Irský recept na stagnaci a chronický nedostatek talentu

Březen v Evropě obyčejně signalizuje postupné lámání chleba; definitivně se začínají rýsovat aspiranti na titul i sestupoví kandidáti. Větší výjimku představují akorát ligy ve Finsku, Švédsku a Norsku, kde nyní teprve vstupují do závěrečného měsíce příprav. A také zcela svébytné Irsko, kde se vykopávalo před pár dny...

Proč se ve skandinávských zemích řídí odlišným systémem, než na jaký jsme zvyklí ze západoevropských lig, to věru není těžké odvodit - zimy tam jsou jednoduše až příliš kruté a nějakému brázdění zelených pažitů se tehdy nedostává ideálních podmínek ani při aplikaci volných, tittelbachovských měřítek.

To v Irsku se roku 2002 řídili docela jinačí, uměle vyvolanou motivací. Přechodem na současný formát sledovali větší atraktivitu soutěže i lepší připravenost klubů na letní předkola evropských pohárů.

Což možná na papíře dává jakýž taký smysl, s odstupem času však lze tento neortodoxní krok sotva prohlásit za stoprocentně plodný.

Irské Airtricity League se nadále dostává značně omezené publicity, stadiony vítají čtyřciferné počty diváků jen velmi nepravidelně a domácí klubová kopaná v otázce sledovanosti obecně hrubě zaostává jak za anglickou Premier League, tak za tradičními sporty jako hurlingem, galským fotbalem, ale i rugby.

Daleko spíše se tedy před 13 lety jednalo o jeden z více případů, kdy se na smaragdovém ostrově hlasitě povykovalo pro nic. Ze stejného ranku byla třeba "revoluční" smlouva na televizní práva z roku 2005, která měla na dalších pět sezon irskou nejvyšší soutěž vystavit adekvátní pozornosti.

Jenže nevystavila. A ani průlomových 400 tisíc euro garantovaných prvoligovému mistrovi, ani později představený platový strop (na evropské poměry něco nevídaného) nakonec nezabránily devastujícím dopadům relativně nedávné finanční krize. Ta roku 2008 - jak známo - výrazně otřásla irskou politickou i realitní scénou. A celou řadu fotbalových celků jedním tahem uvrhla na horskou dráhu.

Většina klubů od onoho kolapsu ekonomiky funguje na částečný úvazek a snad pouze St Patrick’s se Sligem v uplynulé dekádě nikdy zblízka nepohlédly bankrotu do tváře. Sporting Fingal (ne náhodou sponzorovaný stavební společností) a Monaghan United to potom v letech 2011-12 pro jistotu neukormidlovaly způsobem, že zničehonic úplně přestaly fungovat.

Takové hromadné "jednou jsi nahoře, jindy zase dole" potom docela logicky vede k dlouhodobé absenci něčeho jako jednoho dominantního subjektu prvoligové scény. Od roku 2005 se na irském trůnu vystřídalo hned osm týmů, přičemž fotbalisté Cork City a Shelbourne sestupovali dokonce ještě s metaforickými vavřínovými věnci kolem krku. (A aktuálně druholigové Shelbourne se do elitní soutěže znovu nakrátko podívalo až po pěti letech.)

---

Fanoušek Shamrocku, nedávné evropské senzace. Zdroj: football-over.ucoz.ru

---

Obhájit prvenství se v minulých deseti letech podařilo akorát dvěma dublinským rezidentům, Bohemians FC a Shamrocku Rovers. Prvně jmenovaný celek se poprvé radoval roku 2008 hlavně díky fantastické 27zápasové sérii neporazitelnosti, v posledních čtyřech sezonách ovšem nikdy nefinišoval výše než na páté příčce a před dvěma lety si až do poslední chvíle zahrával s ohněm u samého dna tabulky.

Teprve Shamrock představuje v rámci možností stabilně úspěšnou formaci posledních let: v předešlých pěti sezonách vždy platilo, že Rovers buď skončili jako (vice)mistři, nebo alespoň dokráčeli do finále Ligového poháru za určitou kompenzací.

Historicky nejúspěšnější irský klub si však pro toto relativní privilegium rovněž musel leccos vytrpět. Dříve například po 20 let obrážel pětici různých stadionů v Dublinu a okolí, aniž by jeden z nich mohl nazývat opravdu vlastním, a přesně před 10 lety tohle jeho kočování ústilo v jaksi nevyhnutelný pád o patro níž.

Shamrock nakonec musel být spasen až skupinou fanoušků, která mužstvo odkoupila, dílek po dílku znovu sestavila z nastartovaných mladíků a v létě 2011 zažila obrovskou satisfakci, když limitovaní Rovers přemohli bělehradský Partizan na cestě za senzační účastí ve skupinové fázi Evropské ligy. Srbům tehdy nebyl nic platný ani čtyřikrát větší rozpočet.

I na startu letošního ročníku se Shamrock řadí do tradičně širokého okruhu aspirantů na titul, což vydatně posílený mančaft v pátek na startu sezony s odřenýma ušima potvrdil hubenou výhrou 1:0 nad již zmíněnou konstantou irské elitní společnosti, St Patrick’s Athletic.

Stejným způsobem na úvod triumfoval ještě obhajující Dundalk, zatímco ty nejvyšší ambice živí také loňský vicemistr z Corku, čerstvě posílený někdejším koněm Sira Alexe Fergusona Liamem Millerem. A odepisovat bychom neměli ani Bohemians FC, jež v úvodním kole zaznamenalo nejdrtivější vítězství ze všech (3:0).

Jak už se tedy v minulosti stalo učiněným pravidlem, Airtricity League je na startovním roštu ze sta procent nečitelná. Tentokrát však jde do jisté míry o zásluhu postupného zbytelnění všech jmenovaných, bez výjimky de facto předních celků. Nikdo neoslabil a naopak vesměs všichni aspoň nějak posílili.

K takové stabilizaci přitom došlo i přes pokračující existenci nepsaného pravidla, že se v listopadu po skončení ligového maratonu zhruba 90% fotbalistů načas ocitá bez práce. Důvod takového neduhu nemůže být více prozaický: delší než jednoletá smlouva by zkrátka v tomto vachrlatém světě znamenala zbytečný risk.

Na každý pád by se nyní irská kopaná konečně mohla ocitat na prahu nové éry optimismu, čemuž nahrává i osvěžující geografické rozdělení prvoligových účastníků. Po dlouhých 24 letech se teď totiž v jedné společnosti ocitají zástupci Sliga (hlavního centra severozápadu), Corku (jižanské bašty), Galway (přístavu na západě země), Derry (z úplného severu Irska) a Limericku (reprezentujícího středozápad).

Z celkového počtu šesti regionů tedy v Airtricity League není zastoupen pouze ten jihovýchodní, kde se s nějakým vyslancem reálně kalkulovat ani nedá, jelikož ve druhé lize najdeme jen jednoho technicky vyhovujícího adepta.

Tímto takřka dokonale rovnoměrným rozmístěním všech prvoligových subjektů by zároveň měl být alespoň částečně vyspraven problematický faktor návštěvnosti, neboť z Dublinu - tradičního zdroje nejhlubší divácké apatie vůči domácí klubové scéně - se aktuálně rekrutují pouze tři týmy. Nejmenší takový počet od roku 2009.

Samozřejmě, řada neduhů přetrvává v takřka nezměněné podobě. Irské kluby dál mívají nezdravé problémy se samotným získáváním licencí (takové Cabinteely FC třeba tu svou obdrželo jen necelých 40 dnů před rozjezdem druhé nejvyšší soutěže), a čas od času leckoho zaskočí pofidérně nastavená pravidla, pro něž kupříkladu trojice hráčů zmeškala úvodní klání mezi Shamrockem a St Patrick’s na základě loni inkasovaných žlutých karet.

Jinak se ovšem irská ligová scéna viditelně hýbe kupředu; i kdyby jen krokem. Což je o to záslužnější, že tak činí spíše navzdory zastřešující fotbalové asociaci (FAI) než za jejího přispění...

---

Kevin Kilbane, jedna z tváří poslední úspěšné generace. Zdroj: sportige.com

---

Bývaly doby, kdy hráči jako Paul McGrath, Roy Keane, Denis Irwin, George Best (všichni Manchester United), Johnny Giles (Leeds), Liam Brady nebo David O’Leary (oba Arsenal) tvořili kostry úspěšných anglických týmů. Vliv irských legionářů byl obzvláště silný v 80. letech a kulminoval ve Fergusonovu éru těsně po oslavách nového milénia.

Jenže tyhle časy se dnes mohou stávat tak akorát předmětem nostalgického vzpomínání.

Vždyť loni to byl všehovšudy šestnáctý Hull, kdo se mohl pochlubit výrazným irským kontingentem. A rovnou tři národy (včetně Anglie) byly napříč loňskými soupiskami klubů Premier League zastoupeny hojněji, ačkoliv se tam Irové tradičně - a ještě před šesti lety - pyšnili nejpočetnějším vzorkem krajánků.

Že irské stopy na elitních anglických trávnících rychle ubývají, to lze krásně vyčíst i ze stavu národního týmu - historicky nejníže postaveného na žebříčku FIFA a akorát v hrubých obrysech připomínajícího dříve tak opojnou alternativu k reprezentačnímu "mainstreamu".

Kupříkladu irské tažení mistrovstvím světa 1990 bylo natolik bizarní (ostrované tehdy zvládli zremizovat čtyři z pěti utkání), že se nedávno samo postaralo o humorný základ jedné celé epizody skvělého sitcomu Moone Boy. A roku 2002 se další generace v čele s Givenem, Duffem či Robbiem Keanem stávala soukromými favority řady neutrálů již nikoliv výhradně pro svou svéráznost a nekrocený entuziasmus, nýbrž také z pozice regulérních černých koňů turnaje.

The Boys in Green se tenkrát na východě Asie vybarvili jako nebojácná parta nadmíru schopných fotbalistů, kterou nesložil na záda ani známý předturnajový rozkol a následné odstavení hvězdného Roye Keanea. Což je obrázek, který jedině ostře kontrastuje s odevzdaným, ba vyloženě zoufalým Trapattoniho výběrem z Eura 2012.

Tam Irové nestačili ani jednomu soupeři ve skupině, působili ukrutně nefotbalovým dojmem - a kdo by se byl divil, když se jim měl o tvorbu hry starat Glenn Whelan, naprosto všední středopolař Stoke City.

Právě nedostatek jakkoliv speciálních fotbalistů s irským pasem, kteří by vás na první či druhý pohled upoutali, je v tuhle chvíli zcela evidentní a alarmující. Za výjimky lze považovat zhruba trojici hráčů, vhodnou vlajkovou loď domácí líhně ovšem nepředstavuje žádný z nich.

James McCarthy se narodil ve skotském Glasgow, a nyní tedy dělá patřičnou radost leda tak svému irskému dědečkovi. No, a Seamus Coleman se Shanem Longem zase pochází z venkova, nejsou produkty žádné fotbalové akademie a do Anglie se stěhovali až jako dospěláci z provinčních klubů.

Proč potom Irsko není schopné přicházet rok co rok se zajímavým talentem jako vývozním artiklem, to věru není těžké vystopovat. Tamější fotbalová struktura je jeden velký binec.

Není to o pouhých 4,5 milionech obyvatel, jak se mnozí domnívají - vážně ne. Míra osídlení je totiž v Irské republice vysoce centralizovaná, soustředěná do větších měst (samotný Dublin s celou svou aglomerací zaujímá téměř čtvrtinu populace), a proto by teoreticky neměl být problém zkonstruovat obdobně centralizovaný systém fotbalové hierarchie. K něčemu takovému ostatně dospěli třeba v Uruguayi, zemi se srovnatelnou demogeografií.

Irové teď místo toho disponují něčím, co roku 2011 známému novináři Miguelu Delaneymu jeden nejmenovaný, ale údajně respektovaný evropský činovník popsal jako "nejbláznivější fotbalovou strukturu, se kterou se kdy setkal". Což na jednu stranu může vypadat být přitažené za vlasy, na stranu druhou to však zní maximálně věrohodně.

Irský fotbal totiž stojí zhruba na třech pilířích - o školáky se stará zvláštní fotbalová asociace SFAI, na juniory dohlíží zase naprosto odlišné, regionální asociace, a konečně obě seniorské soutěže o deseti klubech utváří takzvanou League of Ireland.

Jak jsou všechny tyto pilíře provázány, to kdyby věděli alespoň insideři. Ve skutečnosti ale tápou i oni, a soudržné přitom nejsou vlastně ani ony jednotlivé stupně samy o sobě. Na mládežnických úrovních funguje klidně i několik různých lig v rámci jednoho hrabství, z nichž některé stojí kompletně mimo systém. I když... jaký systém?

Logickým důsledkem potom je, že pět největších žákovských klubů zároveň ani zdaleka nepředstavuje pět nejlepších klubů na úrovni dospěláků. Místo toho jde o samostatné jednotky, které vlastní seniorské týmy zpravidla ani nesestavují, a ještě se dle svědectví Miguela Delaneyho netají "mizivou důvěrou, ne-li přímo záští" vůči celkům z Airtricity League.

Místo toho, aby tedy kluby jako Cork nebo Sligo fungovaly coby shromaždiště největších lokálních talentů, jsou od těch nejzásadnějších tepen v podstatě odříznuty. Talentovaní hoši se pak ani neobtěžují nejprve smočit v irském prvoligovém rybníku a raději si to rovnou štrádují přes hranice do Anglie. Což by nemusela být nutně katastrofa - kdyby zároveň šlo o docela běžnou praxi. Ani to však s čistým svědomím a podporou jasných důkazů nelze zkonstatovat.

"Někde vzadu v mysli jsem si říkal ‚přece tam musí být pět, šest, sedm mladých kluků s potenciálem prorazit‘. Až doteď jsem ale nikoho takového nevystopoval," stěžoval si výmluvně současný lodivod národního týmu Martin O’Neill pár měsíců po nástupu do prestižní funkce. A hlavně proto teď zřejmě v jeho nominacích pravidelně nacházíme klidně i dvě třetiny anglických rodáků s pochybnými vazbami na "smaragdový ostrov".

Nemají tedy snad irští chlapci zájem na kopané? Ale jistěže mají, dokonce přímo enormní.

I navzdory silné konkurenci ze strany rugby či galského fotbalu zůstává fotbal nejvyhledávanějším sportem v zemi. Dublinská okresní liga školáků je koneckonců nejmasovějším projektem svého druhu, když se jí účastní přes 200 klubů a 16 tisíc hladových mládenců. Že se při takové poptávce (a to se bavíme jenom o hlavním městě!) už dlouhá léta čeká na nějakého toho druhého Liama Bradyho či Roye Keanea, to se zdá být skoro až k nevíře.

Ta pravá potíž tedy vězí spíše ve výchově. A nechme teď stranou skutečnost, že v Irsku (stejně jako v sousední Anglii) trpí na nedostatek licencovaných trenérů. I taková překážka, daná mnohem větší finanční náročností v porovnání se Španělskem či Německem, se totiž dá překlenout. Stačí si alespoň zvolit správný přístup k cepování těch nejmenších.

A pakliže jedinec získává ty nejdůležitější návyky zhruba ve věku mezi 6-16 lety, pak právě tady dochází k fatálnímu selhávání irského systému.

Již výše zmíněný Miguel Delaney na svém blogu cituje nálezy jedné univerzitní studie, která irským klukům v daném věkovém rozmezí napočítala 14krát menší počet dotyků s míčem než jejich vrstevníkům ze střední Evropy. A to je vpravdě propastný rozdíl.

Rozdíl způsobený mimo jiné skutečností, že i takto neodrostlí fotbalisté jsou okamžitě nuceni hrát 11 na 11 na velké branky. Což jde akorát ruku v ruce s nedostatečným důrazem na individuální techniku hráče, který se často vyčítá i anglickým fotbalovým školám.

---

Ruud Dokter (napravo), vyvolený spasitel irské kopané. Zdroj: swai.ie

---

Zahladit veškeré výše nastíněné nesrovnalosti přirozeně nebude žádná legrace, o tom nemůže být pochyb.

"Zabralo to více než pět nebo šest let, než to všichni byli schopni akceptovat. Na začátku to bylo něco strašného, nakonec ale prozřeli," vracel se kupříkladu technický ředitel Královské belgické fotbalové asociace Michel Sablon k událostem revolučního roku 2002, které v jeho režii nakoply stagnující Belgii k výšinám.

Klíčová otázka nyní zní: mají vůbec na takové dobrovolné zemětřesení v Irsku mandle, respektive nutné prostředky? Horko těžko, zněla by asi nejstručnější možná odpověď. Tamější Fotbalová asociace v nedávné době horentně snižovala stavy a jejím hlavním cílem pro zbytek dekády dál zůstává redukce tíživého dluhu.

Šéf asociace John Delaney je navíc leckým, jenom ne populární osobou - a trnem v oku je zejména představitelům League of Ireland, čemuž se popravdě nelze příliš divit. Sám totiž ročně vydělá víc peněz, než na kolik si přijde tamější mistr; a to se ještě před nedávným uskromněním těšil z více než dvojnásobku roční odměny svého španělského a italského protějšku. Dohromady.

John Delaney přitom pro fotbalové Irsko dělá pramálo hodnotného a daleko spíše připomíná politika v nepolitické funkci. Jak sám tvrdí, za posledních osm let navštívil přes tisíc irských klubů - což je sice moc pěkný, ale v praxi jen sotva užitečný skutek. A ještě méně irské kopané prospěl tento narcistický, a pro jistotu dvoudílný, dokument o jeho dosavadní práci pro FAI.

John Delaney si zkrátka dává záležet hlavně na tom, aby se o něm vědělo i v té nejodlehlejší vesničce, kde se ani angličtina neuchytila. A proto není vůbec těžké si představit, že by se všichni měli o poznání lépe, kdyby Delaney roku 2007 skutečně přijal nabídku republikánské strany Fianna Fáil kandidovat v jejím jménu ve všeobecných volbách.

(Koneckonců, potom by se zřejmě sám v listopadu 2014 nemusel veřejně omlouvat za hospodské prozpěvování známé nacionalistické písničky s názvem Joe McDonnell, jednoho ze symbolů krajně pravicového subjektu Sinn Féin.)

V tuhle chvíli už je nad slunce jasné, že se John Delaney nikam nechystá. Před pár měsíci s ním ve skutečnosti byla prodloužena spolupráce až do roku 2020, kdy by Irové v ideálním případě chtěli pořádat mistrovství Evropy. Jenže událost tohoto ražení se zpravidla svěřuje do rukou uvědomělých svazů s čitelnou vizí, a takovému orgánu je teď Delaneyho FAI vážně na hony vzdálená.

Prakticky jedinou nadějí ostrovanů, a tedy pověstným světélkem na konci tunelu, je tak osoba Ruuda Doktera. Ostřílený funkcionář, který byl v srpnu 2013 dosazen do role vrchního dozorce nad rozvojem irské kopané (v oficiálu jde o pozici pojmenovanou High Performance Director), se už totiž v minulosti jednoho takového procesu sjednocování navýsost nesourodého fotbalového tělesa aktivně zúčastnil.

V polovině 90. let minulého století se dlouholetý mládežnický kouč ve všech možných věkových kategoriích podílel na rekonstrukci Nizozemské fotbalové asociace (KNVB), které se mimo jiné za přispění legendárního Rinuse Michelse podařilo zeštíhlit počet (nezávisle pracujících) regionálních jednotek z 20 na šest, a citelně tak zefektivnit fungování celé organizace.

"Musíme všechny naučit pracovat dohromady, kooperovat," vytyčil si okamžitě totožný cíl 57letý Nizozemec, který má v Irsku za úkol navázat na nedotaženou práci svého krajana Wima Koevermanse. Ten byl roku 2009 Johnem Delaneym představen jako "nejdůležitější akvizice v dějinách irského fotbalu" - a do ní mu v cílové rovince přeci jen něco scházelo.

Zdaleka největším Koevermansovým výdobytkem bylo ustavení juniorské ligy (do 19 let) pro členy League of Ireland, jinak toho někdejší nizozemský internacionál a účastník Eura 1988 před svým tichým úprkem do Indie příliš nestihl. A bodejť by také ano - jak Dokter upozornil ihned po svém nástupu, celá restrukturalizace irského fotbalového prostředí může zabrat 10 až 15 let.

A jak že si v pořadí druhý reprezentant Beneluxu ve své esenciální funkci doposud vede?

Inu, slušně. Již během prvních dvou let se Dokterovi podařilo navázat na Koevermansův odkaz přidáním dorostenecké ligy (do 17 let), která se oficiálně rozjíždí zrovna letos, ale i zformováním speciální poradní komise při FAI sestávající z vybraných trenérů, takto nenásilně nucených sdílet vlastní postřehy a nápady.

Jistě, i tohle jsou všechno spíše jen drobné krůčky za finální revitalizací, nicméně v tak krátkém intervalu toho zřejmě více dotáhnout ani nešlo. Věřme tedy s troškou vědomé naivity, že s Dokterem na čele jsou Irové konečně na té správné cestě vzhůru.

Kdo by si totiž nepřál repete podobně kouzelných okamžiků jako onoho 13 let starého Keaneova zásahu do německé sítě a následných bujarých oslav jedné z nejvášnivějších a snad i univerzálně nejsympatičtějších fanouškovských základen, jaké jsme tu kdy měli.

"Podívejte se, co se tady děje. Jen se podívejte, co se tady právě děje..."