Zápisník z Kataru XIX. aneb Prohrát s Marokem? To nesyri

Přepište dějiny! Maroko se díky dalšímu šokujícímu triumfu (tentokrát nad Portugalskem) stalo historicky prvním africkým týmem, který na MS dokráčel až do semifinále; v něm se Lvi z Atlasu utkají s Francií, která v jednom z nejlepších utkání dosavadního průběhu turnaje přetlačila Anglii.

Odpolední duel Maročanů s Portugalci rozhodl už v první půli přesnou hlavičkou Youssef En-Nesyri, a přestože se evropský favorit ve druhé půli vzepjal k mohutnému tlaku, vyrovnat nedokázal. Afrika tak konečně prolomila čtvrtfinálové prokletí; její zástupci už dříve prošli mezi nejlepší osmičku třikrát, pokaždé ale vypadli v prodloužení (Kamerun 1990, Senegal 2002) nebo na penalty (Ghana 2010). Vysněné medailové boje tak byly vždy mimořádně blízko, hlavně v případě Ghany, která přišla o postupovou jistotu zahozenou penaltou v poslední vteřině nastaveného času. Tentokrát ale Maročané podobné zklamání nepřipustili - a vedle africké historie přepsali i tu arabskou.

To pro Francii není účast mezi elitní čtyřkou žádnou novinkou; za posledních sedm šampionátů se to Les Bleus povedlo už počtvrté, v předchozích třech případech navíc dokráčeli až do finále (1998, 2006, 2018). Sen o první obhajobě titulu mistrů světa od dob Pelého Brazílie tak stále žije, naopak Anglie na nejvyšší metu opět nedosáhne - i když ve vzájemném zápase hrála velice dobře a po zahozené penaltě kapitána Kanea může žehrat i na smůlu.

Pořád tedy platí, že se můžeme dočkat finálové reprízy z roku 2018; stačí, aby Francouzi udolali houževnaté Maroko a Chorvatsko ve druhém semifinále překvapilo po Brazílii i Argentinu. Závěrečné bitvy letošního Mundialu ale jinak až podezřele věrně připomínají předchozí edici turnaje na asijské půdě - také v roce 2002 jsme měli v semifinále jednu jihoamerickou mocnost (Brazílie x Argentina), jednu evropskou (Německo x Francie), jednoho "outsidera" z UEFA, který v osmifinále přešel přes Japonce (Turecko x Chorvatsko), a jeden domácí tým (Jižní Korea x Maroko, jenž sice není technicky domácím týmem, ale de facto o tom není pochyb).

Pokud tedy věříte na nějaká osudová znamení, můžete rovnou vsázet na pořadí 1. Argentina, 2. Francie, 3. Chorvatsko, 4. Maroko. Ale radši bych to nedělal.

1. Řecko 2004? Kdepak, toto je spíše vzpomínka na mladého José Mourinha. Pamatuji si, že když Mourinhovo Porto slavně vyhrálo Ligu mistrů, vyšel někde - snad v Pro Footballu? - článek o "tajemství úspěchu" portugalského manažera. Jeho součástí byly i citace samotného Mourinha, kde přesně popisoval, jak svůj tým připravuje na zápas; jak má kompletní přehled o všech hráčích a strategiích soupeře a předává je svému týmu, takže když Porto vybíhalo na trávník, měli jeho fotbalisté (tedy podle trenérových slov) v hlavě desítky a desítky možných scénářů; jako herci, kteří mají nacvičený repertoár na celou sezonu a před nástupem do jeviště ještě přesně neví, který kus sehrají zrovna dnes. Umět ale musí všechny, do puntíku. Při pohledu na marockou jízdu šampionátem se této vzpomínce nemůžu ubránit: Maroko pod vedením Walida Regraguie působí naprosto stejně.

Defenzivní statistika Lvů je fenomenální. Stále platí, že jediný gól proti Kanadě si dali sami, jinak je nedokázaly překonat ofenzivy Belgie, Chorvatska, Španělska a teď ani Portugalska - přitom právě Portugalci vstupovali do utkání coby nejlépe střílející celek turnaje a jen o pár dní předtím vyprovodili silné Švýcarsko výpraskem 6:1. V totožné sestavě. Jenže Maroku prostě jako by nebylo možné dát gól, a to dokonce ani v penaltovém rozstřelu (Španělé potvrdí). Celkem očekávatelně se proto vyrojily vzpomínky na Euro 2004 a triumf defenzivního Řecka; to mi ale nepřijde úplně fér, protože Walid Regragui přistupuje k zápasům s úplně jiným taktickým plánem než tehdy Otto Rehhagel.

Řekové oprášili dekády staré principy catenaccia, vrátili se zpět v čase k nekompromisnímu osobnímu bránění a soupeře zaskočili silou, drajvem a ochotou "viset" na protihráčích do roztrhání těla. Navíc se zapomíná na to, že ve skupině inkasovali hned čtyřikrát. Naopak Maroko má svůj styl založený na prolínajících se a vystupujících defenzivních blocích, přesně sladěném pohybu napříč celým hřištěm, brejcích, které začínají hluboko u vlastního vápna a jsou promyšlené až k finální střele, a tvrdé, disciplinované taktické práci středních záložníků v systému 4-3-3 / 4-1-4-1. Jinými slovy: vintage Mourinho.

2. Včera jsme si navíc ověřili, že u Regraguiho jde o systémové prvky, ne jen spoléhání na individuální kvality jednotlivých opor: Nayef Aguerd a Nousseir Mazraoui představují 50% defenzivního základu, ale ani s jejich náhradníky Yamiqem a Attiah-Allahem se marocká hra nějak nezměnila či neutrpěla. Naopak, Attiah-Allah coby přirozený levý wing-back nabídl dopředu více možností než Mazraoui, který nalevo nastupuje přes nohu a soustředí se více na bránění. Je asi fakt, že trademarková postupná rozehrávka od Bona přes stopery včera často chyběla, což mohlo být způsobené Aguerdovou absencí, ale stejně tak mohlo jít i o "pojišťující" prvek proti portugalským forvardům, ostřejším a přímočařejším než ti španělští.

Stejně jako proti La Roje sestával Regraguiho systém z rychlých ataků na soupeře v předfinální fázi; ty měli na starosti záložníci pod vedením opět vynikajícího Sofyana "2018 Kanté" Amrabata, zatímco obranná čtveřice jim ještě kryla záda a jediný forvard En-Nesyri si vzal 'do parády' srdce portugalské rozehrávky, tedy Rubéna Nevese, stejně jako tomu bylo v osmifinále s Busquetsem. A výsledek byl prakticky totožný: rozehrávka Portugalců vázla a dozadu se musel stahovat Bernardo Silva, který pak chyběl coby kreativní spojka na desítce.

V takovém setupu už Maročanům v podstatě stačilo komfortně hlídat vlastní vápno a vyrážet do svých propracovaných, bleskových brejků - Portugalci se neměli k Bonovi jak dostat středem, museli proto přes kraje a spoléhat na centry a dlouhé balony. Stejná taktika jako proti Španělsku. Celkově byl tento zápas trochu víc nahoru-dolů a určitě se na něj lépe koukalo, protože Santosův tým je direktivnější než ten Enriqueho, párkrát marockou zeď málem prolomil a na druhé straně byl naopak náchylnější k defenzivním chybám a nezvládal tak efektivně "dusit" marocké kombinace na malém prostoru.

3. Fernando Santos by měl skončit. Upřímně řečeno - i přes veškerou chválu - nečekal jsem, že Maroko nakonec přece jen udrží nulu celých 90 minut, zvlášť po zranění klíčového stopera a kapitána Saïsse půl hodiny před koncem. Jenže se ukázalo, že portugalský zápas se Švýcary byl vlastně spíše takovou chimérou: Murat Yakin vsadil na špatné rozestavení, jihoevropané tak mohli "poskládat" všechny své kreativní podhrotové hráče pohodlně před vápno, a to se pak hraje prakticky samo. V osmifinálovém klání se sešly hned dvě důležité věci: Ronaldo na lavičce a taktický výbuch soupeře. Předtím ale Portugalsko celý turnaj příliš spoléhalo na jednoduché centry a dlouhé míče, a včera se k tomu zase elegantně vrátilo.

A toto už jde jednoznačně za Santosem, protože pokud Maroko před výkopem studoval aspoň chvíli, musel vědět, že se Regragui pokusí přesně o něco podobného - klidně si ty balony práskejte do vápna, tam nikdy nebudete mít převahu. To nezpůsobí africkému týmu žádný výraznější problém - samozřejmě může dojít k individuální chybě, ale ze systémového hlediska děláte přesně to, co po vás soupeř chce: chytáte se do iluzorní pasti držení míče a reálně je pravděpodobnější, že gól dostanete z brejku, než že ho dáte sami přes centry na vápno obsazené sedmi vysokými Maročany.

Pro fanoušky pyrenejského týmu to muselo být frustrující, protože pokud má někdo individuální kreativní talent k tomu, aby marocký blok nějak "rozpletl", jsou to právě Portugalci; to ale není Santosův styl, on bude radši donekonečna sledovat sekvence přihrávek na půlce a dlouhé balony s mizivou šancí na úspěch. A jestliže marocká strategie fungovala už za stavu 0:0, ve druhé půli - to už Lvi z Atlasu vedli a stačilo jim uhájit nulu - se jakákoliv portugalská invence rozpadla už úplně. Opticky to sice byl ohromný tlak, ale když se nad tím zamyslíte, neudělal Santosův tým vlastně vůbec nic alespoň náznakem překvapivého nebo odvážného.

Vlastně jediný portugalský plán B - jediný žolík v rukávu, jediný způsob, jak si portugalský trenér dokázal představit dějový zvrat - bylo poslat na hřiště Ronalda tentokrát už v 50. minutě. Takže ještě víc centrů. K tomu nějaký ten pokus o pressing, ze kterého nebylo vůbec jasné, co by hráči po případné výhře míče chtěli dělat; nejspíš střílet z první. Ten rozdíl v připravenosti a organizaci mezi oběma týmy byl brutální.

Do dalších turnajů už takto talentované mužstvo zoufale potřebuje mladšího, invenčního trenéra: chudáci hráči jako Joao Félix, Goncalo Ramos nebo Bruno Fernandes. Všichni tři včera ukázali, že být trochu více sehraní, mít nějaký bojový plán, připravit se trochu zodpovědněji, mohli by společnými silami marocký dvojblok prolomit. Několikrát se jim to málem povedlo individuálně. Tak snad příště.

1. Jak Kylian Mbappé ovlivnil rozložení sil na hřišti? Po trochu předvídatelném, jednorozměrném a takticky ne až tak zajímavém odpoledním zápase jsme večer mohli sledovat opravdové šachy: Gareth Southgate vs. Didier Deschamps, Anglie vs. Francie; dva paličatí trenéři, jejichž preferované herní styly nepřesvědčují, ačkoliv získávají úspěchy; dva z nejtradičnějších rivalů v celé Evropě. Měl to být jeden z nejlepších zápasů turnaje - a taky že byl!

Anglická média i veřejnost se před utkáním hodně soustředily na souboj Walker vs. Mbappé, a není přeháněním říct, že právě od tohoto mini-duelu můžeme rozplést prakticky celou síť obou herních strategií. O něco lépe to měli promyšlení Francouzi. Ne že by Southgate nějak propadl - naopak, zprvu reagoval dobře - jenže to je právě ono, reagoval. Deschamps působil dojmem, že je ve svém plánu (skoro) vždy o krok napřed.

Takže začínáme u Kyliana Mbappého s Kyle Walkerem: anglický pravý bek dostal nejlepšího střelce turnaje osobně na starost, a až na několik momentů (kdy Mbappé přepnul do svého "superhrdinského" módu, což se ubránit prakticky nedá) v této roli uspěl. Francouzský klenot po většinu zápasu nebyl moc vidět. Zatím (pomyslných) 1:0 pro Anglii.

Jenže Deschamps byl připravený na to, že velkou část utkání stráví jeho tým bez míče, a v takovém případě Mbappé opouštěl svoji křídelní pozici - hvězda PSG se totiž moc nevrací a nepressuje, takže dostala za úkol stahovat se při anglické výstavbě více do středu hřiště a brát Walkera "s sebou". Angličané si nemohli dovolit nechat Mbappého volně se potulovat v meziprostorech mezi liniemi, takže když Francie přepínala do operativního 4-4-2 - s Rabiotem na levé záloze, Dembélém na pravé a Griezmannem na CM vedle Tchouaméniho - museli sami obětovat svého pravého obránce a s ním i případnou cestu k pravému křídlu.

2. Southgateho reakcí bylo vytáhnout Jordana Hendersona blíže k lajně, kde vypomáhal s rozehrávkou a posouváním balonů dopředu na Bukaya Saku; kapitán Liverpoolu ale potom logicky chyběl uprostřed hřiště, takže i když Anglie kontrolovala míč, nedokázala držet formaci a skutečně převzít kontrolu nad zálohou. Výsledkem byl zápas, v němž 18% držení balonu nahromadili stopeři Maguire se Stonesem; to ale není skutečný tlak. A tady už Southgate nevěděl, jak efektivně zareagovat. Většina anglických šancí se proto opírala o individuální kvality útočné trojice (hlavně Kanea se Sakou) a stejně tak individuální chyby bránících Francouzů - čili v podstatě stejná situace jako na druhé straně.

V úvodu utkání, před vedoucím Tchouaméniho gólem, měla Francie více ze hry i díky "dírám" ve vysunutém anglickém pressingu. Southgateho plánem bylo nechat Saku, aby v tandemu s Kanem tlačil na francouzské stopery - to samo o sobě dává smysl, Upamecano i Varane jsou vzadu náchylní k chybám a šlo si snadno představit scénář, ve kterém se Three Lions takto dostanou do nebezpečných střeleckých pozic. Jenže to zároveň znamenalo, že pokud se Les Bleus podaří dostat míč na Thea Hernándeze, bude mít levý bek volnou cestu na soupeřovu polovinu - Saka si hledí Upamecana, Walker je spárovaný s Mbappém. A skutečně: Hernández měl v úvodu několik vyloženě nebezpečných náběhů, párkrát si narazil s Mbappém, a právě tento "kyvadlový pohyb" po francouzské levé lajně dramaticky přispěl k francouzské převaze v úvodní fázi utkání, zakončené brankou na 1:0.

Po ní se Francie zatáhla za míč, Southgate "ucpal" tuto cestu Hendersonem (viz výše) a po zbytek první půle se obraz hry vyrovnal. Anglie ale potřebovala něco vymyslet - a tady už přichází na řadu poslední, nakonec možná nejdůležitější bod:

3. Gareth Southgate měl poslat Marcuse Rashforda na hřiště mnohem dřív. Běží nějaká 60. minuta, Three Lions před chvílí vyrovnali díky Kaneově penaltě a začínají se dostávat do skutečného tlaku: Francouzi brání v bloku, ale Upamecano s Tchouaménim nepůsobí vůbec jistým dojmem, a Theo Hernández směrem dozadu také ne. Všichni tři jsou skvělí s míčem na noze, teď se ale musí vypořádat s náporem a nastálé situace často řeší chaoticky. Gól na 2:1 visí ve vzduchu; toto je ostatně velká anglická zbraň na celém turnaji - jakmile padne první gól, většinou rychle následuje druhý. Deschamps to ví, ale nedaří se mu uklidnit hru. Co dál?

Vzhledem k francouzské tendenci využívat Upamecana poměrně vysoko na hřišti se přímo nabízí možnost dostávat co nejvíce míčů za záložní linii Les Bleus; toho lze dosáhnout centry, postupnou kombinací, brejky, individuálně 1 na 1. Zároveň musíte využít momentum, protože jakmile se Francie trochu zkonsoliduje a zvládne přesunout těžiště hry opět blíže ke středu, dá se očekávat naopak její útok: stejně jako Angličané zvládají na šampionátu rychle navyšovat skóre, umí Deschampsovi muži zase rychle odpovídat.

V tento okamžik měl jít na hřiště Marcus Rashford. Důvodů existuje hned několik: zaprvé, Harry Kane hraje v anglickém dresu zároveň "Griezmanna" i "Girouda", je zároveň nejlepším týmovým kreativcem i zakončovatelem, a nasazení čerstvého, dravého Rashforda by tak mohlo kapitánovi pomoct najít adresáta jeho přihrávek za obranu. Zadruhé: ne že by se Phil Foden na levém křídle vyloženě trápil, ale táhlo ho to hodně do středu a zdálo se, že od Southgatea možná ani nedostal nějaké přesné instrukce. Protože způsob, jakým Anglie po změně stran hrála, si vyloženě říkal o druhé křídlo do tandemu k Sakovi - Fodena už jsme na turnaji brousit lajnu viděli, moc mu to nešlo, ale pokud mu tedy dovolíte, aby se stahoval na desítku, tak je potřeba taky upravit herní plán tak, aby s hráčem na desítce počítal. Nedává žádný smysl hrát 4-3-3 na ostrá křídla a na jednom z nich mít hráče, který ostré křídlo nehraje.

A tak se nakonec stalo přesně to, čeho se angličtí fanoušci báli - Francie přežila tlak po vyrovnání a v 78. minutě si vzala vedení zpět. První Southgateho střídání přišlo až po tomto okamžiku, a byla to vyloženě bizarní výměna - ze hřiště se totiž poroučeli individuálně nejvýraznější hráč týmu (Saka) a důležitý taktický "žolík" (Henderson) a jejich místa zaujali Raheem Sterling a Mason Mount, oba spektakulárně z formy. Marcus Rashford se na trávníku objevil až v 85. minutě, a Jack Grealish - další potenciální řešení problému s kreativitou nahoře na hřišti, o kterém mluvím v předchozích dvou odstavcích - dokonce v 7. minutě nastavení. To už není ani tak střídání jako spíš nějaká sofistikovaná pasivně agresivní urážka.

Přitom Angličané odehráli velice dobrý zápas, Francii se minimálně vyrovnali, dokázali ji zatlačit, dokázali využít nepozornosti a chyb její defenzivy a nebýt Kaneovy "ramosovské" penalty v samém závěru, mohli klidně zápas dovést do prodloužení a k postupu. Na rozdíl od Francie ale převládá dotěrný pocit, že pro úspěch mohli přece jen udělat více.