Zápisky z reprezentační pauzy (říjen 2019)

Reprezentační pauzy pro mnohé znamenají periodické dohánění ztracených víkendových chvil s rodinami či přáteli. Někdo se z nudy poprvé v životě vydá houbařit, aby o tom záhy celé týdny nesklapl. Někdo se při absenci elitního klubového fotbalu vydá na rezervní tým béčka svého druhého nejoblíbenějšího týmu. A právě jim je věnován tento přehled toho, co jim možná uteklo (a vůbec jim to nevadilo)...

Speciálně na sociálních sítích je kritika reprezentačních přestávek, které "ruší" ligové sezony, zdánlivě čím dál hlasitější. Některé konkrétní hlasy dokonce volají po zrušení celého konceptu kvalifikací, či alespoň jeho dramatické redefinování a pokud možno nahňácání na jednu hromadu — ideálně až vše klubové utichne.

Já tyto hlasy slyším a vstřebávám, ač jim vůbec nerozumím. Nicméně i my na EuroFotbale se holt zkrátka musíme občas řídit poptávkou, a ta má zřetelnou podobu: v anketě u článku, který si rozkliklo senzačních 2,5 tisíc čtenářů, se totiž rovnou 54 % hlasujících vyjádřilo v tom smyslu, že by uvítalo pravidelné souhrny mimoevropských kvalifikací "po každé reprezentační pauze". Jenom deset procent mezitím vyjádřilo naprostý "nezájem".

Jasné znamení, no ne? Ptáte se, zda lze vzorek zhruba stovky hlasujících považovat za vypovídající? Já namítám, že lepší alternativa neexistuje.

A tak aby žádný čtenář nemohl říct, že se jeho potřeby na našich stránkách nerespektují, přicházím alespoň s pěti postřehy k tomu nejzajímavějšímu, neřkuli nejdůležitějšímu, co říjnová přestávka nabídla:

#1 Historické korejské derby, které nebylo

Měla to být velká událost. První korejské derby v Pchjongjangu po necelých 30 letech. Velká možnost pro severokorejské organizátory ukázat, že za bezmála měsíc zvládnou pohostit finále AFC Cupu, druhé největší klubové soutěže kontinentu (asijské Evropské ligy, chcete-li). Někteří optimisté se možná dokonce ani nebáli hovořit o příležitosti obou korejských stran ukázat, že spolu mohou alespoň na té fotbalové úrovni vzorně spolupracovat a potenciálně skutečně zahájit kampaň za společné pořadatelství ženského mistrovství světa 2023.

Ve skutečnosti to byl ukázkový vlastenec utržený hned několika zúčastněnými stranami.

Začněme samotnými severokorejskými fotbalovými autoritami, které chuděry ve skutečnosti ani nedělaly nic tak unikátního (na své poměry), jenom tentokrát všechny své osvědčené pofidérní tahy činily pod nebývale prudkou září reflektorů.

Snad každý, kdo si kdy chtěl při volném úterním dopoledni naladit přenos domácího kvalifikačního zápasu KLDR (a nedělejte, že vy ne) se s tím potkal — žádný živý přenos k dispozici, a občas i to haprující výsledkové zpravodajství vrchem. Tentokrát to nebylo jiné: jihokorejské televizní stanice měly zpětně obdržet nahrávky s celým derby (odvysíláno má být zítra, pokud kvalita bude adekvátní), ale to bylo tak celé. Během utkání se musel k přenášení informací zapojit i starý dobrý fax, protože severokorejské internety, a jakékoliv videonahrávky jsme dosud nazřeli pouze díky nebojácnému švédskému velvyslanci v Pchjongjangu.

Poprvé od roku 1985 takhle nějaký kvalifikační zápas Jižní Koreji nebyl zpátky doma přenášen živě. Akorát s tim rozdílem, že před 34 lety v Nepálu prostě jen nedisponovali potřebnou technikou; to v KLDR akorát nemají potřebnou chuť cokoliv pouštět do světa.

To ale není všechno, a vlastně ani to nejhorší.

Že pozápasovou tiskovku Paula Benta navštívilo přesně pět severokorejských žurnalistů, kteří z ní samozřejmě nic veřejně publikovaného nesepsali, zatímco osmnáct žádajících jihokorejských novinářů do země ani nebylo vpuštěno, to je teprve na pováženou. Obdobně dopadlo také 10+ členů jihokorejského realizačního týmu, které si severokorejské autority zkrátka nepřály v zemi (pročež se na sever s týmem vydával např. jen jeden kuchař). A zarážející byla též skutečnost, že jihokorejská reprezentace do sousední země musela cestovat stupidně přes Čínu a rovnou celé dva dny, přestože navrhovala mimo jiné i přejezd autobusem. Ani taková alternativa ani přímý přelet charterovým spojem prostě nebyly severokorejskou stranou schváleny. Malinký detail? Přes Peking se letělo hlavně proto, aby tam na jihokorejské ambasádě všichni mohli odevzdat své mobilní telefony.

V druhé řadě si vlastní gól vsítila Asijská fotbalová konfederace (AFC), která na svých stránkách toto derby zařadila mezi "pět věcí, které by nám neměly uniknout", aby následně nehnula ani brvou a uniknout nám ho zcela suverénně — bez jediného vysvětlení — také jaksepatří nechala. Ani 15 hodin po skončení zápasu neměli v Jižní Koreji k dispozici žádné citace z tiskovek či jakýchkoliv jiných rozhovorů pořízených "za oponou"; následně obdrželi přesně dva krátké skřeky od Paula Benta a obránce Lee Yonga, jinak ani ťuk.

Samotné AFC jako by tahle absence komunikace o "zápasu, který bychom si neměli nechat uniknout" nikterak nevadila, což nelze chápat jinak než jako PR selhání. Pokud měl některý kvalifikační zápas značný potenciál k tomu, že by si ho pro ten přidaný náboj naladili i jindy nezainteresovaní jedinci, byl to právě tento; dnes se přitom o korejském derby mluví jako o "ghost derby", které jako by se neodehrálo (o gól jsme ostatně nepřišli). AFC mezitím bude nejspíš potupně měnit pořadatele vrcholu jedné ze svých předních soutěží, když se již nahlas hovoří o převelení zmíněného finále AFC Cupu na čínskou půdu.

A nakonec je tu FIFA, respektive její hlavní představitel Gianni Infantino, který si do Korejské lidově demokratické republiky zaletěl se soukromým letadlem (ha, tak přece jen to šlo!) a pravděpodobně i s mobilním telefonem. FIFA to sice zkušeně zachránila tím, že šlo o "začátek východoasijského turné", ale podkopnout nohy si Infantino zvládl tak jako tak. Šéf FIFA byl totiž prý "zklamaný z prázdných ochozů" a "překvapený" absencí živého přenosu i problémy s vízy.

Jinými slovy byl tedy prezident Mezinárodní federace fotbalových asociací zaskočen trendy, které se v jedné z oněch fotbalových asociací odehrávají doslova celou věčnost. Pravda, na zápas s Libanonem přišel oficiálně plný kotel (diváků oblečených jako jeden muž v bílých tričkách přesně tak, jak byste asi očekávali), ale Kriste pane... o tom, že se v Pchjongjangu na fotbale minimálně nefandí, se přece všeobecně ví, stejně jako se ví o tamní vízové politice.

Ale co už no, aspoň že strýček Gianni při jednom ze svých zcela očividně "improvizovaných" dovádění se severokorejskými dětmi neudělal takzvaného 'Borise Johnsona'. Anebo to tedy aspoň nemáme nahrané. Jako pár dalších docela nepodstatných věcí...

#2 Obyčejné severoamerické derby, které se stalo historickým

Když byl nedávno publikován zkrácený seznam největších mladých talentů planety, kteří se ucházejí o titul "Golden Boy" roku, mnozí se bavili přítomností Alphonsa Daviese, který v 18 letech pouze vysedává na lavičce Bayernu Mnichov či přinejlepším nastupuje za jeho rezervu. Největší tvář nastupující kanadské generace ve společnosti Felixů, Sanchů či Havertzů prostě vyčnívala a docela objektivně tam ani neměla co pohledávat.

Jen o pár hodin později tentýž Alphonso Davies nastoupil za svou zemi proti USA a vystřelil Kanadě první soutěžní výhru nad jejím největším rivalem po dlouhých 34 letech. Žádný ze současných kanadských reprezentantů ani nebyl onoho památného roku 1985 na světě. Trenérovi Herdmanovi bylo tenkrát jenom devět let.

Nebyl to tedy žádný krásný gól — Davies v kombinaci s promptním zákrokem brankáře Steffena sotva protlačil Arfieldovu asistenci za brankovou čáru — ale co do důležitosti ho nejspíš v celé teenagerově kariéře již nic nepřekoná. Kanada přesně takové vítězství v Lize národů potřebovala, pokud má živit naději na tzv. Hexagon, tedy klíčovou fázi kvalifikace o mistrovství světa 2022, kam se na základě koeficientů podívá jen šestice týmů.

Kanaďané vzhledem k bizarnosti a neférovosti celého kvalifikačního formátu sice k úspěchu budou potřebovat i výraznou pomoc od ostatních (a v neděli ji třeba od Montserratu proti El Salvadoru nedostali), ale na tom v tuhle chvíli tolik nesejde. Oni sami si svou povinnost splnili a to způsobem, který se vidí málokdy. Davies sám byl najednou zcela volný a připravený Američany svými fígly a rychlostí neustále trápit. Tytam byly časy z letošního Gold Cupu, kdy několik zápasů strávil podivně zaražený na levém beku. Kanada měla čitelný herní plán, který plnila do puntíku.

Tahle výhra nemusí ve finále příliš znamenat a dost pravděpodobně vypovídá více o americké krizi (s velkým K) než o kanadské formě, ale novou éru klidně definovat může. Zatímco Christian Pulisic — hlavní tvář americké kopané — mnohdy dočista sám vedl americké protiútoky, operoval se zcela neexistující záložní řadou v zádech a po hodině hry střídal (prý kvůli teplotám), aby se záhy stěží bránil slzám, kanadské zázračné dítko se předvedlo v plné parádě.

A Kanada je nyní s devíti body po třech odehraných duelech legitimním favoritem na postup do vyřazovací fáze Ligy národů. Huh...

#3 Čím dál horší bulharská ostuda

Tohle vám těžko mohlo uniknout, ale popravdě, čím déle na celý incident člověk kouká, a čím déle o něm čte, tím horší mu ve zpětném zrcátku připadá. Ono by bohatě stačilo odmítání trenéra Krasimira Balakova, že k čemukoliv škodnému došlo, anebo rovnou otevřená pochvala publika od brankáře Plamena Ilieva. Ale to jsou jen v afektu jednající, zápasem dejme tomu pohlcené "kopačky". Mnohem hůře se člověku udělá teprve, když záhy přichází na to, jak zjevnou realitu zarputile popírají také lidé, kteří pro jistotu vládnou celému Bulharsku.

Začalo to dopisem premiéra země Bojka Borissova, který vyzýval šéfa bulharské fotbalové asociace Borislava Mihajlova k rezignaci, protože je "pro Bulharsko — jednu z nejtolerantnějších zemí na světě, kde lidé odlišných etnických a náboženských profilu žijí v míru — neakceptovatelné, aby se spojovalo s rasismem a xenofobií". (Mihajlov skutečně jako ten správný obětní beránek skončil.) K tomu se posléze přidala ministryně Ekaterina Zaharieva, jež na Twitteru zopakovala, že "nejdůležitější věcí je říct si jasně: tihle lidé nejsou Bulharsko. Moji lidé jsou mírumilovní, tolerantní a přátelští".

Pojďme si tedy místo toho říci jasně jednu další věc: tohle vše pochází od členů vládního kabinetu, který čítá tři radikálně-pravicové strany (z nich jedna se nazývá poněkud výmluvně "Ataka" — Útok) a soustavně toleruje neo-nacistické pochody; tohle je schopen říct premiér, jehož vlastní zástupce otevřeně volal po "finálním řešení romské otázky" a "povolení potratů v zájmu omezení romské populace".

Že je huba nepálí. Kdepak, tohle nebylo o žádné skupince neposlušných...

Zaplaťpánbůh za kapitána bulharského národního týmu Ivelina Popova, který se o poločase snažil fanoušky uklidnit a promlouval i k bezpečnostním složkám na stadionu. A zaplaťpánbůh za Hrista Stoičkova, který si — na rozdíl od svého vrstevníka a člena zlaté bulharské generace devadesátých let Krasimira Balakova — zachoval před mikrofony svou čest:

Barcelona & Bulgarian legend Hristo Stoichkov burst into tears over the racist scene from the Bulgarian fans & he demands UEFA ban the Bulgarian national team & club sides from competing in any competitions for 5 years pic.twitter.com/Rpd2mayKWT

— threesixtytv (@threesixtytv) October 16, 2019

#4 Halilhodžić udělal přesně to, co by v jeho pozici nikdo nikdy udělat neměl

Vahid Halilhodžić se v roli trenéra marocké reprezentace teprve rozkoukává, což ho z ledasčeho omlouvá, ale po jeho posledním velkém mediálním vystoupením to spíš vypadá, jako by mu někdo zapomněl předat manuál s naprostými základy komunikace s veřejností. A tak nekompromisní Bosňan šel a po protočení horentního množství jmen v prvních nominacích brutálním způsobem setřel celou domácí fotbalovou scénu.

V klasickém "oh no you didn’t" stylu Vahid Halilhodžić prohlásil následovné:

"Už jsem povolal tucet hráčů a viděl několik zápasů. Nemají rychlost, sílu ani povědomí o taktice. Když porovnáte (Achrafa) Hakimiho s těmito hráči, je to jako sledovat dva odlišné sporty. Naživo jsem zkoukl pět zápasů Botoly (nejvyšší marocká soutěž — pozn. red.) a dalších deset jsem si pustil v televizi. Nemám nic proti lokálním hráčům, ale my je vidíme na tréninku, kde všichni nosí čipy, které nám umožňují měřit jejich výkonnost. Jasně pak můžete vidět propastné rozdíly mezi nimi a těmi, kdo působí v Evropě."

A podívejte se, byť je Botola jednou z těch lepších lig na kontinentě, Halilhodžićovi se věří docela samo. Určitě má do značné míry pravdu. Kór ve srovnání s Hakimiho fyzickou vybaveností — jak jistě rádi dosvědčí i fanoušci Slavie — se musí neadekvátně jevit kdekdo. I takový Carlos Queiroz sám promlouval podobným stylem vůči hráčům z íránské ligy, která v Asii rovněž obstojí podobně jako ta marocká v africkém kontextu.

Jenže Queiroz si v Íránu mohl dovolit cokoliv, protože si tam během osmi let získal nějaký kredit. Halilhodžić mezitím sotva přišel, sotva viděl, a hned takhle smetl celý zástup fotbalistů před očima a ušima národa, který je po zástupcích domácí soutěže notoricky hladový a strávil závěr posledního přáteláku skandováním jména Abdelrrazaka Hamdallaha (který sice nehraje v Maroku, ale taky nehraje v Evropě).

To nepůsobí věru dobře. Ovšem na druhou stranu to dokonale koresponduje s Halilhodžićovým konfrontačním způsobem vedení tiskovek, který z něj během pár měsíců v Japonsku učinil hotovou personu non grata. Tak hodně zdaru, snad z toho tentokrát předčasný konec nebude...

#5 Skokanem roku 2019 je zatím... Grenada?

Evropa má své Finsko, Asie svůj Tádžikistán a zóna CONCACAF má svou Grenadu. Ostrovní stát v Karibském moři, který zahanbí i plzeňská populace, se prozatím v kontextu vlastní konfederace prezentuje jako suverénně největší skokan roku, když po vydařeném vstupu do Ligy národů B míří za přímým zajištěním účasti na příštím Gold Cupu.

Podle predikčního modelu We Global Football má Grenada již nyní, před odehráním posledních dvou zápasů, přesně 94,48% šanci na postup do áčkové Ligy národů, a tedy i téměř stoprocentní šanci na vstupenku na Gold Cup 2021, kam by se probojovala po třech absencích a dlouhých 10 letech.

Co je na tom všem ale ze všeho nejlepší, to je obrat výsledků tohoto skromného národního týmu státu, který rozlohou zastíní i Praha.

V rozmezí mezi říjny 2017 a 2018 Grenada odehrála šest zápasů a všechny prohrála se skóre 3:27; to od loňského října doteď posbírala už šest výher, tři remízy a padla jenom jednou — před rokem s Kubou. Pravda, soupeři byly v minulém intervalu docela odlišného ražení; porovnáváme tu např. Curaçao, Panamu a Jamajku se svatým Martinem, Portorikem (které před pár hodinami vyhrálo poprvé od března 2016!) či Francouzskou Guyanou, největším konkurentem Grenady v probíhající skupině Ligy národů.

Jenže na tom přece ve finále tolik nesejde, pokud vám to má již s téměř dvouletým předstihem vynést další šanci na historicky první bod z Gold Cupu. Otázkou teď spíš je, zdali je to vlastně nějaké překvapení. Půlku grenadské obrany totiž přece tradičně tvoří hráči ze třetí anglické ligy, což jak známo stačí i na české béčko...