Zápisník z Kataru XII. aneb Španělsko jde dál. Japonsko? Ito

Další den, další dva evropští (spolu)favorité mimo hru. Po nečekaném středečním vypadnutí Dánů se včera s turnajem rozloučily i reprezentace Belgie a Německa; místo nich si místenku do play-off zajistili (podle očekávání) Maročané a (ne úplně podle očekávání) Japonci. Afričané nyní čekají Španělé, Asiaté změří síly s Chorvatskem.

Gólový účet dne otevřeli Maročané, kteří rychle využili děr v kanadské obraně a dostali se do dvoubrankového vedení; Kanada, která už hrála jen o čest, sice nakonec dokázala soupeře zatlačit, ale nakonec jediným jejím úspěchem byla branka ze závěru prvního dějství, kterou si nešťastně vstřelil marocký stoper Nayef Aguerd. Šlo o vůbec první vlastňák na celém turnaji. Severoafričtí fanoušci, kteří na stadionu vytvořili přímo pekelnou atmosféru a každý kanadský dotek s míčem kvitovali ohlušujícím pískotem, tak mohli slavit velkolepé vítězství v těžké skupině E; Lvi z Atlasu v ní posbírali sedm bodů, což je další africký rekord. Naopak Kanada končí sice se ctí, ale bez bodového zisku.

Reálně se tak vlastně hrálo jen o druhé postupové místo, a duel mezi dvěma medailisty posledního MS nabídl větší drama - rozhádaní Belgičané potřebovali nutně zvítězit, a málem se jim to i povedlo; to by ale Romelu Lukaku musel proměnit některou ze svých stoprocentních šancí. Výsledné skóre 0:0 posouvá dál Chorvaty, kteří hráli bez branek už podruhé; mezi oběma plichtami ale dokázali rozmontovat Kanadu, což jim stačilo na postupových pět bodů. Belgičané posbírali jen čtyři a s turnajem se rozloučili v slzách. Zlatá generace je definitivně pryč a kouč Roberto Martínez ihned po utkání oznámil svou rezignaci.

Večerní duely ve skupině E se zkraje vyvíjely podle očekávání: v poločase vedli jak Španělé nad Japonci, tak Němci nad Kostaričany. Zdálo se, že si obě evropské supervelmoci očekávaný postup pohlídají. Jenže po obrátce se začaly dít šílené věci: nejprve Japonsko dvěma bleskovými brankami otočilo skóre, a totéž se krátce nato povedlo i Kostarice - několik minut tak průběžná grafika ukazovala pořadí Japonsko, Kostarika, Španělsko, Německo. To by byl prvotřídní šok. Los Ticos sice nakonec vedení neuhájili a favorizovaným Němcům podlehli 2:4, japonská defenziva ale až do závěrečného hvizdu nepovolila, takže Nationalelf navzdory výhře končí se čtyřmi body o skóre za Španělskem. Modří samurajové jdou do osmifinále navzdory všem očekáváním z prvního místa.

Je samozřejmě otázkou, jestli Španělé v závěru nehráli spíše jen tak "naoko", aby se vyhnuli nepříjemné části pavouka s Chorvatskem v osmifinále a Brazílií v případném čtvrtfinále; chvílemi to tak skoro i vypadalo. Každopádně to ale nesnižuje heroický výkon Japonců, a ani Maročané nebudou pro La Roju žádným jednoduchým soupeřem. Také oni totiž - stejně jako Japonsko - hrají primárně na brejky, navíc jediný gól ve skupině inkasovali z vlastňáku.

Letos na MS budeme v rámci tradičních Zápisníků opět pokrývat všechny duely skupinové fáze i play-off. Forma je jednoduchá - každý tým od nás dostane za svůj výkon odpovídající známku (od 1 do 10), kterou doprovodíme dvěma podrobněji rozepsanými body.

1. S individuální kvalitou obránců sice John Herdman nic neudělá, ale tam byly i úplně základní systémové chyby. Ze všeho nejvíc připomínala Kanada na MS nějaký tým z druhé ligy, který ve slabší konkurenci vybojuje suverénní postup krásným ofenzivním fotbalem, v nejvyšší soutěži ale s totožným stylem narazí na cynické, ostřílené soupeře, kteří podobně dotěrné nováčky prostě zpacifikují. Takový Norwich.

Včera to bylo vidět už po třech minutách hry, kdy brankář Milan Borjan - jediný stabilní člen defenzivy, po jehož kiksu do té doby nepadl ani gól - nabil Ziyechovi na elegantní lob do odkryté brány a v podstatě katapultoval Maroko do play-off ještě dříve, než se začalo pořádně hrát. Steven Vitória ho zpackanou malou domů úplně zbytečně dostal pod tlak; a podobným momentům (i když ne tak křiklavým) se v úvodu nevyvarovali ani zbylí obránci Miller s Johnstonem, kteří zkrátka nemají pohyblivost, herní inteligenci ani instinkt na to, co po nich Herdman chce, totiž plynule přepínat mezi 3-4-3 a 4-4-2 podle toho, jak zrovna Kanada útočí. Nebo minimálně ne na této úrovni. Systém je to na papíře dobrý, ale v reálu vypadá, jako že Kanaďané hrají prostě vabank.

Kontrast pomalosti a pozičního zmatkování jejich defenzivy s pohyblivým, dynamickým a vyloženě oportunistickým útokem bije do očí. Obránci o sobě vzájemně neví, nevykrývají se, nechávají soupeři kilometr prostoru. Platilo to proti Chorvatům a platilo to i včera. Nahoře zvládají Kanaďané pressovat, umí přejít do nebezpečného brejku, ale oproti vysoce organizované marocké jedenáctce vypadali na hřišti nesourodě, bez taktického plánu, bez schopnosti dát si ve středu pole pár přihrávek a vyvinout nějaký souvislý tlak. Dokonce i v závěru, kdy už Maroko vyloženě bránilo postupový výsledek a Kanada se dostala k obléhání vápna, tomu chyběla myšlenka a nápad. Včera se navíc začala rozpadat i do té doby převládající aura sympatického, byť naivního týmu - borci v červeném totiž spáchali hned několik vyloženě ošklivých, zbytečných faulů.

2. Alphonso Davies byl vepředu vlastně celý turnaj na všechno sám. Jonathan David a Cyle Larin zklamali. Když Kanaďané po víceméně náhodném snížení na 1:2 dostali šanci Maroko zatlačit, viděli jsme na hřišti paradoxní obrázek - Davies, nejlepší ofenzivní hráč týmu, pomáhal při výstavbě hry ve středu pole. Jinak by totiž Herdmanův tým (bez Eustáquia na hřišti) nebyl schopen nic vymyslet. Pro univerzála Bayernu to byl vyloženě frustrující turnaj. Zahrál si na levé i pravé straně, v obraně i v útoku, včera jej kouč dokonce chvílemi vytahoval až na hrot. Zároveň se vracel a bránil, zároveň vedl brejky a snažil se o zakončení. Zbytek kanadského týmu jako by byl oproti Daviesovi vždy o myšlenku pozadu.

Daviesova poziční volnost byla zároveň jeho největší zbraní i překážkou; byl všude, ale zároveň nikde, a on sám s tím nemohl nic udělat. Kanadská ofenziva přitom v kvalifikaci fungovala díky jeho souhře s Davidem, Larinem a Tajonem Buchananem. To měla být největší zbraň Javorových listů: ne Davies samotný, ale celá útočná formace, ostřílená Ligou mistrů. Larin s Davidem ale na turnaji nepředvedli vlastně nic; včera se dokonce Jonathan David ani nedostal do základu. Od jednoho z nejlepších útočníků Ligue 1 očekávali fanoušci mnohem, mnohem víc.

1. Marocká snaha vykombinovat se z každé situace ve vlastní defenzivní třetině sice může způsobovat fanouškům infarktové momenty, ale zatím to funguje. Osmifinálová konfrontace Maroka a Španělska bude zajímavá i proto, že jde o jediné dva týmy na turnaji, které zásadně neodkopávají míče pod tlakem, bez ohledu na to, jak dramatická situace na hřišti zrovna panuje. U Španělů jsme na to tak nějak zvyklí, ale Maročané dělají v podstatě to samé: včera se nesčetněkrát ocitli pod tlakem kanadského pressingu kolem vlastního vápna, vždy se ale pokoušeli ze svízelných pozic vykombinovat, a v drtivé většině případů jim to i vycházelo.

Je otázkou, jestli by Lvi z Atlasu zvolili stejnou taktiku i v případě, že by neměli v zádech výhru s Belgií a dvougólový (později jednogólový) náskok; na začátku turnaje přece jen hráli víc na jistotu. Nepochybuji ale o tom, že toto je pro Walida Regraguie skutečný plán, že takto hrát chce a že využil zvýšené sebedůvěry svých svěřenců po skvěle zvládnutém dvojutkání s evropskými favority. Maročané totiž včera hráli skutečně kombinačně a sebevědomě; pouštěli se do hraničních situací, ale evidentně si věřili, že je zvládnou. Platilo to ostatně vzadu i vepředu. Žádné nákopy, žádná hra na náhodu. Vše musí mít nějaký plán.

Vzhledem k individuální technické kvalitě marockých forvardů i beků to vycházelo. U takto jasně brejkového týmu to sice může vypadat jako paradox, ale naopak: marocké brejky jsou nacvičené a začínají už před vlastní brankou. Nemluvíme tady o nějakém "prásk dopředu, běžet a bojovat". Pro Regraguiho jsou brejky totéž co pro Luise Enriqueho postupné útoky se stovkami přihrávek: do detailu vypilovaný herní systém. Před druhým gólem takto přešli přes celé hřiště během nějakých šesti vteřin, a ne, rozhodně to nebyla náhoda.

Občas to samozřejmě trochu zadrhne - Kanaďané se 20 minut před koncem dostali extrémně blízko k vyrovnání, na závěrečnou čtvrthodinu už se navíc marocký kouč rozhodl přece jen neriskovat a přeskupit svůj tým do defenzivního 5-3-2, a gólman Yassine Bounou jistotou na míči taky úplně neoplývá (jeho souboj s Unaiem Simónem by mohl být v tomto směru celkem zábava). Plus mají Maročané mnohem silnější základ než lavičku, jak ukázal třeba náhradní útočník Hamdallah, který se sice do střeleckých pozic dostane, ale míče od něj odskakovaly bůhvíkam. Jediný výpadek na krajích obrany, nebo nedejbože vyřazení Ziyecha, a je konec. V plné síle ale působí Lvi z Atlasu opravdu nebezpečně.

2. Walid Regragui spoléhá na souhru, efektivitu a disciplínu. To jsme u Maroka dříve nevídali. Ziyech včera potvrdil, že formu z Ajaxu úplně nezapomněl a že může být pro nároďák i v roce 2022 stále rozdílovým hráčem. Navázal tak na skvělý výkon proti Belgii. Co ale možná překvapuje - a tady musíme vyzdvihnout Regraguiho man-management - je jeho ochota hrát skutečně týmově, vracet se, hledat spoluhráče; tento Hakim Ziyech sice ví, že je na hřišti nejlepší, ale nehřeší na to.

Totéž Achraf Hakimi. Zadák PSG sice skutečně není ve vlastním vápně taková špička jako při nábězích k tomu soupeřovu, taky přes jeho prostor šel jediný kanadský gól, ale maká jako šroub a má dostatek talentu, energie a technických dovedností na to, aby každé zaváhání vyvážil desetkrát. A Nousseir Mazraoui vlastně jakbysmet; ten ještě navíc hraje nalevo přes nohu. Regragui využil jejich pohyblivosti, spolehlivého bránění stoperů Saïsse s Aguerdem a dobré poziční hry defenzivního záložníka Amrabata k vytvoření sehrané, pružné a překvapivě pevné zadní linie.

Lvi z Atlasu mají v kádru tolik borců s dobrou kopací technikou, že by při pohledu na jejich soupisku bylo jednoduché představit si tento tým jako takový soubor hračičků, který sice nabídne spoustu individuálních momentů, ale nakonec shoří na individualistické hře, spalování šancí a nedostatku disciplíny. Prostě "typické" Maroko. Jenže to je doslova přesný opak toho, co vidíme na hřišti.

(dz)

1. Joško Gvardiol a Borna Sosa jsou vážně fascinující dvojicí kolegů v obraně. O Gvardiolově neskutečné komplexnosti se dobře vědělo před turnajem - je to prototyp expanzivního stopera, který je schopný posouvat míč v běhu i přihrávkou, a zároveň zvládá hasit vzadu pro svou výjimečnou pružnost a atletičnost. To vše nám včera předvedl v celé své kráse, když se třikrát pokoušel riskantně rozproudit zatuchlý postupný útok Chorvatů, a zároveň dechberoucím poloskluzem odmítal de facto poslední záblesk belgického útoku.

To pokud se před šampionátem někdy mluvilo o Sosovi, většinou se tak činilo ve smyslu jeho limitů. Poziční hra nic moc, centry nepřesné, podpora útoku obecně nepříliš efektivní. To druhé, potažmo třetí se včera také potvrdilo - Chorvaté jsou zvyklí tahat až polovinu svých postupných útoků po levé straně (ukrutné procento), takže i včera zákonitě vynikla Sosova poněkud nevyzrálá podpora ofenzívy - především jeho zvyk uspěchávat centry, ale také pálit z nevýhodných pozic. Co se naopak nepotvrdilo, byla ta první častá výtka. Sosa totiž včera směrem dozadu předvedl velmi spolehlivý výkon - který byl kvůli dobrodružné povaze Gvardiola zvláště potřeba - přestože na něj postupně hráli čerství Meunier, De Bruyne a dá se říci, že ve výsledku i oba Hazardové. Zejména Thorgana párkrát ukázkově přečetl 1 na 1.

2. Tvorba hry s Brunem Petkovićem vypadá zdaleka nejlépe. Petković v reprezentaci začínal jako velký oblíbenec trenéra Zlatka Daliće, postupně se z ní však kvůli kombinaci zranění a matných výkonů vytratil, až se s ním pro tento mundial příliš nepočítalo. To se nejspíš po včerejšku změní, protože ačkoliv se to neprojevilo na skóre, Petkovićova nonšalantní show plná pohotových přepouštění balonů i zpětných přihrávek byla neskutečně osvěžujícím prvkem chorvatského přechodu do útoku. Zároveň Petkovićova singulární schopnost zapojit spoluhráče do hry výborně pasuje na preferovanou zbraň současného Chorvatska - a sice jednoduchá přihrávka do vápna na hráče zády k bráně, doplnění z druhé vlny, střelba z druhé vlny. To včera Vatreni dělali takřka neustále a vycházelo jim to. Do jaké míry to bylo způsobeno belgickou laxností, se ukáže už brzy.

1. Martínezovy změny vedly k lepší defenzivní organizaci a máločemu dalšímu. Ačkoliv se před výkopem hlavně hovořilo o posazení Edena Hazarda, potažmo absenci Michyho Batshuayie na hrotu, kam se posunul na falešnou devítku běhavý Leandro Trossard, jediný hmatatelný efekt oproti minulému zápasu šlo spatřit v defenzivní fázi hry, kde Belgie vypadala zformovaná, relativně zkoncentrovaná a pramálo zranitelná. Část byla způsobená chodeckým stylem soupeře a nulovou potřebou skórovat, ale i tak - chvályhodné. Chorvaté jsou známí svým trianglem schopných záložníků a Martínezův úmysl nacpat středové prostory více či méně středními záložníky (hodně tam operoval i takový Carrasco, který na "své” levé straně neměl co dělat, neboť ji Vatreni ignorovali) v tzv. vánočním stromečku (4-3-2-1) byla stejně prozaická jako rozumná. Bohužel, funkční byla opravdu jen bez balonu, a speciálně na míči si člověk říkal, k čemu je pořád dobrý takový Axel Witsel - středopolař, který se o překonání záložní/obranné linie soupeře, pokusil všehovšudy čtyřikrát za 90 minut. V srdci týmu, který vesměs nutně potřeboval vyhrát, se jevil jaksi postradatelný.

Poněkud přiléhavým paradoxem je, že Martínez ve své derniéře ve funkci trenéra Belgie nepostavil do základu dvě tváře "zlaté generace”, Romelua Lukakua a Edena Hazarda, a přesto nasadil druhou nejstarší zahajovací jedenáctku v zápase MS v tomto tisíciletí (po Austrálii roku 2010, která měla též věkový průměr těsně nad 31 lety). Možná i proto tedy ani obměnění Red Devils nadále nepůsobili svěžím dojmem, alespoň ne před přestávkou.

2. Po pauze už Martínez vypustil na plac ďábla Lukakua a děly se věci. Jen tedy, erm, stále ne pozitivní. Po pauze sice následovala podivná pasáž, kdy Belgičané zhruba 10 minut vůbec nechtěli držet balon (ještě méně než v úvodní části), ale brzy nám připomněli proč - tenhle tým vždy spoléhal na De Bruyneovo myšlení, Lukakuův náběh a mnohdy telepatické porozumění, a právě jedna jediná průniková přihrávka zničehonic taky vedla k Lukakuově tyčce, která byla prvním náznakem toho, že Belgie konečně dorazila do Kataru.

Taky se jednalo o první a vlastně poslední okamžik, kdy se dalo říct "no jo, stane se i nejlepším”. Další momenty už byly vesměs WTF charakteru, kdy sice vždy šlo namítnout, že balon před Lukakuem někdo škrtnul (nebo naznačil, že škrtne), ale zároveň bylo vždy třeba dodat, že útočník jeho formátu zkrátka na takové situace vždy musí být připraven. Nicméně do Lukakua se mi zde úplně tepat nechce - jednak jsou toho sociální sítě plné, od posmívání Ivana Rakitiće až po různá memíčka, jednak na tom není moc co analyzovat. Že nedal nemožné a ve výsledku akumuloval nějakých 1,67 xG bez jediné branky, viděl každý.

Co je zajímavější: jak postupnému belgickému přebírání otěží napomohlo střídání Thorgana Hazarda (59. minuta). David Holoubek v pozápasovém studiu poznamenal, že mu přišlo, že Belgii stálo výsledek časté přepínání mezi formacemi; mezitím však Wyscout registruje pouze jednu formaci, kterou popisuji výše. Kde je tedy pravda? Někde uprostřed. Belgičané skutečně vesměs zachovali výchozí rozestavení, ale hráčské role se měnily frekventovaně v důsledku čtyř várek střídání. A občas se měnilo i hráčovo chování ve stejné roli, jako třeba to De Bruyneovo po příchodu T. Hazarda, kdy se z pozice podhrotového hráče vysouval tak vysoko, že prakticky operoval jako primární outlet vedle Lukakua, který probíhá meziprostory, a místo aby sám rýsoval balony, tak je vpředu přebíral a nabízel dál či zakončoval. To dost možná vysvětluje také šokující statistiku FIFA, že z celkového počtu 19 nabídek se Lukaku dočkal přihrávky pouze třikrát. Ve zbytku případů mu ji neměl kdo poslat.

(td)

1. Japonci nechtějí míč a hrají nejlépe, když s ním nemusí nic vymýšlet. Vyhrát zápas na mistrovství světa s 18% držení balonu je, nepřekvapivě, nový světový rekord. Přesněji to bylo jen 17,7 procenta. To je neuvěřitelně málo. Pochybuji, že bych někdy v životě viděl v této kolonce menší číslo, a to počítám i utkání afrických kvalifikací, kde Alžířani zesměšní Džibutsko a podobně. Samozřejmě ale nejde o náhodu: proti Němcům měli Modří samurajové procent 26, proti Kostarice 57. Hádejte, který duel prohráli jako jediný.

Dokonce i ve specifické kategorii brejkových týmu jsou letošní Japonci totální extrém. Hajime Moriyasu jako by se rozhodl vzít dobře známý koncept a dovést ho ještě o kus dál než kdokoliv před ním. Absurdní? Ano, vypadá to jako glitch v Matrixu. Ale výhry proti Němcům a Španělům se počítají. Ta první přišla ještě ve chvíli, kdy se Hansi Flick zuby nehty držel svého "španělského" stylu s falešnou devítkou, a na takové týmy tento japonský styl prostě platí a platit bude, protože jejich soupeři hrají vlastně úplně jiný sport: soustředí se na herní dominanci, což je něco, o co se Samurajové ani vůbec nepokouší. Oni je v držení míče vlastně neporážejí, protože Japonsko se této bitvy odmítá zúčastnit. A osobně jsem hodně zvědavý, jak bude vypadat osmifinále právě s Chorvatskem, které má po Španělsku technicky nejlepší zálohu na turnaji a mohlo by úplně v klidu spadnout do stejné pasti jako oba evropské celky ve skupině.

Japonci se místo hry s míčem soustředí na pohyb po hřišti, což v jejich případě znamená stoprocentní důraz na jednu herní činnost - přechodovou fázi. Jsou schopní se dostat přes celé hřiště takřka v libovolném počtu hráčů za pár vteřin, což obzvláště vyniklo proti Španělům, kterým to naopak trvá místy až nepatřičně dlouho. Je to riskantní taktika? Samozřejmě, vlastně má Moriyasu štěstí, že Enrique buď neviděl zápas s Němci, nebo - a to spíš - doplatil na jednu z největších španělských předností a slabin v jednom, totiž neochotu jakkoliv se přizpůsobit soupeři a tvrdohlavé lpění na stále stejném stylu hry. Aby Japonci takto vyhrávali, musí jednak bezchybně splnit zápasový plán a ještě doufat, že na něj jejich sok nebude zcela připraven. Historii ale přepsali už teď. A to i přes výbuch s Kostarikou, kde se jasně ukázalo, že do plných tento tým prostě vůbec neumí, není na to stavěný, nemá pro podobné situace žádný plán B.

2. Hajime Moriyasu do druhé půle opět lehce změnil rozestavení a vyslal na hřiště rozdílové hráče (jako proti Němcům), klíčová ale byla změna v pressingu. Jedním ze specifik japonského stratéga jsou určitě jeho střídání - zatímco většina jiných koučů jednoduše reaguje na obraz hry, Moriyasu jako by dopředu věděl, koho na hřiště pošle a kdy. Neplánuje si ani tak základní jedenáctku jako spíš základní patnáctku.

Stejně jako proti Němcům, i včera začali Japonci se svými nejrychlejšími forvardy na lavičce. Na hřiště se poskládali v rozestavení 3-5-1-1, inkasovali první gól, a teprve v závěru poločasu začali testovat pevnost španělské defenzivy a hledat její slabá místa. Jako by si soupeře potřebovali nejdřív "načíst", aby věděli, kde následně udeřit. Do druhého dějství pak Moriyasu nechal v kabině Nagatoma s Kubem, vyslal na trávník přímočaré duo Doan - Mitoma, a začal kolotoč: Modří samurajové změnili systém na 3-4-3, zatlačili favorita absurdně vysokým pressingem, v podstatě se přestěhovali před španělské vápno v sedmi lidech (!), a než si La Roja uvědomila, co se vlastně děje, už prohrávala 1:2. Vítězný gól padl pouhých šest minut po změně stran.

To byla druhá část plánu; ta třetí pak obnášela zatáhnout se před vlastní branku (5-4-1) a nechat jediného útočníka (Maeda, později Asano) dotírat na pomalu kombinující Španěly na půlce, aby si nemohli úplně "odpočinout" a aby stále hrozilo brejkové nebezpečí. Favorit tak měl vlastně skoro celý poločas na to, aby na přehuštěnou japonskou obranu něco vymyslel, ale nevymyslel nic. Ve vápně před Gondou nezůstal ani kousek volného místa.

1. Španělská obrana potřebuje Laporteho s Albou. Asi by bylo fér říct, že La Roja sice neměla formálně jistý postup, ale k propadu na třetí místo by potřebovala buď kostarický triumf nad Němci, nebo naopak totální německý gólostroj. Samozřejmě za předpokladu prohry proti Japonsku. Před zápasem se takový scénář jevil jako mnohem větší fantasmagorie, než se nakonec ukázalo; nemůžeme ale Luisi Enriquemu úplně vyčítat, že za těchto okolností protočil sestavu a nechal odpočinout některé opory. Konkrétně zůstala na lavičce levá strana obrany (Laporte, Alba) a dvě třetiny útoku (Ferrán Torres, Asensio).

A jejich náhradníci se, jemně řečeno, nepředvedli - s výjimkou Álvara Moraty, který na turnaji nastoupil potřetí a dal třetí gól. Vzadu to ale byla vlastně docela tragédie, jak od stopera Pau Torrese, tak od mladého levého beka Baldého. Aymeric Laporte je totiž pro španělský styl hry ideální vůdce obrany, skvěle čte hru, je sehraný s Rodrim, hraje intuitivně a zdánlivě bez námahy; i s ním sice na hřišti ale působí celá defenziva poněkud měkkým dojmem, dokáže to ale aspoň vyvažovat kreativitou a jistotou na míči. Bez něj zmizelo i to. Pau Torres vyrobil v první půli hned několik zbytečných ztrát, a co hůř, bez Laporteho za zády začal chybovat i kapitán Busquets. Španělsko tak bylo rázem na pohled o dost nervóznější než dosud, i když drželo balon jako obvykle.

Baldého nasazení dávalo větší smysl vzhledem k tomu, že je mladší a pružnější než Jordi Alba a že Japonci měli hrozit hlavně svou rychlostí. Jenže mladý zadák Barcelony v těch pěti minutách japonského presu vůbec nestíhal, šly přes něj oba góly (totéž ostatně platilo proti Němcům - La Roja inkasovala třikrát a třikrát přes Baldého stranu) a nakonec jej Enrique raději stáhl ze hřiště a nasadil zkušeného Albu.

2. Ten závěrečný "tlak" byla ovšem přehlídka marnosti, a jde to i za Enriquem. Nějak do hloubky rozebírat španělský herní systém nemá moc cenu, ten zůstává pořád stejný; má vlastně jen dva módy, a to s Moratou a bez Moraty. Včera jsme viděli jedinou skutečnou španělskou devítku na hřišti od začátku, a bylo zřetelné, v čem leží její přínos - tím, že Morata má návyky hrotového útočníka, je zvyklý tlačit na defenzivu, zaměstnávat soupeřovy obránce a uvolňovat tak prostor před obrannou linií, z čehož následně těží Gavi s Pedrim. To nemá nic společného s jeho pověstným paličstvím, to je otázka práce na hřišti a role při výstavbě hry.

A Marco Asensio toto samozřejmě nezvládá (alespoň ne tak efektivně), protože není hroťák. Proč proto Luis Enrique oba borce na závěrečnou půlhodinu protočil v obráceném pořadí? Pochopil bych nasazení Asensia a jeho následné stažení za Moratu, když už na tabuli svítilo skóre 1:2 a bylo jasné, že se Japonci zatáhnou a ucpou vápno. Toto střídání jsme už ostatně viděli proti Kostaričanům i Němcům. Když už ale mám Moratu na trávníku od první minuty, tak proč ho za takové situace stahovat? Čeho měl vlastně chudák Asensio proti sedmi modrým dresům na šestnáctce dosáhnout?

Výsledkem tak ani nemohlo být nic jiného než zoufale statická házená, narážející zas a znova na jedovatý japonský blok, a jedna dvojitá "šance" v 89. minutě, kdy se borci v červeném snad poprvé za celý zápas prokombinovali ke střelám. Ne moc dobrým. Ono to nakonec vážně vypadalo tak, že Luis Enrique prostě s těmi Chorvaty hrát nechce.

(dz)

1. Luis Fernando Suárez a jeho svěřenci objevili netušené možnosti. Takhle... kdyby po průměrné Austrálii postoupili také kostaričtí geronti, to už by bylo přece jen trochu moc. Los Ticos, jak už jsme si zvykli, se v deseti lidech zaparkovali na 25-30 metrech před Keylorem Navasem a výše se ve formaci 5-4-1 pohybovalo pouze osamocené útočné tykadlo. A zprvu to vypadalo na podobný průšvih jako proti Španělsku. Přestárlý mančaft měl potíže s náběhy Němců do vápna, stopeři mezi sebou moc dobře nekomunikovali, a když Serge Gnabry rychle otevřel skóre zápasu, hrozilo, že se obranná hradba rychle zhroutí.

Kostarika ale nepolevila a postupem času díky početní výhodě před vlastní kasou lépe ucpávala už tak těsné prostory mezi obrannou a defenzivní linií. Po úvodním desetiminutovém kvapíku se Los Ticos dopustili špatného vystoupení až ve 35. minutě, jinak ale důsledně plnili Suárezovy rigidní noty. A když Němci nevěděli jak dál, začali se osmělovat sami červeno-modří. Zprvu to zkoušeli přes nejistého Niklase Süleho, postupem času ale nalezli svou nejnebezpečnější osu (viz druhý bod) a po změně stran se už do útoku hrnulo více než fotbalistů než dva nebo tři zbloudilí odvážlivci. To, že ofenzivu je třeba podporovat, mnozí chápou, pro Kostariku ale šlo na tomto mistrovství o novum. To samozřejmě mělo své limity a projevilo se nakonec vzadu, kdy vyčerpaný celek mohl inkasovat i více než čtyři góly.

2. Aktivita Keyshera Fullera zas tak nepřekvapila, přínos Joela Campbella však ano. Nejprve k prvnímu jmenovanému: Strůjce výhry nad Japonskem si zase v prvé řadě měl plnit úkoly vzadu, to mu ale moc nešlo. Několikrát se pozičně ocitl mimo, při úvodní trefě propadl, jindy si zase před bránou počínal nedůrazně. Po změně stran se ale Fuller posunul na pravý kraj zálohy, což mu očividně svědčilo mnohem víc. Podepsal se pod vyrovnání a celkově si řekl o cenu nejlepšího Kostaričana na turnaji.

Campbell byl zase zajímavou case study. Pohybem zbytečně neplýtval, naopak když mohl, nechal svůj somatotyp rád vydechnout. Přesto odvedl velké penzum a pro spoluhráče představoval magnet, na který mají přihrávat. Campbell pak udržel řadu míčů a pomohl rozjíždět brejky do vachrlaté německé obrany. Možná to bylo naposled, co jej evropští fanoušci mohli na velkém kolbišti vidět. Pokud ano, rozloučila se někdejší naděje Arsenalu se ctí.

1. Německo dostalo správně za vyučenou, to ale neznamená, že je hned třeba vyvolávat pohřební náladu. Je možná mou vlastní chybou, že na mě jako první vyskočil článek Deutsche Welle (jemuž přizvukovaly také - tradičně senzacechtivý - Bild a - poněkud překvapivě - Kicker), nicméně... Nationalelf na MS snadno proklouzla (za jedinou - pravda, ostudnou - porážku se Severní Makedonií mohl ještě Joachim Löw), na samotném turnaji pak vystřelila téměř 70krát (ve čtvrtek 32krát) a dle metriky xG měla vsítit 10 gólů (suverénně nejvíc ze všech), přičemž jen proti Los Ticos se hodnota očekávaných gólů podle analytiků z Opty vyšplhala na číslo 6,08. Tohle že už není elitní tým? Ale notak. Spíš naopak, po ruské deziluzi a divném loučení Löwa na loňském Euru ukázal, že se mezi špičku hodlá vrátit.

I elitní mužstva zkrátka mohou selhat. Zvlášť na úzkém prostoru tří zápasů za devět dní. Zvlášť na šampionátu, na který se týmy kolikrát připravovaly sotva týden, a to uprostřed sezony. Ano, Němci se zostudili sami: Japonsko měli na lopatě, Kostariku měli rozstřílet, silné Španělsko mohli porazit. Avšak tohle všechno se poměrně snadno skutečně mohlo stát, a právě proto Nationalelf zůstává silným výběrem, s nímž je třeba v budoucnu počítat zase mezi favority.

Zápas proti Kostarice měl každopádně vypadat jinak, a je především vinou Hansiho Flicka a spol., že tomu tak nebylo. Flick vsadil na souhru z Bayernu, a byť se Joshua Kimmich formálně přesunul na pravý kraj obrany, tak stejně hrál při výstavbě hry důležitou roli. Leon Goretzka se snažil dělat vítr svými náběhy z druhé vlny, případně působením v pravém meziprostoru uvolňoval variabilního Leroye Saného. Do ofenzivní vozby Mnichovanů zprvu dobře zapadali také Ilkay Gündogan, který měl díky zataženému protivníkovi čas na servírování diagonál, a levý bek David Raum se svými vyhlášenými centry.

Po svižném úvodu se však Německo zaseklo a ztrácelo se v husté kostarické síti. Thomas Müller běhal od ničeho k ničemu, Sané sice hýřil pohybem a neustále se nabízel, nicméně často se pohyboval v zahuštěných prostorech, kam bázliví spoluhráči jednoduše nechtěli poslat riskantní přihrávku. Zvláštně se pak hodnotí Jamal Musiala, z něhož na jednu stranu stříkalo neuvěřitelné sebevědomí a 24 doteky v pokutovém území soupeře vytvořil historický rekord mundialů. Na druhou stranu však šlo vidět, že Musiala má ve svém věku stále potíže správně vyhodnotit koncovku akce: s míčem se mazlil tak dlouho, že kolikrát prováhal vhodný moment na zakončení, načež nastřelil jen blokující protihráče. Za stavu 1:0 se zase zdálo, že 19letý mladík na hřišti spíš vyklusával či přímo chodil, aby se zase rozjel až v okamžiku, kdy Němcům začalo téct do bot.

Na marné dobývání kostarického valu zareagoval Flick přestávkovým střídáním. Po něm Němci přepnuli do 4-1-4-1, Gündogan se tak posunul k útočníkům... aby jej za 10 minut Flick stáhl? Co to mělo znamenat? Do hry se Němci pořádně vrátili vlastně až díky tomu, že Kostarika nakonec taky musela hrát dopředu, načež svěží síla z lavičky, zejména v osobě Kaie Havertze (čímž se obloukem vracíme k tomu, jak kvalitní a elitní vlastně Německo je, když očividně má kam sáhnout), ztrestala unavené obránce v červených dresech. Nationalelf tak nakonec uhrála, co potřebovala (jen kdyby se Španělé snažili, no). Ale těch nedorazů se pořád objevilodost. Vzpomenete si například na nějaké vážné nebezpečí z celkových 14 rohových kopů?

2. Hledání ideálního složení obrany očividně nemělo konce. Zarážející už je to, že i po čtyřech letech, za něž s Kimmichem již každý počítá do středu pole, se post pravého beka na velkých turnajích stejně lepí stálicí Bayernu. V každém zápase se po pravé straně proháněl jiný obránce (celkem čtyři, a to pořádně nedostal čuchnout Jonas Hofmann), a tak se nedivme všem těm zmatkům, které defenzivu Nationalelf v Kataru provázely.

Svým dílem přispěli do chaosu proti Kostarice vlastně všichni. O Sülem byla řeč výše, Antonio Rüdiger vyslal Fullera v první půli do tutovky, Raum špatně rozehrál před vyrovnávací trefou, při níž zaspal také Lukas Klostermann. No a Manuel Neuer pak svým nepřesvědčivým počínáním při obou gólech soupeře nahnal vodu na mlýn kritiků, kteří mezi tři tyče Nationalelf dlouhodobě tlačí Marc-Andrého ter Stegena. Možná by se německá veřejnost místo omílání toho, jak národnímu týmu chybí devítka (přestože Bayern bez hroťáka hrát umí, přičemž ofenziva Bayernu = ofenziva Nationalelf), měla věnovat zřejmě závažnějším potížím v zadních řadách.

(ov)