Zápisník z Kataru VII. aneb Argentina prolomila beton, Poláci byli szczesnější

Sobota v Kataru byla dnem velkých hvězd: Robert Lewandowski i Lionel Messi dovedli své týmy k výhrám brankou a asistencí, Kylian Mbappé zase dvakrát skóroval. Prosadil se i australský forvard Mitchell Duke, který sestřelil Tunisko; pro něj konkrétně jde o vzácnou společnost, v klubu totiž hraje druhou japonskou ligu.

U Francouzů před turnajem řada lidí tipovala překvapení - do Kataru nepřijeli svěřenci Didiera Deschampse zrovna v oslnivé formě, tak tak uhájili pozici v áčkové skupině Národní ligy, do toho zranění, loňské Euro, kletba šampionů... Nakonec to jsou ale právě oni, kdo si jako první zajistil postup do osmifinále. Proti Dánům sice i napodruhé dostali gól, nakonec ale vyhráli 2:1 a mají plný počet bodů; Dánsko se naopak krčí na dně s jedním, stejně jako Tunisko, které včera nečekaně podlehlo bojovné Austrálii. Socceroos tedy mají tři body a v posledním duelu právě proti Dánům jim k překvapivému postupu stačí i remíza, za předpokladu, že Les Bleus neprohrají s Tunisany.

Skupina C je o dost zamotanější, protože Saúdové nenavázali na senzační skalp Argentiny a podlehli Polsku; tomu tak zatím turnaj vychází, body má už čtyři a vede tabulku. Na druhém místě je Argentina díky večernímu triumfu nad Mexikem; tři body mají i o skóre třetí Saúdi. Ani Mexičané ale ještě nejsou ze hry; s jediným bodem na kontě ale musí závěrečný duel proti arabskému týmu bezpodmínečně vyhrát.

Letos na MS budeme v rámci tradičních Zápisníků opět pokrývat všechny duely skupinové fáze i play-off. Forma je jednoduchá - každý tým od nás dostane za svůj výkon odpovídající známku (od 1 do 10), kterou doprovodíme dvěma podrobněji rozepsanými body.
1. Jalel Kadri potřeboval zvítězit, a ukázalo se, že neví jak. V prvním utkání z Dánskem se obranářská hra Tunisanům vyplácela, protože Dánové jsou sehraný technický celek, silný na míči; Austrálie má ale k něčemu podobnému dost daleko, takže najednou bylo na Kadriho svěřencích taky něco vymyslet. Ostatně vstupovali do zápasu v roli lehkých favoritů; nejenže udrželi bod proti černým koňům turnaje, ještě předtím v přípravě vyhráli 3:0 v Japonsku... a nabízí se otázka - jak?

Trenér Orlů možná udělal chybu už v tom, že opět vsadil na rozestavení 3-4-2-1, které eliminuje potenciální sílu v záloze a mění Tunisko v čistě soubojový, defenzivní tým, jehož úkolem je bránit, blokovat a vyrážet do brejků, kde se mohou prosazovat vytahující se beci Dräger s Abdim, vertikálně hrající box-to-box Laïdouni a zejména bojovná devítka Jebali. Ti všichni proti Dánům vyčnívali. Jelikož ale včera museli Tunisané držet míč, systém zkolaboval: Laïdouni dělal zbytečné chyby, Jebali se ne a ne dostat do pohybu, a oba beci zůstávali zatažení vzadu.

Do druhého dějství Kadri vyslal Sassiho (který byl mimochodem celý poločas nejhorší na hřišti, ale to kouč nemohl předem vědět), přesně proto, aby posílil zálohu; Tunisané věděli, že jim soupeř za stavu 1:0 míč prostě přenechá, a Sassi měl pomoct uprostřed něco vymyslet. Nestalo se, přepnutí na 4-3-3 přišlo pozdě, takto měl Kadri hrát od začátku. Závěrečné posílání stále nových a nových útočníků už představovalo vyloženě vabank.

2. Tunisko sice mělo vycházet ze zajištěné obrany, ale Talbi a spol. příliš jistým dojmem nepůsobili. A to je další věc - pro Orly tedy remíza stejně nic neřešila, ale pokud by aspoň uhájili nulu, mohli by třeba na závěr zkusit zaskočit ukolébanou Francii s postupem v kapse. A Australané skutečně nejsou žádný super ofenzivní tým, který by sebevědomě hrající obranářský celek neměl ubránit.

Jenže bojují, dostupují hráče a umí být hodně otravní, a obránci Tuniska - na nichž tedy toto 3-4-2-1 životně závisí - pod jejich tlakem dělali chyby. Nic dramatického, žádné vyložené nahrávky do špeku, ale ono stačí, aby Talbi párkrát nepřesně rozehrál, aby Meriah podskočil pár soubojů, aby se Dräger dvakrát zapomněl příliš vysoko (což následně kompenzoval tím, že se po zbytek zápasu prakticky nehnul z vlastní poloviny). Gól ostatně šel právě přes spícího Meriaha, šéfa stoperské trojice. A to se pak hraje těžko, no.


1. Je překvapující, jak málo stačilo Australanům k vítězství, a hlavně jak moc je Kadri nejspíš podcenil (?). Toto je technicky špatně vybavený, nepřesný, kvalitativně maximálně průměrný celek, který ale nevypustí jediný souboj a čirou silou vůle, týmovosti a bojovnosti tam prostě ten jeden gól dotlačí, jako proti Francouzům. A to je vlastně všechno. Oba týmy vyběhly na hřiště jako do zápasnické arény, porvali se o střed hřiště, což Austrálii vyhovovalo mnohem více, protože je na tento styl fotbalu zvyklá. Konec.

Můžeme určitě vypíchnout individuální výkony: Aaron Mooy s Jacksonem Irvinem byli opravdu dobří a proti Skhirimu s Laïdounim neustoupili ani o píď, čímž Austrálie získala prezenci kolem středového kruhu i přesto, že většinu utkání nedržela míč. Mitchell Duke, střelec z druhé japonské ligy, nejenže vsítil gól, ale dokázal se do šancí dostávat celkem pravidelně (!). A hlavně Harry Souttar, stoper hrající za Stoke City, byl před vlastní bránou absolutní skála. Ale jinak...

2. Na postup to ale nejspíš nebude; největšími zbraněmi Socceroos jsou bojovnost a houževnatost, proti Dánům pravděpodobně pocítí nedostatek hráčské kvality. Jedna statistika ze včerejšího zápasu: Tunisko mělo úspěšnost přihrávek 76%, to jsou ale pořád barcelonská čísla oproti Australanům - u nich se tato cifra zastavila na 68%. Pouze jeden hráč, záložník Jackson Irvine, přihrával s vyšší přesností než 90%. To jsou úplně tragická čísla! Tolik mívají takoví ti oldschooloví gólmani, kteří každou situaci řeší výkopem nazdařbůh přes půl hřiště.

Na matné Tunisko to stačilo, ale jak s tímhle obstarožním, "hit-and-run" způsobem chcete uspět proti Dánům? Kteří navíc nutně potřebují vyhrát a udělají pro to vše? Graham Arnold je trenér ze staré školy a tato jeho Austrálie působí na MS jako převlečený tým z roku 1990; nebudu lhát, je celkem zábava se na to koukat, je to zase něco jiného a ten čirý entuziasmus, ochota prostě se o to poprat a celkově nakažlivý optimismus celého žlutozeleného tábora působí vyloženě pozitivně. Ale základní skupina je tak akorát.

(dz)
1. Pohled na statistiky může být v případě Polska zavádějící. Na první pohled to vypadá jako vlastně celkem pohodová výhra zkušenějšího týmu, který nechat protivníka "vyblbnout", aby následně klinicky udeřil prostřednictvím své největší zbraně, Roberta Lewandowského. A vlastně nepochybuji o tom, že takový byl i Michniewiczův plán; polský kouč už proti Mexiku v podstatě jenom reagoval, přenechal iniciativu na soupeři a soustředil se na pevnou defenzivu a individuální záblesky svých forvardů. Taky si celkem komfortně došel pro bod, i když Mexičané byli opticky lepším týmem a měli víc ze hry. A totéž jsme viděli i včera, tedy s tím rozdílem, že body jsou tentokrát tři a Poláci pošilhávají po osmifinále, aniž by zatím na turnaji předvedli cokoliv kreativního nebo proaktivního.

Jenže zdání v tomto případě klame - polská cesta šampionátem vypadá ve skutečnosti lépe, než je vidět přímo na hřišti. Bíločervení, kteří tentokrát odehrály celý zápas v rozestavení 4-4-2 s Lewou a Milikem (později Piatkem) na hrotu, měli proti Saúdům vyloženě štěstí, hlavně při penaltě, kterou chytil skvělý Szczesny. Ale ani ze hry to v jejich pojetí nebyla nějaká přehlídka skálopevné defenzivy a úderných brejků - spíš naopak, vzadu udělali spoustu individuálních i systémových chyb, Saúdy pouštěli do předfinálky až příliš jednoduše (protože Grzegorz Krychowiak už to na tom DM prostě neuběhá), Matty Cash měl být po dvaceti minutách venku, a jak obrana s Jakubem Kiwiorem uprostřed drží 180 minut čisté konto je jednou z největších záhad celého turnaje. Zadák Spezie je totiž vzadu vyloženě nespolehlivý, věčně stojí tam, kde nemá, a na hřišti je vidět hlavně proto, že zvládá dobře hasit vlastní zaváhání. Což je jako fajn, ale od stopera takovou "přednost" úplně nechcete, zvlášť pokud vaše ofenzivní strategie sestává z... čeho vlastně?

2. Gól Roberta Lewandowského má potenciálně obrovskou hodnotu. Takže k té ofenzivě: Na papíře je docela impozantní, na hřišti se ale omezuje na tři herní modely: A) sólování, protože Poláci se prostě drží vzadu a hráč s míčem na noze nemá na soupeřově polovině prakticky žádné možnosti, jak rozvíjet postupný útok; B) standardky; C) rychlé brejky, ale "rychlé" v tomto případě znamená spíš "zbrklé". Ale mají Lewandowského, který se do těch šancí prostě dostane a včera navíc konečně skóroval, už poté, co si předtím připsal asistenci na vedoucí branku. A to může být potenciálně klíčové. Výhra 2:0 se totiž v takové skupině, kde je každý gól vyvažován zlatem, počítá mnohem víc než 1:0.

Osobně jsem zvědavý, jak bude vypadat Michniewiczův plán, až dostane Polsko první branku a bude potřebovat srovnat skóre (což se dřív nebo později stát musí). Nevypadá to, že by nějaký měl; na druhou stranu je ale potřeba férově uznat, že pokud ano, zatím jej nebylo třeba vytáhnout. Poláci mají obrovské štěstí, ale zatím jim vše vychází podle představ.


1. Saúdové vzadu opět riskovali a opět jim to málem vyšlo. Zatímco Renardova brutálně vysoká ofsajdová past proti Argentině vydržela doslova jen tak tak (ale vydržela!), Poláci ji příliš netestovali; vzhledem k tomu, kolik borců staví Michniewicz za míč, si asijský tým mohl v podstatě dovolit hrát stejně vysoko jako v prvním duelu, ale s menším rizikem. Jejich 4-1-4-1 bylo fluidní, hráči se doplňovali, působili sehraně a ve všech fotbalových činnostech nakonec Polsko přehráli - a to nepřeháním, VE VŠECH: střely, držení míče, úspěšnost přihrávek, vytvořené šance, individuální průniky, hlavičky, obranné zákroky, rohy. Doslova jediné, v čem zaostali, bylo skóre (i když Dawsari kopal penaltu).

S nadsázkou můžeme říct, že Polákům včera ke třem bodům stačili dva hráči - světová devítka a světový gólman. Mezi nimi se rozkládalo celé široké hřiště, na nemž byli borci v zeleném u všeho o krok dřív. Tedy v prvním poločase, kdy hráli bíločervení opravdu dost pasivně a Zielinského gól ze 40. minuty přišel jako blesk z čistého nebe, respektive z první vydařené akce evropského týmu. Po změně stran tedy Saúdové potřebovali aktivně tlačit směrem dopředu; to proti Argentině neplatilo, protože tam nikdo neočekával, že by mohli vyrovnat, takže Argentinci prostě hráli dál ve snaze navýšit skóre a arabský tým toho využil. Polákům by ale 1:0 bohatě stačilo a tak se ani po obrátce nikam nehnali, zvlášť s vědomím toho, co Saúdové dokázali naposledy.

2. Renard svůj tým připravil skvěle po fyzické stránce, směrem dopředu to ale bylo hodně na náhodu. Jedna poznámka: Je obdivuhodné, že i když nakonec Lewandowski pojistil vedení v 82. minutě, nešlo o žádný výsledek saúdského "odpadávání" nebo pomalu narůstajícího polského tlaku; Zelení sokoli lítali po hřišti celý zápas. Kdo by čekal, že jejich tempo časem povolí, jako se to (v podobně vypadajícím duelu) stalo Američanům proti Walesu, mýlil by se.

Jenže protože Polsko prostě mohlo za stavu 1:0 v klidu zůstávat ve své defenzivní ulitě, musela Arábie jednak jít ještě víc na riziko, ale hlavně musela začít nějak smysluplně odemykat soupeřovu obranu - a tady se ukázaly dvě věci: Zaprvé, tento tým je přece jen na velké mezinárodní scéně docela nezkušený a zdálo se, jako by se realistické šance na postup tak nějak... zalekl. Znervózněl. Co šlo úplně v pohodě před přestávkou, začalo najednou dělat problémy (hlavně kombinace v záloze a v předfinální fázi). No a zadruhé, zakončení je pořád velkou slabinou Saúdů; už vítězný gól proti Argentině byl víceméně z kategorie "jeden z tisíce", a něco podobného sériově opakovat zápas co zápas prostě nelze.

A tak tváří v tvář nečekanému úkolu Shehri padal, Brikan sóloval a Dawsarimu po zahozené penaltě odešlo sebevědomí. Saúdský hráč zápasu Kanno si svůj standard sice udržel, ale jeho střely taky spíš nic než moc.

(dz)
1. Francouzská dominance vypadá mnohdy ledabyle, ale je reálná. Po velkou část prvního poločasu to vypadalo na klasický profesorský výkon Deschampsovy Francie. Velmi pasivní bez balonu a takřka neběhající v jeho držení (zejména pokud se člověk zaměřil na Griezmanna), les Bleus působili, jako by se snažili svou Nemesis posledních týdnů uspat. Jediný, kdo byl schopný vytrhnout diváky z letargie, byl Ousmane Dembélé, který se níže dokázal uvolnit i z těsných kleští a zároveň zvládal operovat i jako ortodoxní, vytažené křídlo.

Co ve výsledku dostalo Francouze do utkání, byly dva částečně související fenomény. Velký rozdíl mezi oběma týmy byl zaprvé patrný v šikovném prvním dotyku - ať už to bylo Mbappého "píchnutí” si balonu kolem Christensena nebo Griezmannovo dynamické zpracování těžkého balonu hrudí. Tenhle moment překvapení Dánům zcela scházel.

Zároveň se les Bleus vždy mohli opřít o centry, které nikdy nevypadaly úplně nahodile a coby "únikovka” jako v případě tolika ostatních týmů, zoufale usilujících o gól. Francouzi v důsledku navázali na 10 z celkových 16 centrů, z nichž celá řada vylétala ze strategických meziprostorů. To přitom proti Joachimu Andersenovi, jednomu z nejdominantnějších stoperů Premier League ve vlastním vápně, a Andreasi Christensenovi, který letos v La Lize ještě neprohrál jedinou hlavu (z osmi duelů). Když k tomu připočtete takřka neochvějnou vládu Francouzů na vlastní půlce, kde se ujaly dva ze 14 dánských centrů ze hry, máte základ, na němž se rozhodně dá postavit první úspěšná obhajoba od Pelého Brazílie z roku 1962.

2. Tohle mistrovství zatím nese veškeré znaky Mbappého turnaje. V prvním zápase měl prsty ve třech gólech, přestože se člověk nemohl ubránit dojmu, že hraje na půl plynu. V tomto utkání měl čas a náladu na takovéto šaškárny, a zároveň ho dvěma góly rozhodl, přestože se mu soupeř přizpůsoboval výchozím rozestavením, dvojnásobnou osobkou a v jednom okamžiku i rugbyovým zákrokem. Kylian Mbappé vypadá výborně naladěn a k nezastavení. Na turnaji již dosáhl dvouciferného počtu střel a ze svých osmi akcí v pokutovém území soupeře mu včera vyšlo rovnou šest z nich. Vzhledem k jeho soustavnému dánskému vynášení byl nucen hrát nominálně níže, než by zřejmě sám preferoval, ale hlavu si z toho nedělal - hned šestkrát s míčem urazil 10+ metrů blíže k bráně, zatímco se po něm Dánové mnohdy doslova sápali. Trojnásobný střelec je kompletnějším hráčem než při zlaté francouzské jízdě, což dokazuje další trio vytvořených střeleckých pozic pro spoluhráče.

Co je přitom pozoruhodné: Mbappé letos proti Dánům odehrál už pět poločasů a zpětně to vypadá, jako by se v těch prvních třech vysloveně šetřil na svou velkou arabskou show. Zejména v ofenzivních duelech se dříve v Lize národů proti silným Dánům trápil. Teď působil lehkonohým dojmem skutečného dědice Thierryho Henryho a Zinedina Zidana. Se sedmi góly na světové scéně je prvním hráčem od Pelého, kterému se podařilo takové mety dosáhnout před svými 24. narozeninami, a prvním Francouzem s gólem ve třech zápasech MS v řadě od legendárního počinu Justa Fontaina na mundialu 1958 (celkem 13 branek).


1. Dánové se svými nevýraznými výkony řadí ke zklamáním turnaje. A nevýraznými v tom pravém slova smyslu: zatímco na bronzovém Euru 2020 si řekli o pozornost a obdiv neutrálů proaktivním až agresivním projevem, kdy dle databáze Opta 10krát zakončovali po vysoko získaném míči a předvedli nejvíce přímočarých útoků ze všech účastníků (15), tentokrát jim Kasper Hjulmand ordinuje pozoruhodně bázlivý styl. Dánové proti Francii několikrát vyloženě odmítli jít do brejku, aby místo toho podrželi míč a počkali na to, až se silnější sok zformuje a bez problémů je odbrání. To nebylo logické na papíře ani v praxi.

Dánsko technicky pořád presuje často a intenzivně, ale přímočarý útok na turnaji předvedlo jeden jediný a jednou jedinkrát také zakončovalo po zisku míče v nebezpečných prostorách. Speciálně s užitím Martina Braithwaitea na hrotu útoku, jehož hlavní devízou je rychlost, dynamika v tranzicích, se taková vyčkávací strategie (na standardky) jeví jako nepřirozená.

2. Kam se podělo kouzlo dánského wingbacka? Kromě proaktivity bez balonu byla rozdílová hra krajních/křídelních beků dalším poznávacím znamením Hjulmandovy ekipy - znamením, které jako by se komplet vytratilo. Jedna z komet loňského Eura, levý bek Joakim Maehle, se zatím ve 180 minutách předvedla jednou vytvořenou šancí (která by mu dle modelu Opty vynesla asistenci jen v 8 % případů), přičemž Rasmus Kristensen je na tom de facto stejně (jen v jeho případě je to 6% šance na jednu vytvořenou příležitost). Zpočátku to přitom vypadalo, že Dánové budou chtít útočit právě hlavně přes Kristensena tak, aby využili Mbappého předpokládané neochoty se vracet a Hernándezovy dobrodružné povahy. Kristensen byl také nejvyhledávanějším Dánem včerejška (38), ale vzešlo z toho pramálo.

(td)
1. Uff... tohle byl brutální zápas. A pochvala Argentincům, že se mexické strategie nezalekli a výhru si doslova vybojovali. Kritice Lionela Scaloniho se budeme věnovat v dalším (obsáhlejším) bodu, takže nejdřív pozitivně: Zápasy, jako ten proti Mexiku, jsou pro každého favorita na velkém turnaji absolutní noční můrou. Nemůžete si dovolit zaváhat, ale proti vám stojí celek, který nejenže betonuje (to je vlastně docela standard), ale je navíc odhodlaný vám všechno co nejvíc znepříjemnit. Jste pokopaní, unavení, zkoušíte všechno, ale váš protivník je prostě naspeedovaný, nemáte ani kousek prostoru a čas běží. To, že to Argentina nakonec urvala, si zaslouží regulérní aplaus; tým bez obrovské vítězné mentality by to nejspíš nedokázal.

A teď k té kritice.

2. Takticky to ale od Scaloniho bylo opravdu špatné a lodivod Argentiny předvedl zatím jedno z největších zklamání turnaje. Albiceleste vyběhli do zápasu v rozestavení 4-4-2, které jako by bylo chirurgicky vytvořené tak, aby eliminovalo přednosti co nejvíce Argentinců najednou. A to je problém, protože Scaloniho tým nebyl favoritem proto, že by měl na každém postu hromadu kvalitních možností jako Brazílie nebo Francie; byl jím proto, že dokázal hrát týmově, a především strategicky tak, že z těch nejlepších vymáčknul maximum a zároveň zakryl viditelné chyby. Jako jsou třeba slabší beci (hlavně Montiel byl včera opravdu mimo).

Protože ale argentinský kouč po první (byť šokující) prohře zpanikařil a celý systém překopal, sledovali jsme hlavně v prvním poločase něco úplně jiného, a nejdivnější na tom bylo, že vlastně nebylo proč! Jasně, prohrát se Saúdy je ostuda jako řemen, ale ne že by Arabové favorita nějak drtili; Argentina se prostě mohla oklepat, předstírat, že první zápas vůbec neexistoval, a Mexiko rozebrat na součástky. Tuhá defenziva není v Jižní Americe nic nového a kvalifikaci takto Argentinci zvládli bez problémů. Místo toho jsme ale v onom 4-4-2 sledovali kraje zálohy MacAllister - Di María, kde první jmenovaný není krajní záložník a druhý potřebuje hrát spíš na křídle, výše na hřišti a blíž ke spoluhráčům. Odstřižením Di Maríi coby nejkreativnějšího hráče pak samozřejmě trpěl i Lautaro Martínez na hrotu, a hlavně Lionel Messi, jenž si musel sbíhat pro balony sám.

Co víc, Messi to podle mě nedělal jako součást nějakého promyšleného plánu, ale prostě proto, že dvoučlenná argentinská záloha šíleně propadala, hlavně Rodrigo De Paul, který předvedl individuálně jeden ze zatím nejslabších výkonů na turnaji. S takovýmhle krytím se samozřejmě ofenziva nemá jak rozjet, zvlášť když Mexičanům nedělá problém nacpat mezi Lautara a záložníky hned dvě lajny bránících hráčů. Argentincům to vůbec nelepilo, na hřišti se nevnímali, v tranzici byli hrozně daleko od sebe; vypadalo to, jako by Mexičané hráli přesilovku.

Hra se nakonec trochu zlepšila s nástupem Juliána Alváreze a Enza Fernándeze (který také vsítil pojišťující gól) a Argentinci už v závěru zápas pohodlně kontrolovali, ale probůh, co to bylo? Proč?


1. Je to bizarní, ale mexický plán opravdu dlouho vycházel. Tata Martino odhodil rukavice a prostě si na férovku přišel pro 0:0, a to se vším všudy - pět obránců, čtyři žluté karty, žádný klasický útočník (na hrotu v 5-3-2 nastoupili Lozano s Vegou), hromada faulů, tyhle věci. Myšlenka je jednoduchá: Argentinci mají skvělé kreativní hráče, takže je prostě nesmíme nechat nic vymyslet. Okamžitě dostupovat, vzadu držet formaci, kouskovat hru. A protože sudí Orsato nenasadil úplně nejpřísnější metr, dlouho to Mexičanům vycházelo - první půlhodinu Argentina vůbec nevěděla, jak se přes zelený dvojblok probít směrem dopředu.

A i když asi můžeme klidně říct, že to nebyl fotbal, ale antifotbal, ještě po hodině hry mohl být Martino spokojený. Vnutil favoritovi svoji hru, vmanévroval ho do hry, ve které je Mexiko lepší. Tady opravdu nebylo nic zajímavějšího k vidění, ať už po individuální či systémové stránce. V podstatě celý zápas jsme sledovali argentinskou snahu něco udělat a mexický úkol jim v tom za každou cenu zabránit. Vlastně asi první větší chyba přišla až před vedoucím gólem, kdy středoamerický tým dovolil Messimu vypálit ze střední vzdálenosti (což, jak každý ví, není úplně dobrý nápad).

2. OK, ale teď vážně - jak že chtějí Mexičané postoupit ze skupiny? To je jejich plán, ne? Pokud bude Tata Martino prvním koučem od roku 1994 (!), který s Aztéky vypadne už po základní fázi, nechtěl bych být v Argentincově kůži. Mexiko do osmifinále prostě musí, což teď znamená porazit Saúdy a fandit Argentině proti Polákům. A to mají v nohách naprosto vyčerpávající zápas a zatím jim na MS vlastně nevyšlo nic: když útočili proti Polsku, nevstřelili gól, a teď si dali za cíl neinkasovat a inkasovali dvakrát.

Duel se Saúdy si netroufnu tipovat, na mexické straně je pořád mnohem více zkušeností a schopnost zabrat ve správný okamžik, což Aztékové ukazují dlouhodobě a je to vlastně nějaká jejich inherentní kvalita, nezávislá na výkonech na hřišti. Ale zatím, po dvou odehraných zápasech, od sebe nemohou oba týmy být opticky dále: Jeden z nich představuje možná nejpříjemnější překvapení celého turnaje, je aktivní, riskuje a přepisuje historii. Ten druhý hraje strašně a je problém si od něj vůbec vybavit cokoliv byť jen trochu zajímavého.

(dz)