Jak Brazílie vychovala svého soupeře. Japonsko už dávno není fotbalovým outsiderem

V roce 1993 byl Hadžime Morijasu na hřišti, když Japonsko remizovalo 2:2 s Irákem inkasovaným gólem v nastaveném čase. Byl to duel, který ukončil zemi vycházejícího slunce sen o první účasti na mistrovství světa v historii. Dnes na MS 2026 povede národní tým v prvním kole play off proti Brazílii - zemi, která měla výrazný vliv na vývoj fotbalu v Japonsku a dosud z něj čerpá.

"Zcela jsem se odevzdal snu o účasti na mistrovství světa. Trávili jsme spolu tolik času na soustředěních, že jsem byl s kolegy z reprezentace déle než s vlastní rodinou. Už jsem viděl mistrovství světa přímo před sebou, ale když jsem se ho pokusil uchopit, rozplynulo se v nicotě," popisuje současný trenér japonské reprezentace Morijasu vzpomínku na takzvanou "Tragédii v Dauhá."

O 33 let později vyzve Brazílii ve vyřazovací fázi mistrovství světa v kulisách, které byly tehdy nepředstavitelné. Japonsko bývalo zemí, která ve velkém lanařila brazilské hvězdy, aby se od nich naučila hrát fotbal, dnes vyváží talenty do předních evropských lig.

A nejen to. Na MS je už poosmé v řadě a do vyřazovací části postoupilo po výkonech, které budí respekt i u největších fotbalových velmocí. Dá se konstatovat, že tehdejší transformace za přispění brazilského elementu, proběhla velmi úspěšně.

Ale zpátky na začátek. Do konce 80. let žil japonský fotbal ve stínu baseballu. Nejvyšší soutěž tvořily týmy spojené s velkými firmami, profesionalismus byl stále v plenkách a reprezentace sbírala v kvalifikacích jeden neúspěch za druhým. A to přesto, že Japonská fotbalová asociace existovala už od roku 1921 a země se probojovala do čtvrtfinále olympijského fotbalového turnaje v Berlíně v roce 1936.

Vznik J.League v roce 1993 je důležitým bodem této změny. Nová liga se zrodila s plánem, který přesahoval profesionální fotbal. Projekt nazvaný "Vize 100 let" počítal s kluby propojenými s komunitami, masivními investicemi do mládežnických kategorií, vzděláváním trenérů a stadiony schopnými sblížit fanoušky s týmy.

Cílem bylo proměnit fotbal v jeden z nejpopulárnějších sportů v zemi a udělat z Japonska mezinárodní velmoc. Aby se tento proces urychlil, jak ukazují výsledky, využili Japonci znalostí z jiných koutů světa.

V roce 1991 dorazil Zico, největší idol v historii Flamenga posílil Sumitomo Metals, který se posléze přejmenoval na Kašima Antlers. Brazilský hráč nepřinesl do Japonska jen post desítky, ale také novou kulturu tréninku, disciplínu a soutěživost, což byly atributy, které se teprve v hráčích začínaly budovat.

Zicův vliv rychle překročil hranice hřiště. Kašima Antlers se stal nejúspěšnějším klubem v zemi a vzorem pro nově vzniklou J.League. I kvůli tomu Japonci dodnes oslavují Zica jako "Boha fotbalu".

O několik let později, mezi lety 2002 a 2006, se vrátil do země, aby se stal reprezentačním trenérem. Vyhrál Asijský pohár v roce 2004 a vedl Japonsko na mistrovství světa v Německu v roce 2006, kde v osmifinále narazil na rodnou Brazílií. Japonsko sice otevřelo skóre, ale nakonec prohrálo 1:4.

Zico byl hlavním symbolem velké revoluce v japonském fotbale, ale na změny nebyl sám. V 90. letech otevřela J.League prostor pro jména jako Dunga, Leonardo, Ramón Díaz, Gary Lineker nebo Dragan Stojkovič. I oni pomohli razantně zvýšit technickou úroveň soutěže a urychlili profesionalizaci japonského fotbalu.

Jestliže však v 90. letech Japonsko potřebovalo přivádět zahraniční hvězdy, aby pozvedlo svůj fotbal, dnes jsou to japonští hráči, kteří zásobují přední evropské ligy.

Tuto změnu lze sledovat po generacích. Průkopníkem v Evropě byl Kazujoši Miura, věčný King Kazu, symbol profesionalizace J.League. Poté se na scéně objevili Hidetoši Nakata, který zářil v Itálii, Šunsuke Nakamura, idol Celticu, a Keisuke Honda, tahoun reprezentace na třech světových šampionátech.

Současná generace jen potvrzuje úspěch projektu zahájeného před více než 30 lety. Hráči jako Kaoru Mitoma, Takefusa Kubo, Wataru Endo, Takehiro Tomijasu, Daiči Kamada, Ritsu Doan a Zion Suzuki působí v elitních evropských ligáchů. Do června působilo 62 japonských hráčů v TOP 8 evropských ligách, včetně anglické Championship.

V Premier League hrají čtyři Japonci, mezi nimi je záložník Kamada (Crystal Palace), který je součástí japonského výběru na MS. V Bundeslize je 15 japonských hráčů, v belgické lize jich je dalších 19. Je to nejzřetelnější obraz obrácených rolí: země, která nejdříve know-how importovala, dnes vysílá do světa vlastní hráče.

Výsledky velkých změn v japonském fotbale se dostavily rychle. Od debutu na MS ve Francii v roce 1998 Japonsko nikdy nechybělo na mistrovství světa. V roce 2002 hrálo doma po boku Jižní Koreje a došlo poprvé do osmifinále. Tento úspěch zopakovalo také v letech 2010, 2018 a 2022.

Před osmi lety v Rusku bylo minuty od vyřazení Belgie poté, když v osmifinálovém duelu vedlo 2:0. Nakonec prohrálo 2:3 a Belgičané pokračovali do čtvrtfinále, kde vyřadili Brazílii.

V Kataru asijská země opět překvapila, když ve skupinové fázi porazila Německo a Španělsko, přičemž skončila v čele jedné z nejtěžších skupin šampionátu. Japonci padli až na penalty s Chorvatskem - další reprezentací, která později vyřadila i Brazílii. Stále tak chybí vysněný premiérový postup do čtvrtfinále. 

Japonsko už dávno není zemí, která by na velkých turnajích někoho překvapovala. Stalo se ukázkovým modelem sportovního plánování, díky čemuž je dnes součástí nejkonkurenceschopnějších výběrů světového fotbalu. 

V roce 2005 si Japonská fotbalová asociace stanovila cíle zařadit zemi do TOP 10 nejlepších reprezentací světa do roku 2015 (dnes je na 18. místě) a získat titul mistrů světa do roku 2050. Existuje však legitimní ambice pokusit se o triumf o několik let dříve.

Také jste si někdy položili otázku, proč Japonsko obléká modré barvy, ačkoliv je japonská vlajka červenobílá? Reprezentace nosí modrou barvu od začátku minulého století. Nejuznávanější teorie odkazuje na tým tvořený převážně studenty tehdejší Tokijské císařské univerzity, který reprezentoval zemi na mezinárodních soutěžích v této barvě.

Modrá barva přečkala generace, odolala pokusům o změnu a nakonec se stala národním symbolem. Dnes, posílena přezdívkou Samurajská modř, představuje mnohem více než jen dres.

Představuje fotbal, který začal hledáním inspirace v Brazílii, ale který během tří desetiletí vybudoval vlastní identitu a začal sloužit jako příklad pro zbytek světa.