Zápisník z Kataru XVII. aneb Penalty? Bono a klid

Poslední osmifinálové duely jsou za námi a po dlouhých 16 dnech není v Kataru na programu žádný zápas. Osmičku čtvrtfinalistů po včerejšku doplňují Portugalci, kteří rozstříleli Švýcarsko, a také Maročané. Africký tým ve vypjatém utkání přetlačil na penalty Španělsko a zabránil tak možnému pyrenejskému derby.

On tedy i samotný duel Španělů s Marokem měl dost "regionální" rozměr - evropský stát má dodnes na marockém území dvě enklávy (města Ceuta a Melilla), takže technicky spolu sousedí. A vzhledem k tomu, že Maroko zůstávalo v osudí jako poslední zbývající arabská země, mohlo se těšit prakticky z domácí atmosféry, která v podání severoafrických fanoušků umí být pro soupeře mimořádně nepřátelská. Kdo někdy viděl záběry z casablanského derby, ví, o čem je řeč.

Každopádně se Lvi z Atlasu díky vydřenému postupu stávají teprve čtvrtým africkým týmem historie, který na Mundialu pronikl mezi nejlepší osmičku; před ním to dokázaly jen Kamerun, Senegal a Ghana (to bylo v roce 2010 a do včerejška naposledy). Vůbec poprvé pak na tuto metu dosáhl tým z arabského světa. Naopak Španělé končí s jedinou výhrou na kontě; pravda, šlo o největší debakl dosavadního průběhu šampionátu (7:0 proti Kostarice), ale na to se historie ptát nebude.

Navíc Portugalci nebyli moc daleko od toho, aby svým pyrenejským sousedům ukradli i tento rekord. Skóre jejich duelu proti Švýcarsku se nakonec zastavilo na šesti brankách (6:1). Tento zápas vzbudil velké vášně už před výkopem, protože v portugalském základu chyběl Cristiano Ronaldo; pokud počítáme velké turnaje, bylo to vůbec poprvé od zápasu s Ruskem ve skupině Eura 2004. Kouči Fernandu Santosovi ale odvážný tah vyšel, protože nová devítka, mladík Goncalo Ramos z Benfiky, zaznamenal první katarský hattrick. Švýcar Manuel Akanji sice korigoval skóre - a šlo o první švýcarskou trefu v play-off mistrovství světa od roku 1954 (!) - ale to bude pro fanoušky zpod Alp jen slabá útěcha na zasloužený debakl.

Portugalci tak ve čtvrtfinále vyzvou houževnaté Maroko, přičemž vítěz tohoto zápasu půjde buď na Francii, nebo Anglii. Druhou polovinu pavouka tvoří Argentinci proti Nizozemcům a Brazílie s Chorvatskem. Stále se tak můžeme dočkat reprízy čtyři roky starého finále, lusofonního derby o zlato nebo závěrečného souboje Ronalda s Messim. Moudřejší budeme v pátek 9. prosince.

Letos na MS budeme v rámci tradičních Zápisníků opět pokrývat všechny duely skupinové fáze i play-off. Forma je jednoduchá - každý tým od nás dostane za svůj výkon odpovídající známku (od 1 do 10), kterou doprovodíme dvěma podrobněji rozepsanými body.

1. Sledovat Maroko, jak vyráží do brejků, je skvělé... i když často o nervy (pokud fandíte Maroku). Bylo to vidět už v dřívějších duelech, hlavně proti Kanadě, teprve v zápase o všechno ale marocký kouč Regragui čelil nelehké otázce - bude i nadále trvat na tom, aby jeho defenziva vyvážela míče zásadně přihrávkami po zemi? Nebo "povolí" Bonovi a stoperům, aby pod tlakem jednoduše uklízeli balony dlouhými nákopy? Výsledek byl tak 50:50. V prvním dějství jsme mohli sledovat marockou rozehrávku od vlastního vápna v celé své kráse, po změně stran (i s blížícím se vědomím možné remízy) defenziva Lvů ve svých zásadách polevila.

Při pohledu na highlighty první půle to přitom vypadá, že rozehrávat takto nakrátko představuje nepřípustné riziko; Španělé se ostatně do jediné své velké šance dostali právě tak, že pressovali marockou obranu a sebrali jí míč na dostřel Bonovy brány. Navíc ofenziva La Roji sice možná postrádá finálku, ale jestli něco zvládá, je to právě pressing; po půlhodině hry se takto favorit dostal do několikaminutového obležení, které začalo dvěma vypíchnutými balony krátce po sobě. Kdyby takto Maročané vypadli, bude Regragui vypadat jako šílenec: Proč to prostě neodpálili mimo nebezpečí? Čeho tím chtěli dosáhnout?

Pokud ale vezmeme hru Maroka na turnaji jako celek, a bylo to vidět i včera, je právě toto tvrdohlavé lpění na snaze "vymotat" se z nebezpečí sekvencí riskantních přihrávek klíčovou součástí Regraguiho ofenzivní taktiky. Už v okamžiku, kdy Bono či některý ze stoperů přebírá míč, se totiž všichni ostatní Maročané (tedy beci, záložníci i útočníci) rozbíhají předem určenými směry. Přesně ví, kam si naběhnout, kudy přijde míč a kudy vede cesta k soupeřově bráně. Jakýkoliv zisk balonu tak znamená potenciální rychlý brejk - ty přihrávky jsou naplánované dopředu. Největší viditelnou zbraní směrem dopředu jsou sice schopnosti křídelníků Boufala se Ziyechem přejít přes své strážce v soubojích 1 na 1 (včera to platilo hlavně o Boufalovi), ale samotný fakt, že se do tolika slibných situací vůbec dostanou, je dán obdivuhodnou organizací, propracovaností a rychlostí marockých protiútoků.

Po ztrátě (či v obležení, což jsme včera viděli většinu zápasu) pak Lvi z Atlasu zalézají za míč v devíti lidech; pouze hroťák En-Nesyri stále otravuje soupeřovu zálohu. Tím už se ale dostávám k druhému bodu...

2. Maročané sice většinu zápasu bránili, ale bránili dobře. Podobně jako například Senegal nebo Francie je i toto Maroko zvyklé rychle se zatahovat dozadu a přehušťovat vlastní vápno. Klasický repressing od něho moc neuvidíte; je to spíše hluboký blok s pevně ukotvenými pozicemi. Základní 4-3-3 se při bránění mění na 4-5-1, kde obranná řada kryje Bonovu bránu a záložníci aktivně vystupují proti útočícím soupeřům a nutí je rozehrávat více do stran, stranou od přímého nebezpečí. Jakmile Maročané svým vířivým pohybem a početní převahou zpřetrhají možné cesty přihrávek středem pole, nezbývá pak soupeři nic jiného než buď zkoušet kombinovat po stranách - kde Hakimi s Mazraouim pokračují v poctivé defenzivní práci, již jsme viděli už ve skupině, navíc v tandemech s bránícími křídly - nebo uchýlit se k centrům. A s těmi si většinou poradí velcí a silní stopeři Saïss s Aguerdem.

Tato strategie proti Španělům fungovala možná až překvapivě hladce. Jedním důvodem je odstřižení Sergia Busquetse - španělský kapitán byl na míči bráněn v podstatě osobkou od En-Nesyriho; když se ale pokoušel zatahovat hlouběji, musela celá záloha s ním, protože Enriqueho taktický plán vyžaduje všechny středopolaře blízko u sebe. Sledovali jsme tak jakousi "přetahovanou" o to, kdo vyláká koho: La Roja samozřejmě chtěla tlačit na vápno, tam jí ale Maročané nedávali prostor a nutili hráče v bleděmodrých dresech couvat zpět ke středovému kruhu.

To bylo patrné hlavně ve druhém dějství, kdy už Enrique poslal do hry Moratu a rozhodl se vylákat Maročany dále od své brány a uvolnit tak prostor pro náběhy svého hroťáka. Částečně to fungovalo; marocký blok se po změně stran skutečně vysunul, nezůstal pasivně stát u vápna. Klíčovou roli ale sehrál opět vynikající defenzivní štít Sofyan Amrabat, pod jehož taktovkou se marocká záloha více zaměřila na Pedriho (coby potenciální zdroj nebezpečných míčů za obranu) a jedovatým pressingem ho v podstatě vytlačila někam až na post pravého beka.

Připočtěme k tomu fakt, že marocké standardky nadále patří mezi nejnebezpečnější na turnaji (včera Hakimimu párkrát chyběly decimetry, ať už při střelách či centrech), a výsledkem je komplexní, takticky dobře připravené mužstvo jako dělané pro turnajový fotbal. Mít na hrotu někoho spolehlivějšího než En-Nesyri (jehož defenzivní práce je obdivuhodná, ale zakončení už méně), nebo dokonce jeho náhradník Cheddira (který spálil dvě velké šance v nastavení), mohli by Lvi z Atlasu možná pomýšlet i na medaile.

1. Aura Luise Enriqueho včera v podstatě zmizela... v přímém přenosu. V analýze skupinového duelu Nizozemska s Ekvádorem jsem podotýkal, že van Gaalovou slabinou je jeho tvrdohlavá potřeba dělat si všechno "po svém", přesvědčit celý svět o vlastní genialitě, být singulární entitou mezi "obyčejnými" trenéry. Není v tom samozřejmě sám; každý, kdo někdy sledoval při práci třeba Marcela Bielsu, řekne to samé. Včera se zdálo, že se do této společnosti touží dostat i Luis Enrique... aniž by ale důkladně promyslel možné následky.

Enrique hrál v Barceloně, trénoval Barcelonu a polovinu základní sestavy na turnaji složil z hráčů Barcelony, takže by bylo asi bláznivé očekávat cokoliv jiného než trpělivé postupné útoky založené na maximálním držení míče. Když ale tento systém v posledním skupinovém zápase vymazali pohybliví a lépe takticky připravení Japonci, bylo koučovou reakcí svou filozofii ještě posílit. Klasická chyba těch, kteří jsou zarytě přesvědčení o vlastní pravdě: pokud něco nejde, je to proto, že to neděláme dost dobře. Řešením nikdy nemůže být změna systému; vždy to musí být těsnější přimknutí k systému. Pokud vaše (individuální i týmová) identita splyne se systémem tak dokonale, že se oba pojmy stanou zaměnitelnými, není v kritické chvíli kam uhnout.

A tak Luis Enrique nasadil do sestavy hned osm záložníků - tři klasicky doprostřed, tři do útoku, jednoho na stopera a nově i jednoho na pravý kraj obrany (Llorente). S výjimkou Laporteho, Alby a Simóna neběhal po hřišti ve španělském dresu nikdo, jehož primární profesí by nebylo buď "ofenzivní středopolař" nebo "defenzivní středopolař". Tipněte si výsledek!

Aniž bych chtěl snižovat obranný výkon Maroka - naopak! - La Roja to nejlepšímu africkému týmu dost ulehčila svým zabedněným lpěním na neefektivních a dávno přečtených herních modelech. Proti Kostarice jsem chválil španělskou ofenzivu s tím, že jakmile soupeř neklade odpor, je to opravdu pastva pro oči. Jenže včera soupeř odpor kladl, věděl, co dělá, a Enriqueho řešení se smrskla na tři předvídatelné body: 1) Rotace v podhrotové trojici, což sice vypadalo hezky, ale Saïssovi s Aguerdem to bylo víceméně fuk; 2) Vysoký pressing riskantní marocké rozehrávky, ze kterého se favorit dostal do dobrých situací, ale měl z nich vytěžit víc; a 3) nasazení Álvara Moraty do druhé půle. To už ostatně vyšlo proti Němcům. Aby byl ale Morata skutečně účinnou zbraní, potřebuje kvalitní servis; tím, že se Walid Regragui rozhodl atakovat přímo srdce španělské rozehrávky (viz marocký bod 2), smrskla se hra La Roji na neefektivní házenou. Jako třeba ve 45. minutě, kdy se Pedri dokázal uvolnit a nacentrovat, ale jeho balon na zadní tyči našel pouze 5 (!) Maročanů. K čemu je vám potom 70% držení míče?

Přidejte k tomu špatnou bilanci v soubojích, nepřátelské publikum a dost volný metr rozhodčího (spousta marockých zákroků se dala pískat), a kolaps je na světě.

2. Jordi Alba s Dani Olmem si ale zaslouží pochvalu za to, jak eliminovali největší marockou ofenzivní zbraň. Nasadit záložníka Llorenteho na pravý kraj obrany byla vyloženě pitomost, Sofiane Boufal ho vykoupal minimálně pětkrát už v prvním dějství, a mít Maroko efektivnější devítku nebo více štěstí, mohlo být pro favorita ještě mnohem hůř. Abych ale jen nekritizovat: Luis Enrique dobře věděl, že skoro všechny gólové situace Lvů z Atlasu jdou přes Ziyecha, a zaměřil se tak speciálně na něj.

Levá strana ve složení Alba - Olmo nespouštěla marockého křídelníka z očí; když byl Alba zrovna "na výletě", přebíral Ziyecha Olmo, a obráceně. Cílem bylo evidentně vytlačit hráče Chelsea co nejvíc k lajně, nedovolit mu stahovat se na prostředek a hnát ho do pozic, kde nebude mít čas ani prostor centrovat před Simóna. To dávalo smysl, protože když tato strategie jednou selhala (na konci první půle), byla z toho hned nebezpečná situace právě po Ziyechově pasu. Nakonec ale můžeme konstatovat, že oba soupeři efektivně otupili jeden druhého do té míry, že jakýkoliv jiný výsledek než 0:0 by nedával logiku.

Marocký talisman ale o své poslední slovo přesto nepřišel - i když v závěru utkání už vypadal vyloženě na omdlení, nakonec přece jen proměnil v rozstřelu svoji penaltu a pomohl Lvům z Atlasu k historickému úspěchu.

1. Asi už nikdo nepochybuje, že posazení Ronalda byl správný krok. A to hned ze tří důvodů. Tím prvním je, možná trochu překvapivě, struktura portugalské defenzivy: třígólový hrdina Goncalo Ramos, který největší portugalskou hvězdu na hrotu vystřídal, opřel svůj hvězdný výkon do velké míry o vypomáhání hlouběji na hřišti. Toto byl z jeho strany skutečně špičkový, komplexní výkon hodný moderní devítky v základu jednoho z nejtalentovanějších týmů na světě. Mimochodem je zajímavé porovnat včerejší zápasy Portugalců a Španělů vzhledem ke složení jejich sestav - oba týmy nastoupily ve 4-3-3 s jediným defenzivním záložníkem a bez typického "tykadla" na hrotu, a Ramosův pohyb po hřišti se od Asensiova až tolik nelišil (a pokud ano, tak Ramos se stahoval hlouběji).

Prostě fluidní, nečitelná ofenzivní trojice, kde každý tak nějak zvládne všechno a soupeř nikdy neví, koho bránit dřív. To je centrální myšlenka obou těchto týmů. Zatímco ale Španělé narazili do marocké zdi a nevěděli, co s tím mají dělat, Portugalci - s Ramosem v čele - byli vepředu skutečně těžko k přečtení, hlavně proto, že jejich střední útočník občas zmizel obráncům z dohledu, vypomáhal s pressingem, vyplňoval prostory případných švýcarských přihrávek, a když se zjevil opět na hrotu, šel si rovnou pro další gól.

Druhý důvod: Paleta možností v útoku. Joao Félix, Bernardo Silva a Bruno Fernandes představují záruku kreativity, s Ronaldem na hrotu ale jako by měli svázané ruce (nohy). Až příliš často se portugalská útočná strategie omezovala na centry do vápna, protože hlavičkové souboje jsou jedna z mála věcí, kde CR7 ještě může na velkém turnaji konkurovat těm nejlepším; pokud ale máte v sestavě ne jednoho, ne dva, ale hned tři podhrotové hráče světové úrovně, je podobná redukce jejich potenciálu skoro svatokrádež. Protože tato portugalská ofenziva má vlastně jen jedinou papírovou slabinu, totiž rychlost a dravost v průnicích na bránu, a to kdyžtak vyřeší Leao z lavičky (a Ramos v základu). Jinak jsou Santosovi forvardi dobří v rychlých přechodech 1 na 1 i hledání kreativních řešení v přehuštěných prostorech. Jakmile mohou dělat i něco jiného než centrovat, jde výkon celého mužstva o několik úrovní nahoru: najednou tam vidíme pohyb, pressing, chuť do hry, kreativitu, variabilitu, efektivitu.

A konečně třetí důvod: Goncalo Ramos je jednoduše v roce 2022 lepší hráč než Cristiano Ronaldo, alespoň pro tento tým. Po prvním duelu s Ghanou jsem psal, že problém Portugalců je, že pod Santosem musí hrát na devítku, pokud se nechtějí propadnout do "španělské" pasti; a protože Ronaldo je na této pozici v kádru pořád nejlepší, hrát prostě musí on, ať chceme nebo ne. Beru zpět. Moje chyba.

Osobně mě hodně zajímá, jakou roli bude CR7 hrát ve zbývajícím průběhu turnaje: včera po příchodu na hřiště portugalská hra okamžitě uvadla (i když je fér dodat, že to už bylo o výsledku dávno rozhodnuto), on sám se prezentoval jedním přímákem napáleným přímo do zdi (jako obvykle), jednou potenciální gólovkou, kde si ukopl balón, a jednou trefou do sítě, kde si nepohlídal ofsajd. Řekl si ale během střídání o kapitánskou pásku (i když Pepe zůstal na hřišti i nadále), a když zbytek týmu po závěrečném hvizdu mířil do kabin, užíval si na trávníku ovace z tribun. To bude ještě sranda.

2. Výhra Portugalska je ještě impozantnější než ta brazilská; jednak je Švýcarsko mnohem zkušenější turnajový tým než Jižní Korea, jednak se neporazilo samo hned v první půlhodině a bylo jej potřeba skutečně "otevřít". Fernando Santos toho dosáhl jednoduchou, vlastně docela zábavně "oldschoolovou" strategií, která nicméně na Murata Yakina evidentně stačila: Švýcaři mají tři stopery, my máme tři útočníky, takže si každý vemte jednoho borce a je to. Všichni umíte 1 na 1, jste rychlejší, a jakmile se jeden z vás dostane před bránu, ostatním stoperům nezbyde než začít hasit - takže další forvardi jsou najednou volní, můžou si sbíhat do meziprostorů, a ve druhé vlně ještě číhají Otávio s Bernardem Silvou (nebo aspoň jeden z nich - jsou tam dva na jediné švýcarské DM). Pokud má míč některý z playmakerů (typicky Silva), stačí utéct jednomu strážci a jste volní.

Když spojíme tuto strategii s výhodami popisovanými v prvním bodě (Ramosovy dropy do středu pole, změny pozic pro zmatení soupeře, široký technický arzenál), vypadala portugalská ofenziva skoro nezastavitelně. Jsem hodně zvědavý na její střet s podobně imponující marockou obranou; překonat tu včerejší švýcarskou přece jenom nakonec nebylo až tak těžké.

Závěrem ještě musím vypíchnout výkony Williama Carvalha a Pepeho: první jmenovaný včera ukázal možná nejdominantnější výkon DM v celém dosavadním průběhu turnaje (spolu s Amrabatem a jeho zápasy proti Belgii a Španělsku), druhý - v devětatřiceti letech - prodává uprostřed obrany svou tvrdost, zkušenosti a "automatické" čtení hry. Toto bylo skutečně po všech stránkách skvěle zvládnuté utkání; asi největším negativem budiž tlak na jeho zopakování i v dalších kolech proti těžším, lépe připraveným soupeřům.

1. Murat Yakin změnil rozestavení v nejméně vhodný čas, a než se Švýcaři vrátili ke svému 4-2-3-1, bylo pozdě. Nasadit proti jednomu z papírově nejnabitějších útoků na turnaji tři stopery dává smysl - Švýcarsko vědělo, že se bude muset bránit, navíc brejky také umí, takže proč ne? K tomu se Yakin ukázal ve skupině jako dobrý taktik, dlouho držel Brazilce na uzdě a zvládl ukočírovat i klíčový duel se Srby. Včera to byl ale z jeho strany solidní výbuch, i když v úvodní čtvrthodině si portugalská hra teprve "sedala" a vypadalo to na další vyrovnaný souboj.

Zásadní trenérovou chybou bylo to, že jím zvolené rozestavení 3-1-4-2 by fungovalo dobře za předpokladu, že Švýcaři budou hlavně útočit - centrální ofenzivní čtverec (Sow, Freuler, Shaqiri, Embolo) a vytažení Fernandes a Vargas na pozici wing-backů mohli způsobovat v portugalských zadních řadách patřičný chaos, kdyby zvládli držet míč vysoko na hřišti. Taky se o to snažili, pressovali kolem středového kruhu, ale nevycházelo to, ztráceli spoustu balonů, a jakmile Portugalci zjistili, že mají kolem osamoceného Xhaky na DM v podstatě volnou cestu přímo ke trojici stoperů, bylo prakticky po zápase.

Zejména Fernandes na RWB naprosto propadal, nestíhal směrem dozadu a ani to nedokázal vyvážit ofenzivní činností; veškeré momentum švýcarské hry se tak přelévalo nalevo, a Portugalcům tudíž stačilo ubránit Vargase. Jednorozměrné, čitelné, odsouzené k neúspěchu. Co víc, Švýcaři tak ani nevyvíjeli patřičný tlak na Raphaëla Guerreira, jehož nedostatky v defenzivě se tak ani neměly jak projevit - naopak dopředu měl kolem zmatkujícího Fernandese cestu prakticky vydlážděnou. Portugalcům stačilo k eliminaci soupeře vlastně strašně málo.

Když pak Yakin po změně stran zatáhl za záchrannou brzdu a přeskupil svůj tým do "starého známého" 4-2-3-1, vedlo už Portugalsko 2:0, a třetí gól v 51. minutě Švýcary definitivně rozložil. Jejich kouč sice zkusil ještě přeskupit své hráče do 4-4-2, ale to už bylo prakticky zbytečné.

2. Švýcarsko nepřišlo jen o čtvrtfinále, ale i o pověst a identitu. Včerejší duel měl všechny příznaky konce jedné generace, a ta další si bude muset nejprve vytvořit novou tvář. Je to zvláštní, protože zrovna Švýcaři nepatřili před turnajem mezi týmy, u kterých by se komentátoři a fanoušci soustředili na věk klíčových opor - to se týkalo spíše Belgie či Chorvatska, z "druhé vlny" pak Walesu a možná Polska. Navíc nejvýraznější hráči Die Nati nejsou až tak staří. Jasně, Sommerovi je 33 let, ale to je gólman; ostatní (Xhaka, Shaqiri, Schär, Rodriguez, Seferović) sotva překročili třicítku. Jenže všichni jmenovaní mají na kontě 75+ reprezentačních startů a včera vypadali jako vyšťavení veteráni nad fotbalovým hrobem.

Co mě osobně překvapilo asi nejvíc byla švýcarská měkkost v soubojích; Portugalci se ke střelám dostávali extrémně lacino, u každého míče byli dřív, jako by na hřišti rychleji přemýšleli i jednali. Ze všeho nejvíc to vypadalo jako kvalifikační souboj na hřišti suverénního vládce skupiny, kam přijel tým na nějakém 3. nebo 4. místě. Švýcarsko si dlouhé roky budovalo pověst extrémně těžkého soupeře, proti kterému nikdo nechce hrát, protože dokáže každého zaskočit; včera k jejímu zničení stačilo 90 minut.