Z beznaděje k hrdosti. Co se změnilo u české reprezentace pod trenérem Deniou?

Šestkrát po sobě už odcházeli čeští reprezentanti ze zápasu smutní a bez vítězství. Tak dlouhá šňůra je v historii samostatné reprezentace ještě nikdy nepotkala. Přesto nelze říct, že by toto nepříznivé období bylo monotónní šedí. Naopak se dá celkem snadno separovat na dva odlišné kusy. Mistrovství světa a Liga národů. V obou soutěžích odehrál národní tým pokaždé tři zápasy, měl jiného trenéra, odlišný kádr. V čem jsou hlavní rozdíly?

Zatímco na šampionátu se národní tým vždy prezentoval lákavým úvodem a potom se postupně ze hřiště vytrácel, pod Santim Deniou spíš naopak pozvolna roste. Jako by se nejdřív potřeboval rozkoukat a zvyknout si, začít si věřit. Ani jeden způsob není ideální, nicméně pocitově se dá říct, že frustraci a beznaděj, do nichž hra na šampionátu pokaždé upadla, vystřídala hrdost a víra.

Zatímco v Americe všechny tři druhé poločasy Češi ztratili (1:6), v sobotu dokonce se Španěly uhráli v závěrečném dějství remízu 1:1 (celkem 2:5). Jistě, soupeř končil duel s jediným hráčem, který zasáhl do zlatého finále mistrovství světa, nicméně i jejich náhradníci mají objektivní předpoklady vyšší kvality než Korejci, Jihoafričané i Mexičané.

Čechy za výkon pochválil i ten nejpovolanější, kouč úřadujících šampionů Evropy i celé planety Luis de la Fuente. "Zvlášť druhý poločas byl velmi těžký, soupeř ho odehrál velice dobře. V obraně na nás hodně tlačil, měli jsme problémy s rozehráváním míče z vlastní poloviny, s udržením plynulosti při rozehrávce. Viděl jsem proti nám stát velmi agresivní tým, velmi solidní i v obraně," uvedl.

Ve všech třech vystoupeních v Lize národů jdou česká ofenzivní čísla po přestávce nahoru. A to dokonce i proti Anglii, s níž hrál tým od 25. minuty v početním oslabení po vyloučení Pavla Šulce. Počet doteků v šestnáctce soupeře (5/10) i objem přihrávek do útočné třetiny ovšem dokonce vzrostl téměř dvojnásobně (26/44). "Agresivně a s energií musíme hrát už od začátku, pak se můžeme měřit s kýmkoli," prohlásil gólman Antonín Kinský. Povede se to už v úterý ve Wembley?

V Lize národů čelí reprezentace bez debat těžkotonážním sokům, v porovnání s nimi byli ti na mistrovství světa jako pápěrky. A přesto se proti nim pustila do složitějšího, komplikovanějšího fotbalu. Což je vlastně vedle obtížného soupeře další překážka. Přesto se s ní v každém zápase pere lépe a lépe. V porovnání se šampionátem se proměnila především týmová hra. Vzrostl počet přihrávek, a to zejména těch na vlastní polovině, kde je vidět dramatický progres především u těch povedených (ze 489 na 669).

Zvedla se také celková úspěšnost distribuce míče. Zatímco v létě v ní Češi patřili k nejhorším účastníkům MS a proti Koreji s bídou přelezli hranici 70 % (70,34 %), na podzim v Lize národů ještě ani v jednom utkání neklesli pod 80 %. A to přitom nedrželi míč v nějakých dlouhých pasážích, naopak jim ho soupeř moc nepůjčil (proti Španělsku jej měli jen 31 % času, proti Anglii 34 %). Na rozehrávku tak neměli příliš klidu, spíš ji museli řešit pod soupeřovým presinkem.

Zvlášť, když jich s výběrem Albionu bylo ještě o jednoho méně. "Ale i v deseti a pod tlakem jsme se snažili udržet naši tvář," vyzdvihl kapitán Ladislav Krejčí. Což v překladu znamená, že se Češi nesnažili pláchnout ze sevření dlouhým nákopem nazdařbůh. Centry jsou pak nejmarkantnějším rozdílem v ofenzivní části hry. Na mistrovství světa jich letělo z českých kopaček 36, tedy v průměru 12 na zápas (neboli jeden za sedm a půl minuty). V Lize národů jich statistikové napočítali dohromady pouhých 13 (jeden za 20,7 minuty)...

Už to bylo naznačeno výš, nicméně barometr pocitů uvnitř národního týmu i během zápasů ukazuje v obou soutěžích úplně jiné hodnoty. Skleslost vystřídala energie. Místo odevzdanosti je vidět chuť se rvát, nenechat ze sebe dělat ořezávátka. Vzepnout se za stavu 0:2 na půdě mistrů světa k málem dokonanému úspěšnému comebacku, z toho vyzařuje touha uspět.

Jak propastný rozdíl mezi dvěma situacemi. Začátek druhého poločasu duelu MS s Mexikem, v němž Češi potřebují stůj co stůj vyhrát, aby se podívali dál než do základní skupiny. K půlící čáře přiletí míč na záložníka domácích, který se rázem ocitne v obležení tří soupeřů. Jenže ani Krejčí, ani Lukáš Červ, ani Denis Višinský nevyvinou dostatečnou snahu na to, aby mu zamezili v přihrávce.

Česky řečeno nesevřou ho do mlýnku na maso, z nějž by vypadl bezvládný a bez míče. On naopak hezky v klidu pošle pas na rozhodující akci zápasu. A to přitom první dva jmenovaní nepatří na trávníku zrovna k nejvyhledávanějším protivníkům na souboj. A v sobotu? Krejčí se ze všech sil hádá s rozhodčím, že Naderiho vyrovnávací gól měl platit, a především, přesně na polovině hřiště (ano, ve stejné vzdálenosti jako v utkání s Mexikem) drží soupeře za dres tak, až dostane druhou žlutou kartu a je vyloučen.

Možná rozdíl v obou situacích udělalo to, že se tentokrát mohl rozhodnout sám, tudíž to měl jednodušší, možná ji představovalo vědomí, že když dojde k chybě, nikoho nestihne ze strany realizačního týmu ponižující kritika. Denia se ostatně postavil za Krejčího okamžitě, když tenhle jinak mírný muž ukázal španělské emoce a za protesty vůči rozhodčímu dostal sám žlutou kartu. "Nejdůležitějším pilířem fungování týmu je vytvořit rodinu," hlásil svůj princip při nástupu do funkce. A zatím se mu to daří.