Představujeme týmy Eura 2008 - skupina B

Včera jsme si představili účastníky skupiny A, dnes nás čeká "béčko". Favoritem bude Německo a postupové ambice má také Chorvatsko. Své si budou chtít říct také Poláci, otázkou pak zůstává, co očekávat od domácího a často podceňovaného Rakouska.
HISTORIE

Možná se budete divit, ale nejpopulárnějším kolektivním sportem v Rakousku je právě fotbal. Náš jižní soused má také na svém kontě již 7 účastí na mistrovství světa, což není na takovou zemi, fotbalovému světu těchto dní nepříliš známou, věru málo. Avšak na evropský šampionát se poprvé Rakousko podívá až letos, v tomto směru si třeba s Českem nezadá.

Rakouská fotbalová asociace vznikla roku 1904, to ještě když bylo Rakousko spojeno s Uherskem do jedné velké říše, a hned příští rok se stala součástí FIFA. Největší slávu si rakouský národní tým užil ve 30. letech, kdy ho měl pod patronátem legendární trenér Hugo Meisl. Toho času se rakouské skvadře dokonce přezdívalo "wunderteam" (zázračný tým) a mohla se mezi dubnem 1931 a prosincem příštího roku pyšnit sérií 14 utkání bez porážky. Tehdejší styl hry Rakušanů byl založen na učení skotské fotbalové školy a slavil mnoho úspěchů. Meislův celek se kvalifikoval naprosto suverénním způsobem na MS 1934, když během kvalifikace rozdrtil i Němce v poměru 5:0, respektive 6:0. Na samotném šampionátu pak krásně hrající Rakušané vypadli s pozdějším vítězem z Itálie a skončili čtvrtí. Těsně pod vrcholem, tentokráte už na druhé příčce, finišovali též na olympijských hrách v roce 1936, když opět podlehli Itálii. Roku 1937 však zemřel Hugo Meisl a zlatá éra rakouské kopané spěla ke svému konci. Náš jižní soused se sice ještě zvládl dostat na nadcházející světové mistrovství, tam už však nemohl díky připojení k Německu na jaře téhož roku ani vystoupit.

Přestože byla nejlepší léta rakouského fotbalu u konce, jeho největší úspěch na světovém šampionátu měl teprve přijít. Stalo se tak po válce, roku 1954, kdy Rakousko ukořistilo bronzové medaile. Na soupisce rakouského nároďáku tenkrát figurovalo i jméno Ernsta Happela, později velmi uznávaného kouče. Rakousko si od té doby ještě odbylo do roku 1990 start na třech světových šampionátech, bez valného úspěchu. Ten se nedostavil ani na mistrovství v Itálii na začátku poslední dekády 20. století, stejně tak před deseti lety na turnaji ve Francii. Toni Polster, Ivica Vastic – to byli tahouni rakouského výběru na těchto dvou jmenovaných turnajích, osobnosti na slovo vzaté a zároveň excelentní útočníci, což je právě to, co nynějšímu rakouskému celku citelně schází. Druhý jmenovaný byl sice i ve svých 38 letech nominován, už dávno ale není tím obávaným zabijákem jako dřív. Faktem je, že nebýt spolupořádání letošního Eura, jen těžko by se Rakousko pro závěrečné boje kvalifikovalo. Rakouský fotbal je zkrátka v útlumu a nic na tom nemění ani vcelku slušné umístění na třetí příčce v kvalifikaci na doposud poslední Euro v Portugalsku. Český a holandský výběr tenkrát představoval pro Rakušany nepoživatelné sousto.

HVĚZDA TÝMU - Andreas Ivanschitz

Bez tohoto tvořivého středopolaře zcela postrádá hra nezkušeného rakouského mužstva jakýkoliv smysl a systém. S výkony Andrease Ivanschitze zkrátka výsledky rakouského celku stoupají nebo klesají. Tento 24letý fotbalista umí nemastný neslaný herní projev Rakušanů obohatit o nějakou tu myšlenku, neboť vyniká především vynikajícím přehledem o dění na hřišti a ideálně zvládá i roli kapitána a tvůrce hry.

Svou kariéru začal, jak jinak než, doma a až do roku 2005 táhl slovutný rakouský celek Rapidu Vídeň. Už v šestnácti letech si zde odbyl svou premiéru a zanedlouho se stal nepostradatelnou postavou základní sestavy Rapidu. Status klíčového borce si získal též krátce po premiérovém startu v roce 2002 v reprezentaci. V příštím roce už byl zvolen nejlepším fotbalistou celého Rakouska. Po sedmi letech strávených v hlavním městě našeho jižního souseda a 177 odehraných zápasech se rozhodl pro změnu působiště a uchýlil se do Salcburku. Tam příliš nepochodil a již druhým rokem hostuje v řeckém Panathinaikosu. Krom neobyčejného fotbalového talentu ho zdobí i muzikální nadání, které má ostatně v rodině.

IDEÁLNÍ SESTAVA: Manninger - Pogatetz, Stranzl, Gercaliu, Prodl - Ivanschitz, Samuel, Aufhauser, Lietgeb - Linz, Harnik.

TRENÉR - Josef Hickersberger

Asi vám toto jméno nic moc neřekne, přesto vězte, že pro samotné Rakušany představuje dosti významnou postavu. Dříve se jako hráč účastnil mistrovství světa, nyní by měly být jeho zkušenosti mladému rakouskému mužstvu co platné.

Jako hráč si zahrál na světovém šampionátu v roce 1978, v reprezentaci celkově odehrál 39 utkání a prošel kluby, jako byly Austria Vídeň, Offenbacher Kickers 1901, Fortuna Düsseldorf nebo Rapid Vídeň, kde se také roku 1982 rozloučil titulem s profesionální kariérou. U fotbalu ale hodlal zůstat i nadále a okamžitě se chopil trenérského řemesla. Převzal rakouskou jedenadvacítku, aby se v roce 1988 ujal kormidla seniorské reprezentace. S tou slavně postoupil na mistrovství světa 1990, kde ovšem Rakušané skončili hned v prvním kole. A tak si úspěchy jako trenér získával zatím jen v přátelských zápasech, zato monstrózní. Památné jsou rakouské výhry nad Španělskem a Holandskem (toho času to byl úřadující evropský šampion), pokaždé v poměru 3:2. Osudné se mu však stalo katastrofální selhání v úvodním zápase kvalifikace na Euro 1992 s Faerskými ostrovy, v němž fotbalovému trpaslíkovi Rakušané podlehli 0:1.

Hickersberger si pak odbyl epizodní angažmá v Austrii Vídeň a vydal se i na pouť po blízkém východě, konkrétně po všelijakých katarských klubech. 5 tamějších celků vystřídal, zkusil si také, jaké to je velet bahrajnskému národnímu mužstvu. Až pak se vrátil domů, kde dovedl Rapid Vídeň v roce 2004 k ligovému triumfu a účasti ve skupinové fázi Ligy mistrů, aby zanedlouho vstoupil do funkce hlavního kouče rakouské seniorské reprezentace.

KVALIFIKACE

Rakousko jako jeden z hostitelů turnaje kvalifikaci hrát nemuselo.

PŘÍPRAVNÉ ZÁPASY

6.2.	Rakousko - Německo	0:3
26.3.	Rakousko - Nizozemsko	3:4
27.5.	Rakousko - Nigérie	1:1
30.5.	Rakousko - Malta	5:1

HISTORIE

Vznik Polské fotbalové asociace (Polski Związek Piłki Nożnej) se datuje do roku 1919, čili těsně po konci první světové války. Svůj první mezinárodní zápas odehráli Poláci o něco později, těsně před Vánocemi 1921, proti Maďarům. Premiéra to však nebyla nikterak slavná, neboť tehdejší Pozsonyiho skvadra nedosáhla ani jediného gólu a svému soupeři podlehla 0:1. Zkušený maďarský výběr, jenž měl v té době za sebou již 80 mezistátních utkání, mohl klidně vyhrát větším rozdílem. Neproměněná penalta ale nakonec znamenala ještě mírný (a dosti zablácený) výsledek pro debutující Poláky. Pro nás je zajímavý i fakt, že toto historické polské utkání pískal český sudí Ernst Gratz.

Nadcházející roky nebyly pro Polsko světlejší. Červenobílí se dostali na mistrovství Světa 1938, což byla ovšem na dlouhou dobu jediná jejich účast na tak velkém šampionátu. A tak se museli Poláci až do roku 1974 spokojit jen s přátelskými zápasy, potažmo kvalifikačními cykly, končícími zpravidla neúspěchem. Těsně po válce, roku 1948, přichází pro Poláky jeden smutný okamžik a to nejvyšší porážka v historii našeho severovýchodního souseda. Dánové je na své půdě tehdy vyklepli neskutečným způsobem – 8:0. Roku 1963 si však Polsko spravilo chuť na jiném skandinávském soupeři, když nebohému Norsku uštědřili devět branek, což je zase doposud jeho nejlepší historický počin.

Když už jsme u těch nej, počátkem 70. let přichází na scénu zlatá éra polské kopané. Poláci se dostávají na mistrovství světa v Německu roku 1974 a válí neskutečným způsobem. V týmu se v jednu chvíli sešli famózní legenda a majitel nejvíce startů v dresu národního výběru (104) Grzegorz Lato spolu s forvardem Szarmachem, v té době hrajícím v životní formě (ve skupině skóroval pětkrát). Právě tito borci se stali nejlepšími střelci svého mužstva (Lato i celého turnaje) a dotáhli Polsko až do zápasu o třetí místo, kde si svěřenci Kazimierze Gorskiho v památném zápase poradili po gólu Lata s Brazílií v těsném poměru 1:0. Stále ještě s Latem a Szarmachem, navíc s mladou vycházející hvězdou Zbygniewem Boniekem, se Poláci představili i o čtyři roky později na šampionátu v Argentině. Tam už to tak slavné nebylo, přestože Polsko postoupilo ze základní skupiny z prvního místa i před Německem. Pak však ve druhém kole, ve skupině smrti bylo krátké na domácí Argentince a hvězdnou Brazílii.

Tatáž hvězdná trojice táhla naposledy pospolu Poláky za dalším bronzovým úspěchem na dalším turnaji ve Španělsku, kde už ale Lato se Szarmachem byli ve stínu výjimečného Bonieka. V příštích letech už to nebylo ono – v Mexiku se Polsko dostalo jen do druhého kola a pak až na asijském šampionátu před šesti lety vypadlo hned ve skupině. Stejným výsledkem skončilo i účinkování polského výběru na zatím posledním mistrovství roku 2006.

Na turnajích věnovaných výhradně fotbalu tak Polsko dosáhlo maximálně na třetí příčku, finále si nezahrálo nikdy. To se ovšem červenobílým povedlo hned na třech letních olympijských hrách, naposledy v Barceloně roku 1992 podlehli ve finále domácímu Španělsku 2:3, když o výhře svého týmu rozhodl Kiko až v poslední minutě. Polská kopaná pamatuje ale i vítězné olympijské finále, to však musíme zabrousit hlouběji do historie. Stalo se tak v roce 1972 v Mnichově, tedy v oněch zlatých létech polské kopané a Poláky táhl nejlepší střelec historie Wlodzimierz Lubanski, ta ještě pokračovala i rokem 1976, kdy zase Polsko skončilo těsně pod vrcholem na stříbrném stupínku.

HVĚZDA TÝMU - Artur Boruc

Ne nadarmo se od tohoto vytáhlého golmana zajímá hned několik předních evropských klubů. Brankář glasgowského Celticu má rozhodně na víc, než jen na skotskou ligu a také se očekává, že se jeho působiště s otevřením letního přestupového okénka změní. Teď se však veškerá jeho pozornost soustředí na historicky první start Polska na evropském šampionátu. Úvodní čtyři zápasy kvalifikace odchytali ještě jeho kolegové Dudek a Kowalewski, s nástupem Boruce do branky se však rázně vše změnilo k lepšímu. Poláci s ním v brance neinkasovali třikrát po sobě, a přestože je pak potkal nepříjemný výpadek formy, pro Euro si doklopýtali.

Boruc začínal se svou kariérou doma v Pogonu Siedlce, letenku do Glasgowa mu však zajistilo až úspěšné angažmá v Legii Varšava, během něhož si dokonce na své konto připsal i jeden gól z penalty. Do Celticu nejprve putoval jen na hostování, ve skotském průmyslovém městě o něj však tak stáli, takže ho nakonec získali do svých řad nastálo. A neprohloupili. Boruc hned od začátku svého zdejšího působení, čili od roku 2005, chytá nepřetržitě a na svém kontě již má 132 startů.

Tento 193 centimetrů měřící a 88 kilogramů vážící golman vyniká především v likvidování pokutových kopů. Jeho nemalá výška ale příliš nepoznamenala ani jeho reflexy na brankové čáře, a tak lze Boruce považovat za jednoho z nejvšestrannějších brankářů na světě. Polská jednička je též známa tím, že ráda provokuje příznivce soupeře.

IDEÁLNÍ SESTAVA: Boruc – (zleva) Zewlakow, Bak, Jop, Wasilewski – Krzynowek, Lewandowski, Lobodzinski, Blaszczykowski – Smolarek, Zurawski

TRENÉR - Leo Beenhakker

Ač tento zkušený trenér koučoval dříve i Real Madrid, bezprostředně po postupu Poláků na nadcházející evropský šampionát prohlásil: "Je to rozhodně jeden z největších úspěchů v mé dosavadní kariéře." V historii jeho trénování (práci kouče se věnuje již pátou dekádu, od roku 1967) bychom však našli mnoho jiných obřích úspěchů. Do funkce hlavního kouče polského národního mužstva nastoupil v srpnu roku 2006 po Pawlovi Janasovi, jenž nedokázal Poláky dostat ze skupiny mistrovství světa 2006. Na tomto šampionátu však Beenhakker nechyběl - sice nevedl Polsko, nicméně objevil se v průběhu turnaje na lavičce jedné ze senzací – Trinidadu a Tobaga. Tento tým trénoval již během kvalifikace a už jen to, že dostal karibský státeček na tak významný turnaj, lze považovat za ohromný úspěch.

Poprvé se širému světu uvedl Beenhakker jako trenér doma coby kormidelník Ajaxu Amsterdam, jenž vedl jen necelé dvě sezony, zato hned v té první, 1979/80, dovedl Godenzonen na vrchol ligové tabulky a taktéž do semifinále PMEZ. Pak se vydal do Evropy, namířil si to na Pyrenejský poloostrov, kde vedl nejprve Zaragozu, aby se po krátké odmlce zpátky na domácí scéně ve Volendamu upsal slovutnému Realu Madrid. Ten dovedl třikrát po sobě k ligovému triumfu, jednou k vítězství ve Španělském poháru a vysloužil si celosvětové uznání.

Pak opět cítil touhu vrátit se do rodné země a zpět v Ajaxu slavil znovu mistrovský titul, poté vedl na mistrovství světa 1990 holandskou reprezentaci, Oranjes však pod jeho vedením vypadli již ve druhém kole. Následovala krátká opětovná štace v Realu Madrid a pak putování po menších klubech (působil v Saudské Arábii či Mexiku), které vyvrcholilo zmíněným angažmá u výběru Trinidadu a Tobaga. Nedávno s ním Polský fotbalový svaz podepsal smlouvu i na kvalifikaci pro mistrovství světa v Jihoafrické republice, což překvapí jen málokoho. Tento 65letý chlapík má totiž zkrátka patent na úspěchy.

KVALIFIKACE

Poláci začali kvalifikaci tragicky a po domácí porážce od Finska a remíze se Srbskem to vypadalo, že účast na evropském šampionátu zůstane opět jenom nesplněným snem. Poté ovšem přišel zlom a šest výher v řadě tým katapultovalo až na první příčku, na níž se Poláci udrželi i po porážce v Arménii a remízách v Portugalsku a ve Finsku. Z posledních 3 zápasů svěřenci Lea Beenhakkera vytěžili dalších sedm bodů a skupinu A nakonec vyhráli s jednobodovým náskokem před Portugalskem.

PŘÍPRAVNÉ ZÁPASY

6.2.	Polsko - Česká republika	2:0
27.2.	Polsko - Estonsko	2:0
26.3.	Polsko - USA	0:3
26.5.	Makedonie - Polsko	1:1
27.5.	Albánie - Polsko	0:1
1.6.	Polsko - Dánsko	1:1

HISTORIE

Německo je, co se týče úspěchů na velkých fotbalových akcích, nejúspěšnější evropskou zemí. Fotbal se k našim západním sousedům dostal na konci 19. století a v roce 1900 byl založen tamní svaz. První velkou medaili získalo Německo na světovém šampionátu v roce 1934, kdy v boji o třetí místo porazilo Rakousko. Na dalším MS ale přišlo kruté vystřízlivění, protože mužstvo se s ním loučilo již po prvním kole prohrou 2:4 se Švýcarskem. V roce 1954 dosáhlo Německo prvního velkého vítězství. Mistrovství světa se tentokráte konalo ve Švýcarsku a hráči si po jeho finále pověsili na krk zlaté medaile. V závěrečném utkání se střetli s Maďarskem, s nímž v základní skupině prohráli ostudně 3:8. Jenomže finále již bylo o něčem jiném. Němci sice prohrávali 0:2, ale svou buldočí vůlí dokázali otočit na konečných 3:2. Vítězství bylo o to cennější, že země byla v této době po 2. světové válce v těžké ekonomické a hospodářské situaci.

V roce 1963 byla v Kolíně založená fotbalová akademie, z níž se produkovalo velké procento reprezentantů. Své postavení ve světě kopané pak Němci potvrdili o tři roky později. Tehdy skončili na MS po prohře s domácími Angličany druzí. O finálovém duelu se však ještě dodnes vedou spory. V normální hrací době totiž skončilo utkání 2:2 a na řadu tak přišlo prodloužení. V něm se trefil Matthews, jenomže do dnešního dne není nikdo se stoprocentní jistotou schopen říci, zda byl míč za brankovou čarou. Míč se od břevna odrazil dolů a pak zpět do pole. Nicméně branka platila a Angličané své vítězství ještě v poslední minutě pojistili.

Na další schůzce světové elity skončilo Německo v semifinále, ale v následujících letech nastaly medailové žně. V roce 1972 se poprvé zúčastnil ME a okamžitě se stal mistrem Starého kontinentu. Zlaté medaile pak získalo i o dva roky později, kdy triumfovalo na domácím světovém šampionátu. Zvláště českoslovenští fanoušci si pamatují osud Německa na ME 1976. V Bělehradě tenkrát prohrálo ve finále na pokutové kopy právě s Československem. Němci si ale spravili chuť čtyři roky poté, když ve finále mistrovství Evropy přehráli Belgii 2:1. V následujících letech přišel ústup ze slávy.

Vše se ale změnilo nástupem Franze Beckenbauera na trenérský post. Současný prezident Bayernu Mnichov totiž v Itálii dovedl tým k historicky třetímu a zatím poslednímu titulu mistrů světa. V roce 1992 následovalo další prohrané finále, tentokráte se jednalo o ME a katem německých nadějí se stalo Dánsko. Zatím poslední velké zlato pak přivezla středoevropská velmoc v roce 1996, kdy se v Anglii stala mistrem Evropy. V těchto letech odjížděli Němci na turnaje v roli jednoho z favoritů celé akce. To se však na začátku nového milénia změnilo. Německému týmu to ale příliš nevadilo a na MS 2002 se k velkému překvapení dostal až do finále, kde ho pohřbil Ronaldo.

S Rudim Völlerem na trenérské židli Němci vybouchli na ME v Portugalsku, v základní skupině nedokázali porazit Lotyšsko a v posledním zápase prohráli i s rezervní sestavou české reprezentace. Výsledkem bylo vyřazení v základní skupině a nástup Jürgena Klinsmanna. Toho čekal těžký úkol - na domácím MS vrátit tým mezi světovou elitu. A podařilo se, Německo smolně vypadlo v semifinále s Itálií, o několik dnů později následovala alespoň bronzová náplast.

HVEZDA TÝMU - Michael Ballack

Na světě najdete jen málo lepších záložníků. Michael Ballack má vynikající střelu, a to oběma nohama, skvěle hraje hlavou, má přehled na hřišti. 31letý záložník se do podvědomí fotbalové veřejnosti zapsal v barvách Bayeru Leverkusen a byl to on, kdo se největší měrou zasloužil o "stříbrný hattrick" v roce 2002, kdy Leverkusen skončil druhý v Bundeslize a prohrál ve finále Ligy mistrů i Německého poháru. Bylo jasné, že Ballack nemůže v Leverkusenu zůstat. Zájem o něho měly evropské velkokluby a získat ho se nakonec podařilo Bayernu Mnichov. Po slabším začátku se z Ballacka také v Bavorsku stala klíčová postava a Bayern mohlo hodně mrzet, když o svou hvězdu před dvěma roky přišel zdarma.

Nejlepší německý fotbalista v letech 2002, 2003 a 2005 v létě roku 2006 zamířil jako volný hráč do Chelsea a stal se jedním z nejlépe placených fotbalistů světa. V závěru loňské sezony ho hodně přibrzdilo zranění kotníku, podrobil se dvěma operacím a do sestavy Blues se vrátil až po více než šesti měsících. Na Stamford Bridge zatím nezískal mistrovský titul a byl členem poraženého týmu v letošním finále Ligy mistrů, přesto by v klubu rád ukončil kariéru.

IDEÁLNÍ SESTAVA: Lehmann - Fritz, Metzelder, Mertesacker, Lahm - Borowski (Schweinsteiger), Frings, Ballack, Podolski - Klose, Gomez.

TRENÉR - Joachim Löw

Jürgen Klinsmann v roce 2006 získal s Německem bronzové medaile na domácím světovém šampionátu a reprezentaci dal ihned sbohem. Příliš odborníků a fanoušků nebylo nadšeno, když se jeho nástupcem stal tehdejší asistent Joachim Löw, ten ovšem měl to nejlepší doporučení: "Vždy pro mě byl více, než jenom asistentem," řekl Klinsmann o Löwovi.

Löw si jako hráč zahrál za Stuttgart, Freiburg a Frankfurt. V nejvyšší soutěži nastoupil k 57 zápasům, ve druhé lize přidal dalších 181 startů. Kopačky na hřebík pověsil v létě roku 1995 a již tehdy byl členem trenérského týmu ve švýcarském FC Winterthur. Následně se ujal kormidla Stuttgartu, s nímž získal Německý pohár a dovedl ho i do finále PVP, kde VfB nestačilo na Chelsea. S Innsbruckem získal rakouský titul, vedl i Austrii Vídeň a zkušenosti má z Turecka (Fenerbahce a Adanaspor).

Löw inhed po nástupu k německé reprezentaci ukázal, že je tím pravým mužem. Německo se vedle pořádajících Rakousku a Švýcarsku stalo první zemí s jistou účastí na šampionátu a dojem si lehce pokazilo v závěru, když přišlo o první místo v tabulce skupiny. To už měl Löw v kapse novou dvouletou smlouvu a je možné, že kvalifikace o postup na MS 2010 nebude jeho poslední v současné funkci.

KVALIFIKACE

Německo bylo jedním ze suverénů kvalifikačního cyklu, přesto nakonec ve skupině D neobsadilo první příčku. Svěřenci Joachima Löwa začali hubenou výhrou nad Irskem, po níž následovala kanonáda do sítě San Marina (13:0) a výhry na Slovensku a v České republice. Dojem nepokazila ani remíza na Kypru a po remíze v Irsku (13. října) mohli Němci slavit postup. Ovšem s postupovou jistotou Německo prohospodařilo první příčku ve skupině. V polovině října doma po tragickém výkonu podlehlo České republice, v posledním zápase pak před vlastními fanoušky jenom remizovalo s Walesem a první příčku ve skupině tak ukořistil tým Karla Brücknera.

PŘÍPRAVNÉ ZÁPASY

6.2.	Rakousko - Německo	0:3
26.3.	Švýcarsko - Německo	0:4
27.5.	Německo - Bělorusko	2:2
31.5.	Německo - Srbsko	2:1

HISTORIE

Fotbal se v Chorvatsku začal hrát v roce 1873, kdy ho do města Rijeka přinesli Angličané. Ačkoliv kluby hrály regulérní zápasy již na konci 19. století, samotný fotbalový svaz (HNS) byl založen až v roce 1912. Chorvatsko se však vyvíjelo v rámci Jugoslávie, která na tom po fotbalové stránce hodně vydělala. Výmluvně o tom vypovídá rok 1930 a v něm první světový šampionát v Uruguaji, na němž plnou polovinu jugoslávské reprezentace, která nakonec vypadla v semifinále, tvořili fotbalisté z chorvatského Splitu. První mezinárodní zápas pod vlastním jménem Chorvatsko sehrál účastník letošního Euro až v roce 1940, kdy v Budapešti porazil domácí Maďarsko 1:0. V poválečné Jugoslávii ale svou reprezentaci opět ztratil.

Klíčovým rokem pro vývoj chorvatského národního týmu byl rok 1987. Tehdy Jugoslávie uspěla na mistrovství světa mladých hráčů v Chile a spousta tehdejších reprezentantů pocházela z Chorvatska. K takovým fotbalistům patřili například Zvonimir Boban, Robert Prosinečki, Davor Šuker nebo Robert Jarni. Poté následoval mír v Jugoslávii a HNS se téměř 80 let po svém založení konečně stal členem FIFA a UEFA. A národní tým začal sklízet sladké plody své práce. Prvního velkého úspěchu dosáhl v roce 1996 na evropském šampionátu v Anglii, kde se pod vedením trenéra Blaževiče a kanonýra Šukera dostal až do čtvrtfinále, v němž ho zastavili Němci. O dva roky později se ale Chorvatům podařila dokonalá pomsta. Na MS ve Francii totiž zostudili Německo ve čtvrtfinále po výsledku 3:0. V cestě do finále pak mužstvo zastavila domácí Francie. Přesto Chorvaté dotáhli své snažení do sladkého konce, protože v boji o třetí místo porazili Nizozemsko 2:1. Umístění navíc podtrhl cenou pro nejlepšího střelce šampionátu Davor Šuker.

Na MS 2002 v Jižní Koreji a Japonsku sice nepostoupilo ze základní skupiny, přesto o sobě dalo hlasitě vědět – dokázalo totiž porazit silnou Itálii. Ve skupině skončily chorvatské naděje i na následném evropském šampionátu s stejně dopadla i sešlost nejlepších celků světa v Německu. Tam Chorvaté v základní skupině nestačili na Brazilce a Australany. Na posledních dvou akcích v Portugalsku a Německu navíc Chorvatsko nevyhrálo ani jeden zápas.

HVĚZDA TÝMU - Niko Kranjčar

Ne nadarmo se o tohoto 23letého kreativního záložníka po skončení sezony zajímá několik předních evropských klubů v čele s Arsenalem. Ve fyzicky náročné Premier League upoutal lehkonohý Kranjčar pozornost svým neskutečným přehledem, citem pro rozehrávku a velmi slušnou střelou z dálky. Teď ho však na Ostrovech zrovna nevelebí, neboť právě on dalekonosnou střelou zaskočil Scotta Carsona v posledním kvalifikačním utkání a zasloužil se tak velkou měrou o to, že Anglie na červnové Euro nepocestuje. Postavou sice není nikterak malý, ani hubený, přesto ho práce defenzivního štítu zrovna nebere. Rád ovšem plní roli dispečera se vším všudy, tedy i s poctivým bráněním. Pohybem i stylem hry tak trochu připomíná i českého internacionála Tomáše Rosického.

Mladý Niko prošel všemi mládežnickými kategoriemi Dinama Záhřeb, kde působil do roku 2001 a vedl tamější seniorský tým též ke konci jako kapitán. Pak se však nepohodl s vedením a nečekaně se upsal úhlavnímu rivalovi Dinama, Hajduku Split. Až odtud se roku 2006 stěhoval za kanál La Manche do Portsmouthu a jeho přestup se stal nakrátko nejdražším v historii chorvatské ligy, hned za rok v létě ho překonal Eduardův přesun do Arsenalu. V Anglii žádaný talent zraje jako víno a teď by měl táhnout Chorvatsko za úspěchem na nadcházejícím Euru 2008.

IDEÁLNÍ SESTAVA: Pletikosa - Čorluka, R. Kovač, Šimič, Šimunič - Srna, Modrič, N. Kovač, Kranjčar - Olič, Petrič. Chorvatsko se bude muset obejít bez svého elitního kanonýra Eduarda, který má zlomenou nohu.

TRENÉR - Slaven Bilič

Slaven Bilič je trenérem z nastupující generace a můžete vsadit krk na to, že o něm ještě hodně uslyšíme. Ne nadarmo se o něho v posledních měsících zajímal třeba Hamburk, bývalý vynikající obránce ovšem prodloužil smlouvu u chorvatské reprezentace.

Bilič svou trenérskou kariéru začal v sezoně 2002/2003 a již po několika měsících bylo jasné, že bude mít daleko vyšší ambice. V roce 2004 se tak přesunul ke kormidlu tamní reprezentace do 21 let. "Tohle je jeden z nejlepších národních týmů, jaký jsem za posledních pět let viděl," řekl po nástupu k A týmu v roce 2006. A nemluvil jen tak do větru, když Chorvatsko s přehledem protáhl na Euro 2008.

Mladý trenér za sebou má bohatou hráčskou kariéru. Šest let hrál za Hajduk, před sezonou 1993/1994 se pak přestěhoval do německého Karlsruhe. V lednu roku 1996 za něho londýnský West Ham zaplatil 2,3 milionu eur, konkurenční Everton za něho později zaplatil ještě o 4,3 milionu více. Bilič si zahrál na ME 1996 a o dva roky později pomohl vybojovat bronzové medaile na světovém šampionátu ve Francii. Milovník hraní na kytaru má na svém kontě 44 startů za národní tým. Před sezonou 1999/2000 se vrátil do domovského Hajduku Split, kde také ukončil aktivní kariéru.

KVALIFIKACE

Kvalifikační skupina E byla velice dramatická, a to až do poslední chvíle. Chorvatsko od prvního dne směřovalo k postupu a po deseti zápasech na svém kontě mělo 23 bodů. Důležitá byla především domácí výhra nad Anglií a také tři body ukořistěné v Izraeli, jediná porážka přišla v Makedonii ve chvíli, kdy již Chorvaté měli zajištěný postup do Rakouska a Švýcarska. V posledním utkání se pak svěřenci Slavena Biliče stali hrdiny celého Ruska (s Chorvatskem dvakrát remizovalo 0:0), když vyhráli v Anglii a hrdému Albionu tak vystavili stopku. Domácím přitom tehdy stačilo získat jediný bod.

PŘÍPRAVNÉ ZÁPASY

6.2.	Chorvatsko - Nizozemsko	0:3
26.3.	Skotsko - Chorvatsko	1:1
24.5.	Chorvatsko - Moldavsko	1:0
31.5.	Maďarsko - Chorvatsko	1:1