Závěrečný souhrn Copy América 2021
Letošní ročník Copy América se odehrál až do finále bez fanoušků a pro evropského diváka byl ve stínu mistrovství Evropy. Přesto jsme na turnaji mohli vidět skvělý fotbal s velkým množstvím gólů a zajímavých situací.
I přes hrozivé předpovědi před turnajem, že se Copa nemůže dohrát, nakonec až na Bolívii s Venezuelou Covid týmy povětšinou ušetřil. Počet nakažených se sice výrazně přehoupl přes 100 a Covidem zmítaná Brazílie si pořadatelstvím pravděpodobně zadělala na problémy, prezidenta Bolsonara však stejně nejspíš problémy Brazilců nijak zvlášť netrápí. Mnohem víc jej určitě zasáhl výsledek turnaje.
Vítězem se totiž popatnácté v historii stala Argentina, která tím vyrovnala rekord Uruguaye v počtu držených trofejí. Naopak Brazílie poprvé v historii nedokázala ovládnout domácí turnaj a její počet získaných titulů se tak stále drží na devíti. Nejvíce si vítězství musel užívat Lionel Messi, kterému se na velkém turnaji povedlo zvítězit na 10. pokus. Vítězstvím na Copě América se mu například podařilo předčit Pelého, který nikdy kontinentální turnaj nevyhrál. Nicméně objektivně je nutno s vykřičníkem dodat, že se jej účastnil pouze jednou v roce 1959 (v 18 letech), kde se stal navíc suverénně nejlepším střelcem!
Pojďme se nyní společně ohlédnout za působením jednotlivých týmů. Hodnocen bude celkový dojem mužstva na turnaji, jeho nejlepší hráč, nejslabší hráč a hráč, který na sebe upozornil případné zájemce. Týmy si projdeme hezky podle abecedy.
Argentina
Celkové hodnocení na turnaji - 10/10
Jakou jinou známku by si mohl zasloužit vítěz turnaje? Argentina sice nezvítězila v každém zápase, přesto celý turnaj vyzařovala vítěznou mentalitu a pro svou 15. trofej si došla zcela zaslouženě. Trenér Tite sice po zápase pobrekával, že Argentina hrála ve finále antifotbal a nechtěla si to s jeho Brazílií rozdat "na férovku", to však přesně svědčí o argentinské touze vyhrát a přesném plánu, jak toho dosáhnout. Brazílie totiž má v ofenzivě velkou sílu, nesvědčí jí však pevná obrana a tvrdá hra ve středu pole. Ve finále tak stačilo znechutit Neymarovi zápas a brazilská ofenziva byla rázem ani ne poloviční.
Vraťme se ale zpět před finále, jakou hrou se Argentina prezentovala. Jedním z klíčových bodů byly aktivní a agresivní nástupy do zápasů. Vždyť nejdéle Argentině trvalo prosadit se proti Ekvádoru, kterému vstřelila gól "až" ve 40. minutě. Ve 4 zápasech ze 7 navíc Argentina skórovala do 15. minuty. Argentina se většinu zápasů snažila kontrolovat hru a držet míč. Po vstřelení gólu se však sem tam objevila hlušší pasáž, kdy Argentinci pouze kontrolovali výsledek 1:0. Nevyplatilo se to však pouze proti Chile, s Kolumbií Argentina neudržela vedení spíš kvůli výraznému zlepšení soupeře. Právě defenzivní fáze zdobila mužstvo po celý turnaj. Nejlepším hráčem turnaje byl logicky zvolen Lionel Messi, obrovskou zásluhu na vítězství mají však také Cristian Romero, který roste v jednoho z nejlepších stoperů světa a Rodrigo De Paul, komplexní hráč se skvělou rozehrávkou a hladem po vítězství. Když už náhodou Argentinská obrana neodolala náporu soupeře, jistil ji zezadu fantastický Emiliano Martínez, zaslouženě zvolený nejlepším gólmanem turnaje. Ve finále pak rozhodla větší taktická vyspělost Argentiny, která dokázala labilní Brazilce znervóznět, rozčílit a nesoustředit se pořádně na hru. Scaloniho tým tak za turnaj bere zaslouženou desítku.
Nejlepší hráč: Lionel Messi
Lionel Messi byl vyhlášen po zásluze nejlepším hráčem celého turnaje, takže je logickou volbou i na tomto místě. Zlí jazykové často tvrdili, že Messi s reprezentací nikdy nic nevyhraje, jelikož je hra týmu na něm až příliš závislá. Někomu to tak mohlo připadat i letos, nebyla to však pravda. Samozřejmě, Messi tvořil, střílel góly a hrál zkrátka fantasticky. Obrovský rozdíl oproti minulým rokům však byl v tom, že měl pro koho hru tvořit a záložní řada byla schopná rozehrávat i bez Messiho, který tak nemusel sbíhat zbytečně hluboko do pole a byl přesně tam, kde je nejnebezpečnější. Nyní má Messi svůj vytoužený titul s Argentinou a pokud bude Scaloniho tým šlapat stejně i na MS, muselo by se s ním počítat opět na nejvyšší příčky.
Nejslabší hráč: Nicolás Otamendi
Vůči Otamendimu to není zdaleka tolik fér jako tomu bude u jiných týmů, přesto někdo do této rubriky zařazen být musel. Dostal se do ní zejména kvůli srovnání s fantastickým Romerem, který ho jednoduše ve všech ohledech zastínil. Otamendi každopádně neodehrál vůbec špatný turnaj, každopádně na něm už jde vidět ztráta rychlosti a občasných taktických nesmyslů se ani ve svých 33 letech zcela nezbavil. Na druhou stranu dokázal být občas nebezpečný i v soupeřově pokutovém území. Pokud ovšem na hřišti nebyl Romero, ve dvojici s Pezzellou byla argentinská defenzivní dominance ta tam. Nejlépe to bylo vidět v zápase s Kolumbií, kde kvůli slabšímu druhému poločasu Argentina mohla také skončit. Objektivně řečeno to ale byla stejně tak Pezzellova zásluha + zlepšený výkon Kolumbie. Myslím si však, že Otamendiho čas v reprezentaci už se naplnil. Důležité však je, že si zkušený stoper ze svého působení v reprezentaci přece jen odnese jednu velkou trofej.
Objev turnaje: Rodrigo De Paul
Mohl to být také Cristian Romero, přišlo mi však zbytečné dávat jako objev turnaje hráče, který se stal nejlepším obráncem Serie A za minulou sezónu. Rodrigo De Paul si každopádně svými výkony nejen na turnaji, ale také v dresu Udinese, vysloužil přestup do Atlética Madrid. De Paulova role v týmu zahrnovala výstavbu hry ze zálohy, čímž výrazně usnadňoval celou hru Messimu. Zároveň jde o hráče, který se nebojí zapnout jak dopředu, tak i dozadu. Svým náběhem do útoku pomohl konečně překonat obranu Ekvádoru, který Argentincům vzdoroval na turnaji nejdéle. Defenzivní schopnosti pak prokazoval celý turnaj a jejich vrcholem byla finálová destrukce soupeřovy zálohy. Rodrigo De Paul je zkrátka komplexním fotbalistou, na nějž se mohou fanoušci Atlética upřímně těšit.
Bolívie
Celkové hodnocení na turnaji - 3/10
Vystoupení Bolívie bylo do značné míry ovlivněno výskytem Covidu v týmu, což znemožnilo hrát ve většině zápasů na turnaji hlavní hvězdě Marcelu Martinsovi. Dalšími závažnými zásahy do sestavy byly absence křídelníka Henryho Vacy a stopera Luise Haquina. Bolívie tak evidentně cílila spíš na sbírání zkušeností pro mladé hráče, kteří by měli být její budoucností.
Vyčítat se tedy týmu trenéra Faríase mnoho nedá. Bolívie nedisponuje takovou hráčskou kvalitou jako její soupeři, nicméně přesto se prezentovala v důležitých zápasech docela pohledným kombinačním fotbalem. Vrcholným představením určitě byl zápas proti Chile, kde sice Bolívie prohrála 0:1, nebýt slabého zakončení, mohla zápas klidně vyhrát. Zpětně hodnoceno šlo o jeden z nejlepších zápasů na turnaji. Důležitým aspektem bolívijské hry byla výstavba hry od středních záložníků Justiniana a Ramira Vacy. Do spousty šancí se dostával také agilní křídelník Saavedra, schopný driblér a jediný střelec týmu na turnaji. Naopak velkou slabinou bylo zakončování akcí a vůbec pozice hrotového útočníka, neboť Gilbert Álvarez opravdu ani zdaleka nedosahuje Martinsových kvalit.
Nejlepší hráč: Erwin Saavedra
Stále teprve 25letý křídelník Clubu Bolívar si na turnaji udělal dobré jméno a dá se předpokládat jeho přestup do některé kvalitnější jihoamerické ligy. Saavedra umí obejít hráče v souboji jeden na jednoho, zakončit akci nebo poslat finální přihrávku. Výhodou je také jeho flexibilita. V reprezentaci obvykle hrává pravého záložníka či křídlo, není mu však cizí pozice pravého středního záložníka nebo pravého obránce. Ve středu zálohy víc vyniknou jeho kreativní schopnosti, jako obránce se naopak mění v klasického ofenzivního beka moderního střihu, snad jen s horší defenzivní složkou. Jeho vystoupení na turnaji nelze hodnotit jinak než velmi kladně. Kdykoliv bylo vidět, že mnozí spoluhráči už nestíhají tempo zápasu, Saavedra svými ofenzivními výpady stále zaměstnával soupeřovu obranu a dal tak na chvíli vydechnout přetížené obraně svého týmu.
Nejslabší hráč: Gilbert Álvarez
Nahradit historicky nejlepšího střelce národního týmu, na kterého všichni na turnaji spoléháte, je nejspíš nemožné. Přesně v této situaci se ocitl 29letý útočník týmu Jorge Wilstermann. Což o to, snaha se Álvarezovi upřít nedala, jeho kvalita však na mezinárodní úroveň zkrátka nestačí. Svědčí o tom celkem jasně i Álvarezův životopis, kdy se mimo domovskou Bolívii nikdy nedokázal plně prosadit, ačkoliv to zkoušel v Brazílii, Belgii nebo naposledy v Saúdské Arábii. Jediné, co tak byl schopen plnit, bylo vyčerpávat obranu soupeře bojem o míč. Do zakončení se však zpravidla nedostával a když nastoupil do hry Rodrigo Ramallo jako jeho náhradník, rázem bolívijská hra dostávala úplně jiné rozměry, ačkoliv Ramallo není klasický hrotový útočník. Pro Álvareze to zkrátka nebyl povedený turnaj.
Objev turnaje: Ramiro Vaca
Před turnajem se mluvilo spíš o jeho jmenovci Henrym, který si však nakonec kvůli Covidu příliš nezahrál. I kdyby však hrál častěji, s velkou pravděpodobností by jej však Ramiro stejně předčil. Čerstvě 22letý střední záložník byl totiž společně se Saavedrou a Justinianem jasně nejlepšími hráči v poli. Skvělý byl také gólman Carlos Lampe, ten už však většinou jen hasil chyby vlastní obrany, což často už ale nebylo ani v lidských silách. Pojďme ale zpět k Vacovi. Ten totiž ve středu zálohy Bolívie působil jako zjevení. Tvořil hru, střílel a celkově se podílel na většině ofenzivních akcí. A ta jeho technika... radost pohledět. Zejména proti zmíněnému Chile dokázal ve středu pole předčit i takové hráče jako Vidal nebo Aránguiz (toho dokonce jednou před vápnem solidně "vykoupal" a po kličce střílel jen těsně nad břevno). Samozřejmě slabší to bylo takticky v defenzivní fázi, což však byl většinou důsledek vysokého postavení Justiniana i Vacy, které měli ale zajišťovat jejich spoluhráči, oba záložníci se totiž často zapojovali do ofenzivního snažení. Obecně vzato Vaca předváděl takové výkony, že by mu slušel i přestup do Evropy. Bohužel však tým Bolívie stále zůstává mimo pozornost Evropanů a kvalita tamní ligy opravdu není na vysoké úrovni. Zároveň ale díky naprosto úděsnému stavu bolívijských hřišť liga vychovává hráče s velmi nadstandardní technikou zpracování a driblinku. Když totiž vedete míč po něčem, co připomíná ladem nechané pole, musíte mít dokonale sladěné pohyby nohou a míče.
Brazílie
Celkové hodnocení na turnaji - 9/10
Brazílie určitě nebude se stříbrnými medailemi spokojená a na šampionát nebude vzpomínat příliš v dobrém. Domácí prohry totiž bolí dvojnásob. Objektivně řečeno však je 2. místo zasloužené a nemusí být vnímáno čistě negativně. Brazilci totiž zkrátka narazili na mužstvo v lepší formě, které bylo lépe organizované. S takovým soupeřem není ostudou prohrát a pro příště je třeba se z porážky poučit.
Hra Brazílie byla založená na ofenzivě. Což o to, defenziva Brazílie zahrnovala velká jména a fungovala parádně, přesto Brazilci chtěli neustále střílet góly a soupeře porážet vyššími rozdíly než pragmatická Argentina. Suverénně nejlepším hráčem Brazílie byl Neymar, na kterém prakticky stála celá ofenziva. Právě závislost v ofenzivě na Neymarovi se ale stala Brazílii osudnou. Pokud nevymyslel něco on, spoluhráči se jen horko těžko dostávali do šancí. Po vzoru Argentiny by se tak Brazílii hodil do zálohy někdo jako De Paul. V záloze sice docela dobré výkony předváděl Lucas Paquetá, s vynikajícím De Paulem se to však nedá srovnat. V záložní řadě zkrátka chyběl klasický střední záložník, který by se staral o rozehrávku a Neymar by si hleděl hlavně útočení a posílání finálních přihrávek. Jinak víceméně Brazilcům není co vytknout. Obrana fungovala, proti ostatním soupeřům mimo Argentinu fungovala i ofenzivní fáze, jen Argentinci moc dobře dokázali využít potenciální slabiny Brazílie. Neymar tak stále čeká na svou první trofej s reprezentací. V roce 2019 totiž Brazílie vyhrála Copu América bez něj.
Nejlepší hráč: Neymar
Ne, že by nebylo o čem přemýšlet, protože třeba Marquinhos odehrál naprosto fantastický turnaj, přece jen však mnohem větší impakt na hru svého týmu měl Neymar. Ne vždy se na hřišti choval férově, spíš naopak, čistě z fotbalového hlediska je to však génius. Turnaj zakončil s bilancí 2+3, vytvořil však nepřeberné množství šancí svým spoluhráčům a kdyby měli lépe seřízená mířidla, těch asistencí by měl podstatně víc.
Velmi zajímavě se vyvíjí Neymarova bilance reprezentačních gólů. Těch má totiž momentálně na kontě 68 a k vyrovnání legendárního Pelého mu jich chybí už jen 9. Například Lionel Messi vstřelil 76 reprezentačních gólů, potřeboval na ně ale podstatně víc zápasů než Neymar. Momentálně má i lepší průměr vstřelených branek než Cristiano Ronaldo, i když jen velmi těsně. Navíc Neymar nedisponuje tím luxusem, aby mohl střílet góly jako na běžícím pásu například proti pobaltským reprezentacím (těm vstřelil Ronaldo 16 gólů). Sám jsem zvědavý, na jaký počet gólů to dokáže Neymar v reprezentaci dotáhnout. Zatím to vypadá, že stejně jako Ronaldo s věkem spíš zraje. Taková dlouhověkost jako u portugalské legendy se u něj však nejspíš čekat nedá.
Nejslabší hráč: Gabriel Jesus
Ne, že by hrál vyloženě špatně, přesto se však od Gabriela Jesuse očekávalo určitě víc. V úvahu připadal například ještě nevýrazný Fred. Ten však nemá v týmu roli, která by ho předurčovala k nějak výrazným výkonům. Momentem, po kterém jsem se rozhodl zařadit zde Jesuse, bylo vyloučení v zápase s Chile, které málem stálo Brazílii postup do semifinále. Chilané totiž v zápase hráli velmi dobře a poté měli více než 40 minut na to, aby využili početní výhodu. Naštěstí pro Brazílii však Jesusův zkrat Chilané nepotrestali.
Jesusovi každopádně turnaj opravdu nevyšel. Do značné míry za to však může jeho nasazování na pravé křídlo, na což není úplně zvyklý. Jeho bilance na turnaji je však na ofenzivního hráče velmi slabá: 4 zápasy, žádný gól a jen jediná asistence. Útočník Manchesteru City rozhodně v kariéře už zažil lepší chvíle.
Objev turnaje: Lucas Paquetá
Vybrat někoho z brazilského týmu, o kom by se dalo mluvit jako o objevu turnaje, je nemožné. Lucas Paquetá byl však asi nejpříjemnějším překvapením v brazilském dresu. Jelikož za Brazílii se prosadilo na turnaji hned 10 různých střelců, stal se společně s Neymarem nejlepším střelcem týmu, na což mu stačily 2 góly. Oba góly však byly vítězné a vstřelil je ve vyřazovacích bojích, což jejich cenu násobí. I herně patřil Paquetá k tomu lepšímu. Casemiro čistil výborně střed pole a Fred měl za úkol nenápadné posouvání míče směrem dopředu, na Paquetovi tak byla podpora ofenzivy. Kromě Neymara byl prakticky jediným Brazilcem, který se snažil o nápadité přihrávky a Neymarovi trochu usnadňoval nelehkou roli. Richarlison měl totiž za úkol vysloveně finální fázi a zakončování, Gabriel Jesus pak byl na pravém křídle poměrně utopený. Ani Jesusův náhradník Everton nepřinesl do hry žádné zvláštní oživení. Díky svým dobrým výkonům by se tak Paquetá mohl velmi rychle stěhovat z Lyonu za lukrativnějším angažmá.
Ekvádor
Celkové hodnocení na turnaji - 5/10
Ekvádor hrál sice pohledný fotbal, díky kterému jsme mohli vidět spoustu gólů, jeho fanoušci si však museli rvát vlasy. Vypadalo to jako totální fotbal, avšak jen totálně do útoku. Do obrany se většinou záložníkům Ekvádoru moc nechtělo a mezi záložní a obrannou řadou tak vznikaly obrovské díry, které logicky končily velkým počtem gólů v ekvádorské síti. Za vinu by se to dalo klást zejména dvojici středních záložníků Méndez - Caicedo. Hlavně Méndez jako defenzivnější z dvojice rozhodně není žádný taktik, jeho defenzivní práce spočívá v agresivním napadání soupeře, z čehož sice pramení docela dost zisků míče, zároveň však za sebou nechává spoustu prostoru, který technicky velmi schopní soupeři dokáží využívat. Zápas s Peru pak vypadal v podání ekvádorské defenzivy jako hra party dětí na sídlištním plácku. V případě remízy, ke které se schylovalo, stále Ekvádor držel lepší umístění v tabulce než přímý konkurent v boji o postup - Venezuela. Pokud by totiž prohráli, Venezuela by rázem získala nejspíš rozhodující výhodu, neboť Ekvádor by musel s největší pravděpodobností porazit Brazílii. Ekvádorci se však rozhodli, že berou výhru nebo nic a začali ve velkém počtu okupovat pokutové území soupeře a na návrat do defenzivy zcela rezignovali. Přežili tak asi 4 přečíslení, kdy chudáci stopeři, gólman Galíndez a neúnavný Ángelo Preciado, který jediný na návraty nerezignoval, čelili 4 a více Peruáncům. Naštěstí pro ně je opravdu přežili.
Od tristní defenzivy se tedy přesuneme k ofenzivní fázi, která fungovala podstatně lépe. Ekvádorští fotbalisté se snažili často držet míč a kombinačně přehrát své soupeře, což se jim zpravidla dařilo. Ve dvou zápasech sice vyšli gólově naprázdno, to však bylo dáno spíš neschopností proměnit své šance, než že by si je nebyli schopní vytvořit. Zejména v zápase s Argentinou si Enner Valencia může doteď drbat hlavu, jak to, že neproměnil alespoň jednu ze svých gólových šancí. Pokud však turnaj bereme z pohledu, že hlavním cílem Alfarova výběru bylo sbírání zkušeností pro mladé nadějné hráče, pak byl turnaj docela povedený. Větší porci minut totiž dostávali Gonzalo Plata, Leonardo Campana, Jhegson Méndez, Moisés Caicedo, Ángelo Preciado, Pervis Estupiñán, Diego Palacios a Piero Hincapié, všechno hráči ročníku 1997 a mladší. Na příští Copě totiž bude Ekvádor domácím týmem a fanoušci budou očekávat konečně první medailové umístění v historii.
Nejlepší hráč: Ayrton Preciado
Ne, že by Ayrton Preciado předváděl z pozice levého záložníka nějaké krásné kličky, přihrával spoluhráčům do několika šancí za zápas nebo se sám často do šancí dostával. Preciado byl však společně se svým jmenovcem Ángelem jediným opravdu poctivě hrajícím fotbalistou svého týmu. K tomu připočtěme dva góly ze standardních situací, a to na nejlepšího hráče Ekvádoru stačí. Ayrton Preciado často jako na papíře ofenzivnější z dua levých krajních hráčů ani útočit nemusel, naopak musel zajišťovat zběsilého Estupiñána. Když už se rozhodli zaútočit oba a míč přitom ztratili, nastával pro Ekvádor často v obraně velký problém. Ayrton Preciado však takticky zpravidla obstál a nikdo mu nemůže vyčítat, že chce z pozice ofenzivního hráče útočit. Přesto však vystoupení individuálně nesmírně talentovaného týmu vzbudilo spíš rozpaky.
Nejslabší hráč: Pervis Estupiñán
Tady by se se mnou spousta Jihoameričanů neshodla, protože Estupiñán byl zařazen i do ideální 11 šampionátu. Osobně však nechápu proč, protože individuální technika z vás ještě nedělá dobrého fotbalistu. Výkony levého obránce Ekvádoru byly spíš zklamáním, než že by byly vyloženě slabinou týmu, přesto od takového hráče prostě čekáte mnohem víc. Obránce Villarrealu disponuje výbornou kopací technikou a jeho centry jsou často velice přesné. Na turnaji si však připsal jedinou asistenci a jeho obranná činnost byla prachbídná. Estupiñán doslova létal po hřišti a všude ho bylo plno, bohužel často ho bylo plno v prostorech, kde jako levý obránce neměl co dělat a návrat do obrany už byl nemožný. Celkově defenziva Ekvádoru, speciálně v zápase proti Peru, málem donutila mé oči vypadnout z důlků. Střední záložníci se nijak zvlášť do obrany nehnali, Estupiñán se místy vracet ani nesnažil a situaci tak museli zachraňovat stopeři a neúnavný pravý bek Ángelo Preciado. Pokud chce takové výkony Estupiñán předvádět i nadále, velmi rychle ho ze sestavy vytlačí ještě o rok mladší Diego Palacios z nejlepšího týmu (a možná jediného opravdu kvalitního týmu) MLS Los Angeles FC.
Objev turnaje: Piero Hincapié
Že Ekvádor momentálně asi nejlépe pracuje s mládeží v Jižní Americe, jsem psal už několikrát. Piero Hincapié, stoper narozený na začátku roku 2002, je toho dalším důkazem. Samozřejmě v tomto věku ještě nemůže být takticky vyspělým stoperem, který nedělá žádné chyby, jeho velkou předností je však skvělá technická vybavenost, které si nešlo nevšimnout. Hincapié se nebál vyvážet míč na soupeřovu polovinu, ani vzít na sebe odpovědnost s rozehrávkou. Logicky taky pár přihrávek zbytečně zkazil, odvaha a snaha hrát se v tomto věku však počítá. Velmi brzy tak pravděpodobně opustí argentinské Talleres, aby se vydal na evropské angažmá. Doufejme, že se mu bude v kariéře dařit. Mnoho ekvádorských stoperů se totiž v Evropě v historii neprosadilo.
Chile
Celkové hodnocení na turnaji - 6/10
Jak Chile dobře začalo, tak špatně skončilo. Ve čtvrtfinále s Brazílií si sice vedlo velmi dobře a místy dokázalo silné Brazilce dokonce přehrávat, na postup to však nestačilo. Na vině neúspěchu je přitom hlavně zápas s Paraguayí, jelikož do té doby mělo Chile skupinu rozehranou velmi dobře. Na týmu však byla po incidentu Vidala a Medela patrná změna k horšímu, z čehož se Chile už nedokázalo dostat.
Chilský herní systém každopádně většinou baví. Hra je založena na agresivním napadání, bojovnosti a rychlém přechodu do útoku. Klíčový je pro Chile zejména výkon záložní řady. Tvorbu hry měl na starosti Charles Aránguiz, který se se svou rolí popasoval velice dobře. Také Erick Pulgar na pozici defenzivního záložníka prožil povedený turnaj. Nejhorší formu z tria středopolařů však měla paradoxně největší hvězda týmu Arturo Vidal. Příjemným překvapením byly naopak výkony Eduarda Vargase. I když je otázkou, jestli se to dá považovat za překvapení. Dalším důležitým aspektem chilské hry je aktivní podpora ofenzivy ze strany beků. Jak Mauricio Isla napravo, tak Eugenio Mena nalevo hráli skvěle. Mauricio Isla se dokonce dostal do ideální sestavy šampionátu. Problémem však je, že téměř všichni klíčoví hráči už mají dost přes 30 let (Bravo, Isla, Mena, Medel, Vidal, Aránguiz, Sánchez). Kvalifikaci na MS 2022 ještě určitě zvládnou dokončit, po roce 2022 však nejspíš bude muset konečně přijít omlazující kůra. Bohužel příliš mnoho kvalitních mladých hráčů se zatím neukázalo.
Nejlepší hráč: Eduardo Vargas
Eduardo Vargas vždycky platil za méně kvalitního sekundanta Alexise Sáncheze. V reprezentaci však nasázel už úctyhodných 40 gólů a na Copě América se momentálně nachází na děleném 5. místě nejlepších střelců historie, kdy mu na vyrovnání 1. místa stačí 3 góly. To se ještě teoreticky dá v roce 2024 v Ekvádoru stihnout, protože Vargasovi v té době bude 34 let. To není pro útočníka jeho kvalit ještě čas myslet na důchod, zvlášť když máte na dosah takový rekord.
Vargas každopádně odehrál skvělý turnaj. Využíval často Aránguizovy schopnosti poslat dokonalý centr za obranu a zhruba z prostoru mezi levým stoperem a levým bekem se dostával do šancí. Turnaj zakončil s bilancí 2+1. Ačkoliv neměl k dispozici svého tradičního kolegu Sáncheze kvůli zranění, výborně spolupracoval s objevem turnaje, anglickým rodákem Breretonem. Je škoda, že proti Brazílii nedokázal gólově zakončit svůj krásný individuální průnik, při kterém doslova potupil legendárního Thiaga Silvu. Zápas by se pravděpodobně vyvíjel jinak. Jenže na kdyby se nehraje a Vargas a celé Chile tak museli zkousnout konec ve čtvrtfinále.
Nejslabší hráč: Arturo Vidal
Možná jsem teď vůči chilské legendě nespravedlivý, ale opravdu jsem čekal od Vidala mnohem víc. Na hřišti z něj vyzařovala podrážděnost a nebyl tím klasickým Vidalem se strhujícím tempem, který burcuje své spoluhráče k vítězství. Na letošní Copě nebyl ani příliš viditelný v ofenzivě a v defenzivě už taky působil jistěji. Vlastní gól proti Uruguayi bych mu přitom nijak zvlášť nezazlíval, protože mu předcházel celkem jasný faul Suáreze, který však VAR nechal projít jako čistý zákrok. Od chvíle, kdy se na Chile snesla kritika kvůli Vidalově hloupému pozvání barbera na hotel do izolace, však přestal tým fungovat jako v prvních dvou zápasech. Právě změna nálady týmu jde z velké části za Vidalem (a za Garym Medelem). Uvidíme, zda se podaří Chilanům probojovat na MS 2022. Pokud ne, pravděpodobně byla nepovedená Copa Vidalovým posledním představením na velkém turnaji.
Objev turnaje: Ben Brereton
Než začal reprezentovat Chile, tak se přiznám, že jsem o Benu Breretonovi (nebo Brereton Díazovi, jak má napsáno na dresu) nikdy neslyšel. Usměvavý 22letý vousáč z anglického druholigového Blackburnu však na sebe opravdu výrazně upozornil. Perličkou je, že si jej prý chilští fanoušci všimli při hraní známého Football Manageru a na sociálních médiích tlačili tamní fotbalový svaz k vyzkoušení Breretona v národním týmu. Pokud je to pravda, byl to prozíravý tah. Proti Bolívii gólem rozhodl a na celém turnaji dával obranám soupeřů pořádně zabrat. Bylo sice vidět, že v individuální technice oproti Jihoameričanům docela zaostává, vůbec to však nevadilo. Jelikož Chile vyznává spíš "evropský" bojovný styl fotbalu, Brereton do týmu perfektně zapadl. Jeho dravost v pokutovém území a dobrý výběr místa dávaly zcela zapomenout na trochu slabší techniku. Tak ještě vylepšit zakončení, Bene, a hurá z Blackburnu do lepšího týmu. Předpoklady pro to určitě má, v roce 2017 vyhrál korunu krále střelců na mistrovství Evropy do 19 let ještě v dresu Anglie.
Kolumbie
Celkové hodnocení na turnaji - 7/10
Nekoukalo se na to místy dobře, ale úspěch to slavilo. Tak by se dala shrnout hra Kolumbie. Stejně jako Chile hraje Kolumbie velmi fyzickým stylem, oproti Chile však také mnohem víc defenzivním a destruktivním. Dáno to však bylo zejména absencí Jamese Rodrígueze, na kterém zpravidla stojí a padá celá ofenziva týmu. Trenér Reinaldo Rueda tak musel přijít s alternativním plánem, který se ukázal jako správný. Kolumbie totiž disponuje dvěma nadstandardními stopery Sánchezem a Minou, velmi kvalitním defenzivním záložníkem Barriosem a zároveň běhavými krajními hráči, kteří jsou schopní vymyslet a zakončit protiútok. Ve vyřazovacích bojích to měla Kolumbie ještě ztížené absencí box-to-box záložníka Uribeho, i s tím si však dokázala poradit. Kolumbijská ofenziva byla první polovinu turnaje extrémně čitelná a zahrnovala zejména centry z křídel a nic moc jiného. Rytmus kolumbijské ofenzivy však dokázal měnit levý křídelník Luis Díaz.
Nejlepší hráč: Luis Díaz
Ve všech oficiálních statistikách uvidíte na místě nejlepšího střelce turnaje Lionela Messiho. Podle objektivních kritérií však nejlepším střelcem letošní Copy América nebyla argentinská legenda, ale šikovný 24letý levý křídelník Porta Luis Díaz. Ten totiž na své 4 góly potřeboval o 2 zápasy méně než Messi.
Když svou důvěru trenér Reinaldo Rueda konečně definitivně vložil právě v Díaze, bylo to asi jeho nejlepší rozhodnutí na turnaji. Čitelná a jednoduše hrající Kolumbie totiž najednou měla na hřišti hráče, který měl sebevědomí na neočekávané kličky, střely z dálky nebo prostě jen dravý náběh do pokutového území a jednoduché zakončení. Než totiž dostal Díaz definitivně důvěru, hra Kolumbie se omezovala jen na centry z křídelního prostoru do vápna na Zapatu nebo Borju. Proti Argentině Díaz trhal obranu soupeře tak, jako se to nepodařilo žádnému jinému soupeři na turnaji (ačkoliv tedy měl to snazší, jelikož nehrál Cristian Romero). Germán Pezzella se možná ještě dlouhou dobu bude červenat, když uvidí záznam Díazova vyrovnávacího gólu. Zápas o 3. místo pak byl opět Díazovým koncertem. Střela do šibenice v poslední minutě nastaveného času, která rozhodla o bronzových medailích, pak byla stylovou codou.
Nejslabší hráč: Luis Muriel
Ani jednomu z útočníků Atalanty se turnaj nijak zvlášť nepovedl, Luis Muriel však oproti Zapatovi vlastně ani nic nepředvedl. Tedy, jeden moment by se přece jen našel, a to sklepnutí pro Díaze, který rozhodl zápas o 3. místo, to však byla spíš zásluha Díazovy střely než Murielova zásluha. I v italské lize má Muriel pověst náladového útočníka, který se v klíčových momentech téměř neprosazuje. Na letošní Copě se však Muriel neprosadil ani proti slabším soupeřům ve chvíli, kdy nemusel být ve stresu kvůli výsledku. Kolumbie si totiž postup zajistila poměrně brzy. Celkově Murielova reprezentační bilance budí rozpaky. Ve 42 zápasech totiž vstřelil pouhých 8 gólů a lepší gólový průměr má i stoper Yerry Mina. Murielovi to zkrátka v reprezentaci nejde a nejsem si jistý, jestli tuto nálepku někdy dokáže ze sebe strhnout. Jen pro zajímavost, jeho spoluhráč a bombarďák z Atalanty Duván Zapata má reprezentační bilanci ještě horší. Ve 29 zápasech dal pouhé 4 góly.
Objev turnaje: Miguel Borja
Největším objevem byl samozřejmě Luis Díaz, ten však byl rovněž nejlepším hráčem týmu a hraje už na renomované evropské adrese. To Miguel Borja z domácího týmu CD Junior (působí zde na hostování z Palmeiras) byl opravdu příjemným překvapením. Málokdo čekal, že dostane v některých zápasech přednost před hvězdnými Murielem a Zapatou, zvlášť když na svou šanci čekali třeba Santos Borré z River Plate (nově hráčem německého Eintrachtu) nebo šutér Morelos z Rangers. Miguel Borja však ze všech kolumbijských útočníků působil suverénně nejlépe. Paradoxně byl také jediným kolumbijským útočníkem, který se dokázal prosadit, i když pouze z penalty. Je však spravedlivé dodat, že si penaltu také sám vybojoval. Uvidíme, zda se Borja prosadí v momentálně nejlepším jihoamerickém klubu nebo se bude po povedeném turnaji stěhovat do Evropy.
Paraguay
Celkové hodnocení na turnaji - 6/10
Paraguay je podceňovaným týmem, který však působí nesmírně sympaticky a opravdu bych mu přál postup na MS 2022, kde si myslím, že klidně svou nenápadnou týmovou hrou můžou dojít klidně až např. do čtvrtfinále. Po konci legend jako Cabañas, Santa Cruz nebo Óscar Cardozo sice chybí Paraguayi nějaký výraznější výsledek, pod trenérem Eduardem Berizzem však tým dostal jasnou tvář, předvádí na jihoamerické poměry takticky dokonalý fotbal a k úspěchu chyběla dvakrát po sobě jen větší kvalita v penaltovém rozstřelu. Před dvěma lety ve čtvrtfinále nedokázala na penalty překonat Brazílii, letos jí stopku vystavilo Peru, a to i přesto, že zkušený gólman Silva dokázal 2 penalty z 5 chytit.
Jak už jsem zmínil, hra Paraguaye nestojí na individuálních výkonech, nýbrž na skvělé souhře celého týmu a boji jeden za druhého. Zní to jako klišé, ale v případě Paraguayců to opravdu platí. Individuální kvalita hráčů Paraguaye není taková, aby se mohli rovnat třeba Brazílii nebo Argentině, poctivě pracující defenziva a neustále strašení soupeře z protiútoků však mnohdy nese své ovoce. Jediným v Evropě opravdu známým fotbalistou je Miguel Almirón z Newcastlu, v národním dresu však většinou nijak zvlášť nevyčnívá. Nejvýraznější postavou týmu je tak jasně stoper a kapitán Gustavo Gómez, který už svou hřmotnou postavou budí respekt u soupeřů. Schválně jsem napsal kapitán, jelikož Gómez opravdu skvěle organizuje defenzivní blok Paraguaye a burcuje svůj tým ke stále lepšímu výkonu. Na turnaji si však neodpustil několik zásadních chyb a v zápase s Peru byl kontroverzně vyloučen, tudíž jsem nejlepším hráčem zvolil jiného z jeho spoluhráčů.
Nejlepší hráč: Miguel Almirón
Tím spoluhráčem je už zmíněný Almirón z Newcastlu. Paraguay nemá v kádru žádného spolehlivého kreativního hráče, spoustu šancí však dokáže vytvořit technik Almirón potažením míče po křídle. Na turnaji sice zaznamenal jen 1 gól a 1 asistenci, žádný z jeho spoluhráčů však nedokázal zaměstnávat soupeřova obranu tak spolehlivě jako on. Bohužel ve závěrečném zápase skupiny, ve kterém už měla Paraguay jistotu postupu, si Almirón poranil stehenní sval a turnaj pro něj předčasně skončil.
Nejslabší hráč: Santiago Arzamendia
Hodnotit individuální výkony Paraguayců je vážně složité, což se také projevuje na délce hodnocení. Levý bek Santiago Arzamendia neodehrál nijak špatný turnaj. Své defenzivní úkoly si plnil spolehlivě, problém však byl spíš při ofenzivních úkolech. Ofenzivu zdaleka nepodporoval tak často, jak by mohl. Člověk se zkrátka nedokáže ubránit srovnání s momentálně zraněným Blásem Riverosem, který ofenzivu zvládá podporovat častěji, aniž by to mělo vliv na kvalitu defenzivní činnosti. Arzamendia je však stále mladým hráčem a možná je to pouze otázkou zkušeností a nabrání sebevědomí.
Objev turnaje: David Martínez
Naprostý nováček na reprezentační scéně vůbec nezklamal, právě naopak. Rodák z Argentiny, jehož rodiče jsou však oba Paraguayci, si na turnaji odbyl premiéru v národním týmu. Ačkoliv je to primárně střední obránce, díky rychlosti a technické kvalitě jej využíval trenér Berizzo jako krajního beka/krajního stopera v závislosti na vývoji zápasu. Z obou postů však často podporoval útok. Jeho centry sice často nebyly z nejpřesnějších, krátké přihrávky naopak vycházely. Z pozice obránce však v dokázal vytvořit několik šancí a také se dostával do zakončení (proti Peru dokonce do 3). Proti Uruguayi také měl na noze vyrovnání v závěru zápasu, bohužel však minul. Negativně se také zapsal v rozhodujícím penaltovém rozstřelu, když přestřelil Galleseho branku. Stále má tak co vylepšovat, každopádně potenciál ukázal velký.
Peru
Celkové hodnocení na turnaji - 6/10
Tým trenéra Ricarda Garecy útočil na svou 4. medaili z posledních 5 šampionátů, nakonec se ale musel spokojit se 4. místem. Hra Peru je založena podobně jako chilská nebo kolumbijská na velmi atletickém stylu s rychlým přechodem do útoku. K tomu pomáhá zpravidla velmi dobrý nahrávač na dálku Yoshimar Yotún, kterého i letošní Copa zastihla v dobré formě. Naopak ale defenziva Peru nebyla ani zdaleka tak pevná jako obvykle, k čemuž napomohla jak slabá forma stoperů, tak i rozpačité výkony defenzivního záložníka Tapii. Ten sice po většinu času v zápasech odváděl dobrý výkon, zpravidla ale každý zápas vytvořil alespoň jednu větší či menší chybu, která skončila gólem nebo velkou šancí. Naopak konečně se po delší době v reprezentaci probral kreativní ofenzivní záložník Cueva, který vytvářel pro své spoluhráče dobré příležitosti, ačkoliv se sám nedokázal prosadit. Ke zlepšenému výkonu mu nejspíš pomohl Sergio Peña z levého křídla, který je také schopen poslat finální přihrávku a kombinace se tak zkvalitnila. O konci pod medailovými příčkami tak pravděpodobně rozhodl úzký kádr Peru, jelikož hráči z lavičky až na několik výjimek nebyli schopni nahradit kvalitu hráčů ze základní sestavy. Poměrně dost tradičních reprezentantů totiž muselo odmítnout účast kvůli zranění.
Nejlepší hráč: Gianluca Lapadula
Tady jsem měl těžkou volbu mezi Lapadulou a středním záložníkem Yoshimarem Yotúnem, který se dostal i mezi nejlepší 11 turnaje. Byl to však právě Lapadula, který svou bojovností dal vzpomenout na legendárního Paola Guerrera, jemuž se svým herním stylem blíží. Ač rodilý Ital, je díky své peruánské matce způsobilý reprezentovat Peru. Nyní si peruánský svaz může mnout ruce, že se jim angažování Lapaduly podařilo. Dokáže podržet míč sám na soupeřově polovině, rozehrát jej, sám přejít přes obránce i vstřelit gól. Se 3 góly byl na děleném 3. místě v tabulce střelců a k tomu přidal také jednu asistenci. Díky svému pohybu také dokáže vytvořit prostor pro své spoluhráče a vybojuje spoustu faulů na svou osobu. I když podle mého názoru nespravedlivě, se na něm vykartoval paraguayský kapitán Gómez ve čtvrtfinále. Uvidíme ale, jak dlouho dokáže svou excelentní výkonnost v reprezentaci udržet. Přece jen je Lapadulovi už 31 let a téměř celý život strávil v Itálii. Uvidíme, zda bude mít motivaci reprezentovat vlast své matky tak dlouho jako třeba zmíněný Guerrero.
Nejslabší hráč: Luis Abram
Měl být jasně stoperem číslo 1, ale už v kvalifikaci na MS nepředváděl Luis Abram takové výkony, na jaké byl trenér Gareca zvyklý. Když pak v prvním zápase dostalo Peru od Brazílie 4 góly, poroučel se 25letý stoper na lavičku a na turnaji zasáhl už jen do jednoho zápasu, když se proti Venezuele zranil Alexander Callens. Jelikož mu v argentinském týmu Vélez Sarsfield vypršela smlouva, je od začátku července navíc bez angažmá. Nemyslím si, že by měl být pro Abrama problém sehnat nové angažmá, na přesun do kvalitní evropské ligy ale nejspíš po nepovedeném období teď může zapomenout.
Objev turnaje: Raziel García
Tak tady je opravdu velmi těžké někoho vybrat, protože Peru spoléhá především na zkušené borce a pro mladíky letos nebylo místo. I Razielu Garcíovi je už 27 let, stále však hraje jen v domácí lize za tým Cienciano. Při nemnoha příležitostech, které na turnaji dostal, ale prokázal, že je schopným ofenzivním fotbalistou. Pokaždé po svém příchodu na hřiště hru dokázal rozhýbat, dostat se i k zakončení (zpravidla z dálky) a po rozehrávce rohového kopu proti Kolumbii v zápase o 3. místo si dokonce připsal asistenci na vyrovnávací gól. Otázkou je, jestli o hráče, který zatím až do 27 let kariéru trávil v domácí lize, bude na kontinentu (či v Evropě) zájem. Svou kopací technikou by nejeden tým dokázal obohatit.
Uruguay
Celkové hodnocení na turnaji - 5/10
Je to škoda, ale že Uruguay neprošla ani přes čtvrtfinále, není až tak překvapivé. Ačkoliv tým disponuje nepřeberným množstvím špičkových fotbalistů, souhra vážně skřípe. O uruguayském systému výchovy mládeže, kdy prakticky každý juniorský tým v zemi hraje v rozestavení 4-3-3 a je kladen důraz na individuální techniku i souhru zároveň, už jsem psal. Trenér Tabárez taky za své "Proceso" obdržel nejvyšší možné vyznamenání od FIFA - Řád za zásluhy. Je tudíž zvláštní, že sám se mnohdy svého systému nedrží a se seniorskou reprezentací sází na rozestavení 4-4-2. Přitom právě systém se 3 záložníky, kde jeden bude tvořit hru, je pro současný tým Uruguaye jako dělaný. Jako by však Tabárez zkrátka nechtěl rozdělovat legendární dvojici Cavani - Suárez. Uvidíme, jestli bude geniální teoretik pokračovat u národního týmu i nadále. Trápí jej totiž Guillain-Barrého syndrom, který mu ztěžuje pohyb. Pokud však uruguayský nezmar bude nadále národní tým trénovat, dá se očekávat, že se opět navrátí k systému, který už dříve fungoval. V osobách Facunda Torrese, Briana Rodrígueze nebo Diega Rossiho má totiž nadějné vynikající křídelníky, Federico Valverde zase může zastat post kreativního záložníka a na hrotu můžou ještě nějakou dobu hrát Cavani či Suárez, případně mladší Maxi Gómez.
Nejlepší hráč: Nahitan Nández
Je to velký paradox, že v týmu, kde hrají Valverde, Bentancur, Suárez, Cavani nebo Giménez, byl nejlepším hráčem bojovník a univerzál z Cagliari Nahitan Nández. Kde bylo potřeba, tam Tabárez Nándeze nasadil, a ten pokaždé zápas odjezdil absolutně na maximum a své spoluhráče tak donutil rozhýbat jinak zcela statickou hru. Ač se nejlépe cítí jako box-to-box záložník, převážně v reprezentaci operuje na pravém kraji zálohy nebo obrany. Nández je klasickým univerzálem, který umí od všeho trochu (v tomto případě od všeho hodně). Finální fázi ale přenechává na jiných, rozhodně to totiž není střelec. Pokud ale chce Uruguay zavzpomínat na staré úspěšné časy, potřebovala by nakazit Nándezovou bojovností i zbytek sestavy.
Nejslabší hráč: Lucas Torreira
Kdybyste Lucase Torreiru neviděli napsaného v oficiálním zápise o utkání, patrně byste si ani nevšimli, že se na hřišti pohyboval. Však taky na turnaji po prvním zápase, ze kterého byl stažen po 64. minutách, odehrál už jen dalších 25 minut za dva zápasy. Celkově si tedy na turnaji připsal jen 89 minut, žádný gól ani asistenci, zato spoustu krátkých přihrávek na stojící spoluhráče na kraji hřiště, případně dozadu. Také si nepřipsal ani jednu střelu, ačkoliv má jinak docela solidní ránu z dálky. Zkrátka o Torreirovi toho ani moc není co napsat. Do historie turnaje se zapsal vážně jen svou účastí.
Objev turnaje: Facundo Torres
Teprve 21letý hráč legendárního (samozřejmě na kontinentu) Peñarolu na sebe upozornil opravdu výrazně. V hledáčku evropských velkoklubů byl už před Copou, teď se však dá očekávat, že už některý z nich spřádá konkrétní plány na jeho získání. Suáreze a Cavaniho zcela zastínil, vytvořil pro spoluhráče několik šancí a na jeho kopací techniku a přehled v jeho věku je radost pohledět. V prvním zápase proti Argentině to ještě nebylo ono, navíc Argentina celou Uruguay ze hry naprosto vymazala, od zápasu s Chile už však zářil. Z lavičky vždy přinesl pohyb, dravost a kvalitu. Vyrovnávací gól proti Chile padl po jím zahraném rohovém kopu, předtím málem sám gól vstřelil, proti byl ale skvělým zákrokem Bravo. Bolívii pak po svém nástupu na hřiště doslova ničil, připsal si asistenci, dvě další vytvořené gólovky, ale bohužel také 3 spálené šance, takže na svůj premiérový gól teprve čeká. I proti Paraguayi si připsal z lavičky jednu vytvořenou šanci, bohužel ve čtvrtfinále mu nesedl takticky svázaný zápas (ostatně nesedl snad nikomu včetně diváků) a uruguayská pouť turnajem tak skončila.
Venezuela
Celkové hodnocení na turnaji - 2/10
Venezuela byla před turnajem pasována spíš na outsidera skupiny B. Zcela jasným outsiderem se však stala poté, co muselo být povoláno 15 nových reprezentantů z důvodu výskytu Covidu v týmu. Vesměs šlo o hráče z domácí ligy, která patří mezi nejslabší na kontinentu, navíc téměř žádný z hráčů neměl zkušenosti s reprezentační scénou. Z toho důvodu je hodnocení Venezuely poměrně zkreslené. Těžko vyčítat takovým hráčům, že nestíhali tempo svých soupeřů a spoléhali opravdu na urputnou defenzivu s jen občasnou snahou o útočení. Přesto tento nekoukatelný fotbal stačil na 2 body ve skupině, když proti Kolumbii zářil gólman Faríñez a proti Ekvádoru proměnila Venezuela obě dvě své šance v zápase. V závěrečném zápase skupiny proti Peru, kde se Venezuela mohla v případě výhry kvalifikovat dokonce z 2. místa ve skupině, už měla k dispozici většinu svého původního kádru. Hra sice byla o něco ofenzivnější, opět jsme však měli možnost sledovat jen klasickou "peseirovskou" hru na náhodu bez systému a nějakých automatismů v ofenzivě. Venezuela tak zaslouženě skončila už ve skupině.
Nejlepší hráč: Wuilker Faríñez
Ve francouzském Lens se sice neprosadil, své kvality však v kolumbijské lize a v reprezentaci ukázal už dostatečně. Faríñez měří pouze 181 cm a jeho předností rozhodně nejsou výběhy na centry, nijak zvlášť nevyniká ani poziční hrou. Přesto dokáže pochytat některé naprosto jasné góly, a to díky svým až nadlidským reflexům a neuvěřitelně rychlému návratu do gólmanského postoje. Schválně si najděte na internetu nějaké video s Faríñezovými nejlepšími zákroky, budete koukat. K jeho přednostem také patří slušná hra nohama. Co se však v oněch videích určitě neobjeví, jsou jeho občasné kiksy při střelách z dálky nebo při snaze o zachycení centru. Faríñez je zkrátka gólman ze staré jihoamerické školy, dokonalý na čáře, avšak s nekonzistentními výkony. Jeho styl je v dnešní době dost neortodoxní, stále je mu však jen 23 let, takže se dá očekávat ještě výrazné zklidnění při zákrocích a zlepšení poziční hry. Na letošní Copě každopádně získala Venezuela 2 body téměř výhradně jeho zásluhou.
Nejslabší hráč: Yohan Cumana
Levý obránce týmu Deportivo La Guaira byl stejně jako velká část jeho spoluhráčů pouze nouzovou variantou, ani v jednom zápase však nijak nepřesvědčil, že by se měl ještě někdy v nominaci objevit. Hned v zápase s Brazílií šly dva góly přímo přes něj, podpora útoku ve všech zápasech byla prakticky nulová a ani defenzivní činností se nemohl nijak zvlášť chlubit. Je však fér říct, že když vás někdo jako neplavce takto hodí do vody, z nikoho se najednou nestane hned Michael Phelps.
Objev turnaje: Edson Castillo
Castillo byl jedním ze zkušenějších hráčů povolaných z domácí venezuelské ligy. A střední záložník Caracasu se za šanci trenérovi odvděčil vskutku skvělým způsobem. Měl totiž podíl na obou gólech týmu na turnaji. Jeden vstřelil sám po skvělém náběhu z hloubi pole až do vápna, čímž dokonale zaskočil nejistou obranu Ekvádoru. Na druhý gól pak poslal naprosto fantastický centr za obranu do vápna z prostoru půlící čáry. Takový centr by člověk čekal spíš například od Lionela Messiho než od 27letého debutanta, který mimo Venezuelu hrál jen jednu sezónu v Neftçi Baku a půl sezóny ve druhé mexické lize. Nutno říct, že kvůli velmi slabé nabídce spoluhráčů už v dalších zápasech neměl prakticky prostor pro další podobné momenty. Uvidíme, zda si imponujícího výkonu proti Ekvádoru všiml i nějaký potenciální zájemce o Castillovy služby.
I přes hrozivé předpovědi před turnajem, že se Copa nemůže dohrát, nakonec až na Bolívii s Venezuelou Covid týmy povětšinou ušetřil. Počet nakažených se sice výrazně přehoupl přes 100 a Covidem zmítaná Brazílie si pořadatelstvím pravděpodobně zadělala na problémy, prezidenta Bolsonara však stejně nejspíš problémy Brazilců nijak zvlášť netrápí. Mnohem víc jej určitě zasáhl výsledek turnaje.
Vítězem se totiž popatnácté v historii stala Argentina, která tím vyrovnala rekord Uruguaye v počtu držených trofejí. Naopak Brazílie poprvé v historii nedokázala ovládnout domácí turnaj a její počet získaných titulů se tak stále drží na devíti. Nejvíce si vítězství musel užívat Lionel Messi, kterému se na velkém turnaji povedlo zvítězit na 10. pokus. Vítězstvím na Copě América se mu například podařilo předčit Pelého, který nikdy kontinentální turnaj nevyhrál. Nicméně objektivně je nutno s vykřičníkem dodat, že se jej účastnil pouze jednou v roce 1959 (v 18 letech), kde se stal navíc suverénně nejlepším střelcem!
Pojďme se nyní společně ohlédnout za působením jednotlivých týmů. Hodnocen bude celkový dojem mužstva na turnaji, jeho nejlepší hráč, nejslabší hráč a hráč, který na sebe upozornil případné zájemce. Týmy si projdeme hezky podle abecedy.
Argentina
Celkové hodnocení na turnaji - 10/10
Jakou jinou známku by si mohl zasloužit vítěz turnaje? Argentina sice nezvítězila v každém zápase, přesto celý turnaj vyzařovala vítěznou mentalitu a pro svou 15. trofej si došla zcela zaslouženě. Trenér Tite sice po zápase pobrekával, že Argentina hrála ve finále antifotbal a nechtěla si to s jeho Brazílií rozdat "na férovku", to však přesně svědčí o argentinské touze vyhrát a přesném plánu, jak toho dosáhnout. Brazílie totiž má v ofenzivě velkou sílu, nesvědčí jí však pevná obrana a tvrdá hra ve středu pole. Ve finále tak stačilo znechutit Neymarovi zápas a brazilská ofenziva byla rázem ani ne poloviční.
Vraťme se ale zpět před finále, jakou hrou se Argentina prezentovala. Jedním z klíčových bodů byly aktivní a agresivní nástupy do zápasů. Vždyť nejdéle Argentině trvalo prosadit se proti Ekvádoru, kterému vstřelila gól "až" ve 40. minutě. Ve 4 zápasech ze 7 navíc Argentina skórovala do 15. minuty. Argentina se většinu zápasů snažila kontrolovat hru a držet míč. Po vstřelení gólu se však sem tam objevila hlušší pasáž, kdy Argentinci pouze kontrolovali výsledek 1:0. Nevyplatilo se to však pouze proti Chile, s Kolumbií Argentina neudržela vedení spíš kvůli výraznému zlepšení soupeře. Právě defenzivní fáze zdobila mužstvo po celý turnaj. Nejlepším hráčem turnaje byl logicky zvolen Lionel Messi, obrovskou zásluhu na vítězství mají však také Cristian Romero, který roste v jednoho z nejlepších stoperů světa a Rodrigo De Paul, komplexní hráč se skvělou rozehrávkou a hladem po vítězství. Když už náhodou Argentinská obrana neodolala náporu soupeře, jistil ji zezadu fantastický Emiliano Martínez, zaslouženě zvolený nejlepším gólmanem turnaje. Ve finále pak rozhodla větší taktická vyspělost Argentiny, která dokázala labilní Brazilce znervóznět, rozčílit a nesoustředit se pořádně na hru. Scaloniho tým tak za turnaj bere zaslouženou desítku.
Nejlepší hráč: Lionel Messi
Lionel Messi byl vyhlášen po zásluze nejlepším hráčem celého turnaje, takže je logickou volbou i na tomto místě. Zlí jazykové často tvrdili, že Messi s reprezentací nikdy nic nevyhraje, jelikož je hra týmu na něm až příliš závislá. Někomu to tak mohlo připadat i letos, nebyla to však pravda. Samozřejmě, Messi tvořil, střílel góly a hrál zkrátka fantasticky. Obrovský rozdíl oproti minulým rokům však byl v tom, že měl pro koho hru tvořit a záložní řada byla schopná rozehrávat i bez Messiho, který tak nemusel sbíhat zbytečně hluboko do pole a byl přesně tam, kde je nejnebezpečnější. Nyní má Messi svůj vytoužený titul s Argentinou a pokud bude Scaloniho tým šlapat stejně i na MS, muselo by se s ním počítat opět na nejvyšší příčky.
Nejslabší hráč: Nicolás Otamendi
Vůči Otamendimu to není zdaleka tolik fér jako tomu bude u jiných týmů, přesto někdo do této rubriky zařazen být musel. Dostal se do ní zejména kvůli srovnání s fantastickým Romerem, který ho jednoduše ve všech ohledech zastínil. Otamendi každopádně neodehrál vůbec špatný turnaj, každopádně na něm už jde vidět ztráta rychlosti a občasných taktických nesmyslů se ani ve svých 33 letech zcela nezbavil. Na druhou stranu dokázal být občas nebezpečný i v soupeřově pokutovém území. Pokud ovšem na hřišti nebyl Romero, ve dvojici s Pezzellou byla argentinská defenzivní dominance ta tam. Nejlépe to bylo vidět v zápase s Kolumbií, kde kvůli slabšímu druhému poločasu Argentina mohla také skončit. Objektivně řečeno to ale byla stejně tak Pezzellova zásluha + zlepšený výkon Kolumbie. Myslím si však, že Otamendiho čas v reprezentaci už se naplnil. Důležité však je, že si zkušený stoper ze svého působení v reprezentaci přece jen odnese jednu velkou trofej.
Objev turnaje: Rodrigo De Paul
Mohl to být také Cristian Romero, přišlo mi však zbytečné dávat jako objev turnaje hráče, který se stal nejlepším obráncem Serie A za minulou sezónu. Rodrigo De Paul si každopádně svými výkony nejen na turnaji, ale také v dresu Udinese, vysloužil přestup do Atlética Madrid. De Paulova role v týmu zahrnovala výstavbu hry ze zálohy, čímž výrazně usnadňoval celou hru Messimu. Zároveň jde o hráče, který se nebojí zapnout jak dopředu, tak i dozadu. Svým náběhem do útoku pomohl konečně překonat obranu Ekvádoru, který Argentincům vzdoroval na turnaji nejdéle. Defenzivní schopnosti pak prokazoval celý turnaj a jejich vrcholem byla finálová destrukce soupeřovy zálohy. Rodrigo De Paul je zkrátka komplexním fotbalistou, na nějž se mohou fanoušci Atlética upřímně těšit.
Bolívie
Celkové hodnocení na turnaji - 3/10
Vystoupení Bolívie bylo do značné míry ovlivněno výskytem Covidu v týmu, což znemožnilo hrát ve většině zápasů na turnaji hlavní hvězdě Marcelu Martinsovi. Dalšími závažnými zásahy do sestavy byly absence křídelníka Henryho Vacy a stopera Luise Haquina. Bolívie tak evidentně cílila spíš na sbírání zkušeností pro mladé hráče, kteří by měli být její budoucností.
Vyčítat se tedy týmu trenéra Faríase mnoho nedá. Bolívie nedisponuje takovou hráčskou kvalitou jako její soupeři, nicméně přesto se prezentovala v důležitých zápasech docela pohledným kombinačním fotbalem. Vrcholným představením určitě byl zápas proti Chile, kde sice Bolívie prohrála 0:1, nebýt slabého zakončení, mohla zápas klidně vyhrát. Zpětně hodnoceno šlo o jeden z nejlepších zápasů na turnaji. Důležitým aspektem bolívijské hry byla výstavba hry od středních záložníků Justiniana a Ramira Vacy. Do spousty šancí se dostával také agilní křídelník Saavedra, schopný driblér a jediný střelec týmu na turnaji. Naopak velkou slabinou bylo zakončování akcí a vůbec pozice hrotového útočníka, neboť Gilbert Álvarez opravdu ani zdaleka nedosahuje Martinsových kvalit.
Nejlepší hráč: Erwin Saavedra
Stále teprve 25letý křídelník Clubu Bolívar si na turnaji udělal dobré jméno a dá se předpokládat jeho přestup do některé kvalitnější jihoamerické ligy. Saavedra umí obejít hráče v souboji jeden na jednoho, zakončit akci nebo poslat finální přihrávku. Výhodou je také jeho flexibilita. V reprezentaci obvykle hrává pravého záložníka či křídlo, není mu však cizí pozice pravého středního záložníka nebo pravého obránce. Ve středu zálohy víc vyniknou jeho kreativní schopnosti, jako obránce se naopak mění v klasického ofenzivního beka moderního střihu, snad jen s horší defenzivní složkou. Jeho vystoupení na turnaji nelze hodnotit jinak než velmi kladně. Kdykoliv bylo vidět, že mnozí spoluhráči už nestíhají tempo zápasu, Saavedra svými ofenzivními výpady stále zaměstnával soupeřovu obranu a dal tak na chvíli vydechnout přetížené obraně svého týmu.
Nejslabší hráč: Gilbert Álvarez
Nahradit historicky nejlepšího střelce národního týmu, na kterého všichni na turnaji spoléháte, je nejspíš nemožné. Přesně v této situaci se ocitl 29letý útočník týmu Jorge Wilstermann. Což o to, snaha se Álvarezovi upřít nedala, jeho kvalita však na mezinárodní úroveň zkrátka nestačí. Svědčí o tom celkem jasně i Álvarezův životopis, kdy se mimo domovskou Bolívii nikdy nedokázal plně prosadit, ačkoliv to zkoušel v Brazílii, Belgii nebo naposledy v Saúdské Arábii. Jediné, co tak byl schopen plnit, bylo vyčerpávat obranu soupeře bojem o míč. Do zakončení se však zpravidla nedostával a když nastoupil do hry Rodrigo Ramallo jako jeho náhradník, rázem bolívijská hra dostávala úplně jiné rozměry, ačkoliv Ramallo není klasický hrotový útočník. Pro Álvareze to zkrátka nebyl povedený turnaj.
Objev turnaje: Ramiro Vaca
Před turnajem se mluvilo spíš o jeho jmenovci Henrym, který si však nakonec kvůli Covidu příliš nezahrál. I kdyby však hrál častěji, s velkou pravděpodobností by jej však Ramiro stejně předčil. Čerstvě 22letý střední záložník byl totiž společně se Saavedrou a Justinianem jasně nejlepšími hráči v poli. Skvělý byl také gólman Carlos Lampe, ten už však většinou jen hasil chyby vlastní obrany, což často už ale nebylo ani v lidských silách. Pojďme ale zpět k Vacovi. Ten totiž ve středu zálohy Bolívie působil jako zjevení. Tvořil hru, střílel a celkově se podílel na většině ofenzivních akcí. A ta jeho technika... radost pohledět. Zejména proti zmíněnému Chile dokázal ve středu pole předčit i takové hráče jako Vidal nebo Aránguiz (toho dokonce jednou před vápnem solidně "vykoupal" a po kličce střílel jen těsně nad břevno). Samozřejmě slabší to bylo takticky v defenzivní fázi, což však byl většinou důsledek vysokého postavení Justiniana i Vacy, které měli ale zajišťovat jejich spoluhráči, oba záložníci se totiž často zapojovali do ofenzivního snažení. Obecně vzato Vaca předváděl takové výkony, že by mu slušel i přestup do Evropy. Bohužel však tým Bolívie stále zůstává mimo pozornost Evropanů a kvalita tamní ligy opravdu není na vysoké úrovni. Zároveň ale díky naprosto úděsnému stavu bolívijských hřišť liga vychovává hráče s velmi nadstandardní technikou zpracování a driblinku. Když totiž vedete míč po něčem, co připomíná ladem nechané pole, musíte mít dokonale sladěné pohyby nohou a míče.
Brazílie
Celkové hodnocení na turnaji - 9/10
Brazílie určitě nebude se stříbrnými medailemi spokojená a na šampionát nebude vzpomínat příliš v dobrém. Domácí prohry totiž bolí dvojnásob. Objektivně řečeno však je 2. místo zasloužené a nemusí být vnímáno čistě negativně. Brazilci totiž zkrátka narazili na mužstvo v lepší formě, které bylo lépe organizované. S takovým soupeřem není ostudou prohrát a pro příště je třeba se z porážky poučit.
Hra Brazílie byla založená na ofenzivě. Což o to, defenziva Brazílie zahrnovala velká jména a fungovala parádně, přesto Brazilci chtěli neustále střílet góly a soupeře porážet vyššími rozdíly než pragmatická Argentina. Suverénně nejlepším hráčem Brazílie byl Neymar, na kterém prakticky stála celá ofenziva. Právě závislost v ofenzivě na Neymarovi se ale stala Brazílii osudnou. Pokud nevymyslel něco on, spoluhráči se jen horko těžko dostávali do šancí. Po vzoru Argentiny by se tak Brazílii hodil do zálohy někdo jako De Paul. V záloze sice docela dobré výkony předváděl Lucas Paquetá, s vynikajícím De Paulem se to však nedá srovnat. V záložní řadě zkrátka chyběl klasický střední záložník, který by se staral o rozehrávku a Neymar by si hleděl hlavně útočení a posílání finálních přihrávek. Jinak víceméně Brazilcům není co vytknout. Obrana fungovala, proti ostatním soupeřům mimo Argentinu fungovala i ofenzivní fáze, jen Argentinci moc dobře dokázali využít potenciální slabiny Brazílie. Neymar tak stále čeká na svou první trofej s reprezentací. V roce 2019 totiž Brazílie vyhrála Copu América bez něj.
Nejlepší hráč: Neymar
Ne, že by nebylo o čem přemýšlet, protože třeba Marquinhos odehrál naprosto fantastický turnaj, přece jen však mnohem větší impakt na hru svého týmu měl Neymar. Ne vždy se na hřišti choval férově, spíš naopak, čistě z fotbalového hlediska je to však génius. Turnaj zakončil s bilancí 2+3, vytvořil však nepřeberné množství šancí svým spoluhráčům a kdyby měli lépe seřízená mířidla, těch asistencí by měl podstatně víc.
Velmi zajímavě se vyvíjí Neymarova bilance reprezentačních gólů. Těch má totiž momentálně na kontě 68 a k vyrovnání legendárního Pelého mu jich chybí už jen 9. Například Lionel Messi vstřelil 76 reprezentačních gólů, potřeboval na ně ale podstatně víc zápasů než Neymar. Momentálně má i lepší průměr vstřelených branek než Cristiano Ronaldo, i když jen velmi těsně. Navíc Neymar nedisponuje tím luxusem, aby mohl střílet góly jako na běžícím pásu například proti pobaltským reprezentacím (těm vstřelil Ronaldo 16 gólů). Sám jsem zvědavý, na jaký počet gólů to dokáže Neymar v reprezentaci dotáhnout. Zatím to vypadá, že stejně jako Ronaldo s věkem spíš zraje. Taková dlouhověkost jako u portugalské legendy se u něj však nejspíš čekat nedá.
Nejslabší hráč: Gabriel Jesus
Ne, že by hrál vyloženě špatně, přesto se však od Gabriela Jesuse očekávalo určitě víc. V úvahu připadal například ještě nevýrazný Fred. Ten však nemá v týmu roli, která by ho předurčovala k nějak výrazným výkonům. Momentem, po kterém jsem se rozhodl zařadit zde Jesuse, bylo vyloučení v zápase s Chile, které málem stálo Brazílii postup do semifinále. Chilané totiž v zápase hráli velmi dobře a poté měli více než 40 minut na to, aby využili početní výhodu. Naštěstí pro Brazílii však Jesusův zkrat Chilané nepotrestali.
Jesusovi každopádně turnaj opravdu nevyšel. Do značné míry za to však může jeho nasazování na pravé křídlo, na což není úplně zvyklý. Jeho bilance na turnaji je však na ofenzivního hráče velmi slabá: 4 zápasy, žádný gól a jen jediná asistence. Útočník Manchesteru City rozhodně v kariéře už zažil lepší chvíle.
Objev turnaje: Lucas Paquetá
Vybrat někoho z brazilského týmu, o kom by se dalo mluvit jako o objevu turnaje, je nemožné. Lucas Paquetá byl však asi nejpříjemnějším překvapením v brazilském dresu. Jelikož za Brazílii se prosadilo na turnaji hned 10 různých střelců, stal se společně s Neymarem nejlepším střelcem týmu, na což mu stačily 2 góly. Oba góly však byly vítězné a vstřelil je ve vyřazovacích bojích, což jejich cenu násobí. I herně patřil Paquetá k tomu lepšímu. Casemiro čistil výborně střed pole a Fred měl za úkol nenápadné posouvání míče směrem dopředu, na Paquetovi tak byla podpora ofenzivy. Kromě Neymara byl prakticky jediným Brazilcem, který se snažil o nápadité přihrávky a Neymarovi trochu usnadňoval nelehkou roli. Richarlison měl totiž za úkol vysloveně finální fázi a zakončování, Gabriel Jesus pak byl na pravém křídle poměrně utopený. Ani Jesusův náhradník Everton nepřinesl do hry žádné zvláštní oživení. Díky svým dobrým výkonům by se tak Paquetá mohl velmi rychle stěhovat z Lyonu za lukrativnějším angažmá.
Ekvádor
Celkové hodnocení na turnaji - 5/10
Ekvádor hrál sice pohledný fotbal, díky kterému jsme mohli vidět spoustu gólů, jeho fanoušci si však museli rvát vlasy. Vypadalo to jako totální fotbal, avšak jen totálně do útoku. Do obrany se většinou záložníkům Ekvádoru moc nechtělo a mezi záložní a obrannou řadou tak vznikaly obrovské díry, které logicky končily velkým počtem gólů v ekvádorské síti. Za vinu by se to dalo klást zejména dvojici středních záložníků Méndez - Caicedo. Hlavně Méndez jako defenzivnější z dvojice rozhodně není žádný taktik, jeho defenzivní práce spočívá v agresivním napadání soupeře, z čehož sice pramení docela dost zisků míče, zároveň však za sebou nechává spoustu prostoru, který technicky velmi schopní soupeři dokáží využívat. Zápas s Peru pak vypadal v podání ekvádorské defenzivy jako hra party dětí na sídlištním plácku. V případě remízy, ke které se schylovalo, stále Ekvádor držel lepší umístění v tabulce než přímý konkurent v boji o postup - Venezuela. Pokud by totiž prohráli, Venezuela by rázem získala nejspíš rozhodující výhodu, neboť Ekvádor by musel s největší pravděpodobností porazit Brazílii. Ekvádorci se však rozhodli, že berou výhru nebo nic a začali ve velkém počtu okupovat pokutové území soupeře a na návrat do defenzivy zcela rezignovali. Přežili tak asi 4 přečíslení, kdy chudáci stopeři, gólman Galíndez a neúnavný Ángelo Preciado, který jediný na návraty nerezignoval, čelili 4 a více Peruáncům. Naštěstí pro ně je opravdu přežili.
Od tristní defenzivy se tedy přesuneme k ofenzivní fázi, která fungovala podstatně lépe. Ekvádorští fotbalisté se snažili často držet míč a kombinačně přehrát své soupeře, což se jim zpravidla dařilo. Ve dvou zápasech sice vyšli gólově naprázdno, to však bylo dáno spíš neschopností proměnit své šance, než že by si je nebyli schopní vytvořit. Zejména v zápase s Argentinou si Enner Valencia může doteď drbat hlavu, jak to, že neproměnil alespoň jednu ze svých gólových šancí. Pokud však turnaj bereme z pohledu, že hlavním cílem Alfarova výběru bylo sbírání zkušeností pro mladé nadějné hráče, pak byl turnaj docela povedený. Větší porci minut totiž dostávali Gonzalo Plata, Leonardo Campana, Jhegson Méndez, Moisés Caicedo, Ángelo Preciado, Pervis Estupiñán, Diego Palacios a Piero Hincapié, všechno hráči ročníku 1997 a mladší. Na příští Copě totiž bude Ekvádor domácím týmem a fanoušci budou očekávat konečně první medailové umístění v historii.
Nejlepší hráč: Ayrton Preciado
Ne, že by Ayrton Preciado předváděl z pozice levého záložníka nějaké krásné kličky, přihrával spoluhráčům do několika šancí za zápas nebo se sám často do šancí dostával. Preciado byl však společně se svým jmenovcem Ángelem jediným opravdu poctivě hrajícím fotbalistou svého týmu. K tomu připočtěme dva góly ze standardních situací, a to na nejlepšího hráče Ekvádoru stačí. Ayrton Preciado často jako na papíře ofenzivnější z dua levých krajních hráčů ani útočit nemusel, naopak musel zajišťovat zběsilého Estupiñána. Když už se rozhodli zaútočit oba a míč přitom ztratili, nastával pro Ekvádor často v obraně velký problém. Ayrton Preciado však takticky zpravidla obstál a nikdo mu nemůže vyčítat, že chce z pozice ofenzivního hráče útočit. Přesto však vystoupení individuálně nesmírně talentovaného týmu vzbudilo spíš rozpaky.
Nejslabší hráč: Pervis Estupiñán
Tady by se se mnou spousta Jihoameričanů neshodla, protože Estupiñán byl zařazen i do ideální 11 šampionátu. Osobně však nechápu proč, protože individuální technika z vás ještě nedělá dobrého fotbalistu. Výkony levého obránce Ekvádoru byly spíš zklamáním, než že by byly vyloženě slabinou týmu, přesto od takového hráče prostě čekáte mnohem víc. Obránce Villarrealu disponuje výbornou kopací technikou a jeho centry jsou často velice přesné. Na turnaji si však připsal jedinou asistenci a jeho obranná činnost byla prachbídná. Estupiñán doslova létal po hřišti a všude ho bylo plno, bohužel často ho bylo plno v prostorech, kde jako levý obránce neměl co dělat a návrat do obrany už byl nemožný. Celkově defenziva Ekvádoru, speciálně v zápase proti Peru, málem donutila mé oči vypadnout z důlků. Střední záložníci se nijak zvlášť do obrany nehnali, Estupiñán se místy vracet ani nesnažil a situaci tak museli zachraňovat stopeři a neúnavný pravý bek Ángelo Preciado. Pokud chce takové výkony Estupiñán předvádět i nadále, velmi rychle ho ze sestavy vytlačí ještě o rok mladší Diego Palacios z nejlepšího týmu (a možná jediného opravdu kvalitního týmu) MLS Los Angeles FC.
Objev turnaje: Piero Hincapié
Že Ekvádor momentálně asi nejlépe pracuje s mládeží v Jižní Americe, jsem psal už několikrát. Piero Hincapié, stoper narozený na začátku roku 2002, je toho dalším důkazem. Samozřejmě v tomto věku ještě nemůže být takticky vyspělým stoperem, který nedělá žádné chyby, jeho velkou předností je však skvělá technická vybavenost, které si nešlo nevšimnout. Hincapié se nebál vyvážet míč na soupeřovu polovinu, ani vzít na sebe odpovědnost s rozehrávkou. Logicky taky pár přihrávek zbytečně zkazil, odvaha a snaha hrát se v tomto věku však počítá. Velmi brzy tak pravděpodobně opustí argentinské Talleres, aby se vydal na evropské angažmá. Doufejme, že se mu bude v kariéře dařit. Mnoho ekvádorských stoperů se totiž v Evropě v historii neprosadilo.
Chile
Celkové hodnocení na turnaji - 6/10
Jak Chile dobře začalo, tak špatně skončilo. Ve čtvrtfinále s Brazílií si sice vedlo velmi dobře a místy dokázalo silné Brazilce dokonce přehrávat, na postup to však nestačilo. Na vině neúspěchu je přitom hlavně zápas s Paraguayí, jelikož do té doby mělo Chile skupinu rozehranou velmi dobře. Na týmu však byla po incidentu Vidala a Medela patrná změna k horšímu, z čehož se Chile už nedokázalo dostat.
Chilský herní systém každopádně většinou baví. Hra je založena na agresivním napadání, bojovnosti a rychlém přechodu do útoku. Klíčový je pro Chile zejména výkon záložní řady. Tvorbu hry měl na starosti Charles Aránguiz, který se se svou rolí popasoval velice dobře. Také Erick Pulgar na pozici defenzivního záložníka prožil povedený turnaj. Nejhorší formu z tria středopolařů však měla paradoxně největší hvězda týmu Arturo Vidal. Příjemným překvapením byly naopak výkony Eduarda Vargase. I když je otázkou, jestli se to dá považovat za překvapení. Dalším důležitým aspektem chilské hry je aktivní podpora ofenzivy ze strany beků. Jak Mauricio Isla napravo, tak Eugenio Mena nalevo hráli skvěle. Mauricio Isla se dokonce dostal do ideální sestavy šampionátu. Problémem však je, že téměř všichni klíčoví hráči už mají dost přes 30 let (Bravo, Isla, Mena, Medel, Vidal, Aránguiz, Sánchez). Kvalifikaci na MS 2022 ještě určitě zvládnou dokončit, po roce 2022 však nejspíš bude muset konečně přijít omlazující kůra. Bohužel příliš mnoho kvalitních mladých hráčů se zatím neukázalo.
Nejlepší hráč: Eduardo Vargas
Eduardo Vargas vždycky platil za méně kvalitního sekundanta Alexise Sáncheze. V reprezentaci však nasázel už úctyhodných 40 gólů a na Copě América se momentálně nachází na děleném 5. místě nejlepších střelců historie, kdy mu na vyrovnání 1. místa stačí 3 góly. To se ještě teoreticky dá v roce 2024 v Ekvádoru stihnout, protože Vargasovi v té době bude 34 let. To není pro útočníka jeho kvalit ještě čas myslet na důchod, zvlášť když máte na dosah takový rekord.
Vargas každopádně odehrál skvělý turnaj. Využíval často Aránguizovy schopnosti poslat dokonalý centr za obranu a zhruba z prostoru mezi levým stoperem a levým bekem se dostával do šancí. Turnaj zakončil s bilancí 2+1. Ačkoliv neměl k dispozici svého tradičního kolegu Sáncheze kvůli zranění, výborně spolupracoval s objevem turnaje, anglickým rodákem Breretonem. Je škoda, že proti Brazílii nedokázal gólově zakončit svůj krásný individuální průnik, při kterém doslova potupil legendárního Thiaga Silvu. Zápas by se pravděpodobně vyvíjel jinak. Jenže na kdyby se nehraje a Vargas a celé Chile tak museli zkousnout konec ve čtvrtfinále.
Nejslabší hráč: Arturo Vidal
Možná jsem teď vůči chilské legendě nespravedlivý, ale opravdu jsem čekal od Vidala mnohem víc. Na hřišti z něj vyzařovala podrážděnost a nebyl tím klasickým Vidalem se strhujícím tempem, který burcuje své spoluhráče k vítězství. Na letošní Copě nebyl ani příliš viditelný v ofenzivě a v defenzivě už taky působil jistěji. Vlastní gól proti Uruguayi bych mu přitom nijak zvlášť nezazlíval, protože mu předcházel celkem jasný faul Suáreze, který však VAR nechal projít jako čistý zákrok. Od chvíle, kdy se na Chile snesla kritika kvůli Vidalově hloupému pozvání barbera na hotel do izolace, však přestal tým fungovat jako v prvních dvou zápasech. Právě změna nálady týmu jde z velké části za Vidalem (a za Garym Medelem). Uvidíme, zda se podaří Chilanům probojovat na MS 2022. Pokud ne, pravděpodobně byla nepovedená Copa Vidalovým posledním představením na velkém turnaji.
Objev turnaje: Ben Brereton
Než začal reprezentovat Chile, tak se přiznám, že jsem o Benu Breretonovi (nebo Brereton Díazovi, jak má napsáno na dresu) nikdy neslyšel. Usměvavý 22letý vousáč z anglického druholigového Blackburnu však na sebe opravdu výrazně upozornil. Perličkou je, že si jej prý chilští fanoušci všimli při hraní známého Football Manageru a na sociálních médiích tlačili tamní fotbalový svaz k vyzkoušení Breretona v národním týmu. Pokud je to pravda, byl to prozíravý tah. Proti Bolívii gólem rozhodl a na celém turnaji dával obranám soupeřů pořádně zabrat. Bylo sice vidět, že v individuální technice oproti Jihoameričanům docela zaostává, vůbec to však nevadilo. Jelikož Chile vyznává spíš "evropský" bojovný styl fotbalu, Brereton do týmu perfektně zapadl. Jeho dravost v pokutovém území a dobrý výběr místa dávaly zcela zapomenout na trochu slabší techniku. Tak ještě vylepšit zakončení, Bene, a hurá z Blackburnu do lepšího týmu. Předpoklady pro to určitě má, v roce 2017 vyhrál korunu krále střelců na mistrovství Evropy do 19 let ještě v dresu Anglie.
Kolumbie
Celkové hodnocení na turnaji - 7/10
Nekoukalo se na to místy dobře, ale úspěch to slavilo. Tak by se dala shrnout hra Kolumbie. Stejně jako Chile hraje Kolumbie velmi fyzickým stylem, oproti Chile však také mnohem víc defenzivním a destruktivním. Dáno to však bylo zejména absencí Jamese Rodrígueze, na kterém zpravidla stojí a padá celá ofenziva týmu. Trenér Reinaldo Rueda tak musel přijít s alternativním plánem, který se ukázal jako správný. Kolumbie totiž disponuje dvěma nadstandardními stopery Sánchezem a Minou, velmi kvalitním defenzivním záložníkem Barriosem a zároveň běhavými krajními hráči, kteří jsou schopní vymyslet a zakončit protiútok. Ve vyřazovacích bojích to měla Kolumbie ještě ztížené absencí box-to-box záložníka Uribeho, i s tím si však dokázala poradit. Kolumbijská ofenziva byla první polovinu turnaje extrémně čitelná a zahrnovala zejména centry z křídel a nic moc jiného. Rytmus kolumbijské ofenzivy však dokázal měnit levý křídelník Luis Díaz.
Nejlepší hráč: Luis Díaz
Ve všech oficiálních statistikách uvidíte na místě nejlepšího střelce turnaje Lionela Messiho. Podle objektivních kritérií však nejlepším střelcem letošní Copy América nebyla argentinská legenda, ale šikovný 24letý levý křídelník Porta Luis Díaz. Ten totiž na své 4 góly potřeboval o 2 zápasy méně než Messi.
Když svou důvěru trenér Reinaldo Rueda konečně definitivně vložil právě v Díaze, bylo to asi jeho nejlepší rozhodnutí na turnaji. Čitelná a jednoduše hrající Kolumbie totiž najednou měla na hřišti hráče, který měl sebevědomí na neočekávané kličky, střely z dálky nebo prostě jen dravý náběh do pokutového území a jednoduché zakončení. Než totiž dostal Díaz definitivně důvěru, hra Kolumbie se omezovala jen na centry z křídelního prostoru do vápna na Zapatu nebo Borju. Proti Argentině Díaz trhal obranu soupeře tak, jako se to nepodařilo žádnému jinému soupeři na turnaji (ačkoliv tedy měl to snazší, jelikož nehrál Cristian Romero). Germán Pezzella se možná ještě dlouhou dobu bude červenat, když uvidí záznam Díazova vyrovnávacího gólu. Zápas o 3. místo pak byl opět Díazovým koncertem. Střela do šibenice v poslední minutě nastaveného času, která rozhodla o bronzových medailích, pak byla stylovou codou.
Nejslabší hráč: Luis Muriel
Ani jednomu z útočníků Atalanty se turnaj nijak zvlášť nepovedl, Luis Muriel však oproti Zapatovi vlastně ani nic nepředvedl. Tedy, jeden moment by se přece jen našel, a to sklepnutí pro Díaze, který rozhodl zápas o 3. místo, to však byla spíš zásluha Díazovy střely než Murielova zásluha. I v italské lize má Muriel pověst náladového útočníka, který se v klíčových momentech téměř neprosazuje. Na letošní Copě se však Muriel neprosadil ani proti slabším soupeřům ve chvíli, kdy nemusel být ve stresu kvůli výsledku. Kolumbie si totiž postup zajistila poměrně brzy. Celkově Murielova reprezentační bilance budí rozpaky. Ve 42 zápasech totiž vstřelil pouhých 8 gólů a lepší gólový průměr má i stoper Yerry Mina. Murielovi to zkrátka v reprezentaci nejde a nejsem si jistý, jestli tuto nálepku někdy dokáže ze sebe strhnout. Jen pro zajímavost, jeho spoluhráč a bombarďák z Atalanty Duván Zapata má reprezentační bilanci ještě horší. Ve 29 zápasech dal pouhé 4 góly.
Objev turnaje: Miguel Borja
Největším objevem byl samozřejmě Luis Díaz, ten však byl rovněž nejlepším hráčem týmu a hraje už na renomované evropské adrese. To Miguel Borja z domácího týmu CD Junior (působí zde na hostování z Palmeiras) byl opravdu příjemným překvapením. Málokdo čekal, že dostane v některých zápasech přednost před hvězdnými Murielem a Zapatou, zvlášť když na svou šanci čekali třeba Santos Borré z River Plate (nově hráčem německého Eintrachtu) nebo šutér Morelos z Rangers. Miguel Borja však ze všech kolumbijských útočníků působil suverénně nejlépe. Paradoxně byl také jediným kolumbijským útočníkem, který se dokázal prosadit, i když pouze z penalty. Je však spravedlivé dodat, že si penaltu také sám vybojoval. Uvidíme, zda se Borja prosadí v momentálně nejlepším jihoamerickém klubu nebo se bude po povedeném turnaji stěhovat do Evropy.
Paraguay
Celkové hodnocení na turnaji - 6/10
Paraguay je podceňovaným týmem, který však působí nesmírně sympaticky a opravdu bych mu přál postup na MS 2022, kde si myslím, že klidně svou nenápadnou týmovou hrou můžou dojít klidně až např. do čtvrtfinále. Po konci legend jako Cabañas, Santa Cruz nebo Óscar Cardozo sice chybí Paraguayi nějaký výraznější výsledek, pod trenérem Eduardem Berizzem však tým dostal jasnou tvář, předvádí na jihoamerické poměry takticky dokonalý fotbal a k úspěchu chyběla dvakrát po sobě jen větší kvalita v penaltovém rozstřelu. Před dvěma lety ve čtvrtfinále nedokázala na penalty překonat Brazílii, letos jí stopku vystavilo Peru, a to i přesto, že zkušený gólman Silva dokázal 2 penalty z 5 chytit.
Jak už jsem zmínil, hra Paraguaye nestojí na individuálních výkonech, nýbrž na skvělé souhře celého týmu a boji jeden za druhého. Zní to jako klišé, ale v případě Paraguayců to opravdu platí. Individuální kvalita hráčů Paraguaye není taková, aby se mohli rovnat třeba Brazílii nebo Argentině, poctivě pracující defenziva a neustále strašení soupeře z protiútoků však mnohdy nese své ovoce. Jediným v Evropě opravdu známým fotbalistou je Miguel Almirón z Newcastlu, v národním dresu však většinou nijak zvlášť nevyčnívá. Nejvýraznější postavou týmu je tak jasně stoper a kapitán Gustavo Gómez, který už svou hřmotnou postavou budí respekt u soupeřů. Schválně jsem napsal kapitán, jelikož Gómez opravdu skvěle organizuje defenzivní blok Paraguaye a burcuje svůj tým ke stále lepšímu výkonu. Na turnaji si však neodpustil několik zásadních chyb a v zápase s Peru byl kontroverzně vyloučen, tudíž jsem nejlepším hráčem zvolil jiného z jeho spoluhráčů.
Nejlepší hráč: Miguel Almirón
Tím spoluhráčem je už zmíněný Almirón z Newcastlu. Paraguay nemá v kádru žádného spolehlivého kreativního hráče, spoustu šancí však dokáže vytvořit technik Almirón potažením míče po křídle. Na turnaji sice zaznamenal jen 1 gól a 1 asistenci, žádný z jeho spoluhráčů však nedokázal zaměstnávat soupeřova obranu tak spolehlivě jako on. Bohužel ve závěrečném zápase skupiny, ve kterém už měla Paraguay jistotu postupu, si Almirón poranil stehenní sval a turnaj pro něj předčasně skončil.
Nejslabší hráč: Santiago Arzamendia
Hodnotit individuální výkony Paraguayců je vážně složité, což se také projevuje na délce hodnocení. Levý bek Santiago Arzamendia neodehrál nijak špatný turnaj. Své defenzivní úkoly si plnil spolehlivě, problém však byl spíš při ofenzivních úkolech. Ofenzivu zdaleka nepodporoval tak často, jak by mohl. Člověk se zkrátka nedokáže ubránit srovnání s momentálně zraněným Blásem Riverosem, který ofenzivu zvládá podporovat častěji, aniž by to mělo vliv na kvalitu defenzivní činnosti. Arzamendia je však stále mladým hráčem a možná je to pouze otázkou zkušeností a nabrání sebevědomí.
Objev turnaje: David Martínez
Naprostý nováček na reprezentační scéně vůbec nezklamal, právě naopak. Rodák z Argentiny, jehož rodiče jsou však oba Paraguayci, si na turnaji odbyl premiéru v národním týmu. Ačkoliv je to primárně střední obránce, díky rychlosti a technické kvalitě jej využíval trenér Berizzo jako krajního beka/krajního stopera v závislosti na vývoji zápasu. Z obou postů však často podporoval útok. Jeho centry sice často nebyly z nejpřesnějších, krátké přihrávky naopak vycházely. Z pozice obránce však v dokázal vytvořit několik šancí a také se dostával do zakončení (proti Peru dokonce do 3). Proti Uruguayi také měl na noze vyrovnání v závěru zápasu, bohužel však minul. Negativně se také zapsal v rozhodujícím penaltovém rozstřelu, když přestřelil Galleseho branku. Stále má tak co vylepšovat, každopádně potenciál ukázal velký.
Peru
Celkové hodnocení na turnaji - 6/10
Tým trenéra Ricarda Garecy útočil na svou 4. medaili z posledních 5 šampionátů, nakonec se ale musel spokojit se 4. místem. Hra Peru je založena podobně jako chilská nebo kolumbijská na velmi atletickém stylu s rychlým přechodem do útoku. K tomu pomáhá zpravidla velmi dobrý nahrávač na dálku Yoshimar Yotún, kterého i letošní Copa zastihla v dobré formě. Naopak ale defenziva Peru nebyla ani zdaleka tak pevná jako obvykle, k čemuž napomohla jak slabá forma stoperů, tak i rozpačité výkony defenzivního záložníka Tapii. Ten sice po většinu času v zápasech odváděl dobrý výkon, zpravidla ale každý zápas vytvořil alespoň jednu větší či menší chybu, která skončila gólem nebo velkou šancí. Naopak konečně se po delší době v reprezentaci probral kreativní ofenzivní záložník Cueva, který vytvářel pro své spoluhráče dobré příležitosti, ačkoliv se sám nedokázal prosadit. Ke zlepšenému výkonu mu nejspíš pomohl Sergio Peña z levého křídla, který je také schopen poslat finální přihrávku a kombinace se tak zkvalitnila. O konci pod medailovými příčkami tak pravděpodobně rozhodl úzký kádr Peru, jelikož hráči z lavičky až na několik výjimek nebyli schopni nahradit kvalitu hráčů ze základní sestavy. Poměrně dost tradičních reprezentantů totiž muselo odmítnout účast kvůli zranění.
Nejlepší hráč: Gianluca Lapadula
Tady jsem měl těžkou volbu mezi Lapadulou a středním záložníkem Yoshimarem Yotúnem, který se dostal i mezi nejlepší 11 turnaje. Byl to však právě Lapadula, který svou bojovností dal vzpomenout na legendárního Paola Guerrera, jemuž se svým herním stylem blíží. Ač rodilý Ital, je díky své peruánské matce způsobilý reprezentovat Peru. Nyní si peruánský svaz může mnout ruce, že se jim angažování Lapaduly podařilo. Dokáže podržet míč sám na soupeřově polovině, rozehrát jej, sám přejít přes obránce i vstřelit gól. Se 3 góly byl na děleném 3. místě v tabulce střelců a k tomu přidal také jednu asistenci. Díky svému pohybu také dokáže vytvořit prostor pro své spoluhráče a vybojuje spoustu faulů na svou osobu. I když podle mého názoru nespravedlivě, se na něm vykartoval paraguayský kapitán Gómez ve čtvrtfinále. Uvidíme ale, jak dlouho dokáže svou excelentní výkonnost v reprezentaci udržet. Přece jen je Lapadulovi už 31 let a téměř celý život strávil v Itálii. Uvidíme, zda bude mít motivaci reprezentovat vlast své matky tak dlouho jako třeba zmíněný Guerrero.
Nejslabší hráč: Luis Abram
Měl být jasně stoperem číslo 1, ale už v kvalifikaci na MS nepředváděl Luis Abram takové výkony, na jaké byl trenér Gareca zvyklý. Když pak v prvním zápase dostalo Peru od Brazílie 4 góly, poroučel se 25letý stoper na lavičku a na turnaji zasáhl už jen do jednoho zápasu, když se proti Venezuele zranil Alexander Callens. Jelikož mu v argentinském týmu Vélez Sarsfield vypršela smlouva, je od začátku července navíc bez angažmá. Nemyslím si, že by měl být pro Abrama problém sehnat nové angažmá, na přesun do kvalitní evropské ligy ale nejspíš po nepovedeném období teď může zapomenout.
Objev turnaje: Raziel García
Tak tady je opravdu velmi těžké někoho vybrat, protože Peru spoléhá především na zkušené borce a pro mladíky letos nebylo místo. I Razielu Garcíovi je už 27 let, stále však hraje jen v domácí lize za tým Cienciano. Při nemnoha příležitostech, které na turnaji dostal, ale prokázal, že je schopným ofenzivním fotbalistou. Pokaždé po svém příchodu na hřiště hru dokázal rozhýbat, dostat se i k zakončení (zpravidla z dálky) a po rozehrávce rohového kopu proti Kolumbii v zápase o 3. místo si dokonce připsal asistenci na vyrovnávací gól. Otázkou je, jestli o hráče, který zatím až do 27 let kariéru trávil v domácí lize, bude na kontinentu (či v Evropě) zájem. Svou kopací technikou by nejeden tým dokázal obohatit.
Uruguay
Celkové hodnocení na turnaji - 5/10
Je to škoda, ale že Uruguay neprošla ani přes čtvrtfinále, není až tak překvapivé. Ačkoliv tým disponuje nepřeberným množstvím špičkových fotbalistů, souhra vážně skřípe. O uruguayském systému výchovy mládeže, kdy prakticky každý juniorský tým v zemi hraje v rozestavení 4-3-3 a je kladen důraz na individuální techniku i souhru zároveň, už jsem psal. Trenér Tabárez taky za své "Proceso" obdržel nejvyšší možné vyznamenání od FIFA - Řád za zásluhy. Je tudíž zvláštní, že sám se mnohdy svého systému nedrží a se seniorskou reprezentací sází na rozestavení 4-4-2. Přitom právě systém se 3 záložníky, kde jeden bude tvořit hru, je pro současný tým Uruguaye jako dělaný. Jako by však Tabárez zkrátka nechtěl rozdělovat legendární dvojici Cavani - Suárez. Uvidíme, jestli bude geniální teoretik pokračovat u národního týmu i nadále. Trápí jej totiž Guillain-Barrého syndrom, který mu ztěžuje pohyb. Pokud však uruguayský nezmar bude nadále národní tým trénovat, dá se očekávat, že se opět navrátí k systému, který už dříve fungoval. V osobách Facunda Torrese, Briana Rodrígueze nebo Diega Rossiho má totiž nadějné vynikající křídelníky, Federico Valverde zase může zastat post kreativního záložníka a na hrotu můžou ještě nějakou dobu hrát Cavani či Suárez, případně mladší Maxi Gómez.
Nejlepší hráč: Nahitan Nández
Je to velký paradox, že v týmu, kde hrají Valverde, Bentancur, Suárez, Cavani nebo Giménez, byl nejlepším hráčem bojovník a univerzál z Cagliari Nahitan Nández. Kde bylo potřeba, tam Tabárez Nándeze nasadil, a ten pokaždé zápas odjezdil absolutně na maximum a své spoluhráče tak donutil rozhýbat jinak zcela statickou hru. Ač se nejlépe cítí jako box-to-box záložník, převážně v reprezentaci operuje na pravém kraji zálohy nebo obrany. Nández je klasickým univerzálem, který umí od všeho trochu (v tomto případě od všeho hodně). Finální fázi ale přenechává na jiných, rozhodně to totiž není střelec. Pokud ale chce Uruguay zavzpomínat na staré úspěšné časy, potřebovala by nakazit Nándezovou bojovností i zbytek sestavy.
Nejslabší hráč: Lucas Torreira
Kdybyste Lucase Torreiru neviděli napsaného v oficiálním zápise o utkání, patrně byste si ani nevšimli, že se na hřišti pohyboval. Však taky na turnaji po prvním zápase, ze kterého byl stažen po 64. minutách, odehrál už jen dalších 25 minut za dva zápasy. Celkově si tedy na turnaji připsal jen 89 minut, žádný gól ani asistenci, zato spoustu krátkých přihrávek na stojící spoluhráče na kraji hřiště, případně dozadu. Také si nepřipsal ani jednu střelu, ačkoliv má jinak docela solidní ránu z dálky. Zkrátka o Torreirovi toho ani moc není co napsat. Do historie turnaje se zapsal vážně jen svou účastí.
Objev turnaje: Facundo Torres
Teprve 21letý hráč legendárního (samozřejmě na kontinentu) Peñarolu na sebe upozornil opravdu výrazně. V hledáčku evropských velkoklubů byl už před Copou, teď se však dá očekávat, že už některý z nich spřádá konkrétní plány na jeho získání. Suáreze a Cavaniho zcela zastínil, vytvořil pro spoluhráče několik šancí a na jeho kopací techniku a přehled v jeho věku je radost pohledět. V prvním zápase proti Argentině to ještě nebylo ono, navíc Argentina celou Uruguay ze hry naprosto vymazala, od zápasu s Chile už však zářil. Z lavičky vždy přinesl pohyb, dravost a kvalitu. Vyrovnávací gól proti Chile padl po jím zahraném rohovém kopu, předtím málem sám gól vstřelil, proti byl ale skvělým zákrokem Bravo. Bolívii pak po svém nástupu na hřiště doslova ničil, připsal si asistenci, dvě další vytvořené gólovky, ale bohužel také 3 spálené šance, takže na svůj premiérový gól teprve čeká. I proti Paraguayi si připsal z lavičky jednu vytvořenou šanci, bohužel ve čtvrtfinále mu nesedl takticky svázaný zápas (ostatně nesedl snad nikomu včetně diváků) a uruguayská pouť turnajem tak skončila.
Venezuela
Celkové hodnocení na turnaji - 2/10
Venezuela byla před turnajem pasována spíš na outsidera skupiny B. Zcela jasným outsiderem se však stala poté, co muselo být povoláno 15 nových reprezentantů z důvodu výskytu Covidu v týmu. Vesměs šlo o hráče z domácí ligy, která patří mezi nejslabší na kontinentu, navíc téměř žádný z hráčů neměl zkušenosti s reprezentační scénou. Z toho důvodu je hodnocení Venezuely poměrně zkreslené. Těžko vyčítat takovým hráčům, že nestíhali tempo svých soupeřů a spoléhali opravdu na urputnou defenzivu s jen občasnou snahou o útočení. Přesto tento nekoukatelný fotbal stačil na 2 body ve skupině, když proti Kolumbii zářil gólman Faríñez a proti Ekvádoru proměnila Venezuela obě dvě své šance v zápase. V závěrečném zápase skupiny proti Peru, kde se Venezuela mohla v případě výhry kvalifikovat dokonce z 2. místa ve skupině, už měla k dispozici většinu svého původního kádru. Hra sice byla o něco ofenzivnější, opět jsme však měli možnost sledovat jen klasickou "peseirovskou" hru na náhodu bez systému a nějakých automatismů v ofenzivě. Venezuela tak zaslouženě skončila už ve skupině.
Nejlepší hráč: Wuilker Faríñez
Ve francouzském Lens se sice neprosadil, své kvality však v kolumbijské lize a v reprezentaci ukázal už dostatečně. Faríñez měří pouze 181 cm a jeho předností rozhodně nejsou výběhy na centry, nijak zvlášť nevyniká ani poziční hrou. Přesto dokáže pochytat některé naprosto jasné góly, a to díky svým až nadlidským reflexům a neuvěřitelně rychlému návratu do gólmanského postoje. Schválně si najděte na internetu nějaké video s Faríñezovými nejlepšími zákroky, budete koukat. K jeho přednostem také patří slušná hra nohama. Co se však v oněch videích určitě neobjeví, jsou jeho občasné kiksy při střelách z dálky nebo při snaze o zachycení centru. Faríñez je zkrátka gólman ze staré jihoamerické školy, dokonalý na čáře, avšak s nekonzistentními výkony. Jeho styl je v dnešní době dost neortodoxní, stále je mu však jen 23 let, takže se dá očekávat ještě výrazné zklidnění při zákrocích a zlepšení poziční hry. Na letošní Copě každopádně získala Venezuela 2 body téměř výhradně jeho zásluhou.
Nejslabší hráč: Yohan Cumana
Levý obránce týmu Deportivo La Guaira byl stejně jako velká část jeho spoluhráčů pouze nouzovou variantou, ani v jednom zápase však nijak nepřesvědčil, že by se měl ještě někdy v nominaci objevit. Hned v zápase s Brazílií šly dva góly přímo přes něj, podpora útoku ve všech zápasech byla prakticky nulová a ani defenzivní činností se nemohl nijak zvlášť chlubit. Je však fér říct, že když vás někdo jako neplavce takto hodí do vody, z nikoho se najednou nestane hned Michael Phelps.
Objev turnaje: Edson Castillo
Castillo byl jedním ze zkušenějších hráčů povolaných z domácí venezuelské ligy. A střední záložník Caracasu se za šanci trenérovi odvděčil vskutku skvělým způsobem. Měl totiž podíl na obou gólech týmu na turnaji. Jeden vstřelil sám po skvělém náběhu z hloubi pole až do vápna, čímž dokonale zaskočil nejistou obranu Ekvádoru. Na druhý gól pak poslal naprosto fantastický centr za obranu do vápna z prostoru půlící čáry. Takový centr by člověk čekal spíš například od Lionela Messiho než od 27letého debutanta, který mimo Venezuelu hrál jen jednu sezónu v Neftçi Baku a půl sezóny ve druhé mexické lize. Nutno říct, že kvůli velmi slabé nabídce spoluhráčů už v dalších zápasech neměl prakticky prostor pro další podobné momenty. Uvidíme, zda si imponujícího výkonu proti Ekvádoru všiml i nějaký potenciální zájemce o Castillovy služby.
Komentáře (81)
Přidat komentářMessi až na dva zápasy MOTM
. Co ten trpaslík vytvoří to není možný... jinak těším se na připravovaný zapas mezi Itálii a Argentinou na počest Diega 
Akorát mi přijde vtipné, že je nejlepší střelec na úkor Diaze
Tak jestli to není tím,že měl víc asistencí. Schick taky na Euru nevyhrál díky asistencí cr7
Díky za článek
Já děkuju všem čtenářům.
Za Nandeze
Dobrej jezdec, srdcar.
Díky za článek.
Copu jsem bohužel nesledoval, ale kdyby člověk měl čumet na euru i copu tak se brzy zblázní a vyhodí ho i z roboty...nedá se to, proto kvituji tyhle články 
a to bude i olympiáda během práce
najvacsou komediou na tomto tunrjai je ze najlepsieho hraca dali nielen messimu ale aj neymarovi
evidentne predstava ze najlepsim hracom na turnaji v brazilii bol argentinec nedala mnohym spavat 
Proč kecáš?
Proč hrál Pele na jediné Copě?
Vypadli vzdycky v kvalifikaci
V roce 1959 hrál jen na jedné, pak se hrála Copa ještě na podzim roku 1959, kde nebyl v nominaci, stejně jako v roce 1963. Pak se Copa hrála v roce 1967, kdy se Brazílie rozhodla turnaje neúčastnit a poté se hrála až v roce 1975, kdy mu bylo 35 a opět nebyl v nominaci. Holt ho zastihlo období, kdy se Brazílie 11 let Copy neúčastnila nebo se vůbec nekonala.
a dluzno dodat, ze tehdy se na turnaj koukalo jinak a hlavne nemel slavu, kterou ma dnes.
slávu nemá ani dneska
tak kdybychom měli porovnat tehdejsi… co to delam, seru na tebe.
Slávu má, ale chápu, vyhrál to Messi, kde absolutně individuálně dominoval, takže to logicky musí být turnaj o ničem
absolutně individuálně by Messi dominoval i ve Vejprnicích...a?
To samé Pelé, takže....?
Pelé na MS, tam Vejprnice jako na Copě moc nehrály...
Kdyby byla tehdy Copa každý dva roky jako teď, tak nemá jenom jednu jako někdo, ale tak 5-6.
Jo to určitě
61, 63, 65, 67, 69, 72....nevidim pro trojnásobný mistry světa v tom období soupeře....někdo tady ano?
Ten rok 72 mal byť asi zrejme 71 (69+2=71 a Pelé tiež už v 72. nebol v reprezentácii).
Potom by si si Ty pre Pelého nárokoval za jeho 14-ročnú reprezentačnú kariéru 8 turnajov CA.
Pritom Messi za doterajšiu 16-ročnú repre kariéru mal k dispozícii len 6.
Zase chceš trošku nadŕžať Edsonovi Arantesovi do Nascimento, že? :-)
Ne. 72 je kvůli přejití na 3 roky.
Tak, ale potom by sa jej už nezúčastnil, mal už po reprezentačnej kariére. :-)
By si na tu slavnou Copu přece počkal...
á, nastal čas pro odborníka.. v 72 by jim Uruguay natrhla anus, tady není co řešit..69 - trosky.. Pelé s nadváhou, Tostao bez očí.. vítěz jednoznačně Peru.. 67 - Brazílie v mimoni, tam by si je podal skoro každý, nejvíce Argentina.. 65, 63, 61 ok, mladíku..
Pro odborníka ano, jenže ty to nejsi. Uruguay jo, z čeho vycházíš nevim, ale na následujícím MS hráli tak skvěle, že skončili poslední ve skupině. 69 - i po letech frčí ty zkazky o Pelém a Tostaovi, které zmátli především nás před MS, že jsme si mysleli na postup přes Brazílii a následně dostali 4-1 jo?
Takže hochu...máš to špatně. 
Pro odborníka ano, jenže ty to nejsi. Uruguay jo, z čeho vycházíš nevim, ale na následujícím MS hráli tak skvěle, že skončili poslední ve skupině. 69 - i po letech frčí ty zkazky o Pelém a Tostaovi, které zmátli především nás před MS, že jsme si mysleli na postup přes Brazílii a následně dostali 4-1 jo?
Takže hochu...máš to špatně. 
V 1972.byla Brazílie dobrá,vyhrála Pohár nezávislosti
Díky za obsah. Argentina
Jinak me hrozne mrzi ten Arturo, kterej to sice uz vyhral, budiz, ale letos pusobil skutecne nedustojne.
Otázka pre zainteresovaných ale znie: Má súčasná Argentína na výhru MS?
V porovnani s európskymi mužstvami šance rapídne klesajú
Těžko říct, ale má Messiho a s ním tam nějaká šance bude vždy.
Tohle zrovna neměl bejt vtip.
no co
Záleží, na losu. Kdyby byla Argentina pozvána na EURO a jela cestou Anglie, tak by taky došli do finále a tam mohli už tu Itálii udolat.
Za mě by to mohli dát
Přijde mi, že mají mnohem lepší tým než v Rusku. Povedla se generační obměna, obrana a gólman jsou určitě na vyšší úrovni, záloha taky šlape, Leo a DiMa jsou pořád schopní rozhodovat zápasy. Jak píše Barccelonak, při dobrém losu se můžou dostat daleko.
Pod jedním z článků někdo správně psal, že ten tým dost připomíná Sabellovu Argentinu z roku 2010, která došla až do finále. Tenhle Scaloniho tým ale kromě dominantní defenzivy umí i neskutečně zapnout do útoku. Jasně, bude záležet hodně na Messim, na druhou stranu už dlouho neměl takovou volnost v ofenzivě jako má teď díky De Paulovi s Lo Celsem. Navíc v kombinaci s Gómezem nebo Di Maríou může mít Argentina rázem dva naprosto špičkové tvůrce v ofenzivě, s čímž by se nemohl rovnat žádný současný národní tým. Je to asi jako kdyby Belgie naklonovala De Bruyneho. Bude záležet na momentální formě, ale takto dopředu jim docela věřím. Jo, akorát teda před MS by si měli dát zápas třeba s Dánskem. Potřebují se připravit na urputné evropské soupeře.
*2014 samozřejmě
Dobrý den. Šanci určitě máme. Já jsem připravený a odhodlaný na MS pro svou zem udělat maximum. Pokud si uchováme formu a myšlení z právě vyhrané Copy, můžeme dojít daleko. Lio.
cringe
Dobrý den Leo. Při tvé labilní povaze a neschopnosti někam národní tým dotahnout, daleko nedojdete. Valloire
Napriek tomu už niekam došli a ešte neskončili. :-)
Milý valloire, díky za podporu. Myslím si, že nedoceňuješ mé kvality a mé úspěchy. Uvidíme za rok. A pozdravuj kolegu "tap-in" mastera.
Já tvou kvalitu právě že doceňuji, ale nepřeceňuji Leo.
Milý Lioneli já ti to zlato z MS moc přeji. Ze srdíčka.
V evrope jsou momentalne cca 4 konkurence schopne repre .. v JA 1-2 na ostatnich kontinentech 0 .. tj bude zalezet na losu. Min. kurzove budou razeni k favoritum. Pokud fasnou nejakou zkorumpovanou svini s pistalkou jako napr. Belgicane v zapasu proti Portugalsku muze se opakovat neuspech z posledniho MS nicmene formu maji lepsi nez 2014 takze finale muzou klidne hrat;)
Lapagól kurwa
Ve stinu ME
ano ale jen pro unyle nymandy podporujici UEFA mafii 
Kvalitativně tedy určitě, JA už delší dobu nestíhá...
Tak já jako velký fanoušek jihoamerického fotbalu jsem tu větu myslel zkrátka tak, že v Evropě Copa opravdu neměla takovou sledovanost, jakou by měla, kdyby se v ten samý čas nehrálo Euro. Nic víc za tím nehledej. Já jsem naopak Euro ke konci už vůbec nesledoval, časově se to nedalo.
c
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/jako-mimino-lovil-dolar-prebalu-desky-nirvany-ted-kapelu-zaluje-o-miliony-173148#dop_ab_variant=0&dop_source_zone_name=zpravy.sznhp.box&dop_req_id=9dzYbtK46U9-202108251520&dop_id=173148&source=hp&seq_no=4&utm_campaign=&utm_medium=z-boxiku&utm_source=www.seznam.cz
Sledování komentářů
Chcete-li se rychle dovědět o nových komentářích k tomuto článku, přidejte si jej ke svým sledovaným. Upozornění na nové komentáře pak najdete ve svém osobním boxu Můj EuroFotbal v pravé části hlavičky webu.
Sledovat komentáře mohou pouze registrovaní uživatelé.
Nový komentář
Komentáře mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé. Jste-li již zaregistrován, přihlašte se vyplněním svého loginu a hesla vpravo nahoře na stránce. Nahlásit nelegální obsah můžete zde.
Registrace nového uživatele