Záhady Zlatého míče: Proč letošní ročník nemusí být tím nejpofidérnějším

Na 21. říjen zrovna zcela výjimečně nepřipadá žádný mezinárodní den čehokoliv. Po letošku se však nabízí jednoduchá náprava — co takhle Mezinárodní den nekonečných hádek na fotbalových internetech? Jako každý rok totiž včera došlo na hodnocení všech nominovaných na Zlatý míč, a především tedy těch opomenutých. Zde je můj "hej, bývalo to i divnější" vzkaz...

Jako každým rokem se důvodů ke krčení rameny a ohrnování nosu najde spousta.

Poprvé po 26 letech v nominaci schází byť jen jediný Španěl. Liverpoolští aspiranti se složí na bezmála jednu čtvrtinu celého seznamu, a to se ještě najde jeden borec, který tam leckterému fanouškovi schází. Hugo Lloris — HUGO LLORIS — si rovněž našel cestu mezi třicet nejlepších, a tak dále.

Určitě byste mohli sami navázat. Jako vždy se nelze zavděčit každému, a jako vždy je to vlastně docela v pořádku.

Proto se níže nemíním tolik zaobírat kontroverzním skládáním té největší smetánky na čele žebříčku. Ano, bramborová placka pro Wesleyho Sneijdera po jeho životní sezoně 2009/10 nebyla ani omylem dostačující. Jistě, Franck Ribéry dozajista mohl roku 2013 přeskočit Messiho i Ronalda a Arjen Robben určitě neměl být až osmý.

To jsou všechno bezesporu zásadní spory lidstva, ale na jejich řešení a poměřování těch nejlepších z nejlepších není v zásadě nic moc zábavného. To vzpomínání na nominace či rovnou širší, ba dlouholeté fenomény, to je jiná disciplína, a právě v ní spolu dnes budeme soutěžit. Takže šup, račte zašátrat ve vlastních pamětech a laskavě doplňte mou nahodilou Top 10.

Začínáme sestupně od toho nejméně zarážejícího až po ty největší vypalovačky (rybníků)...


O co šlo: Roku 2007 se anketa Zlatý míč vůbec poprvé zcela otevřela mimoevropským oblastem. Do 90. let bylo hlasování fotbalistům bez evropského pasu zcela nepřístupné, aby se teprve roku 1995 všem bez výjimky pootevřelo alespoň při dodržení podmínky angažmá na starém kontinentě. Proto se Pelé či Garrincha nikdy nedočkali, zatímco Rogério Ceni hned napoprvé obdržel tři hlasy. Younis Mahmoud, který roku 2007 dovedl Irák k senzačnímu triumfu na Asijském poháru, dostal další dva bokem, a doteď (kdy tuším zaboduje Son Heung-min) zosobňuje jediného zástupce asijské zóny s hlasem na kontě.

Jak si to šlo odůvodnit: Element určité kompenzace za "ztracené roky", ne-li přímo náhlé vzrušení nad rozšířeným polem působnosti se prostě dá do značné míry pochopit. Škoda že se to zrovna nepřekrývalo s rokem, kdy Ceni vyhrál Pohár osvoboditelů (2005), nebo těmi třemi po sobě jdoucími roky z pěti, kdy Mahmoud alespoň s Al Gharafou opanoval katarskou ligu (2008-2010), ale oba na ty hlasy měli svůj velký nárok i tak. Irácké zlato zprostřed neutuchající války doteď zůstává vzorovým "feel good story" mezinárodního fotbalu, mezitímco Ceni v témže roce vyhrál brazilskou ligu a převzal ocenění pro hráče sezony.

Proč to ale bylo především divné: Klasickou eurocentrickou optikou to samozřejmě bylo sotva akceptovatelné. Ceni přece jen dostal stejně hlasů jako Iker Casillas, přičemž nějaký Mahmoud svým počtem hlasů předčil Eto’a z Barcelony, Van Persieho z Arsenalu či Berbatova z Tottenhamu. A to ještě na fenomenálního Fernanda Torrese žádný hlas ani nevybyl. Zpropadený Mahmoud, vám říkám, fakt že jo!


O co šlo: Roku 2010 Asamoah Gyan vysál neskutečných 0,46 % hlasů a lidem to mám dojem vadilo, páč hrál za Sunderland.

Jak si to šlo odůvodnit: Gyan těch pár hlasů samozřejmě nesesbíral díky těm pár gólům na cestě za solidním umístěním Sunderlandu ve středu tabulky. On byl v první řadě strůjcem teprve třetí africké účasti ve čtvrtfinále mistrovství světa, když vítěznými góly skolil Srbsko ve skupině i USA v prodloužení osmifinále. Ghana si na jihoafrickém mundialu získala srdce lecjakého neutrála a vděčila za to hlavně Gyanovi, což se počítá.

Proč to ale bylo především divné: Protože se Gyan odmítl stát tuplovaným hrdinou a Suárezův volejbal v nastavení prodloužení odmítl potrestat zahozenou penaltou. A protože hrál za Sunderland.


O co šlo: V semifinále Ligy mistrů 2002/03 se představili například Míchel Salgado, Roberto Carlos (oba Real Madrid), Lilian Thuram, Gianluca Zambrotta (oba Juventus) nebo Javier Zanetti (Inter Milán). Všichni vynikající krajní beci, respektive v případě posledních dvou i schopní krajní záložníci. Krom Zambrotty navíc všichni kolem třicítky, veskrze na vrcholu sil. Jeden by si pomyslel, že právě tohle bude rok krajního obránce, kór když se do širší nominace vrchem protlačil i (vysmívaný) Hatem Trabelsi z Ajaxu. Kdepak, 0 hlasů pro Salgada, Thurama, Zambrottu i takového Cristiana Chivua. Carlos finišoval až osmý.

Jak si to šlo odůvodnit: Bavíme se o krajních becích, a ti holt takovým anketám nikdy nevládnou.

Proč to ale bylo především divné: Protože, já nevím... i Michael Ballack dostal jednu nominaci na čtvrté místo, přestože s Bayernem prožil ostudnou skupinovou fázi bez jediné výhry ze šesti zápasů. Protože, já nevím... David Beckham dostal kopec hlasů (17 bodů) snad čistě za "galáctico přestup" do Realu. Protože, já nevím... jednoho hlasu se poprvé a naposled v kariéře dočkal i Jan Koller. Zrovna tehdy.


O co šlo: Mistrovství světa 2002 bylo senzací hned v několika ohledech. Ovšem zatímco se nominace obešla bez Američana, jediný Korejec v širším výběru (Seol Ki-hyeon; mimochodem podivná volba před Ahn Jung-hwanem) nedostal ani hlas a ocenění senegalského úspěchu bylo spíše symbolické skrze nízká umístění Papy Bouby Diopa a El Hadjiho Dioufa, s hlasy pro turecké tahouny se roztrhl pytel. Yıldıray Baştürk se vtěsnal rovnou do první desítky (13 hlasů), která jen těsně utekla i Hasanu Şaşovi (10).

Jak si to šlo odůvodnit: Inu, sami Turci na turnaji vyřadili Senegal a v boji o bronz pokořili domácí Jižní Koreu, takže jednoduchou logikou zasloužili ze všeho nejvíc potlačit právě oni. Že se Baştürk nevešel ani do All-stars týmu turnaje? Nevadí, finále Ligy mistrů z téhož roku je dostatečně silným argumentem pro Top 10. Şaş byl potom pravou kometou MS a do All-stars týmu to jako jediný ofenzivní Turek dotáhl.

Proč to ale bylo především divné: Kombinovaných 23 tureckých hlasů se prostě zdá příliš, třeba i v porovnání s osmi pro Ronaldinha nebo čtyřmi pro Cafua či Bernda Schneidera, finalisty MS i Ligy mistrů. Zvlášť problematicky se ale jeví těch 10 pro samotného Şaşe, neboť to byl İlhan Mansız, kdo střílel důležité góly ve vyřazovací fázi, a Ümit Davala, kdo mu nahrával na zlatý gól proti Senegalu či rozhodoval osmifinále. Já teda chápu, že to takhle nefunguje, ale zrovna ofenzivní fáze Turecka pro mě byla součtem rovnoměrných příspěvků od více šikovných fotbalistů, a tak proč sunout všechny žetony do klína jednoho jediného?


O co šlo: Jeho výčet trofejí a individuálních ocenění na západě Evropy pokrývá období let 1999-2002, jehož závěrem se trefil i ve finále Poháru UEFA, leč tenkrát jeho Borussia Dortmund prohrála, s reprezentací prožil nejlepší roky v letech 2004-06, a proto se doslovný i metaforický velikán české kopané svého jediného bezvýznamného hlasu v anketě Zlatý míč dočkal... v roce 2003? Tady něco neštymuje.

Jak si to šlo odůvodnit: Sezona 2002/03 byla pro Kollera tou nejproduktivnější v pohárové Evropě. Ačkoliv se Borussia neprodrala z těžké osmifinálové skupiny Ligy mistrů, sám dvoumetrový obr se trefil v pěti ze šesti zápasů včetně obou měření sil s Realem Madrid. Na milánském San Siru zařídil výhru 1:0. Navíc nesmíme zapomínat, že roku 2003 vrcholila kvalifikace na památné Euro a Koller nechyběl mezi střelci v obou kláních s Nizozemskem či při venkovní přestřelce s Rakouskem. Pálilo mu to, o tom žádná.

Proč to ale bylo především divné: Tohle není o tom, že si Koller roku 2003 nezasloužil ani zmínku ani tu jednu chudou nominaci na páté místo. Spíš je prostě zarážející, že si na něj v jiných letech nikdo nevzpomněl. V letech 2004, 2002 a 2001 nebyl ani na shortlistu (ovšem roku 2002 se tam vešel aspoň Tomáš Rosický), kdežto roku 2003, kdy to Dortmund v Bundeslize jen o fous sotva dotáhl do LM, rázem ano?


O co šlo: Roku 2001 čerstvě 22letý útočník Michael Owen pózoval se Zlatým míčem jakožto první liverpoolský hráč v dějinách a první Angličan od pozdních 70. let a Kevina Keegana. Mladá senzace tehdy překvapivě předčila Raúla Gonzáleze závěrem nejlepší čtyřletky jeho kariéry. Ale budiž, řekli jsme si, že tohle nebude o rozporování vítězů. Takže spíš — jak to, že Owen dostal 176 hlasů, zatímco jeho liverpoolský kumpán Steven Gerrard, který též posbíral pět medailí, se musel spokojit s hlasem jediným?

Jak si to šlo odůvodnit: Jednatřicet soutěžních gólů v kalendářním roce je prostě jednatřicet gólů a Owenův dechberoucí ligový finiš o sedmi trefách v posledních čtyřech kolech byl vlastně tím hlavním důvodem, proč to Liverpool vůbec poprvé od přejmenování soutěže dotáhl do Ligy mistrů. Mistrovství světa 2002 a ta pravá mánie byly sice ještě za rohem, nicméně už v téhle době byl Owen obřím miláčkem veřejnosti. Co do marketingové hodnoty se na něho Gerrard prostě nechytal, a roku 2001 ještě v této anketě hlasovali čistě žurnalisté, takže na Gerrardově srovnatelné důležitosti pro tým zas až tak nesešlo.

Proč to ale bylo především divné: Liverpoolská závislost na Gerrardově charismatu a schopnosti strhávat velké zápasy začala nabírat na váze teprve s rokem 2003, ale už onen slavný treble zpřed dvou let mnozí přičítali právě záložníkově proniknutí do základu týmu, resp. jím iniciované změně kultury v kabině. Gerrard navíc na rozdíl od Owena zasáhl do finále Ligového poháru (kdy mladý forvard zůstal nevyužitým náhradníkem) a na hrací ploše strávil také celý vrchol Poháru UEFA (kdežto Owen střídal v 77. minutě a prodloužení jen nečinně přihlížel). Jasně, Gerrard možná byl (o půl roku) mladší než Owen a jeho čas v této anketě dejme tomu nadešel o čtyři roky později (bronzová příčka), ale už tenkrát roku 2001 se rozhodně neměl krčit takhle vzadu, až za Damianem Tommasim či Emmanuelem Olisadebem (dva hlasy).


O co šlo: Trenéři a kapitáni národních týmů zjevně mají s Karimem Benzemou nějaký dlouholetý problém. Vrchol jeho angažmá v Lyonu byl v letech 2008 a 2009 oceněn přesně nula hlasy, poprvé se nějaké lásky dočkal teprve roku 2011 a přes 20. místo v pořadí konečně kráčel až před pěti lety. Poslední dobou to není o poznání lepší a ani letos mu druhá nejproduktivnější sezona v Realu beztak nic nevynese.

Jak si to šlo odůvodnit: Do určité míry půjde o podobný exemplář jako Owen-Gerrard z roku 2001 — stín Cristiana Ronalda na vrcholu sil byl ještě hustší než ten Owenův při (raketovém) startu kariéry. Možná ze všeho nejvíce ale budou u Benzemy na vině ne zcela fotbalové důvody. Už v dubnu 2010 se poprvé začalo propírat obvinění Benzemy a Francka Ribéryho z pohlavního styku s nezletilou prostitutkou, které vyšumělo teprve v lednu 2014, kdy francouzské soudy celý případ smetly ze stolu. Hned nato však přišel podzim 2015, s ním údajné vydírání spoluhráče Mathieua Valbueny, a ve výsledku hořká absence na domácím Euru 2016, která bezesporu výrazně utlumila jeho choutky na vysoké umístění v této anketě, které by si jinak vzhledem k fenomenálním 24 zářezům v ligové sezoně 2015/16 bezpochyby dělal.

Proč to ale bylo především divné: Ne snad, že bych k tomu já nepřihlížel, ale na mém přístupu k chování mimo fotbalová kolbiště nezáleží — a zde hlasující profesionálové se tradičně spíš navzájem podrží než cokoliv jiného, takže není vyloučeno, že se Benzemovy soudní tahanice na jeho výsledcích vůbec nepromítly. A v takovém případě... v takovém případě mi tenhle komplikovaný vztah Benzemy se Zlatým míčem prostě hlava nebere; i pokud se oprostím od toho, že Ligue 1 netáhne (leč Yoanna Gourcuff si roku 2009 vysloužil šest nominací). V sezoně 2011/12 šel přece nad 30 gólů v LaLize a Lize mistrů, přesto mu takové výkony vynesly v obou letech 0,34, respektive 0,11 procent podílu na všech hlasech v anketě.


O co šlo: V říjnu 2011 si Mario Balotelli po otevření skóre manchesterského derby vyhrnul dres, aby odhalil legendární tričko s nápisem "Why Always Me?". V lednu 2013 se pro změnu mnozí tázali "Why Also Him?", když uzavíral třiadvacítku hráčů s alespoň jedním hlasem v anketě Zlatý míč 2012.

Jak si to šlo odůvodnit: Protože dva góly Německu v semifinále Eura jen tak někdo nedá. A protože poprvé v kariéře dosáhl na hranici 10 ligových branek, kterou dál překlenul už jen čtyřikrát... asi. Já fakt nevím.

Proč to ale bylo především divné: Ani ty dvě produktivnější sezony s AC Milán a OGC Nice nepasovaly Balotelliho do konverzace o nejlepších útočnících planety, natož pak jakýchkoliv fotbalistů světa. Ale dejme tomu, to je pohled nazpět, který v rámci takového cvičení není zcela nefér, a tak se radši podívejme, jak si náladový útočník vedl v době oznámení výsledků ankety... *tupě civí do poznámek*... 587 minut nové ligové sezony a jeden jediný gól Wiganu. Ufff. Euro bylo tehdy už pekelně daleko.


O co šlo: Jen dva roky po svém triumfu Pavel Nedvěd klesl na poslední příčku, když si vysloužil jedinou nominaci na páté místo. Další takový kandidát? Luis García, liverpoolský kultovní hrdina, který sice v Istanbulu nescházel u veškerého dění, ale pod gól se nepodepsal a kohokoliv zvenčí příliš netankoval. Hm.

Jak si to šlo odůvodnit: Protože Liverpool toho roku vyhrál Ligu mistrů, Luis Garcia se té zlaté jízdy účastnil, a na případě letoška můžeme snadno doložit, že liverpoolský triumf v Lize mistrů rovná se záplava všech alespoň trochu vlivných hráčů v nominaci na Zlatý míč (mínus Andy Robertson, evidentně)...

Proč to ale bylo především divné: Až na to, že tehdy to žádná záplava nebyla, že ano. Kromě Garcíi hlas dostali už akorát Jamie Carragher s Gerrardem — dál už nikdo ani nebyl nominovaný. To přitom v dobách, kdy se ještě zprvu vybíralo rovných padesát kandidátů. Dietmar Hamann měl i přes rozdílový výkon v istanbulském finále smůlu, ostrouhali také Xabi Alonso, Sami Hyypiä, Jerzy Dudek, John Arne Riise... a Luis García byl mezitím odměňovaný za klíčový gól proti Chelsea, který nebyl? Samozřejmě, levonohý Španěl byl na Anfieldu všeobecně populární a ceněn pro svůj vícerozměrný přínos, ale klidně si odpovězte sami: kdybyste museli sáhnout do Liverpoolu, byl by pro vás též třetím Scouserem v pořadí?


O co šlo: Na jaře 2004 AS Monaco vyřadilo vysoce favorizované Galácticos z Realu Madrid na cestě do prvního semifinále Ligy mistrů od roku 1998 a následně zaskočilo též Chelsea, anglické vicemistry, aby si zajistilo první finále nejprestižnější soutěže kontinentu a teprve druhé evropské finále v klubové historii. Na cestě za těmito výšinami ho táhli zejména Fernando Morientes, Ludovic Giuly, Jérôme Rothen či Dado Pršo, a přece se do nominace dostali jen dva z nich, aby dokupy utržili sedm bodů za tři hlasy.

Jak si to šlo odůvodnit: Giuly je vzrůstem malý pán, a proto dává rozum, že ho Morientes musel těmi dvěma hlasy vůči jednomu dokonale zastínit. Navíc ve finále odehrál jen něco přes 20 minut (a je už úplně jedno, jak to dál vypadalo), pročež vzápětí vynechal celé Euro 2004, kde v anketě podstatně úspěšnější hráči Porta jako (třetí) Deco nebo Ricardo Carvalho nechyběli. A konečně... ugh, zase Francouz.

Proč to ale bylo především divné: Kde jen začít. Je rozumné, aby Ludovic Giuly, jenž v podstatě sám zvrátil dvoubrankové manko s Realem Madrid a rozhodující úder doručil stylovou patičkou, obdržel jedinou nominaci na čtvrté místo? Neměl by gól v každém z čtyř čtvrtfinále a semifinále Ligy mistrů Fernandovi Morientesovi vynést více než jen jeden hlas za druhé místo a další za páté? Speciálně na nevzrostlého Giulyho byla radost pohledět; doma pomáhal válcovat Chelsea a dobře naladěný se zdál i na finále. Jakmile musel ve 23. minutě střídat kvůli poranění třísel, monacká hra kompletně ztratila směr a dravost. Hergot, vždyť Ludovic Giuly byl kapitánem finalistů Ligy mistrů, který v lize s 13 góly přestřílel i hrotového útočníka Morientese. Jak tohle samotné nemůže stačit ani na Top 15? Přinejmenším...