Zápisník z Kataru X. aneb Írán a play-off se prostě neReamuje

První dvě osmifinálové dvojice jsou odhaleny! Evropští favorité (Nizozemsko a Anglie) splnili své úkoly bez problémů a zaujali první místa ve skupinách, zajímavější ale byly boje o ta druhá. Nakonec můžou slavit v USA a Senegalu, zatímco íránským a ekvádorským fanouškům a fanynkám zůstaly oči pro pláč.

Ve skupině A už bylo jasno o tom, že pořadatelská země na turnaji končí. Katařané ještě dostali možnost vylepšit si reputaci proti Oranjes, ale podle očekávání prohráli i potřetí; těšit je může alespoň vstřelený gól (proti Senegalu) a fakt, že všechny duely skončily porážkami o dvě branky. Vyložené debakly na turnaji schytali Íránci s Kostaričany; Sánchezův tým se loučí relativně s respektem.

Dva góly stačily na postup i Senegalcům, kteří sice i napotřetí inkasovali, ale nakonec těžký úkol zvládli a v zápase o všechno udolali Ekvádor 2:1. Vítěznou trefu vstřelil Kalidou Koulibaly, pro kterého šlo o vůbec první zásah v reprezentačním dresu, a africká země proklouzla do play-off podruhé ze tří pokusů. Naopak Ekvádor sice obral skupinové vítěze z Nizozemska, ale čtyři body mu nakonec nestačily.

Senegalské vítězství mimochodem znamená už čtvrtý triumf pro Afriku ve skupinové fázi, což je nový kontinentální rekord. A to ještě půjdou do boje Maročané proti Kanadě a Ghaňané proti zatím matné Uruguayi (a Kamerun proti Brazílii a Tunisko proti Francii, ale tam s výhrami asi nepočítá ani ten největší optimista). Už teď je jeden jistý postupující z CAF upgradem oproti předchozímu Mundialu, kde všechny africké týmy vypadly ve skupinách.

Skupina B byla před posledním hracím dnem úplně otevřená; postoupit i vypadnout mohly všechny čtyři týmy, i když vypadnutí Anglie by se rovnalo prvotřídní senzaci (vzhledem k tomu, že Albion měl suverénně nejlepší skóre). Velšané by museli v ostrovním derby vyhrát v hodně vysokém handicapu. I upachtěný triumf 1:0 by jim ale na osmifinále mohl stačit, kdyby Američané remizovali s Íránci. Toto ale nebyl pro Balea & spol. dobrý turnaj; s nenáviděným rivalem rupli 0:3, a i kdyby ne, USA stejně porazily asijského soupeře a skončily na pěti bodech. Takže první Anglie, druhé Spojené státy, třetí (s potleskem) Írán, čtvrtý (búúúú) Wales.

Američané slaví po zásluze, ve skupině předváděli nejhezčí fotbal a nemusí se bát ani Nizozemců v osmifinále. Pro Team Melli je vypadnutí obzvláště hořké: nejen že mu stačila remíza, ale toto mohl být historicky premiérový postup země do play-off (na šestý pokus). Navíc je její tým v ideálním věku, na rozdíl od Ekvádorců, jejichž zklamání přece jen vyvažují slibné vyhlídky do budoucna. To, že nestačili na zkušený a silný Senegal, není žádná tragédie, i když příslib osmifinále s Anglií byl opravdu blízko. Nakonec si tedy proti Albionu zahrají Lvi z Terangy.

Letos na MS budeme v rámci tradičních Zápisníků opět pokrývat všechny duely skupinové fáze i play-off. Forma je jednoduchá - každý tým od nás dostane za svůj výkon odpovídající známku (od 1 do 10), kterou doprovodíme dvěma podrobněji rozepsanými body.

1. Gustavo Alfaro nařídil svým svěřencům držet míč a nedělat chyby, na to jsou ale Ekvádorci moc mladí a nezkušení. Argentinský kouč zvolil dobrý zápasový plán. V celém tom hukotu kolem dobrých ekvádorských výkonů proti Katařanům a Nizozemcům totiž trochu zaniklo, že tentýž tým se na turnaj naladil šesti přáteláky se souhrnným skóre 2:0 (!!!). Alfaro tedy hrát na 0:0 evidentně umí. Tak proč to nezkusit i teď, když bod za remízu stačil k postupu? Navíc ekvádorská hra na 0:0 vypadá jinak než třeba ta íránská; žádný hluboký blok, naopak, cílem je zůstávat co nejdéle na míči, nepouštět se do rizika, pohybovat se v bezpečném prostoru mezi oběma vápny a spíš než fotbalovými akcemi rozrušovat protivníka různým pošťuchováním, simulováním, provokacemi a pokusy zdržovat hru.

Jenže problém byl v tom, že toto je opravdu mimořádně neprověřený tým. Talentovaný, jistě, ale zároveň hrající svůj první velký turnaj, proti mistrům Afriky, v zápase o všechno. Jihoameričané neprohráli proto, že by zkoušeli něco, na co nejsou zvyklí; jednoduše neunesli tíhu okamžiku a v nasazení, koncentraci a efektivitě je Senegalci zadupali do země. Ať už to jsou Valenciovy podivné simulace, poziční hrubky Estupiňána s Hincapiém, nezvykle rozevlátý výkon do té doby spolehlivého Torrese nebo neschopnost dostat balon dopředu k útočníkům, toto bylo z ekvádorské strany i přes mírné skóre neudržitelně nervózní představení.

A s tím už ani Alfaro nic udělat nemohl. Na příštím turnaji to snad bude lepší. Na příštím turnaji možná Hincapié nebude páchat úplně zbytečné penaltové fauly a Estupiňán se krátce po vyrovnání na 1:1 nebude snažit zachránit balon, který mohl klidně dojít do autu, ale místo toho celá situace vyústila ekvádorským faulem, standardkou a gólem na 2:1. Postupová euforie vydržela dvě minuty, pak ji zhatil další záblesk nepozornosti, roztěkanosti, naivity.

2. Ekvádoru propadal střed zálohy a závěrečný pokus o tlak se tak neměl o co opřít. Taktika držení míče ve středu pole dávala smysl i proto, že kouč dobře věděl, že Senegalci jeho týmu nebudou moc konkurovat; stačí se podívat, jak Lvi z Terangy dlouhodobě brání. Místo repressingu se soustředí na rychlý návrat zpět do pevné defenzivní formace, takže jejich záloha rutinně propadá a je vlastně dost jednoduché dostat míč třeba 30, 40 metrů směrem k jejich bráně - oni se vám nepostaví do cesty, oni poběží dozadu spolu s vámi. Vzadu už je pak většinou vše v pořádku, tam vládne obří Kalidou Koulibaly.

Jinými slovy: pokud chcete porazit Senegalce, nejjednodušší způsob je zamezit jejich výpadům směrem dopředu a držet je přišpendlené k jejich vápnu, protože jakmile jsou hluboko, příliš nevystupují a spoléhájí spíše na bloky a sílu ve vzduchu. A navíc brání všechny standardky zásadně zónově. Stačí pak nějaká šikovná přihrávka nebo nečekaný náběh a jsou zranitelní - viz včerejší ekvádorský gól.

Problém byl v tom, že Jihoameričanům ve středu pole zoufale chyběla kreativita. Taky Alfaro hned v poločase vyměnil dvě třetiny záložní trojice, když stáhl propadajícího Grueza s neviditelným Frankem a vyslal na hřiště pohyblivější duo Cifuentes, Sarmiento. Trochu to pomohlo, ale ne moc; výsledkem bylo pořád nekonstruktivní obléhání a senegalské brejky. Ekvádorci to zkoušeli nejdřív centry, pak zrychlenou kombinací (po příchodu technického útočníka Reaska na místo Estrady, který si proti senegalským stoperům nedokázal poradit), pak přepnutím na 3-5-2, ale výsledek se ne a ne dostavit. Když potom Cissé na poslední čtvrthodinu vystřídal unaveného Pathé Cisse Nampalysem Mendym, bylo v podstatě hotovo: defenzivní záložník Leicesteru si na hřišti okamžitě zjednal respekt a otupil ekvádorský tlak takřka na minimum.

1. Sekvence centrů a nepřesných střel z dálky je pro Cissého regulérní taktický prvek. Lvi z Terangy na turnaji platí za jeden z nejčitelnějších týmů a jejich herní obraz se za posledních pár let prakticky vůbec nezměnil. Tedy vycházet z bloku, po zisku míče okamžitě na křídla, co nejrychleji do vápna a střílet. Po ztrátě pak hned zpátky a zaujmout pozice (proto jsou také na hřišti dva defenzivní záložníci: senegalským plánem vážně není bojovat o převahu uprostřed hřiště). Jediným "žolíkem" je Gana Guéyé, který může hrát cokoliv od klasického štítu až po staženého útočníka, podle toho, jak se zápas vyvíjí. Proti silným týmům to bude 4-3-3, proti slabším (takže Katar) 4-2-4. Aliou Cissé v kostce.

A i když to na první pohled může působit trochu humpolácky, senegalský kouč dobře ví, co dělá. I když odhlédneme od "měkkých" faktorů jako sebevědomí, vítězná mentalita, týmový duch a podobné věci, pořád z toho Cissé vychází jako obstojný stratég: jeho herní model je sice neortodoxní, ale není nesmyslný a už vůbec ne na náhodu. Proti Ekvádoru to bylo vidět hned v úvodních minutách. Nepřesné pokusy Gany či Dii z nějakých dvaceti metrů splnily cíl, protože do nezkušené a měkké ekvádorské obrany vnesly pořádný chaos: Podívejte, jak lehce se dostávají ke střelám! Najednou jste pod palbou a máte tendenci panikařit, i když ty střely letěly úplně mimo a nehrozilo z nich žádné nebezpečí. Konkrétně Boulaye Dia pak vážně není žádný světový zakončovatel (spíš palič par excellence), ale je běhavý a silný a špatně se brání. Do takto "předpřipravené" defenzivy pak už stačí jedna povedená standardka a je vymalováno.

2. Nástup Ilimana N'Diayeho na křídlo byl potenciálně rozdílovým tahem. V utkání s Nizozemskem bylo pro Oranjes až příliš jednoduché soustředit se na Ismaïlu Sarra a otupit tak většinu senegalské kreativity; pozici druhého křídla měl Sadio Mané pojištěnou tak pevně a tak dlouho, že po jeho zranění zůstala v sestavě viditelná díra a relativně tuctový tahový křídelník Krépin Diatta ji nedokázal zaplnit. N'Diaye, teprve dvaadvacetiletý univerzál z anglického Sheffieldu, by ale mohl na turnaji pro Lvy představovat nečekaný trumf. Už proti Kataru mu stačila čtvrthodina na hřišti k tomu, aby si řekl o základ; taky jsem do Zápisníku psal, že s ním na hřišti by Senegal mohl efektivně vyřešit svůj největší ofenzivní problém. A stalo se!

N'Diaye je totiž úplně jiným typem hráče než běžec Diatta. Je dobrý s míčem na noze, umí pokrýt jak křídlo, tak AM, umí odcentrovat a zvládá i najít předfinální řešení ve středu hřiště, z čehož by mohl hodně profitovat hlavně Gana, díky svým trademarkovým náběhům do palebných pozic z hloubi pole. Není divu, že včerejší zápas byl z jeho strany zatím nejlepší na turnaji.

A odpočine si i Ismaïla Sarr, herně nejvýraznější (a nejlepší) senegalský útočník, protože najednou není hra Lvů tak nepřirozeně vychýlená na jeho levou stranu. N'Diayeho stahování do středu navíc uvolňovalo prostor pro náběhy pravého beka Sabalyho. Prostě to celé najednou začalo dávat větší smysl. Ideální načasování.

(dz)

1. Van Gaal zase nudil, ale tentokrát mu to snad ani nejde mít za zlé. Zároveň tenhle zápas z hlediska analýzy není možné aplikovat i pro další zápasy, jelikož takhle slabého soupeře už Nizozemsko reálně potkat nemůže. Jedině snad kdyby nějakým fatálním nedopatřením narazili v semifinále na Kostariku (ano, pavouk to skutečně umožňuje), ale i ta umí - někdy - alespoň bránit. Katar nebyl schopen ani toho.

Ale zpátky k Nizozemsku. Jak padlo na úvod, podle výrazu na hřišti tenhle tým jako favorit na titul nevypadá. Opět se útočilo v nízkém tempu, opět chyběla variabilita při výstavbě, neustále se opakovalo jedno a to samé schéma. Jenže na Katar to stačilo - ba co víc, dokonale fungovalo. Zatímco po většinu času při držení míče bylo tempo opravdu slabé, v určitých momentech Nizozemci lusknutím prstu přeřadili na vyšší převod, dvakrát, třikrát si narazili a najednou měli gólovku.

Dosáhli toho zaprvé díky tomu, že katarský blok byl povětšinou opravdu nízko, takže si Oranjes mohli v klidu dopřihrávat až na půlící čáru a odtud vymýšlet již reálně nebezpečné situace. Zadruhé pak díky katastrofálnímu přebírání hráčů ze strany Kataru. Ofenzivní hráči Nizozemska (převážně tedy Gakpo, Depay a Klaasen) si proto bez povšimnutí popobíhali mezi dvěma katarskými obrannými liniemi, a když k nim přišel míč, svižně a přesně zakombinovali. V tomhle s nimi skvěle fungoval De Jong, častý autor původních přihrávek.

2. Tím navazujeme na dobré fungování záložní trojice, v níž tentokrát figuroval De Roon. Ten totiž na rozdíl od Berghuise (Senegal) i Koopmeinerse (Ekvádor) zastával nejdefenzivnější roli a umožnil motoru zálohy De Jongovi pohybovat se výš a bez absolutní zodpovědnosti za odebírání míčů. Záložník Barcelony se tak najednou ještě víc mohl soustředit na tvorbu hry, přípravu šancí a nakonec i střílení gólů. Věděl, že za ním tentokrát někdo drží stráž.

Abychom ale uzavřeli kruh, vraťme se zase na začátek. Tohle všechno totiž fungovalo primárně proto, že Katar nebyl důstojným protivníkem. Nizozemcům sice vycházely zmíněné narážečky, místy to vypadalo jako pěkný kombinační fotbal. Už i u De Jonga byla ale vidět frustrace z toho, jak málo se mu spoluhráči nabízejí. V jednu chvíli při vedení míče dokonce máchal rukama tak, jako kdyby si šachovým způsobem chtěl kolegy posouvat a dojít s nimi až k cíli.

1. Domácí tým ani na závěr skupinové fáze herní dojem nevylepšil. A to přesto, že k tomu měl naprosto ideální podmínky. Zatímco v úvodním a nejdůležitějším souboji s Ekvádorem svazovala katarským fotbalistům (i podle slov trenéra Sáncheze) nohy nervozita, proti Nizozemsku už k ní neměli pražádný důvod. Jestliže proti bezpochyby kvalitnějším fotbalistům La Tri a Senegalu nestíhali vysokému tempu, svěřenci Van Gaala se naopak jako poslední soupeř de facto ani o žádné tempo nepokusil. Tak že by? Kdepak, tady kapacity na bodový zisk, neřkuli postup, prostě nebyly a Katar se zaslouženě stal první pořádající zemí historie, která na mistrovství světa nezískala ani bod.

Ofenzivní nemohoucnost Katařanů byla nejpatrnější v úvodní dvacetiminutovce - navzdory tomu, že právě tehdy se očekávalo, že Sánchezovi svěřenci při derniéře na turnaji na soupeře vlítnou. Oni místo toho ani v počátcích výstavbové fáze nedokázali udělat čtyři přesné nahrávky za sebou a aby neztratili, raději nakopávali bezhlavě míče na zoufalého Almoeze - pročež logicky ani nepřelezli půlku.

Největším zklamáním pro mě osobně byl na šampionátu Hassan Al Haydos, který se ukázal být v 31 letech naprosto za zenitem. Měl to být on, kdo ze záložní řady bude pomáhat Afifovi s tvorbou hry a zásobovat ofenzivu míči. On však za celý turnaj (209 minut + nastavení prvních poločasů) připravil ubohé dvě střelecké příležitosti. Nejlíp tak paradoxně Kataru v utkání s Nizozemskem bylo v závěru, kdy už Al Haydos nehrál a pro míče si chodil do hloubky zmíněný Afif. Vyzdvihnout lze snad jen příjemně aktivní křídelní obránci Homam s Mohammedem, s nimiž se do overlapů pouštěl i levý stoper Hassan. To se pak ale třeba stalo, že si chudák dal bazén přes celé hřiště, aby mu nešel VŮBEC NIKDO do vápna. Že se pak na konci zápasu, kdy už Nizozemci na všechno úplně rezignovali, valilo třeba šest Katařanů do vápna, aby vše zhatil až živelným nesmyslným skluzem Muntari, už nikoho nedojme.

2. Útok neexistoval, ale obrana nedokázala plnit ani naprosto základní fotbalové prvky. Přitom to včera mohlo jít relativně snadno. Van Gaal ničím nepřekvapil, zase to bylo pomalé a čitelné, takže pokud Sánchez na přesné plány nepřipravil své hráče už před utkáním, mohli si to oni sami říct rovnou na hřišti. Ba ne. Katarští obránci byli v každém souboji o půlvteřinku později než měli, k Nizozemcům nedokázali dostupovat včas, tím pádem jim nechávali potřebný prostor, no a z toho i ploužící se Oranjes chtě nechtě dokázali dvakrát udeřit.

Že se Katar ani v osmi hráčích (jedna pětičlenná a jedna tříčlenná linie) nezvládl vypořádat s několika málo fotbalisty, kteří často i dost staticky (!) přijímali míče mezi liniemi, považuji za skandální. O pozdním dostupování už řeč šla, k tomu přidejme dvě lžičky neschopnosti zajistit se v obraně (první gól), špetku alarmující absence důrazu ve vlastním vápně (druhý gól) a máme dokonalý recept, jak prohrát zápas.

(mu)

1. Když Američané mohou tvořit a nejsou unavení, je vážně radost na ně koukat. Klíčový zápas proti Íránu v mnohém připomínal ten úvodní s Walesem, tedy aktivní první poločas, vedoucí gól, zhruba po hodině hry pak začnou Američanům docházet síly a zápas končí soupeřovým tlakem. Tedy s tím rozdílem, že včera Berhalterův tým vydržel déle, závěr odbránil lépe a vyhnul se inkasované brance (Írán sice měl dvě slušné šance, ale defenzivní struktura USA jinak držela až překvapivě solidně). Američané museli vyhrát... a vyhráli. Aura týmu, který je už dost dobrý na to, aby se na hřišti vyrovnal Anglii z pozice outsidera, ale ještě ne na porážení plus minus stejně silných soupeřů v bojích na život a na smrt, se včerejším zápasem rozpadla: mladý tým prošel první opravdu zátěžovou zkouškou a zvládl ji, jak psychicky, tak na hřišti.

Ale zpět k prvnímu poločasu. Samozřejmě to do značné míry umožnila defenzivní íránská taktika, Queirozovi svěřenci byli nachlup stejně pasivní jako Wales a rozhodli se Američany prostě nechat hrát a bránit prostor v hlubokém bloku. Hráči v modrých dresech ale zaslouží uznání za svoji sehranost, pohyblivost, kombinace, všechny ty naučené výměny a náběhy do meziprostorů - právě rotování pozic ofenzivních hráčů bylo včera stěžejní Berhalterovou strategií, způsobem, jak zmást rigidní íránské strážce, vylákat je z ulity a donutit k chybám. Ne vždy to fungovalo, ale ono stačí párkrát a gól na 1:0 je na světě.

Hrotový útočník Sargent, jeho tykadla Pulisic s Weahem a střední záložníci Musah a McKennie nabíhali na Íránce v jakési W formaci, která se ale s přechodem do útočné třetiny měnila tvar: několikrát jsme viděli, jak například Pulisic běží zdánlivě mimo pozici, stahuje s sebou dva strážce, načež do uvolněného prostoru sprintuje jeden ze záložníků a USA se posouvá o několik metrů blíž k Beiranvandově bráně. Podobných momentů byl plný celý poločas. Jestliže Queiroz včera zvolil třicet let starou defenzivní taktiku, ta americká s ní vyloženě kontrastovala - a všech sedm ofenzivních hráčů, kromě zmíněné pětky ještě naprosto klíčoví beci Robinson s (mužem zápasu) Destem, podalo pozorný, týmový výkon. Ostatně Pulisic šel do gólu i za cenu zranění; Taremi to na druhé straně v samém závěru nedokázal.

2. Dvě vstřelené branky ve třech zápasech jsou ale na takto hrající tým hrozně málo. Můžeme se ještě na chvíli vrátit k bekům. Berhalterovo 4-3-3 má sice (už dříve i zde v Zápisnících popsané) problémy směrem dozadu, a zrovna Robinson a Dest defenzivní jistotou proti silným soupeřům úplně nehýří. Stačí se podívat na Robinsonův výkon proti Anglii. Jenže Íránci tuto slabinu vlastně moc neprověřili a takový Tim Ream nakonec proplul skupinou s vizitkou spolehlivého stopera, což neočekával asi nikdo. Navíc Berhalter na posledních deset minut přepnul ze 4-3-3 na 5-4-1 a škvíry pro Taremiho s Ghoddosem jednoduše ucpal.

Směrem dopředu jsou ale Robinson s Destem výborní, a to hlavně proto, že umí 1) inteligentně nabíhat do volných prostorů za obránci; 2) vymyslet kreativní přihrávku nebo centr; 3) skutečně najít spoluhráče. K tomu všechny ty natrénované ofenzivní manévry. Mít za těchto okolností na kontě pouhé dva góly zní jako varovný signál směrem do play-off. A nejde o to, že by Josh Sargent byl na hrotu k ničemu; naopak, i on je důležitou součástí celé americké souhry. Berhalter ale nemá jasný způsob, jak dávat góly. Může to být po standardkách, někdo se opře do centru, McKennie projde 30 metrů středem a náhodou se trefí do vinglu; může to být vlastně cokoliv. Něco jako Dánové loni na Euru, jen (zatím) méně efektivní.

1. Íránci od začátku zalezli za míč ve svém 4-4-2 a ven je vylákal až inkasovaný gól. Tenhle zápas byla voda na Queirozův mlýn, ale totálně: na druhé straně stojí soupeř, který rád drží míč, nekazí přihrávky a dost střílí, ale zároveň je plný mladých, nezkušených borců, není soubojový a nemá silného hroťáka. A potřebuje vyhrát. Takže tobě stačí udržet 0:0.

Přišlo mi zvláštní, jak někteří komentátoři vypadali překvapení z íránské pasivity během první půle; je to Carlos Queiroz! Karty před utkáním byly rozdány tím nejvíc queirozovským způsobem, a výsledek jste viděli sami. Mimochodem toto je super argument pro ty, kteří automaticky předpokládají, že rozestavení s méně stopery a více útočníky rovná se ofenzivnější fotbal. Írán hrál včera 4-4-2, což ale v jeho podání znamenalo dvě čtyřčlenné řady bránících hráčů za míčem, sešikovaných co možná nejvíc na střed hřiště. Bylo to skoro krásné ve své monolitičnosti. Kdyby USA zvolily stejnou taktiku, bude celý zápas vypadat jako obří stolní fotbálek.

Cílem tedy bylo přehustit prostor před Beiranvandem a vytlačit Američany daleko do stran, s tím, že na případné centry bude na vápně íránská přesila. Ono to vlastně z trenérova pohledu dává smysl: Queiroz je možná starý a nudný, ale není hloupý. Věděl, že Američanům dříve či později dojde šťáva, a pokud by zápas ještě v ten okamžik byl stále 0:0, mohli Íránci udeřit z brejku. Nebo nemuseli a prostě by to už dobránili v trochu pomalejším tempu.

2. Když Američané na konci (podle očekávání) zpomalili a začali bránit, reakce Queirozova týmu byla... zvláštní. Jenže Pulisicův gól do tohoto plánu hodil vidle a Íránci potřebovali nutně vyrovnat. Taky se o to snažili a v závěrečné půlhodině soupeře zatlačili, ale zatímco Wales takto dokázal vyrovnat, Team Melli nemá na hrotu žádného Kieffera Moora a musel tedy zvolit jinou strategii. A tady už portugalský kouč nepochopitelně selhal, když v 77. minutě stáhl ze hřiště krajního záložníka Gholizadeha a vyslal do boje Karima Ansarifarda; od té doby neměli jeho svěřenci žádnou sílu na stranách hřiště, všechno tahali středem, protože jak Ansarifard, tak Salman Ghoddos doplňovali hroťáka Taremiho z pozic second strikerů v novém 4-3-2-1.

A zbytek už znáte: Berhalter posílil střed obrany o Zimmermanna a Íránci najednou neměli žádný plán, jak americkou obranu zaskočit nebo přečíslit. I když se na hřišti otevíraly volné kapsy v křídelních pozicích, všichni útočníci v bílých dresech nabíhali dopředu centrálně, takže rozehrávačům (Ezatolahi, Karimi, Rezaeian) nezbývalo než zpomalit hru a nahrávat někam za americké vápno. Mimořádně neefektivní taktika. Taky že k ničemu nevedla.

(dz)

1. Anglie se v základních skupinách prezentovala jako země dvou tváří. Zápas a půl se na její hru nedalo koukat a z herního projevu svěřenců Garetha Southgatea vyloženě bolely oči. V tom zbytku ovšem Albion konečně vypadal dle přání svých příznivců - jako ofenzivní mašina, která hraje rychlý fotbal a snadno se dostává do šancí. Teď je otázka, jakou tvář tato reprezentace odhalí v osmifinálovém utkání.

Proti Walesu navázali borci v bílých dresech tam, kde proti USA skončili. S kompaktním blokem soupeře si vůbec nevěděli rady a celé to působilo dojmem, že vlastně neví, co mají hrát. Přišlo mi, že Southgate od Walesu očekával o dost větší aktivitu a snahu hrát ofenzivně, a tak své svěřence připravil na hru na brejky a rychlé přechody vpřed. Wales ovšem vsadil na zcela odlišnou taktiku a Angličané tak dlouho nedokázali najít optimální způsob, jakým zakládat své ofenzivní výpady.

Osobně jsem kvitoval personální změny, které anglický kouč udělal, příliš se mi ale nepozdávaly role jednotlivých hráčů. Phil Foden byl v prvním poločase izolovaný u pravé postranní čáry a prvních deset minut hry proběhlo bez toho, aniž by se tento ofenzivní hráč Manchesteru City potkal s kulatým nesmyslem. Jordan Henderson do hry přinesl důraz a intenzitu, na balónu mu to však v první půli příliš nešlo - většinu přihrávek si totiž přebíral zpět k vlastní brance, nikoliv dopředu, čímž hru brzdil. Na levé straně zase vůbec nefungovala souhra trojice Shaw - Rashford a Bellingham. Dvojice z Manchesteru United často okupovala stejný prostor, Rashford proto často přebíral kolmý míč s hráčem na zádech a nezbývalo mu prakticky nic jiného, než jej zase vrátit zpět. Celá strana navíc trpěla i na to, že mladý středopolař Bellingham zůstával utopený ve středu pole, levou stranu ve výstavbě hry podporoval jen minimálně a ve výsledku tak v prvním dějství nebyl vůbec vidět.

2. Garetha Southgatea ovšem musíme pochválit za to, že si těchto nedostatků byl vědom, o poločase je opravil a do druhého dějství vyběhla trochu jiná Anglie. Klíčem přitom nebyla žádná převeliká složitost, největší dopad na hru celého týmu mělo jednoduché prohození si pozic mezi Fodenem a Rashfordem.

Phil Foden nalevo okamžitě ožil, od úvodních minut druhé půle byl daleko více ve hře a byl to právě jeho průnik, po kterém se zahrával volný přímý kop, ze kterého Marcus Rashford v podstatě rozhodl o osudu zápasu. Hra Walesu se v dalších minutách úplně rozpadla, o to to pak tedy měli reprezentanti Albionu jednodušší, nicméně výkon obou ofenzivních hráčů vytvořil zajímavou hádanku, kdože to vlastně ve vyřazovacích bojích začne v základní sestavě. Osobně bych ze sestavy vynechal Sterlinga, který sice skóroval proti Íránu, ale krom toho momentu na něm bylo znát, že ta letošní sezóna mu tedy nepatří. A pak už záleží na trenérském instinktu, zda jej nahradit Rashfordem, který na turnaji zatím pálí ostrými, nebo právě Fodenem, který do hry dokáže vnést moment překvapení jako nikdo jiný z anglického reprezentačního výběru.

1. Trenér Robert Page svému týmu prostě nevěřil. Nebo si byl vědom limitů svých svěřenců a až příliš se jim přizpůsobil, ale to je vlastně jedno. Wales totiž podal až příliš ustrašený, bojácný výkon, který na úspěch jednoduše stačit nemohl. Ona defenzivní taktika byla poměrně zarážející ve chvíli, kdy Wales nutně potřeboval vyhrát - a nejlépe ještě o více než jednu branku - protože spoléhat se na remízu mezi Íránem a USA úplně nešlo, byť tedy ve finále nebyla až zas tak daleko.

Ale zpět k Walesu - hlavní kouč sice změnil rozestavení na čtyři obránce, nicméně tím své ovečky nevyburcoval k větší aktivitě. Že Wales na svého soka čekal v hlubším defenzivním bloku v rozestavení 4-4-2, tomu plně rozumím, ostatně Anglie měla docela problém se do zformovaných řad v první půli jakkoliv dostat. Jenže na míči to od červených bylo strašně nekvalitní.

K vidění byla spousta laciných technických chyb, zkažených přihrávek a hlavně, Wales příliš nejevil snahu hrát dopředu. Prakticky všechny své akce řešil velmi jednoduše tak, aby minimalizoval riziko ztráty míče v nebezpečném prostoru. Obvykle tak nakopával dlouhé míče na útočníka Kieffera Moora, kterému ale chyběla výraznější podpora.

A jakmile pak v druhé půli Wales inkasoval, byl s ním okamžitý konec. Jakákoliv koncepce z jeho hry zmizela, hráči přestali pracovat v bloku, najednou byli roztahaní po celém hřišti bez nějakého většího smyslu a to nemohlo dopadnout jinak, než výraznou výhrou Anglie. V konečném zúčtování Wales na turnaji předvedl jednu ucházející půli proti USA, a to je strašně málo.

2. Ono se to ale těžko hraje, když se největší osobnosti týmu v podobě Ramseyho a Balea na zápas - potažmo prakticky celý turnaj - jednoduše nedostaví. Wales na svém vrcholu spoléhal právě na své dvě ofenzivní esa, okolo kterých postavil tým plný pracantů s jasnou herní tváří a taktikou. To velmi dobře zafungovalo na EURU 2016, úplně špatné to nebylo ani před rokem a půl, jenže teď v Kataru se ukázalo, že oba fotbalisté už to nejspíš takříkajíc "mají za sebou."

Obzvlášť na Garetha Balea byl dosti smutný pohled. Ofenzivní klenot Walesu byl v prvním poločase úplně neviditelný, s míčem se potkal jenom sporadicky a za celých 45 minut zaznamenal jen jednu přesnou přihrávku. A v druhé už na hřišti vidět nebyl vůbec, poněvadž byl o poločasové přestávce pro zranění stažen ze hřiště.

Jeho parťák Ramsey na tom byl dost podobně. Na trávníku tedy vydržel až do samého konce, jenže jeho dopad na hru byl velmi podobný. Když je nejvýraznějším momentem vašich hlavních ofenzivních tahounů nepěkný faul na Jordana Hendersona, za který mohl bývalý záložník Arsenalu klidně vyfasovat červený kartón, pak to opravdu nevěstí nic dobrého. Tenhle šampionát zkrátka Wales nezastihl ani v týmové, ani v individuální pohodě a konec hned ve skupině tak byl nevyhnutelným výsledkem.

(vs)