Čtyřnásobní mistři světa hledají cestu zpět mezi elitu. Manciniho návrat Itálii okamžitý efekt nepřinesl

Na rozdíl od mistrovství světa není pro účast v Lize národů nutné se kvalifikovat, takže se týká i Itálie, na jejíž lavičku se po necelých třech letech vrátil Roberto Mancini (61). Squadru Azzurru dovedl k titulu na odloženém Euru 2020 a nyní ji bude chtít znovu pozvednout mezi nejlepší týmy Evropy. Na úvod obnoveného angažmá ho však čekal velmi těžký soupeř. Belgie byla jedním ze čtvrtfinalistů letošního světového šampionátu, přestože její "zlatá generace" už je minulostí. Na Stadio Olimpico v Římě jsme byli přímo u toho.

Italská reprezentace si na mundialu naposledy zahrála v roce 2014, kdy skončila třetí ve skupině s Kostarikou, Uruguayí a Anglií. Pro zemi, která nejprestižnější turnaj vyhrála celkem čtyřikrát a za nejúspěšnější Brazílií zaostává o jediný titul, jde o naprostou katastrofu. Vždyť v Rusku, Kataru nebo v USA, Kanadě a Mexiku se mimo jiné představily Island, Wales či Bosna a Hercegovina, která v baráži díky lépe zvládnutému penaltovému rozstřelu výběr z Apeninského poloostrova vyřadila.

Sám Roberto Mancini zažil vyřazení před Katarem, kdy jeho svěřenci v baráži proti Severní Makedonii inkasovali v nastaveném čase. Někdejší spoluhráč Pavla Nedvěda z Lazia pozvedl v první dekádě tohoto století Inter Milán a po šestnácti letech s ním získal mistrovský titul. Další prvenství slavil také v Anglii s Manchesterem City a později s katarským klubem Al-Sadd. Což o to, Itálie měla vždy kvalitní trenéry, aktuálně však řeší spíše kvalitu hráčského kádru.

Když v roce 2006 vyhrála mistrovství světa, táhli ji za titulem Fabio Cannavaro, Gianluigi Buffon, Alessandro Del Piero, Francesco Totti, Gianluca Zambrotta, Marco Materazzi, Luca Toni či Andrea Pirlo. Na "kontinentálním" Euru už v jejím kádru nebylo tolik výrazných jmen, přesto i méně známí hráči dokázali svou formu dokonale načasovat.

Z reprezentantů navíc čišela velká touha po vítězství, což nejlépe dokládá situace z penaltového rozstřelu ve finále na londýnském Wembley. Brankář Gianluigi Donnarumma byl natolik soustředěný, že po chycení Sakovy penalty si vůbec neuvědomil, že už může začít slavit. Série zápasů bez porážky, která pokračovala i po vítězném Euru, se nakonec zastavila na čísle 37. Tu až letos překonalo Španělsko.

Je možné něco podobného zopakovat? Určitě, ale i duel s Belgií ukázal, že se znovu bude muset sejít několik věcí najednou. V nominaci vedle několika prověřených hráčů najdeme celou řadu borců, kteří na seniorské reprezentační úrovni neodehráli ani deset utkání. V Itálii stále platí, že nastoupit v národním dresu je obrovská čest, takže se dalo očekávat, že se (téměř úplní) nováčci budou chtít předvést.

Z hráčů, kteří teprve sbírají zkušenosti, se během zápasu dostalo na trávník hned šest. Jmenovitě šlo o Diega Coppolu, Giorgia Scalviniho, Alessandra Romana, Issu Doumbiu, Nicola Cambiaghiho a Mohameda Ali Zomu. Ten jako jediný nepůsobí v nejvyšší soutěži, protože hraje 2. Bundesligu za Norimberk.

Zároveň jde o jednoho z deseti reprezentantů, kteří působí mimo Serii A. Při triumfu v roce 2006 tvořili kádr Squadry Azzurry výhradně hráči z Juventusu, Palerma, AS Řím, AC Milán, Fiorentiny, Lazia, Livorna, Udinese a Interu. O 15 let později byli v kádru vítězného týmu z Eura jen tři krajánci - dva tehdy oblékali dres PSG (Marco Verratti a Alessandro Florenzi) a jeden hájil barvy Chelsea (Emerson Palmieri).

Například Gennaro Gattuso při baráži o letošní mistrovství světa povolal pětici hráčů působících v zahraničí. Jeho nástupce tak v tomto směru laťku výrazně pozvedl, Italům to však k bodům proti Rudým ďáblům nestačilo. Domácí nebyli vysloveně horším týmem, měli míč častěji na kopačkách, jenže se nevyvarovali dvou fatálních chyb, které Mika Godts a Dodi Lukébakio dokázali potrestat.

Pochopitelně k velké nelibosti tifosi na proslulé tribuně Curva Nord, která na klubové úrovni patří fanouškům Lazia a nachází se hned vedle plotem odděleného sektoru pro hosty. K němu se po závěrečném hvizdu vydaly desítky rozzlobených italských příznivců. Naprostá většina z těch, kteří vážili cestu na stadion v severní části "Věčného města", pak nešetřila pískotem na adresu vlastních hráčů.

Ne že by si nedokázali vytvořit dobré šance ke skórování. Jen je nedokázali proměnit, což se přihodilo třeba i Norsku v duelu s Portugalskem. V některých momentech navíc působili fotbalisté v modrých dresech, jako by zaostávali za současnými trendy a spoléhali na herní prvky, které fungovaly spíše na začátku minulé dekády. Belgická defenziva si s nimi proto dokázala poměrně snadno poradit a Mark van Bommel si připsal vítězný debut na lavičce.

Donnarumma mezi třemi tyčemi nechal vzpomenout na svá lepší představení a ani u jednoho z gólů neměl šanci zasáhnout. Na opačné straně hřiště se ale jeho spoluhráčům nedařilo. Nepomohl ani příchod Davideho Frattesiho, jenž zažil výborný vstup do letošní sezony a skóroval ve třech po sobě jdoucích duelech. Spolu s trenérovým jmenovcem Gianlucou Mancinim (AS Řím) byl jediným hráčem, který vyběhl na trávník domácího stadionu, jelikož nastupuje za Lazio. Není divu, že se dočkal vřelého přijetí.

V Lize národů A neexistují jednoduché skupiny. V té italské se nacházejí také Francie a Turecko, které vede rodák z Kampánie Vincenzo Montella, takže o pikantní konfrontace nebude nouze. Italská reprezentace potřebuje znovu získat přízeň fotbalové veřejnosti, která touží po dalších úspěších a na další zklamání už není zvědavá. I proto zůstaly na stadionu tisíce volných míst. Díky jeho vynikající akustice a pověstné vášni italských fanoušků se však přesto podařilo vytvořit skvělou atmosféru.

"Myslím, že musíme zůstat klidní. Nesmíme se nechat nepříznivým výsledkem rozhodit. Belgie má pořád silný tým, který nám dělal problémy, ale herně jsme dokázali držet krok. Zápasy se skládají z jednotlivých epizod, které mohly průběh změnit. Ale Belgie si zasloužila vyhrát," řekl Roberto Mancini. Kvůli čtyřem zápasům během dvou týdnů chce podle vlastních slov určitě dát šanci také hráčům, kteří proti Belgii nenastoupili.