Zápisník z Kataru XI. aneb Austrálie předvádí skok daLeckie do osmifinále

Středa byla v Kataru vyloženě černým dnem pro evropské týmy: na hřišti se představily hned tři, všechny prohrály a ani jeden nedal gól. Dány to navíc stálo postup do play-off; Poláci se štěstím proklouzli. Dál jdou i favorizovaná Francie s Argentinou a především Austrálie, která přeskočila Dánsko i Tunisko a připravila tak možná největší dosavadní šok turnaje.

Už teď tak mají Evropané jasno, že tento turnaj bude z jejich strany slabší než ten v Rusku; tam vyhráli ve skupinách hned 21 zápasů. Pokud odečteme Rusko jako pořadatele a započítáme pouze nároďáky, které se na šampionát probojovaly z kvalifikace, jsme na 19 výhrách. Letos jich můžou vyslanci UEFA zaznamenat už nanejvýš 18, a to za předpokladu, že v soubojích s celky z jiných kontinentů neztratí ani bod a že zápasy Chorvatů s Belgičany a Švýcarů se Srby neskončí remízou.

Přitom ve skupině D se o postupu obou evropských týmů před mistrovstvím moc nespekulovalo, a když ano, tak v souvislosti se špatnou formou Francie a "kletbou šampionů". Dánsko mělo projít skupinou jako nůž máslem. Jenže svěřenci Kaspera Hjulmanda v Kataru naprosto vyhořeli, po dvou zápasech měli na kontě jediný bod a proti podceňované Austrálii tak nutně potřebovali vyhrát. Místo toho ale Socceroos šokovali celý fotbalový svět, když po ubojovaném triumfu nad Tuniskem zdolali i černého koně turnaje a postupují z druhého místa za Francií, která po úvodních dvou výhrách radikálně protočila sestavu a po trapném (ale zábavném) výkonu padla v závěrečném duelu s Tunisany. Pro africký celek je to velká rána - pokud by totiž Dánové s Australany remizovali, proklouzl by do play-off právě on.

Večerní duely ve skupině C pak nabídly ještě větší drama. Že Argentina a Mexiko zvítězí nad Polskem, respektive Saúdskou Arábií, to bylo tak nějak jasné už na začátku druhých poločasů, kdy oba americké celky přetavily velkou územní převahu ve vedoucí branky. Argentinci si tak v pohodě hlídali první příčku, bojovní Saúdové nakonec i přes sympatické výkony skončili poslední. Boj o druhé postupové místo mezi Polskem a Mexikem byl ale přímo infarktový.

Nejprve Mexičan Luis Chávez v 52. minutě zvýšil vedení svého týmu na 2:0; v té době ještě stále o skóre postupovali Poláci, jediná branka by jej ale vyrovnala. Pak Julián Álvarez zvýšil vedení Argentiny na 2:0. V tu chvíli měly jak Mexiko, tak Polsko navlas stejné statistiky - tedy 4 body, bezgólový vzájemný zápas a skóre 2:2 - a pokud by oba duely skončily takto, rozhodovala by (na druhém turnaji po sobě!) tabulka fair play. Ta vycházela lépe pro evropský celek. Mexičanům tak nezbývalo než vstřelit ještě jeden gól, zatímco Poláci začali úporně bránit. Bizarní je, že i po korigující trefě Saúda Al-Dawsariho na 1:2 se situace pro Aztéky vlastně vůbec nezměnila; stále platilo, že jediná trefa by je posunula dále (měli by skóre 3:3 oproti polskému 2:2 a prošli by tak díky většímu počtu vstřelených gólů). Ale Dawsari se trefil až v páté minutě nastavení, a to bylo pro svěřence Taty Martina už příliš pozdě. Dál tedy se štěstím postupuje Polsko, zatímco Mexiko bude v play-off chybět poprvé od roku 1994(!).

Letos na MS budeme v rámci tradičních Zápisníků opět pokrývat všechny duely skupinové fáze i play-off. Forma je jednoduchá - každý tým od nás dostane za svůj výkon odpovídající známku (od 1 do 10), kterou doprovodíme dvěma podrobněji rozepsanými body.

1. Tunisané si výhru zasloužili, vybojovali si ji a skoro celý zápas byli lepším týmem. Vzhledem k jistému postupu Francie měli Orlové z Kartága jedinečnou šanci odsoudit Les Bleus k vizitce prvního evropského týmu v dějinách MS, který třikrát padl proti africkému soupeři. Bylo jasné, že Didier Deschamps nevyšle do utkání svoji nejsilnější sestavu, a protože Tunisanům by šanci na play-off vykřesala jedině výhra, rozhodli se odhodit opatrnost stranou a vůbec poprvé na turnaji nasadit vyloženě ofenzivní strategii. Byly to nervy, ale nakonec to vyšlo.

Oproti vyloženě odfláknutému zápasu s Austrálií byl rozdíl v tuniské hře patrný na první pohled. Tempo zápasu určila hned první desetiminutovka. Kadriho svěřenci zůstali i napotřetí věrní svému 3-4-3, jejich úkoly na hřišti se ale proměnily - a to zejména díky nasazení nových wing-backů Aliho Maaloula s Wajdi Kechridou. To jsou oba vyloženě ofenzivní hráči; proto také v předchozích zápasech zůstávali na lavičce za zodpovědnějšími Abdim a Drägerem. Konkrétně o Maaloulovi se v Tunisku už asi deset let ví, že má sice super centry, ale neumí bránit.

Zároveň kouč Orlů zásadně proměnil složení útočné trojice, kde tentokrát nechal sedět kapitána Msakniho s hroťákem Jebalim. Msakni totiž neoplývá rychlostí a Jebali je spíše takový tank do brejků, což ukázal při skvělém představení proti Dánům. Protože ale tuniským plánem bylo pressovat vysoko a nabíhat za francouzskou obranu, potřebovali na hřišti hbité, šikovné běžce, schopné pracovat v rychlosti a hledat skulinky (takže Wahbi Khazri na devítce).

Právě důraz na bleskové řešení situací byl vidět i při rozehrávání standardek (včetně Maaloulových autů) - a právě z něj taky pramenila spousta nepřesností, protože Orlové nejsou na takové tempo zvyklí. Plán Francouze zaskočit a donutit je k chybám sice vycházel, ale k jeho gólovému zúročení dlouho něco chybělo. Jeden malý detail, krok navíc, trocha sebevědomí nebo štěstí. Takových momentů jsme viděli několik: Khazri, který ve vápně raději spadne, než aby zabojoval o střelu; Skhiri, který nabíhá do mlýnice na střílený centr, ale na poslední chvíli se zastaví; slabá střela do Mandandovy náruče; slibná situace za šestnáctkou, kde si pro míč jdou dva Tunisané najednou a nevybojuje ho ani jeden.

Postupem času se tuniská hra výrazně zpomalila a Ellyes Skhiri, jinak schopný dirigent středu pole, začal ve dvojici s Laïdounim vyklízet pole. Kvalitativní rozdíl se projevoval. I tak ale hrálo Tunisko na svoje možnosti pořád výborně, a vítězný Khazriho gól nepřišel z čirého nebe, naopak: Tunisané si za ním vyloženě šli.

2. Doufám, že Jalel Kadri nesplní svůj slib a bude na tuniské lavičce pokračovat. V závěru zápasu už Francie vyslala na hřiště své hvězdy a k smrti unavení Tunisané posledních deset, patnáct minut ubránili vyloženě silou vůle (a ještě jim pomohl rozhodčí, protože vyrovnávací Griezmannův gól měl platit). V takové situaci už Kadrimu nezbývalo než stáhnout křídelníka Ben Slimaneho a poslat na plac pátého obránce. Orlové z Kartága vyloženě tahali nohy, bránili na krev, uhráli to se štěstím.

Přesto si ale tuniský kouč za vystoupení na turnaji zaslouží uznání... tak napůl. Proti Dánsku zvolil dobrou taktiku a podařilo se mu eliminovat favoritovy zbraně a vyválčit cenný bod. Proti Francii se odhodlal k nejodvážnější strategii, jakou jsme od Tuniska na MS kdy viděli, a vyšlo mu to. V kontextu těchto dvou výkonů - a také toho, o kolik papírově slabší tým měli Tunisané v obou případech na hřišti - nezbývá než zatleskat. Průšvih byl samozřejmě ten duel s Austrálií, tam byli Orlové vyloženě špatní, zalekli se velké šance a v utkání, které vejde do dějin svou legendárně nízkou technickou úrovní z obou stran, zkolabovali. Přesto si ale Jalel Kadri zaslouží pokračovat. On sám před MS říkal, že pokud Orlové nepostoupí, rezignuje; nevím, jestli to má skutečně v úmyslu, ale byla by to velká škoda. Dosud má jeho působení jen dva škraloupy - debakl v přípravě s Brazílií a zmiňovanou australskou bramboračku. To je pořád mnohem víc, než jsme čekali.

1. Didier Deschamps vyhrává nějakou cenu za trolling. Dlouho jsem měl v kolonce "hodnocení výkonu" napsáno :D/10. Vážně, co to mělo být?

Že Francouzi mají ve zvyku poslední zápasy (za jistého postupu) tak trochu vypouštět, na to jsme si už zvykli. Proto taky nikdo nebyl překvapený, že Deschamps pro v podstatě bezvýznamný duel zarotoval sestavou. Dokonce i samotný počet změn (9 z 11) by nemusel být až takovým problémem; hráči základu si odpočinou, náhradníci mají možnost zabojovat o místo. Fajn. První místo je stejně na 99% v kapse a přece nebudeme riskovat zranění.

A pak se, hodinu před výkopem, objevily sestavy - a v té francouzské figurovali tři stopeři (Konaté, Varane, Disasi), pět středních záložníků (Fofana, Tchouaméni, Guendouzi, Camavinga, Veretout), jeden útočník (Kolo Muani) a jedno křídlo (Coman). Nevím proč. Nikdo to neví.

Tady vážně nemá cenu snažit se o nějakou taktickou analýzu, protože Francie doslova žádnou taktiku neměla, a to nepřeháním. Dokonce z jejich pohybu na hřišti ani nebylo možné vyčíst nějakou formaci: neustále se pletli jeden druhému pod nohy, běhali sem a tam, sólovali, dělali obrovské množství úplně pitomých chyb, a Kingsley Coman v jeden okamžik vzal míč a běžel s ním 30 metrů dopředu, jen aby následně zjistil, že všichni jeho spoluhráči zůstali trčet vzadu, a vrátil se s míčem na noze zase zpátky. No chápete to někdo? Jako by Deschamps náhodně vybral jedenáct borců, řekl jim "běžte tam a ukažte se mi", ale zapomněl dodat, co po nich vlastně chce.

Formálně to tedy mělo být asi 4-4-2 s Camavingou na LB, Disasim na RB, v záloze čtyři střeďáci (kteří netušili, co mají na hřišti dělat) a Coman s Kolem tedy vepředu. Jenže Camavinga, hráč Realu Madrid, na LB nastoupil doslova poprvé v životě, a jeho výkon napříč celými 90 minutami byl regulérním uměleckým dílem. Nejenže spáchal hned v úvodní čtvrthodině asi čtyři neskutečné hrubky; on totiž v celém tom chaosu viděl, že je z toho týmu nejkreativnější a úplně zbytečně trčí na LB, kde neumí hrát, a tak se na to prostě vykašlal a začal si sbíhat doprostřed zálohy a rozdávat balony, jako by se nechumelilo.

Tím se proměnil z nejhoršího Francouze v nejlepšího, jenže tím zároveň rozvrtal už tak kolabující balanc na hřišti. Párkrát se za něj na kraj obrany zatáhl chudák Veretout, ale ten to taky neumí, takže další chyby. Jediný, kdo na hřišti prvních 70 minut nebyl k smíchu, je Ibrahima Konaté, který si chudák musel připadat jako někde v lunaparku (nebo na houbách).

2. Mbappé a Dembélé samozřejmě změnili obraz hry, ale skutečným klíčovým hráčem Francouzů je Antoine Griezmann. Nakonec se celý experiment ustálil ve standardním 4-2-3-1 s Guéndouzim na křídle; půl hodiny před koncem přišli na hřiště Mbappé a Rabiot, krátce po nich Griezmann a nakonec i Dembélé, takže posledních cca 20 minut už Francie hrála "normálně". Dobrou zprávou je, že s rozdílovými hráči to byl úplně jiný sport a Tunisané najednou vůbec nevěděli, kde jim hlava stojí. Špatnou zprávou je, že lavička se tedy moc nepředvedla (i když to je samozřejmě dáno i okolnostmi popsanými v prvním bodě - takový Kolo Muani se snažil celý zápas, jako kvalitní útočník ale vypadal až ve chvíli, kdy měl za sebou kvalitní podhrotovou trojici).

Mbappé s Dembélém samozřejmě přinesli na křídlech okamžitý upgrade, hlavně Dembélé, který střídal Guéndouziho a k prvnímu nebezpečnému centru do vápna mu stačilo pár vteřin na hřišti. Zdaleka největší změnou bylo ale nasazení Antoine Griezmanna na AM. Už proti Dánům a Australanům zkušený univerzál na této pozici exceloval, včera to ale bylo vyloženě do očí bijící - no Griezmann, no party. To on organizuje celou ofenzivní hru, to díky němu všechno drží pohromadě.

(dz)

1. V jednu chvíli začal bojovným Australanům fandit snad každý. Socceroos do značné míry připomínali vesnické mužstvo, které zrovna hostí silného protivníka z maloměsta. Začali opatrně až bázlivě, postupně ale zjistili, že soupeřovy hvězdy až takovými hvězdami nejsou. A tak se osmělovali, semtam si vyměnili několik přihrávek, až nakonec využili díry v obraně a z jedné akce udeřili. Takřka dědinskému pojetí fotbalu ještě přizvukoval burcující potlesk z australské střídačky. K dokonalosti chyběla snad jen implementace pozice předstopera (myšlenku piva a klobásy po zápase pak při uvědomění katarských reálií raději polkněme).

Výběru kouče Grahama Arnolda na MS zoufale chybí kvalita, přesto Dánsko zaslouženě ztrestal. Australané, seřazení v rigidním 4-4-2, se v prvé řadě samozřejmě soustředili na bránění, míč pak ze svých kopaček adresovali především na dvě věže na hrotu. Tento jednoduchý útočný plán dodatečně rozšiřovali sami Dánové nepřesnou rozehrávkou na vlastní polovině, po níž ovšem Socceroos povětšinou shořeli na vlastní technické nevyspělosti. Když však Dánové chybovali víc a víc, musela australská záloha prostě reagovat.

A tak středopolaři ve žlutých dresech odhazovali vrstvy studu a započali s dotíráním na protivníky. Socceroos rázem kontrolovali balón mnohem častěji a na konci první půle šlo pozorovat jejich reálnou dominanci. Po změně stran se zase stáhli, avšak s vědomím, že nervózní Dánové zřejmě budou kupit chyby. Vzadu pak platonický tlak protivníka s lehkostí odvracel ve vzduchu dominantní Harry Souttar. Prosté, ale jednoduché. A vlastně celkem sympatické.

2. Přesto Arnoldova slova musí padnout na úrodnou půdu. Kouč Socceroos se na předzápasové tiskové konferenci pustil do kritiky poměrů australské kopané. Řekl, že má strach o její budoucnost. Pramen nadějných hráčů vysychá, což ostatně můžeme pozorovat i na probíhajícím mundialu.

Se zvyšujícím sebevědomím proti Dánům sice kvalita Australanů na míči přece jen rostla, což šlo vidět například na Azizu Behichovi, jenž na několik nepřesností zkraje mače navázal v druhé půli nečekaným slalomem mezi červeno-bílými kužely. Avšak dlouho se zdálo, že po zemi zvládnou obstojně kombinovat jen Milos Degenek s Matthewem Leckiem na pravé straně hřiště. S tím ostře kontrastovalo působení Behiche a Craiga Goodwina vlevo, kteří mohli využívat vysokého postavení Andrease Skova Olsena, jenž za sebou nechával Australanům dost prostoru. Behich s Goodwinem se však v lepším případě uchylovali jen k nekvalitním centrům, pokud se k nim Socceroos při své bezhlavé ofenzivní hře vůbec dopracovali. Mitchell Duke, hrdina duelu s Tuniskem, zase v jeden moment pálil z naprosto nepřipravené pozice. A podobných ukázek špatného vyhodnocení situace bylo víc.

Austrálie už na druhém mistrovství světa v řadě vypadá jako jeden z nejslabších celků turnaje. O to víc udivuje, že právě současný Arnoldův výběr vyrovnal osmifinálový úspěch zpřed 16 let, dokonce po dvou výhrách ve skupině. Ale jakých výhrách? Tunisko i Dánsko se proti Socceroos natrápily, přesto je třeba říct, je Australané brali tři body pokaždé i díky velké porci štěstí.

Arnold tak správně bije na poplach. Na poslední dva šampionáty se Socceroos dostali jen skrze mezikontinentální baráž, v letošním případě se tak stalo až po penaltovém dramatu proti Peru. Postupu do osmifinále, kde pouť Arnolda a spol. takřka jistě skončí, ještě můžeme zatleskat. Pak už se ale Aussies musí pustit do tvrdé práce. Jinak je příště ani baráž nezachrání.

1. Díky Dánům může "déčko” aspirovat na nejslabší skupinu mistrovství. Před výkopem katarského turnaje po tomto primátu jistě pokukovala skupina B, Američané však příjemně překvapili a ani Írán nakonec nehrál tak zle. Absence kvality a formy se tak zřetelněji koncentrovala jinde. O Australanech řeč byla, a byť se Tunisko na závěr vzchopilo, Dánové renomé skupiny zase rychle potopili.

Některé problémy týmu kouče Kaspera Hjulmanda se daly vypozorovat ještě před MS. Řeč je především o fazóně většiny ofenzivních plejerů: většina ji neměla, a ti, kteří do Kataru odjížděli v dobrém rozmaru, pak nějakou dobu leštili prkno, případně se kolegiálně připojili k trápícím se spoluhráčům. Trn z paty tak měl - jako vždy - vytrhnout Joakim Mæhle, jenže zadák Atalanty se odpovědnosti zalekl a rozhodně je horkým aspirantem do turnajové sestavy zklamání. Proti Austrálii si sice dle svého zvyku několikrát zaběhl za obranu, avšak pořád nedostatečně. Korunu svému katarskému vystoupení pak nasadil příšernou obrannou obrátkou před gólem Leckieho.

Zklamalo však víc mužů. Dánsko mělo Austrálii početně přehrát v záloze, to by ale Christian Eriksen a Pierre-Emile Højbjerg nesměli působit v těsné blízkosti u sebe a nevyužívat prostoru mezi liniemi Socceroos. Do nich si nabíhal alespoň Mathias Jensen: v první půli si liboval v pravém meziprostoru a několikrát zdatně vypomohl zakončujícímu Skovu Olsenovi, po přestávce se pak pohyboval mezi australskou obrannou a záložní řadou. Ve své snaze ale zůstal osamocen. Eriksen vystřihl dvě, tři chytré diagonály, s přibývajícím časem ale víc a víc kazil. Z jeho rohových kopů ještě teď vstávají vlasy hrůzou.

A můžeme pokračovat. Kaspera Schmeichela nelze moc vinit z inkasovaných branek, nicméně svou rozehrávkou spoluhráče taky moc neuklidňoval. Rasmus Kristensen se balónu vyloženě bál a několik vteřin se rozhodoval, co s ním vlastně udělá. Ve výsledku se Hjulmandovi svěřenci pohybovali hlemýždím tempem, přestože jim Australané nechávali poměrně dost prostoru. U mužstva, které na loňském Euru hýřilo pohybem, šlo o obzvlášť velké rozčarování.

2. V průběhu turnaje posílal Hjulmand do pole i hráče, s nimiž zprvu tolik nepočítal: někteří pomohli, ale ne zas tolik. Dánský fotbalový Twitter volal především po nasazení Jespera Lindstrøma, na něhož Hjulmand začal spoléhat teprve od utkání s Tuniskem. Proti Austrálii pak kometa Eintrachtu Frankfurt zatápěla bránícímu Degenekovi: spolu s Mæhlem si nabíhala na dlouhé pasy, pokoušela se o překvapivá řešení... avšak jen jeden poločas. Pak se "Jobbe” vypařil a Degenek už takovému tlaku nečelil, přesto Lindstrøm na hřišti vydržel celou dobu. Na rozdíl od Skova Olsena, který přitom alespoň střílel.

V průběhu druhého poločasu se Hjulmand pokusil hru rozhýbat několika střídáními, avšak bez valného efektu. Alexander Bah sice na pravém kraji působil živěji a seběvědoměji než Kristensen, jenže ve finální fázi mu to taky nešlo. Jednou nepřesně přihrál, podruhé špatně odcentroval. Robert Skov se zase ke svým vyhlášeným pasům levačkou nedostával vůbec. S bídným představením se svezli úplně všichni, i ti zprvu ne tolik potřební.

(ov)

1. I po třech zápasech se těžko hodnotí, jak Renardova obrana na turnaji vlastně obstála. Jisté je, že zápas proti Mexiku nezvládla. Avšak zpětně je možná dobré utlumit také ódy, které se na zadní linii Zelených sokolů pěly po utkání s Argentinou. Vždyť Messi a spol. mohli po první půli vést o více než jednu branku a od dalších zásahů je dělilo jen pár osfajdových centimetrů. A také Poláci měli - navzdory tomu, že je vede obezřetný Czesław Michniewicz - dost šancí a dvakrát je zastavila pouze branková konstrukce.

Mexickou útočnou vozbu hlídala čtyřčlenná obrana Saúdú, které ještě museli vypomáhat křídelníci Firas Al-Buraikan a Salem Al Dawsari. I tak ale El Tri snadno pronikali dopředu. Je třeba říct, že defenzivě práci moc neulehčovala propustná záloha, která propadala navzdory přítomnosti defenzivního záložníka Aliho Al Hassana. Zadní čtveřice se pak dostávala pod tlak, musela hrát na riziko a nebezpečí často hasila jen pomocí faulů. Celkem Zelení sokoli zhřešili 20krát, přičemž šest provinění ocenil hlavní sudí žlutou kartou.

A ani výpomoc Al-Buraikana s Al Dawsarim Mexiko moc nepřibrzdila. Jesús Gallardo i Hirving Lozano měli na krajích hřiště pořád příliš mnoho místa, čehož využívali k nebezpečným pasům před bránu Mohammeda Al Owaise. Už v první půli čelila Renardova družina v podstatě souvislému tlaku. A když El Tri po změně stran dvakrát udeřili, bylo rychle po jakýchkoliv nadějich.

2. Saúdské Arábii totiž jednoduše došla šťáva a v druhé půli se jen modlila za rychlý konec. Není se co divit, Zelení sokoli v předešlých bojích nechali na trávníku duši a zbytek fyzického fondu vyčerpali proti Mexiku za prvních 45 minut. Zpětně lze možná považovat za chybu, že se Saúdové nechali strhnout proaktivním přístupem soupeře a rovněž drželi strhující tempo, díky němuž středeční zápas po celé dvě hodiny bavil.

Renard po změně stran přepínal ze 4-1-4-1/4-3-3 i do formace se třemi stopery, avšak ve výsledku ničemu nepomohl. Hassan Al-Tambakti se svými kolegy vzadu pořád nestíhal a Mohammed Kanno se ve středu pole nadále nemohl dostat do hry. Vyšťavený už byl také Al Dawsari, který v závěru už jen doufal, že se u Lozana stane totéž. Přičteme-li nepřesvědčivý výkon Al Owaise mezi třemi tyčemi, vypadne nám z každé linie klíčový plejer. Celkově Saúdové zanechali v Kataru dobrý dojem, rozhodně lepší než před čtyřmi lety v Rusku, avšak za cenu sebeobětování a vyčerpání. A to se v nějaký čas muselo projevit.

1. Gerardo Martino až na dva posty konečně trefil vítěznou sestavu. Do zápasu se moc nedostali pravý bek Jorge Sánchez a levý křídelník Ernesto Vega, na jehož výkon plynule navázal střídající Uriel Antuna. Zbylí hráči v zelených dresech si však zaslouží pochvalu, přestože oproti úvodnímu střetnutí s Polskem došlo k jediné změně - defenzivněji laděného Héctora Herreru nahradil Orbelín Pineda. Avšak právě díky tomuto tahu se tentokrát nenudil ani jeden středopolař.

Mexiko se podobně jako Saúdská Arábie snažilo hrát především vertikálně, což svými výpady umožňovali oba stopeři, jimž v rozehrávce pomáhal především Edson Álvarez. Krajní beci se díky tomu mohli vysouvat víc dopředu, čehož využíval zejména Gallardo na levé straně. Spojovací článek mezi obranou a útokem představoval Luis Chávez, Pineda zase přispíval svou dravostí a driblinkem do útočné třetiny.

Tohle už mělo skutečně blízko k dokonale vyváženému mužstvu, které se ze hry dostávalo do šestnáctky Zelených sokolů klidně i v šesti lidech. Přitom zas tak nevadilo, že se Sánchez a Vega (respektive Antuna) tolik nechytli. Vlevo to měl pod palcem Gallardo, vpravo zase hlavní hvězda El Tri...

2. Hirving Lozano na závěr přece jen řádil, i když se nestal ani nejlepším hráčem zápasu. Toto ocenění nakonec převzal Chávez: proti tomu ani popel, pro svou pivotální roli a přesné střely z dálky (celkem nastřádal devět pokusů) včetně nádherné trefy z přímého kopu si to záložník Pachucy jistě zasloužil. Nicméně i sám Chávez v pozápasovém rozhovoru sdělil, že pokud by trofej někomu předal, tak do rukou "Chuckyho” Lozana.

Křídelník Neapole v první půli navzdory snaze Al Dawsariho (viz první bod u Saúdské Arábie) opanoval pravý kraj hřiště, odkud nebezpečně centroval či proháněl zadáky v bílých dresech. Ve druhém poločase přidával výpady i z druhé strany, zároveň se prodíral také středem hřiště. Lozano byl prostě všude, což Mexiku v závěru i trochu škodilo, neboť Chucky se chtěl mermomocí stát hrdinou, který vstřelí postupový gól. Většina nebezpečných akcí El Tri každopádně obsahovala Lozanovu stopu.

Tahoun mužstva zažehl v mexickém táboře plamen naděje a vyvolal takovou touhu po postupu do osmifinále, že si mnozí jistě vzpomněli na MS v roce 2014. Tehdy El Tri pod vedením bláznivého Miguela Herrery klíčový zápas zvládli, tentokrát vlastně rovněž. Jen to skóre... a karty.

(ov)

1. Nevím, s jakým plánem Polsko vstupovalo do zápasu. Na hřišti totiž neukázalo vůbec, ale absolutně vůbec nic. Během prvních minut se zdálo, že Czeslaw Michniewicz nařídil svým svěřencům prostě klasicky bránit a čekat na brejky. Po ztrátách se Poláci okamžitě snažili získávat balony zpět, aktivně vystupovali a několikrát se dlouhým míčem pokoušeli najít Lewandowského. Vydrželo jim to zhruba čtvrt hodiny.

Problém bíločervených je totiž v tom, že by chtěli být efektivní brejkovou mašinou, jenže jejich obrana je příliš porézní, pomalá a náchylná k chybám, a jejich přechod do útoku nemá žádný plán, pokud tedy nepočítáme "nákopy nazdařbůh někam zhruba do míst, kde by mohl být Lewa" jako plán. Je to zvláštní. Spoustu defenzivních situací se jim daří řešit bojovností a obětavostí, ale "zavřít" prostor před Szczesným prostě neumí. První poziční chyby se včera začaly objevovat kolem 20. minuty, kdy Lionel Messi pochopil, že na sobě nemá osobku, a po zbytek zápasu měl na všechno šílené množství místa a času.

Argentinci Poláky zdánlivě bez problémů doslova přišpendlili k vlastnímu vápnu a celý první poločas kempovali na jejich půlce, zatímco polský blok se přesouval dost neohrabaně, obránci reagovali pomalu, nestíhali, a double pivot v polském 4-4-1-1 (Krychowiak s Bielikem) na hřišti skoro neexistoval. Vážně, na této úrovni už Grzegorz Krychowiak proti týmům jako Argentina nemá co nabídnout, a v osmifinále s Francií to nebude lepší. Co víc, argentinský tlak nebyl nijak platonický - Jihoameričané se celkem v pohodě dostávali i k zakončení, a to, že se do šaten šlo za stavu 0:0, je zásluha heroického výkonu Wojtka Szczesného (7 zákroků!!!). Nikoho jiného.

Po změně stran udělal Michniewicz nějaké změny, stáhl z hrací plochy kolabujícího Bielika, vyslal na plac čerstvá křídla (Skoraś, Kamiński), ale na strategickém plánu se nic nezměnilo: bránit, bránit a ještě jednou bránit. Když už ne stav 0:0, tak alespoň 0:1, protože to na postup pořád stačí. Pak 0:2. A to bylo celé: Polsko šlo do utkání s cílem udržet Argentinu na uzdě, selhalo, přežilo penaltu, dostalo i tak dva góly, a v závěru místo snahy o snížení nebo aspoň nějakou aktivitu prostě spoléhalo na to, že Mexiko v souběžně hraném utkání nepřidá třetí gól. A to ještě Kiwior v nastaveném čase zachraňoval na brankové čáře. Pasivní, zbabělý výkon. 27% držení míče, nula střel na bránu.

2. Poláci prošli do play-off díky Michniewiczowi, Lewowi a Szczesnému. Při pohledu na to, jak bíločervení hořeli i v tom jediném, o co jim reálně šlo (tedy bránit vlastní vápno), je těžké osmifinálový postup hodnotit jako zasloužený. V prvním zápase jsem ještě kvitoval dobré reakce Czeslawa Michniewicze, který díky střídáním a změnám rozestavení zvládnul udržet Mexičany na uzdě a vybojovat (nakonec klíčový) bod. Proti Saúdům už to bylo horší, ale Poláci se aktivnějšímu soupeři alespoň vyrovnali v bojovnosti a konečně zúročili fakt, že mají na hrotu jednoho z nejlepších útočníků na světě. Už tehdy ale mohl Matty Cash v klidu dostat červenou kartu a Szczesny chytil první penaltu.

Konkrétně Cashovo vyloučení by bylo pro Polsko naprostou katastrofou, protože zadák Aston Villy byl včera opět - potřetí v řadě - jeho nejlepším hráčem v poli. K brankářovi Juventusu pak asi není potřeba nic dodávat; nejenže opět nekapituloval z pokutového kopu, ale navíc chytil asi čtyři další góly (jen za jeho výkon dávám Polákům 2 body). Takže tak. Polský postup byla, promiňte můj slovník, haluz jako prase.

1. Je jasné, že s úvodní brankou proti Mexiku z Argentinců spadla závaží. Včera jsme poprvé viděli výkon, díky kterému jsme je tipovali na zlato. Asi to ani nemohlo dopadnout jinak. Albiceleste, hnáni nově nabytou energií a v podstatě domácí podporou z tribun, Poláky naprosto vymazali ze hřiště a k prvnímu místu ve skupině protančili s nebývalou lehkostí. Psychika tady na první pohled hrála zásadní roli...

...což ale neznamená, že by Scaloni nezasloužil pochvalu za to, jak k zápasu přistoupil takticky - zvláště po tom fiasku v posledním duelu, kde trápícího se giganta musely vysvobodit až individuální záblesky Messiho s Fernándezem. Tentokrát nejmladší kouč na turnaji vůbec poprvé poskládal své svěřence do rozestavení 4-3-3; oba předchozí zápasy odehrál v nominálním 4-4-2, což zkrátka nefungovalo. Včera ale jako by všechny součástky přirozeně zapadly jedna do druhé.

Důkaz číslo 1: Rodrigo De Paul. Klíčový argentinský středopolař představoval až do včerejška největší zklamání v celé modrobílé sestavě; ve 4-4-2 nestíhal, kazil, necítil se na hřišti dobře, bez ohledu na to, jestli vedle něj nastoupil Paredes nebo Rodríguez. Na Poláky ale Scaloni poskládal úplně novou zálohu a jasně rozdělil pozice: Enzo Fernández hraje DM, De Paul se pohybuje před ním napravo, Alexis MacAllister nalevo. A světe div se, ono to fungovalo. Ne že by záložník Atlética odehrál bezchybný zápas - hlavně ze začátku na něm bylo vidět, že si pořád úplně nevěří a nemá formu - konečně měl ale na hřišti pevně stanovený úkol, organicky se zapojoval do hry a byl Argentině prospěšný.

Důkaz číslo 2: Ángel Di María. Za tu hodinu na hřišti, než jej vystřídal Paredes, podal kreativní veterán na křídle jednoznačně nejlepší výkon dosavadního průběhu turnaje. Protože tam Di María patří. Na křídlo. Ne na kraj zálohy ve 4-4-2.

Důkaz číslo 3: Šířka hřiště. Zatímco v předchozích zápasech byli borci v modrobílém podivně rozlítaní a často příliš daleko od sebe, s kompaktní tříčlennou zálohou, skutečnými křídly a overlapujícími krajními beky se zvládali přesouvat jako jeden muž; ať už v prvním dějství zatlačili Poláky na vápno, nebo ve druhém kontrolovali střed pole. Závěrečný switch na 3-5-2 pak tuto prostorovou dominanci ještě posílil (to už si ale Scaloni spíše zkoušel případné další taktické varianty; reálně už se za stavu 2:0 nehrálo o nic, oba týmy postupovaly).

Důkaz číslo čtyři si zaslouží samostatný odstavec.

2. Messi na falešné devítce je zajímavá možnost, Albiceleste by se ale stejně hodilo, kdyby se rozehrál i Lautaro. Lionel Messi ve dvoučlenném útoku trpěl úplně stejně jako De Paul v propustné mlýnici středu hřiště nebo Di Mária nějakých 20, 30 metrů od okraje vápna. Taky si musel chodit pro míče do středu pole, což hlavně proti Mexičanům vypadalo spíše jako kapitánova frustrace z neschopnosti převzít kontrolu nad zápasem než nějaký předem naplánovaný strategický záměr.

Na hrotu útoku s Di Maríou a výtečným Juliánem Álvarezem ale Messi viditelně ožil. Je otázkou, proč mu Poláci nechávali tolik místa za vápnem, ale to už jsme probírali výše; faktem zůstává, že ač několikrát zasobčil a šel si vyloženě pro highlight moment (což nevyšlo), podal argentinský talisman komplexní výkon, distribuoval míče, podle potřeby si prohazoval pozice s Álvarezem a hlavně jeho spolupráce s vytahujícím se bekem Acuňou Poláky vyloženě deptala.

Argentina je nesmírně kreativní tým, který bude hrát do plných, a k tomu potřebuje Messiho na správném místě a ve správném systému, protože jemu zhuštěný prostor vůbec nevadí a dokážet vymyslet přihrávku nebo zakončení i se dvěma obránci na zádech. To, co jsme viděli včera, by mohlo fungovat i nadále. Zůstávají už jen dvě (ale zato důležité) otázky. Zaprvé: Co když bude někdo proti tomuto rozestavení bránit dobře? Albiceleste krouží kolem vápna, hrají po zemi, takže žádné centry nazdařbůh. Co až potkají tým, jenž prostě nepovolí? Je možná varováním, že jediným hráčem, který včera své předchozí výkony nevyžehlil, je právě Lautaro Martínez. Scaloni jej poslal na hřiště ve druhé půli a nejlepší hroťák Argentiny na sebe upozornil hlavně trestuhodně zahozenou gólovkou. Přitom mít na lavičce skutečnou devítku v gólové formě by mohl být finální dílek argentinské skládačky.

Zadruhé: I po třech odehraných zápasech platí, že Emiho Martíneze a jeho stopery reálně prověřili pouze (na chvíli) Saúdové a byly z toho dva inkasované góly. Tady prostě uvidíme asi až ve čtvrtfinále.

(dz)