentant. Je jasné, že jsem se musel neustále rozvíjet a musel jsem se smekat, abych tomu rychlému růstu stačil, protože kádr byl neustále silnější a silnější."

Ale vydržel jste...

"Z hráčů, kteří přišli do třetí ligy, jsem si na titul sáhl jako jediný. Toho si hrozně vážím, protože ta cesta byla opravdu složitá. Vážím si toho, že jsem nikdy nepřestal věřit tomu, že jsem schopný to dokázat, i toho, že jsem zvládl překonat dlouhodobé zdravotní problémy."

Jakou roli v tom měl trenér Marek Papszun, který stejně jako vy prošel celou tu cestu ze třetí ligy až k titulu?

"Obrovskou. Udělal toho pro mě hrozně moc a netajím se tím, že je to nejdůležitější člověk v mojí fotbalové kariéře. Je to kouč s obrovskými nároky, který po každém vyžaduje, aby stoprocentně akceptoval jeho filozofii. Kdo to nedokáže, musí z klubu pryč. Mně ale jeho přístup seděl a hlavně díky němu jsem se nakonec dostal až na vrchol. Stal jsem se kapitánem, nakoukl jsem do reprezentace. Vyrostl jsem pod ním fotbalově i lidsky a věřím tomu, že jsem se mu na hřišti odvděčil."

Z úspěchů, které za vámi jsou, bych řekl, že vrchovatě. Nemrzí vás, že jste v Česku zůstal trochu ve stínu? V reprezentaci jste odehrál pouze tři zápasy.

"Ale dostal jsem se tam. Moje kariéra je trochu specifická, na nejvyšší úrovni jsem začal hrát docela pozdě a i v reprezentaci jsem debutoval až v osmadvaceti. Jsem pyšný na to, že se mi to povedlo, protože je spousta kluků, kteří si za nároďák nikdy nezahráli."

Vy jste se tam navíc dostal z polské ligy, která je trenéry národního týmu často opomíjená. Čím to je?

"Je pravda, že trenéři se tím směrem moc nekoukají. Obecně má u nás Polsko z nějakého důvodu špatnou pověst. A to nejenom ve fotbale. Přitom ta země jde ohromě nahoru a ve spoustě ohledů je mnohem dál než Česko."

Mrzí vás to? Je cítit, že vám Polsko přirostlo k srdci.

"Jak jsem říkal, je to můj druhý domov. Možná si po kariéře založím agenturu, která bude Čechům ukazovat krásy Polska, abychom na něj trochu změnili pohled. (směje se)"

Článek byl původně publikován pro Livesport Zprávy.