Zápisník z Kataru V. aneb Neymarnější úvod pro Afriku

Ve čtvrtek jsme viděli v akci posledních osm týmů šampionátu; ani Kamerun, ani Ghana nicméně na body nedosáhly, takže africká bilance po úvodním odehraném kole čítá přesně 0 vítězství. To se stalo naposledy v roce 2006. Naopak Brazílie potvrdila roli jednoho z největších favoritů a silné Srbsko porazila 2:0.

Skupina G proti sobě opět svedla Brazilce, Srby a Švýcary, stejně jako tomu bylo čtyři roky zpátky; tehdy jim ale čtvrtého do party dělala Kostarika, kterou letos vystřídal Kamerun. Je docela zábavné, že hned několik osobností fotbalového YouTube se před šampionátem shodlo na tom, jak bude vývoj v "géčku" probíhat - Brazílie prý opět ztratí proti Švýcarům, ti ale v přímém boji o druhé místo padnou se Srby a nakonec skončí třetí se čtyřmi body (Srbsko 6, Brazílie 7, Kamerun 0). A to se pořád stát může! Brazílie už má úvodní překážku za sebou, ze všech favoritů hrála proti objektivně nejsilnějšímu soupeři a zvládla to. Naopak Kamerun sice předvedl se Švýcary sympatický výkon, ale tam se ta konečná nula dá odhadovat poměrně bez kontroverzí.

Oba zápasy svojí kvalitou a zábavností nabídly něco mezi dvěma duely v "háčku", kde jsme začínali remízou 0:0 bez jediné střely na bránu (Korea - Uruguay) a končili divokým thrillerem v podání Portugalců s Ghaňany. Ten zápas měl všechno: Pět gólů, penaltu, kontroverze, emoce, provokace, málem i šokující závěr... chyběla jenom červená. A samozřejmě jiný výsledek, pokud jste fandili Ghaňanům.

Letos na MS budeme v rámci tradičních Zápisníků opět pokrývat všechny duely skupinové fáze i play-off. Forma je jednoduchá - každý tým od nás dostane za svůj výkon odpovídající známku (od 1 do 10), kterou doprovodíme dvěma podrobněji rozepsanými body.
1. Kamerun hrál až do inkasovaného gólu docela dobře. V konfrontaci s těžkými soupeři ve skupině G jsem od Nepřemožitelných lvů čekal výbuch a konec ve skupině, a ačkoliv je (to druhé) stále pravděpodobné, proti Švýcarům se výběr Rigoberta Songa uvedl jako relativně solidní, disciplinovaný tým, který na mistrovství světa není omylem, i když mu přece jen schází větší hráčská kvalita.

Do značné míry to samozřejmě bylo dáno i švýcarskou pasivitou, nicméně prakticky všechny metriky - držení míče, střely, přihrávky, útočné akce - ukazují takřka přesně 50:50. Mladý kouč naordinoval svým svěřencům bránit v bloku a vyrážet rychle do brejků, což se samozřejmě dalo čekat a i Švýcaři to museli dobře vědět, přesto to na ně hlavně v první půli několikrát platilo.

Hlavně křídelník Bryan Mbeumo měl v soubojích se stárnoucím Rodriguezem navrch, svým pohybem a zrychlením dělal Švýcarům problémy a představoval skutečnou hrozbu směrem dopředu; totéž můžeme říct víceméně i o překvapivé volbě na post devítky, Eriku Choupo-Motingovi. Forvard Bayernu naskočil do základu místo kapitána Aboubakara a od prvních minut představoval jediný cíl kamerunských centrů, kterých se při přechodu do útoku snášelo opravdu hodně. Opět: čitelný systém, ale fungovalo to; Lvi měli v prvním dějství víc šancí.

2. Když ale bylo potřeba vyrovnat, vyšlo najevo, že Song vlastně neví jak. V okamžiku, kdy se Choupo-Moting v 58. minutě doslova probil přes několik obránců do vápna a ještě stihl z úhlu zakončit, jsme viděli asi kompletní arzenál kamerunských útočných modelů - buď rychlý míč na křídla a prásk do vápna, nebo si hroťák vezme míč někde v hloubi pole a prostě si k té bráně projde sám. Nic jiného Lvi neumí.

Což může být pořád fajn za stavu 0:0 proti silnějšímu soupeři, kdy máte potenciál ho překvapit nějakým rychlým úderem. Jakmile ale prohráváte 0:1 a proti vám stojí jeden z nejefektivnějších turnajových týmů na světě, je konec. Kamerunci v poslední čtvrthodině nejenže nevyvinuli žádný tlak na vyrovnání; oni vypadali, že se o to ani nehodlají snažit, protože by to stejně k ničemu nevedlo.

A toto musí Song změnit - bez ohledu na to, jestli to nakonec vyjde nebo ne, Kamerun nemůže takhle jednoduše skládat zbraně. Ghana ostatně později během dne ukázala, že prohrát se dá i hrdě, se vztyčenou hlavou a s potenciálem do dalších bojů.


1. Klasické vítězství favorita, který to uhraje zkušenostmi. Vlastně kdyby televizní režie nezabírala čas od času Murata Yakina na švýcarské střídačce, nepoznali bychom, že Petković už od týmu odešel. Toto byl od alpského týmu po všech stánkách typický úvodní zápas: slabé tempo, žádné riziko, jeden gól a pohodová údržba, a co projde do vápna, to s železnou jistotou pochytá Yann Sommer.

Můžeme asi vypichovat různé zajímavosti - jako relativní nejistotu dvojice Akanji-Elvedi při několika kamerunských kontrech (tady oba stopeři dohrávali se žlutými kartami), pozici Djibrila Sowa ve středu pole, jehož pohyb mezi vápny pomáhal "přepínat" mezi roztaženějším 4-2-3-1 a kompaktnějším 4-3-3, nebo zřejmě definitivní vyhoření Ricarda Rodrígueze. V důsledku jde ale o detaily, protože Švýcaři si přišli pro pohodové tři body a získali je víceméně bez námahy. Jo, a Shaqiri má samozřejmě asistenci.

2. Proti Srbům a zejména Brazilcům to ale bude chtít výrazně zrychlit. Povinné vítězství má tedy Yakin za sebou; v generálce s Ghanou ostatně prohrál 0:2, takže i když je Kamerun outsiderem skupiny, pořád musíme Nati pochválit za solidní výsledek. Skutečným testem ale budou až Brazilci a hlavně Srbové; evropské derby na 90% rozhodne o postupu do play-off, a pokud Švýcarsko nastoupí na srbské 4-4-2 stejně lenivě a profesorsky jako včera, zadělává si na průšvih.

Jiné týmy jsou totiž takticky chytřejší, flexibilnější a v neposlední řadě obyčejně hráčsky lepší než jednorozměrný Kamerun; tady opět musíme říct, stejně jako u Ekvádoru nebo Anglie, že výhra zároveň odhalila konkrétní slabiny a že až další vývoj turnaje ukáže, jak na tom je mužstvo doopravdy.

(dz)
1. Výstavba hry v podání jihoamerického celku byla skutečně jen pro ty největší fotbalové fajnšmekry. Pokud bychom ji ohodnotili jako tristní, byli bychom ještě hodně mírní. Ano, Uruguay sice dokázala držet balón, platné ji to ale bylo jako mrtvému zimník.

Jihoameričtí fotbalisté si sice dokázali vytvořit početní výhodu proti dvojčlenné nejvysunutější defenzivní linii Korejců, díky čemu jim nehrozilo žádné vysoké nebezpečí ztráty míče. Tu se mezi stopery zatáhl záložník Bentancur, jindy na pravé straně obrany zaujal pozici třetího ze stoperů bek Caceres a Uruguay změnila formaci na 3-5-2.

Jenže zadním řadám úplně chyběla jakákoliv invence, jakákoli snaha dostat do hry své kolegy v záložní řadě. Několikrát tak byly k vidění pasáže, kdy si stopeři jen minutu, minutu a půl bezmyšlenkovitě nahrávali balón ze strany na stranu. Trochu to v takových chvílích připomínalo poslední duel ve skupinách, kdy oběma týmům k postupu stačila bezbranková remíza. Jenže šlo o duel úvodní a koukat se na něj teda věru nedalo.

2. Kvalitě hry příliš nepomohla ani taktika trenéra Diega Alonsa. Ten svým svěřencům při hře bez míče naordionoval rozestavení 4-5-1, ve kterém se útočník Darwin Nunez stahoval na levou stranu záložní řady.

Na můj vkus to ale bylo až příliš defenzivní, Korejci v úvodu duelu totiž útočili zejména po této straně, útočník Liverpoolu se kvůli tomu často nacházel hluboko na vlastní polovině a Uruguay pak při zisku míče měla v ofenzivním postavení pouze osamoceného Suareze a bylo pro ni tak velmi složité přejít do nějakého smysluplnějšího rychlého brejku.

Ostatně kouč Alonso po nějakých 35 minutách sáhl ke změně, Nunezovi výrazně ubral defenzivních povinností a ten se tak bez míče častěji pohyboval po boku Luise Suareze. Jihoamerickému celku to ale příliš nepomohlo, ten si totiž krom dvou krásných křižných diagonál v podobě stopera Gimeneze nebyl s to vypracovat nějakou vyloženější šanci.

V druhém poločase trenérovi ještě vyšlo střídání, čerstvý Cavani hru přece jen oživil, nicméně opatrnost Uruguaye skvěle dokumentovala situace z konce zápasu, kdy se po zisku míče právě Cavani na chvilku řítil do útoku 2 na 2, jenže pod tlakem dotírajícího soupeře balón raději zasekl, a ten se tak po dvou dalších přihrávkách dostal až ke kopačkám stopera Godina. Tohle utkání prostě moc fotbalové krásy nenabídlo.


1. Pro nezaujatého diváka byla velká škoda, že Korejci bohužel neudrželi nastolené tempo z úvodu utkání. Asijský tým do utkání vlétl plný elánu - tak říkajíc bez bázně a hany - svého soupeře přišpendlil na vlastní polovinu, vysoko jej napadal, nutil k chybám a vypracoval si znatelnou převahu.

Navíc se na hru Koreje dalo i docela dobře koukat - asijský tým vytáhl své krajní beky, křídelní hráče kvůli tomu posunul více na střed a ti si tak několikrát na malém prostoru umně vyměnili kulatý nesmysl a rychle otočili těžiště hry. Problém však nastával ve finální třetině hřiště, kde najednou zmizela jakákoliv kvalita. Nedařilo se ani hvězdnému Sonovi, jenž se příliš nedostal do hry, a když už si ho balón v nebezpečném prostoru přece jenom našel, na zkušené stopery soupeře přece jen nevyzrál.

Po prvotním uragánu však Korejci tak trochu nečekaně "složili zbraně". Stáhli se totiž do hlubšího bloku, ve formaci 4-4-2 disciplinovaně blokovali střed pole a čekali, s čím přijde soupeř. A protože ten toho moc vymyslet nedokázal, nemuseli se Korejci při bránění ani příliš namáhat.

2. Utkání se ale do dějin šampionátu přece jenom zapíše, byť tedy ne zrovna pozitivně. Kvůli nemohoucnosti ofenzivních hráčů na obou stranách se totiž poprvé v historii mistrovství světa stalo, že by ani jeden z týmů nevyslal v celém klání byť jen jednu jedinou přesnou střelu mezi tři tyče.

Snaha se střelcům upřít nedá - hvězdný Son pálil v dobré pozici zpoza vápna mimo, Kim Moonwhan se zase v největší příležitosti svého celku dostal do záklonu a jeho zakončení tak putovalo vysoko nad. Na straně druhé hlavičkoval Godin do tyče, záložník Valverde zase v posledních minutách natáhl ke krásné střele, kterou orazítkoval tyč, ovšem brankáře tentokráte nikdo zaměstnat nedokázal.

Highlightem duelu tak krom zmíněné statistické anomálie byla ještě základní sestava Korejců, kterým se povedlo postavit celou defenzivu včetně brankáře z hráčů s příjmením Kim. Když už se fotbalový fanoušek nedočkal zajímavých momentů přímo na zeleném pažitu, bylo nutné si je najít jinde.

(vs)
1. Když srovnáme úvodní hodinu portugalského představení s jinými evropskými velmocemi, byl to od Santosových mužů dost retro výkon, a ne úplně v dobrém slova smyslu. Zatímco Španělé, Angličané, ale i Němci (navzdory prohře) vyrukovali na soupeře s rychlým, vířivým fotbalem, portugalský nápor sestával prakticky výhradně z neefektivního bušení do ghanského obranného valu. Samozřejmě není jednoduché odemykat defenzivu soupeře zabarikádovaného v rozestavení 5-3-2, ale Portugalcům jako by zoufale chybělo to, co by je při pohledu na soupisku mělo naopak nejvíc zdobit - kreativita.

Něco podobného míváme na mysli, když říkáme fotbalu házená; tento styl je už dávno přečtený a skoro nikdo ho na nejvyšší úrovni pár let nepraktikuje, Fernando Santos ale ano, jako poslední mohykán staré éry. A tak Portugalci odehráli dvě třetiny zápasu vyloženě staticky, nikdo se nenabízel, nehledal si volné prostory, krajní beci se moc nezapojovali, snad jen Bruno Fernandes a Cristiano Ronaldo vypadali, že by jim nevadilo dát gól. Na tom může samozřejmě hrát roli i to, že dost útočníků přijelo do Kataru z formy, ale potom je jedině Santosova chyba, že nechává Rafaela Leaa na lavičce (taky hned po příchodu vstřelil vítěznou branku).

Přesto ale Portugalci skórovali nakonec třikrát. Protože...

2. Tento tým je stavěný na hroťáka, a jediným hroťákem Portugalska je Ronaldo. A to mu zkrátka sedí. Pod vedením starého známého kouče je reprezentace pro stárnoucího kanonýra ideálním prostředím; vzhledem k tomu, že Santos se drží u kormidla díky historické výhře na Euru 2016, je na Ronalda absolutně fixovaný a stavět ho prostě bude vždy, bez ohledu na herní praxi, formu či různá dramata na klubové úrovni. I když Portugalsko ve svém 4-1-2-3 / 4-1-2-1-2 nabízí spoustu kreativního potenciálu, první krok je vždy na legendárním útočníkovi. Spoluhráči to ví, on to taky ví, a protože má ego až na půdu a tady k němu stále všichni vzhlíží a spoléhají na něj, dokáže se pořád vybičovat k dobrým výkonům. Dokonce se i vrací!

Samozřejmě že mladší Ronaldo by už proměnil některou z prvních dvou šancí; v úvodním dějství byl v zakončení třikrát, přičemž dvakrát mířil nepřesně a jednou skóroval po útočném faulu, takže branka neplatila. Nakonec si musel doslova skočit pro penaltu. Já vím, že ta obsese Ronaldem je extrémně otravná, ale jelikož Portugalci stojí a padají s ním, ještě na tomto MS se jí nevyhneme; Santos nemůže prostě "začít hrát jinak", toto je jeho dlouhodobá strategie, toto je důvod, proč u kormidla vůbec vydržel. Volání po novém systému je marné.

Alespoň defenzivu by ale trenér mohl do dalších zápasů trochu napomenout, protože před prvním ghanským gólem kompletně vypnula a celkově tam před bránou Dioga Costy bylo dost lapsů a drobných (i větších) chyb pramenících z nepozornosti. Hlavně pravá strana obrany při obou brankách outsidera v podstatě neexistovala. Proto taky Portugalsku nemůžu dát vyšší známku; jasně, vyhráli, ubojovali si to, vzhledem ke krachům Němců s Argentinci to je potřeba ocenit. Ale nic víc.


1. Otto Addo pokračuje v čachrování se sestavou i na turnaji samotném, a i když mu to tentokrát nevyšlo, jeho nápad byl... zajímavý. Ve zkratce vyslal ghanský kouč na hřiště jedenáctku v rozestavení 5-3-2, kde pozice levých a pravých beků v podstatě obstarávaly hned dva hráči (Seiduovi napravo vypomáhal Amartey, nalevo zase operoval dvojblok Baba - Salisu). Stoperskou trojici pak uprostřed držel Alexander Djiku, kterému při absorpci portugalského tlaku pomáhali i stahující se záložníci (Partey, Samed a do určité míry i Kudus).

Čili základní plán je co nejvíc otupit portugalská křídla a snažit se zneutralizovat a otrávit soupeře bez jakékoliv vidiny vlastního gólového úspěchu; to nejspíš mělo přijít až potom. V prvním dějství tak sice měla Ghana několik možností jít do brejku, ale prostě je nevyužila - vybojovaný míč rovná se splněná práce. Utvořit formaci a držet, protože Portugalsko nebude vědět, co s tím (kromě spoléhání na Ronalda). Koukat se na to moc nedalo, ale cíl (asi) splněn.

Jenže po přifilmované penaltě a následné brance na 0:1 už Ghana zkrátka dopředu musela, a ukázalo se, že...

2. Tento tým může být do budoucna fajn, zatím si ale na sebe pořád zvyká. Hráčům to nelepí, na hřišti se nedoplňují, neznají se, a nakonec je musí táhnout stoletý André Ayew. Podobná situace jako u FC Ronaldo na druhé straně, i když Ayew je samozřejmě úplně jiným typem kapitána; na hřišti dře jako kůň, umí nastoupit asi na pěti pozicích, a i coby hroťák v 5-3-2 měl mnohem více míčů než jeho kolega Williams, právě proto, že si pro ně chodil do hloubi pole. Ten vyrovnávací gól mu nešlo nepřát.

Jinak se ale stalo to, co jsme asi všichni tak nějak očekávali; Portugalci po tomto šoku jednoduše přepnuli na vyšší level a brankami Félixe s Leaem (oba po asistencích Bruna Fernandese) až příliš snadno utekli do trháku, který už ani vyburcovaná Ghana srovnat nezvládla. Je to paradoxní, ale přestože ghanské vzepětí lze rozhodně označit za mimořádný týmový výkon, Černé hvězdy vlastně nehrály jako tým; mentálně ano, to jistě, ale čistě z herního hlediska? Vůbec. Měli z Portugalců přílišný respekt, byli nečekaně měkcí a bojácní v soubojích, nepřesní v přechodu do ofenzivy a náchylní k různým provokacím a naschválům, což zrovna Portugalsko samozřejmě umí využít.

Takže tak. Sympatický výkon, díky za první africké branky tohoto MS, ale ten výsledek je ve skutečnosti tak akorát. Na víc tento tým zatím ještě nemá.

(dz)
1. Nesmírně ofenzivní sestava si musela nějakou chvíli sedat. Na papíře to vypadalo jako taková Football Manager jedenáctka. Lucas Paquetá měl hrát v double pivotu, ale všichni jsme tak nějak tušili, že je na to moc ofenzivní. Stejně tak Neymar měl hrát desítku, ale všichni jsme tak nějak tušili, že ho to bude táhnout doleva, atakovat meziprostory. S krajními beky položenými vždy velmi nízko (Danilo se na míči skoro až vtěloval do rádoby konstruktivní šestky vedle Casemira, což občas působilo kontraproduktivně) a pomalejším tempem takto Kanárci kontrolovali většinu první půle, aniž by si toho příliš vytvořili. Z celkových 25 střel pouhých pět datujeme do úvodního dějství, a vlastně jen jedna Raphinhova (z 35. minuty) byla jakkoliv významná, ba nebezpečná. Paradoxně právě Raphinha celý svůj výkon odtrpěl bez pořádného servisu overlapujícího beka.

První půle byla de facto jakousi demonstrací toho, že i kdekým vzývaná juego de posición s invertovanými krajními beky a přepínáním mezi formacemi 2-3-5 a 3-2-5 na míči (na styl Pepa Guardioly, kde se Tite bezesporu inspiroval) má své limity a dá se velmi efektivně utlumit. Otázkou také je, zda paradoxně Brazilcům zkraje neškodila Danilova nově nalezená flexibilita a schopnost zahrát ve středu obrany, protože jako vesměs třetí konstruktivní stoper nefungoval. Z jeho 23 pokusů o překonání linií soupeřovy formace vyšlo jen 16.

2. Naštěstí pro brazilské fanoušky, Tite je jedním z nejbystřejších stratégů na reprezentační scéně a pro druhý poločas jim tak nachystal úplně jinou sambu - mnohem přímočařejší, plnou dlouhých míčů na útočníky; sambu, která už konečně mohla houževnaté Balkánce utancovat k smrti. Během deseti minut druhé půle Brazilci zdvojnásobili počet svých projektilů a do soupeře nepřestávali tepat. Hodně pomohl zlepšený pohyb a větší urgence ze strany hvězdného Neymara, který v druhé půli mnohdy výtečně "otevíral” svého parťáka na levém křídle Viniciuse Juniora. Velká část pozápasových komentářů se soustředí na devět faulů na Neymara (přičemž jeho vyvrknutý kotník si paradoxně způsobil spíše Neymar sám nešťastným došlápnutím při čistém zákroku ze 66. minutě), ale bylo to hlavně jeho rekordních 31 pohybů/cuknutí mezi soupeřovy hráče, co dělalo pro Kanárky rozdíl.

A pak je tu samozřejmě fenomenální Richarlison, jehož placaté nůžky okamžitě kandidují na gól turnaje. Rozhodující článek ve finále Copy Amériky 2019, kdy navzdory vyloučení Gabriela Jesuse suverénně proměnil klíčovou penaltu, nejlepší střelec olympijského týmu v Tokiu i nejlepší střelec brazilského áčka v letošním roce je zkrátka Titeho muž, a vůbec nezáleží na tom, zda se do hry zapojil jenom 25krát (nejméně z týmu). Od toho tam není.


1. Na míči Srbové narazili na nezvykle agresivního soupeře. Brazilští útočníci (snad vyjma Richarlisona) nejsou úplně vyhlášenými běžci bez balonu, ale ve včerejším výchozím rozestavení 4-4-2 (či 4-2-4) výjimečně dosti kousali. Jakmile si Srbsko vybralo stranu k útočení, jeden z forvardů se natlačil na stopera, druhý si vzal Gudelje v záloze, a bylo to. Srbové se museli takřka výhradně spoléhat na obětavost stahujícího se Mitroviće (který na sobě měl permanentně nalepeného Marquinhose, jištěného Casemirem) a driblink Živkoviće, který se však takřka bezvýhradně odehrával velice hluboko v poli, daleko od brány soupeře.

Ještě efektivnější přitom Brazilci byli v druhé půli, kdy napadali spíše v rozestavení 4-3-3 s níže položeným Neymarem (zaměřeným na double pivot) a centralizovanými křídly. Takhle byli Kanárci snad ještě efektivnější v rozbíjení už tak bezzubých útoků soupeře a výsledkem byla poměrně nízká brazilská hodnota PPDA, značící počet připuštěných přihrávek soupeře na defenzivní činnost, což v překladu znamená, že... Brazilci nedali Srbům čichnout. Očekávané góly nejsou dokonalá metrika, a už vůbec ne na jednozápasové bázi, ale hodnota 0,22 bez jediné střely na bránu zkrátka nikdy nebude vypadat dobře. A nezrodila se náhodou.

2. Chválit ovšem musíme za přípravu defenzivní složky hry, protože by nebylo překvapením, kdyby se už nikomu na turnaji nepodařilo Brazilce neutralizovat do takové míry, jaké se to povedlo Srbům před přestávkou. Svým způsobem to vypadalo jako list vytržený z Herdmanovy učebnice, protože úplně stejně nalezlí byli také Kanaďané na Belgičany; značný tlak na křídelní prostory v široce roztaženém rozestavení 5-2-3. Jeden menší rozdíl byl v tom, že Srbové se jevili bez balonu ještě reaktivnější než Kanaďané a mnohdy si ve své agresivní osobce hráče i předávali a sami rotovali dle vývoje hry.

V důsledku se Brazilci v úvodní části zmohli na šance v souhrnné hodnotě 0,28 xG, přestože jejich prvopoločasový průměr za poslední kalendářní rok odpovídá 1,54 xG. Takhle nízko neklesli od listopadu 2021 a venkovního kvalifikačního derby s Argentinou, což je věru velká pochvala pro Dragana Stojkoviće. Další zápasy už ale budou znamenat jinou výzvu: především bude třeba rezolutně odpovídat na otázky typu "proč neměl Mitrović, který v Premier League v průměru registruje skoro pět pokusů na zápas, za celý duel ani střelu?”.

(td)