Křížem krážem Evropou: Vzpomínáte na Alemannii?
Bundesligová tabulka sezony 2006/07 dnes působí surreálně. Mistrovský Stuttgart byl o dekádu později druholigový. Tradiční fenomén Bayern Mnichov prožil svůj nejhorší ročník za více než 10 let s finišem na čtvrté příčce. Dortmund byl devátý. Na samém dně tabulky se krčila druhá Borussia z Gladbachu, nynější pátý tým Německa. A spolu s ní sestupovala... jistá Alemannia Aachen, o níž nastupující generace fanoušků dynamické a čím dál populárnější Bundesligy beztak jakživ neslyšela.
Přitom bývaly časy, kdy se o Aachenu (nebo česky Cáchách) psalo doslova v jednom kuse. Pravda, ty časy trvaly zhruba pár týdnů, ale snad o to zapamatovatelnější ona krátká etapa byla. Že se Alemannia mezi německou smetánku vracela po dlouhých 36 letech, bylo samo o sobě velké, ale že tak zkraje činila skrze tři prohry a čtyři výhry a s nejlepším střelcem ligy, to byla ještě jinačí písnička.
Po sedmi kolech nováček seděl uvnitř první čtyřky, přičemž stihl přijít o dodnes nenáviděného trenéra Dietera Heckinga, který si po třech kolech řekl, že se radši vrátí do Hannoveru na trenérské křeslo, jež konečně uvolnily právě jeho Cáchy skrze venkovní výhru 3:0 — svou první v ročníku.
Jan Schlaudraff se mezitím stával fenoménem, který si razil poněkud nezávislý život. Totiž zatímco Vedad Ibišević, jenž v barvách Alemannie vyletěl zhruba v půlce téže sezony, v součtu prožil mnohem blyštivější bundesligovou kariéru, Jan Schlaudraff zůstává neoddiskutovatelným symbolem moderních Cách, který se rodil právě a takřka jedině během oné prvoligové zkušenosti.
Pravda, Schlaudraff tenkrát na konci října sdílel dočasné pódium pro krále střelců s dalšími třemi hráči a jeho velkolepý nástup na scénu se takřka dokonale překrýval s tím Maria Gómeze, další toho času čtyřgólové komety. Jenže o Mariovi Gómezovi se moc dobře vědělo; byl pravidelným mládežnickým reprezentantem Německa a ani v áčku Stuttgartu si koneckonců nekroutil svůj debutový ročník. To Schlaudraff byl učiněným zjevením. Nejprve one-man show proti Gladbachu ve čtvrtém kole, kdy se blýskl dvěma góly a jednou asistencí, potom senzační sólo proti Werderu, kdy obkroužil tři hráče a z hranice šestnáctky přeloboval Tima Wieseho, který po utkání utrousil nesmrtelnou větu: "Pokud to takhle chtěl, nemá hrát za Cáchy, ale za Real Madrid."
Na Schlaudraffovi bylo nejzajímavější a zároveň nejvíce frustrující, že byl ukrutně náladový. Jedno odpoledne ho bylo plné hřiště, o víkend později se po trávníku ploužil bez zájmu. Lidé říkávali, že byl na fotbal až příliš inteligentní (a to nejen proto, že Schlau v němčině znamená chytrý, bystrý), jeho spoluhráči se zase většinou dušovali, že s jeho náladovostí neměli problém.
A bodejť by měli; když se mu zrovna chtělo, Schlaudraff byl vzorným rozdílovým hráčem. V oné sezoně 2006/07 se mezi střelce či nahrávače zapsal celkem v deseti různých kolech a Alemannia brala body v devíti z nich. Zbylých 24 kol už taková sláva nebyla. Magazín Kicker ho nicméně hned šestkrát vtěsnal do své sestavy týdne (tedy víckrát než Gómeze i Cacaua z mistrovského Stuttgartu) a průměrná známka 3,43 Schlaudraffa řadila do top15 bundesligových záložníků, kterým toho roku shodou okolností kraloval ex-cášský Torsten Frings, tou dobou již samozřejmě v barvách Werderu.
Schlaudraff se tedy stal nepopiratelným symbolem fotbalových Cách pro svůj enigmatický charakter spíše než... prostý charakter. Během prvních šesti startů v Bundeslize stihl nasbírat čtyři žluté karty. Ještě v listopadu, během první cášské krize, byl z disciplinárních důvodů poprvé trestán a formálně umístěn na přestupní listinu. Právě tou dobou také rozjížděl svou vlastní telenovelu ve jménu takřka každotýdenního laškování s Bayernem, kde nakonec taky s hlasitým dopadem na zem v létě přistál. Ještě předtím se ale v únoru ukázalo, že relativně plodná herní spolupráce s Mariusem Ebbersem z pažitu prosákla i do soukromého života, když byli oba pod vlivem chyceni dopravní policií. V květnu byl Schlaudraff pro "špatné výkony" spolu se Saschou Dumem rovnou přeřazen do béčka.
Schlaudraff tehdy sám přiznával, že se mu poslední cca měsíc nevyvedl, přičemž veterán týmu Erik Meijer zpětně komentoval, že mu zjevně stoupla sláva, respektive Bayern, do hlavy. Na tréninky se začal vozit novým Porsche, a po vyřazení z A týmu s ním prý celá kabina úplně ztratila kontakt. Dokud Schlaudraff nebyl přítomný pouze duchem, Alemannia prohrála pětkrát v řadě, z toho čtyřikrát inkasovala alespoň třikrát. Jakmile se odporoučel i tělem, byly z toho další dvě drtivé prohry, a především osudová domácí remíza 2:2 s konkurenčním Wolfsburgem, která se při vedení Cách 2:0 rodila až v poslední desetiminutovce. Posléze už v závěrečném kole de facto nebylo o co hrát.
Alemannia Aachen o 1. Bundeslize snila téměř čtyři dekády, a nakonec si ji užila jenom jednu sezonu. Což je pech, ale žádná tragédie. Co teprve nabírá tu pravou tragickou pachuť, je ovšem následný vývoj. V listopadu 2012 Alemannia vstoupila do svého prvního insolvenčního řízení s 50milionovým dluhem na krku, a v březnu 2017 se po náhlém odchodu hlavního sponzora celá situace víceméně opakovala; tradiční klub si procházel druhým bankrotem za šest let. Bývalá pýcha lázeňského města přitom už šest let nehraje ani celonárodní ligu a po soustavných selháních v předkole DFB-Pokalu je dávno tatam i někdejší nálepka pohárového specialisty.
Čistě z hlediska dění na zelených pažitech o Alemannii běžný divák naposledy slyšel patrně v lednu 2011, kdy los čtvrtfinále německého poháru zase jednou svedl Bayern s jeho bývalou Nemesis. Zázraky z let 2004 a 2006 se však ani omylem neopakovaly — Bavoři outsidera nelítostně smetli 4:0, a po žlutočerných se zdánlivě slehla zem...
Památné osmifinále DFB-Pokalu 2006/07 s Bayernem (4:2). Zdroj: rp-online.de
Ne snad že bychom dočista přestali slýchat o Cáchách jako takových. Letos v lednu tam koneckonců německá kancléřka Angela Merkel a francouzský prezident Emmanuel Macron obnovovaly metaforické svatební sliby, původně datované do roku 1963 a podpisu Elysejské smlouvy. Historicky se Cáchy těšily významnému postavení jakožto středověké místo korunovací i říšských sněmů. Najdeme tam první německou památku na seznamu světového dědictví UNESCO i léčivé prameny.
Cáchy, takzvané nejzápadnější město Německa, odkud je to kousek do Belgie i Nizozemska, zkrátka z logiky věci nejsou žádnou metropolí v centru všeho dění, ale o jejich existenci má člověk tak nějak permanentní, byť nikterak silné povědomí. Což léta platilo i o tamní fotbalové Alemannii, která poutá přirozenou dávku pozornosti už jen svým latinským přízviskem (dané tím, že klasické 1.FC už prý bylo roku 1900 zabrané) a poněkud bizarní přezdívkou Die Kartoffelkäfer, tedy Mandelinky Bramborové. (Jak chytlavé. Holt jiní žlutočerní zástupci třídy hmyzu už asi byli taky zabraní...)
Podobně jako politické Cáchy měly i ty fotbalové napříč dějinami své silné momenty, které vám dají důvod si na ně občas vzpomenout. V letech 1949-53 mělo poválečné Německo trochu vážnější starosti než kopanou, ovšem zrovna dané období patřilo talentovanému šturmýřovi Alemannie Juppovi Derwallovi, pozdějšímu trenérovi západoněmeckých mistrů Evropy 1980 a poražených finalistů následného světového šampionátu ve Španělsku. Právě Derwall v Cáchách vedl první slavné tažení do finále DFB-Pokalu roku 1953, které následně Alemannia zopakovala ještě v letech 1965 a 2004. Roku 1967 Die Kartoffelkäfer postoupili mezi německou smetánku a po dvou letech coby vicemistři senzačně stínovali jistý Bayern Mnichov na konci jeho vůbec první mistrovské sezony.
Z druhé příčky byl ovšem za pouhých 12 měsíců nemilosrdný sestup, protože Alemannia prostě úspěch bez následného krutého vystřízlivění dělat neumí. A tím se cášský mančaft jako celek odebral k dlouhé předlouhé hibernaci ve druhé lize (do roku 1990), respektive záhy ještě o patro níže. Z takového zimního spánku se potom Alemannia zdánlivě probrala až skrze tuto šokující ránu do sítě spícího Olivera Kahna. Následné bujaré oslavy čtvrtfinálové potupy Bavorů již neomylně předznamenávaly blížící se roj zlověstných sršň... um, mandelinek bramborových.
Roku 2005 se ještě Simon Rolfes za půlmilionu eur stěhoval z Alemannie do Leverkusenu, aby dnes spolu s Torstenem Fringsem (1997 ze třetí ligy) a Lewisem Holtbym (2009 ze druhé ligy) utvářel vpravdě parádní záložní linii týmu ex-cášských nadějí. V lednu 2006 potom pro změnu odchod odmítal veterán Erik Meijer, svého času německý vicemistr s Leverkusenem, před nímž ležela věru lákavá nabídka strávit poslední jaro kariéry doma v Rotterdamu. Pozdější asistent trenéra v Cáchách vábení Feyenoordu nevyslyšel — Alemannii chtěl stůj co stůj dotáhnout do 1. Bundesligy a teď cítil mimořádnou šanci. Jeho tým přeci do jarní části vstupoval jako lídr tabulky, o skóre před Bochumí.
Pravda, Alemannia se už v obdobné pozici nacházela. Podzimním mistrem byla již v sezoně 2003/04, aby nakonec finišovala šestá — stejně jako v příštích dvou letech. O Alemannii se tedy v německém tisku na jaře psalo v podobném stylu jako donedávna o Mohuči, která v letech 2002 a 2003 končila na čtvrté pozici, těsně pod postupovým pódiem, až to na jaře 2004 — ironicky na úkor Alemannie — konečně prolomila. Teď měly být na řadě také Cáchy, jež pro sezonu 2005/06 obětovaly svůj atraktivní, avšak mnohdy naivní fotbal ve prospěch sofistikovanějšího, pragmatičtějšího vyznání.
Po 36 letech si zkrátka v Cáchách rázně dupli. Už toho bylo dost. Alemannia vzkvétala a nic jí nemohlo zastavit...
Kde bílý slon zadupal radost do země
V angličtině se jim říká white elephants, tedy bílí sloni. Bílá pro nejběžnější barvu jejich konstrukce; slon potom odkazuje k oblíbenému anglickému idiomu "elephant in the room", který staví na představě slona jakožto přerostlého objektu na omezeném prostoru, s nímž nelze hnout a který všem překáží. V tomto případě je to vůči slonům poněkud nefér, protože ti mají alespoň nějaký užitek. To bílí sloni z fotbalové hantýrky — jen sporadicky nebo částečně užívané (zpravidla turnajové) stadiony za desítky milionů eur — jsou mezitím ze zásady důsledkem nerozumného plánování.
Většina hostitelských zemí mistrovství světa ve fotbale nemá takové štěstí jako USA roku 1994, tedy možnost využít hustou síť profesionálních či univerzitních stadionů pro americký fotbal. Na řadu tak přichází plány, kam zápasy velkolepého svátku umístit, potažmo kde zainvestovat do nových stadionů. Některé hostitelské země na to šly rozumně: na šesti z 10 nově zbudovaných korejských stadionů se dnes hraje první liga, zbylé čtyři arény ji na několik let po MS též zažily, a jen tři stánky dosud zamýšlení nájemníci hlavně z finančních důvodů opustily (Busan, Daegu, Incheon). Spolupořadatelské Japonsko bude letos, po 17 letech, značnou část tenkrát postavených stadionů využívat k organizaci historicky prvního ragbyového mistrovství světa na asijské půdě, nehledě na uplynulé mistrovství světa klubů ve fotbale (2015-16) či nadcházející letní olympiádu v Tokiu (2020).
Některé hostitelské země na to až tak rozumně nešly. O brazilských bílých slonech se psalo ještě před vypuknutím tamního mundialu, když se drahé projekty zasazovaly i do takových historicky nefotbalových končin jako Manaus, Cuiabá, Natal či Brasília. Důsledky byly tak předvídatelné jako frustrující: třeba v Cuaibě záhy ze zoufalství stadion předělávali ve střední školu, přičemž rozlehlé parkoviště začaly spontánně využívat autobusy městské hromadné dopravy jako svou základnu. Letos se v žádném z těchto sídel nehraje ani Copa América.
V Jihoafrické republice investice ve výši dvou miliard dolarů vždy působily jako drzý dlouhý nos směrem k 26 až 32 procentům obyvatelstva žijícím v extrémní chudobě (údaje pro léta předcházející MS), ba co víc, šampionát se odehrával zrovna v době, kdy si prvoligový celek z Port Elizabeth procházel bankrotem, a do 500tisícového Polokwane, kde před mundialem vyrostla 40tisícová aréna, se nyní více než dva tisíce lidí sejdou maximálně při návštěvě týmů z nedalekých metropolí Pretorie a Johannesburgu. Také v Rusku se ještě před výkopem na dalšího bílého slona podezříval minimálně Saransk, u něhož to ale podle všeho těžko zůstane. A Katar je, ostatně jako v mnoha dalších ohledech, jednou velkou hádankou.
Německo mezitím takové problémy s nefotbalovými městy, která by si nevěděla rady s fotbalovými kolosy, samo sebou řešit nemuselo. Ze dvanácti pořadatelských měst se rekrutovali všichni bundesligoví mistři od roku 1968 s výjimkou Brém, Mönchengladbachu a Wolfsburgu, přičemž Borussia-Park v Gladbachu a Volkswagen Arena ve Wolfsburgu vyrůstaly až po přiklepnutí pořadatelských práv Německu, o hostitelské radovánky se také následně ucházely, a prvotní zklamání z roku 2006 si vynahradily alespoň o pět let později při ženském světovém šampionátu.
Potud ještě vše v pořádku. A zároveň je nutno přiznat, že třeba pro pětinásobného mistra z Mönchengladbachu byl blížící se mundial pouhou podružnou motivací; na větší stadion se plánoval přesunout tak jako tak. Co se ukázalo teprve problematickým, byla horečka nových arén, kterou vidina či stín světového šampionátu alespoň zdánlivě spustily.
Totiž souběžně s Wolfsburgem a Gladbachem těsně před mundialem vítal nový stánek také Duisburg, domov toho času již druholigového a po letošku (opět) třetiligového MSV, který spolu s Alemannií Aachen (stavba v letech 2007-09) a Kickers Offenbach (2011-12) utvořil roku 2013 "svatou" trojici profesionálních celků, které neobdržely potřebnou licenci na nadcházející ročník. Duisburg v dané době svůj 43milionový stánek pro více než 30 tisíc diváků tradičně naplňoval sotva z poloviny, přičemž ročně odváděl pět milionů eur na nájemném. V Cáchách svého času roční provoz stadionu vyšel, když nic jiného, alespoň na "pouhou" necelou čtvrtinu citované duisburské sumy (1,2 milionu eur; což bylo stále příliš), kdežto nyní, ještě o ligové patro níže, se už bavíme v řádech desítek tisíc.
Jen stěží uspokojivou skutečností potom je, že investice Alemannie z celého tohoto triumvirátu dává asi nejvíce smyslu, byť samotná aréna stála ze všech nejvíc (46-50 milionů eur, což ovšem ve srovnání s menší a 60milionovou Rhein Neckar Arenou v Hoffenheimu přeci jen v klidu obstojí). V Duisburgu mimořádně smrděly náklady na provoz zbrusu nové arény, a u Offenbachu stačí vědět, že tam stadion stavěl třetiligový klub, který finančně kolaboval doslova pár měsíců po dostavění.
Zároveň nutno uznat, že Cáchy nový stánek ukrutně potřebovaly; bez ohledu na celoněmeckou, už zhruba dvě tři dekády aktuální honbu za blyštivými fotbalovými arénami. Staré Tivoli pod náplavami 1. Bundesligou nabuzených fanoušků praskalo ve švech a vzhledem ke svému zchátralému stavu praskalo takřka doslova. Klub o stěhování uvažoval dlouhá léta a prvoligové dobrodružství i první měsíce v druhé lize (sedmé a čtvrté místo v letech 2007-09, kdy se aréna stavěla) jeho plány naoko legitimizovaly. Tohle měl být přinejhorším typický jo-jo klub na pomezí první a druhé ligy.
Prvotní plánování ještě probíhalo, jako by z pohádky se šťastným koncem vypadlo. Klub se původně chtěl za novým domovem stěhovat kousek za město, ale fanoušci i politicky angažované individuality preferovali setrvání blíže centru, a se svými požadavky také uspěli. Ba co víc, věrní příznivci Alemannie měli své velké slovo i v tom, jak nové Tivoli bude na pohled vypadat. Zostra kosené tribuny? Jak jinak. Nízko položená, tribuny plně zakrývající střecha pro lepší akustiku? Ale zajisté. První diváci jen šest metrů od hrací plochy? Tak to má přece být, tak to máme všichni rádi.
Fotbaloví romantici z řad klubových funkcionářů i docela obyčejných fandů si tehdy v Cáchách museli mnout ruce a těšit se na brzké bouřlivé oslavy dalších bundesligových gólů a vítězství. To tehdy vpravdě nebylo úplně nepředstavitelné — Alemannia ostatně dodnes drží rekord v počtu sezon odehraných ve druhé lize, takže další prvoligová štace vždy jaksi visela ve vzduchu.
Nové Tivoli. Zdroj: wikipedia.org
Jenže to se klubové vedení přepočítalo. A to vlastně doslova, protože na matematiku a finanční stránku věci se žádný velký zřetel věru nebral.
Určitou předzvěstí bylo již počáteční shánění prostředků na zahájení výstavby: obvyklý zdroj pro mnoho jiných německých klubů, obecní rada, odmítl vyplivnout byť jen jediný cent, a tak bylo nutno složit dohromady více či méně významné příspěvky od fanoušků, několika bank, tehdejšího klubového sponzora (pojišťovny Aachener Münchener) a státu Severní Porýní-Vestfálsko. Zvláštně zapojení bankovního sektoru do financování stavby fotbalové arény je pak poněkud netradičním prvkem a dost možná se promítlo i na nepříznivém nastavení splátkového kalendáře: ten cášský měl totiž poměrně krátkou dobu trvání, 18 let, a ničemu nepomohla ani brutální úroková sazba. Ve výsledku byla Alemannia vázána k ročním splátkám ve výši údajných 5,5 milionů eur, a celkově i s náklady na provoz ji tak nový stadion ročně vycházel na nějakých sedm milionů, což se velice záhy ukázalo být neudržitelným stavem.
Roku 2010 ještě Alemannii zajistil licenci na další sezonu starosta města se svým jednorázovým závazkem ve výši jedné roční splátky dluhu za stadion, ale už tehdy se jednalo o zoufalou snahu odvrátit nevyhnutelné. Město se do toho sice znovu opřelo o dva roky později, když se nabídlo s odkoupením části stadionu za 10 milionů eur, mezitímco byly mírně zvolněny podmínky splátek, ale to už bylo na reálnou spásu žlutočerných opravdu pozdě. Alemannia již v létě 2012 načínala svou první sezonu ve třetí nejvyšší soutěži, po podzimu seděla na poslední 20. příčce, a těsně před Vánoci kolaps klubu svým bankrotem posichrovala mateřská společnost Alemannia Aachen GmbH.
Tou dobou se příznivcům Alemannia nastalá situace musela jevit jako naprosté dno. Vždyť jenom šest let zpátky se před vánočními svátky scházeli na starém Tivoli k epické prvoligové bitvě s Hamburkem (3:3). Ještě před třemi a půl lety přece Alemannii dělily ubohé čtyři body od baráže o 1. Bundesligu. Jenže jak už to u tápajících klubů bývá, dno je relativní pojem, který nabývá nového významu takřka s každým přibývajícím týdnem. O dva roky později, v lednu 2015, tedy město nové Tivoli — již s děravou střechou, na jejíž opravu prostě nebyly peníze — definitivně odkupovalo za symbolické jedno euro.
Nyní už údržba stánku vychází na 150 tisíc eur na sezonu, ale i to je složité. Letos vůbec poprvé od temných 90. let Alemannia na stadionu nepřivítá jubilejního stotisícího diváka s průměrem pohybujícím se jen těsně nad pěti tisíci lidí na zápas. To sice ve čtvrté regionální lize stále pohodlně stačí na druhé místo mezi všemi účastníky (za Essenem), avšak čistě v cášském kontextu nejčerstvější 4,7tisícová návštěva odpovídá sotva 15 procentům celkové kapacity Tivoli.
Svého času byla Alemannia ještě schopná alespoň čas od času příjemně šokovat, co se diváckých návštěv týče. V únoru 2015, uprostřed první a poslední téměř postupové sezony (k úspěchu by tenkrát stačil jen bod navíc), se na derby s Essenem dostavilo úctyhodných 30 tisíc diváků, a ještě v říjnu příštího roku Tivoli málem naplnila i rezerva prvoligového Kolína nad Rýnem (20 tisíc). Proto také vedení klubu roku 2014 kategoricky odmítalo navrhovaný přesun na Karl-Knipprath Stadion v nedalekém Jülichu, neboť ten by se svou pětitisícovou kapacitou nepojmul ani jakkoliv smutný letošní průměr. Nynější srovnání každopádně láme srdce: letos v dubnu Essen na cášské tribuny přitáhl jen devět tisíc zájemců. Ale to je holt přirozené; šest sezon ve čtvrté lize, které se po letní pauze začnou měnit v sezon sedm, zákonitě dává vzniknout nezměrné fanouškovské apatii.
Při uvážení všech okolností se vlastně oněch devět tisíc zdá ještě fajn. Alemannia se totiž jeví navěky zaškatulkována jako ten mírně nadprůměrný celek v Regionallize, tradičně finišující na sedmé či šesté příčce, a jakýkoliv posun výše se zdá přinejmenším jako nepravděpodobný, ne-li vyloženě nereálný. Nějaký záhadný investor by možná do Cách alespoň dočasně vrátil jakékoliv uvažování o světlých zítřcích, jenže takový scénář po několika pokusech působí jako hotové sci-fi. Jakýkoliv prodej ostatně musí odklepnout tři čtvrtiny klubových členů, kteří nejsou ani zdaleka jednotní.
(Ta nejednota se mimochodem odvíjí i od politického přesvědčení jednotlivých sekcí, když levicoví ultras v lednu 2014 na protest přestali docházet na stadion, protože se ho prý měli zmocnit neonacisté z pravicové "Karlsbande". Trochu kuriózní je přitom historický kontext: právě Alemannia se totiž za druhé světové války jako jeden z mála německých sportovních subjektů veřejně postavila nacistickému režimu, když otevřeně požadovala propuštění uvězněného židovského člena klubu.)
Na jaře 2016 se sice ukázalo, že o investici konkrétně uvažovala velebená legenda Leverkusenu Simon Rolfes, od léta 2015 čerstvě v důchodu, avšak bývalý hráč Alemannie nakonec od plánů upustil, protože "dlouhodobá rekonstrukce klubu nebyla vzhledem k současným podmínkám možná". A třebaže Rolfes tehdy vyjadřoval své vlastní stanovisko, velmi pravděpodobně přitom zároveň mluvil z duše i kdejakému dalšímu zájemci.
Ještě závěrem roku 2016 se odehrál poslední registrovaný pokus o převzetí Alemannie, proti němuž ovšem protestovaly i četné bannery na tribunách Tivoli. Trojlístek byznysmenů tehdy vedl Michael Kölmel, známý svou zálibou v částečném zachraňování tradičních klubů a svého času rovněž investor v Cáchách (1998); tvrdé jádro fanouškovské základny, jež se obávalo naprosté závislosti na nových vlastnících, však převážilo.
Z veškerých artikulovaných plánů na odkoupení Alemannie sešlo. Pro danou chvíli, a zdá se navždy.
Když renomovaný Spiegel koncem března 2017 konstatoval další bankrot, závěrem článku nechal Alemannii gentlemansky pootevřená dvířka informací o tom, že vedoucí insolvenčního řízení, jistý pan Niering, disponuje konkrétním 3-5letým plánem na úplnou spásu Alemannie. Boj mezi "tradicionalisty a investory" prý v Cáchách "ani zdaleka nebyl u konce". Zato zájem Spiegelu o záležitosti Alemannie u konce zjevně byl — i po dvou letech tato reportáž zůstává tou poslední.
Zlomení neústupní
Svalovat veškerou vinu na nový stadion by bylo nefér. Nejen proto, že se takový betonový konstrukt nemůže nijak slovně bránit, ale i proto, že v Cáchách novou, nebo přinejmenším renovovanou arénu objektivně potřebovali. Přesto se můžete zeptat jakéhokoliv příznivce Alemannie na prapůvod současné dlouhotrvající krize a každý ukáže právě na Nové Tivoli; alespoň to roku 2016 tvrdil Alexander Klitzpera, bývalý řízný stoper Alemannie a tou dobou už její čtvrtý sportovní ředitel od října 2008, kdy na klíčovou pozici po sedmi letech rezignoval praotec všech úspěchů Jörg Schmädtke.
Příspěvek Nového Tivoli k následnému kolapsu je přitom faktický stejně jako symbolický. S výstavbou stadionu spojené finanční zruinování cášského celku je totiž jedna věc, ztráta jistého ducha klubu je věc druhá. První soutěžní zápas v novém prostředí byl prvním varováním: Alemannia prohrála se St. Pauli vysoko 0:5, přičemž kousek od venkovního sektoru došlo k pádu fanouška.
Na starém, úzkém Tivoli se mezitím víkend za víkendem tvořila pověstná atmosféra, pro níž se hosté potili ještě před vchodem na pažit. Nejvášnivější divácký sektor S si svým hromovým "Ra Ra Ra!" v reakci na jakéhokoliv soupeře, který se zrovna odvážil k přilehlé postranní čáře, získal renomé doslova po celém Německu. Na starém Tivoli se protivníci jednoduše neměli šanci cítit ve vlastní kůži. Vždyť se tam člověk ještě na počátku 21. století jakoby přenášel do syrových, nespoutaných 80. a 90. let.
Právě přelom tisíciletí byl také érou Williho Landgrafa, dodnes idealizovaného folkového hrdiny Alemannie let 1999-2006, rekordmana v počtu zápasů v 2. Bundeslize bez jediného startu v nejvyšší soutěži, a učiněného "kulturisty v kopačkách". Byť se sám Landgraf již dávno uklízel do ústraní, na jeho nezřízeném stylu hry ujížděl každý fanoušek postupového týmu z roku 2006 — to vám garantuji. Snad každý klub má svého srdcaře, svůj symbol, svého Landgrafa.
Mělo to bezesporu své klady i zápory, ale jedno zkrátka nešlo popřít: Alemannia Aachen se pyšnila svou vlastní identitou, kterou za žádných okolností nezrazovala.
Již zmíněný bývalý kapitán žlutočerných Alexander Klitzpera vyrůstal v řadách mnichovského Bayernu, který posléze v barvách Alemannie na Tivoli vítal celkem třikrát. A víte vy co? Třikrát také slavil výhru, přičemž Bavorům vstřelil i svou jedinou bundesligovou branku. "Za každou cenu jsme hráli náš fotbal," tvrdil Spiegelu již z pozice šéfa Alemannie, o níž se na jaře 2015 dozvěděl jen díky inzerátu v Kickeru.
Fanouškovská základna Alemannie vlastně není z nejnáročnějších, protože takový luxus ani nemá. Bavíme se přece o klubu, který byl po celé dvě dekády zaražený v druhé lize, dokud roku 1990 nesestoupil ještě o patro níže. A stejně tak se bavíme o klubu, jehož příznivci nejraději vzpomínají na nesmírně mladé a živelné druholigové, respektive třetiligové mančafty vedené Wernerem Fuchsem v letech 1984-87, respektive 1996-99.
Poslední číslo klubového magazínu Alemannie bylo pár týdnů zpátky zasvěceno 20. výročí úmrtí právě tohoto populárního trenéra, který tragicky skonal následkem srdečního selhání při výběhu takřka vpředvečer postupového zápasu sezony 1998/99. Do Erkenschwicku se následně vydávalo na 10 tisíc truchlících fandů, kteří přihlíželi emotivní výhře 2:0, jež Alemannii dvě kola před koncem vrátila do 2. Bundesligy. Co kouč Fuchs začal se zápalem sobě vlastním budovat v tíživé herní i finanční situaci roku 1996 skrze neotřelou sázku na neprověřené mládí, bylo přeci jen zdárně dotaženo, byť on sám se už oslav zúčastnit nemohl. Též o sedm let později vydřená 1. Bundesliga je svým způsobem produktem Fuchsovy neutuchající vášně.
Nezáleží na tom, že se pod Fuchsovým příkladným dohledem vše odehrávalo v "bezpečné" vzdálenosti od prvoligové scény (byť pravda, jeho osmdesátkovém týmy o postup do nejvyšší soutěže zpravidla reálně usilovaly). Ono totiž není náhodou, že na Tivoli ještě dnes můžete vídat vzpomínkové bannery s jeho portréty. V Cáchách šlo vždy především o proces — o přístup a emoce s ním spojené. Výsledky se počítaly až vzápětí.
To na druhou stranu neznamená, že promrhaná jara 1985 a 2004 nebolela jak čert (Alemannia v obou případech po odehrané polovině zápasů vedla druhou ligu). A také to neznamená, že současné klubové tápání mnohé fanoušky takříkajíc nezlomilo. V květnu 2018 ostatně vybraní jedinci napadli vlastního hráče Tobiase Mohra.
V sobotu většinu německých fanoušků kopané zajímalo vyvrcholení domácího poháru mezi Bayernem a RB Lipsko. Vyvrcholení poháru, do něhož Alemannia Aachen zkraje opět nebyla ani nasazena, mezitímco zkroušeně přihlížela tomu, jak jiný účastník regionální ligy (té jihozápadní) SSV Ulm 1846 zkraje podzimu vyřazoval obhájce trofeje z Frankfurtu. V prvním kole přitom své bitvy svádělo mimo jiné i šest celků z tzv. Oberligy, která se nachází ještě jednu úroveň pod Regionalligou.
V sezoně 2019/20 se už DFB-Pokal bez účasti Alemannie Aachen neobejde.
Víte, v sobotu se totiž před ostře sledovaným finále celorepublikového poháru odehrálo ještě jedno pohárové finále — vrchol tzv. Mittelrheinpokalu o titul krále jižního regionu státu Severní Porýní-Vestfálsko. Titul, jehož zisk vám garantuje automatické nasazení do prvního kola DFB-Pokalu, a tudíž bonusové, mnohdy zcela rozdílové příjmy. Alemannia má s touto soutěží špatné zkušenosti: finále nezvládla závěrem minulé sezony ani roku 2013, těsně po sestupu ze třetí ligy a prodělání bankrotu, kdy stejně jako letos čelila Fortuně Köln. Od roku 1999 vlastně Mittelrheinpokal častěji než áčko Alemannie opanovala i její vlastní rezerva (dvakrát).
Ani tentokrát to s Cáchami nevypadalo vůbec dobře, když inkasovaly ještě uvnitř první pětiminutovky. Následně se však Alemannia obdivuhodně vzepjala, do přestávky srovnala a ve druhé půli obrat dvěma góly dokonala. Poprvé od roku 2006 si tak žlutočerní potěžkali nějakou trofej, což má v nastalých podmínkách svůj velký význam, ať už vám daná soutěž přijde jakkoliv bezvýznamná.
Ale co se zdá možná ještě důležitější: ze sedmi tisíc uvolněných vstupenek na finále si pro sebe rovnou pět tisíc ukradli příznivci Alemannie, kteří to do Bonnu mají dvakrát tak daleko co kolínští.
Tak že by Alemannia přeci jen ještě dýchala? Že by právě tohle byla ta pověstná jiskra, z níž vzejde plamen? Optimismus se již ve fotbalových Cáchách dávno nepěstuje, ale tahle nová naděje je přesto příjemná změna.
Přitom bývaly časy, kdy se o Aachenu (nebo česky Cáchách) psalo doslova v jednom kuse. Pravda, ty časy trvaly zhruba pár týdnů, ale snad o to zapamatovatelnější ona krátká etapa byla. Že se Alemannia mezi německou smetánku vracela po dlouhých 36 letech, bylo samo o sobě velké, ale že tak zkraje činila skrze tři prohry a čtyři výhry a s nejlepším střelcem ligy, to byla ještě jinačí písnička.
Po sedmi kolech nováček seděl uvnitř první čtyřky, přičemž stihl přijít o dodnes nenáviděného trenéra Dietera Heckinga, který si po třech kolech řekl, že se radši vrátí do Hannoveru na trenérské křeslo, jež konečně uvolnily právě jeho Cáchy skrze venkovní výhru 3:0 — svou první v ročníku.
Jan Schlaudraff se mezitím stával fenoménem, který si razil poněkud nezávislý život. Totiž zatímco Vedad Ibišević, jenž v barvách Alemannie vyletěl zhruba v půlce téže sezony, v součtu prožil mnohem blyštivější bundesligovou kariéru, Jan Schlaudraff zůstává neoddiskutovatelným symbolem moderních Cách, který se rodil právě a takřka jedině během oné prvoligové zkušenosti.
Pravda, Schlaudraff tenkrát na konci října sdílel dočasné pódium pro krále střelců s dalšími třemi hráči a jeho velkolepý nástup na scénu se takřka dokonale překrýval s tím Maria Gómeze, další toho času čtyřgólové komety. Jenže o Mariovi Gómezovi se moc dobře vědělo; byl pravidelným mládežnickým reprezentantem Německa a ani v áčku Stuttgartu si koneckonců nekroutil svůj debutový ročník. To Schlaudraff byl učiněným zjevením. Nejprve one-man show proti Gladbachu ve čtvrtém kole, kdy se blýskl dvěma góly a jednou asistencí, potom senzační sólo proti Werderu, kdy obkroužil tři hráče a z hranice šestnáctky přeloboval Tima Wieseho, který po utkání utrousil nesmrtelnou větu: "Pokud to takhle chtěl, nemá hrát za Cáchy, ale za Real Madrid."
Na Schlaudraffovi bylo nejzajímavější a zároveň nejvíce frustrující, že byl ukrutně náladový. Jedno odpoledne ho bylo plné hřiště, o víkend později se po trávníku ploužil bez zájmu. Lidé říkávali, že byl na fotbal až příliš inteligentní (a to nejen proto, že Schlau v němčině znamená chytrý, bystrý), jeho spoluhráči se zase většinou dušovali, že s jeho náladovostí neměli problém.
A bodejť by měli; když se mu zrovna chtělo, Schlaudraff byl vzorným rozdílovým hráčem. V oné sezoně 2006/07 se mezi střelce či nahrávače zapsal celkem v deseti různých kolech a Alemannia brala body v devíti z nich. Zbylých 24 kol už taková sláva nebyla. Magazín Kicker ho nicméně hned šestkrát vtěsnal do své sestavy týdne (tedy víckrát než Gómeze i Cacaua z mistrovského Stuttgartu) a průměrná známka 3,43 Schlaudraffa řadila do top15 bundesligových záložníků, kterým toho roku shodou okolností kraloval ex-cášský Torsten Frings, tou dobou již samozřejmě v barvách Werderu.
Schlaudraff se tedy stal nepopiratelným symbolem fotbalových Cách pro svůj enigmatický charakter spíše než... prostý charakter. Během prvních šesti startů v Bundeslize stihl nasbírat čtyři žluté karty. Ještě v listopadu, během první cášské krize, byl z disciplinárních důvodů poprvé trestán a formálně umístěn na přestupní listinu. Právě tou dobou také rozjížděl svou vlastní telenovelu ve jménu takřka každotýdenního laškování s Bayernem, kde nakonec taky s hlasitým dopadem na zem v létě přistál. Ještě předtím se ale v únoru ukázalo, že relativně plodná herní spolupráce s Mariusem Ebbersem z pažitu prosákla i do soukromého života, když byli oba pod vlivem chyceni dopravní policií. V květnu byl Schlaudraff pro "špatné výkony" spolu se Saschou Dumem rovnou přeřazen do béčka.
Schlaudraff tehdy sám přiznával, že se mu poslední cca měsíc nevyvedl, přičemž veterán týmu Erik Meijer zpětně komentoval, že mu zjevně stoupla sláva, respektive Bayern, do hlavy. Na tréninky se začal vozit novým Porsche, a po vyřazení z A týmu s ním prý celá kabina úplně ztratila kontakt. Dokud Schlaudraff nebyl přítomný pouze duchem, Alemannia prohrála pětkrát v řadě, z toho čtyřikrát inkasovala alespoň třikrát. Jakmile se odporoučel i tělem, byly z toho další dvě drtivé prohry, a především osudová domácí remíza 2:2 s konkurenčním Wolfsburgem, která se při vedení Cách 2:0 rodila až v poslední desetiminutovce. Posléze už v závěrečném kole de facto nebylo o co hrát.
Alemannia Aachen o 1. Bundeslize snila téměř čtyři dekády, a nakonec si ji užila jenom jednu sezonu. Což je pech, ale žádná tragédie. Co teprve nabírá tu pravou tragickou pachuť, je ovšem následný vývoj. V listopadu 2012 Alemannia vstoupila do svého prvního insolvenčního řízení s 50milionovým dluhem na krku, a v březnu 2017 se po náhlém odchodu hlavního sponzora celá situace víceméně opakovala; tradiční klub si procházel druhým bankrotem za šest let. Bývalá pýcha lázeňského města přitom už šest let nehraje ani celonárodní ligu a po soustavných selháních v předkole DFB-Pokalu je dávno tatam i někdejší nálepka pohárového specialisty.
Čistě z hlediska dění na zelených pažitech o Alemannii běžný divák naposledy slyšel patrně v lednu 2011, kdy los čtvrtfinále německého poháru zase jednou svedl Bayern s jeho bývalou Nemesis. Zázraky z let 2004 a 2006 se však ani omylem neopakovaly — Bavoři outsidera nelítostně smetli 4:0, a po žlutočerných se zdánlivě slehla zem...
Památné osmifinále DFB-Pokalu 2006/07 s Bayernem (4:2). Zdroj: rp-online.de
Ne snad že bychom dočista přestali slýchat o Cáchách jako takových. Letos v lednu tam koneckonců německá kancléřka Angela Merkel a francouzský prezident Emmanuel Macron obnovovaly metaforické svatební sliby, původně datované do roku 1963 a podpisu Elysejské smlouvy. Historicky se Cáchy těšily významnému postavení jakožto středověké místo korunovací i říšských sněmů. Najdeme tam první německou památku na seznamu světového dědictví UNESCO i léčivé prameny.
Cáchy, takzvané nejzápadnější město Německa, odkud je to kousek do Belgie i Nizozemska, zkrátka z logiky věci nejsou žádnou metropolí v centru všeho dění, ale o jejich existenci má člověk tak nějak permanentní, byť nikterak silné povědomí. Což léta platilo i o tamní fotbalové Alemannii, která poutá přirozenou dávku pozornosti už jen svým latinským přízviskem (dané tím, že klasické 1.FC už prý bylo roku 1900 zabrané) a poněkud bizarní přezdívkou Die Kartoffelkäfer, tedy Mandelinky Bramborové. (Jak chytlavé. Holt jiní žlutočerní zástupci třídy hmyzu už asi byli taky zabraní...)
Podobně jako politické Cáchy měly i ty fotbalové napříč dějinami své silné momenty, které vám dají důvod si na ně občas vzpomenout. V letech 1949-53 mělo poválečné Německo trochu vážnější starosti než kopanou, ovšem zrovna dané období patřilo talentovanému šturmýřovi Alemannie Juppovi Derwallovi, pozdějšímu trenérovi západoněmeckých mistrů Evropy 1980 a poražených finalistů následného světového šampionátu ve Španělsku. Právě Derwall v Cáchách vedl první slavné tažení do finále DFB-Pokalu roku 1953, které následně Alemannia zopakovala ještě v letech 1965 a 2004. Roku 1967 Die Kartoffelkäfer postoupili mezi německou smetánku a po dvou letech coby vicemistři senzačně stínovali jistý Bayern Mnichov na konci jeho vůbec první mistrovské sezony.
Z druhé příčky byl ovšem za pouhých 12 měsíců nemilosrdný sestup, protože Alemannia prostě úspěch bez následného krutého vystřízlivění dělat neumí. A tím se cášský mančaft jako celek odebral k dlouhé předlouhé hibernaci ve druhé lize (do roku 1990), respektive záhy ještě o patro níže. Z takového zimního spánku se potom Alemannia zdánlivě probrala až skrze tuto šokující ránu do sítě spícího Olivera Kahna. Následné bujaré oslavy čtvrtfinálové potupy Bavorů již neomylně předznamenávaly blížící se roj zlověstných sršň... um, mandelinek bramborových.
Roku 2005 se ještě Simon Rolfes za půlmilionu eur stěhoval z Alemannie do Leverkusenu, aby dnes spolu s Torstenem Fringsem (1997 ze třetí ligy) a Lewisem Holtbym (2009 ze druhé ligy) utvářel vpravdě parádní záložní linii týmu ex-cášských nadějí. V lednu 2006 potom pro změnu odchod odmítal veterán Erik Meijer, svého času německý vicemistr s Leverkusenem, před nímž ležela věru lákavá nabídka strávit poslední jaro kariéry doma v Rotterdamu. Pozdější asistent trenéra v Cáchách vábení Feyenoordu nevyslyšel — Alemannii chtěl stůj co stůj dotáhnout do 1. Bundesligy a teď cítil mimořádnou šanci. Jeho tým přeci do jarní části vstupoval jako lídr tabulky, o skóre před Bochumí.
Pravda, Alemannia se už v obdobné pozici nacházela. Podzimním mistrem byla již v sezoně 2003/04, aby nakonec finišovala šestá — stejně jako v příštích dvou letech. O Alemannii se tedy v německém tisku na jaře psalo v podobném stylu jako donedávna o Mohuči, která v letech 2002 a 2003 končila na čtvrté pozici, těsně pod postupovým pódiem, až to na jaře 2004 — ironicky na úkor Alemannie — konečně prolomila. Teď měly být na řadě také Cáchy, jež pro sezonu 2005/06 obětovaly svůj atraktivní, avšak mnohdy naivní fotbal ve prospěch sofistikovanějšího, pragmatičtějšího vyznání.
Po 36 letech si zkrátka v Cáchách rázně dupli. Už toho bylo dost. Alemannia vzkvétala a nic jí nemohlo zastavit...
Kde bílý slon zadupal radost do země
V angličtině se jim říká white elephants, tedy bílí sloni. Bílá pro nejběžnější barvu jejich konstrukce; slon potom odkazuje k oblíbenému anglickému idiomu "elephant in the room", který staví na představě slona jakožto přerostlého objektu na omezeném prostoru, s nímž nelze hnout a který všem překáží. V tomto případě je to vůči slonům poněkud nefér, protože ti mají alespoň nějaký užitek. To bílí sloni z fotbalové hantýrky — jen sporadicky nebo částečně užívané (zpravidla turnajové) stadiony za desítky milionů eur — jsou mezitím ze zásady důsledkem nerozumného plánování.
Většina hostitelských zemí mistrovství světa ve fotbale nemá takové štěstí jako USA roku 1994, tedy možnost využít hustou síť profesionálních či univerzitních stadionů pro americký fotbal. Na řadu tak přichází plány, kam zápasy velkolepého svátku umístit, potažmo kde zainvestovat do nových stadionů. Některé hostitelské země na to šly rozumně: na šesti z 10 nově zbudovaných korejských stadionů se dnes hraje první liga, zbylé čtyři arény ji na několik let po MS též zažily, a jen tři stánky dosud zamýšlení nájemníci hlavně z finančních důvodů opustily (Busan, Daegu, Incheon). Spolupořadatelské Japonsko bude letos, po 17 letech, značnou část tenkrát postavených stadionů využívat k organizaci historicky prvního ragbyového mistrovství světa na asijské půdě, nehledě na uplynulé mistrovství světa klubů ve fotbale (2015-16) či nadcházející letní olympiádu v Tokiu (2020).
Některé hostitelské země na to až tak rozumně nešly. O brazilských bílých slonech se psalo ještě před vypuknutím tamního mundialu, když se drahé projekty zasazovaly i do takových historicky nefotbalových končin jako Manaus, Cuiabá, Natal či Brasília. Důsledky byly tak předvídatelné jako frustrující: třeba v Cuaibě záhy ze zoufalství stadion předělávali ve střední školu, přičemž rozlehlé parkoviště začaly spontánně využívat autobusy městské hromadné dopravy jako svou základnu. Letos se v žádném z těchto sídel nehraje ani Copa América.
V Jihoafrické republice investice ve výši dvou miliard dolarů vždy působily jako drzý dlouhý nos směrem k 26 až 32 procentům obyvatelstva žijícím v extrémní chudobě (údaje pro léta předcházející MS), ba co víc, šampionát se odehrával zrovna v době, kdy si prvoligový celek z Port Elizabeth procházel bankrotem, a do 500tisícového Polokwane, kde před mundialem vyrostla 40tisícová aréna, se nyní více než dva tisíce lidí sejdou maximálně při návštěvě týmů z nedalekých metropolí Pretorie a Johannesburgu. Také v Rusku se ještě před výkopem na dalšího bílého slona podezříval minimálně Saransk, u něhož to ale podle všeho těžko zůstane. A Katar je, ostatně jako v mnoha dalších ohledech, jednou velkou hádankou.
Německo mezitím takové problémy s nefotbalovými městy, která by si nevěděla rady s fotbalovými kolosy, samo sebou řešit nemuselo. Ze dvanácti pořadatelských měst se rekrutovali všichni bundesligoví mistři od roku 1968 s výjimkou Brém, Mönchengladbachu a Wolfsburgu, přičemž Borussia-Park v Gladbachu a Volkswagen Arena ve Wolfsburgu vyrůstaly až po přiklepnutí pořadatelských práv Německu, o hostitelské radovánky se také následně ucházely, a prvotní zklamání z roku 2006 si vynahradily alespoň o pět let později při ženském světovém šampionátu.
Potud ještě vše v pořádku. A zároveň je nutno přiznat, že třeba pro pětinásobného mistra z Mönchengladbachu byl blížící se mundial pouhou podružnou motivací; na větší stadion se plánoval přesunout tak jako tak. Co se ukázalo teprve problematickým, byla horečka nových arén, kterou vidina či stín světového šampionátu alespoň zdánlivě spustily.
Totiž souběžně s Wolfsburgem a Gladbachem těsně před mundialem vítal nový stánek také Duisburg, domov toho času již druholigového a po letošku (opět) třetiligového MSV, který spolu s Alemannií Aachen (stavba v letech 2007-09) a Kickers Offenbach (2011-12) utvořil roku 2013 "svatou" trojici profesionálních celků, které neobdržely potřebnou licenci na nadcházející ročník. Duisburg v dané době svůj 43milionový stánek pro více než 30 tisíc diváků tradičně naplňoval sotva z poloviny, přičemž ročně odváděl pět milionů eur na nájemném. V Cáchách svého času roční provoz stadionu vyšel, když nic jiného, alespoň na "pouhou" necelou čtvrtinu citované duisburské sumy (1,2 milionu eur; což bylo stále příliš), kdežto nyní, ještě o ligové patro níže, se už bavíme v řádech desítek tisíc.
Jen stěží uspokojivou skutečností potom je, že investice Alemannie z celého tohoto triumvirátu dává asi nejvíce smyslu, byť samotná aréna stála ze všech nejvíc (46-50 milionů eur, což ovšem ve srovnání s menší a 60milionovou Rhein Neckar Arenou v Hoffenheimu přeci jen v klidu obstojí). V Duisburgu mimořádně smrděly náklady na provoz zbrusu nové arény, a u Offenbachu stačí vědět, že tam stadion stavěl třetiligový klub, který finančně kolaboval doslova pár měsíců po dostavění.
Zároveň nutno uznat, že Cáchy nový stánek ukrutně potřebovaly; bez ohledu na celoněmeckou, už zhruba dvě tři dekády aktuální honbu za blyštivými fotbalovými arénami. Staré Tivoli pod náplavami 1. Bundesligou nabuzených fanoušků praskalo ve švech a vzhledem ke svému zchátralému stavu praskalo takřka doslova. Klub o stěhování uvažoval dlouhá léta a prvoligové dobrodružství i první měsíce v druhé lize (sedmé a čtvrté místo v letech 2007-09, kdy se aréna stavěla) jeho plány naoko legitimizovaly. Tohle měl být přinejhorším typický jo-jo klub na pomezí první a druhé ligy.
Prvotní plánování ještě probíhalo, jako by z pohádky se šťastným koncem vypadlo. Klub se původně chtěl za novým domovem stěhovat kousek za město, ale fanoušci i politicky angažované individuality preferovali setrvání blíže centru, a se svými požadavky také uspěli. Ba co víc, věrní příznivci Alemannie měli své velké slovo i v tom, jak nové Tivoli bude na pohled vypadat. Zostra kosené tribuny? Jak jinak. Nízko položená, tribuny plně zakrývající střecha pro lepší akustiku? Ale zajisté. První diváci jen šest metrů od hrací plochy? Tak to má přece být, tak to máme všichni rádi.
Fotbaloví romantici z řad klubových funkcionářů i docela obyčejných fandů si tehdy v Cáchách museli mnout ruce a těšit se na brzké bouřlivé oslavy dalších bundesligových gólů a vítězství. To tehdy vpravdě nebylo úplně nepředstavitelné — Alemannia ostatně dodnes drží rekord v počtu sezon odehraných ve druhé lize, takže další prvoligová štace vždy jaksi visela ve vzduchu.
Nové Tivoli. Zdroj: wikipedia.org
Jenže to se klubové vedení přepočítalo. A to vlastně doslova, protože na matematiku a finanční stránku věci se žádný velký zřetel věru nebral.
Určitou předzvěstí bylo již počáteční shánění prostředků na zahájení výstavby: obvyklý zdroj pro mnoho jiných německých klubů, obecní rada, odmítl vyplivnout byť jen jediný cent, a tak bylo nutno složit dohromady více či méně významné příspěvky od fanoušků, několika bank, tehdejšího klubového sponzora (pojišťovny Aachener Münchener) a státu Severní Porýní-Vestfálsko. Zvláštně zapojení bankovního sektoru do financování stavby fotbalové arény je pak poněkud netradičním prvkem a dost možná se promítlo i na nepříznivém nastavení splátkového kalendáře: ten cášský měl totiž poměrně krátkou dobu trvání, 18 let, a ničemu nepomohla ani brutální úroková sazba. Ve výsledku byla Alemannia vázána k ročním splátkám ve výši údajných 5,5 milionů eur, a celkově i s náklady na provoz ji tak nový stadion ročně vycházel na nějakých sedm milionů, což se velice záhy ukázalo být neudržitelným stavem.
Roku 2010 ještě Alemannii zajistil licenci na další sezonu starosta města se svým jednorázovým závazkem ve výši jedné roční splátky dluhu za stadion, ale už tehdy se jednalo o zoufalou snahu odvrátit nevyhnutelné. Město se do toho sice znovu opřelo o dva roky později, když se nabídlo s odkoupením části stadionu za 10 milionů eur, mezitímco byly mírně zvolněny podmínky splátek, ale to už bylo na reálnou spásu žlutočerných opravdu pozdě. Alemannia již v létě 2012 načínala svou první sezonu ve třetí nejvyšší soutěži, po podzimu seděla na poslední 20. příčce, a těsně před Vánoci kolaps klubu svým bankrotem posichrovala mateřská společnost Alemannia Aachen GmbH.
Tou dobou se příznivcům Alemannia nastalá situace musela jevit jako naprosté dno. Vždyť jenom šest let zpátky se před vánočními svátky scházeli na starém Tivoli k epické prvoligové bitvě s Hamburkem (3:3). Ještě před třemi a půl lety přece Alemannii dělily ubohé čtyři body od baráže o 1. Bundesligu. Jenže jak už to u tápajících klubů bývá, dno je relativní pojem, který nabývá nového významu takřka s každým přibývajícím týdnem. O dva roky později, v lednu 2015, tedy město nové Tivoli — již s děravou střechou, na jejíž opravu prostě nebyly peníze — definitivně odkupovalo za symbolické jedno euro.
Nyní už údržba stánku vychází na 150 tisíc eur na sezonu, ale i to je složité. Letos vůbec poprvé od temných 90. let Alemannia na stadionu nepřivítá jubilejního stotisícího diváka s průměrem pohybujícím se jen těsně nad pěti tisíci lidí na zápas. To sice ve čtvrté regionální lize stále pohodlně stačí na druhé místo mezi všemi účastníky (za Essenem), avšak čistě v cášském kontextu nejčerstvější 4,7tisícová návštěva odpovídá sotva 15 procentům celkové kapacity Tivoli.
Svého času byla Alemannia ještě schopná alespoň čas od času příjemně šokovat, co se diváckých návštěv týče. V únoru 2015, uprostřed první a poslední téměř postupové sezony (k úspěchu by tenkrát stačil jen bod navíc), se na derby s Essenem dostavilo úctyhodných 30 tisíc diváků, a ještě v říjnu příštího roku Tivoli málem naplnila i rezerva prvoligového Kolína nad Rýnem (20 tisíc). Proto také vedení klubu roku 2014 kategoricky odmítalo navrhovaný přesun na Karl-Knipprath Stadion v nedalekém Jülichu, neboť ten by se svou pětitisícovou kapacitou nepojmul ani jakkoliv smutný letošní průměr. Nynější srovnání každopádně láme srdce: letos v dubnu Essen na cášské tribuny přitáhl jen devět tisíc zájemců. Ale to je holt přirozené; šest sezon ve čtvrté lize, které se po letní pauze začnou měnit v sezon sedm, zákonitě dává vzniknout nezměrné fanouškovské apatii.
Při uvážení všech okolností se vlastně oněch devět tisíc zdá ještě fajn. Alemannia se totiž jeví navěky zaškatulkována jako ten mírně nadprůměrný celek v Regionallize, tradičně finišující na sedmé či šesté příčce, a jakýkoliv posun výše se zdá přinejmenším jako nepravděpodobný, ne-li vyloženě nereálný. Nějaký záhadný investor by možná do Cách alespoň dočasně vrátil jakékoliv uvažování o světlých zítřcích, jenže takový scénář po několika pokusech působí jako hotové sci-fi. Jakýkoliv prodej ostatně musí odklepnout tři čtvrtiny klubových členů, kteří nejsou ani zdaleka jednotní.
(Ta nejednota se mimochodem odvíjí i od politického přesvědčení jednotlivých sekcí, když levicoví ultras v lednu 2014 na protest přestali docházet na stadion, protože se ho prý měli zmocnit neonacisté z pravicové "Karlsbande". Trochu kuriózní je přitom historický kontext: právě Alemannia se totiž za druhé světové války jako jeden z mála německých sportovních subjektů veřejně postavila nacistickému režimu, když otevřeně požadovala propuštění uvězněného židovského člena klubu.)
Na jaře 2016 se sice ukázalo, že o investici konkrétně uvažovala velebená legenda Leverkusenu Simon Rolfes, od léta 2015 čerstvě v důchodu, avšak bývalý hráč Alemannie nakonec od plánů upustil, protože "dlouhodobá rekonstrukce klubu nebyla vzhledem k současným podmínkám možná". A třebaže Rolfes tehdy vyjadřoval své vlastní stanovisko, velmi pravděpodobně přitom zároveň mluvil z duše i kdejakému dalšímu zájemci.
Ještě závěrem roku 2016 se odehrál poslední registrovaný pokus o převzetí Alemannie, proti němuž ovšem protestovaly i četné bannery na tribunách Tivoli. Trojlístek byznysmenů tehdy vedl Michael Kölmel, známý svou zálibou v částečném zachraňování tradičních klubů a svého času rovněž investor v Cáchách (1998); tvrdé jádro fanouškovské základny, jež se obávalo naprosté závislosti na nových vlastnících, však převážilo.
Z veškerých artikulovaných plánů na odkoupení Alemannie sešlo. Pro danou chvíli, a zdá se navždy.
Když renomovaný Spiegel koncem března 2017 konstatoval další bankrot, závěrem článku nechal Alemannii gentlemansky pootevřená dvířka informací o tom, že vedoucí insolvenčního řízení, jistý pan Niering, disponuje konkrétním 3-5letým plánem na úplnou spásu Alemannie. Boj mezi "tradicionalisty a investory" prý v Cáchách "ani zdaleka nebyl u konce". Zato zájem Spiegelu o záležitosti Alemannie u konce zjevně byl — i po dvou letech tato reportáž zůstává tou poslední.
Zlomení neústupní
Svalovat veškerou vinu na nový stadion by bylo nefér. Nejen proto, že se takový betonový konstrukt nemůže nijak slovně bránit, ale i proto, že v Cáchách novou, nebo přinejmenším renovovanou arénu objektivně potřebovali. Přesto se můžete zeptat jakéhokoliv příznivce Alemannie na prapůvod současné dlouhotrvající krize a každý ukáže právě na Nové Tivoli; alespoň to roku 2016 tvrdil Alexander Klitzpera, bývalý řízný stoper Alemannie a tou dobou už její čtvrtý sportovní ředitel od října 2008, kdy na klíčovou pozici po sedmi letech rezignoval praotec všech úspěchů Jörg Schmädtke.
Příspěvek Nového Tivoli k následnému kolapsu je přitom faktický stejně jako symbolický. S výstavbou stadionu spojené finanční zruinování cášského celku je totiž jedna věc, ztráta jistého ducha klubu je věc druhá. První soutěžní zápas v novém prostředí byl prvním varováním: Alemannia prohrála se St. Pauli vysoko 0:5, přičemž kousek od venkovního sektoru došlo k pádu fanouška.
Na starém, úzkém Tivoli se mezitím víkend za víkendem tvořila pověstná atmosféra, pro níž se hosté potili ještě před vchodem na pažit. Nejvášnivější divácký sektor S si svým hromovým "Ra Ra Ra!" v reakci na jakéhokoliv soupeře, který se zrovna odvážil k přilehlé postranní čáře, získal renomé doslova po celém Německu. Na starém Tivoli se protivníci jednoduše neměli šanci cítit ve vlastní kůži. Vždyť se tam člověk ještě na počátku 21. století jakoby přenášel do syrových, nespoutaných 80. a 90. let.
Právě přelom tisíciletí byl také érou Williho Landgrafa, dodnes idealizovaného folkového hrdiny Alemannie let 1999-2006, rekordmana v počtu zápasů v 2. Bundeslize bez jediného startu v nejvyšší soutěži, a učiněného "kulturisty v kopačkách". Byť se sám Landgraf již dávno uklízel do ústraní, na jeho nezřízeném stylu hry ujížděl každý fanoušek postupového týmu z roku 2006 — to vám garantuji. Snad každý klub má svého srdcaře, svůj symbol, svého Landgrafa.
Mělo to bezesporu své klady i zápory, ale jedno zkrátka nešlo popřít: Alemannia Aachen se pyšnila svou vlastní identitou, kterou za žádných okolností nezrazovala.
Již zmíněný bývalý kapitán žlutočerných Alexander Klitzpera vyrůstal v řadách mnichovského Bayernu, který posléze v barvách Alemannie na Tivoli vítal celkem třikrát. A víte vy co? Třikrát také slavil výhru, přičemž Bavorům vstřelil i svou jedinou bundesligovou branku. "Za každou cenu jsme hráli náš fotbal," tvrdil Spiegelu již z pozice šéfa Alemannie, o níž se na jaře 2015 dozvěděl jen díky inzerátu v Kickeru.
Fanouškovská základna Alemannie vlastně není z nejnáročnějších, protože takový luxus ani nemá. Bavíme se přece o klubu, který byl po celé dvě dekády zaražený v druhé lize, dokud roku 1990 nesestoupil ještě o patro níže. A stejně tak se bavíme o klubu, jehož příznivci nejraději vzpomínají na nesmírně mladé a živelné druholigové, respektive třetiligové mančafty vedené Wernerem Fuchsem v letech 1984-87, respektive 1996-99.
Poslední číslo klubového magazínu Alemannie bylo pár týdnů zpátky zasvěceno 20. výročí úmrtí právě tohoto populárního trenéra, který tragicky skonal následkem srdečního selhání při výběhu takřka vpředvečer postupového zápasu sezony 1998/99. Do Erkenschwicku se následně vydávalo na 10 tisíc truchlících fandů, kteří přihlíželi emotivní výhře 2:0, jež Alemannii dvě kola před koncem vrátila do 2. Bundesligy. Co kouč Fuchs začal se zápalem sobě vlastním budovat v tíživé herní i finanční situaci roku 1996 skrze neotřelou sázku na neprověřené mládí, bylo přeci jen zdárně dotaženo, byť on sám se už oslav zúčastnit nemohl. Též o sedm let později vydřená 1. Bundesliga je svým způsobem produktem Fuchsovy neutuchající vášně.
Nezáleží na tom, že se pod Fuchsovým příkladným dohledem vše odehrávalo v "bezpečné" vzdálenosti od prvoligové scény (byť pravda, jeho osmdesátkovém týmy o postup do nejvyšší soutěže zpravidla reálně usilovaly). Ono totiž není náhodou, že na Tivoli ještě dnes můžete vídat vzpomínkové bannery s jeho portréty. V Cáchách šlo vždy především o proces — o přístup a emoce s ním spojené. Výsledky se počítaly až vzápětí.
To na druhou stranu neznamená, že promrhaná jara 1985 a 2004 nebolela jak čert (Alemannia v obou případech po odehrané polovině zápasů vedla druhou ligu). A také to neznamená, že současné klubové tápání mnohé fanoušky takříkajíc nezlomilo. V květnu 2018 ostatně vybraní jedinci napadli vlastního hráče Tobiase Mohra.
V sobotu většinu německých fanoušků kopané zajímalo vyvrcholení domácího poháru mezi Bayernem a RB Lipsko. Vyvrcholení poháru, do něhož Alemannia Aachen zkraje opět nebyla ani nasazena, mezitímco zkroušeně přihlížela tomu, jak jiný účastník regionální ligy (té jihozápadní) SSV Ulm 1846 zkraje podzimu vyřazoval obhájce trofeje z Frankfurtu. V prvním kole přitom své bitvy svádělo mimo jiné i šest celků z tzv. Oberligy, která se nachází ještě jednu úroveň pod Regionalligou.
V sezoně 2019/20 se už DFB-Pokal bez účasti Alemannie Aachen neobejde.
Víte, v sobotu se totiž před ostře sledovaným finále celorepublikového poháru odehrálo ještě jedno pohárové finále — vrchol tzv. Mittelrheinpokalu o titul krále jižního regionu státu Severní Porýní-Vestfálsko. Titul, jehož zisk vám garantuje automatické nasazení do prvního kola DFB-Pokalu, a tudíž bonusové, mnohdy zcela rozdílové příjmy. Alemannia má s touto soutěží špatné zkušenosti: finále nezvládla závěrem minulé sezony ani roku 2013, těsně po sestupu ze třetí ligy a prodělání bankrotu, kdy stejně jako letos čelila Fortuně Köln. Od roku 1999 vlastně Mittelrheinpokal častěji než áčko Alemannie opanovala i její vlastní rezerva (dvakrát).
Ani tentokrát to s Cáchami nevypadalo vůbec dobře, když inkasovaly ještě uvnitř první pětiminutovky. Následně se však Alemannia obdivuhodně vzepjala, do přestávky srovnala a ve druhé půli obrat dvěma góly dokonala. Poprvé od roku 2006 si tak žlutočerní potěžkali nějakou trofej, což má v nastalých podmínkách svůj velký význam, ať už vám daná soutěž přijde jakkoliv bezvýznamná.
Ale co se zdá možná ještě důležitější: ze sedmi tisíc uvolněných vstupenek na finále si pro sebe rovnou pět tisíc ukradli příznivci Alemannie, kteří to do Bonnu mají dvakrát tak daleko co kolínští.
Tak že by Alemannia přeci jen ještě dýchala? Že by právě tohle byla ta pověstná jiskra, z níž vzejde plamen? Optimismus se již ve fotbalových Cáchách dávno nepěstuje, ale tahle nová naděje je přesto příjemná změna.
Související články
Zobrazit jen nejnovější
Zobrazit všechny
Křížem krážem Evropou: Ikarův pád věčného narušitele budapešťské nadvlády
28.09.2020, 16:05
Křížem krážem Evropou: Jak Finsko ke své pravé zlaté generaci přišlo
25.11.2019, 00:10
Křížem krážem Evropou: Do Angers za francouzským modelem stability
21.10.2019, 14:22
Křížem krážem Evropou: Jak se Berlín konečně dočkal
15.08.2019, 17:54
Křížem krážem Evropou: Unikátní, nalomené pouto z Vallecas
05.08.2019, 00:43
Křížem krážem Evropou: Za fanouškovskou revolucí do Brightonu
10.08.2017, 21:55
Křížem krážem Evropou: Bez nejlepších, zato s nejdominantnějším
05.01.2017, 17:53
Křížem krážem Evropou: Za nevlastními bratry do Baskicka
28.12.2016, 17:53
Křížem krážem Evropou: Cesta makedonské Popelky za Eurem "21"
03.11.2016, 13:54
Křížem krážem Evropou: Omezení z dílny neomezeného
19.10.2016, 16:54
Křížem krážem Evropou: Další impuls pro estonský fotbal
20.09.2016, 21:27
Křížem krážem Evropou: Ludogorec Razgrad se představuje
16.08.2016, 10:18
Křížem krážem Evropou: Je Peter Bosz ten správný boss pro Ajax?
10.08.2016, 21:55
Komentáře (219)
Přidat komentářtakéto články robia Eurofotbal Eurofotbalom, ďakujem
Rozhodně, velka poklona Tomášovi
Ano, vzpomínám.
Pěkný článek. Na Cáchy jsem si naposledy vzpomenul v souvislosti s fotbalistou Peckou z Mladé Boleslavi.
Bylo by možné udělat podobný článek i o Mostu, Kladně, Drnovicich nebo Blšanech?
Do Blsan sem se pred par lety jeste s britskym novinarem vydal, ale sef klubu moc nechtel mluvit, a byt nam zprostredkoval i rozhovor s Chvalovskym, clovek musel dost tapkat po spickach a nakonec bych nemoh napsat to, co bych chtel a jak bych chtel.
Ale Andrew, jeden z nejlepsich vypravecu mezi novinari, co znam, o tom vyletu s vetsi volnosti napsal zde https://thesefootballtimes.co/2017/08/14/chmel-blsany-europes-smallest-club-that-once-aimed-for-greatness/ Doporucuju
Mě hlavně překvapil sešup Mostu teda.
ale nejlepsi klobasy tam meli
v madarsku mali v hlbokych rokoch 90-tych podobny ulet v podobe stadler fc akaszto. odporucam si pozriet ako to tam teraz vyzera.
ty vole, uz ten prvni odstavec, to je jak poezie. To je borec.
Dobrá práce, Fantomasi
Skvělý článek.
To mě vždy chytne taková nostalgie, jako když vidím Portsmouth, Sochaux, Auxerre, Siena, Livorno, Catania, Santander, Wigan, Bolton, Blackburn...
La Coruňa
tak jasně plus Zaragoza nebo Osasuna, ale to není zas tak dlouho
Monaco - La Coruña v CL
https://youtu.be/JhWGcg5zvBQ
Škoda, že im tento rok ušiel postup.
O Boltone som nedávno čítal, vraj šli do insolvencie.
Pedersen, Okocha, Djorkaeff, Diouf, Speed... to byl tým, vždy jsem jím strašně přál. Potom tam snad tuším byl Cahill když docela jelivpoháru UEFA.
Jj, tuším tam chvílu hral i Fredi Bobić... A taktiež Tøfting, ktorý ale počas pôsobenia v Boltone sedel v base.
Toft byl dobrej řízek, na toho jsem skoro zapomněl.
Gianakopoulos, Nakata
Wigan, Sunderland, Charlton
Bochum, Bielefeld, Albacate,Blsany, Drnovice.....
Bundesligová tabulka sezony 2006/07 dnes působí surreálně.
miluju dyz autora poznam po prvni vete <3
a to ja s v bundeslige este pamatam wattescheid, uerdingen, saarbrucken, unterhaching, karlsruhe, mannheim, bad homburg... pamatam si este prvy titul kaiserslauternu, aj ollieho kahna ako mlade ucho v karlsruhe, ktore trenoval skvely winnie schaffer.....
Mannheim tento rok po troch pokusoch konečne postupuje do 3. Ligy.
A Karlsruhe do druhej.
Zato Uerdingen je pod tým novým majiteľom strašná sračka.
Skvělej článek Tome
Rudnevs
Tomáš Daníček = fantomas confirmed
ale ja vim, jen u me je arne, rudnevs = nemecko, jasna rovnice
+ willi
dobrá, a už neotravuj
*utekl*
Ako úprimme, keď som si pozrel titulnú stránku a videl ten článok, tak som si povedal niečo v zmysle: “Počkať, veď to som nepísal ja...,” a okamžite ma napadlo, že to bol Arne. Čiže svojim spôsobom si sa s tou rovnicou trafil.
Ale stačí si prečítať prvú vetu a autora máš jasného.
jj, je to tak... jen duo autorů fantomas/domingo používá tyhle andyconcenicaové tvary
tl;sr (wc,pc) - too long, still reading (začal jsem na hajzlu, dokončit to musím v kanclu po práci)
ten záchod je zlo. Když tam začnu něco hledat nebo číst, tak tam sedím 20 minut a pak mám dřevěnou nohu
Nastoupil jsi nakonec včera proti těm Pěčicím?
Co?
No, fotbal hraješ, ne? V nějakém Zapadákově Či je to jiný Tomáš Daníček?
To bude asi jinej Tomáš Daníček, mně to už kolena nedovolí
já hemáky
pff, ty mam i bez sezeni
Průměrný článek. Fantomas
On nemůže za to že byl Baroš vyloučen.
najlepšia sezona bola podla mna 2010/11... čo vy?
Najlepšia sezóna - ako to myslíš?
Pre mna akože, z pohladu fans a aj toho že v BL boli úplne tie tradičné kluby
Fantomaaaaaas článek mi připomněl, že jsem z nějakých záhadných důvodu jeden tým vyřadil z oblíbených. Přitom loni jsem byl dokonce na zápase v Viktorii Koln (krásných 0:4). Díky za super práci. Jaké jsi použil zdroje?
Spiegel, Kicker, Aachener Nachrichten, Outside of the Boot.
Díky
Na Alemannii samozřejmě vzpomínám. Víc možná na jejich druhej celek, kterej hrával pátou nejvyšší soutěž (ale to je tak nějak fuk):) Každopádně i teď maj na tom svém krásném stadionu docela slušnou průměrnou návštěvnost 5194 diváků. Leckterý náš klub by jim mohl závidět (teda jakože tu návštěvnost):) Regionalliga West.
Vítej na Eurofotbale
Díky:)
Čo ten druhý celkok? Hrával si tam?
Jasně že ne:)) já tak okres. V Alemannii II hravali bratři de Sousové z Lucemburska. Já jakožto fanoušek lucemburský kopaný tohle musím sledovat:)))
Ty kokos, fanúšik luxemburského futbalu, paráda, ako si sa k tomu dostal? To asi bude poznať Jeffa Strassera, nie?
...já se k tomu dostal někdy v roce 1988, nebo tak nějak. Strasser to je jeden z těch nej hráčů historie lucemburský kopaný:)
Jj, on hrával za Kaiserslautern, s ktorým sympatizujem. Taktiež tam bol nedávno trénerom. Pozeráš i luxemburgskú ligu? Tamojší futbal je teraz celkom na vzostupe.
Sleduju jejich ligu, respektive ligy:)
Nečetl jsem, ale
Stacila expreska?
viac takých článkov
Super článok. Alemanniu vtedy dosť potiahol hore práve manažér Schmadtke, ktorý sa pri transferoch vie výborne trafiť a získal hráčov ako Schlaudraff, Ibišević, Rolfes a podobne. Schlaudraff bol génius, škoda, že toho nedokázal viac. Ten Bayern bol vtedy chyba, mal ísť radšej do toho Werderu. Teraz bude mimochodom možno manažérom v Hannoveri.
Takto to bohužiaľ vyzerá, keď vo vedení sedia amatéri, tá nevýhodná pôžička na Tivoli ich zruinovala. Pritom športovo to ešte chvílu vyzeralo celkom dobre, jednu dobu vyzeralo, že by mohli postúpiť. Boli také druholigové BVB, keď ich trénoval Hyballa, ktorý prišiel práve z rezervy Dortmundu a mal tam i pár mladíkov na hosťovanie. Plus teda i tie klubové farby. Ale to trvalo len chvílu a potom ich tie financie dobehli.
Teraz to už na nejaky návrat na scénu moc nevyzerá, zvlášť keď to tam brzdia tí fanúšikovia, hoc by som im to prial. Inak ten nadpis je podľa scenáru z CSM - Vzpomínáte na Aláves?
Nemá bejt Schlaudraff nějakym šéfskautem spíš nebo tak něco?
Schlaudraff tam bol asistentom manažéra, ale toho odvolali, tak je dočasne manažérom on. A je dosť možné, že to tak ostane nastálo.
Inak, plánuješ ešte ďalšiu podobné články? Trebárs o iných (nie len) nemeckých “zabudnutých” kluboch?
Momentálně ne, brzo bude další Křížem krážem o PAOK.
Inak, čo to bolo za problém s tými nákladmi na štadión Duisburgu?
Promin, zapomnel sem.
Je to v clanku: "Duisburg v dané době svůj 43milionový stánek pro více než 30 tisíc diváků tradičně naplňoval sotva z poloviny, přičemž ročně odváděl pět milionů eur na nájemném. V Cáchách svého času roční provoz stadionu vyšel, když nic jiného, alespoň na "pouhou" necelou čtvrtinu citované duisburské sumy"
Pet mega je proste moc.
jsem sam, koho vytaci, ze "Aachen" je cesky "Cachy" ?
Takovýhle problémy bych chtěl vážně mít.
Vytáčí tě stejně Kolín nad Rýnem, Lipsko, Mnichov a nebo Norimberk?
jo
Pak už ti není pomoci.
Tohle je v pohodě, ale Chemnitz = Saská Kamenice - to tě asi musí dopalovat
si pis
Vy si hlavně musíte uvědomit, že ty české názvy mají nějakou historii. Němci taky mají svůj název pro snad všechny česká města. Taky moc lidí nebude vědět, co je třeba takový Reichenberg.
Já neříkám, že s tím mám problém, spíš se to nabízelo jako reakce na jeho příspěvek. Však je mi to jasné. V Německu nikdo neřekne Karlovy Vary, ale hned vychrlí Karlsbad.
ja si to uvedomuju, me to jenom sere
Reichenberg ví každý, když je to nej město na světě.
Pls
Co pak takovej Graz -> Štýrský Hradec
Solnohrad a Zhořelec 4ever
Celovec
Řezno a Cvikov nesmí ve výčtu opět chybět
Inomostí
Sviní Brod
no spíše ty Maďarská města. Pětikostelí, Ráb, Stoličný Bělehrad
Štíhrad
Já to žeru. Kromě uvedených Zvěřín, Budyšín, Chotěbuz, Postupim, Plavno, Olešnice nad Halštrovem...ach.
(dostava aneurysma)
Schwerin je Zvěřín??? To snad ani není možný ne?
Legenda Aachenu, Luboš Pecka
“Bundesligová tabulka sezony 2006/07 dnes působí surreálně. Mistrovský Stuttgart byl o dekádu později druholigový.“
Zároveň tak trošku upútavka na večer. Hrá sa baráž Union - Stuttgart a VfB tak môže byť druholigové opäť. Úprimne, stále netuším, komu mám priať.
Cha! Ty mi jdeš na ránu! Někdy tu hážeš do komentů linky ta streamy Konferenzu, vzhledem k tomu, že baráž není na německém Sky, tak bych tě poprosil o link na tu stránku, kde to sleduješ. Díky ti.
http://www.sport365.sx/en/home
Zápas by mal byť v ponuke hodinu pred výkopom.
Inak, ty to normálne pozerávaš kde? To si platíš Sky?
Díky! Neplatím si ho, ale známí v Německu mně zapůjčili údaje k počítačové aplikaci (která je mimochodem naprosto příšerná, ale naštěstí přenos spolehlivě běží), každý měsíc jim tam pošlu symbolický poplatek Ale je to celkem jackpot, na každé kolo Bundesligy je tam vyhrazeno 10 kanálů a další sezónu dokonce připojí i anglickou Premier League což je parádní (ovšem není jisté jestli všechny zápasy kola), také tam dávají CL, ale jak už je to v play-off tak buď Konferenz a nebo jeden zápas, všechny tam nemají, musí se dělit se službou DAZN, což byla parádní služba tento rok za 20 euro na měsíc bylo možno mít PL, Serii A, CL, EL a další hromadu sportů. Nejsem si jistý zda jim Sky tu PL vzalo kompletně.
Já mám jasno, Union
Ja nakoniec asi tiež Union. Ide sa na to!
Snad tady bude brzy tento clanek - VZPOMINATE NA SLAVII?
a pak kdyz ze Slavie odesli Cinani tak uz nemel kdo ten stovky milionu ztratovy cirkus dotovat, sestup 2.liga, pak 3.liga a nakonec divize. Stadion se zboural a postavily se tam byty
Tak snad se brzy dockame
Jaké je to žít s tak ohromným mindrákem?
"zit"
Jakože je to nějakej bot nějakýho programátorskýho experta, co fandí Spartě? Ale chápu, myslels to tak, že žije někde v podkroví u babičky. U babičky Kotuzové.
stačila expreska
O Spurs holt takhle nikdo nepíše. Kdo by to taky četl..
Nechci připomínat kolegu Kotuzova nahoře.
Ale to by museli Spurs hodne dolu, aby vznikl podobny clanek. Treba se to stane, treba ne
lehký ot - dneska nezapomenout přepnout po tiki taka na Union - Stuttgart
Tak Hannover podľa všetkého priviedol späť Slomku. Čo na to hovoríte?
Sympatický krok... sakra teď jim zas musím přát.
cachy
Slovaci se nekomu smejou, ze neco nejak preklada. Godrick Griffyndor = Richard Chrabromil approves
Dementor
jj lenka laskoradova approves
Tak to je náhodou krásný překlad, no ne?
uzasny
Tvůj nezvyk neznamená špatný překlad. Ale překládat Hogwarts z angličtiny do angličtiny pro dementy, to už je kumšt.
Poszony
EISERN BERLIN !!! VfB mám rád, ale tohle Union musí dát, nejen kvůli derby...
Eisern Union, nie? Vo VfB mi je sympaticky len Ascacibar a Zuber. Letos ma nicim nezaujali a este s Werderom ziskali 4 body. Nech spadnu.
Ascacibara si beztak klovne někdo z BL ne?
Ked spadnu, tak 100%. Ak sa udrzia, tak ho nepredaju, pretoze je mlady a mozu to na nom postavit. Aj ten Kabak sa im vydaril. Ascacibar siel s vykonmi ale vyrazne dole. Chcel by som ho do Werderu, ak odide Eggestein.
Jasně, kdysi se ale skandovalo i to, co jsem psal já... Vlastně ca. 10 let nazpátek, kdy Union šel do 2. BL a dokonal postup, tak to skandovali i na Oly.... O pár měsíců nemyslitelné.
Já dnes s nimi držím basu, a myslím/doufám, že většina fandů Herthy.
já tam teda ještě vidím to, že se Gogia stane přebytečným a mohl by se vrátit
To ma ani nenapadlo. Čo inak vravíš na doterajšie posily Dynama?
mám poslední dobou trochu jiné problémy a moc to nestíhám, ale vím o Löwem, ze kterého mám strašně dobrý pocit a dneska jsem zachytil zprávu o Klingenburgovi, kterého neznám. A dost posil ještě čekám, chce to brankáře, stopera a útočníka (nepočítám, že se vrátí Mlapa). A dál se uvidí podle toho, jestli někdo neodláká hráče jako Atik a nakonec i Duljević, toho bych prodal už v zimě (sólista a simulant), ale koncem sezony se mu pak chtělo hrát, změnil se a hned z něj byl strašně platný hráč
Gogia by byl super... Schubi teda Fortuna, nebo jak to s ním vypadá? A Koné taky půjde co?
vůbec nevím, kam půjde a asi mi to je i jedno. Koné měl slabé jaro, i když jeho mi na jednu stranu bylo líto, když ho trenéři neustále cpali na hrot a nechali na něj často kopat balóny, hlavně pro něj bude nejlepší, pokud půjde někam, kde využijí jeho rychlost. Akorát si nejsem jistý, jestli se Bordeaux bude chtít platit šest mega
Preco tam Gonzalez vobec siel? Aj keby Aogo trafil brvno a lopta ho odrazom trafila a padla do brany, tak gol by neplatil. To je absolutne wtf.
Union je strašně nervózní. Ne že by Stuttgart nebyl, ale na nich to není tolik vidět.
Tak Union se strachuje o výsledek... 0:0 je pošle dál... VfB musí bojovat...
No když vzpomenu na baráž Karlsruhe-HSV, tak KSC tak připosraně nehrál. No nakonec mu to bylo houby platné.
Union ale takto hra celu sezonu. Oni su trpezlivy mancaft, nemusi byt na ihrisku ten aktivnejsi tim ale v herne vyrovnanych zapasoch boli celkom casto efektivni v koncovke a to im pomohlo k bodom.
Hodně jim ale odskakují balóny celý zápas. No alespoň si už ve druhé půli byli schopni vybojovat šance.
Ty jo tenhle článek je test pevný vůle
Ty jo tenhle článek je test pevný vůle
Tí dvaja s tými obväzmi na hlave Baráž je holt boj, no. Inak, čo robil Gonzalez pri tom góle, netuším, no. Ten to snáď išiel vyskúšať, že či mu to prejde.
A atmosféra parádna, Freund si vraj musel zacpávať uši. Akurát sa obávam, že Unionu sa nevyplatí tá neaktivita a v druhom polčase tam niečo dostanú, potom budú zasa oni v situácii, že budú musieť a to pre nich bude ťažké.
jinak čím ti byl tolik sympatický Stuttgart, vraj bilance venku letos dle digi 1-3-14 - takový tým v bundeslize s hráči jako Gomez, Badstuber. Castro, Pavard, Aogo nemá co dělat
Ono VfB je všeobecne sympatický klub, tiež má dobrých fanúšikov, v minulosti pravidelne hrávali Európu a podobne, proste klub, ktorý má meno nehodné 2. BL a myslím, že keby hrali proti Paderbornu, tak by každý fandil Stuttgartu.
VfB moze podakovat hlupemu argentincanovi. Odfajcit im takto postup po neskutocnej kokotine. Uz som teda cakal nieco podobne ako HSV na ihrisku KSC, nastastie to tam Pavardovi nespadlo. Tak a teraz si prajem, aby sme VfB trochu podojili a vykupili niektorych hracov. Ale o Ascacibara bude bitka, toho neziska Baumann.
Union
Tak Union to dokázal hrozně jsem jim to přál, škoda, že to muselo být zrovna proti klubu, který mám rád. Ale tak Stuttgartu ta druhá liga zas moc neublíží, myslím si, že za rok jsou zpátky. Za to Union přinese do Bundesligy svěží vítr a hlavně derby s Herthou. Je na co se těšit
Paráda. Nakoniec som teda fandil Unionu a neoľutoval som. Tých si želám v BL už dlhšiu dobu a tých dôvodov prečo je strašne moc veľa.
A ako vravíš, nebojím sa, že by Stuttgart o rok nebol naspäť. Tí na tom budú i finančne dosť v pohode narozdiel od HSV a spol. Na vedúcich pozíciách je navyše už upratané, teraz by to najmä chcelo, aby ostúpil prezident Dietrich, proti ktorému fanúšikovia protestujú už dlho.
EISERN UNION !!!!!! Nevím co k tomu říct... po sestupu Hansy jsem už propadal myšlence, že v Bundeslize už nebudu mít žádný oblíbený tým... jako jo, byla tam rok po tom i Energie, ale ta si mě nikdy nezískala tolik... a po tolika letech znova radost... krása, fantazie... teď se jenom udržet = udělat pro to i nemožné... a další rok chci šťastný postup DYNAMA (Dresden)
Stuttgart
Ou yeeeah!
Slyšel jsem o Alemannii, ale nikdy jsem se o ni nezajímal a musím říct, dobrej článek.
To už je taková doba,co jsem jim tehdy přál proti Bayernu v poháru a pak i v lize. Achjo, to letí jsem starej
Za pár let článek: Vzpomínáte na Stuttgart?
https://www.youtube.com/watch?v=TbjrDaLTjIk
Neznám, ale článek je parádní, každopádně už vím co bude moje první kariéra ve FM20
Sledování komentářů
Chcete-li se rychle dovědět o nových komentářích k tomuto článku, přidejte si jej ke svým sledovaným. Upozornění na nové komentáře pak najdete ve svém osobním boxu Můj EuroFotbal v pravé části hlavičky webu.
Sledovat komentáře mohou pouze registrovaní uživatelé.
Nový komentář
Komentáře mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé. Jste-li již zaregistrován, přihlašte se vyplněním svého loginu a hesla vpravo nahoře na stránce. Nahlásit nelegální obsah můžete zde.
Registrace nového uživatele