Zápisník z Kataru VIII. aneb Španělsko mířilo za postupem, ale došla mu siala

Situace se zamotává! Ve večerním souboji těžkých vah ve skupině A se Španělé proti Němcům dostali do vedení, vyrovnávací gól Füllkruga ale stále drží ve hře všechny čtyři týmy. V "efku" už nemůže postoupit Kanada a Belgie to má taky hodně nahnuté.

Obrovským plusem katarského turnaje je vyrovnaná situace prakticky ve všech skupinách; když se podíváme na Rusko 2018, tam po dvou odehraných kolech najisto postupovalo se stoprocentní bilancí hned 7 týmů (Rusko, Uruguay, Francie, Chorvatsko, Mexiko, Belgie, Anglie), přičemž dalších osm bylo před posledním zápasem definitivně ze hry (Saúdská Arábie, Egypt, Maroko, Peru, Kostarika, Tunisko, Panama, Polsko).

Letos si místenku do play-off zajistila zatím pouze Francie a venku z turnaje jsou jen Katařané s Kanaďany, a do obou kategorií už dnes může přibýt maximálně po dvou týmech. Žádná skupina není a ani nemůže být úplně rozhodnutá předčasně. Napínavé!

Přitom v "éčku" byl takový scénář klidně možný; stačilo, aby Japonci navázali na úspěšný vstup do turnaje proti outsiderovi z Kostariky a Španělsko poté porazilo Němce. Jenže Kostaričané se oklepali a asijského soupeře udolali 1:0, a následná večerní remíza znamená, že jisté nemá pořád nikdo nic. Španělům stačí k postupu neprohrát s Japonskem, naopak Němci musí bezpodmínečně udolat Kostariku a doufat ve španělskou výpomoc.

Ve skupině F si nejprve Maroko po soustředěném výkonu poradilo s vyčpělou Belgií díky dvěma pozdním trefám (a skvělému Ziyechovi) 2:0, připsalo si tak druhou africkou (i arabskou) výhru na turnaji a vykročilo za postupem do osmifinále; k tomu mu teď stačí neprohrát v posledním duelu s Kanadou, která už bude bojovat jen o čest. Svěřenci Johna Herdmana totiž proti Chorvatsku sice vedli, brzy se ale projevila vyšší kvalita evropského týmu a nakonec jdou úřadující vicemistři po pohodlném triumfu 4:1 do čela skupiny se 4 body. Maroko je na tom stejně, Belgie má body tři, Kanada žádný. Belgie tím pádem potřebuje porazit Chorvaty, jinak končí. Letos na MS budeme v rámci tradičních Zápisníků opět pokrývat všechny duely skupinové fáze i play-off. Forma je jednoduchá - každý tým od nás dostane za svůj výkon odpovídající známku (od 1 do 10), kterou doprovodíme dvěma podrobněji rozepsanými body.
1. Kouč Moriyasu je dle japonských reakcí zralý na vyhoštění ze země. Nippon má vícero kandidátů na nejostudnější výkon v dějinách šampionátů, a všechny se vejdou do poslední dekády. První dva zápasy na mistrovství světa 2014 se nepovedly ani herně ani výsledkově, poslední skupinový duel minulého mundialu byl herně možná ještě horší a ústil v bezgólovou prohru s Polskem (0:1), ta však díky nižšímu počtu žlutých karet nakonec stejně znamenala postup.

Včerejšek, ten nejspíš všechno trumfne. Část dělá juxtapozice se zázračnou výhrou nad Německem, kdy naopak celá země koumala, kam by se řadila na žebříčku nejpamátnějších vítězství v dějinách šampionátů. Část dělá způsob, jakým se za prohrou šlo; a jak nevyhnutelně se svým způsobem jevila. Začalo to základní sestavou se zbytečně moc nevynucenými změnami, které málokdo rozuměl. Pokračovalo to střídáními, kterým nerozuměl už vůbec nikdo. Moriyasu za poločas asi třikrát změnil rozestavení, japonská hra však nikdy nenalezla to správné tempo. K úvodní narážečce, která má být přirozeností většiny těchto šikovných hráčů, se Morita odhodlal až v první minutě druhé půle. Japonci vlastně ani nechtěli moc útočit a od počátku to zdánlivě hráli na 0:0. Bez balonu se neustále uchylovali k taktickým faulům, čímž dobrovolně dávali soupeři prostor k natahování času (jenom v první půli se k této činnosti Japonci uchýlili dvanáctkrát!). Největší ofenzivní talenty pak přicházely do hry pozdě a bez jakéhokoliv ladu a skladu. Ani v době, kdy Yoshida ledabyle odklízel míč na kopačky skórujícího Fullera, se nedalo mluvit o tlaku favorita.

Tohle byl zkrátka nejspíš první případ asijského nároďáku, který regulérně podcenil soupeře a byl za svůj bohorovný přístup ztrestán. U dlouhodobě nejslabší konfederace to věru šokuje, speciálně však v případě (jak káže stereotyp) poctivých, pokorných Japonců.

2. Co hůř, nešlo o nahodilé selhání jako spíš o kulminaci dlouhodobých trendů. Když se o Japonsku po německé senzaci leckde psalo jako o skvěle vedeném národním týmu, velká část podporovatelů Samurai Blue jenom krčila nos, ba zadržovala smích. A právě včerejšek byl přiléhavou demonstrací toho, proč takové závěry byly extrémně unáhlené.

O Moriyasuovi se dlouhodobě říká, že pro tuto kolekci hráčů spíše není vhodným typem trenéra a brzdí ji, pro což stěží letos najdete lepší stvrzenku. Ono by se totiž dalo namítat, že Endova opatrnost či Uedova neschopnost podržet a přesně rozdat míč, byly ukázky okázalého sabotérství ze strany hráčů samotných, ale to první byl ze zkušenosti obyčejný pokyn trenéra (a že Endo na stopery či brankáře směřoval neskutečných 45 % svých přihrávek!), a to druhé zase důsledek šíleného rozhodnutí nechat doma zkušeného Osaka (silového hrotového útočníka tak trochu Giroudova střihu) nebo gólového Furuhashiho.

Asi největší - a opakovanou - obžalobou Moriyasua je přitom využití Kaora Mitomy. Ten do hry přišel zaprvé pozdě (kolem 60. minuty) a zadruhé na špatnou pozici (křídelního beka), odkud se zákonitě blíže k soupeřově brance poprvé dostal až v 88. minutě (a hned hrozil). Pokud někdo Japonce sabotoval, nebyly to špatné hráčské individuality, ale jejich kapelník.


1. Průběh zápasu byl pro Kostariku vysloveným splněním snu. Pokud si totiž trenér Suárez před utkáním mohl vysnít nějaký vývoj zápasu, nejspíš by vypadal právě takhle. Dobře, možná by se Kostaričané ve vápně soupeře raději potkali s míčem víckrát než jen dvakrát (mimochodem turnajový rekord), možná by i rádi vystřelili víckrát než jen jednou, a možná by si tu střelu optimálně i sami vypracovali místo, aby k ní přišli jako slepí k houslím, ale jinak... jinak to vypadalo, jako by středoamerický výběr ten východoasijský snad uplatil - natolik poplatní Japonci kostarické vizi byli. Ono když rozhodčí na tomto konkrétním turnaji nastaví první poločas o jednu jedinou minutu, existují jen dva reálné důvody, které spolu mohou nakrásně souviset, a které odpovídají včerejšímu pravděpodobnému kostarickému cíli: buď se na to sám sudí nemohl dívat, nebo se prostě nic nestalo, a nebylo tudíž proč nastavovat. Skutečně, u Kostariky měl jeden většinu času dojem, že na turnaj vlastně ani nepřijeli hrát o postup - o ten nyní doopravdy hrajou pouhým omylem. Oni to zkrátka jen přijeli všem soupeřům pokud možno znechutit; tak trochu jako Honduras roku 2014. Cokoliv navíc je bonusem, u nějž se lze tázat, zda je vůbec chtěný.

2. Proto se také tento kostarický výkon setsakra těžko známkuje. Na jednu stranu je outsiderovi hodně co vytknout v ofenzívě, logicky, kde poněkud obtloustlý Joel Campbell vypadal (prvních 15 minut) jako jediný fotbalista široko daleko. Na stranu druhou, pokud 45 % času strávíte v hlubokém bloku, a přece soupeři dovolíte vašeho brankáře otestovat všehovšudy třikrát (z toho jednou nebezpečně), aniž byste se vyšplhali na jeden očekávaný inkasovaný gól (dle Caleyho modelu se zasekl na 0,7 xG), pak jste si prostě hlavní úkol splnili na jedničku. Navíc to ani není o tom, že by Kostaričané bezhlavě betonovali - na soupeřovu sílu na křídle byli dobře připraveni a ani Doanovi ani Somovi prakticky nedovolovali vbíhat do středu hřiště a tvořit odtamtud. Doan se o to pokusil všehovšudy čtyřikrát (ač je to jeho doména), a to byl stále japonský rekord v zápase. Speciálně na své pravé straně Kostaričané velmi efektivně napadali (byť samozřejmě čistě na vlastní polovině, nic dobrodružného).

(td)
1. Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne, mohou si říci fanoušci Belgie. Jejich miláčci totiž navázali přesně tam, kde skončili v duelu s Kanadou. Jistě, nějaké odlišnosti bychom našli - Kanaďané totiž favorita uběhali, Maročané spíše prostě pragmaticky ubránili. Ani v jednom utkání však svěřenci Roberta Martineze nebyli tím lepším celkem.

Třetímu celku z Mistrovství světa 2018 v Rusku v současnosti nefunguje až příliš mnoho věcí. Je otázkou, zda by měl Eden Hazard nastupovat v základní sestavě. Ten sice měl v zápase pár slušných momentů, ovšem v současnosti už ve vysokém tempu neudrží kvalitní výkon po celý zápas. Navíc se do jeho projevu vkrádá určitá hra na jistotu - zatímco dříve by Hazard šel do rizika a balón hrál okamžitě do kolma nahoru, momentálně si častěji vypomůže zpětnou přihrávkou. Ostatně už po nějakých dvou minutách mohl při rychlém přechodu vpřed vyslat do úniku De Bruyneho, jenže místo toho balón raději zasekl a předal obránci. Když pak přišel na hřiště Dries Mertens, herní projev Belgičanů znatelně rozhýbal.

Další překážkou navíc jsou současné výkony záložníka De Bruyneho. Ten si na turnaji zatím s formou pravda vůbec nepotykal. Jistě, nemá to lehké, často totiž přebírá míč pod tlakem a nemá zrovna přehršel možností, komu kulatý nesmysl předat. Ovšem i tak se toho od záložníka Manchesteru City čekalo více. Tomu momentálně vůbec nevychází finální přihrávky, nedaří se mu ani centry a spoluhráči se od něj zatím nedočkali ani žádného překvapivého řešení. Obecně vzato působí nesmírně otráveným dojmem, což před posledním klíčovým zápasem s Chorvatskem není vůbec dobrá zpráva.

2. Navíc se nedá říct, že by kouč Martinez nereagoval na slabý výkon proti Kanadě. Udělal v sestavě hned tři změny, ze základu zmizeli Dendoncker, Carrasco a Tielemans a vystřídali je Thorgan Hazard, Onana a Meunier.

Roberto Martinez navíc i trochu pozměnil rozestavení, Belgie při hře s balónem plynule přepínala mezi 3-4-3 a 4-2-3-1, kdy Timothy Castagne plnil jakousi dvojroli. Obránce Leicesteru City hru často roztahoval až k levé postranní čáře, pohyboval se v prostoru zataženého levého obránce a Thorgan Hazard proto mohl zaujmout velmi vysoké postavení - a ve vybraných situacích tak hrát vyloženě levé křídlo.

V defenzivě Belgie zůstávala ve formaci 4-2-3-1, pouze pokud se dostala pod souvislejší tlak, zatahoval se Thorgan Hazard do defenzivní linie a vytvářel defenzivní pětici. Španělský kouč tak své svěřence vybídl k větší aktivitě, jenže...

Jenže jeho tahy bohužel neměly vůbec žádný efekt. Belgie si sice vytvořila přečíslení proti čtyřčlenné defenzivní řadě soupeře (vysoko měla hned pět hráčů), jenže se jí vůbec nedařilo této výhody zužitkovat. Její kombinace byly příliš stereotypní a pomalé, a proto málokdy dokázala rychle otočit těžiště hry. A když už se taková akce vyvedla, ocitl se v roli volného hráče Thomas Meunier, což nejčastěji znamenalo konec jakéhokoliv ofenzivního snažení. Roberto Martinez tak má o čem přemýšlet. Já musím přiznat, že pro mě by momentálně postup Belgie už znamenal velké překvapení.


1. Sofyan Amrabat byl dokonalým symbolem disciplinovanosti a houževnatosti výkonu celého Maroka. Záložník italské Fiorentiny podal ve středu zálohy vynikající výkon, dokonale vyplnil prostor mezi liniemi a postaral se o to, že hvězdní záložníci soupeře neměli skoro na nic čas.

Amrabat se skvěle posouval s hrou a velmi dobře nabíral odskakující si hráče od obrany - za celý zápas se mu stalo maximálně tak dvakrát, třikrát, že by byl v souboji pozdě. Záloha soupeře jej nedokázala vyšachovat ze hry, naopak to byl záložník Maroka, který své soky nutil ke zpětným či nepřesným přihrávkám pod tlakem. Sám se navíc neztratil ani v rozehrávce a byl jedním z hlavních strůjců úspěchu svého národního celku.

Svým výkonem navrch inspiroval i spoluhráče, kteří od nějaké 60. minuty začali přebírat otěže zápasu a svého soupeře přehrávat. Ano, Maroko rozhodně nehrálo žádný oku lahodící fotbal, svůj taktický plán ale dokázalo zrealizovat přímo dokonale. Svému soupeři chytře uzavřelo střed, počkalo si, až mu trochu začnou docházet síly...

2. A pak potřebovalo trochu toho štěstí, protože směrem dopředu to pořád žádná sláva nebyla. Vytvářet si vyložené příležitosti svěřencům Walida Regraguiho zatím nejde, což dokumentuje i hodnota očekávaných branek. Proti Chorvatsku si africký tým vypracoval šance v hodnotě 0,54 xG, proti Belgii dopadl podobně, když jeho střely nasbíraly ohodnocení 0,5 xG.

Musím se přiznat, že o trochu více jsem čekal od pravé strany, kde operuje Hakim Ziyech s Achrafem Hakimim. Druhý jmenovaný ale často zůstával v docela defenzivním postavení i v ofenzivní fázi - předpokládám, že na pokyn hlavního trenéra, který soupeři nechtěl poskytnout žádný nezajištěný prostor k rychlým protiútokům - a tak spolupráce mezi těmito dvěma fotbalisty nebyla skoro vůbec k vidění. Za celý zápas bych si vzpomněl na jeden, maximálně dva ofenzivní výpady pravého obránce PSG.

Maroko navíc některé situace řešilo vyloženě hloupě - ať už to tu a tam bylo zbytečné zakončení ze třiceti metrů místo přihrávky na lépe postaveného spoluhráče, nebo až přehnaně ambiciózní pokusy o geniální pas či průnik v podání Hakima Ziyecha.

Vítězství Maroku nakonec přihrály standardní situace, které hráči tohoto afrického celku zahráli naopak skutečně geniálně. Už onen neuznaný gól těsně před půlí padl po perfektně kopnutém přímém kopu do extrémně nebezpečného prostoru. Úvodní branka pak byla nesmírně chytrá, Sabiri si z velkého úhlu troufl na pěknou frajeřinu a k údivu Courtoise i zaskočených belgický obránců míč skončil až v síti. Belgický brankář si pravda nepočínal vůbec přesvědčivě, na jeho obranu se přece nemůže stát, aby půlmetru před ním v malém vápně vyplaval nehlídaný útočící hráč, který může balón libovolně tečovat a změnit směr míče.

(vs)
1. Všechna čest Kaňadanům, že hráli svoji hru i proti týmu, který je o několik úrovní nad nimi. Jiní trenéři by totiž tváří v tvář hrozbě vypadnutí dost možná zatáhli záchrannou brzdu a pokusili se proti favoritovi v první řadě bránit; co na tom, že na to kanadský tým není stavěný, vidina nulového bodového zisku po dvou kolech by pro spoustu koučů byla děsivá. Dočkali bychom se tak špatného betonu od týmu, který ho neumí hrát, a Chorvatsko by stejně dokráčelo k vítězství tak jako tak, ale vůbec by se nedalo koukat. John Herdman se ale netají tím, že si jeho Kanaďané přijeli na turnaj hlavně osahat "velký" fotbal, nabýt zkušenosti před domácím MS 2026 a hlavně hrát svoji hru, ukázat celému světu vlastní fotbalovou identitu a odjíždět domů se vztyčenou hlavou. A to se - navzdory vypadnutí - povedlo už teď.

Alphonso Davies, který v prvním utkání s Belgií zahodil penaltu, se tentokrát vykoupil už po 70 vteřinách hry; Kanada vstřelila nejrychlejší gól dosavadního průběhu turnaje, zápas se otevřel, a prvních cca 15, 20 minut byl outsider na hřišti regulérně lepším týmem. Chorvaté v úvodu působili pomalým, těžkopádným dojmem, zatímco jejich soupeři v sobě měli onen těžko specifikovatelný drajv, díky němuž vypadalo v jejich podání všechno hrozně samozřejmě a jednoduše.

Ještě v 16. minutě jsem si poznamenával, že Chorvati jsou sice viditelně lepší na míči, ale stejně se k němu nemají jak dostat, protože Kanaďané lítají po hřišti jako motorové myši, jsou hrozně rychlí, a co především - sehraní. Není to jen rychlost, náběhy a sóla na náhodu, ale skutečná týmová souhra, reálné nacvičené akce v brutálním tempu. Asi bylo jasné, že tohle se nedá vydržet ani celý jeden poločas (natož zápas), ale těch pár desítek minut bylo moc fajn.

Zlom přišel v okamžiku, kdy Kanada začala trochu polevovat a hlavně dovolila Chorvatům zapojit do hry záložní řadu. Herdmanova strategie totiž spočívala v jednoduché myšlence: Dostat míč co nejrychleji přes střed hřiště, nechat útočníky presovat přímo kanadské obránce a tvářit se, že Modrić, Brožović a Kovačić na hřišti neexistují. Takový Juranović měl s Daviesem obrovské problémy; kanadský křídelník ho svým pohybem dezorientoval natolik, že ještě v 19. minutě odehrával (nikým neatakován) míč zmateně na roh.

Jakmile ale Balkánci převzali kontrolu nad středem hřiště, už se prakticky jen čekalo na jejich góly. Protože tato Kanada vlastně žádnou zálohu ani nemá (ne, Atiba Hutchinson se v roce 2022 vážně nepočítá); je to tým složený z dvou řad, super ofenzivy a strašlivé defenzivy. Jeho jedinou možnou strategií je hrát tak vysoko, aby se míč na jejich polovinu ideálně vůbec nedostával. Mezi oběma řadami zela na trávníku obří díra plná Chorvatů.

2. S tou obranou ale musí Herdman něco udělat, jinak z toho nebudou body ani proti Maroku. Otázka je co. Herdmanův tým v ofenzivní fázi zaujal agresivní formaci 4-4-2 / 4-2-4 s křídelníky Buchananem a Daviesem hrajícími na úrovni obou forvardů (David, Larin); po ztrátě pak Davies zůstával vepředu, Buchanan se ale stahoval za míč a Kanada se tak přeskupovala do 3-4-3. Reálně ale nakonec na koučově systému až tak moc nezáleželo, protože s takovým množstvím individuálních chyb to zkrátka nepůjde nikdy.

Šéf obrany Vitória je pomalý a neohrabaný, Hutchinson na DM nestíhá chytit ani vlastní dech, dokonce i jinak spolehlivý gólman Borjan předvedl několik zaváhání, nejhorší výkon ale předvedl pravý bek Alastair Johnston. Toho Chorvati už po několika minutách identifikovali jako nejslabší článek sestavy a potenciální cestu ke kanadskému vápnu, a bylo to správné rozhodnutí, protože chudák Johnston si s nabíhajícími Chorvaty absolutně nevěděl rady, na hřišti vypadal jako namalovaný a jeho práci na RB musel napůl odvádět Tajon Buchanan, čímž samozřejmě utrpěly kanadské brejky a obecně šance se zápasem ještě cokoliv udělat.

Nejde ale jen o viditelné, jednotlivé hrubky; největším problémem kanadské obrany byla po celý zápas její neschopnost vyvléknout se z rizika, odpálit míč, přerušit soupeřův tlak. Jakmile se prostě Chorvati dostali na nějakých 30, 40 metrů k bráně, prostě tam kempovali do té doby, než se jim podařilo dát gól. Pokusů od Kanaďanů dostali pokaždé dost a dost a pro odražené balony si chodili s úplným klidem.




1. Díky rychle inkasované brance Chorvaté poprvé museli zabrat, a díkybohu za to! Tento Dalićův tým je plný skutečně kvalitních fotbalistů, hlavně ve středu pole; měl by být schopný kontrolovat zápas a dominovat takřka proti komukoliv na světě. Bez ohledu na výsledky by měl předvádět dobrý fotbal. Jenže tady opět máme podobný Jekyll & Hyde faktor jako třeba u Dánů nebo Angličanů - které Chorvatsko se na hřišti představí dnes? To nudné, statické, vypadající čtyři roky za zenitem? Nebo to, které postoupilo do Final Four Ligy národů a vyhrálo stříbro na mistrovství světa?

Včera to bylo to druhé, takže po obligátní úvodní půlhodině kanadského tlaku, kdy Chorvaté měli individuální problémy zachytávat vířivé kanadské náběhy mezi vlastní obrannou a záložní řadu, začal červenobílý kolotoč. Nechci, aby to vyznělo, jako že Dalićův tým nějak trpělivě čekal, až se outsider "vyblbne"; do určité míry asi ano, zároveň ale chorvatská defenziva chvíli doopravdy hořela a Kanada mohla vést klidně o víc branek, a to už by se i s takovým hráčským materiálem otáčelo mnohem hůře. Nicméně nakonec se favorit, i s trochou štěstí, z obležení vypotácel za relativně příznivého stavu 0:1 a po zbytek utkání předvedl profesionální, soustředěný a klinický výkon.

Zlatko Dalić spoléhá na pevně sešikované 4-3-3, jehož těžiště leží jednoznačně v záloze, beci se příliš nevytahují a i ofenzivní trojice zaujímá jasně nalajnované pozice. Chorvatsko umí držet míč a distribuovat ho dopředu jak po stranách, tak středem; má sice problémy s vytaženým pressingem soupeře, ale jakmile převezme kontrolu, bude pro soupeře velice těžké jej přehrát. Zvlášť pokud Mateo Kovačić zvládne i nadále předvádět tak suverénní výkony jako včera. Vatreni mají dlouhodobou tvář, strategii a identitu, což je na velkém turnaji výhodou.

2. Kramarić s Livajou vypadají jako solidní útočné duo, což je samozřejmě trochu zkreslené výkonem kanadské defenzivy, ale ta belgická upřímně taky nevypadá zrovna skálopevně, a co především - oba forvardi si na hřišti evidentně rozumí, a to by mohlo platit i na silnější týmy v play-off. A vlastně to platí o celém ofenzivním trojzubci; Perišić sice neskóroval, ale byl hodně aktivní a připsal si dvě asistence, takže konečná bilance chorvatského útoku činí 3+2. Dominance.

Mužem zápasu byl určitě Kramarić, jehož přímočarost a tah na branku způsoboval Kanaďanům obrovské problémy; na Livajovi sice byly občas vidět určité technické nedostatky, vynahrazoval to ale dobrým výběrem místa a instinktem klasického útočníka. A Perišić je zkrátka dynamo, spolehlivý, pracovitý křídelník zvyklý na hru na té nejvyšší úrovni, který se vyvaruje chyb a vypomáhá i směrem dozadu. Když porovnáme výkony obou evropských celků proti Kanadě, vychází z toho Chorvati jednoznačně lépe, a to minimálně o třídu. Jedinou otázkou zůstává problém nastíněný už v úvodu prvního bodu - Kanada jim dovolila dostat se do hry, Maroko v prvním zápase ne. Uvidíme, co přinese další vývoj turnaje; zatím ale může v Dalićově táboře vládnout opatrný optimismus.

(dz)
1. Španělská hra v obou vápnech proti top týmům bude po celý zbytek turnaje frustrujícím "buď anebo" faktorem. Luis Enrique evidentně přijel do Kataru s jasnou vizí: žádný výrazný vůdčí stoper (Ramos), žádný "urychlovač" uprostřed zálohy (Thiago) a žádná klasická devítka (Morata samozřejmě v obou zápasech naskakoval z lavičky, ale k němu se ještě dostaneme). Všechno je absolutně podřízeno kombinační hře. Už proti Němcům ale bylo i přes celkově dobrý týmový výkon vidět, že tento přístup má své limity, a to jak v defenzivě, tak směrem dopředu.

Začít můžeme třeba u Unaie Simóna; ten zatím ukazuje dobrý reflex a pravidelně se zapojuje i do rozehrávky, což je taky důvod, proč v bráně stojí právě on. Včera ale několikrát vyloženě zaváhal, na míči nepůsobil jistě a jednou musel skvělým zákrokem hasit šanci Němců po vlastní chybě. Obranný střed s Laportem a Rodrim (což ani není původní profesí obránce) je sice kreativní a příkladně klidný, ale zároveň měkký v soubojích a dá se jednoduše rozbít jedním Füllkrugem (a teď si představte takového Lewu nebo Girouda). I z několikrát "secvaknuté" ofsajdové pasti La Roji můžeme usuzovat, že se Enrique aktivně snaží hrát tak, aby jeho obranná linie podobné věci řešit pokud možno vůbec nemusela; co když ji k tomu ale soupeř donutí?

A pak je tu samozřejmě útočná fáze, kterou má Španělsko na papíře vyřešenou solidně: Dani Olmo zatím hraje výborný turnaj, je aktivní, přímočarý, dokáže si najít místo a ví, kde je brána. Ferrán Torres by patřil k nejlepším hráčům šampionátu, kdyby uměl lépe střílet - jeho pohyb po hřišti je totiž ukázkový. Marco Asensio... no, takhle, do systému s falešnou devítkou je to asi logická volba, celá ofenzivní trojice je dostatečně fluidní, pohyblivá a technicky kvalitní, takže se do těch šancí dostane. Pořád ale nikdo nenahradil Álvara Moratu, se kterým je La Roja přece jen na pohled nebezpečnější, čistě proto, že Morata hraje jako devítka (totéž v bleděmodrém zmíníme ještě u Němců s Füllkrugem). Zahozené šance jsou jedna věc, ale s takovým týmem v zádech jich zkušený forvard bude mít pořád dost a dost. Zatím dva zápasy, dva góly.

2. La Roja zatím působí ze všech týmů na turnaji nejvíc dominantním dojmem. Ne že by Španělsko hrálo vyloženě pomalý fotbal, to vůbec - žádné ozvěny MS 2010 se nekonají - ale dokáže spolehlivě diktovat tempo hry, prokombinovat se do skoro jakékoliv pozice a zatáhnout za brzdu, když je to potřeba. To jsme včera ostatně viděli několikrát: Němci se nadechovali k náporu, tak jim Španělé prostě chvíli nepůjčili míč a vyčkávali, až tempo trochu opadne. Tato strategie je ušitá přímo na míru kapitánu Busquetsovi, jenž sice už v Barceloně příliš nestíhá, v nároďáku je ale stále platný a včera dokonce patřil k nejlepším hráčům na hřišti. Souhra barcelonského středu zkrátka funguje. Busquets, Gavi, Pedri. Kromě Chorvatů nemá takhle silnou středovou trojici na turnaji nikdo.

Nedostatečně podchycená reakce na německou změnu taktiky v posledních 20 minutách ale stála Enriqueho družinu jistý postup, a právě na tom ještě musí trochu zapracovat - je jednoduché ukolébat sebe sama do pasivity, když většinu času kontrolujete hru a soustředíte se jen na vlastní výkon. Enrique svoji taktiku měnit nebude, ale pokud chce svůj tým dostat opravdu daleko, potřebuje být přece jen o něco pružnější a nespoléhat jen na to, že Španělsko prostě každého přehraje, ať se děje, co se děje. Včera by možná stačilo neubírat na pressingu: konkrétně v této herní činnosti Němci dlouho zaostávali, po změně stran se ale misky vah začaly pomalu překlápět.


1. Leon Goretzka na hřišti hodně pomohl, německá záloha ale stále není v ideálním stavu. Hansi Flick udělal v sestavě oproti zápasu s Japonskem jednu důležitou změnu, když stáhl neviditelného Kaie Havertze a posílil záložní řadu o Leona Goretzku; to je samozřejmě logický krok, pokud se ve středu hřiště jdete pobít o míč se Španěly, navíc Goretzka je sehraný s Kimmichem z Bayernu Mnichov, v jehož dresu už letos pomáhali v Lize mistrů dvakrát rozmontovat Barcelonu (tedy Enriqueho zálohu). Sedmadvacetiletý hráč ale nebyl užitečný jen jako "výplň" prostoru proti tradičně dominantnímu soupeři. Goretzka na hřišti předvedl velice dobrý výkon, opřený hlavě o svoji bojovnost, poctivé dostupování protihráčů a výrazný vliv na vertikální přechod do útoku. To je něco, co Nationalelf proti Japoncům scházelo - silný box-to-box záložník, schopný propojit defenzivní a ofenzivní fázi, s dostatečným fyzickým fondem, skutečná "presence" na hřišti.

Přesto ale Flickův tým tahal ve výstavbě hry a celkové bitvě o střed pole za kratší konec; jasně, hrajete proti Španělům, kteří jsou v držení míče možná nejlepší na světě, to ale neznamená, že bychom měli ignorovat viditelné nedostatky, hlavně ve hře Joshuy Kimmicha. Jedna z největších opor Bayernu se včera na hřišti vyloženě hledala, jako by nevěděla, kam si vlastně stoupnout a co tam dělat; ve 4-3-3 s Goretzkou a Gündoganem by právě Kimmich měl hrát DM, tedy držet svoji pozici nejdůsledněji ze všech. On ale místo toho oběhával větší prostor než oba jeho spoluhráči a míč měl na kopačkách také častěji, přitom ale často přihrával dozadu na jistotu a celkově jeho pokrytí skoro celého hřiště vlastně nemělo žádný efekt, pokud nepočítáme rozhození obrazu německé hry.

Nominálně měl být ze všech tří středopolařů nejvýše asi Gündogan, ale reálně to vypadalo tak, že si spíš s Kimmichem vzájemně "lezli do zelí" a Španělům tak spíše pomáhali.

2. Flickova střídání na posledních 20 minut vrátila Němcům jejich DNA. Jedna poznámka na úvod: i když v obou bodech Němce hlavně kritizuji, celkově mě jejich výkon příjemně překvapil a myslím, že vyrovnání bylo zasloužené a že tento tým by v play-off MS určitě neměl chybět. Proto taky vysoká známka. Je to ale hlavně dáno reakcí Hansiho Flicka na situaci v německém útoku, která měla - kromě branky na 1:1 - i větší symbolický přesah.

To, že Nationalelf hrají (už nějakou dobu) s falešnou devítkou, není žádné překvapení, a jejich ofenziva tím v dlouhodobém měřítku ani nijak zásadně netrpí; hráčů, kteří umí dát gól, je v kádru pořád dost. Jenže včera jsme 70 minut sledovali tým, který se i přes nižší držení míče (nějakých 35%) dokázal dostávat do nebezpečných pozic a tlačit na měkkou španělskou obranu, ale ve finální fázi mu prostě scházel jak hrotový útočník, tak pořádné tahové křídlo. Thomas Müller se zatím ukazuje spíš jako pracant a užitečný hráč do výstavby, výtečný Jamal Musiala postavil svůj výkon na tom, že jej Flick takticky vlastně nijak nesvazoval a nechal ho dělat, co on sám uzná za vhodné, a Gnabry zase často vypomáhal i vzadu. A protože i beci Raum s Kehrerem se drželi zkrátka, chodili Němci dopředu často v málo lidech a na náhodu.

Teprve s příchody Saného a Füllkruga dostala německá ofenziva nějaký jasný řád: první jmenovaný přinesl dynamiku a tah na pravé straně útočné trojice, a Füllkrug dal svým výkonem vzpomenout na staré Německo, opírající se o tvrdou práci, sílu a přesnou mušku borců jako Miroslav Klose a Mario Gomez. Hroťák Werderu vlastně ani nemusel předvést nějaký světoborný výkon k tomu, aby Španělé jeho přítomnost okamžitě pocítili, a jeho vyrovnávací gól přišel po akci, kterou by Flickův tým bez klasické devítky ani neměl jak zakončit.

(dz)