Zápisky z MS "20": Osmifinále zarazilo, ale šokovat by nikoho nemělo

Osmifinále MS do 20 let nebralo nejmenší ohledy na historické zvyklosti. Francii byl titul z roku 2013 proti parádnímu americkému comebacku k ničemu; a také šestinásobný mistr této kategorie z Argentiny senzačně zkolaboval, byť tentokrát na sklonku prodloužení a ve prospěch Mali. Překvapivé na pohled možná ano, ale když patřičně uvážíme, kdo že oba ty skalpy prováděl, šok opravdu není na místě...

Předloňské semifinalisty už takhle na tomto šampionátu reprezentuje akorát Itálie. A po selhání nabušeného Portugalska již ve skupině se už nyní v Polsku technicky neprezentují ani žádní bývalí šampioni — pokud tedy Ukrajině upřeme jakýkoliv zásadní podíl na sovětském triumfu z inaugurálního ročníku 1977, což by ovšem při účasti devíti Ukrajinců (vedle "pouhých" osmi Rusů) bylo přinejmenším nefér.

Vlastně, od navýšení počtu účastníků ze 16 na 24 pro rok 1995 se z letošní čtvrtfinálové party do medailových bojů v minulosti probojovaly všehovšudy čtyři národní týmy — vedle Itálie ještě Senegal, Kolumbie a Mali. Pouze Malijcům se takový kousek povedl dvakrát.

Takových perspektiv je, zdá se, nekonečně mnoho. Člověk se klidně může podivit též nad tím, že ve srovnání se všemi čtvrtfinalisty loňského "velkého" světového šampionátu letos na tom "malém" nenajdete ani jednu shodu. Co na tom, že se do Polska protlačily jenom dva "následovnické" výběry (Uruguay, Francie).

Faktem každopádně zůstává, že šampionáty dvacetiletých jsou docela typicky nevyzpytatelné. V předloňské nejlepší osmičce málokdo čekal Zambii a Venezuelu, o dva roky dříve podobně překvapily reprezentanti Uzbekistánu a Srbska, předtím to byl Irák a... počkat, znova Uzbekistán?! No, a tak dále...

Kdežto letos? Když se na to podíváte zblízka, tolik záhadných postupujících přece neidentifikujete, spíš dokonce namísto "obvyklých" dvou vůbec žádného. Ekvádor slaví první čtvrtfinálovou účast, nicméně do Polska se kvalifikoval jako letošní jihoamerický šampion. Američané v této kategorii už dvakrát za sebou ovládli zónu CONCACAF. Ukrajina loni na Euru "19" finišovala ve skupině před Francií i Anglií.

Nenechte se ošálit tradičním mocenským uspořádáním fotbalového světa; tohle je silné čtvrtfinálové uskupení.

Vzhledem k tomu, že Ukrajinci měli to štěstí, že se jim do cesty postavila slabá Panama, je Ekvádor asi tím nejsilnějším "popelkovským" příběhem. Vyřadil totiž Uruguay, se kterou dvakrát prohrál i při své letošní cestě za kontinentálním zlatem, během níž jinak remizoval s Brazílií a hned dvakrát porazil Argentinu. Ekvádorcům sice zabralo nějakou chvíli, než se do tohoto turnaje (stejně jako do zápasu s Uruguayí) jaksepatří dostali, nicméně větší část osmifinále už strávili na koni. Jejich fotbal je navíc mnohdy vyloženě krásný na pohled - hrají hodně přímočaře, ale takřka vždy po zemi — což se vymyká úplně všem předpokladům založeným na notně dřevorubeckých ekvádorských představeních na dospělých turnajích.

Ekvádorci píší pěkný příběh i proto, že na šampionátu vystřídali už tři exekutory pokutových kopů, aniž by se účastnili jediného rozstřelu, ovšem my se na příštích řádcích přesto zaměříme na jisté opaky Ekvádoru — dva často přehlížené příklady obdivuhodné konzistence v produkci schopných mládežnických výběrů...

Texas hlavním semeništěm amerického talentu? Čtete správně

Ne snad že by se kopaná Texasu dřív vůbec nedotkla, ale ve srovnání s americkým fotbalem, baseballem i basketbalem je to spojení věru zanedbatelné — asi jak by každý koneckonců očekával. Legendární zadák Jeff Agoos sice v Texasu vyrůstal, ale krom jednoho roku sálového fotbalu tam pak nikdy nepůsobil. Clint Dempsey se v Texasu narodil a do svých osmnácti se řemeslu učil pod křídly dallaských Texans, ale dál už s rodným státem neměl co dočinění. Dallas Burn, nyní jednoduše FC Dallas a jediný původní texaský zástupce v Major League Soccer (Dynamo Houston se přidalo až roku 2006 následkem přestěhování San Jose Earthquakes), od svého prvního ročníku 1996 jen jednou postoupil do finále MLS Cupu. A tam prohrál.

Tímto historické napojení kopané na Texas zdánlivě končí. Nic moc vizitka pro druhý největší i nejlidnatější stát. Když se řekne konkrétně Severní Texas, většina si vybaví nanejvýš barbecue, Fort Worth Stockyards či autora "Oh, Pretty Woman" Roye Orbisona. Fotbal nemá nejmenší šanci se do této top3 protlačit, a to ani při zvážení existence nejstaršího mládežnického turnaje ve Státech, Dr. Pepper Dallas Cup, kterého se kdysi zúčastnili i Wayne Rooney či Rafael Márquez, a na nějž se letos sjelo 12 týmů ze čtyř kontinentů.

V posledních měsících se každopádně situace mění k nepoznání. FC Dallas v letech 2015 a 2016 ovládl svou západní konferenci a byť v příštích letech žádnou díru do světa neudělal, vše nasvědčuje tomu, že by mu v MLS měla patřit budoucnost. Klub pro tuto sezonu do role hlavního trenéra povýšil Luchiho Gonzáleze, který v předešlých šesti letech v Dallasu coby ředitel dohlížel na mládežnickou akademii, což samo o sobě není zrovna ortodoxní krok (minimálně v USA se to dřív nikdy nestalo), ale počkejte, až uslyšíte, co že je ona akademie vůbec zač.

Právě odtud totiž vzešli Emerson Hyndman (Anglie/Skotsko), Weston McKennie (Schalke) a Kellyn Acosta (Colorado, už stálice seniorské reprezentace), přičemž nedávná posila Bayernu Chris Richards se teď řadí k nejlepším stoperům na "dvacítkách". Jeho bravurní čtení hry, čisté rozrážení útoků soupeře a klid i vyzpytatelnost v zadní linii už nyní působí jako atributy, které by ho okamžitě měly pasovat na startéra v seniorském nároďáku, jenž po nedávných propadácích vskutku potřebuje vzpruhu jako prase drbání.

V Dallasu už dlouhodobě do áčka pumpují neuvěřitelné množství vlastnoručně vychovaného talentu (letos v jeho základu běžně nastupuje pět odchovanců, mezitímco 17letý Thomas Roberts se teprve zahřívá), doposud však nadaní mladíci často dojížděli na příliš strmý přechod z mládežnické úrovně na tu dospělou, a v důsledku tak do letoška sice tvořili širší soupisku A-týmu, avšak reálné minuty sbírali poskrovnu. To už by dál realitou být nemělo, když letos došlo k zařazení North Texas SC do nově ustavené USL League One (de facto třetí ligy), a faktem je, že FC Dallas může rezervu takřka úplně naplnit hráči do 19 let.

Začátkem této sezony se posun v kvalitě odchovanců projevuje; nejmladší tým v lize obsazuje solidní páté místo v západní konferenci (do play-off jde sedm týmů). Paxton Pomykal, další tvář letošní dvacítky a ideální box-to-box záložník pro Gonzálezovu záložní trojici, se na konci března stal prvním dallaským odchovancem v dějinách, který v jediném utkání MLS vstřelil dva góly (jeho zatím jediné letos). V témže utkání s Real Salt Lake City se prosadil ještě jeden vzývaný produkt dallaské akademie, Jesús Ferreira. Odchovanci dále tradičně obsazují také posty pravého beka a brankáře, přičemž třetí ligu za North Texas SC už teď, v šestnácti letech, drtí útočník Ricardo Pepi — další adept na stoupání celou dallaskou hierarchií.

V Dallasu se růstu akademie začali pořádně věnovat až roku 2008 s nástupem bývalého hráče Óscara Pareji do ředitelské role. Již za tři roky ji potom U.S. Soccer pasoval na nejlepší ze sedmi desítek akademií v zemi. Kolumbijského internacionála Pareju do akademie následovali mnozí jeho krajané (včetně Jesúse Ferreiry) a obecně majitelé roztodivných etnických vazeb. Zmíněný Kellyn Acosta se třeba narodil japonskému otci a grenadské matce. A s rostoucí hispánskou populací v Dallasu (do roku 2022 už mají tvořit většinu) tenhle trend jistě bude pokračovat, což vzhledem ke známé latinskoamerické lásce ke kopané slibuje světlé zítřky.

Jak Dempsey, tak Landon Donovan — dva patrně nejslavnější američtí fotbalisté moderní éry — v mládí nezávazně kopali latinskoamerické amatérské soutěže proti dospělým, což jejich fotbalovému vzdělání dodalo notně odlišné, rozdílové prvky oproti tradiční výchově. FC Dallas má v tomto ohledu nejvýhodnější postavení ze všech klubů MLS, a tak není důvod, aby v budoucnu nenásledoval hokejové Stars, fotbalové Cowboys a basketbalové Mavericks, kteří už své celonárodní soutěže alespoň jednou dobyli (Cowboys dokonce měli až do roku 2010 na kontě nejvíc vyhraných Super Bowlů ze všech účastníků NFL).

A to je dobrá zpráva pro celou americkou kopanou, jejíž současný trend, jehož je FCD tak vzorným příkladem, svým způsobem diktuje druhá nejvyšší soutěž, United Soccer League. V MLS mezitím za Dallasem ve využívání odchovanců tolik nezaostávají ani Real Salt Lake a New York Red Bulls, všechno kluby na příčkách zajišťujících účast v play-off, a sociální sítě už dávno znají drzý hashtag #PlayYourKids.

Ve Spojených státech zkrátka přihlíží menší revoluci, které je letošní tým náležitou kulminací. Američané poprvé v historii postoupili do čtvrtfinále MS "20" už třikrát za sebou (taky jako jediná země). Předloni tak činili bez Christiana Pulisice a Westona McKennieho, letos tak činí bez Tylera Adamse, Joshe Sargenta a Jonathana Amona, z nichž snad aspoň jeden za pár týdnů vystoupí na dospělém Gold Cupu, kde USA obhajuje. Místo z hvězd, které se už etablují v Evropě (Německo, Dánsko, brzy Anglie v případě výše zmíněných), je tenhle tým složený z vyslanců doslova všech koutů federace, což je opět velmi dobré znamení.

Což o to, Američané si už za ta léta navykli být vůči "dvacítkám" střízliví. Altidorem a Aduem tažený tým ostatně porážel Brazílii i Uruguay na turnaji (2007), který se ve Státech dodnes připomíná jako ten nejpamátnější, a nic závratného z toho posléze nebylo. Jenže tohle americké tažení má notně odlišný feeling.

Trenér Tab Ramos má sice vrtkavou pověst a jeho strategii se často s úšklebkem přezdívá Tab-tics, ale taky je to kouč, který se v první řadě soustředí na odhalení soupeřových slabin, nikoliv na zakrytí těch vlastních. O duelu s Francií prohlásil, že nejlepším receptem na zamezení útoků po americké levé straně je pořádání soustavných výpadů po francouzské pravé straně. To se beze zbytku vyplnilo a Američané tam favorita za přispění Chrise Glostera či Ulyssese Llaneze zdárně přečíslovali. K tomu přidejte hordu nasazení a energie, nejlépe zosobněné právě dallaským Pomykalem, a vyjde vám potenciální černý kůň na celkový triumf, který má snad jedinou očividnou slabinu ve stoperovi Aboubacarovi Keitovi.

Seniorský nároďák možná v tragické kvalifikaci na minulé mistrovství světa neporazil ani Trinidad a Tobago, ale skrze soustavné úspěchy na úrovni dvacetiletých by se mu měla rýsovat cesta k vysvobození. Tažení zpřed 12 let bylo bleskem z čistého nebe. Tomuhle se už říká koncepce, jejíž plody by neměl otrávit ani další nevyhnutelný krach ve čtvrtfinále (už pátý od roku 2003) na letošním šampionátu dvacetiletých...

---

Zázračné děti z Mali, které se již mění ve všední

Vzato kolem dokola se Mali ani na svém vlastním kontinentně netěší žádnému význačnému postavení. Do finále Afrického poháru se probojovalo všehovšudy jednou, dávného roku 1972, a v posledních třech dekádách se stalo tak maximálně vyhlášenými specialisty na prohraná semifinále — o bronz se od roku 1994 Malijci utkali rovnou pětkrát a po třech nezdarech dvakrát konečně cenný kov klovli v letech 2012 a 2013. Co je zajímavé: na všech nezmíněných APN (celkem čtyřech) se Malijci ani nekvalifikovali ze skupiny.

Pokud se kohokoliv zeptáte na jejich dojmy z Mali na posledních Afrických pohárech, jejich oči se ani omylem nerozzáří. Tohle je tým, který oba bronzy pod dohledem Seydoua Keity (kterému je už mimochodem 39 let...) vyloženě umlátil, a na posledních dvou ročnících ze šesti zápasů hned pět zremizoval. Pokud nedávná minulost APN nabídla nějaký konstantní symbol nezáživnosti, je to určitě Mali.

Ne tak na juniorské a dorostenecké úrovni. Výběry do 17 a 20 let už delší dobu de facto sdílí jednu identitu, když vyznávají hbitý, živelný, technický styl fotbalu bez nejmenší chuti nakopávat balon na útočníky (tedy přesný opak třeba letošní Jižní Koreje, a přesný opak většiny malijských seniorských týmů). Jejich psychickou sílu už nyní též nelze podceňovat: letošní "20" generace od vstupu mezi sedmnáctileté vyhrála již neuvěřitelných šest penaltových rozstřelů včetně toho včerejšího s Argentinou, kdy navíc všech pět penalt napnulo síť, a žádná z nich přitom nenesla ani špetku pochybností.

Tady se nebavíme o žádné náhodě. Tenhle soubor mládežníků, a vskutku nejen on, je zkrátka pro vítězení jako stvořený.

Sedmnáctka se roku 2015 na světový šampionát kvalifikovala po dlouhých 14 letech a hned došla až do finále, přičemž v sedmi zápasech jen čtyřikrát inkasovala. Před dvěma roky z toho pak bylo semifinále a "bramborová" placka. O malijských úspěších na MS dvacítek pak už byla řeč, ale jenom v zájmu nastínění kontextu: Mali se od roku 2011 na největší sraz této kategorie kvalifikovalo celkem čtyřikrát, což se z Afriky povedlo už akorát Nigérii. Pouze předloni Mali chybělo. Zato v letech 1999 a 2015 slavilo rovnou bronz.

Nejlepší na tom všem přitom je, že hlavní tváře oněch úspěšných týmů se ani tolik nepřekrývají. Jistou kolektivní výjimkou jsou roky 1997 a 1999, kdy trojlístek pozdějších vyhlášených internacionálů ve složení Seydou Keita, Mahamadou Diarra a Adama Coulibaly nejprve udělal čtvrtfinále mezi sedmnáctiletými a následně dobyl historické třetí místo mezi dvacetiletými. Ovšem vzápětí? Doslova co turnaj, to nový objev.

"Sedmnáctky" roku 2015 patřily zejména čerstvé posile RB Lipsko Amadouovi Haidarovi; o dva roky později své kategorii kraloval Mohamed Camara, nadějný středopolař salzburgské farmy v Lieferingu, a poprvé nám (ještě převážně z lavičky) zamával také Cheick Doukouré, nyní devatenáctiletý lídr RC Lens a další adept na skok z Ligue 2 do první francouzské ligy. "Dvacítky" roku 2015 zase celému světu představovaly Adamu Traorého, vítěze ceny pro nejlepšího hráče turnaje, a Diadieho Samassékoua, současný nejžhavější artikl RB Salzburg (čili veskrze jistou sázku na brzký přesun do německé Bundesligy).

Tentokrát si pro sebe závratnou porci pozornosti krade jistý Sékou Koita, který pozoruhodně představuje ojedinělé malijské pojítko mezi dvěma mládežnickými turnaji v tomto tisíciletí. Ani on totiž v pouhých 15 letech nechyběl na MS "17" před čtyřmi lety, kde zápasy pravidelně načínal a stal se (o den!) druhým nejmladším střelcem šampionátu. Už tenkrát poutal zájem v Rakousku, když se o pár měsíců později poprvé spojoval s přesunem do Salzburgu, kde pro "velký fotbal" vychovávali i Sadia Maného či Nabyho Keitu; letos se píše rovnou o blížícím se přestupu do elitní ligy, aniž by ještě za RB Salzburg debutoval.

Není divu. Sékou Koita je neobyčejný talent; silový driblér s parádním kladivem v levačce. Běžně se sice řadí mezi střední útočníky, často ho ale naleznete číhat na pravém i levém křídle. Saúdskou Arábii, asijské šampiony ve své kategorii, zde v Polsku znemožnil gólem a dvěma nahrávkami. Za brankami svého týmu potom stál i v duelech s Francií a Argentinou, dvěma z nejnabitějších týmů na letošním mistrovství. Právě jeho brilantní, rychle zahraný přímý kop zaskočil Argentince na samém sklonku prodloužení osmifinále.

Nyní ale považte následující: Sékou Koita vzešel z malijského klubu USC Kita; Diadie Samassékou, Cheick Doucouré a Mohamed Camara z AS Real Bamako; Mahamadou Diarra a Seydou Keita se těsně minuli v Centre Salif Keita, založeném největší legendou malijské kopané, jež začínala pro změnu ve Stade Malien.

Všechny čtyři jmenované kluby mají jedno společné: téměř jistě jste o nich jakživ neslyšeli, a popravdě pro to ani není pádný důvod. Malijské kluby se za celé dějiny složily na jediný triumf ve dvou kontinentálních soutěžích, když Stade Malien ovládl druhořadý Konfederační pohár roku 2009. Jinak pusto prázdno. Centre Salif Keita si jen jednou zahrálo 1. předkolo téhož Konfederačního poháru, AS Real Bamako totéž zvládl alespoň dvakrát. USC Kita není ani předním prvoligovým mančaftem v samotném Mali, natož v Africe.

Základ malijské konkurenceschopnosti na mezinárodní úrovni (a že se Mali na APN kvalifikuje s železnou pravidelností, což bychom taky neměli brát jako úplnou samozřejmost) tedy dlouhodobě kvalitní výchovou mladíků pokládají především tři prvoligové kluby: Stade Malien, AS Real Bamako a dále ještě jiný častý mistr, Djoliba AC. Výrazný krok dopředu, a teprve vstříc produkci tak výjimečných talentů dneška, nicméně Mali ušlo až se založením JMG Academy v hlavním městě Bamaku v listopadu 2006.

Pokud jste někdy slyšeli o ASEC Mimosas a podílu tamní akademie v Abidjanu na výchově Gervinha, bratrů Touré, Didiera Zokory, Salomona Kaloua... no v podstatě celé základní jedenáctky Pobřeží Slonoviny uplynulé dekády... potom vězte, že tentýž člověk — Jean-Marc Guillou — stojí také za podporou rozvoje talentů v Mali. V bamacké JMG Academy se do roku 2013 učil Adama Traoré, kterého do roku 2016 následovali Amadou Haidara či tahoun posledních seniorských týmů Yves Bissouma (nejprve Lille, nyní anglický Brighton & Hove). Malijský bronzový výběr do 20 let z roku 2015 čítal hned pět absolventů JMG. V akademii nějaký čas strávili rovněž Mohamed Camara a Cheick Doucouré, kteří společně přišli z AS Real.

Malijské centrum mládeže nabírá na prominenci opravdu závratnou rychlostí. Loni v létě se odtamtud hráči stěhovali do Monaka, Lutychu či Poltavy. Bamacká JMG Academy má nyní ustavený systém stáží v Red Bull Salzburg, a těchto konexí bezesporu využil i Sékou Koita, třebaže se jeho jméno v kronice akademie nevyskytuje.

Ba ne, Koitou to na "velké malé" scéně vážně nekončí; je radno se připravit na pokračující záplavy malijského talentu...