Zápisník z Kataru XX. aneb Tak co, Francouzi, přeKonaté i Messiho?

Mistrovství světa míří do cílové rovinky! Semifinálové duely nakonec nenabídly až takové drama; jestliže v dřívějším průběhu turnaje padali favoriti jako hrušky, v závěrečné fázi už si Francie i Argentina místenku do finále pohlídaly. Tahákem bude samozřejmě souboj Lionela Messiho s Kylianem Mbappém; Albiceleste živí naději na první triumf od roku 1986 (tedy od dob Maradony), Les Bleus zase chtějí obhájit trofej jako první mužstvo od dob Pelého Brazílie.

První katarské semifinále slibovalo velkolepou bitvu dvou možná nejlepších kreativních hráčů poslední dekády. Ale ačkoliv Luka Modrić sám nenese za chorvatské vypadnutí vinu, Vatreni přece jen pod argentinským tlakem kapitulovali až překvapivě lehce. Lionel Messi & co. se tak po hladké výhře 3:0 mohou těšit na finální, nejdůležitější zápas - a s ním i šanci navždy se zapsat do historie světového fotbalu. Pokud Messi skutečně v neděli pozvedne nad hlavu poslední, nejcennější trofej, bude se jeho role na piedestalu dějin zpochybňovat už opravdu hodně těžce.

Soupeřem Albiceleste budou obhájci titulu z Francie, kteří ve středu ukončili velkolepou marockou pouť - jako vůbec první tým na turnaji jim dokázali vstřelit gól, naopak sami poprvé uhájili čisté konto a do finále postupují s výhrou 2:0 v kapse. Lvi z Atlasu se ale rozhodně nemusí stydět: silnějšího protivníka dokázali zatlačit, měli i šance na vyrovnání a potvrdili, že jejich pohádková jízda rozhodně nebyla jen o štěstí či náhodě. Stále mají navíc šanci získat alespoň bronzové medaile, stejně jako Chorvati, jejichž zlatá generace se bude chtít rozloučit možná poslední výhrou.

Mimochodem, v posledním Zápisníku (před semifinále) jsme psali, že tento turnaj v závěrečné fázi může v podstatě přesně okopírovat první asijské MS z roku 2002: stačí, aby jihoamerická velmoc brala zlato, evropská stříbro, černý kůň z UEFA bronz a "domácí" tým skončil čtvrtý. A to se pořád může stát! Stejně jako v Japonsku a Jižní Koreji, i teď v Kataru působily semifinálové duely jako určitý "návrat starých pořádků": dva působivé příběhy outsiderů končí na poslední překážce, finále je jen pro vyvolené.

Ono to samozřejmě úplně neplatí, protože Chorvati doslova na posledním MS vybojovali stříbro, ale ta analogie pořád funguje... plus mínus.

1. Chorvatskému "trojúhelníku" opět chyběla nadstavba... a to ještě výrazněji než obvykle. V úvodní dvacetiminutovce utkání, kdy evropský tým na hřišti opticky dominoval, jsme mohli v celé kráse sledovat, proč se toto Chorvatsko zapíše do dějin jako jeden z nejlepších světových týmů přelomu 10. a 20. let nového tisicíletí. Záloha s Modrićem, Brožovićem a Kovačićem (a dříve Rakitićem) prostě funguje, všichni mají zkušeností až na půdu, dokážou hrát kdekoliv v záložní trojici, a jakmile dostanou míč, je ohromně těžké s tím cokoliv udělat. Navíc ještě v kombinaci s Perišićem, který se (i coby křídelník) nikdy od těžiště hry příliš nevzdaluje.

Konkrétně proti Argentině navíc v jejich prospěch hraje i fakt, že Messi moc nepressuje; od toho na hřišti není, jeho síla leží jinde, a i když Álvarez je naopak vyloženě dotěrný, pořád Albiceleste chyběl jeden potenciální hráč tlačící na chorvatskou rozehrávku přímo v jejích zárodcích. Těžiště hry při výstavbě Vatreni tak mohlo být přesunuto dále od Lovrena s Gvardiolem. A když k tomu přidáme tendenci Modriće, Kovačiće a Brožoviće pohybovat se blízko jeden druhému - přesouvání míče zleva doprava tak skoro vždy znamená přesun všech tří středopolařů, chorvatská záloha se příliš neroztahuje, naopak - výsledkem je systém, kterému se proti rozpojenějšímu a méně kompaktnímu argentinskému 4-4-2 v úvodních fázích duelu vyloženě dařilo.

Zároveň ale platí, že aby tato "měkká" převaha byla v závěrečných fázích turnaje k reálnému užitku, je zapotřebí najít nějaký způsob, jak převahu na míči zúročit. A to se Chorvatům nepovedlo... vlastně po celý turnaj (respektive od doby, co z nároďáku odešel Mario Mandžukić). V úterý se navíc chorvatská ofenzivní mizérie manifestovala v podobě Andreje Kramariće na falešné devítce, což už na první pohled vypadá jako nesmysl a realita není o moc lepší. Záložní řada Vatreni je skvělá na míči, chybí jí ale kreativita v útočné fázi, takže Dalićovým plánem bylo nechat Kramariće jako volného hráče, který si z hrotu sbíhá pro balony hlouběji do pole; něco podobného jako na druhé straně dělá Lionel Messi. Možná by to fungovalo lépe, kdyby forvard Hoffenheimu v této roli tolik 'neplaval'.

Balkánský výběr tak paradoxně zůstal na hřišti "uvězněn" kolem středového kruhu, a to i v úvodních pasážích, kdy se Argentinci teprve dostávali do zápasu. Jeho práce s prostorem umí být brilantní, ale chybí tomu přidaná hodnota, plus - a to je velká nevýhoda - když držíte míč takto vysoko, zůstávají vzadu odkrytí stopeři, a to může být pořádný "záhul" i pro Lovrena s Gvardiolem, zvlášť když oba beci ještě navíc overlapují vepředu (protože jinak než po křídlech se Chorvatsko do finálky dostat neumí).

Protože navíc Nicolás Tagliafico na levém beku v podstatě ukázkově uhlídal Juranoviće (obránce Celticu byl proti Brazílii mužem zápasu, v semifinále se ale dopředu neprosazoval a vzadu naopak vynikala jeho poziční rozevlátost), smrskl se arzenál chorvatských možností na linku Sosa - Perišić u levé lajny. Jakmile Argentinci pochopili, že stačí eliminovat jednu cestu a de facto je hotovo (a pochopili to velice brzy), měli napůl vyhráno.

2. Lionel Scaloni na turnaji často zkouší na pohled zvláštní věci, a často to nevychází, ale semifinále nebylo takovým případem - naopak. Argentinský kouč tentokrát opět vsadil na papírové 4-4-2; reálně se ale pozice ofenzivních hráčů plynule měnily podle potřeby, takže klíčovou změnou je "pouze" přepnutí z tříobráncového systému (proti Nizozemcům) zpět na klasiku. Scénář vývoje první půle pak v podstatě kopíroval výkon Leandra Paredese: chvíli to trvalo, ale když se středopolař Juventusu s utkáním jaksepatří sžil, chorvatský tlak začal opadat.

Paredes rozhodně na turnaji nepatří k nejlepším Argentincům; nejvýraznějším asi ano, ale za to může spíš jeho bizarní zkrat ve čtvrtfinále než nějaké velké fotbalové momenty. Proti Chorvatům byl ale velmi platný. Když měla Argentina míč, zatahoval se hlouběji do obrany a hrál vlastně třetího stopera; to následně uvolnilo nohy oběma bekům, kteří se mohli vysunout na křídla, a naopak krajní záložníci (De Paul a MacAllister) sbíhali do středu, na své přirozené pozice. V takové situaci jsme tedy mohli pozorovat v podstatě stejný systém jako proti Nizozemcům - čili 3-5-2 - ovšem s tím rozdílem, že po ztrátě Paredes utíkal zpět do zálohy (hlídat Modriće) a Albiceleste tak plynule přepínali mezi oběma modely.

Byla to docela jednoduchá, ale překvapivě efektivní strategie: argentinské 4-4-2 se rozestupovalo do stran, nechávalo Chorvaty na míči, ale blokovalo cesty do křídelních prostor a s Messim a Álvarezem nahoře na hřišti bylo vždy připravené k brejkům. Jako by se Vatreni viditelně chytali do Scaloniho pasti - kdykoliv kombinovali kolem středového kruhu, Albiceleste je prostě obestoupili ze všech stran. Když se podíváme na statistiky nejvíce driblujících hráčů, najdeme v nich samozřejmě Messiho (5), ale hned v závěsu už jsou Kovačić a Modrić (oba 4). Jinak to prostě dopředu nešlo.

S postupujícím časem, jak Argentina postupně přebírala otěže utkání, Scaloni od tohoto reaktivního plánu upouštěl a naplno využíval možností svých středopolařů: Paredes zůstával vzadu, Fernandez s De Paulem hráli klasické střední záložníky, MacAllister operoval spíše jako inverted winger mezi liniemi nalevo, Messi totéž napravo. Takový 'stromeček'. Chorvati na rostoucí nebezpečí zareagovali zatažením Perišiće, čímž de facto zmizela i jejich poslední přirozená cesta směrem dopředu.

3. Po změně stran už Zlatku Dalićovi nezbylo nic jiného než změnit sestavu a poté i formaci. Za stavu 0:2 stáhl chorvatský kouč ze hřiště chybujícího Sosu a neviditelného Pašaliće; Perišić se tak posunul na čistokrevné LB, kam ostatně driftoval už v závěru první půle. Noví muži Vlašić s Oršićem měli evidentně za úkol vyplnit 'díru' na AM, což se předtím nedařilo Kramarićovi; v této fázi už ale bylo na podobné kosmetické úpravy příliš pozdě, takže Dalić o pouhých pět minut později sáhl k další, radikálnější změně - Brožović dolů, Petković na hrot.

Vypadalo to jako snaha okopírovat nizozemský tah z předchozího utkání - Kramarićova pozice tedy byla o dost volnější, ale myslím, že cílem mělo být právě 4-4-2 s Kramarićem jako žolíkem, schopným jak dublovat Petkoviće vepředu, tak pomáhat s přečíslením na křídlech. Protože Argentinci komfortně bránili svůj náskok a vyráželi do brejků, měli Vatreni teoreticky šanci zásobovat čerstvé forvardy dlouhými balony a pokusit se tak o zvrat. Jenže Scaloni se napodruhé nachytat nenechal a rychle zareagoval definitivním přepnutím na 3-5-2 (s nástupem Lisandra Martíneze), takže i když se Chorvatům podařilo dostat míč do křídelních pozic, měli proti sobě vždy jednoho beka a jednoho krajního stopera.

Posledním Dalićovým tahem v této šachové partii bylo stažení Kramariće za Livaju, což tedy definitivně stvrdilo přechod na čistokrevné 4-4-2. Jenže bez Brožoviće na hřišti jako by chorvatská záloha prakticky přestala existovat: rozbitím středového "trojúhelníku" přišli Vatreni o efektivní způsob kontroly herního tempa, a absence klasického DM uvolnila ještě více místa před jejich stopery. Chudák Gvardiol.

4. Jak moc můžeme vítězství Argentiny opřít o "pouhé" individuální kvality jejích hráčů? Při pohledu na highlighty z utkání je zřetelně vidět, jak moc velkou roli v tomto týmu hraje faktor Messi: Scaloni sice může přijít s efektivní taktikou, když ale dojde na lámání chleba, vítězí Albiceleste hlavně díky genialitě svého nejlepšího hráče. Nejsou to žádné propracované týmové góly, v klíčových situacích nevidíme žádné nacvičené patterny či signály: Messi prostě zapne a je to. Nedá se na to připravit, nedá se to bránit, prostě to tak je. Když máte v kádru nejlepšího fotbalistu planety, vyhrávat je občas jednoduché.

A nejde ani zdaleka jen o Messiho: Argentinci (na rozdíl třeba od Francouzů či Maročanů) svoji ideální sestavu hledají vlastně celou dobu, a řada opor musela do turnaje jaksepatří "dorůst". Rodrigo De Paul byl v prvních třech poločasech šílený, teď je nepostradatelný. Álvarez zkraje šampionátu kryl záda Lautarovi a teď rozhodl semifinále dvěma góly. Enzo Fernández a Alexis MacAllister také začínali na lavičce. Nepřijde mi fér Scaloniho práci úplně relativizovat, zápas s Chorvaty zvládl z taktického hlediska výborně, ale - a to může být ve finále rozhodující - s výjimkou Daliće s Michniewiczem jej minimálně na chvíli zaskočil každý protivník. A Deschamps je nějaký protivník.

Souboj Mbappé vs. Messi bude elektrizující; oba borci jsou natolik dobří, že mohou v podstatě vlastními silami udělat z finále souboj "kdo z koho", bitvu generací, symbolický střet o titul vládce fotbalového světa. Scalonimu je nutné přičíst k dobru, že nakonec - v celé té spleti různých systémů a neustále nových strategií - dokázal z Messiho vymáčknout maximum. Argentinský kapitán proti Chorvatům předvedl nejlepší výkon na turnaji, chodil si pro balony k Paredesovi s De Paulem, narážel si s MacAllisterem a Álvarezem, toulal se mezi liniemi a ve správný čas udeřil. Jako před posledním gólem, kdy ukázkově vykoupal nejlepšího obránce na turnaji (chudák Gvardiol).

Bude nakonec největší zbraní Argentiny ve finále její relativní nečitelnost? Možná ano - možná Scaloni opět trefí správný herní plán. Pokud ale Albiceleste kýženou trofej skutečně získají, bude to v první řadě Messiho zásluha.

5. Zdálo se to nemožné, ale nakonec přece jen Chorvatům došly síly. Poslední bod už jen "telegraficky": křivka chorvatských výkonů na turnaji dosáhla svého maxima ve čtvrtfinále, kde Vatreni zuby nehty ubránili Brazilce a zvládli druhý penaltový rozstřel za sebou. Dál už to ale prostě nešlo. Chorvatsko má jednu z nejstarších jedenáctek na celém šampionátu a klíčoví hráči si prakticky neodpočali, a to ani fyzicky, ani mentálně - vždyť už ve skupině museli otáčet proti Kanadě a následně se modlit, aby je Lukaku neposlal domů po třech zápasech.

Ne že by na tom zrovna Argentina byla nějak dramaticky lépe (Nizozemsko), ale její tým je přece jen mladší, sebevědomější a mnohem kvalitnější ve finální fázi. Po čtvrtfinále jsme se těžko zbavovali dojmu, že Chorvaté prochází šampionátem tak nějak silou vůle... a ta se v úterý, po mnoha a mnoha odbojovaných hodinách, definitivně vyčerpala.

(dz)

1. Před zápasem jsem Maroku nedával příliš mnoho šancí, přechod na rozestavení 5-4-1 mi ale dával smysl a působilo to na mě jako dobrý tah. A to hned z několika různých důvodů. Maroku to mělo pomoci stabilizovat rozehrávku a zajistit defenzivu proti rychlým protiútokům Francie. Jednak se hlavní kouč Regragui tímhle tahem snažil ucpat volný prostor, ve kterém se bez míče tak rád toulá útočník Mbappe. V podstatě tak nějak okopíroval způsob, jakým dokázala tento prostor kontrolovat Anglie ve čtvrtfinálovém zápase. Zároveň tím dal větší volnost v ofenzivní fázi Hakimimu, který mohl přebírat balón ve vyšším postavení a častěji se zapojovat do finální fáze svého celku.

V defenzivě pak tato změna měla přinést ještě jeden benefit. Maroko v předcházejících zápasech bránilo v zóně na úzkém, kompaktním bloku a jestli tak někde měli soupeři alespoň trochu prostoru na převzetí míče a rozvíjení svého útoku, bylo to na stranách hřiště. Portugalci ani Španělé těchto míst nedokázali dobře využít, nicméně v případě Francie mohli v těchto prostorech kulatý nesmysl přebírat Dembele nebo na druhé straně Mbappé, případně jeho kolega z pozice levého obránce, Theo Hernandez.

Regragui tak raději posílil svou defenzivní linii o jednoho muže, ta se tak mohla rychleji přesouvat z jedné strany na druhou a k bleskově tak přistupovat k hráči na kraji, aby neměl čas na nerušené převzetí míče.

2. Jenže fotbal nemá logiku, míč je kulatý a Maroko ke své smůle za první poločas vyrobilo více individuálních chyb, než za všechny předchozí duely na šampionátu dohromady. A Francie tedy rozhodně není týmem, který by podobné hrubky nechal bez povšimnutí. A tak hloupé vystoupení stopera El Yamiga v kombinaci s několika šťastnými odrazy znamenalo rychlé vedení favorizovaného celku.

Jako dosti pochybné rozhodnutí se nakonec ukázalo personální obsazení defenzivní linie afrického národního týmu. Což o to, riskovat s jedním trochu zraněným hráčem, pro to bych měl plné pochopení. Hrajete svůj životní zápas, semifinále mistrovství světa, to si prostě nechcete nechat ujít. Nasadit dva "nakřápnuté" hráče, to už je ale solidní hrana, přičemž hlavní kouč Regragui byl ochoten riskovat hned se třemi muži! Rozumím, že kvalitativní propad mezi členy základní sestavy a jejich náhradníky je znatelný, ale Maroku se to pořádně vymstilo. Ještě před výkopem musel odstoupit Aguerd, v polovině prvního dějství jej následoval kapitán Saiss a jen poločas zvládl odehrát Mazraoui. Ať už bylo doporučení lékařského týmu před duelem jakékoliv, tohle se prostě a jednoduše nepovedlo.

Ještě ale pár slov k francouzskému ofenzivnímu snažení - bylo totiž vidět, že se Didier Deschamps poučil a útočná struktura Francouzů byla v porovnání s tou portugalskou nebo španělskou o dost lepší. Vypadnuvší celky v osmifinále a čtvrtfinále totiž postupem času sami sobě "čistili" prostor mezi liniemi - záložníci chtěli mít kontakty s míčem, začali se stahovat před blok soupeře a rozehrávat. Pokud to udělá jeden hráč ze středové trojice, pak je to v pořádku, jenže když se takhle stáhnou všichni, máte najednou obrovský problém - můžete totiž hrát jen do stran a zase zpátky, nahoře máte jen utopeného útočníka a šance na jakýkoliv progres do ofenzivní třetiny hřiště jsou jen velmi malé.

Francie si na tohle ale dala pozor, ta totiž na defenzivní linii soupeře často dostávala hned tři hráče. Vyšší postavení beka Hernandeze umožnilo posun doprostřed Mbappemu, střed pole obstarával Giroud a tuto dvojici ještě často doplňoval Griezmann. Francie tak měla varianty, jak hrát skrz obranný val protivníka a nutit jej k občasným zaváháním.

3. Když pak vypadl z rozehrávky Amrabat, vypadlo ze hry celé Maroko. Kvůli zraněním musel outsider přehodnotit své předzápasové plány, po střídání přejít zpět do formace 4-5-1 a pokusit se dostat zpět do zápasu. Pasáž od nějaké 25. do 40. minuty ale patřila k tomu nejhoršímu, co svěřenci kouče Regreguiho na celém turnaji předvedli. Francie si vytvořila minimálně dvě vyložené šance, trefila tyč, a kdyby v tu chvíli přidala pojistku ke svému vedení, bylo by pravděpodobně rozhodnuto.

Velký problém pro Maroko v této fázi zápasu představovala rozehrávka. Francie přitom nikterak horlivě nepresovala, vycházela ze svého pasivnějšího defenzivního bloku, ovšem Olivier Giroud poctivě strážil Sofyana Amrabata, který se tak ne a ne uvolnit, načež se na kopačky jeho defenzivních parťáků začala vkrádat panika. Maročané začali s míčem nesmyslně riskovat, své útoky vedli bez nějaké větší přípravy středem hřiště, kde zkoušeli těžké a složité kolmice, což vedlo k řadě laciných ztrát.

Hra afrického celku byla úplně rozháraná a po zisku míče přicházela do deseti vteřin zpravidla zbytečná ztráta. Naopak herní plán Francie v tuto chvíli fungoval výborně, úřadující mistr světa mohl chodit do rozhozené obrany, Kylian Mbappe si nacházel volné prostory, aby převzal míč a nastartoval své rychlé motory. Maroko mělo obrovské štěstí, že v této fázi neinkasovalo podruhé.

4. O poločase ovšem zaúřadoval trenér Regragui, své svěřence uklidnil a vytyčil jim jasný herní plán, kterak se pravidelně dostávat do finální třetiny hřiště. Maroko víceméně opustilo snahu protlačit se skrz střed hřiště a začalo se více věnovat své pravé straně.

Jistě, šlo do podstatného rizika, protože sice využívalo volného prostoru za Kylianem Mbappem, ale v případě ztráty míče už nemělo k dispozici onen luxus třetího stopera, takže se mohl francouzský snajpr lehce dostat do úniku - bek Hakimi měl totiž útočné pokyny a neúnavě podporoval ofenzivu. Jenže Maroko v této fázi začalo hrát opravdu výborně.

Oba stopeři společně s Amrabatem byli najednou v rozehrávce trpěliví, počkali si na správný moment, kdy - zpravidla střední záložník Maroka - otočil hru rychlým, delším pasem do pravého křídla, ať už na Hakimiho, nebo na Ziyecha. A africký celek pak na pravém křídle rozjel "ťukes" na jeden dotek, se kterým měli Hernandez a Fofana plné nohy práce. Maroko se několikrát hezky prokombinovalo až do pokutového území, v semifinále se ale naplno ukázala slabina, která tuto reprezentaci trápila v podstatě celé mistrovství.

A to velmi slabé řešení situací ve finální třetině hřiště. Když Maroku vyšel i presink, zamotal se střídající Hamdallah místo zakončení do vlastních kliček a dobrá příležitost vyšuměla do ztracena. Ostatně stejně jako celá - a nutno říct že překvapivá - převaha outsidera. Maročané svého soka zatlačili do až nečekaně hlubokého bloku. Francie nepotřebuje dominovat, to už víme, ráda si počká na rychlé protiútoky, to je všechno v pořádku.

Okolo 60. minuty už se ale nedalo říct, že by favorit jen naplňoval svou taktiku - naopak byl zatlačen do hlubokého bloku, zuby nehty bránil vlastní pokutové území a jen tak tak odolával. Mbappe v tuto chvíli přestal zůstávat vytažený vysoko vedle Girouda a začal se stahovat do záložní linie, stejně tak Griezmann - který mimochodem znovu odehrál vynikající utkání - musel stále častěji vypomáhat až ve vlastním pokutovém území.

To byla pro Maroko svým způsobem taková malá taktická výhra - znamenalo to sice méně prostoru na pravé straně, ze které tedy pramenilo největší nebezpečí, zároveň se ale největší hvězda týmu dostala do defenzivnějšího postavení. Jistě, Mbappe je stejně schopen přeběhnout celou délku hřiště, jak ukázal ve sprinterském souboji s Amrabatem, ale z hlediska nebezpečí je pro defenzivní tým přece jenom lepší, když přebírá míč u vlastního pokutového území než na ofenzivní polovině.

5. Didier Deschamps se na to nemohl dívat, a tak zareagoval - a nutno říct, že měl opravdu šťastnou ruku. Ať už bylo střídání Girouda vynucené zraněním, nebo šlo jen o taktický záměr, francouzský kouč udělal správnou věc. Mbappého posunul opět do volné role na vrchol sestavy a místo vysokého útočníka poslal na plac křídelníka Marcuse Thurama. Ač jde také o ofenzivního fotbalistu, směrem do defenzivy je bezesporu ochoten odvést větší kus práce než největší francouzská hvězda.

Francii se díky tomu podařilo získat kontrolu nad prostorem, odkud pro ni hrozilo největší nebezpečí, vyrovnat hru a dostat se z hlubokého bloku. Sám Thuram navíc nezahrál vůbec špatně, vykoledoval si několik faulů, kterými jednak rozkouskoval hru, jednak také získal pro své spoluhráče území.

Kouč úřadujících mistrů světa pak měl štěstí při výběru ještě jednou, když místo Dembeleho na hřiště vyslal Kola Muaniho. Ten se sice s míčem mnohokrát nepotkal, do historie utkání ale neoddiskutovatelně vstoupil hned svým prvním dotekem - po vynikající práci Mbappeho totiž jeho tečovanou střelu zblízka uklidil za záda Bona a Francii definitivně nasměroval do finále.

(vs)