Když vlastní stadion ničí sny: Vzpoura na Mestalle a tiché staveniště Getafe drtí favority

Španělská fanouškovská kultura má dlouhodobou tradici a návštěvnost na Pyrenejském poloostrově je toho jasným důkazem. Domácí prostředí je často považováno za obrovskou výhodu, avšak v některých případech může vytvořit až nepříjemný tlak, který výkonu domácích nemusí být prospěšný. Je tedy v letošní sezoně domácí prostředí pro španělské kluby opravdu tak nezpochybnitelnou výhodou, nebo občas může být faktorem, který celkům svazuje nohy?

Prvně je třeba uznat, že LaLiga není v letošní sezoně mezi nejlepšími evropskými soutěžemi na vrcholu, co se zaplněnosti stadionů týče. Španělská nejvyšší soutěž má průměrnou zaplněnost 81.8 %, což anglická Premier League (97.8 %), německá Bundesliga (98.3 %) nebo i nizozemská Eredivisie (93.9 %) hravě předčí. Stále je však zaplněnost na elitních španělských stadionech lepší než třeba ve francouzské Ligue 1 (78.4 %) nebo v italské Serii A (80.8 %), kde však průměr výrazně ovlivňuje bojkot domácích utkání v podání fanoušků Lazia nebo rekonstrukce stadionu ve Florencii.

Oproti loňské sezoně je to však stále více, jelikož minulý rok průměrná zaplněnost stadionu činila 79.8 % a jen Valencia si udržela průměr nad 90 %. To je samozřejmě dáno i tím, že je odehráno jen něco málo přes čtvrtinu všech zápasů, avšak u některých týmů i tak vidíme výrazný nárůst. Například na Sevillu chodí v průměru o tři a půl tisíce fanoušků více, než tomu bylo v minulé sezoně, což může být způsobeno i výrazným zlepšením výkonů.

¨

Pokud se zaměříme na to, jaké faktory za řadou prázdných sedaček stojí, tak zjistíme, že většinově nejde o úpadek zájmu o fotbal, ale spíše o překážky, které kluby často nemohou ovlivnit. Jedním z hlavních problémů může být samotný kalendář a rozvrh utkání. Především kvůli televizním vysíláním jsou zápasy téměř vždy rozprostřené od pátku až po pondělí. Právě výkopy mimo víkend pak mohou být pro fanoušky problematické, jelikož ne každý je místní a může v pracovním týdnu vyrazit na stadion.

Druhým faktorem může být regionální dominance, nebo naopak rivalita. Možná právě proto se na čele průměrné zaplněnosti nacházejí dva nováčci mezi španělskou elitou - andaluská Málaga a kantabrijský Racing Santander. První jmenovaný celek má průměrně stadion plný z 95.1 % a druhý dokonce z 98 %. Oba týmy pak mají výhodu v tom, že v bezprostřední blízkosti nemají žádného jiného konkurenta, který by fanoušky "požíral".

Naopak celky z regionů, kde se nachází více elitních klubů, často o fanoušky bojují s konkurencí, což většinově ústí v to, že jeden z celků má navrch. Příkladem může být oblast Valencie, kde se o fanoušky perou hned tři celky - Valencia, Levante a nedaleký Villarreal. Z těchto tří celků je na tom, co se fanoušků týče, jednoznačně nejlépe Valencia, na jejíž zápasy v průměru chodí přes 45 tisíc diváků, tedy něco okolo 91.5 % stadionu. Levante a Villarreal pak své svatostánky, které jsou mimochodem téměř dvakrát tak menší než Mestalla, průměrně nenaplní ani z 80 %.

Tento faktor ovlivňuje i barcelonský Espanyol, jenž však řeší další, možná více přehlížený prvek, kterým je až moc velká kapacita stadionu. Espanyol se pyšní krásným moderním svatostánkem z roku 2009 s kapacitou 40 tisíc míst, což však Los Periquitos jen stěží naplní a průměrně se pohybují jen na nějakých 71 % zaplněnosti, tedy 26 800 fanoušcích. Demonstrací je letošní domácí utkání proti Realu Madrid, které by mělo být jedním ze sezonních vrcholů, ale i tak na něj přišlo "jen" něco málo přes 33 tisíc diváků, tudíž přibližně 83 % kapacity.

Obecným trendem je však to, že domácí prostředí k zisku bodů pomáhá. Po deseti kolech hned 45 z celkových 100 odehraných utkání skončilo výhrou domácích a dalších 27 alespoň remízou. Pouze 28 % utkání tak skončilo ve prospěch hostů. Domácí prostředí tak většině celků svědčí, avšak najdou se i výjimky, které výhody vlastního hřiště využít nedokážou.

Jedním z celků, kterým sezona na domácí půdě, i přes solidní 81% fanouškovskou účast na stadionu pro více než 31 tisíc lidí, zatím vůbec nevychází, je Elche. To na vlastní půdě na ligové vítězství stále čeká a vybojovalo zde pouze bod, což je úplně nejméně z celé LaLigy. Na jeho obranu však Los Franjiverdes na Estadio Manuel Martínez Valero již vyzvali Real i Barcelonu, tudíž špatnou domácí formu lze přisuzovat i velmi těžkému losu. Naopak na venkovní půdě se Elche daří skvěle, jelikož zde vybojovalo devět bodů a v tabulce venkovních zápasů je na třetím místě.

Jak již bylo zmíněno, Valencia je jedním z celků, které mají téměř pořád plný stadion. I přesto se však Netopýrům na Mestalle vůbec nedaří a v letošní sezoně zde ještě nezvítězili - ze šesti utkání zde hned čtyřikrát prohráli a dvakrát remizovali. Právě Los Che jsou perfektním příkladem toho, že domácí prostředí nemusí vždy být nezpochybnitelnou výhodou. Frustrovaní fanoušci totiž dlouhodobě protestují vůči majiteli Peterovi Limovi, často na zápasech bučí anebo předčasně odcházejí. Mladý kádr Valencie tak na domácím stadionu místo podpory cítí spíše napjatou atmosféru, která jim svazuje nohy. Hlavně kvůli výkonům v domácích utkáních je tak valencijský celek až na předposlední pozici s tím, že jediné vítězství vybojoval na venkovní půdě.

Možná překvapivě se doma trápí i Villarreal, který se v letošní sezoně objevuje i v Lize mistrů, kde doma skolil italskou Neapol. V lize se mu však na vlastním stadionu tolik nedaří a zatím zde vybojoval jen čtyři body, zatímco na venkovních hřištích jich získal hned osm. Jak již bylo zmíněno, Villarreal naráží na problém regionální rivality a na jeho kapacitně skromném stadionu pro 23.500 tisíce diváků má průměrnou návštěvnost jen 18.142. Konkurenci však Žlutá ponorka nemá jen mezi elitou, ale také v druhém patře španělského fotbalu. Zde má totiž soused z Castellónu momentálně nejvyšší procento návštěvnosti v LaLize2 (82.0 %) a Villarrealu tak zdatně konkuruje. Žlutá ponorka je tak příkladem, že ne vždy menší stadion znamená vyšší procento zaplněnosti.

Zatímco elitní celky musí vyhrávat bez ohledu na domácí či venkovní stadion, pro spoustu týmů ze spodní části tabulky je domácí hřiště obrovskou vzpruhou v boji o záchranu. Právě pro tyto celky je utkání před domácí kulisou naprosto klíčové a venkovní body jsou spíše příjemný bonus.

Perfektní ukázkou je Racing Santander, který 100 % bodů, tedy 11, získal na domácím El Sardinero. Právě zde jsou Los Montaňeses extrémně silní, jelikož zde zatím ani jednou nenašli přemožitele, na čemž má jistě lví podíl 98% zaplněnost stadionu, což je nejvyšší číslo mezi španělskou elitou. Naopak na venkovních hřištích ještě nováček LaLigy ani jednou nebodoval. Santander je tak ukázkou, jak moc velký vliv mohou domácí fanoušci na výkony svého týmu mít.

Domácí prostředí jistě vyhovuje i dalším celkům ze severu, konkrétně Deportivu Alavés a pamplonské Osasuně. První jmenovaný na svém domovském stadionu vybojoval hned deset z celkových dvanácti bodů, díky čemuž se nachází na skvělé sedmé příčce LaLigy. Podobně je na tom i navarrská Osasuna, která na El Sadaru získala hned 73 % svého dosavadního bodového zisku, tedy 11 bodů. Oba celky se mohou opřít o přibližně 83% zaplněnost stadionu, která v kombinaci s blízkostí tribun k samotnému hřišti tvoří skvělou atmosféru.

Ne vždy je však výhoda domácího prostředí způsobena fanoušky, čehož příkladem může být Getafe. Stejně jako Santander, i Getafe získalo veškeré své body na vlastním stadionu. Na rozdíl od Racingu má však celek z předměstí Madridu druhou nejhorší zaplněnost v celé lize, jelikož na jeho stadion chodí pouze 42.5 % celkové kapacity, tedy nějakých 5.200 fanoušků. Velký vliv na nízkou návštěvnost má probíhající rekonstrukce Colisea, avšak Getafe se na nejnižších příčkách, co se návštěvnosti týče objevuje každoročně. Přesto jsou Azulones na domácím stadionu doposud neporaženi, což značí, že domácí prostředí není vždy výhodou jen kvůli podpoře fanoušků. Když se pak k diskomfortu způsobeného hraním na "staveništi" přidá tvrdá a houževnatá hra domácích, není divu, že celky často odjíždějí s prázdnou.

¨

Podobně je na tom i Rayo Vallecano, které je na úplném dně v tabulce průměrné procentuální návštěvnosti, jelikož jeho domácí zápasy byly doposud plné jen z 35.6 %. Na to má největší vliv katastrofální stav stadionu, se kterým celek z Vallecas dlouhodobě bojuje a kvůli kterému byl dokonce na začátku sezony stadion pro zápasy LaLigy suspendován. Rayo tak do doby, než se návrat do Vallecas schválil, našlo azyl na stadionu v Leganés, kde se mu však dařilo více než dobře a ze tří utkání zde dvakrát zvítězilo a jednou remizovalo.

Do prvního opravdu domácího ligového zápasu Rayo nastoupilo až v říjnu proti Bilbau, avšak toto utkání se z důvodu protestů fanoušků nedohrálo. Podporovatelé Raya totiž dlouhodobě bojují proti majiteli klubu Raúlovi Martínu Presovi, kterého viní právě z katastrofálního stavu klubové infrastruktury a z toho, že chce klub přesunout.

I přes všechny okolnosti však Rayo, ať už papírově doma nebo na vlastním stadionu, získalo hned 78 % všech svých bodů, tedy sedm z devíti, což jej v tabulce drží těsně nad sestupovým pásmem.

Getafe a Rayo Vallecano jsou tak absolutním důkazem, že domácí prostředí není jen fanoušci, ale také specifičnost prostředí, na kterou je nejlépe adaptovaný domácí tým. Právě diskomfort soupeře je totiž dost pravděpodobně největší zbraní těchto dvou týmů.

Často se předpokládá, že návštěvnost je přímým odrazem dobrých výkonů, avšak tato rovnice je častokrát mylná. Krásným příkladem je nováček z Málagy, který se do LaLigy vrátil po dlouhých osmi letech plných finančních problémů a trápení v nižších soutěžích. Los Boquerones však do sezony nevstoupili dobře, nacházejí se na úplném chvostu tabulky, na domácí La Rosaledě ještě nezvítězili a na kontě mají jen pět bodů. Ale i přesto, i díky euforii z návratu mezi elitu, mají v celé LaLize druhou nejvyšší zaplněnost stadionu (95.1 %) a na jejich zápasy průměrně chodí 28.5 tisíc fanoušků.

Možná lepší vstup do sezony si představovala i Celta Vigo, která v minulé sezoně skončila na fantastické šesté příčce a vybojovala si účast v Evropské lize. Mohlo by se zdát, že vyšší počet utkání paradoxně vzhledem k časové i finanční náročnosti fanouškovskou účast rozmělní, ale v případě galicijského celku tomu tak není. Na ligu fanoušci i dál chodí v obrovském počtu, jelikož Estadio Balaídos je průměrně plné z 93.2 %, což Celtu řadí na třetí příčku.

Domácí stadion je tak pro každý celek něčím trochu jiným. Některé celky na vlastní hřiště nedají dopustit a domácí kulisy je pohánějí k vítězství, jiné zase spoléhají na specifičnost svého stánku a některým týmům zase domácí hřiště může napáchat více škody než užitku. Ať už se však jedná o jakýkoliv případ, je jasné, že kouzlo domácího hřiště ze španělského fotbalu nezmizelo.