Matějů o nejtalentovanějších spoluhráčích: Tonali v Brescii nebo Gyökeres v Brightonu

Obránce Aleš Matějů (29) byl v loňské sezoně velmi blízko k tomu, aby se se Spezií podíval do Serie A, v závěrečném finále play off o postup ale jeho tým prohrál 2:3 a zůstal tak ve druhé italské lize. V podcastu Livesport Daily se rozpovídal o reprezentaci, Serii B, ale také o jeho dalších ambicích.

"Myslím si, že to byl Sandro Tonali. Když jsme spolu byli v Brescii, byl to mladík. Tenkrát mě u Sandra úplně ohromil jeho akční rádius. Bylo to fakt neuvěřitelné. Bylo to pro mě takové "wow" a od té doby jsem už podobného hráče nepotkal. Takoví hráči to prostě mají v sobě. Možná bych k němu přirovnal Tomáše Součka, ten měl taky podobný akční rádius, ale Sandro k tomu navíc přidával i větší fotbalovost. Naběhal za celý tým obrovské množství kilometrů a už v devatenácti měl obrovskou kvalitu. A ještě, když jsem byl v Brightonu, tak tam byl se mnou Victor Gyökeres, který je teď ve Sportingu. Ten měl taky určitý potenciál."

"Samozřejmě se vůbec nedivím, že to v Česku nikdo nesleduje. Asi bych to taky nesledoval, kdybych tu soutěž sám nehrál. Ale teď už jsem v Itálii sedmým rokem, začínal jsem v Brescii, a když to porovnám s tehdejší dobou, vidím obrovský posun. Do ligy přicházejí zajímaví hráči. Když třeba sestoupil Janov, zůstali tam zkušení borci jako Strootman nebo Badelj, kteří mají za sebou fantastické kariéry a stále ještě hrají na vysoké úrovni. A nejsou to jen oni, přicházejí i hráči z jiných lig, a často za velké peníze. Myslím si, že z hlediska kvality šla Serie B hodně nahoru, a že ten trend bude dál pokračovat. Celkově Itálie trochu doplácí na slabší infrastrukturu, chybějí moderní stadiony nebo tréninková centra. Ale i to se začíná měnit. Věřím, že za pár let bude italský fotbal minimálně v TOP 2 ligách v Evropě. Už teď je podle mě v TOP 4."

"Když někdy přijde nový hráč a vidí, kde trénujeme, může ho to zaskočit. Ale situace se zlepšuje, nejen v áčku, ale i v béčku. Nám teď třeba staví nový stadion, hezký, příjemný, atmosférou mi připomíná ten v Plzni. Když bych měl srovnávat kvalitu, tak se mi to těžko určuje, protože už jsem trochu vypadl z českého fotbalu. Sleduju ho, ale nedokážu přesně porovnat parametry. Určitě ale můžu říct, že horní patra Serie B odpovídají absolutní špičce české ligy, a to jednoznačně. Taktická vyspělost, připravenost týmů a individuální kvalita některých hráčů jsou na vysoké úrovni, podobně jako v Serii A."

"Určitě to vnímám, že jsem trošku sešel z očí. Ale takový je fotbal. Kdyby byla Serie B víc viditelná, třeba jako druhá německá liga, možná by to bylo jinak. O 2. Bundeslize se u nás mluví hodně, hodně se i vysílá, a proč ne, mají na to podmínky. Stadiony jsou plné, fanoušci skvělí, atmosféra fantastická. Rád se na to podívám i já. Ale myslím si, že Serie B je kvalitativně minimálně na stejné úrovni. Možná tam nejsou tak velká jména a finančně je to v Německu silnější, ale co se týče platů, tak je na tom Itálie podle mě líp. Minulou sezonu jsem měl v týmu jednoho Němce, který prošel Norimberkem, první i druhou ligou. A i on říkal, že Serie B je fakt náročná. Byl překvapený, jak je to takticky těžké, hlavně pro obránce. Nakonec to nezvládl a po roce odešel. Takže úroveň tu rozhodně je, jen chybí větší pozornost zvenku. Ale věřím, že do budoucna to může být jinak, že ta soutěž ještě vyroste."

"A abych se vrátil k sobě, je mi 29 let. Do dospělého fotbalu jsem skočil brzy, už v Příbrami, pak přišel přestup do Plzně a tím jsem se trochu ztratil z radaru reprezentace. Je to asi tři roky, co jsem z nároďáku vypadl. A jasně, od té doby jsem sešel z očí. Ale pro mě je teď důležité, že jsem spokojený, že to dává smysl mně a mojí rodině. A zároveň ambice mám pořád obrovské. Pořád mám hlad, možná větší než kdy dřív. Každá prohra mě štve, nejen v zápase, ale i na tréninku. Chtěl bych se ještě dostat do Serie A. Je před námi dlouhá sezona, uvidíme, co se naskytne. Možná možnost bojovat někde o poháry, nebo o titul, nechávám to otevřené. Ale vím, že jakmile bych jednou šel do týmu, který hraje jen střed tabulky a nemá vyšší ambice, tak bych začal přemýšlet, co dál. Protože každý den jít na trénink s tím, že se chceme posouvat výš, že máme nějaký cíl, to je moje hlavní motivace. A právě to mě pořád žene dopředu. Takže jo, máte pravdu, asi jsem trochu zmizel z očí. Ale v hlavě mám pořád jasno, co chci. A jdu si za tím."

"Bylo to takové zvláštní uvědomění. Možná i paradoxní. Když jsme teď nepostoupili, říkal jsem si, že jsem vlastně měl štěstí úplně v jiných, důležitějších věcech. Třeba při té autonehodě. Když si to zpětně vybavím, tak si fakt myslím, že byla větší pravděpodobnost, že se stane něco špatného, než že se nestane vůbec nic. A nám se opravdu nestalo vůbec nic. Když to řeknu natvrdo - to auto vypadalo šíleně. Letěli jsme přes takový "kuráž", který nás vyhodil přímo do betonové zídky. Tu jsme prorazili, pokračovali přes prázdné parkoviště a jen díky tomu, že bylo pět nebo šest ráno, tam prostě nikdo nebyl. Na benzínce taky ještě nikdo. Ale kdyby tam někdo byl, nebo kdyby s námi někdo seděl vzadu - a to nám pak řekli i záchranáři - tak by to nemuselo dobře dopadnout. Možná by už ani nebyl mezi námi."

"Takže jo, zpětně si fakt říkám, že jsme měli obrovské štěstí. V tu chvíli tam stáli všichni svatí. A neberu to jako něco, na co bych se chtěl zapomenout, naopak. Je to pro mě důležité uvědomění. Jsem rád, že o tom můžu mluvit. Třeba si z toho někdo něco vezme. Že se fakt nevyplatí riskovat. Že to není frajeřina. A když si na to dneska vzpomenu, není to pro mě nic negativního. Stalo se to. Ale vzal jsem si z toho spoustu věcí. A jsem za to vlastně vděčný."

"Jasně, že mě bolí, že v reprezentaci už nejsem, ani v širším týmu. Kdo řekne, že mu to nevadí, asi neříká úplnou pravdu. Ale není to zášť, to vůbec ne. Naopak, s většinou těch kluků jsem hrával, jsou to super lidi, skvělá parta. Český nároďák sleduju pořád a vždycky budu. Jsem fanoušek. Ale samozřejmě bych si přál, abych tam mohl být s nima, bojovat za ten tým. Já jsem vždycky na hřišti nechal všechno. Vím, že některé zápasy třeba nebyly úplně ideální a vím i proč. Většinu času jsem hrál na postech, které nejsou moje. Levý bek třeba. Ale nikdy jsem neřekl ne. Vždycky jsem šel a chtěl pomoci týmu. To jsou věci, které člověk neovlivní."

"Jsem ale vděčný, že jsem tam vůbec mohl být. Bylo to krásné období - dva, tři roky, kdy jsem zažil skvělou partu i úspěchy. Třeba Euro 2020, které se kvůli covidu hrálo až o rok později, to byl podle mě velký úspěch. Lítalo se sem tam, nebylo to jednoduché, ale zvládli jsme to a já mám na to jen skvělé vzpomínky. A není to tak, že bych na reprezentaci zanevřel nebo jim něco nepřál. To vůbec ne. Jsem přející člověk, i když mě to někdy samozřejmě bolí. Ale to je normální, každý má ambice, každý by chtěl být na hřišti. Jenže fotbal je takový, že tam nemůžou být všichni. A já klukům, kteří tam teď jsou, upřímně přeju, ať se jim daří."

Článek byl původně publikován pro Livesport Zprávy.