Zápisník z Kataru XXI. aneb Maroko se s medailovými ambicemi ounáhlilo

Afrika na historický zápis na medailové pozice musí čekat ještě minimálně čtyři roky, Maročané totiž nevyužili šance stvrdit svoji famózní jízdu ziskem cenného kovu a v duelu o 3. místo prohráli s Chorvatskem. Naopak výběr Zlatka Daliće potvrdil svoji pozici na fotbalové mapě ziskem druhé medaile ze dvou pokusů.

Všechno podstatné se událo už v prvním poločase: duely o bronz tradičně nabízí hodně otevřený, zábavný fotbal, a úvod včerejšího klání nebyl výjimkou. Už po deseti minutách svítil na tabuli stav 1:1, když se po standardních situacích prosadili nejprve Joško Gvardiol na jedné a následně Achraf Dari na druhé straně. Chorvaty, kteří notně protočili svou základní jedenáctku, dostal podruhé do vedení krátce před změnou stran Mislav Oršić, a tento stav už vydržel až do konce.

Stále tak platí, že od roku 1978 brala Evropa na MS vždy minimálně dvě ze tří medailových pozic; tehdy si třetí příčku zajistila Brazílie, od té doby je ale toto umístění pevně v režii celků ze starého kontinentu. Chorvatům se tak podařilo navázat na Turky, kteří v roce 2002 porazili Jižní Koreu, Němce (2010, Uruguay) a Nizozemce (2014, Brazílie).

1. Zápasy o třetí místo na mistrovství světa už tak nějak tradičně přináší velkou dávku zábavy a nejinak tomu bylo i v tomto případě. Od roku 1994 se jen jednou stalo, aby takové utkání nepřineslo více jak dvě branky - konkrétně před čtyřmi lety, kdy Belgie zdolala 2:0 Anglii.

Ale jinak? Fanoušci se prakticky vždy mohli těšit na gólové hody. V 7 posledních duelech o bronz padlo celkem 26 branek, což dává hezký průměr 3,7 branek na zápas. Důvody, proč zápasy o bronz přináší tak atraktivní podívanou, se dají najít velmi snadno.

Reprezentační výběry jsou obvykle poznamenány zklamáním ze semifinálové porážky - velký sen o zisku titulu mistra světa je pryč, přitom je ale před fotbalisty ještě jedno utkání. Ti však po pár dnech v sobě už obvykle nezvládnou najít stejnou dávku disciplíny a koncentrace, zkrátka a dobře je zápas o třetí místo takovou méně takticky svázanou, uvolněnou derniérou dvou reprezentačních celků, kdy dopředu se ještě fotbalistům chce, ale s návratem do defenzivního postavení už je to o dost složitější.

2. Což bylo na hře Maroka jasně patrné. To sice na turnaji předvedlo v defenzivní činnosti několik takřka perfektních výkonů, v sobotu se ale tomuto standardu ani zdaleka nepřiblížilo. Jistě, celé to samozřejmě nebylo jen o nastavení v hlavách, protože na africké reprezentaci se jednoduše musela podepsat početná zranění a fyzická únava, celý tenhle mix každopádně zapříčinil, že jsme z hlediska defenzivy sledovali nejslabší výkon svěřenců Walida Regraguiho na turnaji.

Celý tým působil, že na začátku zápasu vlastně ani není na hřišti. Vyrovnávací branka Dariho byla takovým jediným světlým bodem v úvodu klání, jinak ale afričtí fotbalisté vyráběli jednu chybu za druhou. Brankář Bono si na startu utkání div že nevstřelil kuriózní vlastní gól, nebyl v tom ale sám. I stopeři Dari a Yamiq nepůsobili jistě, kazili odkopy a vůbec rutinní věci, na což jsme až do čtvrtfinále v jejich podání nebyli zvyklí. Jediný, kdo si z obrany udržel stejnou úroveň, byl Achraf Hakimi.

Nebylo to však jen o individuálních výkonech, ono to totiž Maroku tentokráte nefungovalo ideálně ani systémově. Tentokrát se defenzivní blok nestíhal dostatečně rychle přesouvat a vůbec i intenzita v napadání při hře bez míče byla o něco nižší než v předešlých kláních. Pryč tak byla Amrabatova dominance ve středu hřiště, soupeř dokázal několikrát prolomit středový blok africké reprezentace a najednou tak byla obranná linie pod větším tlakem a musela řešit řadu složitých situací.

Je pravdou, že po nějaké třicáté minutě se výkon svěřenců Regraguiho přece jenom zlepšil, začali lépe kontrolovat prostory ve středu pole a opticky vyrovnali hru, jenže remízový stav se jim nepodařil udržet ani do poločasového hvizdu. A to se jim - alespoň podle mě - nakonec stalo osudným.

3. Vítězem zápasu byl krom Chorvatska také kouč Zlatko Dalić - ten totiž svými změnami a taktickým záměrem posadil své ovečky na koně. Podle předzápasové grafiky to vypadalo, že snad Chorvati nastoupí v rozestavení se třemi stopery, realita na trávníku nakonec byla trochu jiná.

Když přihlédnu i ke kvalitě protivníka, myslím si, že Chorvatsko v první půli podalo svůj nejlepší ofenzivní výkon na turnaji. A nebylo to vůbec jen o změně ve formaci, důležitá byla také variabilita, kterou Chorvaté ve své hře tentokráte měli.

Lodivod vicemistrů světa tentokráte přehodil výhybku a své svěřence sešikoval do základního rozestavení 4-4-2 s Perišićem na pozici levého obránce. A ti tak najednou byli pro Maroko o dost méně čitelní.

Chorvaté díky této změně měli hned několik způsobů, jak zakládat své útoky. Na levé straně Perišić obvykle zůstával v defenzivnějším postavení a byl to jeho kolega v záložní řadě Oršić, který roztahoval hru u postranní čáry. Jakmile však obdržel balón, Perišić nakopl motory a podnikl tandemový náběh z hloubky pole, což mělo pozitivní dopad na tempo hry - najednou tu byl hráč v pohybu, který odtáhl hráče soupeře, vytvořil prostor a nenechal hru umřít do stereotypního obléhání. Pokud hráči zaujmou vysoké ofenzivní postavení hned na startu akce (krajní obránci vytažení vysoko do stran, krajní záložníci posunuti do středu hřiště), občas si paradoxně ucpou ofenzivní prostor a už nemají kam podniknout další náběh, což následně vede k pomalé, stereotypní hře. Chorvaté ovšem neopakovali stále ty stejné vzorce - někdy se mezi stopery zatáhl Luka Modrić a byl to naopak Perišić, který pak přijímal balón ve vysokém postavení na kraji hřiště. Maroku tak trvalo notnou dávku času, než svého soka takříkajíc načetlo.

Na pravé straně se zase Lovro Majer pravidelně stahoval doprostřed hřiště, aby zde Chorvaté měli dostatečnou kontrolu. Pravý bek Josip Stanišić se vytahoval do ofenzivního postavení a evropský celek pak několikrát předvedl velmi jednoduchou akci, kdy pravý stoper přihrávkou po zemi prostřelil obranný val soupeře, Lovro Majer jen z prvního doteku pod tlakem sklepl míč na neobsazeného Stanišiće a Chorvaté mohli dál rozvíjet ofenzivní akci.

A ti také ještě umě využívali útočníků Kramariće s Livajou. Především prvně jmenovaný si chytře odskakoval od stoperů do prostoru mezi linie za záda záložníků Maroka, kteří jej tak nedokázali včas obsadit. Kramarić pak s míčem nevymýšlel nic složitého, fungoval spíše jako takový "nárazník", který z prvního doteku míč přiťukl spoluhráči, který byl čelem do hry a mohl středem hřiště postupovat vpřed.

Po nějaké třicáté minutě se kvalita hry Chorvatů přece jen o trochu zhoršila, především záloha evropského celku přestala být trpělivá, začala zkoušet větší množství nepřipravených přihrávek středem pole, což vedlo k vyššímu počtu ztrát, ale do té doby se mi jejich ofenzivní výkon poprvé od zápasu s Kanadou opravdu líbil.

4. Pokud bych měl na celém šampionátu vyzdvihnout jednoho chorvatského hráče, pak bych prstem musel ukázat na stopera Jožka Gvardiola. Jistě, že jde o mimořádně talentovaného, mladého obránce, to se vědělo už před turnajem, musím ale říct, že jsem kvalitou jeho výkonů byl opravdu velmi mile překvapen.

Chorvatského zadáka na celém turnaji vyloženě přehrál jen Lionel Messi - což tedy není žádná ostuda, protože když má argentinský génius den, je jednoduše nezastavitelný. Gvardiol ovšem jinak ukázal všechny potřebné atributy moderního stopera. Při bránění je dost agresivní, snaží se zůstávat co nejblíže k soupeři, rychle k němu přistupovat a okamžitě mu odebrat balón. Nedělá mu problém hrát ve vytaženější linii, disponuje totiž dobrou rychlostí a nějaké to počáteční zaváhání je díky téhle své výhodě ještě schopen včas napravit.

Co bych ale na obránci Lipska ocenil nejvíce, je jeho kvalita a klid na míči. Gvardiol totiž nepanikaří, ani když se dostane do složitější situace - ba naopak. Občas to vypadá, že se v takových momentech trochu vyžívá, nechá na sebe nalákat jednoho či dva presující hráče a pak chytrou přihrávkou v ten správný moment soupeře vyřadí ze hry. Ostatně i díky němu bylo poměrně těžké Chorvaty dostat pod nějaký souvislejší, drtivý tlak. Vatreni sice na turnaji nebyli extra nebezpeční směrem vpřed, když ale potřebovali, dokázali si ulevit souvislejším držení míče, pro což byla velmi důležitá čtveřice Brozović, Modrić, Kovačić a právě Gvardiol.

Nadějnému obránci bych ale vytkl situaci okolo neodpískané penalty, kterou úplně nezvládl. Sice se o nedovolený zákrok v podání Amrabata jednalo, to ale mladého stopera neopravňovalo k tomu, aby dobrou minutu ležel v pokutovém území soupeře - protože zmíněný zákrok teda rozhodně nebyl nikterak bolestivý. Když se pak po minutě strávené na trávníku uráčil a rozhodl se vrátit do defenzivního postavení, načasoval jej tak špatně, že ještě dokázal rozhodit svého kolegu Perišiće, oba minuli poměrně rutinní hlavičku a Maroko se dostalo do své největší příležitosti v druhé půli. Kdyby Livaković nevytáhl parádní zákrok, asi by mladý stoper od svého kouče nebyl úplně pochválen...

5. Jedinou kaňkou na atraktivním zápase tak bylo až přehnaně agresivní chování fotbalistů Maroka vůči hlavnímu sudímu. Upřímně pro mě byla úroveň jejich zloby dosti překvapivá, v zápase se totiž nestalo prakticky nic, co by mělo hráče afrického celku nějak výrazněji rozpálit doběla.

Maročané přitom byli podráždění už od úvodního hvizdu - stačilo, aby sudí po jejich ofenzivní akci správně odpískal kop od branky místo rohového kopu, kterého se vehementně dožadovali, a byl oheň na střeše. Hlavní arbitr byl okamžitě obklopen rojem hráčů v červeném a jistě si vyslechl vybraná nelichotivá slovíčka.

Jediný opravdu sporný moment přitom sudí Abdulrahman Al-Jassim vyhodnotil ve prospěch Maroka, když po střetu Amrabata s Gvardiolem neodpískal pokutový kop. Na druhé straně se ve vápně sice skácel obránce Hakimi, své řekněme trochu bláznivé protesty, při kterých s sebou před hlavním sudím teatrálně hodil o zem, však snad ani nemohl myslet vážně - o penaltový zákrok se totiž v žádném případě nejednalo.

Když pak po závěrečném hvizdu vyrazilo hned několik marockých fotbalistů - včetně kouče Regraguiho či nehrajícího kapitána Saïsse - na nepřátelský pokec s mužem s píšťalkou, působilo to takovým trochu nedůstojným zakončením této bezesporu senzační jízdy africké reprezentace...