Morávek: Svět nám utíká. Japonsko, Maroko či Kanada ukazují cestu, Česko zaostává

Maroko, Japonsko, Kanada, USA či Pobřeží slonoviny. Také vám přijde, že na současném MS vypadají velmi dobře i země, které nejen, že v minulosti nepatřily mezi favority, ale často byly v rolích outsiderů, kteří se "musí" porazit? Jejich vzestup je zajímavý a více si o tom povíme v novém Prostoru Jana Morávka.

Země, které jsem vyjmenoval, dnes patří mezi ty, které mohou překvapit a dojít v play off pavouku opravdu daleko. Jako první chci vyzdvihnout Japonsko, protože s ním mám poměrně čerstvou zkušenost. Před pár dny jsem naživo viděl jejich výběr do 21 let proti Ukrajině a udělali na mě opravdu dojem.

To samé platí pro áčko, které na MS potvrzuje, že v posledních letech jde kvalita japonské reprezentace nahoru. Mají skvělou fotbalovou kvalitu, ale zároveň působí týmově a disciplinovaně. Už několik let odvádí skvělou práci. Vydali se na dlouhou cestu a očividně udělali dobře. Teď začínají sklízet ovoce.

Stačí se podívat, kde hrají jejich hráči ze základní sestavy, koho mají na lavičce a to se jim ještě zranil Wataru Endo z Liverpoolu, Kaoru Mitoma z Brightonu a mimo nominaci zůstal Hidemasa Morita ze Sportingu. Spousta Japonců dnes hraje v TOP 5 ligách, dost jich je v Bundeslize, kde je mám přímo na očích.

Líbí se mi, že se na turnaji nebojí  dát prostor mladším hráčům jako jsou 21letý Keisuke Goto či brankář Zion Suzuki, kterého podle mého názoru navíc brzy čeká velký přestup z Parmy. Obecně mají Japonci skvělý mix.

Na MS za sebou mají remízu s Nizozemskem a jasnou výhru nad nepřesvědčivým Tuniskem. V posledním herním kole budou bojovat o první místo ve skupině, což by byla senzace.

Když jsem hodnotil japonskou jednadvacítku, byl můj závěr takový, že kdyby jejich hráči měřili v průměru o sedm osm centimetrů více, máme v Evropě velký problém.

Ale to se netýká pouze Japonska. V posledních letech prožívá obrovský vzestup Maroko. Na posledním šampionátu v Kataru bylo čtvrté, na Africkém poháru národů došlo do finále, které po divokých událostech vyhrálo, a pokud nepřijde vrchol letos v USA, určitě ho africká země bude směřovat na domácí turnaj v roce 2030.

I Maročané dnes hrají v TOP klubech a zároveň si chystají zajímavou generaci mladých hráčů. Na MS asi nejvíce září teprve osmnáctiletý záložník Ayyoub Bouaddi (Lille). V týmu jsou také Samir El Mourabet (20 let) či Gessime Yassine (20 let) ze Štrasburku. Oba jsou velkými nadějemi, s kterými se počítá jako s budoucími tahouny týmu. Útočníka Ayouba Amaimouniho jsem ještě před pár měsíci viděl hrát třetí německou ligu za rezervu Hoffenheimu, než si ho vzal Frankfurt a dnes už je na šampionátu.

I Maroku přitom vypadli před MS důležití hráči, těsně před prvním zápasem musel trenér vyškrtnout obránce Nayefa Aguerda a křídlo Abdeho Ezzalzouliho. Jednoznačnými lídry zůstávají kapitán Achraf Hakimi a Brahím Díaz. Oba jsou fotbalisti světové kvality a mají schopnost být na hřišti rozdílovými hráči. To, co umí jeden na jednoho, je neuvěřitelné.

Co bychom za hráče jejich formátu dali v Česku. A to zdaleka nejsou jediní. Zmínit mohu i útočníka Ismaela Saibariho, který přestupuje z PSV Eindhoven do Bayernu Mnichov. A za pozornost stojí také Bilal El Khannous, kterému je teprve 23 let.

Na Maroku se mi líbí, že kromě technické kvality umí držet spolu jako tým a působí rvavě. Třeba Skotsko se do nich vyloženě pustilo fyzicky, ale Maročané si s tím poradili.

Jestliže se dlouhé roky říkalo, že Belgie má zlatou generaci a může dojít daleko, dnes to v klidu můžeme prohlašovat o Maroku. Zato Rudí ďáblové na tomto MS naopak nepůsobí vůbec dobře a je evidentní, že budou procházet obměnou, která je bude bolet.

Zůstaňme ještě v Africe, protože velký dojem na mě dělá i Pobřeží Slonoviny. Nebylo daleko od toho, aby uhrálo body s Německem, čímž by bojovalo o senzační prvenství ve skupině.

Byl to skvělý zápas a podle jeho průběhu bylo znát, že Němci měli ze soupeře velký respekt. Nebylo divu. Pobřeží Slonoviny v tom utkání působilo dobrým dojmem. Mají nabitou základní sestavu a další výborní hráči sedí na lavičce.

Stejně jako Maroko si chystají řadu mladíků, na kterých bude tým stát v příštích letech. Hráči jako Yan Diomande (19 let), Bazoumana Touré (20), Ousmane Diomande (22) či Ange-Yoan Bonny (22) už dnes hrají za dobré kluby a chtějí je ještě větší značky. Právě na nich bude stát budoucnost národního týmu.

Mladé hráče mají navíc nakombinované s těmi, kteří už mají něco odehráno. Ať už jsou to Franck Kessie, Amad Diallo či Odilon Kossonou. Tým pak vede jeden z nejmladších trenérů na turnaji - Emersi Faemu je pouhých 42 let a společně s Julianem Nagelsmannem jsou nejmladšími na šampionátu.

Kdybych měl vybrat ještě jednu dvě země, které se mi na turnaji líbí, ale nejsou typickými volbami na celkové vítězství, z Evropy už jich moc nenajdu. Zástupci starého kontinentu zrovna neexcelují. Česko, Belgie, Bosna, Skotsko... Je to spíš zklamání, než radost z dobrého fotbalu.

Opak platí o dvou hostitelských výběrech. Kanada a USA se prezentují fantasticky. Kdo je dlouho nesledoval a neměl moc ponětí, co se v zámoří odehrává, musí dnes být překvapený, jaký fotbal umí i třeba ve srovnání s námi předvádět.

Obě země udělaly obrovský výkonnostní posun. Samozřejmě se jim vrací finanční prostředky, které do fotbalu vložily. I tak si ale myslím, že Kanadu i Ameriku ještě čeká pořádná prověrka. Na mundialu podle mě zatím neměly vyloženě těžkého soupeře, který by otestoval, jaká je jejich skutečná síla.

Když se ale podívám na jejich soupisky, mají skvělé hráče. Individuálně schopné, technicky zdatné, rychlostní, dynamické, schopné presovat, hrát náročně a k tomu pohledně.

Taky mi přijde, že umí sestavit tým z hráčů, kteří působí jak v Evropě, tak v zámoří. Dnes je trend, že evropské kluby skatují hráče v MLS, protože splňují současné požadavky a jsou ekonomicky dostupnější. Například americký obránce Alex Freeman přestupoval z Orlanda do Villarrealu za pouhých 3,5 milionu eur.

Platí to i pro Kanaďany, kteří se čím dál častěji přesouvají hrát fotbal do Evropy. Pod reprezentačním trenérem Jessem Marschem udělali velký posun. A to jim nyní ještě schází zraněná hvězda Alphonso Davies z Bayernu.

Viděl jsem je hrát proti Bosně a Hercegovině a bylo to asi jako kdyby hráli s českou reprezentací. Balkánci mají stejné problémy jako my - Kanada oproti nim vypadala o mnoho lépe na míči. Nakonec to byla remíza, v mých očích měli ale domácí jasně vyhrát.

Vždy, když sleduji tyto země a vidím, jak kvalitní fotbal hrají, přestože pro ně není sport číslo jedna, říkám si, že by to mělo být pro nás v Česku důvodem k zamyšlení nad stavem výchovy hráčů a našeho herního projevu.

Kanada rozhodně není fotbalová velmoc. V roce 2003 ji slavná česká generace přejela 5:1 v přípravě. Dnes bychom s nimi měli značné potíže a z duelu by to byli oni, kdo by vypadal mnohem fotbalověji.

Tak kde je problém? Musíme začít dělat věci jinak. Řešit rychlost, práci s balonem, první dotek hráčů, schopnost přejít hráče v souboji jeden na jednoho, kreativitu... Tohle všechno totiž Kanaďané, Američané, Japonci či Maročané dnes mají v sobě a jde jen o to, jak se sladí jako kolektiv. 

Nám naopak nezbývá už nic, než ten týmový duch. Jak ukazuje letošní MS, to na zbytek světa už moc nestačí. Přál bych asi, abychom začali být v Česku konečně důslední a měli vyšší nároky. Abychom se zkrátka nespokojili s tím, že se budeme chválit za základní věci.

Proti Alexandru Sojkovi nemám osobního vůbec nic, ale po prvním utkání na MS byl vynášený do nebes za to, že přeběhl hřiště, vyhrál souboj a dokázal přihrát míč z bodu A do bodu B. Klobouk dolů, jak přechod do národního týmu zvládl, ale ve světovém měřítku, které řešíme, to není nic.

To, co je dnes pro spoustu zemí potřebné minimum k tomu, aby vůbec hráli profesionální fotbal na základní úrovni, je pro nás nadstandard, za který se plácáme po ramenou.

Není náhoda, že když se bavím s jinými skauty o našich posledních zápasech, jsou jejich názory takřka totožné - někteří hráči jsou solidní, slušní v taktice a soubojích, ale nic, co by vás chytlo za fotbalové srdce.