Zápisník z Kataru XIV. aneb Favorité postupují, USA a Austrálie mají sMolinu

Ihned po skončení skupinové fáze se v Kataru rozehrálo play-off, a zatím to vypadá, že jde vše podle plánu; jak Američané, tak Australané si na turnaji získali přízeň nezávislých fanoušků, na skutečně velký úspěch to ale letos nebylo. Nizozemsko s Argentinou své zápasy kontrolovaly, a i když jsme neviděli žádné jednoznačné debakly, do čtvrtfinále postoupily zaslouženě.

Byl sobotní program začátkem nového trendu na tomto MS? Uvidíme už dnes v zápasech Francouzů s Poláky a Angličanů se Senegalci; každopádně včerejším katem obou sympaticky hrajících outsiderů byly jejich chvilkové výpadky koncentrace, které zkušenější soupeři bez milosti trestali. Pokud by ale skutečně i zbytek osmifinálových bojů proběhl podle představ, rýsují se v pavouku duely Brazilců s Chorvaty a dvě regionální derby (Španělsko - Portugalsko a Francie - Anglie). Ale to opravdu hodně předbíháme. Jestli nás totiž skupinové v boje v Kataru něco naučily, je to fakt, že žádný tým nelze odepsat předem.

Čtvrfinále Nizozemců s Argentinci bude každopádně už šestým měřením sil těchto soupeřů v dějinách mistrovství světa; statistika je zatím vyrovnaná: 2-1-2. Lionel Messi načne druhou tisícovku profesionálních zápasů a Louis van Gaal bude mít vůbec poprvé možnost podložit své řeči o titulu proti skutečně elitnímu soupeři.

Letos na MS budeme v rámci tradičních Zápisníků opět pokrývat všechny duely skupinové fáze i play-off. Forma je jednoduchá - každý tým od nás dostane za svůj výkon odpovídající známku (od 1 do 10), kterou doprovodíme dvěma podrobněji rozepsanými body.

1. Nizozemská efektivita je smrtící a s Memphisem Depayem ještě o něco víc. Počítejte se mnou: Proti Senegalu 3 střely na bránu, 2 góly. Proti Ekvádoru jedna a jedna. Katar? Čtyřikrát mezi tyče, dvakrát do sítě. A včera 3 trefy z 6 pokusů, přičemž za Turnerova záda letěly hned první dva. To je celková bilance 14 přesných střel, z nichž Nizozemci skórovali osmkrát (!!!).

Efektivita Oranjes je na tomto turnaji jednoduše brutální; to je jejich největší přednost, to je důvod, proč bychom se neměli nechat ukolébat jejich na pohled matnými výkony a počítat s nimi jako s regulérními kandidáty na medaile.

S uzdravením Memphise Depaye se navíc ukázalo, jak důležitým hráčem v nároďáku doopravdy je - a nejde jen o jeho pohyb a zakončení (Američané s ním měli obrovské problémy), ale i o to, jak jeho pouhá přítomnost pomáhá zbytku celého týmu. I přes gólové záblesky dravého Codyho Gakpa je právě Depay alfou a omegou nizozemského útoku, hráčem, který jednak blokuje cestu do základu podprůměrně hrajícím a pomalým forvardům jako Jenssen a Bergwijn (viz úvodní dva skupinové duely), jednak si skvěle rozumí s mužem včerejšího zápasu, Denzelem Dumfriesem.

Létající pravý bek Oranjes konečně připomínal onu kometu z loňského Eura, a je to do značné míry právě souhrou celé ofenzivy s Depayem v čele: všechny ty automatismy, secvičené náběhy, centry pod sebe do prostorů mezi americké obranné linie, všechna ta blesková a smrtící schémata jako by najednou "secvakla". Takto vypadá skutečný nizozemský útok: Memphis Depay a dva křídelní beci. První jmenovaný vstřelil úvodní gól, Dumfries odcházel ze zápasu s bilancí 1+2, a dokonce i Daley Blind si připsal gól a asistenci - jako takový bonus ke své obvykle precizní defenzivní činnosti (předvedl 7 obranných zákroků, suverénně nejvíc na hřišti).

Disciplinovaný, uvědomělý výkon Oranjes asi nejlépe vystihuje fakt, že všechny jejich branky přišly jako přímá reakce na vzrůstající americký tlak: Pokaždé, když se outsider už už nadechoval k úderu, Nizozemci "zapnuli" a zchladili jeho nadšení dalším klinicky přesným kontrem. Čistá práce.

2. Louis van Gaal své svěřence připravil výborně. Nenechte se zmýlit; pokud někdo včera ve čtyři odpoledne v Al-Rajjánu hrál hezký fotbal, byli to reprezentanti USA. Na nizozemské straně to bylo spíš takové cynické post-catenaccio a do detailu vybroušené brejky. Ale netvrďte mi, že v tom taky není kus krásy: hned první nizozemský gól byl dokonalý, pár milimetrových přihrávek přes celé hřiště, Gakpo, Dumfries, Depay, 1:0. Yunus Musah sice v záloze zaspal, ale událo se to celé tak rychle, že bych mu to možná ani nevyčítal.

Nizozemské protiútoky jsou samozřejmě nejviditelnějším středobodem van Gaalovy strategie, ale rozhodně ne jediným. Zkušený kouč třeba dobře zareagoval na úvodní americký nápor tím, že jednak nakázal svým svěřencům rychleji se vracet za míč a jednak začal využívat Frenkieho de Jonga jako de facto libero - jakmile Oranjes nedrželi balon, hrál jejich klíčový záložník kreativního stopera v jakési provizorní čtyřčlenné lajně.

Tím vznikl uprostřed pole volný prostor, s nímž si ale tahová, dynamická záložní trojka USA nevěděla rady; sám de Jong navíc nemusel o míče aktivně bojovat, takže měl (v krytí van Dijka a spol.) dostatek času i prostoru spouštět útočné manévry z hloubi pole.

Když barcelonský záložník hrál na své "klasické" pozici DM, pomáhal navíc s dalším klíčovým taktickým úkolem - osobkou ve středu pole. Klaassen, de Jong a de Roon (a později Koopmeiners) dostupovali americkou středovou trojici Adams - Musah - McKennie velmi natěsno, nedovolili jim v klidu kombinovat a vlastně tak aktivně bořili a zpomalovali tempo hry (a tím otupovali největší americkou přednost). Pozice Frenkieho de Jonga tak byla pro van Gaalovu strategii (opět) zcela klíčová.

A to jsou jen ty "velké" věci; připravenost a pozornost Oranjes se projevovala i v maličkostech, jako Gakpovo prohazování pozic s Bergwijnem ve druhé půli, strategické fauly během americké výstavby nebo využívání střídajícího Koopmeinerse jako "pojistky" za útočícím Dumfriesem (což jeho předchůdce de Roon moc nedělal a Pulisic takto párkrát utekl po levém křídle).

Samozřejmě to nebyl ze strany Nizozemska úplně stoprocentní výkon - udělali nějaké individuální chyby, inkasovali gól (jakkoliv náhodný), místy navíc i povolovali v koncentraci (hlavně za rozhodnutého stavu). Bylo to určitě dost cynické a vykalkulované, což obzvláště vynikne v konfrontaci s dravým nadšením mladého výběru USA. Viděli jsme nějaké zahozené gólovky, nedotažené signály a pár lapsů před Noppertovou bránou. Ostatně právě Nopperta můžeme zmínit taky - jeho rozehrávka pod tlakem si vyloženě říká o nějaký kiks. Celkově vzato ale zahráli Oranjes výrazně lépe než ve skupině.

1. Hráči USA opět zahájili zápas vířivým ofenzivním fotbalem, tentokrát jim to ale vycházelo nejkratší dobu. Konkrétně deset minut. Už v té době ale mohli vést 1:0, kdyby Christian Pulisic nedal ve 2. minutě vyniknout reflexům Andriese Nopperta. Vysoký pressing, skvělý pohyb a nacvičené signály americké ofenzivy Nizozemce v samém úvodu zaskočily úplně stejně jako dříve Velšany či Angličany; Berhalterovi svěřenci přesně věděli, co chtějí hrát, ať už šlo o postupné útoky, brejky či standardní situace (včetně autů). Dokonce i za stavu 0:1 to byli právě oni, kdo po většinu první půle diktoval tempo hry.

Jenže - a to je něco, co jsme viděli už ve skupinové fázi - ofenziva USA funguje vlastně jen po vápno. Například taktika dotírání na Andriese Nopperta vypadala opravdu nebezpečně, nizozemský obr mezi tyčemi byl několikrát nucen rozehrávat pod tlakem a bylo evidentní, že mu to úplně nesvědčí. Američané drželi míč, měli převahu v záloze, a i přes tradičně bezzubou předfinálku to pořád vypadalo, že by přece jen mohli vyrovnat a utkání zdramatizovat. Až do nastavení první půle, kdy doslova v poslední vteřině udeřil Daley Blind a šance USA tím v podstatě vynuloval.

A to byl velký průšvih, i proto, že Gregg Berhalter sice umí svůj tým naučit hrát krásný fotbal, ale konkrétně reakce ve druhé půli mu už ve skupině příliš nevycházely. Včera to bylo třeba nasazení Gia Reyny na hrot útoku: dortmundský talent si šanci na turnaji zasloužil, ale skutečně je právě on tou správnou volbou v situaci, kdy potřebujete stáhnout dvoubrankové manko a v cestě vám stojí trojice nizozemských stoperů vedená Virgilem Van Dijkem? Reyna navíc ani není hroťák. Jasně že to nevyšlo; jak by taky mohlo?

Problémy se zakončením, ale i se samotnou tvorbou dobrých střeleckých pozic trápily sympaticky hrající mužstvo celý turnaj, a Nizozemci se sice vzadu dopustili několika nepřesností (viz úvodní Pulisicova šance), ale nebylo jich zdaleka tolik, aby to převážilo americkou bezzubost a tendenci volit špatná finální řešení.

2. Klíčových chyb se dopouštěli ti, na které byl přitom ve skupině největší spoleh. Tyler Adams, kapitán týmu a jeden z nejzajímavějších defenzivních záložníků na turnaji, proplul úvodními třemi duely s nebývalou suverenitou, ale včera hrozilo největší nizozemské nebezpečí právě z "jeho" prostoru před stopery - Van Gaalova taktika uprostřed pole (viz 2. bod u Nizozemska) jej vyváděla z míry natolik, že ztrácel přehled nad hřištěm, čehož favorit s gustem využil. Druhý a klíčový gól zase padl po obří chybě Sergina Desta, který ztratil zakončujícího Blinda. Také Dest přitom do té doby patřil mezi nejlepší Američany.

Přidejme k tomu Pulisicovu zahozenou úvodní gólovku - a taky jeho bídnou rozehrávku standardek, hlavně rohů - a výsledkem je smutné memento americké nezkušenosti v prvním zápase, kde šlo skutečně o všechno. O obraně pod vedením Tima Reama se v této souvislosti ani nezmiňuji, to byla viditelná slabina už před turnajem a fakt, že víceméně bez problémů zvládla zápas s Anglií, je spíše Southgateho ostudou než čímkoliv jiným. Její skutečná síla se ukázala včera, kde byl Ream naprosto strašný a takový Antonee Robinson, jehož poziční hrubky mohli (a měli) Angličané potrestat hned několikrát, nezůstal moc pozadu. Příště to snad bude lepší.

1. Výkon Scaloniho týmu v prvním poločase vyvolával vzpomínky na Mexiko a Saúdskou Arábii. Argentinský kouč přitom zůstal věrný rozestavení 4-3-3, které se tak osvědčilo v zápase s Polskem, kde jeho tým naprosto dominoval; a je fakt, že minimálně záložní trojice obstála na hřišti i v osmifinále. Je pozoruhodné, jak přesně drží Enzo Fernández, Rodrigo De Paul a Alexis MacAllister své pozice na trávníku; minimálně De Paul na pravé straně záložního trojúhelníku po strašidelném úvodu šampionátu vyloženě pookřál. Potud vše v pořádku.

Jenže jeden z důvodů, proč to Albiceleste posledně tolik šlo, byla přítomnost zkušeného Ángela Di Maríi na pravém křídle. Lehce zraněný talisman ale včera zůstal pouze na lavičce, což znamenalo přesun Juliána Álvareze na jeho místo a nasazení Papu Gómeze nalevo. A to zkrátka nefungovalo: zaprvé, Álvarez s Gómezem si sice celkem organicky prohazovali pozice, ale oproti duelu s Poláky tomu chyběl zřetelný pocit, že každý přesně ví, co má dělat. Hra ofenzivního tria tak dala vzpomenout spíše na předchozí duel s Mexičany, kde byl Messi na všechno sám a toulal se po hřišti podle potřeby. Navíc Papu Gómez už na tuto úroveň nejspíš nemá, je šíleně pomalý a i když s míčem na noze pořád umí, proti dotěrnému a dobře defenzivně připravenému soupeři jako Austrálie je na hřišti prakticky k ničemu.

Výrazný pokles hry útočné trojice měl i další důsledky: tím prvním je kompaktnost celé hry, protože když Argentinci posledně věřili, že jejich forvardi zvládnou vybojovat míč a následně ho i udržet, bylo celé mužstvo zhuštěné na mnohem užším prostoru. Tady, s Gómezem tak nějak okolo, Álvarezem bez jasně daných úkolů a Messim na dvou pozicích zaráz, jsme naopak viděli další mexický flashback - forvardy pressující na soupeřově vápně, pak dloooouho nic a pak argentinskou obranu někde u vápna vlastního. Od hráče k hráči to často bylo příliš daleko, což v důsledku rozprášilo veškeré naděje na nějaké rychlé útoky: Albiceleste vybojovali míč, nahráli ho dozadu a celou akci tak automaticky zpomalili, aby získali čas opět "sesbírat" jednotlivé hráče po hřišti a utvořit formaci. Proti Polsku se toto všechno dělo v rychlosti a automaticky.

Takto roztažená, podivně nejistá a v důsledku bezzubá Argentina proto zakončovala první dějství sice ve vedení, ale to přišlo z jediné střely na branku (a dvou celkově). Bleh.

2. Argentinský kouč ale už podruhé na turnaji změnil rozestavení za stavu 1:0, a i tentokrát to mělo požadovaný efekt. Jedno pozitivum skupinového duelu s Aztéky přišlo za stavu 1:0; nejenže bílomodrým spadl po té blamáži proti Saúdům obrovský kámen ze srdce, ale Scaloni navíc poprvé vyzkoušel taktickou variantu, nad kterou se komentátoři Nova Action skoro křižovali, protože přináší na hřiště VÍC OBRÁNCŮ. Považte!

Ve skutečnosti je Scaloniho 3-5-2 do podobných zápasů dobrou strategií, a včera to dávalo ještě větší smysl než posledně. Zaprvé, stažení Papu Gómeze bylo na spadnutí už dříve než v 50. minutě; uznávám, že nahradit křídlo středním obráncem Lisandrem Martínezem působí poněkud... ne zcela odvážně, ale argentinské ofenzivě to paradoxně prospělo: Álvarez konečně získal svoji jasnou pozici v útoku vedle Messiho (a výkony obou dvou šly dramaticky nahoru), za ně se vysunul MacAllister, a křídelní prostory bohatě zvládli obstarat krajní beci Acuňa s Molinou. Hlavně první jmenovaný hrál dobrý zápas už předtím, po vytažení na wing-backa ale doslova explodoval, nedal Australanům chvíli klidu a má smůlu, že některý z jeho pasů neskončil asistencí.

Směrem do defenzivy pak bylo ztrojení stoperské lajny přímou reakcí na největší hrozbu Australanů - totiž náběhy do křídelních prostorů, kde si Leckie & spol. měli přebírat dlouhé balony hlavně od Aarona Mooye. Teď měl najednou levý i pravý channel "svého" hlídacího krajního stopera, plus Lisandro má velice dobrou rozehrávku, takže vypomáhal i ve výstavbě odzadu. Trvalo jen sedm minut, než takto přeskládaná Argentina vstřelila druhý gól a de facto ukončila zápas.

Nebylo to nic krásného - v prvním dějství hráli Albiceleste impotentně a špatně, ve druhém chytře a účelně (v nastavení už kouskovali hru a tahali čas) - ale v důsledku se vlastně favorit o postup nemusel obávat skoro vůbec. Stále ale platí, že forma Lautara Martíneze je potenciálním problémem. Forvard Interu šel na hřiště opět v závěru utkání a opět měl několik gólovek, ale tentokrát působil v zakončení snad ještě dřevěněji než v předchozích duelech. Jako by mu ty neuznané ofsajdové trefy proti Saúdům kompletně vysály veškeré sebevědomí.

1. Graham Arnold udělal vše, co mohl... což v tomto zápase nebylo mnoho. Ruku na srdce: Co se herní kvality týče, měli Socceroos problémy držet krok už ve skupinové fázi proti Tunisku, natož v play-off proti Messiho Argentině. Toto je tým, jehož největšími devizami jsou bojovnost a odhodlání; včera měl dopadnout stejně jako v úvodním duelu s Francií, který skončil jednoznačně 1:4. Jenže mentalita Australanů byla v Kataru prostě skvělá. Nejenže se Argentinců nezalekli, oni je po velkou část zápasu regulérně ubránili. Za celé první dějství udělala Arnoldova jedenáctka vzadu jedinou chybu - a favorit z ní vstřelil gól.

Už po nějakých dvaceti minutách jsem si poznamenal, že Austrálie sice hraje dobře, ale toto prostě musí být jejich konečná - v přechodu do útoku a hře na míči byli prakticky nuloví. Narazili jednoduše na svůj přirozený limit. Přesto ale hráli sympaticky, zvládli Argentince frustrovat dobrým pohybem a taktickým kouskováním hry, a ačkoliv jejich ofenzivní strategie sestávala výhradně z dlouhých nákopů, připsali si i první rohový kop. Před vlastní bránou byli (až na tu Messiho branku) překvapivě suverénní.

Mathew Leckie, hrdina zápasu s Dány, měl na pravém křídle několik nebezpečných náběhů, ale nikdo jej vepředu nedoplňoval; možná by Socceroos mohli více zahrozit i v ofenzivě, kdyby zkusili aktivněji pressovat nebo kdyby jejich standardky (kde mohli zúročit výškovou převahu) nepotápěly nepřesně kopnuté centry. Ani dispečer Aaron Mooy neodehrál nejlepší zápas, což jejich šance směrem dopředu v podstatě srazilo na nulu. Pokud jsme ale před zápasem čekali, že australská družina tváří v tvář jednomu z největších favoritů turnaje nějak znervózní nebo zazmatkuje, nestalo se tak.

2. I přes prohru ale Socceroos potvrdili, že mají ve svém týmu silné individuality. Zkušený levý bek Aziz Behich neměl úplně čisté svědomí při argentinských gólech, od té doby se ale zuřivě snažil vše odčinit. Korigující gól na 1:2 byl sice šťastný, ale padl po jeho centru, a v závěru se Behich dokonce pustil do "messi-ovského" sóla přes několik bílomodrých obránců a jeho střelu musel na poslední chvíli zblokovat nový muž Lisandro Martínez.

A nebyl to jen on, kdo v sobě ke konci objevil jakousi podivnou supersílu. Jackson Irvine, Mat Ryan, Craig Goodwin a (zejména) osmnáctiletý talent Garang Kuol rovněž působili dojmem, že se s prohrou zkrátka odmítají smířit - a to i přesto, že Argentina zápas v podstatě kontrolovala a mohla i navýšit vedení. Nezapomínejme, že i když Austrálie nemá dopředu žádné skutečné hvězdy a její útočnou vozbu vede chlap z druhé japonské ligy, přesto se dokázala v každém utkání gólově prosadit. Dál už to nešlo, ale celkové vysvědčení za turnaj musí být pro Socceroos jednoznačně pozitivní.