Zápisník z Kataru VI. aneb Ostrovní týmy? Dest a hrůza

Celé první hrací kolo se obešlo bez jediného vyloučení; první červenou kartu jsme viděli až včera v dramatickém utkání Walesu s Íránem, které nakonec ovládl asijský celek a přiblížil se tak do osmifinále. Senegalci podle očekávají udolali domácí Katar, Anglie po bezkrevném výkonu remizovala bez branek s USA a Nizozemsko může být rádo proti Ekvádoru za bod.

Začínají se nám rozjíždět spekulace o postupech! Katařané sice oproti úvodnímu zápasu zlepšili a vstřelili i historicky první gól na turnaji, přesto to ale nestačilo; Senegal ovládl vzájemný zápas 3:1 a domácí fanoušci tak museli fandit Ekvádoru, aby porazil Nizozemce. V takovém případě by totiž jihoamerický celek měl na kontě 6 bodů a Nizozemsko se Senegalem po třech; Katar by tak teoreticky stále mohl postoupit se třemi body.

A nakonec k tomuto scénáři nebylo vůbec daleko, Ekvádor byl proti evropským favoritům jednoznačně lepší, a přestože nakonec bere pouze bod za plichtu 1:1, výchozí pozici má stále dobrou. Stejně jako Nizozemcům mu stačí v posledním utkání neprohrát, zatímco Senegal by jej pro postup musel porazit. Katar je tedy ze hry, vůbec nejrychleji ze všech pořadatelských zemí v dějinách.

Ještě zamotanější je situace ve skupině B, kde mají stále šanci na postup všechny čtyři týmy; nejdále je k tomu Wales, který nakonec neustál íránský tlak a musí tedy v závěrečném duelu porazit Anglii a ještě doufat v pomoc od Američanů s Íránci. Anglie má čtyři body, Írán tři, USA dva, Wales jeden. Je tedy jasné, že případný vítěz utkání USA - Írán půjde dál; Američanům by třetí remíza nestačila, Íráncům by mohla, pokud Wales neporazí Albion. Angličanům pak v ostrovním derby stačí neprohrát, což by proti tomuto Walesu neměl být problém (i když je to samozřejmě derby a ani Kane & spol. včera nepředvedli nic světoborného).

Letos na MS budeme v rámci tradičních Zápisníků opět pokrývat všechny duely skupinové fáze i play-off. Forma je jednoduchá - každý tým od nás dostane za svůj výkon odpovídající známku (od 1 do 10), kterou doprovodíme dvěma podrobněji rozepsanými body.
1. Pokud potřebujete důkaz, že držení míče a převaha v zápase jsou skutečně dva rozdílné koncepty, podívejte se na včerejší Wales. Existují totiž dva důvody, proč může mít jeden z týmů míč na kopačkách přes 60 procent času - buď je to součást jeho taktiky, nebo naopak součást taktiky soupeřovy. Včera jsme viděli to druhé: to, že si borci v červeném velkou část zápasu bezcílně pinkali balon ve středu pole, byl mnohem více záměr Íránců než jejich vlastní. Donuťte Velšany něco vymyslet v záloze, odstřihněte ze hry Balea s Moorem, a z jednoho z nejefektivnějších celků Evropy je rázem... no, jak to říct kulantně. Ostrovní jedenáctka obstarožního ražení.

Samozřejmě je tu spousta faktorů, které kouč Rob Page ani jeho svěřenci nedokázali ovlivnit; v první řadě příšerné vedro, které Velšany viditelně vyčerpalo mnohem rychleji než jejich soupeře. Nebo herní praxe a absence formy klíčových hráčů. Page nemůže jen tak ignorovat Balea s Ramseym, přestože první jmenovaný na hřišti jakoby vůbec nebyl a druhý v záloze ztrácel jeden míč za druhým a nedokázal vůbec nic vymyslet; nemá prostě tak silný tým, toto je výběr postavený kolem několika vyčnívajících individualit, pomalý a těžkopádný, svázaný tuhou defenzivní taktikou.

A Wales měl i jednu dobrou šanci, hned zkraje zápasu, a byl to nepřekvapivě Kieffer Moore, kdo donutil Hosseiniho k pohotovému zákroku. Pak se ale Íránci zkonsolidovali a od té doby už na hřišti existoval jen jeden tým. Respektive, lépe řečeno, jen jeden tým hrál fotbal. Ten druhý pouze držel míč.

2. Rob Page se pokoušel se zápasem něco udělat, dokonce změnil formaci na 4-2-3-1, ale tempo utkání už bylo nenávratně v íránské režii. Já tedy rozhodně nemám Pagea za nějakého opomíjeného génia, to ani náhodou, ale bylo by fér přiznat mu kredit za jeho reakci na průběh zápasu... tedy vlastně obou zápasů. Cymru tradičně vyběhli na hřiště v tříobráncové formaci, Íránci je ale tak ničili na krajích hřiště, že jejich kouč ve druhé půli stáhl Wilsona s Robertsem a vyslal na hřiště dvě čistokrevná křídla, Dana Jamese a Brennana Johnsona. To vypadalo jako logický tah, který měl jednak zajistit více míčů pro Moorea ve vápně, jednak větší možnost zapojit Balea do hry na desítce. Jenže přišel pozdě. Íránci už byli na konci a otěže zápasu pustit prostě odmítli.

Možná by se ale Velšanům podařilo aspoň ubránit plichtu, kdyby si Wayne Hennessey nezahrál na Haralda Schumachera a neposlal svůj tým do desíti. V té době byl Wales už prakticky nahraný, a to hned z několika důvodů: zaprvé samozřejmě dohrával v oslabení, což je v takto fyzicky vypjatém zápase (připomeňme katarské vedro) průšvih sám o sobě. Jenže kdyby se nechal vyloučit někdo z pole, nemělo by to nejspíš takový vliv jako zrovna u Hennesseyho, nejlepšího hráče týmu, který skvělými zákroky nejdříve protlačil Cymru na šampionát a následně je držel ve hře o postup. Jeho náhradník Danny Ward nejenže není v takové formě, ale navíc prostě není jednička, což u takto defenzivně orientovaných týmů, životně závislých na organizaci vlastního vápna, představuje obrovský zásah do týmové chemie přímo na hřišti.

Ví to ostatně i sami Íránci - Hosseini určitě není špatný gólman, včera je několikrát podržel a vápno si organizoval dobře. Když ale v prvním duelu s Anglií střídal za běhu otřeseného Beiranvanda, prakticky si nezakřičel a navrch dostal šest gólů. A totéž se (v menším) stalo Wardovi.

Vyloučení navíc přišlo v době, kdy už měl Page na hřišti čtyři forvardy; logické by asi bylo stáhnout jednoho z nich, jenže koho? Gareth Bale by si to za svůj výkon zasloužil, ale opravdu v potenciálním klíčovém zápase vystřídat (kvalitativně) nejlepšího hráče? Kieffer Moore je zase důležitý takticky. Oba křídelníci se na hřišti sotva ohřáli, a nedávalo by smysl poslat ven jednoho z nich a druhého nechat. Takže dolů šel Aaron Ramsey, čímž se velšská sestava rozklížila a právě z Ramseyho prostoru - kam mezitím z lavičky naskočil Joe Allen - přišly nakonec obě íránské gólové akce. A pokaždé po Allenově chybě! Takže tak. Plusový bod za snahu, ale Íránce včera udržet zkrátka nešlo.


1. Íránské ofenzivní hvězdy mají za sebou výborné utkání. A to i přesto, že ani Sardar Azmoun, ani Mehdi Taremi nakonec neskórovali; jejich pohyb a nasazení ale způsobovaly velšské obraně značné problémy, což v první půli platilo hlavně pro Azmouna. Carlos Queiroz překopal sestavu a vyslal svůj tým do boje v rozestavení 4-4-2, které se bez míče měnilo na 4-5-1 právě s Azmounem coby jediným hroťákem, a útočník Leverkusenu byl na trávníku opravdu všude, hodně kousal, chodil do soubojů, otravoval velšskou obranu a chudák Joe Rodon se mohl při jeho bránění přetrhnout.

Taremi sice nebyl zkraje tolik vidět, ale oba borci se dobře doplňovali a střelec Porta byl naprosto zásadní při rychlých brejcích, kterými Íránci drželi soupeře v šachu celý zápas. Dobrý výkon podal i aktivní Gholizadeh. Oproti trestuhodně prováhanému nástupu v prvním zápase jsme včera opravdu sledovali úplně jiný Írán.

2. Na góly se sice čekalo dlooouho, vítězství ale bylo zasloužené. A to i přesto, že po velkou část zápasu Team Melli fanoušky taky dost frustroval - po vápno super, kombinace, souhra, energie, rychlost, taktická připravenost. Přímo před Hennesseyho bránou tomu ale něco chybělo. Díky převládající hře na brejky se Azmoun, Taremi a Gholizadeh často dostávali do dobrých pozic, ale není divu, že se nakonec prosadil až střídající Cheshmi (který se tak vykoupil po té tragédii proti Angličanům), a to zpoza šestnáctky; toto byl totiž ze strany Íránu dlouho jeden z těch zápasů, kdy vám to tam prostě nespadne, ať děláte, co chcete.

Dvě tyčky během jediné minuty nebo krásný úvodní gól, který nakonec neplatil pro Gholizadehův těsný ofsajd, budiž důkazem. Íránci byli na trávníku lepší prakticky ve všech herních činnostech, s výjimkou zakončení. Neexistovala jediná delší pasáž, kdy by tahali za kratší konec. S takovou intenzitou, soustředěním a drajvem se USA v posledním, rozhodujícím duelu rozhodně nemusí bát.

(dz)
1. Domácí tým předvedl mnohem lepší výkon než proti Ekvádoru, kvalita na MS tam ale prostě není. A je otázkou, jestli ten vývoj národního týmu Katařané neuspěchali; na Asijském poháru v roce 2019 působili určitě lepším dojmem. Možná už jsou přece jen trochu za zenitem. Každopádně když porovnáme jejich včerejší představení s úvodním duelem, hlavně pak s jeho prvním poločasem, byl tam znát výrazný posun. Sánchezovi muži byli pozornější, nedělali takové množství pozičních chyb a předvedli i několik dobrých individuálních výkonů v čele s Akramem Afifem, který na pozici levého křídla / volného útočníka odehrál opravdu povedený zápas.

Solidně se uvedl i Muntari, který po svém příchodu z lavičky pomáhal roztáhnout hru více do stran; to bylo v okamžiku, kdy Senegalci změnili formaci a Katařané je na nějakých dvacet minut zvládli zatlačit a snížit na 1:2. Také pravý bek Mohammad, do té doby spíše nevýrazný, v této pasáži zazářil. Jinými slovy - dopředu (místy) fajn, katarští hráči jsou s míčem šikovní a když soupeř povolí, umí něco vymyslet. Jenže to je ten problém; když soupeř povolí. Sami žádný tlak vyvinout nedokážou, nemají na to fyzicky, takový Haydos může mít kopací techniku jakou chce, ale když se k tomu míči prostě nedostane, není to k ničemu.

Dobrým ukazatelem je třeba počet faulů: ten byl u Kataru opravdu nízký, až nečekaně vzhledem k tomu, že většinu zápasu strávili v obraně. Jenže je to opravdu tak pozitivní metrika? Z hlediska fair play jasně, reálně to ale znamená, že se domácí do soubojů často ani nedostávají a když už ano, tak v nich nejsou důstojnými soupeři.

2. Svěřenci Félixe Sáncheze doplatili (opět) na nervozitu a zbytečné chyby. Ačkoliv Sánchezův tým lépe držel formaci a vypadal koncentrovaněji než proti Ekvádoru, nakonec jej srazila další přehlídka hloupých a nevynucených chyb. Hlavně v podání klíčového stopera Khoukhiho, který byl celkově celý zápas nejistý a navrch doslova daroval favoritům úvodní gól; totéž platí o Barshamovi v bráně, který mezi tyčemi vystřídal nejistého Al-Sheeba, ale že by to z jeho strany bylo nějak dramaticky lepší, to se říct rozhodně nedá. Je to škoda, protože i přes viditelné kvalitativní a silové limity katarského týmu tam stále je potenciál ukázat něco atraktivního alespoň směrem dopředu; nedělat školácké hrubky by ale na MS měl být absolutní základ, žeano. Je pochopitelné, že jsou Katařané na této úrovni nezkušení a nervózní, ale body jim zadarmo nikdo dávat nebude.

Do posledního zápasu s Nizozemci, kde už půjde jen o čest, by domácí paradoxně mohli mít solidní výchozí pozici - Oranjes jsou sice papírově mnohem lepší, ale Senegal i Ekvádor uspěly do značné míry proto, že Katařany převálcovali nasazením a intenzitou. Což je něco, s čím má právě Nizozemsko zatím problémy. Pokud budou Katařané presovat, budou jistější na míči, nebudou se bát chodit dopředu (kromě Afifa, pro toho to neplatí), a především se pokusí alespoň částečně vnutit soupeři svoji hru - to proti Senegalu vůbec neplatilo, naopak - nemusí to být z jejich strany úplný průšvih. Základem je ale sebevědomí. A pressing, protože ten tam včera prostě neexistoval.


1. Aliou Cissé se s tím nemazal a poslal do základu rovnou čtyři útočníky. Jelikož bylo už před výkopem jasné, že je v senegalských silách Katařany jednoduše umlátit, zvolil jejich kouč sestavu, kterou už na turnaji nejspíš neuvidíme - oldschoolové 4-2-4, respektive papírově 4-4-2, ale s čistokrevnými křídelními dribléry Sarrem a Diattou na stranách zálohy.

Cheikhou Kouyaté, který se proti Nizozemcům zranil, vyklidil místo pro hroťáka Famaru Diédhioua; Senegalci se tak vzdali jednoho muže ve středu pole, jejich kouč ale správně odhadl, že v takto papírově nevyrovnaném duelu nebude kontrola místa kolem středového kruhu ani zdaleka tak důležitá jako schopnost posílit čísla v soupeřově vápně, kam Afričané (i díky svému stylu hry zaměřenému na nekonečné sekvence centrů) zvládnout poslat dost balonů na to, aby pár z nich propadlo až do sítě. Není to bůhvíjak elegantní taktika, ale vycházelo to; a to ještě Gana Guéyé, nyní spolu s Nampalysem Mendym jediný klasický středopolař v sestavě, normálně chodil do zakončení z druhé vlny jako obvykle.

Přidejte k tomu vyloženě ofenzivní hru obou beků (včera Jakobs zleva a skvělý Sabaly zprava) a výsledkem je Senegal útočící regulérně v sedmi lidech. Paradoxně se Katar dostal do zápasu až po hodině hry, kdy Cissé (s dvougólovým náskokem v zádech) stáhl křídelníka Diattu a vyslal do boje Pathé Cisse, jenž zaplul na pozici DM za Mendyho s Guéyém (tedy na stejné místo jako posledně Kouyaté); senegalskou formaci to krátkodobě rozhodilo natolik, že domácí dokázali snížit a ještě dali vyniknout reflexům Édouarda Mendyho. Zkušený kouč ale napodruhé zareagoval dobře, když okysličil ofenzivu nasazením N'Diayeho s Diengem, jejichž spolupráce přinesla uklidňující třetí gól.

2. Pořád ale platí to, co jsme říkali už proti Nizozemsku - bez Maného tento Senegal nejspíš nemá šanci. Ne že by forvard Bayernu byl o tolik lepší než všichni jeho spoluhráči - tedy on je, ale to není ten hlavní problém; Lvi z Terangy mají dostatečně nabitou sestavu i tak. Problém je v tom, že Mané je v tomto týmu jediným borcem, který umí vepředu něco vymyslet, vzít to na sebe, přijít s nějakým nečekaným a funkčním řešením útočných situací. Bez něj je ta hra šíleně schematická a čitelná.

Senegalu na tomto turnaji prostě chybí jiskra; bez svého nejlepšího hráče vypadají jako parta soubojových atletů, kteří si nedají víc přihrávek v řadě, hrají zbrkle, neumí zklidnit a kontrolovat hru, mají problémy se zpracováním míčů v předfinálce a přesností ve finálce. Je to celé hodně o čekání na individuální záblesk některého z forvardů (či Guéyého).

Proti Kataru to stačí, tam Cissého svěřenci prostě fyzicky i kvalitativně dominovali a stačilo jim nepolevit a zkoušet to tak dlouho, než některý z obránců (neodvratně) vyrobí pod tlakem zbytečnou chybu. Ekvádor je ale mnohem silnější, a tam už to bude chtít výrazně zpřesnit hru a hlavně zakončení (na katarskou bránu mířilo 12 střel, mezi tyče se ale vešly pouze 4). Pozitivem budiž výkon křídelníka Ilimana N'Diayeho, který za čtvrthodinu na hřišti ukázal, že umí vyslat přesný centr. To by se v rozhodujícím zápase mohlo hodit.

(dz)
1. Van Gaal je stále posedlý dělat si všechno podle sebe, ale Oranjes tím teď reálně trpí, protože toto podivné 3-4-3 zkrátka nefunguje. A to hlavně v záloze, jejíž problém je v tom, že na hřišti v podstatě neexistuje. Pokud tedy nepočítáme Frenkieho de Jonga, který ale zase trpí tím, že musí hrát zároveň DM, CM i AM, zároveň lítat po hřišti a pouštět se do soubojů (včera hned 7x odebíral míč), rozehrávat z prostoru hluboko před stopery, nabíhat si dopředu, pressovat, diktovat tempo hry a ještě hledat útočníky v palebných pozicích. To všechno jeden člověk prostě nemůže zvládnout, to fyzicky nejde. Přesto se o to de Jong pokouší, protože je na všechny tyto činnosti v podstatě sám; včera hrál na CM Koopmeiners, ale kdybych vám to teď nepřipomněl, ani si na něj nevzpomenete.

Nejlepší středopolař Nizozemců logicky neumí být na dvou místech zaráz, takže neustále chybí buď vzadu, nebo vepředu; následně se to snaží dohnat; a jediným výsledkem je, že v posledních 20, 30 minutách už prostě fyzicky nemůže a hra Nizozemců, do té doby už tak dost vachrlatá, letí úplně z okna.

Bizarní závislost na de Jongovi ale není jediným problémem Van Gaalova systému; totéž by se dalo říct i o dalších dvou klíčových postavách týmu, Virgilu van Dijkovi a Cody Gakpovi, kde první jmenovaný obíhá (podobně jako de Jong) nepřirozeně obří prostor a Gakpo je zase jediný skutečně nebezpečný hráč směrem dopředu, díky svému citu dobře načasovat náběh za obranu.

A to přitom Nizozemsko začalo relativně dobře; taky šlo po zásluze rychle do vedení. Jenže - je to vůbec možné?! - zdálo se, že od té doby tak nějak... brání výsledek. Tedy 1:0. Prakticky celý zápas. Samozřejmě je to asi blbost, spíš se Ekvádorci na hřišti v novém rozestavení déle rozkoukávali, ale od Gakpovy branky nehráli Oranjes skutečně vůbec, ale vůbec nic. Dozadu průchoďák, dopředu nulová kreativita, přechody do útoku za 5, všechno bez nápadu, nikdo se nenabízí, nikdo nepresuje a oproti Ekvádoru se zdá, že se Van Gaalův tým na hřišti občas vidí poprvé. Tam prostě vážně nejsou žádné automatismy, žádný systém, pohyb, nic.

2. Středová osa dejme tomu fajn, ale co ty kraje? Denzel Dumfries možná zazářil na Euru, ale v Kataru zatím zaostává - a nemusí to být nutně jeho chyba, protože Van Gaalův systém je k oběma wing-bekům skutečně nemilosrdný. Vzhledem k tomu, že ofenzivní trojice ve složení Gakpo - Bergwijn - Klaassen postrádá klasická křídla (Gakpo sice hrál zprava, ale hodně si sbíhal na střed), je čistě na Dumfriesovi, aby oběhal úplně celou lajnu. Fajn, to by mladý zadák měl zvládnout. Jenže on je od zbytku týmu chudák úplně odpojený, míč se k němu nedostane, protože ostatní Nizozemci stojí a koukají. A to je Dumfries; jak myslíte, že si na druhé straně hřiště vede veterán Daley Blind?

Toto byl opravdu mimořádně špatný výkon, ještě podpořený tím, že se Oranjes s přibývajícími minutami plynule zhoršovali a působili na hřišti iritovaně, nekoncentrovaně, neklidně; jako by jejich rozladěnost měla přímý vliv na jejich výkony. Nezkušenost gólmana Nopperta, který je sice fajn na čáře, ale jinak se víceméně čeká, kdy vyrobí nějakou bizarní poziční chybu, tomu určitě taky nepřidává.

Přesto bych je úplně neodepisoval; pokud vyhrají skupinu, což na 90% vyhrají, měli by být schopní dojít až do čtvrtfinále, kde už bude čekat silnější soupeř a kde Van Gaal bude konečně moct zatáhnout hráče za míč a reagovat. To by Nizozemsku mohlo sedět mnohem víc než tato bolestivá snaha diktovat tempo a něco na tom hřišti vymýšlet. Au.


1. Gonzalo Alfaro postavil celou ofenzivní hru na jedné strategii, a málem z toho byly 3 body. Argentinský kouč na lavičce Ekvádoru přeskupil svůj tým do rozestavení 3-4-2-1 / 3-4-3 s Platou a Valenciou kroužícími kolem hroťáka Estrady; nizozemská ofenziva tak neměla prostor před Galíndezovou bránou, a přestože Ekvádorci stáhli jednoho muže ze středu pole, nakonec to proti rozpojené záloze Oranjes v klidu stačilo.

Směrem dopředu pak jihoamerický tým připravil jednoduchý recept: dostat míč co nejrychleji za vysunuté nizozemské beky a donutit tak soupeřovy stopery, aby roztahovali hřiště. Virgil van Dijk vypadal místy vyloženě naštvaně, a není se moc čemu divit; až příliš často musel hasit situace zleva i zprava. Ekvádorci zasypali Oranjes spoustou centrů, a co víc, dobrých centrů; jak Preciado, tak Estupiňán svým pohybem a schopností poslat balon před Nopperta způsobali favoritovi viditelné problémy.

Přidejme k tomu Estradovu bojovnost a Valenciův střelecký instinkt a výsledkem je jednoduchá, ale funkční útočná strategie. Ekvádorci působili mnohem sehranějším dojmem, dobře kombinovali a dostávali se i do zakončení. Plata trefil břevno a Estupiňánův gól neplatil pro těsný ofsajd. Škoda.

2. V závěrečných minutách už tempo trochu polevilo, Ekvádoru bod evidentně stačil a Nizozemcům taky; Jihoameričanům teď k postupu do osmifinále stačí neprohrát se Senegalem, čehož by určitě měli být schopní. Ukázali totiž, že se africkým mistrům zvládnou vyrovnat intenzitou, navrch ale přidávají lepší technickou vybavenost; tak jako tak to bude zápas, který nejspíš zlomí nějaký rekord v počtu vyslaných centrů.

Asi nemůžeme očekávat, že by Jihoameričané měli proti Senegalu takové množství místa mezi obrannou a záložní řadou soupeře - včera hlavně ve druhém poločase procházeli do nizozemského vápna, jako by to byla ta nejjednodušší věc na světě - forma na turnaji je ale evidentně na jejich straně, a pokud předvedou podobně bojovný výkon jako před vyrovnávacím gólem, kdy vyhráli hned tři (!) souboje za sebou, budou proti Lvům z Terangy mírnými favority.

Samozřejmě za předpokladu, že nastoupí Enner Valencia; v tomto konkrétním případě vlastně takový "ekvádorský Mané". Nejlepší střelec šampionátu opouštěl hřiště na nosítkách a jeho zdravotní stav je zatím neznámý.

(dz)
1. Američané překročili stín pouhých křídelních útoků. Proč ale proboha nepokračovali v aktivní hře středem hřiště, která těžkopádné anglické defenzivě dělala problémy, celý zápas? Zdá se, že Američané nejsou vůbec dobře kondičně připraveni, navíc Gregg Berhalter jakoby snad nevěřil svým hráčům na lavičce. Proč došlo k prvnímu střídání v evidentně uvadajícím týmu až v 77. minutě? A proč jedním z prvních střídaných byl Sergiño Dest, který na rozdíl od Pulisice, Weaha nebo Wrighta nepůsobil nijak unaveným dojmem?

K Destovi se ještě na chvíli vrátím, protože si nelze nevšimnout, že obranná práce tohoto jinak talentovaného borce nepatří k nejlepším. Přesto Gregg Berhalter ordinuje Destovi prozatím funkční defenzivnější roli, než jakou má na druhé straně Antonee Robinson. V ofenzivě jinak skvělý Robinson se totiž v americkém rozestavení 4-3-3, které Američané drží, často nechal vytáhnout až příliš vysoko, čehož dvakrát v prvním poločase dokázal využít Bukayo Saka, který si za Robinsona jednoduše zaběhl a dokázal poslat velmi nebezpečné přihrávky do středu hřiště.

Zmínit bych chtěl také výborné výkony defenzivního záložníka Tylera Adamse. Před MS se dobrovolně Christian Pulisic vzdal kapitánské pásky ve prospěch středopolaře Leedsu, který má zkrátka vhodnější povahu k tomu, aby byl skutečným týmovým vůdcem. Adams perfektně odebírá míče a jde svým spoluhráčům příkladem. Celá středová trojice ale proti Angličanům fungovala skvěle a svým pohybem a dobrou organizací dokázala odkrýt obrovský problém Southgateova týmu, kterým je výstavba hry.

2. Remíza s Anglií je dobrý výsledek, ale... V podstatě je Američanům úplně k ničemu. Pokud by s Anglií prohráli, stále by jim k postupu pravděpodobně stačilo porazit Írán. Tato povinnost nyní zůstává. Jediným rozdílem je, že v případě vítězství nad Íránem a vítězství Walesu nad Anglií by Američané skončili ve skupině první. Američané ale prozatím nepůsobí jako tým, který by uměl vyhrávat důležité zápasy. Duel s Anglií nápadně připomínal ten s Walesem. V prvním poločase jsme viděli velmi aktivní výkon se skvělým středem hřiště, který doplňují agilní křídla. Od 60. minuty se ale najednou Američané ze hry začnou úplně vytrácet.

Osobně to připisuji nevyspělosti velké části amerického týmu. Ve chvíli, kdy Američané cítí, že soupeře skutečně mohou porazit, začnou se spíš bát o výsledek a namísto pokračování v aktivním napadání a rychlé kombinaci ve středu hřiště začnou útoky táhnout už tradičně přes levou stranu, kde chtějí po Pulisicovi, "aby něco vymyslel". Dalším nepochopitelným bodem bylo neustálé centrování do vápna, kde sice měl být vysoký a typologicky vhodný hroťák Haji Wright, ve vzduchu zatím ale na turnaji suverénně kraluje jiný dlouhán Harry Maguire. Američané tak potvrzují předturnajové analýzy, ve kterých jsme zmiňovali absenci kreativity v kádru. Uvidíme, zda se bude stejný scénář opakovat i proti Íránu. Říká se, že opakování věcí, které nefungují, je definice bláznovství. Gregg Berhalter jako blázen nevypadá, takže doufejme, že by šanci na turnaji mohl konečně dostat i agilní útočník Ferreira, který by při rychlé kombinaci středem hřiště mohl být mnohem platnější než jeho technicky méně zdatní kolegové Wright a Sargent.


1. Gareth Southgate proti USA působil více jako kuchař než trenér, protože dokázal uvařit perfektní bramboračku. To, čím jsem končil v prvním odstavci u týmu USA, se nyní pokusím rozvést. Anglie je bezesporu týmem se skvělými individualitami, i ony ale potřebují jasný systém, kterým mají hrát. Pravda, jelikož se podobný neefektivní styl rozehrávky proti dobře organizovaným soupeřům opakuje, je možné, že jde skutečně o Southgateův pokyn, což ovšem z hlediska strategie vůbec nedávalo smysl.

Angličané nastoupili na papíře ve formaci 4-1-2-3, který v podstatě kopíroval rozestavení Američanů. Zatímco ale Američané v obraně drželi své rozestavení a správně (až na Robinsona) vykrývali prostory, Angličané se při rozehrávce rozestavili do prapodivného mišmaše, který by se dal popsat asi jako 2-1-1-3-3. Jinými slovy, k rozehrávce stoperů se stahoval Declan Rice, Jude Bellingham byl pro jistotu mimo hru úplně, Harry Kane se stahoval až někde na pozici středního záložníka, krajní beci byli vytažení abnormálně vysoko a na hrot útoku se poměrně nepochopitelně stahoval maličký rychlík Raheem Sterling. A já se ptám: "Co to jako mělo znamenat?".

Ve finále to málo šancí, které si Angličané vypracovali, šlo buď přes propadajícího Robinsona na kraji hřiště, případně díky individuálním schopnostem jednotlivých anglických fotbalistů. Zatímco proti rozloženému Íránu to mohlo zdánlivě vypadat, že Angličané budou na turnaji koncertovat, neefektivita systému výstavby hry se proti USA ukázala v plné nahotě. A to si vezměte, že mladý tým USA rozhodně nebude tou nejtěžší zkouškou, kterou Angličané na turnaji zažijí. Pokud v podobném duchu budou Angličané hrát i proti velšskému tvrzenému betonu, pravděpodobně opět neuspějí.

2. Harry Maguire je ve vzduchu zatím excelentní, při pozemní kombinaci soupeřů ale musí anglickým fanouškům vstávat vlasy na hlavě. Jeho hlavičkování a výběr místa jak v defenzivě, tak i v ofenzivě je fenomenální, to bezesporu. Problém ale nastane, když má Maguire společně s kolegou Stonesem čelit rychlé kombinaci. Ano, Maguire je častým terčem internetových vtipů, situaci stoperům ale neusnadňovala ani záložní řada. Na mezinárodní scéně zatím Declan Rice neukazuje, že by měl být údajně jedním z nejdražších hráčů na světě. V defenzivě nepůsobil rozhodně skálopevným dojmem a v rozehrávce svým kolegům taky nijak zvlášť nepomáhal, což ovšem bylo dáno především příšernou nabídkou od svých spoluhráčů. Mnohem větší kritiku než Rice si tak zaslouží mladý Jude Bellingham, který na hřišti prakticky neexistoval. Jeho místo ve středu zálohy mnohdy zaujímal již zmíněný Kane, čímž se ale hra Anglie úplně rozpadla.

Zajímavé je pak postavení krajních beků Anglie. Ti totiž díky svému extrémně vysokému postavení nakonec byli mnohdy jedinou možností pro rozehrávku od stoperů, svého postavení ale následně nedokázali využít. Ve druhém poločase se pak evidentně při mnohem opatrnějším přístupu unavených Američanů stahovali na hřišti podstatně níž. I z toho důvodu to vypadá, že Angličané ve druhé polovině zápasu zkrátka chtěli hrát pouze na údržbu, jelikož vysoká výhra nad Íránem jim prakticky zajišťuje postup. Kdyby však Američané měli větší kvalitu v zakončení, Southgateův plán by se musel za pochodu měnit. A ano, pochod anglický styl proti USA opravdu připomínal.

(jn)