Zápisník z Kataru III. aneb Arabové odsaúdili favority ke ztrátám

Co se nepovedlo domácímu Kataru, to napravili Saúdové s Tunisany! V úterý se favoritům dlouho nedařilo, body ztratily Argentinci i Dánové, a jediní Francouzi dokázali potvrdit očekávání. Také jsme viděli první dvě bezbrankové remízy.

Vyslanci asijského fotbalu zažívají zatím zvláštní turnaj; po krachu Katařanů s Íránci jsme tu včera konstatovali, že se ve specifickém prostředí pouštního státu asi očekávalo víc. Jenže to byly jen první dva hrací dny. Ten třetí totiž otevřela Saúdská Arábie jedním z největších šoků v dějinách MS, když porazila Argentinu, pro mnohé hlavního adepta na zlato (v čele s Lionelem Messim). Co víc, Argentincům stačilo neprohrát, aby vyrovnali historický rekord Itálie. Představte si, že přežijete tři duely s Brazílií, vyhrajete Copu, jako první země v dějinách projdete na MS bez porážky... a tam vás hned v prvním utkání klepne Saúdská Arábie. Sázkovky měly žně, vláda Saúdů vyhlásila státní svátek, a všechny předpovědi na vývoj skupiny C letěly z okna. Později pak navíc remizovali Poláci s Mexičany, takže Argentinci jsou v tabulce po prvním kole poslední.

V "déčku" už se podobný šok nekonal, i když Austrálie šla proti Francii do vedení; veškeré naděje na další senzaci z AFC ale utnul sebevědomý a soustředěný výkon Les Bleus, kteří se po úvodním oklepání chopili otěží a nakonec dokráčeli k pohodlnému triumfu 4:1. Ve druhém utkání uhrálo Tunisko překvapivý bod s Dánskem, navázalo tak na saúdské hrdiny a potvrdilo celkově skvělý den pro arabské týmy, fanynky a fanoušky.

Letos na MS budeme v rámci tradičních Zápisníků opět pokrývat všechny duely skupinové fáze i play-off. Forma je jednoduchá - každý tým od nás dostane za svůj výkon odpovídající známku (od 1 do 10), kterou doprovodíme dvěma podrobněji rozepsanými body.
1. Takto to dopadá, když neprohrajete 36 zápasů v řadě s individuálně kvalitnějšími soupeři, abyste se v tom 37. rozhodli, že vlastně vyzkoušíte nový styl. Byl to zápas dvou různých poločasů. Vyzdvihnout je ale třeba zejména jednoznačné taktické vítězství Hervého Renarda nad Lionelem Scalonim. Argentina sice jako už tradičně začala zápas velmi ofenzivně a po 20 minutách mohla vést 2:0, právě nevyužití velmi riskantního (ale nakonec na milimetry precizního) saúdskoarabského bránění ale nakonec Argentinu stálo celý zápas.

Lionel Scaloni tento zápas takticky nezvládl. Před turnajem přišla Argentina o jednoho z klíčových záložníků Giovaniho Lo Celsa, kterého v přátelských zápasech velmi úspěšně zastupoval Alexis Mac Allister. Do zápasu proti Saúdské Arábii ale trenér nasadil stárnoucího a ve špatné formě hrajícího Alejandra Gómeze. Ten sice zápas neodehrál o nic hůř než jeho spoluhráči, do systému Argentiny se ale nehodí a měl by sloužit jen jako nouzová varianta za Lionela Messiho. V předzápasovém rozestavení sice bylo napsáno 4-2-3-1, reálně ale šlo v prvním poločase spíš o 4-4-2, kde se Messi pohyboval téměř na hrotu útoku, aby se ve druhém poločase naopak po dvou tvrdých direktech arabského týmu začal naopak stahovat do středu hřiště pro rozehrávku, čímž se argentinská výstavba hry zhroutila úplně. Korunoval to nasazením box-to-box záložníka Fernándeze, který byl do zataženého bloku Saúdů platný asi jako mrtvému zimník. Pokud už měl Fernández nastoupit, pak místo Gómeze do klasické vyzkoušené formace 4-3-3 hned od začátku zápasu.

2. No De Paul, no party. Rodrigo De Paul samozřejmě na hřišti byl, nicméně jeho přítomnost byla nakonec spíš přítěží než přínosem. V předturnajové analýze byl De Paul nazván tahounem týmu. Pro fanoušky, kteří Argentinu viděli poprvé, nejspíš tato predikce musela působit nepochopitelně. Jenže v zápase proti Saúdské Arábii jste naopak mohli vidět, jak vypadá hra Argentiny, když se do ní nedostane Rodrigo De Paul. Jeho výkon byl korunován dvěma momenty. Prvním bylo přímo komické nebránění Salema Al-Dawsariho, který dostal spoustu prostoru vymést šibenici argentinské brány, druhým pak nesportovní nevrácení míče soupeři po ošetřování Firase Al-Buraikana.

Argentinci se nicméně nemusí po prohraném zápase hroutit. Rekord v počtu neprohraných utkání je maličkost, která turnaje nevyhrává. Důležité je opět se zkoncentrovat na styl hry, který Argentině nesl úspěchy. Zároveň je také třeba si uvědomit, jestli je Cristian Romero skutečně po zranění 100% v pořádku. Stoperská dvojice Argentiny totiž byla vše jen ne konzistentní a vypadalo to spíš, že každý stoper brání sám za sebe, než že by spolupracovali. Když se k tomu přidá dvojice školáckých individuálních chyb, které Saúdové chladnokrevně ztrestali Možná ale lepší, když Argentina dostala pořádnou facku rovnou v prvním zápase. Zatím není žádný důvod panikařit.


1. Hervé Renard je jedním z nejlepších reprezentačních trenérů na světě! No dobře, možná jsem se nechal malinko unést. Se Saúdskou Arábií se ale až do zápasu s Argentinou vlastně vůbec nepočítalo, ačkoliv jde na kontinentu o jeden z nejkonzistentnějších týmů se zlepšující se mládeží. Renardův tým si to ale hned od prvních minut chtěl rozdat s Argentinou jako se sobě rovnými, což málem vyústilo ve velmi rychlý gól v jejich síti. Nesmírně vytažená obranní linie zhruba 30 metrů od brány pak byla doslova husarským kouskem. Nutno říct, že pro Saúdy hrál i faktor štěstí, jelikož milimetrový ofsajd Martíneze se nedá považovat jen za precizní práci obrany. Příště by se podobný styl bránění hop nebo trop nemusel vyplatit.

Díky saúdské agresivitě a sehranosti se ale podařilo zcela eliminovat Rodriga De Paula, což měl být pro druhý poločas klíčový moment. Zároveň také tým využíval vyššího postavení levého beka Tagliafica, kterého ofenzivní hráči Al-Buraikan a Al-Shehri slušně větrali. Obrovskou pochvalu si zaslouží také pravý bek Abdulhamid, který celý zápas dřel jako kůň dopředu i dozadu. Korunou saúdskoarabského sebevědomého výkonu pak byl samotný závěr zápasu, kdy při autovém vhazování bylo na polovině Argentiny 6 Saúdů, čímž donutili Argentinu stáhnout se s nimi, kvůli čemuž měli podstatně sníženou možnost založit rychle protiútok. Jako perlička na závěr se hodí říct, že naprostou většinu hráčů základní sestavy z týmu Al-Hilál trénuje paradoxně Argentinec Ramón Díaz.

2. Saúdská Arábie se vítězstvím dostala čela boje o postup. Ano, se Saúdy je nyní třeba počítat jako s možným postupujícím, a pokud udrží Renardem nastolený trend aktivního přístupu a sebevědomí (což věřím, že ano), budou pro Poláky a Mexičany více než vyrovnaným soupeřem. Možná trochu ztrácí v individuální kvalitě proti Mexiku a některým výjimečným Polákům, rozhodně je ale není radno podcenit. Výše jsem zmiňoval kvalitu některých ofenzivních hráčů, vyzdvihnout ale musím také zejména stopera Tambaktiho, který svou rychlostí a dobře aplikovanou agresivitou nedovolil Lautaru Martínezovi prakticky nic. Skvělou poziční hrou a mrštností překvapil také gólman Al-Owais, který před 4 lety v Rusku příliš nepřesvědčil. Problémem naopak může být zranění výborného rychlíka Al-Shahraniho, který po srážce s brankářem nevypadal, že by si dal ještě druhé kolo.

Saúdové možná narazili na svůj výkonnostní strop, proti velmi dobře defenzivně organizovaným Polákům jim ale víceméně stačí uhrát remízu. Mexičané zase v ofenzivě absolutně nepřesvědčili, že by se měli proti precizně organizované obraně prosadit. Argentince donutili Saúdové pouze neefektivně obehrávat svůj blok, a to Argentina i přes porážku stále patří mezi nejlepší reprezentační týmy na světě. Podaří se Renardovým svěřencům po skalpu Messiho získat i skalp Lewandowskiho?

(jn)
1. Dánové předvedli fajn technický výkon, ale oproti Tunisku jim scházela přímočarost. A to i přesto, že Hjulmandova škola by právě naopak měla být direktivní, zaměřená na vířivý, rychlý ofenzivní fotbal, kde gól může vstřelit prakticky kdokoliv. Ne že by Dánové takto nehráli; v dlouhých pasážích zápasu ano, ale v konfrontaci se zdravě agresivním a dobře takticky připraveným Tuniskem v předfinálce často volili zpomalení a obléhací strategii. V první půlhodině se Eriksen & spol. hned několikrát dostali do jakýchsi pološancí (díky dobré technické výbavě a pohybu na hřišti), skutečné ohrožení Dahmenovy brány z toho ale nebylo. Do šancí ano, ke střelám ne.

Do nekonečna opakovaná mantra o tom, že dánskou silou je rozložení střelecké zodpovědnosti na celý tým, totiž zároveň znamená, že to není ničí úkol. Všichni to tak nějak umí, ale nikdo se necpe dopředu tak jako Tunisan Jebali, či v jiných včerejších zápasech Lewandowski nebo Giroud. Je tam sice Kasper Dolberg, ale na tom by se dalo názorně ukazovat, jak si Dánové nedokázali poradit s fyzicky nabroušenou tuniskou obranou, připravenou kdykoliv zatáhnout za záchrannou brzdu, jít do skluzu nebo do jiné konfrontace. Takže výsledkem byl pohled na opravdu dost dobrý tým, který je solidní na míči, sehraný, hráči se dobře doplňují, jsou tam všechny takové ty moderní klasiky jako overlapy beků a náběhy do meziprostorů, ale nějak tomu celkově chybí hrana.

2. Pak ale Hjulmand změnil rozestavení a Dánové nakonec měli k vítězství blíže. Klíčovým okamžikem zápasu byla (nebo spíše mohla být; skóre se neposunulo) 65. minuta. Do té doby hrálo Tunisko s favoritem vyrovnanou partii, dokonce bych řekl, že mělo i větší šanci na vstřelení gólu. Hjulmand ale správně identifikoval dva největší problémy: 1) Eriksen je moc hluboko; 2) Dolberg si neví rady. Pokud měli Seveřané skutečně začít ohrožovat Dahmenovu klec, potřebovali svého nejlepšího kreativního hráče blíže ke křídelníkům a devítce, na kterou se musel postavit efektivnější target man. Zvlášť vzhledem k tomu, že Dánsko umí zahrozit ze standardek, hlavně z rohů (!).

Takže ze hry dolů šel kapitán Simon Kjaer, kterého vystřídal Mathias Jensen; to byla ona systémová změna, Jensen zapadnul do double-pivotu vedle Hojbjerga a Eriksen se tak mohl posunout na desítku (přičemž obrana se bez Kjaera smrskla z tříobráncové lajny na klasické čtyři vzadu). Za Dolberga pak přišel Andreas Cornelius, s nímž jsme na dánském hrotu poprvé viděli forvarda schopného se s Tunisany prostě porvat. Nakonec to k výhře nevedlo, ale 20 minut před koncem měli Dánové dvě obří gólovky, které africký celek ubránil víceméně silou vůle.

Otázka do dalších zápasů: Uvidíme spíš "vyčkávací a obléhací" Dánsko, nebo "direktivní a otevřené" Dánsko? To druhé vypadalo včera lépe, ale to také nikdo nezkoušel pevnost systému s Maehlem, jedním z nejproduktivnějších borců nároďáku, na čistokrevném LB. Každopádně Hjulmand má v záloze dva herní modely, to se může hodit. A Tunisko bude kousat všechny, takže v červeném táboře čas na paniku zatím není.


1. Od Kadriho jsme 3-4-2-1 nečekali, ale trefil se. Tuniský stratég si tříobráncový systém schovával v záloze, v ostrém zápase tak ale snad nikdy nehrál; když proto hned v úvodním duelu na MS - proti týmu, který navíc mnozí tipovali na první místo ve skupině - vyrukoval nejen se třemi stopery, ale navíc ještě bez klasických křídel, vypadalo to na překombinovaný průšvih. Asi deset vteřin. Pak Orlové z Kartága převzali iniciativu a byli půl hodiny regulérně lepším týmem.

Proč to fungovalo? Kadri věděl, že Dánové svoji palebnou sílu nekoncentrují na konkrétní místa na hřišti, a rozhodl se proto červenou útočnou vozbu jednoduše absorbovat; lajna stoperů pod vedením Meriaha, jemuž dělali "tykadla" brousek Bronn a rozehrávač Talbi, vytvořila pohyblivou, reaktivní zónu kolem vlastního vápna, a Dánové často nevěděli kudy. Hodně stříleli, dostávali se k zakončení po rozích, ale Tunisko drželo.

Double pivot pak tvořili "hodný policajt" Skhiri a "zlý policajt" Laidouni, funkční kombo technické vyspělosti a řízené síly, načež vytažení beci Dräger s Abdim v podstatě hráli regulérní křídla. V útoku tak frontální řada Orlů tvořila pětičlennou rojnici - Jebali na hrotu, Dräger a Abdi na krajích, Msakni s Ben Slimanem (ta dvojka ve 3-4-2-1) jako inverted wingers, krajní hráči hledající místo o pár metrů níže, v pohyblivé W formaci, připraveni na centr či střelu.

2. Tunisané byli paradoxně silní tam, kde jsme to od nich dříve nevídali. Je to už takový mem, hlavně mezi fanoušky afrického fotbalu: Orlové z Kartága sice umí bránit ve smyslu "nedostávají góly od Komor a Rovníkových Guinejí", ale ve skutečnosti jsou vždy jen jeden kiks od inkasované branky. Jsou to techničtí hračičkové se skvělým citem pro míč, ale zároveň můžou kdykoliv přepnout a začít hrát jako prasata. Mají spoustu kreativců, ale nikoho s tahem na branku. Jsou pověstně labilní. V tomto tisíciletí ještě neměli spolehlivého gólmana. A tak dále.

Včera to ale vypadalo, že Kadri tyto věci nejenom ví, ale aktivně na nich pracuje - Dahmena jako jedničku vybral on, totéž platí o Jebalim na devítce, kde asi většina pozorovatelů viděla slavnějšího Khazriho, ale holohlavý forvard z dánského Odense předvedl výtečný výkon, rval se, dostával se do šancí, donutil Schmeichela k top zákroku a navíc i vstřelil (ofsajdový) gól. Tudy to půjde.

Dále: Orlové hráli tvrdě, místy hodně tvrdě, ale nikdy nepřekročili nějakou povolenou mez; k tomu neefektivnímu technickému hračičkářství pak asi stačí dodat situaci z 50. minuty, kdy Tunisko, tak pevně zaklinčované v nastaveném tempu nahoru-dolů, chvíli drželo míč na vlastní obraně ne prostřednictvím horizontálních přihrávek mezi stoperskou trojicí, ale vertikálně, na ose DM - stoper - gólman a zpět. Z toho by Xavimu slezly nehty na nohou.

Proč tedy pouze šest bodů, když tu Tunisko celou dobu chválím? Jednoduché - i když proti Dánům předvedli vzhledem ke svým možnostem lepší výkon než soupeř, nakonec je to úplně jedno, protože po bodu mají na kontě oba. A to je ten poslední, final boss tuniských stereotypů - Orlové z Kartága neumí vyhrávat. Dokud Kadri neprolomí ještě tuto zbývající bariéru, nebude to celé k ničemu. Jestliže tedy chtějí postoupit.

(dz)
1. Oproti Polákům se El Tri prezentovali živějším výkonem v ofenzivě, ale bylo to až příliš na jedno brdo. Že jsou Mexičané lepší na míči jsme viděli od úvodních minut, přesto ale v první půli převládal dojem nesehranosti. Křídelníci Lozano s Vegou rozhodně neměli o míče nouzi, pokoušeli se ale prosazovat spíše individuálně, což se polským bekům dařilo zachytávat; obecně v práci s prostorem mezi polskou zálohou a obranou pak Mexiko vyloženě propadávalo. Hráči se vepředu nedoplňovali, nenabízeli se, i když teoreticky tam místo bylo - ani stoper Kiwior, ani defenzivní štít Krychowiak nepůsobili zpočátku úplně jistým dojmem.

Klíčovým hráčem mexické výstavby hry v Martinově 4-3-3 tak byl levý střední záložník Chávez, nesehraný se zbytkem týmu; on a štít Álvarez měli ze hry více než zkušený Héctor Herrera, ale jestli to měl být záměr, těžko říct. Celkově jsme totiž sledovali hlavně zápas dvou opatrných týmů, které dobře věděly, že vzhledem k šokující výhře Saúdů nad Argentinci je skupina C úplně otevřená, a nikdo tak logicky nechtěl dostat gól.

Na pohled byli El Tri o něco lepší než soupeř. Měli tam víc individuálních momentů, nějaké slušné signály (Gallardovy pasy na zadní tyč), a co především, jejich pasy - a vězte, že drtivá většina míčů na obou stranách létala při pronikání do ofenzivy hodně daleko - vypadaly efektivněji, protože zatímco Poláci volili často technicky přesnější, ale pomalé a čitelné oblouky, Mexičané volili více střílených přihrávek, často poněkud na náhodu, ale s větším potenciálem překvapit soupeřovy obránce. Fajn. Jenže pokud váš jediný ofenzivní plán sestává z toho, že máte technická křídla, stačí pak protivníkovi prostě zablokovat křídla. Což se přesně stalo. Protože...

2. Tata Martino předvedl zatím druhý nejslabší trenérský výkon na turnaji, po Carlosi Queirozovi. Zkušený matador na mexické lavičce toto utkání vlastně vůbec nezvládl; jistě, má bod, ale Poláci byli s bezbrankovou plichtou evidentně mnohem spokojenější. Mexiko chtělo útočit, nebo se tak alespoň po větší část zápasu tvářilo - samozřejmě hlavní je neudělat vzadu nějakou hloupost, ale pokud někdo během hry aktivně podnikal ofenzivní kroky, byli to El Tri. Jenže bíločervení to prostě ubránili hrozně jednoduše, nedá se svítit; minimálně od změny stran, poté, co Mexiko na konci první půle obléhalo polské vápno, muselo být Martinovi úplně jasné, že tudy to nepůjde. Že ani Vega, ani Lozano to sami prostě neuhrají.

A protože Michniewicz reagoval na každou změnu tempa až překvapivě pružně, vynikla pasivita mexického trenéra o to více; proč třeba na hrotu tak dlouho vydržel chudák Martín, který je možná fajn s míčem, ale v soubojích s Kamilem Glikem vypadal (po fyzické stránce) jako dorostenec? K čemu tam takový útočník potom je, zvlášť když Mexiko se toho 4-3-3 drží opravdu pevně? A když už jde konečně dolů, proč jej nahrazuje nedoléčený Jiménez místo Funese Moriho, jehož výška a agresivita by proti polským zbojníkům mohly platit mnohem lépe? Proč tahají Aztékové úplně všechno po stranách a jistí se třemi střeďáky, když tam je viditelná díra na AM, kde by případný mexický záložník mohl vyvíjet tlak na pomalého Krychowiaka? Jak si Martino představoval, že to dopadne, když bude zkoušet pořád dokola nemlich to samé, i když je všem na hřišti hodinu jasné, že to prostě fungovat nemůže?


1. Koukat se na to moc nedalo, ale obětavost Poláků zaslouží ocenění. Nechci úplně říkat, že Polsko šlo do zápasu s tím, že se spokojí s bodem - jednak to podle mě není pravda a jednak byli právě bíločervení nakonec k vítězství blíž, byť Lewandowského (nakonec neproměněná) penalta byla nařízená opravdu podivně. Alespoň si pro ni ale Lewandowski došel. Jedním z nejviditelnějších rozdílů mezi oběma týmy byla pozice jejich hrotových útočníků; zatímco Mexičané tam v podstatě ani nikoho mít nemuseli, protože si stejně nezahrál, Poláci v ofenzivě jsou Robert Lewandowski, jsou na něm závislí možná až nezdravě. Což asi není ideální, ale včera to byla pořád viditelně ta efektivnější varianta.

Jakmile se ale Mexičané trochu dostali do zápasu a začaly vynikat jejich kvality na míči, Czeslaw Michniewicz rychle hodil zpátečku a usoudil, že pokud si dá za cíl uhrát v první řadě nulu (a třeba tam Lewa něco foukne, což se ostatně skoro i stalo), nebude to vlastně ani moc těžký úkol. Protože El Tri nemají funkční strategii a Martino ji neumí vymyslet. Takže stačí využít vlastní fyzickou převahu a bránit. A tak Poláci lítali do soubojů jako hokejisti, blokovali skoro všechny míče mířící do vápna, před Sczesným dominovali ve vzduchu a takový Matty Cash na pravé straně obrany deptal Mexičany tak, že jejich trenér dokonce prohodil obě křídla, ale stejně na strojově efektivního zadáka Aston Villy nevyzrál.

2. Michniewicz se ukázal jako pozorný kouč - pokud jde o defenzivu. V poslední půlhodině už polské síly pomalu odcházely a fokus na defenzivu se o to víc zesiloval; tady ale také musíme vyzdvihnout práci polského stratéga. Už do druhého dějství stáhl z trávníku křídelníka Zalewského a nahradil jej středním záložníkem Bielikem (protože na rozdíl od Martina viděl tu díru kolem Krychowiaka, o které píšu výše). Čtvrthodinu před koncem pak za Szymańského nastoupil Frankowski a červenobílí se přeskupili do jakéhosi tuhého 4-4-1-1 s Zielińskim na podhrotu. A i ten nakonec v samém závěru vyklidil pole Arkadiuszi Milikovi, takže v nastavení už Poláci, dostatečně sebevědomí po dokonalém otupení mexické ofenzivy, ještě zkusili přímý direkt do nerozehrané obrany soupeře v klasickém 4-4-2. To jsou hned tři změny systému na ploše jediného zápasu, a všechny dávají smysl.

Pořád platí, že Polsko prostě bez Lewy neumí dát gól; to bude velký problém, se souhrnným skóre 0:0 se postoupit nedá. Ale jestliže se ptáme, který z trenérů dával včera na hřišti větší pozor, tak Poláci vítězí v handicapu.

(dz)
1. Vypadnutí Benzemy s Pogbou zatím vypadá spíše jako výhoda. Problémem obou borců je, že ačkoliv jsou samozřejmě výbornými fotbalisty - Pogba v nároďáku hraje jako zvíře bez ohledu na to, jak se mu zrovna daří v klubu, a Benzema samozřejmě právě získal Zlatý míč - v Deschampsově herním modelu v roce 2022 mnohem více vyniknou jejich "béčkové" verze, tedy Adrien Rabiot a Olivier Giroud. Evidentní je to hlavně u Girouda. Zatímco Benzema je ideálním forvardem pro dominantní tým, často hraje jako second striker, má nízké těžiště a je silný na balonu, Giroud funguje na devítce jako klasický oportunistický zakončovatel - umí hrát zády k bráně, probít se ke střele v těsném obležení, má výšku, fyzickou sílu a v každé situaci ví, kde je soupeřova brána. A protože Deschamps staví svůj tým spíš jako perfektně kalibrovanou brejkovou mašinu (tato Francie není Real Madrid), forvard AC Milán se na hrot vyloženě hodí.

U Pogby je pak problém v tom, že aby na hřišti skutečně vynikal, potřebuje, aby celá záloha víceméně fungovala kolem něj. Viděli jsme to ostatně na MS 2018. S Pogbou na hřišti by Francie nemohla postavit tak efektivní 4-2-3-1, jako jsme viděli včera - všichni tři střeďáci totiž optimálně zapadli do předem vytyčených pozic, tedy Tchouaméni na DM, Rabiot jako pohyblivé CM a Griezmann jako volná desítka. Pogba žádnou takovou "předpřipravenou" roli nesplňuje; jeho nečitelnost je sice v nároďáku jeho největší zbraní, ale jestliže se Deschamps chce posunout k organizovanějšímu systému, nedávala by smysl. A Rabiot s Griezmannem na hřišti v pevně určených rolích místy vyloženě zářili.

2. Přesto ale Francie v úvodu ukázala podobnou ležérnost jako na Euru. Pokud pamatujete vystoupení Les Bleus loni v létě, první minuty zápasu s Austrálií vám musely připadat povědomé - Francouzi nastoupili do zápasu bohorovně, jako by se jim nemohlo nic stát, a Socceroos je při vedoucí brance dokázali kompletně vyřadit ze hry dvěma přesnými pasy. Takto vyšachovat celou obranu mistrů světa? Come on!

Ještě ve 25. minutě měl outsider další gólovku po naprosto zbytečné ztrátě ve středu hřiště. Opět to trochu působilo dojmem, že se Francie nejdřív musí "naštvat" a až pak začne něco hrát. S takovou individuální silou si to může dovolit proti Austrálii, ale slabšího soupeře už na turnaji nepotká.

Po změně stran se sice hrálo jen na jednu bránu, ale musíme zmínit i Kyliana Mbappého; ten sice nakonec zakončil zápas s bilancí 1+1, ale dloooouho byl na hřišti spíše brzdou, neustále zkoušel patičky, neefektivní kličky, střílel na efekt, jako by se spíš snažil protlačit sám sebe do highlightů než pomoct Francii k výhře. A opět platí totéž co v předchozím odstavci - proti Austrálii fajn, tam těch šancí dostane spoustu, ale v dalších zápasech bude muset trochu spolknout ego a hrát efektivněji. Protože potenciál tohoto 4-2-3-1 s ním a Dembélém na křídlech je obrovský - oba borci jsou technicky natolik vybavení, že dokážou přejít přes kohokoliv, což je s Giroudem ve vápně a Griezmannem na desítce děsivě silná zbraň. Teď ještě aby Mbappé pochopil, že hraje za Francii a ne za FC Mbappé.


1. Mohli vůbec Socceroos udělat něco víc? Těžko říct. Když porovnáme tento zápas s duelem Angličanů a Íránců, vychází z toho Austrálie (oproti Íránu) mnohem lépe. Ostatně i kouč Graham Arnold své svěřence chválil, uznal násobně větší kvalitu soupeře a dodal, že vlastně ani nemá co vytknout. A je to pravda, Austrálie je ve skupině (i na celém turnaji) jasným outsiderem a proti Francii nejenže vedla, ale měla zkraje zápasu i další šance.

Na konci první půle už ale Les Bleus na hřišti jasně vládli a po obrátce už nebylo moc co řešit. Přesto ale Socceroos vyloženě nevybouchli; ne že by se Arnold rozhodl hrát úplně otevřenou partii, ale australská obrana byla aktivnější než ta íránská a rozestavení 4-1-2-3 s Leckiem na středu a Goodwinem na křídle nabízelo i příležitosti k rychlým brejkům, čehož Socceroos využili možná víckrát, než by se Deschampsovi pozdávalo. Dokonce i hroťák Mitchell Duke, nastupující ve druhé japonské lize (!), se proti zpočátku lenivé francouzské defenzivě dokázal několikrát dostat do zajímavé pozice.

2. Pozitivní je, že Australané vzadu propadali spíše individuálně, než že by je zradil systém. Když se podíváme na francouzské góly, je jasné, že Socceroos - hlavně jejich krajní obránci Behich s Atkinsonem - prostě nestíhali. To se jim nedá vyčítat; Dembélého s Mbappém už neubránili lepší borci. I když tak Les Bleus nakonec procházeli zelenožlutou defenzivou jako nůž máslem a mohli skórovat i vícekrát, většina těchto šancí vyplývala jednoduše z toho, že Souattar s Rowlesem prostě Girouda nemají jak uhlídat; že Aaron Mooy s Jacksonem Irvinem nejsou tak dobří jako Griezmann a Rabiot; že Aziz Behich je sice solidní bek, ale tady jsme na MS a herní standard je přece jen jinde.

Klíčový teď bude druhý zápas s Tuniskem, které se proti Dánům uvedlo velmi solidně, ale takovou individuální kvalitu jako Francie nemá. Pořád si myslím, že Austrálie do tohoto utkání nastoupí jako outsider, ale čistě z hlediska předvedeného výkonu - vzhledem k vlastním možnostem - může být optimističtější než "kolegové" z AFC Katar a Írán.

(dz)