Haraslín o Messim: Kdo fotbal nehrál, vidí to jinak. Leo má v týmu lidi na špinavou práci

PŘÍMO Z GRASSAU - Má za sebou rok, kdy si kromě role ofenzivní opory naložil na záda ještě úlohu kapitána týmu. Sparta nebyla úspěšná, sezonu zakončila bez jediné trofeje. "Jde to i za mnou," ví Lukáš Haraslín. Slovenský reprezentant v rozhovoru pro Livesport Zprávy vypráví o lídrech v kabině, změnách v týmu i o tom, jak mu v české lize chybí větší ochrana technických fotbalistů.

Jak jste se těšil zpátky za týmem?

"Těším se vždycky. Na návrat do klubu, na spoluhráče, na lidi kolem týmu i na celé prostředí. Máme to tu rádi. V Německu máme výborné podmínky a hlavně hřiště jsou ve skvělém stavu, což je v přípravě to nejdůležitější. Samozřejmě důležitý je i hotel, postele a kvalitní spánek, ale úplný základ je mít perfektně připravená hřiště."

Je čím dál těžší se na to těšit, když víte, jak je program nahuštěný a volno se zkracuje? Fotbal člověka ovlivňuje vlastně pořád, málokdy od něj úplně vypne.

"Tohle jako hráči řešíme pořád dokola. Patříme k týmům, které začínají sezonu mezi prvními kvůli evropským předkolům, a často ji naopak končíme mezi posledními. Možná bychom byli radši, kdyby se hrálo déle v zimě a v létě byla delší pauza. Teplotní rozdíly v lednu a v únoru už nejsou tak velké. Asi se můžeme bavit o kvalitě hřišť v těchto měsících u nás, nejsme na tom jako v zahraničí, kde je umí nachystat dobře, ale při dlouhé pauze akorát vypadnete z rytmu. Není to v naší kompetenci měnit, ale delší letní volno by nám určitě prospělo. Tři nebo čtyři týdny jsou někdy opravdu málo a člověk za tu dobu ani nestihne pořádně vypnout."

Jste typ, který si na dovolené fotbal nepustí, nebo ho naopak sledujete pořád?

"To záleží. Teď už mám rodinu, děti, a hlavně malého syna, který je do fotbalu úplný blázen. Ten si doma vždycky u maminky vypláče, že se chce dívat. Já mu to většinou dovolím, i když vím, že ráno vstává do školky. Když je Liga mistrů a hraje třeba Real Madrid, měl bych asi říct, ať jde spát a ráno si to pustí ze záznamu, ale on chce koukat se mnou. Řekne mi: Táto, ráno nemám čas, chci koukat s tebou... Stejně většinou vydrží deset patnáct minut a usne. Doma máme kvůli fotbalu občas se ženou menší hádky. Ale obecně se snažím netahat si práci domů. Fotbal je moje práce a doma ho nechci zbytečně řešit. Stejně tak se snažím nenosit rodinné věci do kabiny."

Komu jste fandili na mistrovství?

"Fandil jsem Chorvatům a Portugalcům. Samozřejmě jsem držel palce i Čechům, kvůli spoluhráčům. To je jasné. Bohužel jim to nevyšlo. Pak jsem měl nejblíž k Chorvatům, ti jsou mi hodně sympatičtí. A samozřejmě i Ronaldovi, protože to je můj oblíbený hráč."

Když už jsme u Ronalda, patříte do tábora, který říká, že by se mělo hrát na něj, nebo spíš vnímáte, že jeho nejlepší roky už jsou pryč?

"Věk člověk nezastaví. A když dnes lidé srovnávají Ronalda s Messim, je to složité. Kdo fotbal nikdy nehrál, vidí to jinak než hráči, kteří se mu věnují každý den. Když si vezmete třeba Argentinu, tak tam máte tři čtyři hráče, kteří za Messiho odvedou obrovské množství práce. A Messi má ten dar od Boha, že se v šestnáctce i mimo ni zorientuje tak, že dostane jednu šanci a promění ji. Navíc má kolem sebe hráče jako De Paul, Paredes nebo Álvarez, kteří za něj odvedou tu "špinavou" práci. Ronaldo to má podle mě v tomto ohledu těžší. Hraje na hrotu a nemá kolem sebe tolik hráčů, kteří by za něj tuhle práci udělali. Aspoň já to tak vnímám."

Když jsem se ptal, jak jste se těšil zpátky, myslel jsem to i vzhledem k minulé sezoně. Zvenku to působilo, že musela být psychicky náročná, zvlášť když jste ji absolvoval poprvé jako kapitán. Jak náročné to bylo po psychické stránce?

"Bylo to něco nového, a zároveň ne úplně nového, protože kapitánem jsem býval už v mládežnických kategoriích. Samozřejmě to ale nebylo áčko a nebyl to tak velký klub. Psychicky náročné to určitě bylo, ale člověk se v tom nesmí pořád vrtat a příliš o tom přemýšlet. Musí si hlavně udržet dobrou hlavu, protože psychika je ve fotbale strašně důležitá. Když ji nemáte v pořádku, začne to ovlivňovat i fyzičku. Byla to těžká sezona, protože jsme nezískali žádnou trofej, a to jde vždycky do určité míry i za kapitánem."

Takže vás páska nesvazovala?

"Myslím, že věci, které jsem měl dělat, jsem dělal tak, jak jsem měl. Nijak jsem se po zvolení kapitánem nezměnil. Pořád jsem stejný člověk i stejný hráč. Kluci vědí, jaký jsem - emotivní, soutěživý, nesnáším prohry. Na tréninku jsem se nechoval jinak než dřív. A stejně jako jsem dřív pomáhal jiným kapitánům, teď jsem samozřejmě i já potřeboval podporu od ostatních."

Neřekl jste si někdy během sezony, že se toho na vás přece jen naložilo víc, než jste čekal?

"Jak říkám, kapitán je sice hlavou týmu, ale bez lidí kolem sebe to nezvládne. Je to stejné jako v jakékoli jiné práci - šéf také potřebuje kolem sebe lidi, kteří mu pomáhají. Stejně to měl i Krejda. Taky jsme mu pomáhali. Těch hráčů, kteří drží kabinu pohromadě, musí být minimálně šest nebo sedm. Já jsem se snažil mít po celou sezonu všechny při sobě a nedělat rozdíly. Chtěl jsem, abychom drželi co nejvíc spolu a byli co nejsilnější jako tým."

Kdo jsou dnes hlavní lídři kabiny? Kdo je vaše pravá ruka?

"Když něco potřebuju, je tu samozřejmě Asgi (Asger Sörensen, pozn. red), který nosí pásku, když nehraju nebo nejsem k dispozici. Stejně jako od nás trenéři něco očekávají, i já od ostatních potřebuji pomoc. A nejen od zkušených hráčů jako jsou Zelí nebo Kadeř. Snažíme se do těchto rolí zapojovat i mladší kluky, třeba Vydryse (Patrika Vydru, pozn. red), Ševu (Adama Ševínského, pozn. red) nebo Suchoše, aby si na to zvykali. I oni totiž jednou můžou být nástupci nás starších. Chceme, aby si sami vyzkoušeli, že být lídrem není jednoduché. Ale v kabině by měl být svým způsobem lídrem každý, hlavně na hřišti. A každý by se měl k druhému chovat s respektem a pokorou. Když jsem se stal kapitánem, řekl jsem jen dvě věci: aby jeden druhého respektoval a aby jeden druhého poslouchal."

"Já se nezměnil. Vždycky jsem byl takový, jakého mě lidi znají. Nesnáším prohry, štve mě každá porážka na tréninku i v zápase a chci vyhrát každou hru, ať už jde o fotbal nebo cokoli jiného. Asgi je samozřejmě klidnější. Občas mu i řeknu, že jako stoper musí být tvrdší a musí si získat respekt, ať už na hřišti, nebo mimo něj. Ale každý jsme jiný. Může působit tiše, ale ne vždycky to tak je."

Z týmu občas zaznívá, že jste slyšet až moc. Je někdo, kdo vás umí trochu ztišit?

"Těžko říct, co znamená 'až moc'. Když hrajeme nějakou hru, jsem do ní zapálený a chci ji vyhrát. Někdy se může stát, že se i trenéři při tréninku spletou, a pak to vypadá, že se s nimi pořád jen hádám. Ale je to spíš tím, že ten trénink opravdu prožívám. Chci vyhrát každou soutěž, každé cvičení. Beru to sportovně, ale naplno. U toho prostě neumím být v klidu. Když zase dlouho nic neříkám, tak se ostatní ptají, co mi je a proč jsem tichý. Tak ať se rozhodnou, jakého mě vlastně chtějí. (úsměv)"

Spartu má na soustředění hodně mladých hráčů včetně třeba Huga Sochůrka (18 let) či Sebastiana Pecha (17 let). Hodláte je trochu otrkat?

"Určitě se je snažím do toho postupně vtahovat, aby i oni začali přebírat odpovědnost. Třeba Hugo je ještě hodně mladý, ale je to výborný kluk i skvělý fotbalista. Je na začátku velké kariéry. Na druhou stranu po mladých nemůžete chtít, aby hned řídili kabinu. Musí mít respekt ke starším, tak to ve fotbale vždycky bylo. Ale zároveň teď máme mladých hráčů opravdu hodně a potřebujeme i od nich určitou zodpovědnost. Nejen fotbalovou, ale i lidskou. Snažíme se jim dávat čím dál víc prostoru, ale všechno je to hlavně o komunikaci."

A vy jste v té mladé kabině jeden z nejstarších. Oslavil jste třicetiny. Nechci říkat, že jste starý, ale člověk má občas tendence při takových milnících bilancovat, přemýšlet co dál... Potkalo vás to?

"Fotbal hraju s láskou a chtěl bych ho hrát co nejdéle. Hodně lidí říká, že po třicítce přicházejí pro fotbalistu nejlepší roky, tak uvidíme, jestli to bude i můj případ. Doufám hlavně, že budu zdravý. Teď nepřemýšlím nad tím, co bude za několik let. Řeším to, kde jsem teď, a co mě čeká v nejbližších dnech a týdnech."

Před rokem se spekulovalo o zájmu Slovanu Bratislava, kde jste jako kluk vyrůstal. Bylo pro vás složité zůstat i nadále věrný Spartě?

"Vždycky jsem říkal, že bych možná chtěl kariéru ukončit tam, kde začala, tedy v rodné Bratislavě. Šanci dostat se do áčka Slovanu jsem jako mladý nedostal, protože jsem odešel velmi brzy do zahraničí. Ale říkal jsem, že bych si za Slovan jednou zahrát chtěl. Kdy to bude, to člověk nikdy neví. Ve fotbale jsou smlouvy a různé další věci. Té možnosti jsem otevřený, ale rozhodně to není něco, co bych chtěl řešit teď. Teď jsem ve Spartě, budu začínat šestou sezonu, a je pro mě čest být v nejlepším a nejúspěšnějším klubu v Česku. A navíc jako kapitán. Člověk si řekne, co víc si přát? Na druhou stranu je normální, že chcete pořád zkoušet něco nového a posouvat se dál."

Působil jste v Itálii a Polsku, ale Sparta je vaše nejdelší angažmá. Čím vám tak sedla?

"Musím říct, že když jsem v šestnácti odcházel do Parmy, všechno skončilo nešťastně, protože klub zbankrotoval. Kdyby se to nestalo, možná by moje cesta vypadala úplně jinak. Potom jsem byl čtyři a půl roku v Polsku a po návratu do Itálie už jsem cítil, že jsem fotbalově dospěl. V Polsku jsem začal hrát seniorský fotbal a byla to velmi náročná liga. A co mě drží ve Spartě? To, že se tady pořád zlepšuju. Klub mi dává možnost být lepším jako člověk i jako fotbalista. Navíc se Spartou pravidelně hrajeme Evropu, což jsou obrovské zkušenosti pro další část kariéry."

Z týmu, který vyhrál dva tituly po sobě, už hodně hráčů odešlo. Vnímáte, že parta, se kterou přišly největší úspěchy v poslední dekádě, se rozpadá?

"Podívejte, ve fotbale se tým obměňuje pořád. Přicházejí noví hráči, jiní odcházejí. To je přirozené. V obou titulových sezonách jsme měli silné mužstvo, ale od té doby se tým dost proměnil. Někteří hráči odešli do vysněných lig nebo za novými výzvami. To k fotbalu patří. Důležité podle mě je udělat všechno pro to, abychom se dostali na vítěznou vlnu a vrátili trofeje zpátky tam, kam patří."

Přirozený vývoj to je, ale člověk si uvědomí, že mu odchází kamarádi, ne?

"Nesmíte se na to tolik upnout. Ve fotbale nemůžete čekat, že každý bude s každým chodit na kávu. Důležité je, aby tým držel pohromadě na hřišti i v kabině. Ve volném čase si každý dělá, co chce a s kým chce. Ale v kabině a na trávníku musíme držet při sobě, být jeden za druhého a pomáhat si hlavně v těžkých chvílích. Sami nic nezvládneme a sami nic nevyhrajeme. A i noví hráči, ať už jsou odkudkoli, se musí přizpůsobit kultuře týmu a klubu. Pokud jsou ve Spartě, musí respektovat, co tenhle klub znamená."

Zažil jste ve Spartě různé vlny - přicházeli hráči z Česka a Slovenska, Skandinávie, Balkánu a nyní z Jižní Ameriky. Jak to mění kulturu týmu?

"Jsou to různé národnosti, které do klubu přicházejí, ale právě my, kteří tu jsme déle, máme za úkol držet určitou kulturu kabiny. Já sice nejsem Čech, ale české prostředí už mám zažité a vím, jak to ve Spartě funguje. Její kulturu je potřeba zachovat. Ne každý se na ni dokáže hned mentálně naladit, ale musí pochopit, že je ve velkém českém klubu, v nejúspěšnějším klubu v zemi, a podle toho se má chovat. Co dělá mimo hřiště, je jeho věc. Ale jakmile přijde na Strahov, musí vědět, co znamená hrát za Spartu a co je potřeba pro klub udělat."

V tomto ohledu byl Angelo Preciado asi ideální průpravou, ne?

"To, co dělal v osobním životě, je jeho věc. Dnešní doba je taková. Nicméně na hřišti byl neskutečný hráč a když nám pomáhal v zápasech, bylo každému jedno, jaký byl mimo hřiště. On nám to vracel svými výkony."

Jak na vás zatím působí nováčci?

"Musím říct, že zapadli velmi dobře. Už v prvních týdnech ukazují na tréninku velkou kvalitu. Ale zatím asi ještě naplno nepoznali českou ligu. Uvidíme, jaké to pro ně bude. Snažíme se je na to připravovat, říkáme jim, že na tréninku je to sice hodně fotbalové, protože jsme technické mužstvo a chceme hrát kombinačně, ale česká liga je v některých zápasech hlavně o soubojích, o dlouhých míčích a o fyzické náročnosti. Jako obránce nebo útočník tam člověk dostává zabrat a bolí to. Na to je musíme připravit."

Je to velký náraz pro technické hráče, kteří přijdou ze soutěží, kde se hraje víc fotbal?

"Myslím, že to poznají už v prvních kolech. Ale připravujeme je na to. Trenéři nám ukazují situace z minulé sezony a i z videí je zkrátka vidět, jak fyzicky náročná česká liga je."

Sparta je dva roky bez titulu. Jak to jako její lídr a kapitán vnímáte? Cítíte se pod tlakem?

"Tlak je tady na každého hráče. Jakmile vstoupíte do tréninkového centra, víte, že musíte odevzdat maximum. Ty dvě sezony bez trofeje nás mrzí. V jedné jsme prohráli finále poháru, v druhé skončili druzí o čtyři body a v poháru jsme naprosto selhali. Víme, co musíme zlepšit, abychom trofeje vrátili zpátky."

Přemýšlíte o tom i sám, abyste přišel na to, co bylo špatně a co udělat jinak?

"Určitě. Rozebírám si zápasy sám i s kluky. Máme meetingy, bavíme se o tom, co je potřeba zlepšit. Víme, na čem musíme pracovat, a tomu přizpůsobujeme i přípravu na novou sezonu."

Ekonomická síla klubů v lize roste. Nebude získat titul ještě těžší?

"Myslím, že příští sezona může být znovu hodně vyrovnaná. Obecně bude liga čím dál těžší. Hodně českých týmů bude hrát Evropu a víme, jak náročné je skloubit evropské poháry s domácí soutěží. Když jsme získali první titul, vypadli jsme brzy v předkole Konferenční ligy, takže jsme se mohli soustředit hlavně na ligu a pohár. Ve druhé titulové sezoně už jsme měli víc zkušeností a zvládli jsme i Evropu. Pamatuju si třeba týden s Liverpoolem, Plzní a znovu Liverpoolem - to byl jeden z nejtěžších týdnů, jaké jsem ve fotbale zažil. A právě tehdy se ukázala síla mužstva, vůle i nastavení. K tomu se musíme vrátit."

Může Sparta sesadit Slavii svým fotbalem?

"Věřím tomu. Když jsme s nimi doma minulou sezonu remizovali 1:1, hráli jsme náš klasický kombinační fotbal a myslím, že jsme ten zápas měli jednoznačně zlomit na naši stranu. Nepovedlo se to, ale bylo vidět, že se dají porazit i fotbalově. Slavia ale často staví na dlouhých balonech a fyzickém stylu. Vyhráli tím titul, což nás mrzí. Ale věřím, že je můžeme porazit právě fotbalovostí."

Vnímáte, že se na vás soupeři chystají a našli způsob, jak vás rozhodit?

"Přijde mi, že podobně jako se Slavií se v lize hraje skoro se všemi. Každý hraje hodně jeden na jednoho, běhají za vámi a jsou nepříjemní v soubojích. Vy se musíte snažit to ustát a ještě prokázat svou kvalitu, chytrost a někdy i mazanost."

Bolí vás opravdu česká liga, nebo dáte za pravdu lidem, kteří vás podezírají z toho, že některé zákroky přihráváte?

"Ať si na to udělá každý názor sám. Často se říká, že se jen válíme, ale my jsme z toho pak až frustrovaní. A nemluvím jen o sobě. V lize je spousta výborných technických hráčů. Když si ale pustím jiné zápasy a vidím, jaké zákroky se pouštějí, a rozhodčí to netrestají kartou, protože je to prý první faul, první minuta, nebo hledají jiné alibi, tak pak už jste z toho frustrovaný."

A proto občas něco přihrajete?

"Neřekl bych, že něco schválně přihraju, ale dostat kolíkama do paty či kotníku prostě bolí. Vím, že je fotbal kontaktní sport, ale podívejte se na jiné zahraniční ligy, jak se tam hraje. A jak k ochraně ofenzivních hráčů přistupují rozhodčí. S nikým se tam nemažou. Uděláte faul na kartu a je úplně jedno, kolikátá je minuta. Prostě ji dostanete. Samozřejmě, že to pak má vliv na celý zápas, když je obránce od první minuty pod kartou. V Česku ale ochrana hráčů v tomto ohledu chybí."

Na druhou stranu to jsou podněty, které můžete řešit, ne?

"Máme s rozhodčími spoustu meetingů, školení či ukázek, kde si něco řekneme, vysvětlí nám pravidla, ale začne zápas a to, co jsme si řekli, najednou neplatí. Pak hrajete zápas v Evropě a tam je metr úplně jiný. Myslím, že to je rozhodně jedna z věcí k debatě, aby se liga mohla posunout."