Zápisník z Kataru XVI. aneb Penalty proti Chorvatům bývají Yoshidné

Pondělí bylo černým dnem pro východoasijské týmy. Japonci se proti obhájcům stříbra z Chorvatska dlouho drželi, dokonce v zápase vedli a celkově předvedli další sympatický výkon, nakonec to ale nestačilo. Zato Brazilci si s Jižní Koreou poradili suverénně už v prvním poločase.

Podaří se Modrým samurajům po Němcích a Španělích sestřelit i třetí evropskou fotbalovou velmoc? Už před výkopem vypadal právě tento duel jako papírově nejvyrovnanější osmifinále - a průběh zápasu to jen potvrdil, Japonci i Chorvati efektivně využívali své zbraně, a remíza po 90 minutách by ve skupinové fázi byla zaslouženým výsledkem.

První prodloužení i penaltový rozstřel na turnaji ale ovládl zkušenější Dalićův tým. Mimochodem: Chorvatsko nedokázalo zvítězit v základní hrací době v play-off velkého turnaje od roku 1998 (!). V penaltových rozstřelech je ale nezastavitelné. Luka Modrić, který v kostkovaném dresu debutoval před 16 lety právě proti Japonsku, tak povede svůj tým ještě minimálně do jednoho utkání.

V něm se Vatreni utkají s předturnajovým favoritem z Brazílie. Jestliže Japonci dlouho drželi naději na historicky první čtvrtfinále, Korejská republika kapitulovala prakticky okamžitě - odvážný herní plán kouče Paula Benta narazil už po několika minutách, a do šaten se šlo za stavu 4:0 pro Kanárky. Po změně stran sice Korejci zvedli hlavu a dokázali alespoň upravit skóre na konečných 1:4, to už se ale Brazilci víceméně dohrávali v poklidném tempu. Rýsuje se tak čistě evropsko-jihoamerické složení finální osmičky: jediný, kdo by dominanci obou kontinentů mohl ještě narušit, je Maroko.

Letos na MS budeme v rámci tradičních Zápisníků opět pokrývat všechny duely skupinové fáze i play-off. Forma je jednoduchá - každý tým od nás dostane za svůj výkon odpovídající známku (od 1 do 10), kterou doprovodíme dvěma podrobněji rozepsanými body.

1. Hajime Moriyasu v prvním dějství identifikoval slabiny v chorvatské defenzivě a vůbec poprvé na turnaji začal útočit od úvodních minut. (Zápas s Kostarikou do tohoto vzorku počítat nemusíme; bavíme se o duelech se silnými evropskými soupeři, kteří mají papírově navrch.) Japonský kouč zůstal věrný svému 5-4-1 / 3-4-3, včera ale na pravém stoperu nastoupil Takehiro Tomiyasu, což přineslo jeden zajímavý strategický prvek.

Stejně jako proti Španělům totiž pozici LWB obsadil veterán Yuto Nagatomo, zatímco na pravém wing-backu operovat původní profesí křídelník Junya Ito; když ale měli Samurajové míč ve své moci, vysouval se právě Ito více dopředu, na pozici pravého křídla, kde měl hrát nováček v sestavě Ritsu Doan. Nagatomo (který už na tento překotný styl fotbalu nemá 100% fyzičku) zůstával více vzadu, skoro na pozici klasického LB - a Tomiyasu pak operoval spíše jako pravý bek než pravý stoper. Výsledkem bylo operativní 4-4-2, kdy Doan přenechal lajnu Itovi a seběhl si do útoku k Maedovi.

Oba forvardi přitom tíhli ke stranám, kde tak Japonsko vytvářelo tlak na chorvatské krajní obránce - Moriyasuovou taktikou bylo přenechat Evropanům střed hřiště a snažit se udeřit právě přes Juranoviće s Barišićem. Doan následně číhal na balony od Ita, Maeda byl takto "spárovaný" s Kamadou. Chorvatům to dělalo velké problémy, protože Samurajové svým bleskovým pohybem, měnící se formací a agresivním napadáním snadno pronikali kolem přehuštěného středu jejich zálohy. Jednoduché, svižné, efektivní.

Bez balonu se pak celá jedenáctka zatahovala zpět do 5-4-1, přičemž hroťák Maeda pressoval rozehrávajícího Brožoviće či jednoho ze stoperů a oba střeďáci si vzali "na starost" Modriće s Kovačićem. Všechno v rychlosti a zdánlivě bez námahy. Chorvatům tak trvalo vlastně celý poločas, než se dostali ke svojí klasické trpělivé hře; v úvodním dějství je pressing soupeře často nutil hrát mnohem více do stran, tedy přesouvat těžiště hry tam, kde mělo Japonsko navrch.

2. Vypadá to, že Japonci strávili veškerý čas tréninkem přechodové fáze a standardek a už jim nezbylo místo nacvičit taky finální fázi (a penalty). Do vyrovnávacího gólu byli Modří samurajové na hřišti lepším týmem. Vypadali na soupeře lépe připraveni, lépe exekuovali herní plán, a i individuálně působili dojmem, že zkrátka chtějí víc vyhrát: ať už mluvíme o Maedovi, s jehož pohybem si chorvatská obrana nevěděla rady, Kamadovi, který snad neprohrál jediný souboj, Moritovi a jeho tvrdé práci a kreativitě uprostřed hřiště... a takto bychom mohli víceméně projet celou jedenáctku.

Problém je, že všechny ty plynulé změny formací, skvěle secvičené centry a náběhy za obranu, nadrilované rozehrávky rohů nebo efektivní zužování hřiště po ztrátě balonu (stejně jako proti Španělům se i včera dařilo jednoduše "ucpávat" cesty k postupným útokům soupeře) vás můžou dostat do dobrých střeleckých pozic. Pak už je ale musíte bez milosti proměňovat.

Je to i o zkušenosti a psychice; Japonci včera vůbec poprvé na turnaji vedli a najednou se zdálo, že nemají vnitřní sílu nadějný stav udržet. Otáčet skóre, zaskočit ukolébaného soka a dojet na vlně euforie až k vítězství je jedna věc; ubránit náskok před zkušenějším soupeřem druhá. Samurajové měli několik slušných šancí vedení pojistit - nebylo to tak, že by se jejich herní plán nějak rozpadl, dokonce i v prodloužení evidentně načasovali potenciálně smrtící úder na konci jeho první půle - ale ve finálce jako by se vždy zalekli, ucukli, chyběl jim poslední krok. Zpackaný penaltový rozstřel tento dojem už jen potvrdil.

1. Chorvatská záloha nakonec převzala kontrolu pod taktovou Marcela Brožoviće. Gól do šatny balkánský tým paradoxně nepoložil, naopak; teprve o pauze jako by Dalić přišel na to, jak si s dotěrnými Japonci poradit. Jedním z důležitých kroků bylo "ukotvení" Luky Modriće výše na hřišti; sedmatřicetiletý středopolař v prvním dějství nestíhal a několikrát přišel o míč v nebezpečné pozici, po obrátce se ale přesunul skoro na pozici trequartisty a nakonec zakončil utkání s bilancí 22 přihrávek v soupeřově útočné třetině, 8 pasů do vápna a 5 přesných centrů.

Dalić si mohl dovolit uvolnit svého nejlepšího hráče ze dvou důvodů: zaprvé, Japonci se už před zápasem víceméně vzdali snahy bojovat o střed pole s nabušenou chorvatskou zálohou, takže Modrić vlastně takto hluboko na hřišti nebyl potřeba. Zadruhé, Marcelo Brožović nejenže Japoncům fyzicky stačil, ale ukázal i skvělý přehled na hřišti, periferní vidění a taktickou inteligenci: když říkáme, že Chorvatsko po změně stran na hřišti dominovalo, myslíme tím ve skutečnosti Marcela Brožoviće. Záložník Interu čím dál častěji vyklouzával z japonských pastí, dokázal odolávat pressingu a ještě dirigoval zápas přesnými přihrávkami. Sám měl míč na kopačkách skoro 10% času (!); procento úspěšných přihrávek se zastavilo na čísle 91.

2. Jakmile zápas dospěl do prodloužení, bylo o vítězi prakticky rozhodnuto. Chorvati vyslali do boje nejstarší sestavu v play-off mistrovství světa od Francie ve finále 2006, a to jim ještě průměr "kazil" mladý stoper Gvardiol. Logicky tak po vyrovnání na 1:1 ubrali nohu z plynu a jejich plánem bylo v klidu kontrolovat míč a nechat utkání klidně dojít až k penaltám.

Útočná schémata Vatreni spoléhala hlavně na fyzickou sílu a drajv křídelníků Perišiće s Kramarićem, a protože post devítky je na tomto turnaji přetrvávajícím problémem (Petković byl včera neviditelný), smrsknul se chorvatský plán na kontrolu středu pole a diagonály do meziprostorů, kde si Perišić i Kramarić měli nějak poradit. Celé to vypadalo spíše jako narychlo spíchnuté řešení, reakce na vývoj utkání; co se předzápasové připravenosti týče, strčil si Moriyasu svého kolegu do obou kapes zároveň.

Jenže Dalićovi Chorvati prostě neprohrávají. Jsou to obhájci stříbrných medailí, finalisté Ligy národů (kde se probili přes Francii a Dánsko), mají ohromnou vůli a vnitřní soudržnost a sílu. Jakmile jim dáte čuchnout, je to problém. Ani v prodloužení nehráli lépe než jejich soupeř; skutečně ale někdo po uplynutí 90 minut pochyboval, že o tento zápas ještě můžou přijít?

(dz)

1. Brazílii stačil jeden poločas na rozhodnutí zápasu, ve kterém soupeř zvolil od začátku špatnou taktiku. Ač místy televizní komentátoři vychvalovali Brazilce do nebes, úspěch v podobě 4 gólů za 36 minut nebyl až tak výrazem brazilské fotbalové geniality jako spíš naprostým taktickým provarem ze strany Paula Benta a jeho svěřenců na hřišti. Nejde mluvit ani o nějakých okénkách v obraně Jižní Korey, v defenzivní linii byly díry jak po dělostřelecké kartáčové palbě. Není ovšem samozřejmostí, že tým takové chyby využije, a to budu chválit na následujících řádcích.

Výrazným znakem Brazílie v osmifinále byl asi nejkomplexnější styl rozehrávky ze všech týmů na MS. Možná jste si všimli, že i díky dosti netradičnímu složení obrany se stoperem na pravém kraji obrany a pravým obráncem na kraji levém Brazilci přecházeli mezi rozehrávkou se 2-4 hráči vzadu, a to zcela přirozeně! Nejčastěji však Brazilci rozehrávali se třemi obránci vzadu (Silva, Marquinhos, Militão), před ně se zformovala dvojice Danilo, Casemiro... no a zbývajících 5 ofenzivnějších fotbalistů se nabízelo vepředu do kombinace. Ve výsledku jsme tak mohli vidět formace 3-2-4-1, 3-4-2-1 nebo dokonce zpočátku i 3-2-5.

Všichni Brazilci jsou navíc tradičně technicky nesmírně nadaní, takže svévolné napadání jednotlivých hráčů skončí na 99 % pro všechny soupeře katastrofou. Všichni obránci Brazílie měli proti Koreji úspěšnost přihrávek větší než 90 %. Korejci ale ukázali, jak proti Brazílii NEhrát. Rád bych zmínil také taktický prvek Titeho družiny, který způsobuje nečitelnost brazilské ofenzivy. Hráči jsou si natolik jistí systémem, ve kterém fungují už několik let, že se dá mluvit o jakési "řízené volnosti" brazilských ofenzivních hráčů. Nejde jen o Neymara, mimo tradiční pozice si sbíhají i jiní hráči, na rozdíl ale třeba od Argentiny to Brazilcům přirozeně funguje.

2. Na druhou stranu příště nastoupí Brazilci proti trochu zvláštně hrajícímu a nevyzpytatelnému Chorvatsku. Polevení koncentrace, které místy Brazilci předváděli, by se tak vůbec nemuselo vyplatit. Už na konci rozhodnutého zápasu s Korejci se objevovaly častá okénka v obraně. Samozřejmě je to normální, lidé nejsou stroje a Brazilci si uvědomovali, že je hotovo. Jsou to však ony "měkké" faktory, které občas mohou rozhodnout zápas. Tanečky po gólech jsou sice hezké a dokládají dobrou náladu v týmu, zároveň ale jde o znak polevení v koncentraci. Možná vám to přijde jako malichernost, ale z této dobré nálady se dostanete do chaotického stavu připomínajícího paniku velmi rychle, když se vám přestane dařit a soupeř dá třeba jeden nebo dva úplně náhodné góly. Starý suchar Roy Keane se nechal slyšet, že mu přijdou brazilské tance jako neúcta k soupeři. To si osobně nemyslím, jisté riziko se v nich ale skrývá.

Brazilce totiž po Koreji, která se za 10 minut úplně sesypala, čekají Chorvati, zdánlivě asi nejslabší tým ve čtvrtfinále (a to říkám s vědomím, že může ještě postoupit Maroko a Švýcarsko). Jenže Dalićovo Chorvatsko sice nehraje nijak atraktivní fotbal a vlastně se ani nedá říct, že by své soupeře většinu času přehrávalo, zároveň ale z nějakého důvodu téměř neprohrává. Pro Brazilce to tak může být nesmírně frustrující zápas.

Zároveň jsou to ale také Brazilci, které nezdobí pouze technická kvalita, ale také taktická vyspělost. Po zranění obou levých beků změnily kraje obrany svou funkci. V moderním fotbale mají krajní beci nezastupitelnou funkci tzv. "overlappingu", tedy "překrývání" s křídelními hráči. Brazilci toto proti Koreji vlastně vůbec nevyužívali a přesto šlo pro jejich fanoušky o velmi pohledný fotbal. Danilo si tradičně plnil hlavně defenzivní úkoly a při postupném útoku plnil roli levého středního záložníka, zatímco Lucas Paquetá se volně toulal po hřišti a často se stahoval na pravé křídlo, kde vypomáhal Raphinhovi. Být tam méně sehraná dvojice, pravděpodobně by si překáželi. Na pravé straně tuto dvojici zajišťoval Militão, který rovněž neměl v popisu práce moc útočit. Paradoxně to byli stopeři, kteří se podepsal po asi zatím nejkrásnější ofenzivní moment na turnaji, když Thiago Silva poslal finální narážečku Richarlisonovi před třetím gólem.

Brazilci hráli krásně kompaktně, zatímco Korejci se na hřišti spíš motali. Hráči Brazílie po ztrátě míče presovali Korejce, ale ve chvíli, kdy se soupeři povedlo dostat míč pod kontrolu, seskupili se do ukázkového 4-4-1-1 s Neymarem na podhrotu. Zde si opět dovolím drobné srovnání s největším brazilským rivalem Argentinou, která naopak ve svém obranném postavení 4-4-2 příšerně roztáhne hřiště, přičemž jinak kreativní génius Lionel Messi je v tu chvíli na hřišti tak nějak navíc. Brazílie zkrátka v defenzivě dlouhodobě působí zkušeně a sehraně. Snad jsem nyní Brazilcům neposlal klasický polibek smrti.

1. Korejci si zasloužili obrovskou kritiku, ne shovívavé chválení Brazilců. Ano, samozřejmě, Brazílie sehrála utkání fantasticky, ale co to proboha Paulo Bento svým svěřencům naordinoval? Už od prvních minut hry se totiž Korejci snažili svého soupeře napadat a být aktivní v útoku. Zcela logicky ale při individuální kvalitě Brazílie, kde každý fotbalista je schopen se z nedokonale sehraného presingu vymotat, velmi rychle přišel trest.

Ta stejná Korea, která byla precizně připravená na Uruguay a porazila Portugalsko, vyrukovala na Brazílii se stylem, který využívají zpravidla žáci v hodinách tělocviku. Cílem bylo v podstatě běhat za míčem, a to v co největším počtu lidí. Při prvním gólu samozřejmě všechna čest Viníciovi Jr. za naprosto skvělé elegantní zakončení přes několik bránících Korejců, ale... kolik že jich to běželo najednou za Raphinhou s míčem? Do obrany se vracelo osm fotbalistů, z čehož tři se ovšem vraceli jen pro legraci, aby se neřeklo, Paquetu s Neymarem hlídal jeden obránce a Viníciuse na druhé straně pokutového území pro změnu nikdo. U čtvrtého góly Paquety předvedli Korejci téměř totožnou chybu. Prostě fraška...

Když o pár minut později po prvním gólu svou nešikovností Woo-Young Jung způsobil v pokutovém území zbytečný faul a Seung-Gyu Kim při penaltě zmátl leda sám sebe, začal zápas smrdět debaklem. Hee-Chan Hwang sice alespoň pořádně protáhl Alissona, jinak ale v defenzivě strašidelně propadal. Kvůli nesmyslnému vysokému napadání jsme pak mohli být svědky i vyloženě komických situací, kdy nikým nebráněný Richarlison běžel asi 40 metrů úplně nebráněný po pravém křídle a doběhl si v klidu až do nepřesného zakončení. Korejci zkrátka zápas absolutně takticky nezvládli a sesypali se, nešlo zdaleka jen o brazilskou dominanci.

2. Pochválit Korejce je třeba alespoň za neustoupení od kombinačního stylu hry. Člověk by si řekl, že po přestávce se Korejci zkonsolidují a přestanou v defenzivě bláznivě běhat za míčem, ale prvních 10 minut druhého poločasu se stále opakovaly chaotické situace v defenzivě. Korea při bránění stále přecházela mezi 4-3-3 a 4-4-2, kde se ale školácky nechávali hráči vytahovat ze svých pozic a vytvářeli v defenzivě obří díry. Nakonec ale poté, co Brazilci evidentně zvolnili a chtěli zápas jen dohrát, přišla na řadu i korejská ofenziva, která pro fanoušky alespoň částečně suplovala aktivitu Brazílie z prvního poločasu.

Šlo zejména o aktivitu krajních hráčů Sona a Hwanga (směrem do defenzivy jej lze kritizovat, v ofenzivě šlo ale o nejlepšího Korejce), naopak hrotový útočník Cho se celý zápas potkal s míčem jen ve 25 případech, z čehož ani jednou v nebezpečném prostoru. Svým způsobem to byla labutí píseň Paula Benta, který byl už před turnajem rozhodnutý u reprezentace Jižní Korey skončit. Jeho nástupce ale má na co navazovat. Korejci se na turnaji s výjimkou právě popisovaného zápasu předvedli jako vyspělé mužstvo se schopností kombinovat. Na několika postech si bude tým potřebovat omladit, nesmíme ale zapomínat na to, že Korejci jsou stále úřadujícími juniorskými mistry světa. Za čtyři roky se tak pravděpodobně vrátí ještě silnější než letos.

(jn)