Zápisník z Kataru XIII. aneb Korejská výhra sladší než Ferrero Rochet

Asie bude mít v play-off tři zástupce! Korejci totiž v samém závěru udolali Portugalsko, čímž odsoudili jak Uruguay, tak Ghanu ke konci už po skupinách. Ve skupině G sice postupují papíroví favorité (Brazílie a Švýcarsko), drama ale bylo k vidění i tam.

Korejský úspěch se přitom nerodil lehce; Portugalci i v hodně obměněné sestavě šli po trefě Horty do brzkého vedení, a i když Kim Young-Gwon vyrovnával ještě v prvním dějství, po konci základní hrací doby svítil na tabuli stav 1:1. Za takové situace by za vítězným Portugalskem postupovala Uruguay, která v souběžně hraném utkání pohodově vedla nad Ghanou 2:0. Pak se ale v první minutě nastavení trefil Hwang Hee-Chan, a protože jihoameričané už třetí branku přidat nedokázali (i když po změně stran mohli kopat dvě penalty a také si po závěrečném hvizdu hlasitě stěžovali na rozhodčí), jde dál právě Jižní Korea. Její skóre ze zastavilo na 4:4, to uruguayské na 2:2.

Šlo vlastně o přímý souboj tří konfederací o třetí postupové místo - před včerejším odpoledním výkopem měly dva jisté týmy v osmifinále jak Jižní Amerika (Brazílie, Argentina), tak Asie (Japonsko, Austrálie) i Afrika (Maroko, Senegal). Nakonec tedy historický zápis spadl do klína AFC; paradoxní je, že ač se turnaj hraje právě na její půdě, pozici "domácího" týmu pro play-off přebírá africké Maroko, coby jediná arabská země ve vyřazovacích bojích. Zástupci CAF ale příliš smutnit nemusí - i přes ghanskou prohru pro ně turnaj skončil obrovským úspěchem.

Kamerun si totiž ve skupině H schoval na závěr možná největší šok dosavadního průběhu šampionátu, když udolal poslepovanou Brazílii 1:0; měl tedy obrovské štěstí, ale na to se historie ptát nebude. Podle mnohých vůbec nejslabší tým na turnaji si vyšlápl na největšího favorita. Postupová radost z toho sice nakonec nebyla, protože Švýcaři v opakování čtyři roky starého duelu zdolali Srby po dramatickém průběhu 3:2 (a opět se v jejich dresu prosadil Xherdan Shaqiri, rodák z kosovského Gjilani), ale celkový zisk čtyř bodů stačil Kameruncům alespoň na třetí příčku ve skupině. Poslední je Srbsko. Pro evropské "černé koně" (Srbové a Dánové) tak katarský Mundial končí dvojnásobnou ostudou.

Sledovali jsme mimořádně vyrovnanou skupinovou fázi, kde žádný tým nezískal plný počet bodů, ani neudržel čisté konto (i když Američané inkasovali jen jednou z penalty a Maročané z vlastňáku). Nakonec tak ve skupinách nejvíce uspěla Anglie (7 bodů, skóre 9:2), následována rovněž sedmibodovými týmy Nizozemska (5:1) a Maroka (4:1). Angličané měli spolu se Španěly i nejefektivnější ofenzivu. Největším překvapením ale zůstávají celkové bilance Asiatů a Afričanů - ti sice nakonec třetího postupujícího nepřidali, ale ve skupinách zaznamenali 7 výher, 3 remízy a 5 porážek, což je suverénní historický rekord.

Letos na MS budeme v rámci tradičních Zápisníků opět pokrývat všechny duely skupinové fáze i play-off. Forma je jednoduchá - každý tým od nás dostane za svůj výkon odpovídající známku (od 1 do 10), kterou doprovodíme dvěma podrobněji rozepsanými body.

1. Málo platné, tady už prostě nebylo kde brát. Hlavně psychicky. Černým hvězdám stačila k (pravděpodobnému) postupu plichta; výhra Korey nad Portugalskem samozřejmě situaci zamotala, ale to nemohl dopředu nikdo vědět. Udržet Uruguay na uzdě se zdálo být vstupenkou do play-off. Jenže Ghana je vzadu příliš nesehraná, už v prvních dvou duelech inkasovala pětkrát a snažit se jednoduše betonovat by se (proti silným uruguayským forvardům) mohlo snadno proměnit v katastrofu. Otto Addo proto vyslal na hřiště "klasickou" sestavu v rozestavení 4-2-3-1, stejně jako proti Korejcům. Jednou důležitou změnou bylo stažení chybujícího a příliš ofenzivního Tariqa Lampteyho z pravé strany obrany, kam si tentokrát stoupl Alidu Seidu.

Ghanský kouč si zaslouží respekt za to, že si to šel s jihoamerickým favoritem rozdat na férovku a nespoléhal na "zanďoura" jako proti Portugalcům (což stejně nevyšlo). Jenže jeho hráči jednoduše působili dojmem, jako by se emocionálně úplně vyšťavili v předchozích dvou duelech - šílený hon za nepravděpodobným bodem proti Ronaldovi & spol. je načal, mentálně i fyzicky vyčerpávající bitva s Koreou je dorazila. Přitom toto měla být samozřejmě tolik vzývaná odveta za památné čtvrtfinále 2010; právě nasazení a touha po revanši měly být největšími ghanskými zbraněmi. Stal se pravý opak.

Místo očekávaně "naspeedovaného" výkonu byly Černé hvězdy od úvodního hvizdu šíleně nervózní, Amartey vyrobil obří chybu už po několika minutách hry, a když André Ayew zahodil poměrně velkorysou penaltu a s ní i možnost jít do brzkého vedení, psychika Ghany zkolabovala. A troufám si říct, že kdyby onu desítku neproměnil někdo jiný, mohli se z toho Addovi svěřenci ještě vyhrabat. Jenže starší Ayew je zaprvé kapitán a zadruhé nejzkušenější hráč týmu, jeho symbol, a především jediný pamětník z MS 2010. Kdyby proměnil, věřím, že to Ghaňany nakopne a neprohrají. Jenže on místo toho předvedl jednu z nejhůře kopnutých penalt v dějinách mistrovství světa, a zbytek už znáte.

Nejistota, nepřesnost a bázlivý výkon většiny hráčů v čele se stopery a Seiduem, kteří se v prvním dějství nechali uruguayským útokem jednoduše převálcovat, navíc trestuhodně zastínily Addův poměrně zajímavý taktický plán: mladý kouč se totiž rozhodl využít pracovitosti Iňakiho Williamse jeho zatažením na pravé křídlo, zatímco Jordan Ayew operoval nalevo a André Ayew s Mohammedem Kudusem fungovali jako jakési vertikální "kyvadlo" na soupeřově polovině. Pohyblivější a nebezpečnější Kudus se tu zatahoval do zálohy, tu zase vybíhal na hrot, a kapitán mu v podstatě kryl záda a vyplňoval prostory ve formaci. Škoda, že se Ghana prvním dějstvím vyloženě protrápila a neustále ji potápěli obránci, takže to vlastně nebylo k ničemu. Přišel čas na plán B...

2. Addo sice o pauze stáhl ze hřiště oba Ayewy a vyslal do boje ostrá křídla Bukariho se Sulemanou - což je na první pohled fajn, uruguayští beci rozhodně nepatří mezi nejsilnější zbraně jihoamerického týmu - jenže zároveň musel nechat Kuduse coby suverénně nejlepšího a nejnebezpečnějšího Ghaňana hrát centrálně a vysoko, takže... měl Williams hrát na AM? Nebo Bukari na AM a Williams zůstat na křídle? Nevím, protože to nebylo poznat, pletli se jeden druhému pod nohy a spíš to vypadalo jako ztrojení pravé lajny, kde Bukari zůstával výhradně na polovině soupeře a Williams vypomáhal kiksujícímu Seiduovi bránit nejlepšího hráče zápasu, dvougólového Giorgiana De Arrascaetu. Chudák Kudus tak ve fázi, kdy měla Ghana tlačit, musel obstarávat hru na desítce i na hrotu, a i když se opravdu snažil, sám na silné stopery stačit ani nemohl. Nejvíce mu pomáhal Sulemana, který svého obránce větral impozantně, ale co z toho?

A to jde i za Addem, protože Uruguayci už v té době neměli na hřišti Bentancura a prostor před jejich stopery si vyloženě říkal o obsazení; proto šel taky na závěr na plac Kyereh, typický ofenzivní záložník, a Kudus zůstal vepředu. Jenže to už bylo pozdě; ghanský (byť platonický) tlak vydržel do nějaké 65. minuty, pak už Alonsův tým uhájil výsledek prakticky bez problémů, měl i ve druhé půli lepší šance, a jakmile přišel závěr a bylo jisté, že musí pro postup vstřelit třetí gól, sebral Ghaně otěže zápasu vlastně úplně bez námahy. Jako by Černé hvězdy ve druhé půli zabraly jen na základě toho, že jim to Uruguay (na chvíli) milostivě dovolila.

Do budoucna má ale Ghana potenciálně opravdu dobrý tým, pokud se tedy Addovi (či jeho případnému nástupci) podaří vyřešit několik otázek. Tou první je určitě správné obsazení krajů hřiště, protože právě tam má africký celek nejvíc potenciálu, ale zatím evidentně nenašel tu správnou čtveřici. Kudus je skvělý, potřeboval by ale pevnější pozici na hřišti; umím si ho představit v útoku s Thomasem Parteym v zádech (záložník Arsenalu na CM celý turnaj prakticky jenom bránil, což je směrem dopředu škoda - Ghana má dost defenzivních štítů, ale jen jednoho Parteye). A co bude s bratry Ayewy? A kdo je vystřídá, až za pár let definitivně odejdou (pokud ne už teď po turnaji)? Nejsou to jednoduché otázky, ale řešení určitě existují. Fanoušci Černých hvězd můžou i přes vyřazení hledět do budoucna s optimismem.

1. Stížnosti na rozhodčího se dají pochopit, ale za vypadnutí Uruguayců může hlavně Diego Alonso. A to se přitom pro jihoamerický tým vše vyvíjelo úplně ideálně (až na onu zmiňovanou penaltu, kterou ale Rochet chytil a ještě více tím spoluhráče vyburcoval). Pokud jako součást zápasu bereme i mind games ohledně Suáreze a vzpomínek na 2010, vytřela Uruguay s africkým soupeřem podlahu: zkušený forvard dával na odiv své sebevědomí už na tiskovkách před zápasem, při nástupu týmů se usmíval jako sluníčko a vůbec působil dojmem, že mu tato role provokatéra a rozdmýchávače emocí vyloženě sedí. Což není žádné překvapení, samozřejmě; proto mu také Alonso svěřil kapitánskou pásku a proto byl také jedním z nejlepších Uruguayců na hřišti, i když jinak už je viditelně za zenitem a zpod dresu mu začíná lézt taťkovské břicho. Toto byl ale zápas vyloženě pro něj - taky se aktivně podepsal pod obě branky, a když v 66. minutě opouštěl hřiště za stavu 2:0, potlesk publika si vyloženě vychutnával.

Co se trenéra Diega Alonsa týče, v prvním poločase mu prakticky není co vytknout - nejenže své svěřence namotivoval, ale konečně trefil i správné složení základní sestavy, což v tomto případě znamená hlavně přestat ignorovat Giorgiana De Arrascaetu, včera nejlepšího borce na hřišti a vlastně jediného skutečně kreativního uruguayského záložníka. Chápu, že De Arrascaeta hraje "jen" v Brazílii, ale na druhou stranu je tam už ve svých osmadvaceti za živoucí legendu a superhvězdu celé ligy; to je málo? Se skutečnou desítkou na trávníku začalo Alonsovo pohyblivé 4-4-2 / 4-3-3 konečně dávat smysl.

De Arrascaeta se postavil na levý kraj záložní čtveřice, naproti Pellistrimu, zatímco mezi nimi operovalo efektivní duo Bentancur (ostrý defenzivní štít a deep lying playmaker v jednom) a Valverde (motorová myš středu zálohy, box-to-box záložník se skvělým pohybem a střelou). Brazilský legionář se přitom často zatahoval ze strany na pozici AM, zatímco Pellistri hrál tradiční křídlo; v takovém 4-3-3 se pak k levé lajně stahoval Darwin Núňez, zatímco v nominálním 4-4-2 byl Núňez oním vysokým hroťákem a Suárez jeho parťákem na pozici second strikera. Už z tohoto nastínění je patrné, jak obrovskou roli v uruguayské gólové půlhodince hrál právě De Arrascaeta - nejenže dal obě branky, ale právě jeho pohyb sloužil k přepínání mezi oběma systémy, což do už tak lehce zmatené ghanské defenzivy vneslo opravdový chaos. Skvěle vymyšlené, skvěle secvičené, efektivní. Takovou Uruguay jsme chtěli vidět od začátku turnaje. Proč jsme takovou Uruguay neviděli od začátku turnaje?!

Faktem totiž zůstává, že i když Uruguay nakonec včera dostihla i smůla - viz druhý bod - toto je natolik papírově silný a vlastně i dobře poskládaný tým, že se do podobné situace vůbec ani neměl dostat, a to už jde totálně za Alonsem. Nikdo mu nebránil vyslat podobně drtivou ofenzivní úderku už v prvním utkání proti Korejcům, nebo ostatně i proti Portugalcům, kde kouč vsadil dokonce na 3-5-2 a stejně prohrál. Bez nadsázky můžeme říct, že Uruguay přestala hrát zastrašeně a bez sebevědomí až v poslední půlhodině s Portugalskem, za stavu 0:1, kdy odešel ze hřiště Matías Vecino a nahradil ho... Giorgian De Arrascaeta. Je to k Vecinovi trochu kruté, záložník Lazia jako solidní defenzivní štít určitě obstojí, ale s Bentancurem v životní formě představoval první zápas a půl na hřišti takovou pojistku tam, kde nebylo co jistit. Kdyby bleděmodří trochu přitlačili, nemuseli by hlavně s Koreou předvést tak trapný a odevzdaný výkon, měli by o pár bodů víc a chystali by se na derby s Brazílií.

Alonso přijel na turnaj s týmem, na jehož soupisce najdeme Núňeze, Suáreze, Cavaniho, Valverdeho, Maxi Gómeze a De Arrascaetu, a vypadl kvůli menšímu počtu vstřelených gólů. Ustrašenou, bojácnou taktiku v prvních dvou duelech přitom připravil on, nikdo jiný. Nemá být toto tým posedlý duchem Garra Charrúa, jedenáctka válečníků, proti nimž nikdo nechce nastoupit, protože se bojí jejich intenzity a nasazení? Jako by s Óscarem Tabarezem odešla i uruguayská DNA, která přitom představuje dlouhodobý základ jejich úspěchů. Jako by Diego Alonso nevěděl, co si počít - na jedné straně mu spadla do klína ohromně talentovaná generace, na straně druhé zdědil tým, který je zvyklý dotírat, bránit a kousat. Jako by při snaze tyto faktory nějak skloubit omylem vymazal oba dva.

2. Uruguay měla jít za třetím gólem důrazněji, bez Bentancura se jí ale rozpadla záloha a forvardi to tak měli těžké. A teď k té smůle. Samozřejmě tu visí dvě penaltové situace z druhého dějství; na to se ale Alonsův tým vymlouvat nemůže. Věděl dopředu, že při případném korejském triumfu o gól bude potřebovat skórovat třikrát. Vedl v poločase 2:0, měl soupeře na lopatě... a místo snahy vedení pojistit (a klidně i otevřít hru, protože mezi výsledky 2:0 a 2:1 nebyl pro postupovou matematiku žádný rozdíl) zalezl na vlastní půlku, předal otěže Ghaňanům a do tempa se vrátil až v úplném závěru, kdy už na stadion dorazily špatné zprávy z korejsko-portugalské bitvy.

To je mimochodem další Alonsova hrubka, pokud tedy šlo o taktický záměr (rozhodně to tak vypadalo). Přesto bych ale v tomto bodě nebyl na jihoamerický tým až tak tvrdý; krátce po gólu na 2:0 se mu totiž zranil Rodrigo Bentancur, klíčový muž středu pole, a s Vecinem za zády zkrátka neměla uruguayská útočná linie tolik sebedůvěry. Nehledě na to, že Bentancur spoustu útoků sám zakládal - on je pro ten tým ve stažené tvůrčí roli naprosto klíčový, když ho vyměníte za "obyčejné" (byť dobré) DM, jedna celá dimenze ofenzivní hry prostě zmizí. Tak jako včera.

(dz)

1. Asijský fotbal je nadále opředen stereotypy, ale jeden postupně mizí. Zatímco "pracovitost” Jihokorejců byla coby hlavní důvod úspěchu zmiňována komentátory i experty ve studiu, vzdušná dominance soupeře kvůli typicky nevelkému vzrůstu Východoasiatů už není nikterak automatická. Zatímco roku 2018 Němci i při své neslavné prohře ve vzduchu Jihokorejce vyloženě šikanovali (21,9% úspěšnost), podobně jako předtím Mexičané a Švédi, letošní mistrovství světa je o něčem jiném. Stejně jako proti "silným” Západoafričanům z Ghany, také včera Taegukovi válečníci vyhráli větší procento vzdušných soubojů a opět působili jako hrozba na útočných standardních situacích, když stihli zakončit celkem po šesti rozích. To byl mimochodem beztak důvod, proč včera ihned v základu nastoupil Lee Kang-in; levonohá varianta exekutora standardek k neohroženému Son Heung-minovi. Jihokorejci si vybojovali solidní čtyři fauly v nebezpečných prostorách spolu s pěti rohovými kopy - to vše se jevilo jako regulérní součást strategie, ačkoliv Portugalci nejsou žádní pidimužíci. Paulo Bento a jeho muži (kteří na rozdíl od něj mohli na lavičku) byli odměněni gólem, a když se v druhé půli vhodně přizpůsobili také novými instrukcemi pro defenzivní linii (která už nebyla tak proklatě vysoko a soustředila se na eliminování záběhů krajních beků), de facto tak stvrdili svůj taktický triumf nad protřelým krajanem Fernandem Santosem.

2. ‘Sonny’ si přeci jen připsal ten svůj jeden ikonický moment. V předturnajovém profilu jsem psal o tom, že ačkoliv je Son Heung-min už teď nejlepším Asiatem v historii nejblyštivější evropské soutěže a jedním z jejích nejlepších hráčů posledních let nehledě na národnost, tak v reprezentaci mu ještě do nesmrtelnosti leccos chybí. Asijské zlato nemají ani mnozí jeho předchůdci, ale důležitou postupovou branku dávali jak Park Ji-sung, tak třeba Ahn Jung-hwan. Sonovy dosavadní góly na mundialech o ničem nerozhodovaly, což sice platí nadále, ale tahle asistence... ta v podstatě vydá za gól. Speciálně když uvážíte, že v předešlých pasážích útočník Tottenhamu tápal s prvním dotykem a leckdy se nesmyslně vrhal proti přesile, byl jeho náhlý zenový klid a perfektní timing finální přihrávky v nastavení zápasu kompletně dechberoucím číslem. Do té doby to vypadalo, jako by Sonovi maska na obličej ubírala na periferním vidění, teď ho najednou měl jako z partesu. Na jednu stranu to nedávalo smysl; na stranu druhou zase přesně pro tyhle okamžiky spoléháte na hvězdy Son Heung-minova formátu, že ano.

1. Portugalci vyrukovali s jednou funkční zbraní, která vypadala, že postačí. Ta zbraň byla lakonická: postupně uspat soupeře několika přihrávkami mezi stopery a Nevesem, nachystat si půdu pro rychlou diagonálu na jedno z křídel, klička, přihrávka a snad i střela. Fernando Santos si před výkopem musel být dobře vědom minimálně dvou věcí - že korejská slabina spočívá na krajích obrany, kde oba beci zaostávají v poziční hře a mnohdy propadají v i v soubojích 1 na 1, a že jeho beci Dalot s Cancelem se naopak řadí k turnajové špičce, co se náběhů do prostoru a přecházení/tvorby hry přes hráče týče - a tyhle věci mu úplně klidně mohly stačit k pátečnímu vítězství. Právě takhle se Portugalci brzy ujali vedení a právě takhle hrozili ještě několikrát v průběhu prvního poločasu. Pepe na delší vzdálenost přenášel míč na beka celkem pětkrát, přičemž Cancelo se pokoušel o proražení skrz linie soupeře dvakrát častěji (34x) než jeho druhý nejaktivnější spoluhráč ("shodou okolností” Dalot se 17). Dalot dostal míč do vápna třikrát, Cancelo dvakrát... zbylí spoluhráči dohromady dvakrát! A to se ještě bavíme pouze o úspěšných pokusech, na minimálně jeden dovnitř kroucený centr Cancela Ronaldo při svém klasickém skrytém náběhu na osu vápna jenom těsně nedosáhl.

2. A potom prostě směrem dopředu kompletně vypnuli. Ve druhé půli již Portugalci neměli nejmenší zájem na skórování, přestože už tou dobou nevedli. To jim samozřejmě nemuselo vadit - skupinu ovládli tak jako tak a mohli si tím být jisti - ale mně to jednoduše brání v udělení vyšší známky. Pokud je vaším primárním cílem dát prostor všem zbývajícím hráčům do pole (v základu si premiéru na turnaji odbyli záložník Vitinha, útočník Ricardo Horta a mladý stoper Antonio Silva; z lavičky poprvé naskočil útočník André Silva), potom je to určitě chvályhodné, ale ne tak úplně z pohledu taktické analýzy. Naopak pokud po pauze vystřelíte přesně dvakrát, se souhrnnou hodnotou 0,03 xG, není moc o čem psát.

Samozřejmě, nikoho druhý poločas nefrustroval víc než Cristiana Ronalda, který odehrál jeden ze svých nejslabších (celkem 20) zápasů na mistrovství světa vůbec. Nejprv se bál míče a připravil tak protivníkovi první gól, poté číhal několik metrů "za bukem” v ofsajdu (dále v něm byl chycen ještě dvakrát), a když už pálil z regulérní pozice, tak ani jednou netrefil bránu. Když po 64 minutách střídal, měl za sebou v druhé půli jen tři úspěšná převzetí míče.

Všichni víme, že CR7 dosud nikdy neskóroval ve vyřazovacích bojích mundialu. O tom se píše furt. Po poněkud depresivní skupinové fázi v čele se "sebraným” gólem z minulého duelu a brzkým střídáním, které ho obralo o další pokutový kop, se mu to třeba konečně povede.

(td)

1. Srbsko na turnaji bezesporu bavilo, na postup to ale prostě a jednoduše nebylo. Přitom ofenzivu měl balkánský výběr opravdu špičkovou. Na kombinace mezi Tadičem, Mitrovičem, Milinkovičem-Savičem či Vlahovičem se opravdu hezky koukalo, a když to Srbům takříkajíc lepilo, dokázali předvádět nádherný kombinační fotbal a mičudu vozit až do kuchyně.

Například třetí branka proti Kamerunu bude patřit k těm nejhezčím na celém šampionátu, srdce fotbalového fanouška zaplesalo i u vyrovnávající branky Mitroviče proti Švýcarům, která byla sehrána také na vteřinu přesně. Jistě, sluší se namítnout, že stoper Akanji by měl být útočníkovi blíže, na druhou stranu je potřeba ocenit Mitroviče, který se svého strážce pohybem skvěle zbavil, centrující Tadič vše perfektně načasoval a samotné zakončení srbského forwarda bylo také exkluzivní, protože se o žádnou lehkou pozici určitě nejednalo.

V ofenzivní činnosti celku problém nebyl, ta fungovala velmi dobře a osobně se musím přiznat, že mě nepostup srbska trochu mrzí - ne že bych snad byl nějakým velkým příznivcem této balkánské země, ale vidět tenhle ofenzivní, bláznivý fotbal i ve vyřazovací fázi by bylo zajímavé. Jenže...

2. K postupu je potřeba také defenziva, a ta byla v podání srbského národního celku jednoduše řečeno přímo tragická. Těžko můžeme defenzivní počínání celku pod taktovkou Dragana Stojkoviće hodnotit jinak, těch 8 inkasovaných branek ve 3 zápasech je zkrátka šílená statistika.

Přitom Švýcaři se ani nemuseli nějak výrazně snažit, nemuseli předvádět bůhvíjaké manévry a akce, aby se defenzivní val Srbů začal kompletně rozpadat. Srbové inkasovali vesměs z rutinních akcí, kdy stačilo soupeře vystát, zajistit se, zachytit náběh a k zakončení by nemuselo vůbec dojít.

Jenže v podání Srbska levá ruka nevěděla, co dělá pravá, levý stoper vůbec nespolupracoval se svým kolegou, jeden chtěl soupeře vystavit do ofsajdu, druhý by se raději s protivníkem navázal, zatímco ten třetí jen stál a přihlížel s rukou zvednutou na znamení ofsajdu. Střed obrany Srbska prostě zoufale nefungoval, zatímco proti Kamerunu zcela selhal na ofsajdové pasti, proti Švýcarům si zase nedokázal pohlídat jednoduché narážečky a náběhy z hloubky pole. Tristní zápas odehrál například Strahinja Pavlovič, který v některých chvílích vypadal opravdu hrozně neohrabaně.

A nakonec Srbsko opět tak trochu potopila ona horkokrevná povaha. Rychle inkasovaný gól v druhé půli byl jistě tvrdou ranou, ovšem srbský tým měl dostatek ofenzivní síly, aby mohl ještě reálně pomýšlet na obrat. Jenže to by to reprezentanti nesměli někde okolo 60 minuty v hlavě zabalit, ze hry Srbska totiž rázem zmizela jakákoliv intenzita a soudržnost, hvězdný Mitrovič se pak už více než na vstřelení branky soustředil na hádky s protihráči a nebylo tedy divu, že zápas pak poměrně pohodlně dospěl k výhře soupeře.

1. Xherdan Shaqiri je krásným příkladem ryze reprezentačního hráče. Ať už je totiž klubová forma tohoto fotbalisty jakákoliv, ať už laboruje se zraněním nebo třeba není v optimální fyzické kondici, stejně si můžete být jisti, že v ty rozhodující momenty se on v reprezentačním dresu probudí a předvede nadstandardní až špičkový výkon.

Kdybyste udělali highlighty z kariéry tohoto Švýcara, jako u jednoho z mála fotbalistů by převládaly momenty nasbírané v reprezentačním dresu. Vzpomenout můžeme například hattrick do sítě Hondurasu na MS 2014, parádní nůžky proti Polsku na EURU 2016 a zmínit musíme i velmi dobrou bilanci 5 branek a 2 asistencí v 11 startech na mistrovství světa.

I v pátek večer byl Shaqiri rozdílovým mužem na hřišti. Obránci Srbska si s jeho pohybem nevěděli rady a nadstandardního množství prostoru pak tento Švýcar využil k přesným přihrávkám za statickou obranu soupeře. Xherdan Shaqiri skóre nejprve sám otevřel tečovanou ranou, načež se po pauze angažoval v rozhodující akci zápasu, kdy chytrým pasem za obranu našel Vargase, který pak přihrával na třetí branku Švýcarů.

2. Ocenit pak musím i to, že Švýcaři neztratili hlavu ani ve chvíli, kdy v zápase prohrávali a z turnaje byli dočasně venku. Na kopačky Shaqiriho a spol. se nevkradla nervozita, zdálo se, že na takový moment jsou plně připraveni. I nadále pokračovali ve své hře a odměna se pak brzy dostavila.

Švýcaři si v podstatě vystačili s trpělivostí (to už se ve vyřazovací fázi nejspíše nebude opakovat), nemuseli nijak jančit, protože věřili, že obrana Srbska jim prostě dříve nebo později šance na skórování nabídne. A tak se stalo možná ještě dříve, než sami čekali, vyrovnat se jim podařilo ještě před poločasovou přestávkou a od té chvíle už měli v zápasech navrch.

V druhém dějství už pak parta Murata Yakina předvedla taktický výkon, někteří hráči sice v některých strkanicích balancovali na hraně červené karty, ale nakonec se Švýcarům podařilo udržet nervy, o nikoho důležitého nepřijít a hladce dokráčet k postupu. Jen je možná trochu škoda, že Svýcaři ke konci duelu nevyužili jeden z rychlých kontrů ke vstřelení dalšího gólu, kterým by se vzhledem k prohře Brazílie posunuli do čela tabulky. A vidět favorizovanou Brazílii, kterak by hned v osmifinále musela zdolat Portugalce, to by tedy taky úplně k zahození nebylo...

(vs)

1. Kamerun v posledním zápase ukázal, že umí zahrát i takticky solidně zvládnutý zápas. Oproti předchozím dvěma rozjíveným vystoupením najednou Kamerun začal hrát mnohem zodpovědnější fotbal směrem dozadu. Paradoxně k tomu napomohlo až vykartování zkušeného stopera N’Kouloua a zranění druhého stopera Castelletta. Nově složená mladá stoperská dvojice Wooh - Ebosse tak oba zkušenější, ale takticky hrozivě hrající kolegy strčila do kapsy.

Kamerunský trenér Song ovšem nezměnil jen z nouze stoperskou dvojici, nýbrž překopal celý systém. Tradičně využívané rozestavení 4-3-3 přetvořil ve 4-2-3-1, které se snažili hráči opravdu poctivě bez míče dodržovat. Zároveň se v něm drželi ale v jakési zvláštní diagonále, kdy levá strana bránila podstatně výš než pravá. Pravý křídelník Mbeumo pak byl kdykoliv připraven vystartovat dopředu, zatímco levý křídelník Moumi Ngamaleu po převzetí míče pomáhal s rozehrávkou. Post ofenzivního záložníka si vyzkoušel Eric Choupo-Moting, který naopak neměl v popisu práce nic moc vymýšlet, ten měl podobně jako Mbeumo hlavně upalovat dopředu a pomáhat vepředu Aboubakarovi. V případě postupného útoku pak Kamerunci předváděli trochu zvláštní styl 2-3-5/2-3-1-4, kdy zejména v prvním poločase zkrátka a dobře stálo na poslední defenzivní linii Brazílie 4-5 hráčů Kamerunu. To pro Brazilce nebylo příliš složité bránit, tudíž jediné nebezpečí pro obranu představovaly rychlé protiútoky.

2. Bohužel vítězství bylo pouze takovým štěstím v neštěstí a hrdinou zápasu byl jednoznačně gólman Epassy. Výkon Kamerunu nebyl nijak závratný, přesto si vítězství za své nasazení Nezdolní lvi zasloužili. Největší měrou k němu ale přispěl muž, od kterého by to na začátku turnaje nejspíš nikdo nečekal, a to gólman Devis Epassy. Ten Brazilcům pochytal 6 střeleckých pokusů mířících na bránu. Možná má nyní trenér Song i trochu škodolibou radost, že problémový André Onana, který odmítal plnit jeho taktické pokyny, sledoval velké vítězství svých spoluhráčů maximálně někde u televize. Jde to evidentně i bez něj. Kamerunská obrana měla ale velké štěstí, že v největších šancích Brazilci posílali svá zakončení spíš mimo tři tyče.

Je to ale už zkrátka takový kolorit, že Kamerunci na MS vyvádějí různé skopičiny. K potyčce na hřišti v podání Assou-Ekota s Moukandjem z roku 2014 a už zmíněnému odletu Onany kvůli "neposlušnosti" přidal v návalu radosti po vstřeleném gólu úsměvnou vložku také kapitán Aboubakar, který si svlékl dres a po druhé žluté kartě se poroučel předčasně do kabiny. Teď si představte, že by nakonec Kamerun opravdu postoupil a váš kapitán by kvůli tomu chyběl pro osmifinále. No... nakonec by stejně i v případě remízy 3:3 Srbska se Švýcarskem postoupili Švýcaři, takže tento příběh žádné smutné pokračování nemá. Kamerun se stal prvním africkým týmem, který dokázal Brazílii porazit, a to už jim nikdo nevezme. Svou velkou chvíli slávy si kromě Aboubakara užil také Jerome Ngom Mbekeli, hráč kamerunského Colombe Sportive, který onen nádherný přesný centr Aboubakarovi na hlavu posadil.

1. Byl to pro Brazílii zvláštní zápas. Porážka s Kamerunem vypadá pro tým s ambicemi na titul hrozivě, objektivně se ale vůbec nic neděje. I dle slov Titeho jde ale o varování, že podruhé si takovou bohorovnost v koncovce Brazilci nemůžou dovolit. Podle statistik xG měli Brazilci vstřelit 3,14 gólů, z čehož některé šance by proměnili i snad útočníci v ČFL. Zejména třetí volba na hrotového útočníka Pedro se musí ještě teď červenat, jakým způsobem zazdil tutovku v nastaveném čase.

Brazilci na rozdíl třeba od Francie nastoupili sice ve zcela obměněné sestavě, rozestavení hráčů ale dávalo smysl a všichni fotbalisté hráli na alespoň minimálně podobných postech jako v klubu. Na předzápasové grafice jsme sice mohli vidět rozestavení 4-4-2, to se ale v průběhu zápasu neustále organicky měnilo. Při bránění bez míče opravdu Brazilci přecházeli mezi 4-4-2 a 4-1-4-1, nicméně při rozehrávce (zejména ve druhém poločase po zranění Tellese) Brazilci rozehrávali se 3 hráči vzadu. Při postupném útoku naopak Rodrygo působil na pozici ofenzivního záložníka uprostřed pole, zatímco Fred s Fabinhem zůstávali pod ním v jakémsi 4-2-3-1.

Brazilští náhradníci navíc vlastně neodehráli vůbec špatný zápas. Neměli nijak vážné problémy dostávat se do šancí, ačkoliv Kamerun většinu zápasu bránil v bloku. Hrdinou na straně Brazílie byl jednoznačně nejmladší hráč celého kádru Gabriel Martinelli. Sám se dostal čtyřikrát do zakončení a spoluhráčům vytvořil dvě šance. Na jeho driblink je navíc radost pohledět. Jeho smůlou je, že na jeho postu má Brazílie Viníciuse Jr. Na druhé straně ale v obraně nesehraná stoperská dvojice dokázala i při těch několika málo náznacích protiútoků kupit pořádné chyby, z čehož jedna vedla nakonec k rozhodujícímu gólu. Jelikož ale Brazílie v dalším zápase nastoupí v úplně jiném složení, hodnocení jejího výkonu proti Kamerunu je pro další vývoj turnaje bezpředmětné.

2. Znepokojení ale vyvolávají zranění několika hráčů. Největší pozornost je samozřejmě upřena na Neymara, jehož kotník se ale dle zpráv týmového lékaře hojí poměrně dobře. V ofenzivní fázi má ale Brazílie i jiné kvalitní volby a problémy jsou spíš v samotném zakončení, což nemá být primární Neymarova parketa. Velkou devízou současné Brazílie je (a měla by i nadále být) precizní defenziva, která ovšem přišla už o 3 své členy. Neymarův kotník není tím jediným sledovaným v Brazílii, stejnou bolístku si odnesl ze zápasu se Srbskem také pravý bek Danilo (ten už ale naplno trénuje). Levý obránce Alex Sandro si zase odnesl ze zápasu proti Švýcarsku zraněný sval na boku, který ho při hře limituje. No a včera se proti Kamerunu zranil i druhý levý bek Alex Telles.

Pravý obránce má v brazilském systému spíš defenzivní úkoly, tudíž i případná náhrada ve formě Édera Militãa nemusí mezi Brazilci vzbuzovat hrůzu. Post levého obránce ale vážným problémem je. Druhý poločas proti Kamerunu na tomto postu odehrál Marquinhos, který jako nejkomplexnější brazilský obránce má pro tento post největší vlohy. Místo by se ale ve středu obrany vedle veterána Silvy uvolnilo pro nejistého Bremera, který svou špatnou poziční hrou dal šanci Aboubakarovi ke skórování. Alternativou je samozřejmě i stažení jednoho ze záložníků (Fabinho?), což by vzhledem k Bremerovu výkonu dávalo největší smysl. I tak jde ale o velmi nepříjemný zásah do sestavy a lékařský tým Brazílie by měl ideálně dát Alexe Sandra co nejrychleji do pořádku.

(jn)