Zápisník z Kataru IX. aneb S kim chtějí Korejci vyhrávat?

Druhé kolo skupinových duelů je za námi a počet jistých osmifinalistů se rozrostl na tři - k Francouzům se přidali ještě Brazilci, kteří udolali Švýcary 1:0, a Portugalci po výhře 2:0 nad Uruguyaí. Jinak ale můžou postoupit všechny ostatní týmy z obou skupin; kromě výše zmíněných je cesta do play-off stále otevřená i pro Kamerun, Srbsko, Ghanu a Jižní Koreu.

Jestliže to po prvním kole vypadalo na spanilou asijskou jízdu a naopak krach Afriky, teď se karta obrátila: týmy z pořadatelské konfederace padly hned čtyřikrát (Saúdská Arábie, Katar, Korea, Japonsko), zato ty africké registrují ke třem triumfům (Senegal, Maroko, Ghana) ještě kamerunskou remízu a jedinou prohru v podání matného Tuniska.

A byli to právě vyslanci CAF, kdo se včera staral o největší rozruch. Program zahájila divoká remíza Kamerunu se Srbskem (3:3), po které si oba týmy připsaly první turnajový bod. Kameruncům ale na osmifinále nejspíš stačit nebude, protože je v závěrečném duelu čeká suverénní Brazílie, která zatím nedostala ani gól a po zdolání Švýcarů postupuje do play-off. Alpský celek půjde na Balkánce se třemi body na kontě a pro postup mu stačí remíza.

Ve skupině H jsou karty rozdané navlas stejně: jeden tým jde s plným počtem dál (Portugalsko), jeden tříbodový drží druhé postupové místo (Ghana). S jedním bodem se pak na dně krčí Korejci a Uruguayci, přičemž papírově jednodušší cestu do play-off mají Jihoameričané, kterým stačí porazit Ghanu. Jižní Korea by situaci zachránila už jedině výhrou proti Portugalcům.

Letos na MS budeme v rámci tradičních Zápisníků opět pokrývat všechny duely skupinové fáze i play-off. Forma je jednoduchá - každý tým od nás dostane za svůj výkon odpovídající známku (od 1 do 10), kterou doprovodíme dvěma podrobněji rozepsanými body.

1. Že zrovna Srbové budou mít problémy přetavit poziční dominanci v branky, to při pohledu na jejich sestavu asi čekal málokdo. Jasně, Vlahović není fit, ale i tak měl Stojkovićův výběr včera na hřišti těžké váhy - do jeho 3-4-2-1 se naskládali Aleksandar Mitrović, devítka v životní formě, za ním král střel ze střední vzdálenosti Milinković-Savić, kreativní génius Tadić, a v ofenzivní fázi navíc Živković s Kostićem na pozici wing-backů, v tomto systému vlastně křídel. S míčem na kopačkách hrálo Srbsko spíše 3-2-4-1 / 3-2-2-3, a Kamerunci po velkou část zápasu netušili, kde jim hlava stojí. Minimálně dvě třetiny hrací doby měl balkánský tým outsidera na lopatě.

Stěžovat si na nízkou efektivitu týmu v zápase, ve kterém vstřelil tři branky, asi vypadá divně, ale je vážně těžké slovy popsat, jak tragická byla kamerunská obrana. Něco jako Írán proti Anglii (2:6) nebo Kostarika proti Španělsku (0:7). Z takového zápasu by skutečně sebevědomý, ambiciózní tým, nota bene v utkání, které potřebuje vyhrát, měl odkráčet s naprosto pohodovou výhrou; místo toho Srbsko skórovalo dvakrát po obřích hrubkách dezorientovaného Anguissy, a i když třetí branka padla po krásné týmové akci, nakonec to na tři body nestačilo, protože Mitrović a spol. rutinně volili špatná řešení ve finálce.

Nezapomínejme ani, že Srbové všechny branky vsítili v desetiminutovém okně po stranách obou poločasů; jako by dokázali "zapnout" jen na chvíli, dát fanouškům nahlédnout, jak by to asi vypadalo, kdyby opravdu hráli podle svých možností. Zbytek zápasu byl z jejich strany impotentní ťukes, pár zahozených gólovek a děsivé chyby v obraně.

2. Poláci zatím letos svůj stín turnajových otloukánků překračují, Srbové vůbec. Tedy ne že by družina Czeslawa Michniewicze nějak zářila, naopak, ale nedostala ještě ani gól a body sbírá poctivě. Zato Stojkovićovi svěřenci nejen že inkasovali už pětkrát a bod mají na kontě jediný, ale navíc je včera dostihly staré známé problémy - tedy taktická nevyspělost, nekoncentrovanost, labilita a neschopnost zúročit vlastní potenciál.

Eric Choupo-Moting vyrovnával na 3:3 v 66. minutě; od té doby udělal Stojković čtyři střídání, ale jeho svěřenci zkrátka nedokázali rozhodnout, i když kvalita na hřišti byla jednoznačně na jejich straně, i když drželi míč, byli důrazní v soubojích a evidentně vyhrát chtěli. Tady už vážně musí fungovat nějaký mentální blok: když tento tým naposledy na Mundialu nevybouchnul hned ve skupině, byl ještě Dragan Stojković přímo na hřišti, spolu s Predragem Mijatovićem nebo Sinišou Mihajlovićem. Srbsko, jak ho známe dnes, ani neexistovalo. Psal se rok 1998.

Samozřejmě se bude rozhodovat až v závěrečném duelu se Švýcary, ale osobně nedávám Srbům velké naděje. Toto byl totiž zápas, který 100% mohli a měli vyhrát. Místo toho zůstanou v historii zapsáni jako tým, který - víceméně vlastní vinou - vysvobodil Kamerun z šílené bilance osmi prohraných duelů na MS v řadě.

1. Rigobert Song ve druhé půli udělal rozhodující strategický tah, i když je otázkou, jak moc šlo o jeho záměr a jestli to nebyla spíš taková znouzectnost. Protože, ruku na srdce - a tady absolutně uznávám, že se mohu mýlit - mám pocit, že nebýt průběžný stav v 55. minutě 3:1 pro Srby, Vincent Aboubakar by na hřiště nešel. Z toho, jak se Song zatím na lavičce Lvů prezentuje, mám pocit, že prostě jen zkusil hrát vabank (protože prohra znamenala vypadnutí, bez ohledu na to, jestli to bude 1:3 nebo třeba 1:5). Sám se netají tím, že hru na dva hroty rád nemá; proto se taky debata před turnajem točila kolem toho, jestli bude na devítce začínat spíše Aboubakar, nebo Choupo-Moting.

Ale možná je Song ve skutečnosti šikovný stratég v zácviku a za pár let si na tento komentář vzpomenu a budu se stydět. Uvidíme.

Každopádně stažení Martina Hongly, který přitom ve středu zálohy nehrál vyloženě špatný zápas (jeho agresivita na srbské středopolaře Lukiće s Maksimovićem docela platila), a vyslání kapitána a nejlepšího střelce Aboubakara se nakonec ukázalo jako vynikající tah. Kamerun se tak sice vzdal početní dominance v záloze, ale za probíhajícího stavu mu šlo hlavně o co největší tlak na srbskou obranu. A výsledné 4-4-2 s Aboubakarem a Choupo-Motingem na hrotu Balkánce dokonale zaskočilo.

Do té doby totiž jejich stoperská trojice možná registrovala pár problémů, pramenících primárně z extrémní vytaženosti obou wing-backů, ale celkově to nebylo nic, s čím by si (byť vachrlatá) defenziva nedokázala poradit. Kamerun totiž přetěžoval směrem dopředu pravou stranu, kde operoval Collins Faï, zatímco jeho levý protějšek Nouhou Tolo zůstával zatažený vzadu; to se Srbům bránilo dobře, to bylo ještě čitelné. Jakmile ale na osamocené tři mušketýry vzadu začali nabíhat hned dva silní, agresivní a hladoví hroťáci, srbská obrana se rozpadla. Aboubakar přišel na hřiště v 55. minutě a o 11 minut později bylo srovnáno. Bilance obou útočníků v této krátké době? 2+1.

Stojkovićovo nepřirozeně roztažené trio obránců a bohorovně vysoká defenzivní linie před vlastním vápnem zkolabovaly pod prvním náznakem systematického kamerunského tlaku.

2. Kamerunci už jsou v podstatě na 95% z turnaje venku, včera ale zachránili svou pověst, i když André Onana si nejspíš myslí něco jiného. A tohle je taková kamerunská klasika; bavíme se o týmu, jehož hráči se porvali přímo na hřišti na MS 2014 během zápasu s Chorvatskem. Dokonce i před historickým Mundialem 1990 bylo v kabině pořádné drama. Lvi zkrátka jako by měli problém odehrát turnaj tak nějak stranou dění; jak říkal Miroslav Donutil, pořád se něco děje.

Jde o to, že kamerunská obrana je opravdu špatná. Byla už na Afconu, kde je samozřejmě násobně slabší konkurence, ale i tak Onana inkasoval skoro v každém zápase (a to na turnaji, na který se vzpomíná hlavně kvůli nízkému počtu vstřelených gólů). A to se sebevědomému brankáři nelíbí; problémem je jednak individuální poziční splašenost, jednak určité kolohnátství s míčem na kopačkách. Stačí zatlačit a kamerunští zadáci s železnou pravidelností zazmatkují. Proto také Onana vzal defenzivní organizaci proti Švýcarsku do svých rukou (respektive nohou) a půlku zápasu odehrál jako regulérní libero. Jenže to se zase nelíbilo Songovi, který od svého gólmana vyžaduje posílat míče rychle dopředu.

Výsledkem měla být celkem ostrá hádka, po níž Onana opustil Katar a odletěl zpátky do Milána; nejenže chyběl v sestavě, on už ani není v týmu. Song si zkrátka dupnul a zakázal jedné ze svých největších hvězd vstup do kabiny. Nechci tady úplně bránit Onanu - na to nikdo nemáme dost informací, nevíme, jak vlastně všechno probíhalo - ale celkově je to prostě chaos. V zákulisí i včera na hřišti. Jestliže brankář Interu skutečně odmítnul poslechnout trenérovy pokyny, pak nemá v mužstvu co dělat; jízlivě bych ale podotknul, že si pořád nejsem jistý, že má Song co dělat na lavičce Kamerunu. No co už. Aspoň není nuda!

(dz)

1. Korejský úvod vypadal jako z učebnice moderního fotbalu, ale opět - jako už je na turnaji klasika - tomu chyběla finálka. Pokud jste neviděli úvodních 24 minut včerejšího zápasu, jen těžko se dá popsat, jak šokující byl úvodní ghanský gól. Nejen že šlo o první střelu afrického týmu; on to byl jeho vůbec první průnik mimo vlastní obrannou ulitu. Do té doby hráli Korejci skvěle. Doplňovali se, ničili soupeře rychlostí a pohyblivostí, krajní beci se příkladně vysouvali přes křídla, hráči o sobě věděli; bylo to celé hodně fluidní a secvičené, jako z učebnice. Re-pressing Bentova týmu fungoval také ukázkově; jakmile ztratil míč, do pár vteřin ho měl zpátky na kopačkách, a Ghana se tak vůbec nezvládala vyvléknout z vyloženě defenzivní, reaktivní polohy. Výstavba hry v první korejské dvacetiminutovce si zaslouží jedničku s hvězdičkou.

Jenže co z toho, když chybí finálka? Toto už jsme v Kataru viděli hodněkrát: po vápno super, dál už nic moc. Protože ghanští obránci hodně blokovali a odkopávali, propracovala se Korea v této fázi utkání hned k sedmi rohům, čili průměrně k jednomu za tři minuty (!); distribuce Sona ale dobře ilustrovala největší problém Bentových svěřenců. Až do příchodu Lee Kang-Ina měli problém vymyslet vepředu cokoliv efektivního a překvapivého. Fakt, že Son (hrající v ochranné masce) nepřijel na turnaj v optimální formě, tomu také nepomohl; největší korejská hvězda měla být vzývaným X-faktorem, který pomůže vyhrávat vyrovnané zápasy, zatím ale má problémy se proti pozorným zadákům jakkoliv prosadit.

2. Korejci byli herně lepší, v závěru vyloženě tlačili a evidentně nechali na hřišti vše, ale Paulo Bento udělal chybu v tom, že se snažil Ghaňany předčit v disciplíně, ve které jsou zrovna oni o dost lepší, a to centry a souboje ve vápně. Ono to dává smysl v okamžiku, kdy stáhnete zápas z 0:2 na 2:2 během pár desítek vteřin právě díky dvěma povedeným pasům a dvěma precizním hlavičkám Cho Gue-Sunga. Jenže to zafungovalo jako prvek překvapení díky souhře několika faktorů - africký tým byl nezvykle roztažený po hřišti, na které zrovna přišel žolík Lee Kang-In autor asistence na úvodní gól. Po této studené sprše ale Ghana zatáhla zpátečku, zformovala se a opět začala dominovat ve vzduchu; Cho je sice super devítka a v hlavičkových soubojích si rozhodně poradí, ale ono je to celkově těžší, když soupeř má takových věží hned několik.

Od trefy na 2:3 jsme pak sledovali něco, čeho se nám zatím na tomto turnaji moc nedostávalo: pravý, poctivý, nefalšovaný závěrečný tlak. Prohrávající tým zasypává vápno soupeře dalšími a dalšími centry, má skoro celou jedenáctku v útočné třetině a buší a buší, zatímco jeho sok brání vedení doslova silou vůle, odkopává a šilhá po časomíře (a ještě ho jednou v nastavení zachrání gólman). Takové oldschoolové. Pokud jste vyloženě nefandili Ghaně, musí se konečný výsledek zdát nefér, a on do určité míry i je - Jižní Korea odehrála lepší fotbalový zápas. Jenže její nápor, jakkoliv impozantní, neustále narážel na (v závěru už pětičlennou) obranou linii Černých hvězd. Ghana sice zaostávala rychlostně a kombinačně, ale s tím se tak nějak počítalo; neměla tak dobrého režiséra hry jako Hwang In-Beom, ale nakonec ho vlastně ani nepotřebovala.

V červeném dresu se v poli představilo 14 hráčů a hned 11 z nich si připsalo minimálně jeden střelecký pokus. Tady ale Korejcům prostě nebylo přáno.

1. Otto Addo pořád hledá ideální tým, a tato nečitelnost může být Černým hvězdám ještě ku prospěchu. Zatímco na Portugalce vyběhla Ghana v rozestavení 5-3-2, tentokrát její trenér zvolil otevřenější 4-2-3-1 s Kudusem na volné podhrotové pozici (vedle bratrů Ayewů) a ofenzivnějším Lampteym na RB. Signál byl jasný: Tentokrát si jdeme pro tři body. A zpočátku to vypadalo na spektakulární výbuch - snad jen nasazení Jordana Ayewa dávalo smysl vzhledem k tomu, že stárnoucí forvard opravdu zodpovědně bránil, jinak ale Ghaňanům jeden muž vzadu proti vířivým a sehraným Korejcům chyběl a být asijský tým kliničtější vepředu, mohlo být hotovo už v půlce prvního poločasu. Protože se do hlubokého bloku museli zapojovat i ofenzivní hráči, aby soupeře přečíslili, byla Ghana dlouho směrem dopředu naprosto neškodná.

Toto byl po všech stranách šílený zápas, jehož těžiště se několikrát přesunulo z jedné strany na druhou a kde oba trenéři povětšinou neměli čas na nějaké promyšlené taktické manévry, protože se bojovalo od začátku doslova do posledních vteřin. A navíc jsme několikrát viděli věci, které se nedaly očekávat, jako třeba dva milimetrově přesné pasy Jordana Ayewa na úvodní dva ghanské góly: Kde se to v něm proboha vzalo? Jordan Ayew? Really?

Otto Addo si zaslouží pochvalu za to, jak svůj tým dokázal namotivovat, vtisknout mu bojovného ducha; už proti Portugalcům dokázal ze zdánlivě ztraceného zápasu vykřesat pořádné drama, a tentokrát - s přispěním muže zápasu Mohammeda Kuduse, který se Korejcům jako jediný vyrovnal svým pohybem a ještě jim dal lekci ze zakončování - už to bylo za tři body. Kudus je pro Černé hvězdy skutečně klíčovým hráčem; s ním v sestavě jsou jejich brejky skutečně nebezpečné. Naopak Tariq Lamptey na své pravé straně dvakrát trestuhodně propadl a skoro vlastními silami dovolil Korejcům bleskurychle vyrovnat. Říkám, šílený zápas. Těch nových hráčů, herních prvků a různých možností je na Addově straně tolik, že se jednak nedají předvídat nebo plánovat a jednak nevyjdou nikdy všechny najednou.

Plánoval třeba Addo, aby jeho jedenáctka po vstřeleném gólu v podstatě okopírovala korejský tlak, jen na druhé straně? Pochybuji. Spíš to tak nějak... vyplynulo, z čirého nadšení a nově nabytých sil. Černé hvězdy ve svých útočných snahách nebyly ani zdaleka tak metodické a sehrané, ale zase měly víc života, chuti a energie. Připočtěte k tomu nějaké ty evidentně natrénované signály ze standardek (to může být ještě taky velká ghanská zbraň), zdánlivě nahodilé spoléhání na dribbling v postatě kdekoliv na hřišti, a závěrečný switch ze 4-2-3-1 na jakési 5-4-1, a výsledkem je Ghana, model 2022. Zábavný tým!

2. Iňaki Williams hraje zvláštní turnaj. Lámal jsem si s tím hlavu už v přípravě, potom proti Portugalcům a nakonec i včera: Je Iňaki Williams v ghanském dresu dobrým hráčem? Já na to skutečně nedokážu odpovědět. Působí na mě trochu jako Asamoah Gyan v letech, kdy byl trochu z formy: ví, kde má být, ty instinkty klasického útočníka tam prostě jsou a týmu to jednoznačně pomáhá, protože má vepředu pevný bod, kolem něhož se dokáže zorganizovat. Nepochybuji o tom, že bez takto zřetelné devítky by ghanské přechody do útoku působily mnohem chaotičtěji, a rozhodně by Hvězdy neměly na kontě po dvou zápasech pět gólů.

Sám Williams ale na hřišti působí spíš jako slon v porcelánu. Vrací se poctivě, tam není o čem, ale směrem dopředu mu ještě nevyšlo vlastně vůbec nic, přičemž občas jeho lapsy působí vyloženě komicky, jako když proti Portugalcům obral Dioga Costu v poslední vteřině o míč, aby následně uklouzl, nebo při té včerejší "asistenci" na třetí gól. Je to prostě záhada. Ale svým způsobem to do tohoto nároďáku vlastně docela sedí.

(dz)

1. Brazilci budou tisknout růžence, co jim síly postačí, aby se Neymar pro vyřazovací fázi dal dohromady, protože jeho absence by v klíčových zápasech mohla být fatální. Zní to sice jako zcela zřejmý fakt, který se do taktické analýzy nehodí, ale vysvětlit, jak konkrétně a proč by hvězda PSG favoritům mistrovství nejvíc scházela, určitě nebude na škodu.

Na podhrotu místo Neymara nastoupil Lucas Paqueta, jeho pozici pivota vedle Casemira zaujal Fred. To není nic neobvyklého, takhle totiž Tite formuje Brazílii pravidelně. Z hlediska nějaké obvyklé sestavy vlastně klíčového muže Kanárků nahradil levý křídelník Vinicius - a ten byl z ofenzivních hráčů určitě nejnebezpečnější. Jenže ani on, ani Paqueta - byť se o to několikrát pokoušel - nedovedou nahradit Neymarovu schopnost tříštit zašpuntované prostředky hřiště (Vinicius si libuje na lajně), ať už driblinkem nebo chytrou přihrávkou. To Paqueta svedl jedinkrát a nutno říct, že nepřipravená šajtle na Richarlisona z nějaké dvanácté minuty byla geniální. Jenže byla po hříchu jediná.

Záložník West Hamu působil nerozehraně (po zranění se vrátil až na začátku listopadu, patrně se na něm projevila i nedávná chřipka, ztrácel laciné míče a o půli šel ze hry. Velký rozdíl nepřinesl ani jeho náhradník Rodrygo. Brazílie působila bez balónu i při vlastní postupné tvorbě hry někdy až apaticky, což mohl být do značné míry záměr, ale vztyčený ukazovák to tak jako tak je. Chyběl jakýkoli moment překvapení. Měl bych velkou obavu, jak by si tenhle tým bez Neymara poradil v osmifinále třeba s brutálně pragmatickou Uruguayí, která bezpochyby (pokud postoupí) obětuje taktiku výsledku tak, jako to udělali Švýcaři nebo třeba Mexičani proti Argentině.

2. To, že si Brazílie jakž takž poradí se soupeřem, co si přišel zápas odtrpět, jsme tušili, pozitivem včerejšího duelu ale může být skutečnost, že ve chvílích, kdy se konsolidovaný soupeř z předem připravené formace rozvolní, Brazilci smrtelně udeří. S výhledem do vyrovnanějších zápasů v závěrečných fázích turnaje, kdy soupeř bude i útočit a opouštět komfortní zónu, to musí vzbuzovat jistou míru spokojenosti.

Když jsem v úvodním oddílu zmínil apatii, nešla řeč jen o neagresivním presinku, ale především o hře s míčem na noze. S Ederem Militaem na pravém beku se Brazílie v ofenzivní části formovala do jakéhosi 3-4-3 s Raphinhou a Alexem Sandrem přilepenými na čarách. Jenže balón se přesouval ze strany na stranu, občas přiletěl dlouhý balón, který odtrknul vyšší a silnější Švýcar. Tite však moc dobře věděl, že tenhle duel rozhodne spíš v pozdější fázi, kdy se soupeř unaví a poleví v koncentraci.

A tak se i stalo. Přetěžovaný Widmer si bez skvěle přicmrndávajícího Riedera už s Viniciusem nedokázal poradit a právě přes něj šly obě gólové (včetně té ofsajdové) akce.

1. Murat Yakin vyrazil do nerovného boje výborně připravený a dlouho mu všechno vycházelo. Tušil, že středem do Brazílii bez Neymara tolik nepůjde, a když už něco projde, ve skvělé formě hrající Xhaka to spolu s Freulerem zvládnou eliminovat. Nezvykle hodně se do bránění zapojoval i nejofenzivnější střeďák Sow. Švýcaři postavili blok dle očekávání nízko a poctivě čekali. Hráli velmi chytře, nechali si Kanárky přihrávat, ale včas poznali, kdy je potřeba uštknout přesným obranným zákrokem.

Nejsilnější pozice Brazilců - křídelní prostory - pak Yakin tlumil tak, že svoje vlastní krajní záložníky do velké míry obětoval pro vyšší princip. Přesně proto zůstal celý zápas na lavici Shaqiri a od úvodní minuty jej nahradil pro tyto činnosti výtečný Rieder. Mohli jsme si být zcela jistí, že jakmile se balón přesune k Viniciusovi, do vteřiny u něj kromě pravého obránce Widmera bude právě i on. Totéž platilo na opačné straně, kde se, byť ne tak často, k Raphinhovi poctivě po bok Rodrígueze stahoval i Vargas. A skutečně, obě brazilské hvězdy zkompletovali dohromady jeden jediný průnik z celkem sedmi pokusů.

2. Švýcarsko tak nakonec umřelo na slabou lavičku. Bylo jasné, že Rieder s Vargasem tuhle nesmírně náročnou úlohu nezvládnou celý zápas a ze hry odešli ještě před šedesátou minutou. A protože je téměř vyloučeno, že by Yakin jejich nástupcům určil odlišné pokyny, musíme s politováním zkonstatovat, že jsou pro tyto úkony prostě horší. A ať zbytečně negeneralizujeme, buďme konkrétní.

Rozdíl byl vidět především na náhradě za Riedera. Steffen měl s velmi defenzivně laděnou poziční hrou potíže, k Viniciusovi nedostupoval včas a nechával Widmera pravidelně na holičkách. U první ofsajdové branky svého soka na lajně dokonale ignoroval a správně se nechoval ani u již platné gólové situace. Křídelníkovi Realu Madrid se podařilo jak jeho, tak i Widmera, zbavit jediným klamavým pohybem.

(mu)

1. Papírově to vypadalo na remízu, reálně ale ve středu pole vládli Portugalci. Mohli za to další hráči, kteří záložníkům Seleçãa značně vypomáhali. Z útoku se do kombinace často stahovali João Félix i Cristiano Ronaldo, přičemž první jmenovaný se několikrát objevil namísto Bernarda Silvy na podhrotu, kdežto Silva zase chvilkově zaparkoval na křídle. Dominanci na míči pomáhali také proaktivní beci, především Nuno Mendes. Zadák PSG byl zároveň po ruce oběma stoperům bezprostředně po vzdušných soubojích, po nichž právě Portugalsko většinou uzmulo balón.

Zkušený Pepe si rozhodně zaslouží pochvalu za 17 úspěšných prolomení linie soupeře přihrávkou (nejvíce ze všech mužů v poli). Na druhou stranu za to ale může vděčit skutečně pestré nabídce spoluhráčů. Pouze Rúben Neves s Williamem Carvalhem si hlídali své pozice na šestce, respektive osmičce, zbylí ofenzivní hráči se v rozestavení 4-2-1-3/4-2-4 toulali po trávníku víceméně neukotveně. Vždyť i Bernarda Silvu bylo možné spatřit, jak si sbíhá pro míč mezi stopery.

Ona neukotvenost ale zároveň znamenala, že Portugalci byli všude... jen ne ve vápně. Jejich převahu na míči už navíc nedoplňovala rychlost v kombinaci, narážečky, prostě momenty překvapení, které je uprostřed sezony mimo své kluby těžké nacvičit. Uruguayci se tak k míči nedostávali, zároveň ale soupeře takřka vůbec nepouštěli do šestnáctky. Ostatně hodnota xG se v případě Portugalska až po proměněné penaltě Brunem Fernandesem vyšplhala nad 0,5.

2. Skutečně tento tým stojí a padá s Ronaldem? Jistě, chlapík s páskou na levé paži byl zase v centru dění. Bez jeho náběhu by Seleção nešli do vedení, stejně tak nechyběly ani Ronaldovy přešlapovačky s pochybným efektem. "Kanadských bodů” nicméně zase nejvíc posbíral Fernandes, s pěti střelami nejaktivnější zakončovatel zápasu. Playmaker Manchesteru United sice proti Uruguayi z křídelního prostoru tolik netvořil hru, to však samotnému Fernandesovi v konečném zúčtování rozhodně nevadilo.

Ve středu pole tak vynikal Bernardo Silva, a to až do závěrečného hvizdu. V době, kdy Ronaldo s Félixem už odpočívali na lavičce, si levonohý šikula bůhvíkde pořídil náhradní plíce. Silva sehrál klíčovou roli při otupení tlaku soupeře: pronikal výpady do unavené zálohy Uruguaye, načež na několik sekund pošetřil čas držením balónu u svých končetin. A byl to právě fotbalista Manchesteru City, kdo na obou polovinách hřiště řídil akci před penaltovou rukou Josého Giméneze.

Hra Portugalska pořád obsahuje několik much, především před oběma bránami. Obránci často zmatkují (po zranění Mendese to asi nebude lepší), útočníci zase chybí v nebezpečných prostorech. Individuality - alespoň ty ofenzivní - ale vynikají. A není řeč pouze o Ronaldovi. Kdoví, zda kouč Fernando Santos ještě odstraní zmíněné nedostatky, avšak z historie Eura dobře víme, že i s nimi umí Seleção dojít k úspěchu.

1. Herní plán? Co já vím, asi vyšťavit Rodriga Bentancura? Záložník Tottenhamu se stal takovým uruguayským Frenkiem de Jongem, neboť obhospodařoval 50 až 60 metrů dlouhý pás pole mezi šestnáctkami. Vracel se ke stoperům pomoct s výstavbou hry, vyvážel balón a sám nejaktivněji podporoval oba hroťáky. Matías Vecino s Federicem Valverdem pak Bentancurovi v prvé řadě čistili prostor.

Tohle všechno bylo ale pořádně k vidění až někdy od 30. minuty hry. Do té doby La Celeste věřili nákopům na Darwina Núñeze a Edinsona Cavaniho. Chyba lávky. Oba útočníci v soubojích se stopery Portugalska prohrávali, a když už se Núñez uchýlil k driblinku, srazila jej vlastní nervozita a nemotornost. Zbytek pole se zase soustředil spíš na bránění. V jeden moment tak Uruguayci dobře presovali na levé straně, jenže Guillermo Varela se na druhém kraji pořád držel poblíž vlastních obránců. Portugalcům tak stačilo přenést hru, čímž se ze sevření protivníka rychle vymanili.

Sám Bentancur se nejprve jevil přemotivovaně a poznámkami směrem k sudímu si koledoval o brzký odchod do sprch. Po půlhodině hry už jej bylo plné hřiště, což ovšem znamenalo, že dříve či později fyzicky odejde. Posledních 20 minut tak už jel vyloženě na rezervu, přesto nic nevypustil. Obdivuhodný výkon osamoceného vojáka v poli.

2. Diego Alonso si alespoň ověřil, že má kam sáhnout. Po prvním inkasování už trenér La Celeste nemohl spoléhat pouze na dvouřadou barikádu (pět obránců a tři záložníci s minimem prostoru mezi liniemi), která bázlivě hlídkovala na hranici vlastního pokutového území. Alonso tak hru svého celku oživil celkem pěti střídáními, přičemž čtyři z nich lze považovat za zdařilá.

Povedl se především první slot, při němž na trávník vyběhli Facundo Pellistri s Giorgianem De Arrascaetou. Pellistri svou rychlostí a dravostí větral při bránění tradičně nejistého Raphaëla Guerreira, De Arrascaeta si zase z levé strany sbíhal do středu pole, díky čemuž Uruguay konečně získala čistokrevného tvůrce hry. Zahanbit se nenechali ani střídající útočníci Luis Suárez s Maxim Gómezem. Oba nebyli daleko od vyrovnání.

Před závěrečným soubojem o postup s Ghanou tak Alonso má o čem přemýšlet. Buď své žolíky znovu ponechá v rukávu, nebo je vyloží na stůl už od začátku. Takový Núñez si nicméně o posazení na lavičku hlasitě říká, navíc teď už La Celeste musí zapnout. Když proti Portugalsku poprvé převzali iniciativu, vypadal obraz hry vyloženě úsměvně: Portugalci nevěděli, jak bránit, Alonsovi svěřenci zase netušili, jak se tlačí do plných. Nakonec se Uruguayci málem dočkali vyrovnání, avšak příliš dlouho nudili a až za nepříznivého stavu se učili útočit. To se proti Ghaně musí změnit.

(ov)