Zápisky z reprezentační pauzy (listopad 2019)

Reprezentační pauzy pro mnohé znamenají periodické dohánění ztracených víkendových chvil s rodinami či přáteli. Někdo se z nudy poprvé v životě vydá houbařit, aby o tom záhy celé týdny nesklapl. Někdo se při absenci elitního klubového fotbalu vydá na rezervní tým béčka svého druhého nejoblíbenějšího týmu. A právě pro ně přinášíme tento krátký přehled toho, co jim možná uteklo a vůbec jim to přitom nevadilo...

První díl nenabídl žádný ucelený systém; vybral jsem pro vás zkrátka pět příběhů, které mě během říjnové pauzy zaujaly. To se setkalo s pozitivní, ale i negativní odezvou, protože jsem se primárně upínal na ty zóny, v nichž sami nežijeme, a kterým se tedy v mainstreamovém zpravodajství dostává méně prostoru.

Ani teď se na každou zónu (mimo OFC a CONMEBOL, které stále spí) nedostane stejnou měrou, protože pozoruhodnost zpráv ladit na stejnou úroveň nemíním, ale přinejmenším v tom už bude systém. Podtitulky se tentokrát rovnají jednotlivým konfederacím, k nimž si uvedeme vždy nahodilé množství událostí.

Ke každé konfederaci zpočátku uvádím jeden narativnější bod, který se věnuje obšírnějšímu tématu. Dále už následují převážně statistické jednohubky.

---

Listopad v Asii se nesl ve znamení fotbalových vzpour na znamení solidarity se vzpourami lidovými.

Měli jsme tu Iráčany, kteří z pozdního rohového kopu vytěžili senzační tři body nad Íránem na pozadí krvavých demonstrací, které si jenom v měsíci říjnu vyžádaly nejméně tři stovky životů. A jasně, možná si říkáte, že fotbalisté jsou přece vytržení z reality a žijí si ve klidné bublině, ovšem ne tak přinejmenším Iráčané nastupující generace; hvězdní mladíci Mohanad Ali a Safaa Hadi gól prvního jmenovaného oslavili provokativním způsobem, mj. skrz imitaci navlékání plynových masek na ochranu proti slznému plynu, a zřejmě přitom doufali, že tohle gesto přinese podobné výsledky, jako když Emad Mohammed na mistrovství světa do 20 let nadzvedl dres a odhalil tričko s obličejem Saddama Husseina, doufaje, že to pomůže jeho zadrženému a k trestu smrti odsouzenému bratrovi. Pomohlo. Tentokrát hádám takový apel na živnou půdu nepadne; irácký svaz ostatně pro čtvrteční klání neobjednal žádné černé pásky ani minutu ticha, nic.

Dále jsme tu měli Libanonce, kteří sice v listopadu nedali ani gól, ovšem taky žádný neinkasovali, což se v duelech se dvěma korejskými rivaly o první dvě místa ve skupině rozhodně počítá. Obě domácí klání byla pikantní proto, že se odehrávala v komorní atmosféře zcela bez fanoušků, kteří se alespoň houfně scházeli venku u velkých promítacích pláten. Libanon v posledním měsíci zachvátila revoluce, jež si vybrala "daň" také na domácí fotbalové lize, která byla pozastavena již šestého října a dosud se nerozběhla. Pouze hráči Ahedu, jenž před pár dny jako první libanonský klub v dějinách slavně opanoval AFC Cup ('asijskou Evropskou ligu'), tím pádem šli do těchto měření sil adekvátně rozehraní, a že byste takových hráčů v poli napočítali jen trojlístek. Ba ne, Libanonci se v rámci možností pořádně vytáhli.

A nakonec jsme tu měli také Hong Kong, kde se zprvu se žádnými fanoušky nepočítalo, jakmile se ukázalo, že to demonstrující s blokádou města mysleli doopravdy vážně. Hongkongská FA dokonce vyhlásila, že kdokoliv se v den zápasu nedostane na stadion, tomu budou vyplaceny peníze za vstupné. Jenže chyba lávky: na zápas s Bahrajnem si stále našlo cestu 4 541 odhodlaných, kteří si pak obligátně nebrali servítky — na stadionu nechyběly zakázané vlajky, na čínskou hymnu se sborově pískalo a ve 22. minutě diváci improvizovanou minutou ticha uctili smrt 22letého Chowa Tsz-loka, který o týden dříve podlehl zraněním utrpěným při pádu na útěku hongkongské policii. Domácí nakonec favorizovaný Bahrajn vynulovali a na remízu 0:0 vzápětí navázali také první výhrou Mixua Paatelainena v čele východoasijské reprezentace.

◘ Na herním projevu se to nutně blahodárným způsobem neprojevilo, nicméně Myanmar si po návratu německého kouče Antoinea Heye nemohl přát lepší repre pauzu. Hey se vrátil cca po roce a hned při své obnovené premiéře se postaral o největší šok čtvrtka — zvládnutou přestřelku s černým koněm skupiny z Tádžikistánu. V úterý se vše potuplovalo těsnou domácí výhrou nad Mongolskem. Poprvé v dějinách kvalifikací MS tak Myanmar A) porazil tým, který je nad ním v žebříčku FIFA, B) završil přestávku se šesti body ze dvou soutěžních střetnutí.

Potvrdily se přitom zhruba dvě věci: zaprvé Myanmar miluje listopad, když v tomto měsíci zaznamenal i předešlé dvě slepené soutěžní výhry (během mistrovství jihovýchodní Asie 2016 a 2018); zadruhé Myanmaru z nějakého důvodu nejvíc sedí němečtí stratégové. Po Geidem Zeisem si pro změnu outsider udělal svůj nejlepší výsledek na regionálním AFF Suzuki Cupu, když to před třemi roky dotáhl až do semifinále.

◘ Je to těžko ověřitelné, ale ve čtvrtek jsme dost možná byli svědky jednoho nezvyklého rekordu: v jeden den a vesměs v ten samý čas (pouhých 10 minut rozestup mezi oběma výkopy) se totiž v Ammánu odehrály dva kvalifikační zápasy na prostoru pouhých pár kilometrů. Jordánsko hostilo Austrálii, Irák v azylu hostil Írán a oba stadiony (Amman International a King Abdullah) přitom dělilo pouhých 10 kilometrů. To jsou doslova dvě hodiny chůze. Když se takhle hrávalo v íránském Teheránu, bylo to vždy aspoň 20 km; v Ománu minimálně 30 km.

◘ V uplynulých letech jsme se již naučili počítat Palestinu mezi širší okruh kandidátů na relativně velké věci — přinejmenším na postup na Asijský pohár mezi jedněmi z těch prvních, ne-li rovnou na další kolo kvalifikace o MS. Tentokrát si každý musí nechat zajít chuť a jakékoliv myšlenky; Palestina bojuje s trenérem, který povýšil z úlohy asistenta a evidentně na to nemá. Již před Asijským pohárem několik hráčů otevřeně přiznávalo, že tým na trénincích nijak nepracuje na jakýchkoliv vzorcích útočení, což se taky jasně ukazuje během této kvalifikace. Krom pár brejků proti hledajícímu se Uzbekistánu následně vyhozeného Héctora Cúpera Palestina nepředvedla zhola nic. Dokáže leccos ubránit, leccos oběhá, ale... to je tak celé. V úterý proti Uzbekistánu hosté ani jednou nevystřelili z pokutového území.

Nyní Palestinci už čtyřikrát po sobě nevyhráli a kvalifikace je pro ně de facto ztracená. Statistický model We Global aktuálně — již tři zápasy před koncem — Palestině přisuzuje všehovšudy 0,08% šanci na Asijský pohár bez nutnosti absolvovat další kvalifikační kolo, které by zároveň tentokrát nemuselo být takovou formalitou jako před čtyřmi lety. Progres se totiž nedostavil, to spíš přesný opak. A vyhazov alžírského kouče Oulda Aliho se zjevně nestrojí.

---

První ročník Ligy národů CONCACAF prozatím popelkovskými příběhy nikterak nešetří. Minule jsme si krátce povídali o vzestupu Grenady, která co do populace zaostává i za Plzní, nyní tu máme její možná ještě úctyhodnější kopírku — tu méně početnou, frankofonní část rozděleného ostrova Svatý Martin, která by se po tendenčním přenesení na českou mapu stala až čtvrtým největším městem Olomouckého kraje.

V hromadné kvalifikaci hrané na přelomu let 2018 a 2019 se Svatý Martin umístil na poslední 34. příčce s nula body na kontě a záporným skóre -17. Lépe na tom byla i o čtyři tisíce lidí početnější nizozemská část Svatého Martina (Sint Maarten), která sice dostala více branek, ale přitom aspoň uhrála jednu výhru — nad Saint-Martinem. Jinými slovy: je libo svatomartinskou husu a k němu též kousek svatomartinského Inception?

Obě části ostrova nyní hrají v nejnižší Lize C, avšak zatímco nulabodový Sint Maarten za všemi hrubě zaostal, Saint-Martin veskrze zaválel. Během dvou měsíců si připsal na konto tři vítězství, tedy více výher, než kolik zaznamenal v předešlých 17 letech dohromady. Ba co víc, z pátka na sobotu si poradil s lídry své skupiny z Barbadosu a po včerejší výhře platí, že i vítěz (tříčlenné) skupiny B z Baham měl jen o bod víc než třetí Saint-Martin ve své čtyřčlenné skupině.

◘ O Saint-Martinu každopádně dál nějakou dobu neuslyšíme. To Svatý Vincenc a Grenadiny, respektive Surinam už psaly příběhy docela jinačího kalibru. Grenada se po nedávném vývoji může těšit na svůj první Gold Cup po 10 letech, a ke svým místenkám měl nakročeno i ostrov, jehož hlavní město (Kingstown) se musí leckomu plést s tím jamajským (Kingston). Sv. Vincencovi a Grenadinám vlastně stačilo akorát porazit Dominku, která do té doby ve skupině D o body nikoho neokradla. Pro dosud neporažený tým to tak měla být formalita, ale světe div se — naprostý outsider se zrovna při téhle příležitosti rozhodl zvednout hozenou rukavici a favorita převezl 1:0 díky brance 17letého žolíka Audela Lavilleho.

Sv. Vincence a Grenadiny tak v roce 2020 čeká složitá baráž s oběma Guayanami v osudí, a vy byste této reprezentaci měli držet palce už jen proto, že své nominace oznamuje i s přezdívkami hráčů, což by upřímně měl být světový standard. Pouze vybraní jedinci jako Brad Richards mají smůlu, což se ale dá lehce pochopit — já jsem hergot k smrti znuděný, a to jeho jméno akorát klapu do klávesnice!

◘ Bermudám včera v noci stačil bod na půdě Mexiku a slavily by druhou účast na Gold Cupu — poté, co do letoška celou historii čekaly na svou premiéru na kontinentálním svátku. Člověk si řekne "pche, bez šance", ale ona to věru nebyla žádná tutovka; Bermudy se totiž v Mexiku ujaly vedení a postupový výsledek držely až do třetí minuty nastavení zápasu. Zlomená srdce si vyslanci spletitého souostroví budou moci zahojit v baráži v červnu 2020.

---

Vášnivé diskuze v Africe vyvolaly nově rozprostřené zápasy do více dnů na styl evropské kvalifikace. CAF tuhle novinku vyjednala v rámci kolektivní smlouvy s televizními stanicemi a šla přitom takříkajíc přes mrtvoly. Jihoafrická fotbalová asociace (SAFA) se dokonce musela bránit absurdní "nabídce" dvou zápasů ve třech dnech. Jen s vypětím všech byrokratických sil nakonec SAFA převážila a v ghanském Kumasi hrála o den dříve, ve čtvrtek, aby následně Súdán v neděli nehostila v bizarní devátou hodinu večerní, nýbrž pěkně ve dvě odpoledne.

Zaskočily ale tyhle čachry vůbec někoho? Jedná se přece o docela klasické slepé následování evropského vzoru bez uvážení specifického afrického kontextu. Dalším takovým exemplářem by bylo neustále diskutované, leč zatím neprosazené finále Ligy mistrů na neutrální půdě, které s touto kvalifikační novinkou sdílí jeden neduh — ukrutně složité a drahé cestování. Jeden příklad za všechny: výprava eSwatini kvůli středečnímu zápasu v Guiney-Bissau strávila na cestách neskutečných 72 hodin, když musela absolvovat přejezd (?) do Johannesburgu a následně přestupovat na letištích v Dauhá a Casablance.

Tohle přitom není žádná legrace; eSwatini v Guiney-Bissau vůbec nebylo konkurenceschopné, pod což se podepsalo i trenérovo rozhodnutí vynechat z nominace šest opor hrajících v jihoafrických klubech, již by se na tuto třídenní štreku (tu nejlevnější možnou variantu, samozřejmě) jednoduše nestihli připojit včas. O cestě eswatinských zpátky domů k zápasu se Senegalem již zprávy nemáme, ale pokud šlo o stejnou trajektorii, stihli to takříkajíc na knop — mezi oběma vystoupeními měli tak akorát tu třídenní mezeru.

Tohle je přesně důvod, proč se v Asii kvalifikace odnepaměti hraje vždy ve čtvrtek a v úterý, se čtyřmi kompletními dny mezi zápasy vyhrazenými na řádný oddych, potažmo překonání mnohdy obřích vzdáleností největšího kontinentu. Afrika není o moc menším světadílem, a navíc čítá státy typu eSwatini, které jsou letecky přímo napojeny jen na hrstku zemí.

A co tomu všemu ještě dodává na absurditě: reprezentace jsou k takovým výletům nuceny kvůli televizním právům, přestože se plno zápasů ani nevysílá; včetně toho z Nigérie, domova zhruba patnácti procent celého kontinentu.

◘ Vedení fotbalové asociace Demokratické republiky Kongo přispěchalo s neortodoxním řešením velice rozšířeného problému: poté, co vyplynulo na povrch, že hvězdný křídelník lokálního giganta TP Mazembe Meschack Elia ve snaze vynutit si přestup do švýcarského Young Boys zfalšoval svůj rok narození, byl Elia z reprezentace vyřazen na dobu příštích 12 měsíců. Draho jej přitom vyšla vesměs kosmetická změna roku z 1996 na 1997, až si jeden říká, jestli mu to vůbec stálo za to. Mladý kluk je to snad tak i onak...

◘ Z Alžírska jde pořádný strach, žádná mistrovská kocovina se ani omylem nekoná. V říjnu Fenci v přátelském duelu vyškolili Kolumbii (3:0) a nyní načali kvalifikaci o další APN dvěma výhrami při souhrnném skóre 6:0. Alžírské áčko takhle ve všech soutěžích včetně přípravných zápasů nenašlo přemožitele už osmnáctkrát v řadě, a je tak pomalu na místě začít vyhlížet nový rekord. Ten světový drží Brazílie společně se Španělskem, a jejich 35 korálků se nachází ještě příliš daleko, ovšem ten africký už vypadá od pohledu schůdněji — o něj se pro změnu dělí Egypt s Pobřeží Slonoviny, a Alžírsku na jejich úroveň zbývá ujít přesně šest kroků.

◘ Na vlně euforie letošního kontinentálního šampionátu se dál veze také Madagaskar. Po listopadovém úvodu kvalifikace registrujeme všehovšudy čtyři celky, které odstartovaly dvěma triumfy a dohromady se stihly prosadit alespoň šestkrát — Alžírsko, Nigérii a Senegal přitom doplňují právě Malgašové, a to jsou navíc z celé party o chlup nejproduktivnější. Trojlístek tradičních favoritů se chlubí šesti góly, Madagaskar rovnou sedmi.

◘ V nedávné bídě se naopak zjevně chystá pokračovat Zambie. Salzburgský Patson Daka si sice odskočil z neúspěšného Afconu do 23 let, aby ihned vstřelil krásný gól a potvrdil svůj status jednoho z nejžhavějších mladíků kontinentu, ovšem jeho vyrovnávací branka nakonec proti Zimbabwe nestačila ani na bod. Chipolopolo jsou tak stále bez bodu a v příštích čtyřech kláních v podstatě nesmí klopýtnout, což ve skupině s Alžírskem a Zimbabwe nelze úplně očekávat. Pro kontinentální šampiony z roku 2012 se přitom jedná o prapodivně povědomé tápání — úvodní domácí kvalifikační duel teď nezvládli vyhrát už šestkrát po sobě.

◘ Infrastruktura na Komorách není zrovna špičková, duchapřítomný pořadatel si ale vždycky poradí:

Comoros don’t have a press room. Excellent bit of improvisation using a table tennis table to be fair. pic.twitter.com/vghpNn40fh

— Ahmad Yousef (@EgyptianPlayers) November 18, 2019

Pozoruhodný je však také kontext této improvizované tiskovky — Komory předtím senzačně plichtily s Egyptem, načež davy fanoušků spontánně zaplavily hrací plochu. Byla to velká sláva, ta bezbranková remíza, co vám budu povídat.

◘ To etiopští příznivci už měli k takové hromadné invazi hrací plochy přeci jen pádnější důvod: po dlouhých 51 letech totiž hrdá východoafrická země ve studentském městě Bahir Dar přetlačila Pobřeží Slonoviny. Za favorita nenastoupil ani současný slávista Ibrahim Traoré ani ten bývalý Simon Deli, takže prostě špatná karma. A Etiopie po delší době není všem pro smích: v tomhle jednom utkání si připsala na konto tři čtvrtiny všech bodů, které vytěžila z osmi kvalifikačních zápasů na minulý Africký pohár a mistrovství světa dohromady.

◘ Po kontroverzním úspěchu Libye nad Tanzanií zůstává Egypt posledním severoafrickým týmem bez jediného skalpu v tomto cyklu. A to krom výjezdu na Komory doma hostil Keňu, tedy nic těžkého. Yikes...

---

Pamatujete, jak šlo Rumunsko do minulého Eura na vlně 18zápasové, dvouleté neporazitelnosti? Vzpomínáte, jak se před zápasem s Francií téměř nemluvilo o tom, že Rumuni prohráli jen dva z posledních 24 střetnutí, a tak jsme záhy byli všichni šíleně překvapení, když málem neprohráli ani s hostiteli turnaje?

Inu, teď Rumunům vážně hrozí, že se na další Euro ani nekvalifikují — v době, kdy se to zdá zhola nemožné.

O této reprezentační pauze Rumuni prohráli obě setkání se dvěma hlavními favority, když inkasovali sedmkrát a sami neskórovali ani jednou. Ba co hůř, jejich výkony absolutně postrádaly cokoliv jako nasazení, živelnost, hlavu a patu. Slávista Nicolae Stanciu se coby střední záložník v rozestavení 4-4-2 proti Švédsku sotva chytal a před druhým gólem dočista zapomněl na svého hráče (Quaisona).

Ve výsledku kouč Cosmin Contra, který dští oheň a síru na všechny strany včetně členů fotbalové asociace, za celou dobu svého více než dvouletého působení u rumunského kormidla nevyhrál ani jeden zápas v relativně nové bukurešťské národní areně pro více než 55 tisíc diváků. Proto se o něm už de facto uvažuje jako o vyhozeném, přestože Rumuni na Euro ještě (samozřejmě) teoretickou šanci mají, a to ani ne zcela nicotnou.

Víte, ona jim to totiž celkem hezky pořešila UEFA.

Samozřejmě se jedná jenom o konspirační teorii, nicméně nasazením rumunských arbitrů na zápas Wales-Maďarsko, který měl vůči rumunskému výběru mohutné implikace, si o ně evropští fotbaloví lídři vyloženě sami říkají.

Že pak nebyl úplně tip top ani jeden z gólů (možný faul před první gólovou akcí, možný ofsajd při druhé trefě Ramseyho), je třeba čistoskvoucí náhoda, a s tím, jak mátožně hrálo Maďarsko, by si asi Velšané našli cestu tak jako tak, ovšem Rumunsko takhle s největší pravděpodobností v semifinále play-off Ligy národů narazí na tápající Skotsko namísto pravděpodobné alternativy v Islandu.

◘ Karim Benzema se už do francouzské reprezentace nevrátí, což asi nikoho nepřekvapí. Co bylo ale teprve famózní, byl jeho dodatek, že by rád navlékl dres jiného národního týmu. Nemá snad útočník Realu Madrid agenta, PR tým, kohokoliv, kdo by mu vysvětlil, jak celá tahle věc funguje? Jasně, Benzema to řekl v reakci na šéfa francouzského fotbalu Le Gräeta s tím, že stále má co nabídnout, ale i tak — od někoho, kdo je v celé historii jednoho národního týmu v top 10 střelců a top 20 v počtu startů, to opravdu vyznívá poněkud směšně.

Benzemův drzý návrh obletěl celý svět a dostal se i k trenérovi zlatého alžírského týmu Djamelovi Belmadimu, který byl samo sebou novináři vyzván ke zcela zbytečné reakci. "Mám Bounedjaha, Slimaniho, Delorta, Soudaniho... s tímto hráčským výběrem jsem spokojený," odvětil bez nejmenší dávky potutelnosti.

◘ Sedmnáctého listopadu 2004 se Ali Daei stal prvním a dosud jediným fotbalistou, který prolomil hranici stovky reprezentačních branek, když daný den načínal na čísle 98 a následně zničil Laos. Cristiano Ronaldo měl proti Lucembursku stejnou výchozí pozici — rovněž se jednalo o 17. listopad, a rovněž seděl na 98 trefách. On se tam jednou samozřejmě dostane, ale teď to mohlo být opravdu stylové. Jeden gól nestačil.

◘ O tom, že Bulharsko před utkáním s Českou republikou čekalo na výhru až nezdravě dlouho, se psalo i hovořilo ažaž, většinou tomu však chyběl kontext — totiž jediný delší půst bez výhry si Bulhaři prodělali mezi lety 1924 a 1930, kdy své reprezentační dějiny vůbec začínali psát a načekali se rovnou celých šestnáct úvodních duelů.

◘ San Marino oslavilo první gól před vlastními dávky po 20 pokusech, a tím napsalo další výjimečný příběh jednoho věčného 'underdoga', který většině lidí asi neunikl. Co ale mě teprve zarazilo: v jakého tuplovaného outsidera se od Eura 2004 proměnilo Lotyšsko. Když totiž v úterý v zápase o nic Lotyši porazili již postoupivší Rakousko, připsali si na konto svou první výhru v kvalifikaci o evropské šampionáty od dávného roku 2011. To je bez pár měsíců jedna celá dekáda, přesně 20 utkání, a mezitím nakradených jenom pět bodíků. Whoa...

◘ Irsko si ještě před odehráním všech úterních zápasů zajistilo další baráž, a to kuriózně zrovna v době, kdy všechny sociální sítě po deseti letech obrážela neslavná ruka Thierryho Henryho a všichni znovu upadali v deprese. Jak spočítal novinář Miguel Delaney, pro Iry půjde už o devátou baráž od chvíle, kdy byla tato instituce znovu začleněna do formátu pro kvalifikaci o Euro 1996. To je pohodlný evropský rekord. Druhá je Ukrajina se šesti účastmi a na hranici pěti se dále vyšplhají už jenom tři další země.

◘ Snadné anglické kvalifikace jsou už naprosto danou záležitostí, ale ta letošní byla přeci jen poněkud výjimečná. Albion totiž v závěrečném duelu s Kosovem stihl nabušit své skóre natolik, že v rozdílu překlenul hranici třiceti branek. Gary Lineker se na Twitteru řečnicky tázal, že se tohle přece tolikrát v historii stát nemohlo, a hordy lidí mu předhazovaly letošní Belgii. Jenže Belgičané odehráli o dva zápasy více, a v průměru tak každým duelem své skóre obohacovali o 3,7 gólů, kdežto u Anglie jde o 3,875 branek.

Pro samotné Angličany jde každopádně o nejsuverénnější kvalifikační tažení a jedná se o největší rozdíl v kvalifikaci na Euro od španělské dominance v letech 1998-99. Tehdy Raúl jedenácti (a Fernando Hierro pěti!) trefami přispěl ke konečnému skóre 42:5. Stejně jako Belgie Španělé těžili z přítomnosti San Marina.

◘ Finskému úspěchu během víkendu věnuji jedno celé Křížem krážem, a tak pro tuto chvíli snad jen...

pic.twitter.com/mr9marExuD

— out of context leverkusen (@outofcontextb04) November 15, 2019