Zápisník z Kataru IV. aneb Mdloby navas!

Po předvídatelném vývoji prvních zápasů přináší MS v Kataru jedno překvapení za druhým. Na úterní výhru Saúdů nad Argentinci navázalo včera Japonsko, které ve skvělém zápase udolalo favorizované Němce 2:1; tři body mají i Španělé a Belgičané, zatímco Chorvatsko se s Marokem rozešlo bez branek.

Skupina E měla na papíře patřit k těm nejjednodušším - alespoň tedy pro evropské favority. Ne že by Japonsko nebo Kostariku někdo vyloženě podceňoval, oba týmy jsou ostatně na MS jako doma, ale v konkurenci nabitých Španělů a Němců vypadaly předem odsouzeny k zániku. To by ale Němci nesměli Modré samuraje takto trestuhodně podcenit. Hajime Moriyasu ukázal, že dokáže reagovat na vývoj zápasu, a naspeedovaní Japonci nakonec profesorsky hrající Němce po právu přetlačili. Na kontě tak mají první tři body, stejně jako Španělsko, které naprosto zdemolovalo Kostariku 7:0 a navíc jí nedovolilo jedinou střelu. Takto jednostranný zápas na turnaji ještě nebyl. Ani Anglie - Írán, ani Francie - Austrálie.

Naopak "efko" bylo už před šampionátem považované za potenciální půdu pro překvapení, a nutno dodat, že jsme k tomu neměli daleko - Kanada odehrála proti Belgii velice dobrý zápas (nebo spíše Belgičané velice špatný), nicméně nedostatečné zkušenosti zejména v koncovce se jí nakonec staly osudným. Rudí ďáblové se sice k výhře 1:0 vysloveně protrápili, ale úkol splnili i tak. Ve druhém zápase pak Maroko uhájilo bod za plichtu proti vicemistrům světa z Chorvatska. Tady je stále vše otevřené dokořán; pokud si tedy Kanaďané (a Maročané, a Chorvati) pro příště seřídí mířidla.

Letos na MS budeme v rámci tradičních Zápisníků opět pokrývat všechny duely skupinové fáze i play-off. Forma je jednoduchá - každý tým od nás dostane za svůj výkon odpovídající známku (od 1 do 10), kterou doprovodíme dvěma podrobněji rozepsanými body.
1. Návrat Hakima Ziyecha do sestavy je pro Maroko výhoda, až na pár detailů. A to říkám i přesto, že v klíčových okamžicích byla na devětadvacetiletém špílmachrovi přece jen vidět jeho nerozehranost, respektive ne úplně ideální forma; mnoho situací vyřešil skoro perfektně, chyběl jen kousek, trocha herní praxe nebo sladění s týmem. Něco podobného ale ostatně můžeme říct o celém výběru Lvů z Atlasu: jako by byli po celých 90 minut v něčem lehce off. Myšlenky super, provedení by chtělo trochu vybrousit. Přikládám to tomu, že se jedenáctka pod Regraguim v jeho 4-3-3 sehrává za pochodu. Ale zpět k Ziyechovi: i přes tento problém platí, že s jeho nasazením marocká pravá strana jednoznačně ožila. Ziyech nejenže nezablokoval (na Afconu skvělého) Hakimiho, naopak se obě hvězdy často optimálně doplňovaly.

Vůbec celý pravý trojúhelník marockého útoku - tedy Ziyech na křídle, Hakimi nabíhající zezadu (při držení míče hrál ostré křídlo vlastně on, zatímco kreativní Ziyech se stahoval více na AM) a Ounahi coby tahový ofenzivní hráč středu pole - měl hlavně v první půli několik vyloženě inspirativních momentů. A to by bez navrátilce do sestavy jednoduše nešlo. Zůstávají tak jen tři otazníky: Zaprvé přesnost, což ale (jak bylo řečeno) není pouze Ziyechův problém, takový Boufal měl poměr slibných momentů a zadrbaných akcí vychýlen mnohem víc. Zadruhé produktivita, protože En-Nesyri na hrotu prostě góly dávat nebude, není to dobrý hroťák, občas se k něčemu nachomýtne, ale pro mezinárodní fotbal je strašně měkký, neintuitivní a neumí pořádně střílet. Jedním z důvodů Ziyechova návratu byla jeho schopnost připravit i vstřelit branku, a to jsme proti Chorvatům upřímně úplně neviděli - super výstavba hry, dobré pasy, jistě, ale Lovrenem a Gvardiolem to úplně neotřásalo.

A zatřetí přímáky, což byla na Afconu obrovská marocká zbraň. Protože je kopal Achraf Hakimi, který je má vynikající a dokáže dát wondergoal prakticky z každé pozice nějakých 20-30 metrů od brány. Nečekal jsem, že si Ziyech uzme i tuto disciplínu; proč by to Regragui dělal? Proč by se takto připravoval o jednu z největších šancí vstřelit gól? Ziyech má dobré centry, ale Hakimi kope přímáky jako penalty. Nechápal jsem to během zápasu a nechápu to ani teď.

2. Walid Regragui připravil trochu kamikaze taktiku, ale vlastně proč ne. Ačkoliv poměr sil mezi oběma celky se v poslední době trochu vyrovnal, pořád proti sobě nastupovali vicemistři světa a tým, který na MS skoro vždy vypadává ve skupině. Marocká agresivita proto Chorvaty lehce zaskočila; Dalić evidentně potřebuje co nejvíc zapojovat svoji extra silnou zálohu, aby mohl kontrolovat obraz hry, a i když Balkánci nakonec středu pole podle očekávání dominovali a připsali si výrazně vyšší procento držení míče, marockého kouče Regraguiho to moc nerozhodilo. Jeho plán byl totiž vysouvat své svěřence občas až absurdně vysoko, aby tlačili přímo na soupeřovy obránce a předem prohraným bitvám v záloze se raději vyhýbali. Lvi mají své nejlepší hráče na krajích hřiště, takže to dávalo smysl.

Celá ofenzivní pětice - při útočení zůstával vzadu pouze kapitán Amrabat, zatímco Amallah a Ounahi nabíhali dopředu a do stran - se zapojovala do aktivního pressingu a výsledkem byly čtyři střelecké pokusy hned v první půlhodině. Chorvaté se sice ubránili, ale africký celek byl o poznání dynamičtější, rychlejší a chodil aktivněji do soubojů. Scházela "jen" přesnost, plus větší vyváženost mezi aktivitou levé a pravé strany; Mazraoui byl nalevo mnohem méně vidět a Boufal se sice snažil, ale chyběla mu jiskra. Přímým důsledkem této strategie pak byla i spousta ztrát směrem dozadu, kde Amrabat několikrát trestuhodně propadl; tam Regragui vyloženě spoléhal na fyzickou sílu a dobrou poziční hru Saïsse s Aguerdem.

V závěru už Maročané začali hrát více na údržbu; přece jen bod za remízu je pro ně lepším výsledkem, přesto je ale sebevědomí neopustilo po celých 90 minut. Chce to jen zapracovat na efektivitě, protože těch chyb bylo opravdu hodně. Proto taky nízká známka - systémově to Maroko sehrálo dobře, na individuální úrovni ale musí být přístě mnohem kliničtější směrem dopředu a skutečně ohrožovat soupeřova brankáře. S tím, jak měkký a průchozí je jeho střed pole, mu ani nic jiného nezbývá.


1. Chorvati sice mají silný tým, ale tohle byl z jejich strany tedy pořádně nudný, uťáplý výkon. Jako by jim nakonec přece jen docházela šťáva, i přes veškeré omlazování (hlavně v zadních řadách) a dobrou formu v Lize národů; toto Chorvatsko prostě nemá tutéž jiskru jako jeho předchůdci z roku 2018. Maročané hráli dobře a za svůj výkon zaslouží respekt, ale evropský tým je rozhodně mohl prověřit i více. O lecčems vypovídá, že nejlepším mužem v kostkovaném dresu byl nakonec střední obránce Joško Gvardiol, který k dobré poziční hře přidal přesnou rozehrávku; postupné chorvatské útoky se rozjížděly právě od něj, zatímco jeho kolega Dejan Lovren v roli "zlého muže" defenzivy obstarával souboje a hlavičky.

Celkově se ale Dalićova strategie dala předvídat na míle daleko: Držet míč, využívat maximální sílu záložní řady v čele s Modrićem a propracovávat se do šancí spíše postupně; vzhledem k menší dynamice chorvatských ofenzivních hráčů pak měli Balkánci hrozit i ze střední vzdálenosti a ze standardek. Když navíc chorvatský kouč viděl, že Maročané v záloze kupí opravdu dost chyb, toto vědomí ještě posílilo: když ovládneme střed pole, šance dřív nebo později přijdou. A jako... ony přišly, ale stejně se člověk nemohl zbavit pocitu, že Regragui s Dalićem jeho hru prostě odmítl hrát, prostor kolem středového kruhu regulérně vyklidil a nechal Chorvaty, ať potvrzují svoji herní dominanci proti soupeři, který se jim ani nesnaží oponovat.

Výsledkem byl jen pomalý přechod do útoku, což v konfrontaci s naspeedovanými Maročany vyniklo o to více; Dalić navíc zapustil svoji záložní trojici hlouběji poté, co správně přečetl Regraguiho záměr nabíhat co nejrychleji do prostoru mezi ní a obranou. Evropský tým byl zataženější, pasivnější a dopředu chodil v menších číslech. Přes marocké chyby to sice k nějakým šancím vedlo, ale když už Afričanům v posledních 20 minutách docházely síly, zmohli se Modrić & spol. stejně zase jen na neefektivní házenou. Útočná trojka stála u vápna, nenabízela se, nesbíhala si dozadu; zvláštní výkon. Na pohled suverénní, ale to tak bývá, když nikdy nechodíte do rizika. Jako by červenobílí hráli na 0:0.

2. Luka Modrić potřebuje pevnou pozici, nemůže tam takhle lítat nahoru dolů, trpí tím chorvatská ofenziva i defenziva. A teď k nejvýraznější postavě chorvatského týmu - Modrić má pořád geniální záblesky, ale sám už to celé prostě neutáhne. Dopředu je pořád skvělý - nahrává, střílí, má periferní vidění a kopací techniku jako málokdo. V ofenzivní fázi bude Chorvatsko se svým kapitánem v zádech vždy silné. Jenže zároveň se vkrádá myšlenka, že ačkoliv Modrić je stále dost dobrý na základní sestavu Realu Madrid, na to, aby vlastními silami pozvedl nároďák na vyšší úroveň, už nemá.

A to je vidět hlavně v defenzivě; ne že by mladší Modrić byl nějaký obranář, to ani náhodou, ale i když se proti Maročanům poctivě vracel, tak naprosto evidentně nestíhal. Taky spáchal čtyři fauly v dost nebezpečné vzdálenosti od Livakovićovy brány (a logicky o to více chyběl vepředu). Pokud chce Dalić jeho potenciál využít naplno, nemůže ho nechat v této "Jekyll & Hyde" pozici, kde člověk nikdy neví, jestli v další minutě rozdá geniální pas do vápna nebo zbytečně zaviní přímák z 18 metrů.

(dz)
1. Pojďme to asi rozdělit na ofenzivní a defenzivní činnost, protože ty byly u včerejšího Německa jako den a noc. Směrem dopředu navázal Hansi Flick na novodobou německou tradici variabilní ofenzivní hry, kde se na hřišti doplňuje čtveřice technicky dobře vybavených borců schopných navzájem si měnit pozice. A prakticky celý první poločas (od 10. minuty) jsme se taky nad německou hrou rozplývali - jelikož Flickův tým držel Japonce v zámku a nepůjčoval jim míč, stačilo "vypnout" a kochat se. Hlavně Musiala s Gnabrym si na křídlech v podstatě dělali co chtěli.

Němci navíc sice byli před zápasem napsáni v rozestavení 4-2-3-1, ale reálně jsme viděli spíše 3-4-3 s Raumem vytaženým na falešné levné křídlo (Süle na RCB, Gnabry na RWB). Právě Raum byl asi nejlepším hráčem první půle; Japonci vůbec nevěděli co s ním, a když k tomu přidáte přímočarost Gündoganových náběhů ze středu pole, vypadal celý tým jako dobře seřízená mašina. A taky šel po zásluze do vedení, a to díky souhře výše zmíněných hráčů - Raum si došel pro penaltu, Gündogan proměnil.

2. Věděl Hansi Flick o tom, že největší silou Japonců je jejich rychlost? A pokud ano, řekl to svým obráncům? Protože tady vlastně ani není co analyzovat; Němci prostě byli vzadu strašní, což by se ještě dalo omluvit v úvodních deseti minutách, kdy prostě začali "all in" a první japonský brejk je dokonale zaskočil. Maedův gól tedy neplatil kvůli ofsajdu, ale favorit se po zbytek prvního dějství poučil a vypadalo to, že na tuto epizodu můžeme zapomenout. Jenže potom Hajime Moriyasu změnil rozestavení, přeskupil síly na hřišti a bíločerná defenziva implodovala.

Ne snad že by Japonci vyvíjeli nějaký souvislý tlak; na to ani nejsou stavění, jejich stylem jsou bleskové brejky a snaha využít otevřeného prostoru před soupeřovou bránou. A to už jde za Flickem, protože měl svůj tým na toto nebezpečí připravit. To není žádné tajemství. Místo toho ale německá defenziva po změně stran působila vyloženě laxním dojmem, jako by se na to úplně vykašlali; Rüdiger lítal po hřišti místy úplně náhodně, Süle před vítěznou brankou Japonska zapomněl vystavit Asana do ofsajdu, a ani Neuer nemůže mít v tomto případě úplně čisté svědomí.

Je možné, že favorit zápas podcenil? Vypadá to tak, protože takové úplně banální hrubky na vlastní polovině bychom čekali od outsiderů na Afconu, ne od jednoho z favoritů mistrovství světa. Statistiky sice mluví jasně ve prospěch Německa, Japonce taky několikrát zachránil gólman Gonda, ale na to se historie ptát nebude; v součtu celých 90 minut zkrátka Němci propadli v nejdůležitějších okamžicích a místo závěrečného náporu už předváděli spíše opařený, profesorský výkon.


1. Hajime Moriyasu vyhrál zápas díky změně rozestavení a skvěle provedeným střídáním. Modří samurajové nastoupili do utkání v rozestavení 4-2-3-1, které ale v prvním dějství příliš nefungovalo; japonská defenziva není dostatečně pozičně solidní a precizní na to, aby se ubránila vířivým útokům Musialy, Gnabryho a Müllera, takže se dozadu museli stahovat i nominálně ofenzivní hráči. Jako Junya Ito, který taky pod tlakem zavinil penaltu a navrch vyrobil další dvě strašidelné hrubky. Moriyasu proto potřeboval posílit čísla před vlastní bránou a zajistit větší propojenost obranné a útočné fáze.

Takefusa Kubo, který si před pauzou skoro nezahrál, tak uvolnil místo Takehiru Tomiyasuovi; ten si stoupl na levý kraj nově vytvořené stoperské trojice, Japonci přepli na kompaktnější 3-4-3, a to byl v celém vývoji utkání rozhodující okamžik. Jakmile Moriyasu upravil svůj systém tak, aby kopíroval ten německý, hra se zúžila, vyrovnala, favorit měl méně místa přes Gondou a japonská ofenziva hrála blíže vlastnímu vápnu a získala tak mnohem více šancí převzít balon a vyrážet na explozivní brejky do nepřipravené německé obrany. To bylo mnohem pohodlnější i pro Ita, který se velmi rychle proměnil v jednoho z nejnebezpečnějších Japonců na hřišti.

A pak japonský kouč triumfoval podruhé, když poslal na trávník v průběhu poločasu postupně Takumu Asana a Ritsu Doana; byli to právě tito dva hráči, svěží a plní sil, kteří uklidili do Neuerovy sítě obě rozhodující branky. Toto zvládl Hajime Moriyasu na výbornou.

2. Pořád ale platí, že Japonci měli i kopec štěstí a můžou líbat rukavice brankáři Gondovi. Už jsme to zmiňovali u Německa, ale toto rozhodně nebyl ze strany asijského týmu nějaký suverénní výkon a kontrolované vítězství; hrálo se nahoru dolů, byla tam spousta chyb i skvělých individuálních záblesků na obou stranách, diváci se bavili, a tři body nakonec bere ten odvážnější. Určitě nechci nějak shazovat japonský úspěch, to ani náhodou, ale zase nepředstírejme, že by Němce nějak smázli ze hřiště. Nebýt životního výkonu Shiuchi Gondy, který si připsal osm (!!) zákroků, mohlo být také všechno jinak.

Japonská energie a živelnost navíc samozřejmě vygenerovaly spoustu chyb i na vítězné straně; v obraně byli také často nepozorní, byla znát jejich menší individuální kvalita, a dokud je Němci drželi v zámku, neměli vlastně kudy ven. Vyhráli proto, že jejich kouč dobře zareagoval na vývoj zápasu a že se nebáli aktivně útočit při každé příležitosti (i když několik brejků také zkazili vlastní zbrklostí). Jako by oproti Německu dokázali mnohem lépe identifikovat vlastní síly a slabiny a hrát tak, aby to první převažovalo to druhé.

První krok tak má Moriyasuova družina za sebou; Španělsko se nejspíš na vzájemný duel připraví lépe a asi nemůžeme očekávat, že by zápas vzadu odfláklo podobně jako Němci, ale Kostarika se ukázala v tak mizerném světle, že se postup ze skupiny jeví jako reálná možnost. Což je víc, než se před turnajem očekávalo. Dobrá práce!

(dz)
1. Elegance nepřerušovaných tiki-taka tanců kolem bílých kuželů se zkrátka nedá popřít, a systém založený na absolutní kontrole míče může být i 14 let po prvním španělském titulu ofenzivní a efektivní. Fakt se na to kouká hrozně hezky, když vás soupeř nedostupuje, nebrání důsledně, presuje spíš tak naoko, všude je o dva kroky později a většinou jenom tak stojí a kouká jako tele na nová vrata.

Ale ani kostarická pasivita v prvním poločase by neměla odvádět pozornost od toho, jak skvělí jsou Španělé s míčem na noze. 84% držení balonu je brutální číslo, navíc jen tři hráči měli po půli nižší než 90% úspěšnost přihrávek - Gavi, který byl ale v záloze většinou zodpovědný za hledání nejkreativnějších řešení, a Asensio s Torresem, tedy dvě třetiny útočné trojice.

Což je mimochodem taky zajímavé; Luís Enrique samozřejmě hraje klasicky 4-3-3, ale za celou dobu jsem vlastně nepoznal, jestli má být Busquets na DM a Rodri na stoperu, nebo obráceně. Protože to reálně bylo úplně jedno, La Roja se přesouvala, bránila i útočila v kompaktním bloku, rychle a zdánlivě bez námahy, jako jeden muž.

Samozřejmě musíme ještě jednou dodat, že Kostaričané ve svém zabedněném 5-4-1 nekladli vůbec žádný odpor, takže tohle byla spíš taková pětačtyřicetiminutová exhibice pro fanoušky. Doplatí Španělé na absenci klasické devítky? Je Busquets už příliš pomalý? Co krajní beci, nejsou za zenitem? To jsou všechno legitimní otázky, ale odpověď na ně dostaneme až v zápase se soupeřem, který se k němu dostaví.

2. A teď najít nějaká negativa. Na první dobrou se asi nabízí otřepaný argument, že Španělé moc nestřílí, tahají všechno až do kuchyně a na každou zajímavou akci potřebují tunu přihrávek; včera jich ostatně zaznemnali více než tisíc (!!!). Jenže to prostě neobstojí jako reálná kritika, když vyhrajete 7:0, ještě když ve druhé půli přidala La Roja do svého arzenálu i delší míče, centry a schopnost obstát i ve "skutečném" souboji. Pak by se třeba dalo vypíchnout těch pár lapsů v koncentraci po změně stran, nějaké na první pohled zbytečné ztráty, pár spálených Moratových šancí... jenže obratem se chce říct: No a co?

Když Enriqueho družina začala polevovat v koncentraci, bylo to proto, že už v té době vedla 4:0 (a následně stejně přidala ještě tři góly, včetně brilantní trefy Gaviho). Když Dani Olmo někde v hloubi druhé půle poprvé zbytečně ztratil míč, měl už v zádech MOTM výkon. Když Moratovi chvíli trvalo, než se také zapsal na listinu střelců, pořád platilo, že Španělé se prosadili šestkrát i bez něj (a on sám pak skóroval taky). Zbývá možná lehce pozvednout obočí nad často riskantní distribucí Unaie Simóna, ale ani z toho nakonec Kostaričané nic nevytěžili. Prostě čistá práce. Plný počet bodů nedávám Španělsku jen proto, že Kostarika byla opravdu příšerná a nepředstavovala skutečného soupeře.


1. Proč byla Kostarika ještě horší než Írán? Protože neměla žádný plán. Team Melli se sice ztrapnil při prohře 2:6 s Anglií, ale jeho kouč Carlos Queiroz měl aspoň nějakou představu, jak hrát; špatnou, jistě, ale Íránci evidentně dostali povely a alespoň se jich pokoušeli držet. Sledovat defenzivní taktiku Kostariky ale vypadalo spíš jako koukat na zápas přípravky, což je bizarní vzhledem k tomu, jak zkušenou sestavu Los Ticos do Kataru přivezli. Tam snad ani nikdo neměl žádný plán, prostě se jen běhalo tam, kde byl zrovna míč. Pro Španěly pak bylo extrémně jednoduché kombinovat kolem středového kruhu, vylákat Kostaričany, ať přiběhnou za nimi (proč???), a pak pár rychlými přihrávkami utéct do prostoru před Navase, kde titíž obránci ve svých prostorech logicky chyběli. Nevím, jestli kouč Suárez spoléhal na to, že jeho svěřenci zvládnou s favoritem fyzicky držet tempo, ale pokud ano, tak ne, nedokázali.

Toto bylo prostě i z trenérovy strany strašlivě nezvládnuté utkání, bez ohledu na to, že by Španělé s největší pravděpodobností vyhráli tak jako tak. Proč jim to ale Suárez takto brutálně ulehčil? Kostaričané ve svém 5-4-1 jako by ani nevěděli, kde se mají pohybovat; o co se třeba snažil chudák Martínez? Jewison Bennett měl na křídle pár relativně slibných momentů, ale opravdu jen pár, a to bylo z hlediska kostarické ofenzivy všechno; Joel Campbell včera vypadal 20 let za zenitem. Celé to bylo strašně pomalé a těžkopádné. Po změně stran se sice hra trochu roztáhla, ale na jejím celkovém obrazu to vlastně nic nezměnilo.

2. Nejzkušenější hráči Los Ticos selhali. Jako výše zmíněný Campbell, který se navíc jednou při přímáku zvládl (sám, nikým neatakován) vystavit do ofsajdu. Nebo Calvo s Oviedem, kterým je dohromady 62 let a mají 153 reprezentačních startů, ale před čtvrtým gólem oba totálně propadli. Pak sice Kostaričané začali alespoň aktivněji napadat, ale to se bavíme o dvacetiminutovém období, během kterého Luis Enrique provedl všech pět svých střídání; ani tak z toho ale nic nebylo, a když se noví hráči dostali do rytmu, okamžitě přišel gól na 5:0.

A pak je tu samozřejmě Keylor Navas. Jeho výsadní postavení v síni slávy kostarického fotbalu nikdo nikdy nemůže zpochybnit, faktem ale je, že včera čelil 7 střelám, dostal z nich 7 gólů a u dvou z nich nemá úplně čisté svědomí. Nepochybuji o tom, že Navas je stále gólmanem světové úrovně, ale když tento tým už nepodrží ani on, co pak zbývá? Nula střel (nejen na bránu, celkově), nula rohů, nula všeho. Aspoň hlaviček vyhráli Los Ticos víc. Paráda.

(dz)
1. O kolik více zaseklí v čase by Belgičané jenom mohli být? A není to ani tak o tom, že se Roberto Martínez pořád opírá o Edena Hazarda bez praxe nebo že ne a ne najít nové, svěží a především pohotové stopery. Oni ti stopeři vlastně až takový problém nebyli; problém naopak spočíval spíš v tom, že Toby Alderweireld - jeden z těch stoperů - rýsoval obě dvě zajímavé přihrávky do finální třetiny - před jednou šancí Hazarda a před rozhodujícím gólem úsporného Mitchyho Batshuayie. Zbytek týmu se skládal na tlusté nic.

Pro Belgii přitom nejde o nic nového. Dánové je na minulém Euru ničili prostřednictvím šikovného pravého beka Maehleho; teď se opakovalo totéž v bleděmodrém s Laryeou. Zálohu i přes přehršel zdatných středopolařů ve výstavbě hry přeskakovali už za časů Wilmotse; a teď to bylo v první půli přímo donebevolající, když celkem Belgičané ve finální třetině zkompletovali jenom 15 přihrávek. Kanaďané se naproti tomu dostali ke 47 takovým!

Proč tahle pachuť u Belgičanů přetrvává? Stále stejné rozestavení, skoro stejný personál, na chlup stejné problémy. Martínez není špatný, natož hloupý kouč, ale nyní se začíná zdát, že roku 2018 vyhrál bronz na MS a v tu ránu si řekl "aha, tak tohle budu hrát do konce života”.

Takhle to úplně nefunguje, speciálně když...

2. Kevin De Bruyne zahrál nejhůř za hodně dlouhou dobu, a pak se divil, že za to přesto byl odměněn cenou pro nejlepšího hráče zápasu. Prý že to asi bude zvukem jeho jména. Cítíme s tebou, Kevine; musí to tak být. Totiž co se pro belgický klenot mohlo pokazit, to se také pokazilo - Eustáqio mu nasadil výstavní jesle, on sám si v přečíslení bizarně vybral obsazeného spoluhráče namísto zcela neobsazeného, příhru Batshuayovi do tutovky lehce podhustil, a tak dále. O přestávce byl Twitter plný statistik vypovídajících zejména o jeho mizerném zapojení ze strany spoluhráčů, ale to tentokrát možná nebyla ta největší potíž.

De Bruyneovi prostě odešel mozek. Třeba to bylo katarské podnebí, bůhvíco. Ale nebyl to on.

Nebylo to jen De Bruynem, ale Belgičanům v důsledku totálně chyběla jakákoliv chemie vpředu. Konkrétně Hazard například dostal více přihrávek od pěti spoluhráčů, kteří se nejmenují Kevin, jehož jedna přihrávka byla dorovnána i Thibautem Courtoisem.


1. Kanaďané si vzali inspiraci z Dánů a Belgičané byli obdobně bezradní. Pokud si vzpomínáte na druhé utkání loňského Eura, musel pro vás být včerejší úvod učiněným déja-vu. Také Dánové byli na Belgičany od první minuty nalezlí s presinkem vysunutým ke zbláznění a hned ve druhé minutě si na Denayerovi vynutili školáckou chybu, přičemž Alderweireld s Vertonghenem celou dobu působili jako zpomalený film. Jediný rozdíl byl v tom, že včerejší třetí stoper Dendocker hrál tehdy v záloze, a především že seveřané prvního kiksu využili; přesto nakonec prohráli 1:2 navzdory střelecké převaze 22:6, takže efekt byl ve výsledku naprosto totožný. Belgičané vyvázli s monokly, šrámy, bůhvíčím. Ale vyvázli.

Z tohoto pohledu musíme Johna Herdmana jednoznačně pochválit - domácí úkol si splnil a svým způsobem si možná dodal odvahy i pohledem na dříve úspěšné Saúdy. Také Kanaďané extrémně riskovali; ani ne tak prostřednictvím vysoké linie a ofsajdové pasti, jako spíš skrze výchozí rozestavení bez míče, které obnášelo až šest, sedm borců na útočné polovině.

Tři útočící hráči zpravidla stáli v řadě vedle sebe, aby nepouštěli míče na belgické střední záložníky v čele s De Bruynem a křídelní beci spolu se středopolaři agresivně tlačili na Castagneho s Carrascem. Jednalo se de facto o směs pasivní zónové obrany (středem) a, proaktivní osobní obrany (v křídelních prostorách) na útočné polovině, což Belgičanů vůbec nevonělo. Důkazem jsou pouhé tři centry (!) z krajů a doslova žádný od pravé lajny.

To je jednoznačný úspěch. Tímto na druhou stranu Kanada soustavně vyklízela střed pole, kam Belgičanům stačilo nasměrovat jednu rychlou příhru z první od postranní čáry a šach mat. To se stalo ve 25. minutě a dál... v první půli prakticky nikdy. To bylo jednak svým způsobem štěstí, jednak důsledek parádního tlaku živelných, leč organizovaných Kanaďanů.

2. Kanadě náleží tuna kreditu za šoumenství, ale takhle se zde nejspíš zápasy vyhrávat nebudou. Vlastně každý z útočně laděných hráčů Kanady, paradoxně snad až na toho nejslavnějšího (Alphonse Davies), měl v zápase nějaký highlight reel moment. Tajon Buchanan odehrál zápas svého života, zdánlivě bez nervů. Alistair Johnston - pravý stoper, který ještě před třemi roky hrál semiprofesionální ligu v Ontariu - rýsoval dalekonosné pasy, jako by se nechumelilo, v důsledku vytvořil tři šance a věděl si rady s Hazardem. Richie Laryea - další produkt Toronta a jeho blízkého okolí, kterými je kanadská nominace napěchovaná - terorizoval Carrasca a sám se zasadil o další čtyři příležitosti. Steven Eustáqio měl snad ještě víc "swagu” a posouval hru jako ještě nikdo na tomto turnaji.

To vše, jaksi bohužel, nebylo Kanadě k ničemu. Přestože mužstvo v obnovené premiéře na mundialu i výborně doplňovalo vápno v adekvátních počtech i s adekvátní urgencí, koledovalo si až o čtyři pokutové kopy (dva tutové) a hodně střílelo, Courtois toho ve výsledku kromě penaltového zákroku vlastně tolik předvést nemusel. Z 15 střel z osy hřiště (vyjma desítky) Courtoise otestovaly jenom dvě, za což částečně mohla ukvapená řešení, částečně naopak odkládané rány vedoucí k blokům a částečně ignorování lépe postavených spoluhráčů mimo osu (do vápna takřka vždy dobíhal někdo z obou křídel).

Výsledek je takový, že ačkoliv to ze strany Kanady po leckteré stránce vypadalo jako ten pravý showtime, teď má poněkud ironicky "nothing to show for it”.

(td)