Kvalifikace mistrovství světa ještě bude zajímavá. Balkán cítí šanci, exotika může překvapit

Seznam účastníků fotbalového mistrovství světa 2026 se pomalu plní, už je jich známo 28. V galerii (zatím?) nefiguruje česká vlaječka, postupy už nicméně oslavilo několik zemí, které by bez výrazného rozšíření počtu startujících těžko na takový úspěch dosáhly. Bude mít šampionát pro 48 týmů dostatečnou sportovní kvalitu? Jak je vnímaný systém nepřehledné kvalifikace zejména v Evropě a co čekat od senzačních postupujících? Na to jsem se dnes podíval v Prostoru Jana Morávka.

Osmačtyřicet týmů. Na rovinu přiznám, že nevím, zda je to šťastná varianta. Rozšíření počtu účastníků logicky povede ke ztrátě kvality. FIFA ale zřejmě ví, proč to udělala. Jde o to, aby se turnaje účastnilo co nejvíc týmů, bylo víc zápasů, víc peněz, aby se televizní práva prodala do víc zemí, aby se do toho soukolí daleko více zapojila Afrika, která jde také ekonomicky nahoru a dnes dodává do evropských elitních soutěží špičkové hráče.

Taky však jde o publikum. Fanoušek to jistě přijme a najde si zápasy, které pro něj budou nějakým způsobem zajímavé. Vedle toho se třeba podívá i na nějaký tým z jiného kontinentu, ovšem nemyslím, že bude u obrazovky trčet. Přirovnal bych to k mistrovství světa klubů. I tam byly zápasy, které vidělo v uvozovkách jen pár lidí.

Na druhé straně je třeba říct, že týmy, které postoupily, připadají nám exotické a možná o nich pochybujeme, si ten šampionát zaslouží. A nebude jednoduché je přehrát.

Hodně se řeší Kapverdy. To je maličká země, po Islandu má druhou nejnižší populaci z těch, jež se kdy na mistrovství světa probojovaly. Vzhledem k tomu, že hrají v africké zóně, nebyl jejich tým moc na očích. Z titulu své práce jsem si ovšem jejich zápasy musel nakoukat.

A potvrdím, že je to velmi zajímavý mix hráčů z portugalské a turecké ligy. Nejsou to fotbalisté z neznámých destinací, třeba Kevin Lenini z ruského Krasnodaru má tržní hodnotu okolo pěti milionů eur. Viditelně to v jejich týmu funguje, skupinu zvládli dobře. To, že skončili před hvězdami nabitým Kamerunem, už opravdu něco znamená.

Postup už dřív slavil Uzbekistán. Tam je pro změnu hodně zajímavé, že během posledního roku vystřídal tři trenéry. Kvalifikaci začal Srečko Katanec, postup zařídil Timur Kapadze a teď na začátku října oznámili, že na MS je povede Fabio Cannavaro. Kapadze u týmu zůstane jako asistent. Většina hráčů je z domácí ligy, třeba kapitán Eldar Šomurodov však dřív hrál v AS Řím a teď je v tureckém Basaksehiru. Má fantastickou bilanci, v reprezentaci odehrál 85 zápasů a dal 43 gólů. Hodně působivé.

Třetím týmem, nad kterým možná hodně lidí kroutí hlavou, je Jordánsko. Skončilo druhé za Jižní Koreou a také je tvořeno převážně hráči z domácí ligy. Ale i oni mají svou hvězdu. Musa Tamari hraje v Rennes a shodou okolností jsem ho právě nedávno viděl. Velmi zajímavý ofenzivní hráč, levák, který to z pravého křídla tahá dovnitř a je moc dobrý při hře jeden na jednoho. Jordánci nelení, objíždějí přátelské zápasy, naposledy hráli s Bolívií a Albánií.

Evropská kvalifikace ještě není uzavřená a asi je nejen na můj vkus hodně nepřehledná. Pár týmů vlastně nějakou dobu hraje bez motivace a má jistotu minimálně baráže. Švédsko ztratilo skoro všechny zápasy a vlastně pořád ví, že ji má jistou. Aspoň to tam odskákal trenér. Koneckonců, stejný efekt měly i nezdary českého týmu.

V Evropě ten kvalifikační model hodně ovlivnila Liga národů a já se přiznám, že se mi to vůbec nelíbí. Nechápu ten princip ani systém. A vím, že tu soutěž nemají rádi ani sami hráči. Ještě loni jsem seděl v kabině s Rubenem Vargasem, který ji hrával za Švýcarsko. I on mi potvrdil, že co se týče motivace, je to pro hráče velmi zvláštní.

Teď navíc Liga národů přinesla opravdu šílený chaos do kvalifikace mistrovství světa. Naprosto bizarní je kvůli tomu situace San Marina, které má také pořád ještě šanci postupu na šampionát. Vzhledem ke všem okolnostem nyní potřebuje prohrát co největším rozdílem, aby právě jeho soupeř Rumunsko skončil v jejich skupině druhý před Bosnou. Tahle podmínka mu zajistí, že se samo dostane na základě výsledků z Ligy národů do play off. Šílenost!

Ale abych jen nehaněl. Je zřejmé, že hrát za národní tým, a zvlášť v kvalifikaci o mistrovství světa, je pro fotbalisty opravdu velmi důležitá věc. Cítí velkou hrdost. Šampionát je prostě obrovským lákadlem. Hrát na něm je srovnatelné s Ligou mistrů a možná v očích některých je i výš, tím, že se hraje jednou za čtyři roky.

Hodně to prožívají hlavně na Balkáně. Když se podíváte na tabulky, na barážových pozicích najdete Kosovo, Bosnu, Severní Makedonii i Albánii.

Viděl jsem na vlastní oči Slovince. Timi Elšnik, který hraje za Crvenu zvezdu Bělehrad, je v klubu mdlý. Jenže když přijel hrát za národní tým proti Švýcarsku, byl jako vyměněný. Hladový, skvělý. Každopádně Slovinci to asi tentokrát neuhrají.

Naopak Kosovo na mě působí extrémně zajímavě. Disponuje opravdu velkým počtem ofenzivních hráčů z klubů z elitních pěti lig. Zajímavé je, že stejně jako Češi mají tři kluky z Hoffenheimu. Když k tomu připočtete Vedata Muriqiho z Mallorky, Edona Zhegrovu, který je teď čerstvě v Juventusu, nebo Mergima Vojvodu, co hraje za Como, nebylo jejich vítězství ve Švédsku vůbec překvapením. Trénuje je Němec Franco Foda, který dřív vedl rakouskou reprezentaci i Kaiserslautern nebo Curych.

Vlastně si říkám, že přesně tohle je nějaký návod, jak na velký turnaj s menší zemí postoupit. Mít touhu, pár lepších hráčů, národní hrdost a dobrého trenéra, jenž rozumí týmu a dokáže ho na úrovni připravit.