Finále také v rukou muže s píšťalkou. Pustí sudí Siebert hru Arsenalu v šedé zóně pravidel?

Naučil hrát tým na hraně pravidel. Ne tak, že by fotbal zrazoval, nýbrž proto, že mu kouč Mikel Arteta rozumí lépe než řada jeho kolegů. Využívání pravidel, pohyb v šedých zónách, plýtvání vteřinami. Během sezon pod ním prošel Arsenal tichou taktickou proměnou. A v sobotu v Budapešti mu to může přinést první titul v Lize mistrů.

Gunners ukazují svou dravost. Oproti kolektivnímu pojetí, které se k nim dlouho vázalo, odhalil Artetův celek v této sezoně stránku své hry, která byla dosud upozaděná. Zatímco Arsenal byl několik sezon vnímán jako sofistikovaná verze pozičního fotbalu - a jeho kouč jako jeden z nejvěrnějších žáků Pepa Guardioly - postupně se posunul k mnohem pragmatičtějšímu stylu.

Nejprve začal systematicky využívat standardní situace, jež se staly ústřední zbraní týmu. A pak, krok za krokem, rozvíjel "špinavý" styl fotbalu. A to do té míry, že některá média už otevřeně mluví o chování na hraně podvodu.

Dnes patří Arsenal mezi nejlepší defenzivní týmy v Evropě. Inkasuje minimum gólů a je nemilosrdně efektivní při standardních situacích, jež se staly jeho nezaměnitelnou vizitkou.

To je však jen špička ledovce. Protože fotbal umožňuje hrát si s pravidly a Arsenal to ví. A tak se posouvá na jejich samotnou hranici.

Využívání času, vyhledávání faulů v předem určených zónách, taktické zásahy vedoucí k narušení soupeřových protiútoků. Zářivý obraz Artetových prvních let u týmu, tedy "Baby Gunners" zamilovaní do krásného fotbalu, se proměnil v něco mnohem vypočítavějšího. Vítejte v éře "Bad Gunners".

Pokud Arsenal letos něco povýšil na disciplínu, je to zdržování hry, když je potřeba. Strategie, která zdaleka není okrajová, mu už pomohla získat první titul v Premier League po 22 letech. Arteta, známý už několik sezon pro své technické a taktické kvality, zvolil svébytnou cestu - spojil poziční hru s nekompromisním pragmatismem a doslova si začal hrát s pravidly.

Jakmile je hra přerušena, Gunners nespěchají s rozehrávkou. Hráči míč odnesou dál, auty záměrně zdržují. Tato gesta sice mohou působit banálně, jenže ukrývají sílu. V Lize mistrů je londýnský klub až na 30. místě v žebříčku odehraného čistého času.

Zatímco moderní fotbal se snaží zrychlovat, presovat a řetězit sekvence ve vysokém tempu, Arsenal volí zpomalení. A těží z toho. Pro dominantní tým je paradoxně řešením hrát méně. Za touto neintuitivní logikou se skrývá jednoduchá pravda - ovládat tempo znamená vnutit soupeři to vlastní.

A když se mistr temných umění a kouč Atlétika Madrid Diego Simeone ocitl v semifinále Ligy mistrů na Emirates stadium tváří v tvář týmu, který si rozbíjení tempa zvolil jako jeden z hlavních principů, ztratil nervy. Jeho hráči působili zaskočeně a nechápali, co se s nimi děje. Koke, zkušený specialista na zpomalování hry, byl poražen vlastními zbraněmi.

Simeone to nicméně místo trucování přijal. Uznal, že strategie zdržování jsou nedílnou součástí fotbalu a soupeři složil upřímnou poklonu: "Všichni víme, že v posledních minutách chcete, aby čas utíkal rychleji. Artetova práce je neuvěřitelná a oni mají prostředky na to, aby dosáhli toho, co si předsevzali. Odvedli skvělou práci."

Letos v březnu, krátce po zápase Arsenalu s Brightonem zveřejnil renomovaný web The Athletic pozoruhodnou statistiku: Gunners strávili 30 minut a 51 sekund (!) uváděním míče zpět do hry. Věčnost... A k tomu vítězství 1:0.

Detaily jsou výmluvné. Declan Rice čekal až 62 sekund před rozehráním přímého kopu, při jiné situaci dokonce ještě o sedm vteřin déle. Cristhian Mosquera potřeboval 44 sekund mezi odkopem a rozehrávkou od branky. První rohový kop Arsenalu přišel až v 63. minutě - a jeho rozehrání trvalo přes minutu. Což potvrdilo průměr 44,5 sekundy na roh podle společnosti Opta, nejvíc v Premier League.

Celkem 34 gólů ze standardních situací v této sezoně. To číslo bere dech a řadí Arsenal na vrchol evropské hierarchie. Ovšem to, co Gunners skutečně odlišuje od ostatních specialistů na standardky, není jen kvalita exekutorů nebo přesnost nacvičených signálů. Je to záměr, který za výsledkem stojí. Tým totiž tyto situace vyvolává.

Vyhledávání kontaktu, vyhrocování soubojů, záměrné zpomalení tempa ve správný moment. Vše je promyšlené, přesně nastavené a nacvičené na tréninku, aby se zápas dostal do zóny, v níž Artetovi svěřenci vynikají. Není náhoda, že Gunners patří mezi týmy, které v Lize mistrů tráví nejvíc času útočením ze standardních situací.

Druhá stránka tohoto systému, méně nápadná, ovšem stejně účinná, se týká zvládání soupeřových přechodů do útoku. Proti nejlepším evropským týmům patří Arsenal mezi ty, které se po ztrátě míče dopouštějí největšího počtu taktických faulů.

Cíl je jasný - uhasit protiútok dřív, než nabere rychlost, rozbít rytmus, vzít soupeři jakýkoli emoční náboj a umožnit týmu znovu se zformovat dřív, než hrozba zesílí. I tak si lze v Evropě vybudovat pověst nejlepší obrany v Lize mistrů.

Fauly jsou záměrné, tolerované, vypočítané. Okamžitá zranitelnost se mění v taktickou pauzu. Pro soupeře nepříjemná věc, nicméně do plánu Arsenalu dokonale zapadá. Za každým získaným hvizdem v této situaci je ve skutečnosti malý akt znovuzískání kontroly nad zápasem. Arteta přesně ví, o co jeho tým hraje. A možná právě v tom je jeho největší síla.

Jenže i v době, kdy lze každý kontakt ve fotbale vypočítat, stále existuje proměnná, která může uniknout kontrole španělského stratéga. Muž s píšťalkou. Protože hrát si s pravidly znamená smířit se s prostou realitou - o tom, kde je jejich únosná hranice, rozhoduje třetí strana.

A právě tato hranice bude mít 30. května v Budapešti konkrétní tvář, německého rozhodčího Daniela Sieberta. UEFA pověřila dvaačtyřicetiletého arbitra řízením finále mezi Arsenalem a PSG a pro Gunners to bude už třetí setkání s ním v této sezoně Ligy mistrů. Pískal první zápas čtvrtfinále proti Sportingu i odvetu semifinále proti Atlétiku - oba duely skončily úspěchem londýnského týmu.

Siebertův výkon v semifinále proti Atlétiku však vyvolal ostrou kritiku některých madridských médií po řadě sporných rozhodnutí. Detail, který rozhodně není zanedbatelný. Protože když si tým staví část své identity na ovládání šedých zón hry, stává se arbitrova interpretace téměř samostatnou taktickou složkou.