Denia přinesl změnu, čísla ale varují. Češi patří v řadě statistik Ligy národů k nejhorším

Úvodní čtyři zápasy reprezentace pod taktovkou španělského kouče Santiho Denii (52) zanechaly ve fanoušcích i hráčích samotných pozitivní pocity, nicméně čísla už tak libá nejsou. Pokud se celkový obraz hry rozebere na jednotlivé činnosti, v mnoha z nich patří Češi k tomu nejhoršímu mezi celkovými 53 účastníky Ligy národů.

Je to dané i extrémní silou soupeřů, kteří mají úplně jinou kvalitativní úroveň, než na jaké se momentálně nalézá národní tým. Hodnotit jeho herní styl není jednoduché i proto, že se příliš nedokázal udržet u míče. Průměr 35,9 % času v utkání je šestý nejnižší v celé soutěži. Méně si jej užily už jen Lichtenštejnsko, San Marino, Srbsko, Severní Irsko a Faerské ostrovy.

První pozitivní změnou oproti letošnímu mistrovství světa nicméně bylo, že si reprezentace v takto omezené době ve hře zvládla vyměnit v průměru 368 přihrávek na zápas. Na šampionátu to bylo při vyšším procentu času s balonem (42,6 %) jen 355 pasů.

Vliv španělského kouče při dominanci soupeřů byl zjevný - Češi odehráli 63,8 % přihrávek na vlastní polovině, což je opravdu obrovský poměr, v domácí lize nevídaný. Hráči se snažili míč nenakopávat, 87,1% všech výměn bylo na kratší vzdálenost. Z hlediska ranku v Lize národů je to nízko, na české poměry však jde o vysoké číslo. Navíc tým hrál víc než dvě třetiny domácího zápasu s Anglií v deseti. Co je pozitivní, přesnost na vlastní polovině hřiště dosáhla 91,4 %, a to navzdory vysokému presinku protivníků.

I přes změny k lepšímu je třeba zmínit, že pro tento styl nezvolil trenér do středu bitevního pole zrovna optimální hráče. A to ze dvou důvodů. Prvním je, že navzdory celkově přesné hře na vlastní polovině Češi míč často ztráceli a čelili z vysokých zisků soupeře střelám na branku. Bylo jich dohromady 10, nejvíc ze všech týmů. A co je ještě horší, v každém z prvních tří zápasů z těchto situací také inkasovali. To se bohužel v tak výsledkově těsných duelech neodpouští.

Druhým problémem byla absence herních šestek, nebo přinejmenším jedné. Roman Macek, který byl v nominaci právě pro tento účel, se v základní sestavě ukázal jen proti Španělsku. Ve zbývajících kláních (Chorvatsko a Anglie doma a Anglie venku) nastoupili Češi na pozici dvou šestek s hráči, kteří jsou mnohem víc box-to-box typy (Michal Sadílek, Lukáš Červ a Alex Král). Toto pro Deniův styl není a nebude optimální.

Je otázkou, proč trenér zvolil krátkou hru s výstavbou na vlastní polovině bez adekvátních typů a na dva posty ve své formaci vybral fotbalisty, kteří na tuto pozici nesedí. V ideálním případě by totiž stačil jediný takový, jenž obsáhne hodně prostoru, neztrácí míče a je schopen mít jak hodně doteků, tak dobře bránit. To by současně umožnilo zmíněným středopolařům hrát, jak jsou zvyklí.

V české hře byl každopádně vidět posun. Počet 3,6 přihrávky na sekvenci a 8,8 dlouhých výměn pasů na zápas při tak nízkém držení míče a takové kvalitě soupeřů, o tom se reprezentaci na nedávném MS mohlo jen zdát (3,09 a 5,7). Přitom přechodová rychlost dopředu byla de facto stejná (1,57 m/s v LN, 1,61 na MS).

Češi se z těchto situací těžko dostávali do útoku, natož aby si z nich vytvářeli nebezpečné šance. Ještě jednou je však na místě zmínit, kdo proti nim stál. Cesta k větší kontrole vlastní hry by mohla mnohem víc platit v následujících zápasech kvalifikace na Euro, kde už budou z velké části mužstva na podobné nebo i nižší úrovni.

Do útočné třetiny se nyní národní celek dostával opravdu těžko, střel bylo málo, nemluvě o velkých šancích. Češi měli pouhých 16,5 % přihrávek končících v útočné třetině hřiště, nejméně po Lichtenštejnsku (14,5 %). Nepomáhala ani jejich nízká přesnost (58 %), což je dlouhodobě bolístka reprezentace. Jak se správně pohybovat u soupeřovy branky, jak načasovat náběh, jak přesně přihrát, jak se ukotvit častěji v útočné třetině, toto jsou všechno otázky, které stále postrádají řešení.

Přitom individuálně by bylo na čem stavět. Češi měli nejvyšší úspěšnost driblinku v celé Lize národů (59 %), k čemuž pomohl skvělý Adam Hložek i nadějný Lukáš Ambros. K zakončení ze hry se však se spoluhráči dostávali minimálně, čehož je důkazem slaboučký průměr 5,3 střely na zápas. Češi za 360 minut vstřelili jen dvě branky - proti Chorvatsku po dlouhém autu a následné sekvenci, pak po Slámově náběhu proti Španělsku. Hodnota očekávaných branek ze hry dosáhla jen na průměr 0,4 na zápas.

Nevýrazný byl i presink. Ačkoliv opět byl ovlivněný hrou v deseti proti Anglii v Edenu, přece jen průměr 19,9 pasů soupeře před pokusem o obranný zákrok je velmi vysoká hodnota. Češi napadali minimálně a ani z defenzivních zákroků nevyplývá, že by bránění bylo agresivní.

Jejich počet 62,3 na zápas odpovídá standardu, těch aktivních v poli (pokusů o zisk míče, vystihnutých přihrávek nebo faulů) navíc bylo jen 31. Jen devět týmů jich v probíhající Lize národů ukázalo méně. České bránění bylo tedy spíš o blokování střel a odvracení míče z vápna, kterých bylo 313 na zápas a národní tým v nich naopak vykazoval jedny z nejvyšších hodnot.

Ve druhém pracovním bloku s novým trenérem, jenž nastane v listopadu, jsou tím pádem oblasti, v nichž je třeba přidat, poměrně jasně dané.