Začíná Copa América: 16 důvodů ke sledování (4/4)

Minisérie článků představujících letošní Copu je u konce. V preview skupiny D si představíme tradičního favorita z Brazílie, ve formě hrající Kolumbii a dva papírové outsidery, Kostariku a Paraguay.

Brazilci vyhráli kontinentální turnaj celkem devětkrát, což je v historických tabulkách řadí na třetí místo za Argentinu a Uruguay; pouze dvakrát se jim přitom stalo, že by balili kufry už po základních skupinách. Poprvé k tomu došlo v dávné minulosti (1987), podruhé v živé paměti (2016). Letos se podobný výbuch neočekává, protože co se hráčské kvality týče, jsou Kanárci jasným lídrem skupiny; jejich aktuální forma je ale, kulantně řečeno, méně než optimální. Trenérovi Dorívalovi ani vlastní fanoušci moc nevěří, a navíc chybí Neymar. Postup ze skupiny by i tak měl být samozřejmostí, na zlato to ale letos spíš nevypadá.

Naopak Kolumbie se po relativně dlouhou dobu trvajícím útlumu, který kulminoval nepostupem na MS 2022, rapidně zvedla a aktuálně platí za tým s nejlepší formou v Jižní Americe, spolu s Uruguayí. Los Cafeteros pod vedením kouče Néstora Lorenza tak představují ideálního "hipsterského” kandidáta na skupinový triumf: vyhráli už osmkrát v řadě, včetně demolice USA (5:1), možného soupeře pro čtvrtfinále. V rámci této série navíc porazili jak Brazilce, tak dokonce i Španěly v přáteláku v Londýně. Jo, a James Rodríguez jim pořád dělá kapitána.

V konkurenci těchto dvou těžkých vah působí Paraguay a Kostarika dojmem vyložených outsiderů; Paraguayci jsou sice solidní v defenzivě a v rozehrané kvalifikaci na MS drží barážovou příčku, směrem dopředu jsou ale naprosto neškodní, chybí jim jiskra a individuální kvalita. A Kostaričané? Typický tým v přerodu - na Copu se málem ani nedokázali kvalifikovat, vezou nejmladší výběr ze všech a kouč Gustavo Alfaro se s týmem teprve sžívá. Na druhou stranu ale můžeme podotknout, že letos je to přesně 10 let od doby, kdy rovněž podceňovaní Los Ticos - také ve skupině D - na Mundialu šokovali Uruguay, Itálii a Anglii...

Věděli jste, že až do bolestivé domácí porážky v rozhodujícím zápase MS 1950 (v tehdejším bizarním formátu se finále nehrálo) hrála Brazílie v bílých dresech s modrými límečky? K ikonickým pestrobarevným dresům, ve kterých zářily legendy jako Pelé, Zico, Romário, Ronaldo nebo Ronaldinho, se Brazilci přiklonili právě až po Maracanazu, protože původní bílé dresy byly údajně málo vlastenecké a neinspirovaly k těm správným výkonům.

Možná je to jen pocit fotbalového fanouška vyrůstajícího na začátku 21. století, ale Brazílie jako by lesk výjimečnosti ztrácela. Původní kombinaci mentality joga bonito a velkých vítězství vystřídala pachuť uniformního herního stylu a porážek v čele s neslavným debaklem na domácím MS 2014 v semifinále proti Německu. Po něm následovalo ještě podobně ostudné vypadnutí už ve skupině na jubilejní Copě v roce 2016, a to měli ve skupině Peru, Ekvádor a Haiti! Kouči Titemu se sice potápějící se kocábku podařilo na určitou dobu dostat zpátky na hladinu, Brazílie se však pořád nachází v asi nejzranitelnějším období celé své historie.

Jak tento propad ve více než 200milionové zemi, která fotbal považuje spolu s tancem za asi nejdůležitější část své kultury, mohl nastat? Objektivně, pořád je to Brazílie, bavíme se tedy o srovnání se světovou špičkou, maximálně o týmech na úrovni druhého sledu. Brazilcům každopádně jednoznačně chybí kreativita ve středu pole. Donedávna sice měla Brazílie Neymara, ale zaprvé šlo o jednoho hráče, na kterého se šlo zaměřit, zadruhé herní systém byl na často zraněném a přece jen trochu labilním Neymarovi závislý úplně stejně jako "předscaloniovská” Argentina na Lionelu Messim. A tím se dostáváme k tomu nejdůležitějšímu...

Kolik kvalitních brazilských trenérů byste dokázali vyjmenovat? V minulosti jich samozřejmě několik bylo, ale v současnosti? Můžeme se bavit například o Thiagu Mottovi, ze kterého už je oficiálně Ital, a už opravdu hodně teoreticky o současném kouči Albánie Sylvinhovi. Oba trenéři navíc mají jednu věc společnou, šlo o elitní fotbalisty nasávající moderní trendy světového fotbalu od těch nejlepších koučů ve velkoklubech. Oproti tomu brazilská reprezentace z jakýchsi nacionalistických důvodů v poslední době sází na trenéry z domácí ligy, kteří rozhodně mezi světovou trenérskou špičku nepatří. Při srovnání třeba s argentinskou trenérskou školou Brazilci zkrátka absolutně neobstojí. Jenže přece by brazilský národní tým nemohl trénovat cizinec, že?

Podle mého názoru bylo velkou chybou zbavovat se Titeho, který s nesrovnatelně slabší generací hráčů než měli jeho předchůdci dokázal hrát pohledný a navíc i celkem účelný fotbal. Jenže po porážce s Chorvatskem na penalty už prostě veřejnost žádala trenérovu hlavu. Jaký je výsledek, vidíme sami: Brazílie zažila naprosto zoufalý vstup do kvalifikace na MS a poslední tři duely s Kolumbií, Argentinou a Uruguayí dokonce prohrála... nevídané, neslýchané. Trenéra Dinize tak nahradil jiný borec z domácí soutěže bez zahraničních zkušeností, Doríval Júnior, který s týmem zatím odehrál 4 přátelská utkání (2 výhry, 2 remízy). Odhadovat nějaký herní systém tedy zatím úplně nejde, pouze víme, že Brazilci nastoupí ve formaci 4-2-3-1. Dvě poslední utkání proti Mexiku a USA ovšem fanoušky nepotěšila. Nevýrazné Mexičany skolil až supertalent Endrick v nastaveném čase a s Američany zápas skončil remízou... ufff, nic skvělého.

Když už jsme se dostali k Endrickovi, opravdu konečně zase po dlouhé době nadějnému hrotovému útočníkovi Brazílie, navázal bych dalším potenciálním problémem: Kanárci sice stále produkují velmi zajímavé talenty, docela často ale pouze na jeden post, a to křídla. Zároveň, promiňte mi tu neustálou kritiku, se nemohu zbavit dojmu určité uniformity těchto hráčů - zpravidla jde o tahová křídla s výborným driblinkem. Bota ale tlačí Brazílii jinde, a to ve středu zálohy. I v současné nominaci je přítomna spousta kvalitních křídel, díky Marquinhosovi a Militãovi také nadstandardní stopeři, ale ve středu zálohy najdete "jen” nadprůměrné defenzivněji laděné záložníky nebo klasické box-to-box hráče. Jediným potenciálně kreativnějším hráčem by mohl být Lucas Paquetá, i ten ale spíš těžil z Neymarových nápadů a on mu je dobrým pohybem a narážečkami pomáhal realizovat. Paquetovi navíc reálně hrozí až extrémní trest zákazu činnosti, pokud se prokáže, že společně se svými známými z dětství prováděl sázkové podvody.

Selecão tedy v současnosti nijak nezáří, to ale neznamená, že na kontinentální úrovni nemůže uspět. Pro brazilské fanoušky byla Copa vždy víceméně druhořadou soutěží, která sloužila jen jako příprava na mistrovství světa. Momentálně je ale Brazílie v pozici, kdy se počítá každý úspěch. I přes všechnu kritiku na současný stav tamního fotbalu je Brazílie pořád jedním z favoritů turnaje. Skupina D ale může být potenciálně ošidná. Zatímco mladičká Kostarika by Brazilcům rozhodně neměla dělat problémy, Paraguay proti ní předvede určitě naprosto cynický defenzivní a tvrdý výkon, který může zcela reálně vyústit v remízu. Poté by závěrečný zápas s Kolumbií hráli Brazilci s ještě nejistým postupem. Klíčové tedy bude otevřít paraguayský beton. Pokud to Dorívalovi svěřenci zvládnou, můžeme se bavit o tom, že to nejhorší z loňského roku má snad Brazílie alespoň načas za sebou.

Stát ze severu Jižní Ameriky asi bohužel nejvíc proslavila osoba Pabla Escobara (ne toho bývalého trenéra Bolívie). Po bouřlivých 80. a 90. letech se po jeho násilné smrti ovšem situace v zemi pomaličku, opravdu pomaličku zlepšuje. V dobách své největší slávy ovšem drogové gangy zásadně působily také na fotbalovou scénu v zemi. Jednu dobu byl na Escobarově "seznamu smrti” dokonce i Ricardo Gareca, současný trenér Chile. Gareca byl totiž tehdy tahounem konkurenčního týmu América de Cali - a rivalitu gangů z Medellínu a Cali asi představovat netřeba.

Když jsem v roce 2022 psal zhodnocení kolumbijské cesty kvalifikací, dostal tým Reinalda Ruedy známku 5/10. Tehdejší Kolumbie v ofenzivní fázi vůbec nevěděla, co hrát a její útočné snažení se víceméně omezovalo na střelbu ze střední vzdálenosti. Pak ovšem nastoupil argentinský trenér Néstor Lorenzo a proměna do té doby matné Kolumbie nastala až neuvěřitelně rychle.

Lorenzova kariéra přitom na první pohled není ověnčena žádnými zásadními úspěchy. Po velkou část kariéry pracoval jako asistent trenéra a své první angažmá jako hlavní kouč dostal až v roce 2021 v peruánském Melgaru. Dlouhých 6 let ale seděl na kolumbijské lavičce jako asistent Josého Pékermana, strůjce kolumbijské cesty na MS 2014, takže do rizika Kolumbijci nešli. Navíc s podceňovaným Melgarem dokázal postoupit do vyřazovací fáze Copy Sudamericana (jihoamerická Evropská liga). Byl to výborný tah. Za 20 zápasů, které Kolumbie pod Lorenzem sehrála, má vynikající bilanci 15-5-0! Posledních 8 zápasů navíc Kolumbie vyhrála při skóre 19:6, o zábavu tedy bude postaráno.

Kolumbie by úspěch potřebovala jako sůl. Zdá se to možná neuvěřitelné, ale druhá nejlidnatější země na kontinentu, kde je fotbal nezpochybnitelným sportem číslo jedna, má na kontě pouze jediný triumf na Copě América z roku 2001 a jednu stříbrnou medaili z roku 1975! Je to dáno i tím, že fotbal se v Kolumbii rozvíjel pomaleji než v ostatních zemích Jižní Ameriky a prvního turnaje se zúčastnila až v roce 1945, tedy až 18. ročníku této soutěže. Z posledních tří ročníků si ale odvezli Kolumbijci 2 pěkné bronzové medaile. Fanoušci ale cítí, že letos lze cílit výše.

Lorenzo stabilizoval tým ve formaci 4-2-3-1 s Rafaelem Borrém jako částečně falešnou devítkou dělající prostor pro výborná komplexní křídla Díaze a Jhona Ariase. Luise Díaze netřeba představovat, ale Jhona Ariase by měl na Copě sledovat nejeden klub TOP 5 lig, protože výkonnostní progres 26letého hráče Fluminense je výjimečný. Arias je možná pro tým i důležitější než prvoplánové hvězdy Díaz a James Rodríguez a hlavně je to i velmi zábavný hráč ke sledování. Kombinuje výborný driblink i přehled a pohyb na hřišti. I na lavičce čeká na svou příležitost velká kvalita, Luis Sinisterra a hlavně mladý Yáser Asprilla, asi největší talent od Jamese Rodrígueze, který rozkvétá ve Watfordu.

Kolumbie navíc i disponuje velmi dobrými ofenzivními krajními beky, kteří dávají možnost "overlapů” pro své křídelní spoluhráče. Střed pole je pak výbornou kombinací spolehlivého defenzivního záložníka Lermy, zkušeného box-to-box záložníka Uribeho a kreativního Jamese Rodrígueze. A ani střed obrany a brankář nejsou slabinou. Někoho akorát možná překvapí, že jedničkou už není David Ospina, ale i ve 35 letech stále mrštný Camilo Vargas. Kolumbijský fotbal by letos měl být komplexní, ofenzivní, zábavný, a s trochou štěstí snad i úspěšný.

Začneme tentokrát zase krátkým geograficko-kulturním představením, jelikož Paraguay patří pro našince asi mezi ty nejméně známé země na kontinentu. Velkou část vnitrozemského státu zabírá takzvané zelené peklo - Gran Chaco. A proč peklo? Protože najít vodu je v této oblasti velmi složité. Z tohoto důvodu téměř neobydlené subtropické lesy přesto padají v posledních letech za oběť zemědělství, zejména kvůli pěstování sóji. V této oblasti také ještě donedávna žily indiánské kmeny Ayoreo, téměř úplně zdecimované snahou misionářů o působení jimi vnímaného dobra a zajištění posmrtné spásy. Kdo má rád lehce depresivní dokumentární filmy, doporučuji zhlédnout Apenas el Sol, tedy Zbylo nám jen Slunce.

Na jihoamerické poměry je jinak Paraguay vlastně docela ospalou zemi. Paraguay není nebezpečná, ale není ani příliš bohatá na fascinující přírodní scenérie nebo kulturní památky. Cestovní ruch tak v zemi není příliš rozvinutý. Ani tamní kuchyně není nijak zvlášť pestrá. Zvláštností je existence takzvaných mennonitských kolonií. Jde o radikální protestantské hnutí podobné amišům, kteří dodnes hovoří pouze německy a nijak zvlášť nejeví zájem o kontakty se světem mimo svou komunitu. Zatímco dnes jde o docela mírumilovnou a na kontinentální poměry normální, ačkoliv chudou zemi, nebylo tomu vždycky tak. Dnešní chudoba Paraguaye je totiž kromě nepříliš úrodného území dána také tím, že v letech 1864-1870 vedla válku se svými sousedy, po které z půlmilionové populace zbylo jen asi 116 000 lidí (z toho mnoho invalidů)!!! Po určitou dobu tehdy dokonce bylo v katolické zemi zavedeno mnohoženství, aby se populace mohla zase přirozeně obnovit.

Konečně se dostáváme k fotbalu, výrazně pozitivnějšími věcmi ale navázat nemůžeme. Být fanouškem Paraguaye je v posledních letech dost frustrující. La Albirroja vlastně nehraje špatný fotbal, má dobře nastavený taktický systém a umí bránit i útočit. Má to jedinou vadu: Paraguay vůbec nedává góly. Asi neznám žádný jiný tým na světě, který by s touto činností měl takový problém. Za posledních šest soutěžních zápasů dala Paraguay celý jeden gól. Pokud započítáme i přátelská utkání, tak v posledních 10 zápasech dala góly 4 (a jen 6 obdržela), z toho 2 proti slabé Nikaragui.

Odstranit tento problém navíc reálně snad ani nejde. Paraguay vystřídala od roku 2019 tři trenéry, herní charakteristiky ale zůstávaly stejné. La Albirroja si dokáže vypracovat pár šancí za zápas i proti nejsilnějším týmům na kontinentu, systémově má dobré návyky a obranu si organizuje lídr Gustavo Gómez. Pohříchu ale právě stoper Gómez často bývá tím nejnebezpečnějším hráčem také v ofenzivě při standardních situacích. I v posledním přátelském utkání proti Panamě se neprosadil nikdo z ofenzivy, ale opět stoper, tentokrát Gustavo Velázquez. V kádru pak nenajdete žádného hráče, který by v reprezentačním dresu vstřelil dvouciferný počet gólů. Post hrotového útočníka je od konce kariéry Roqueho Santa Cruze, Nelsona Valdéze a Lucase Barriose jasnou slabinou (Óscar Cardozo pořád i ve 41 letech hraje a loni dokonce ještě reprezentoval). Kvůli zranění navíc na turnaj nepojede nejzkušenější paraguayský forvard Sanabria. Ten má nicméně v reprezentačním dresu zoufalou bilanci 32 zápasů/3 góly. Nového Santa Cruze tak Paraguay ani v něm, ani třeba v jiném bývalém talentu Federicu Santanderovi, nenašla.

Trenérský štáb je ze situace evidentně zoufalý a útočníky střídá jako na běžícím pásu. Potenciálním žolíkem by třeba mohl být Alex Arce z LDU Quito, který v ekvádorské lize letos září s bilancí gólu na zápas. Přece jen ale nejde o tak kompetitivní ligovou soutěž, jakou hrají defenzivní borci Kolumbie a Brazílie. Nabízí se také varianta s falešným hrotem v podobě mladého Julia Encisa nebo zkušeného Ángela Romera, to zase ale naráží na fakt, že Paraguay ani nemá gólová křídla, pro které by Enciso a Romero šance připravovali. Ramón Sosa i Miguel Almirón jsou sice skvělí dribléři, dokážou spoustu šancí vypracovat a na klubové úrovni jim to i střílí/střílelo, v reprezentačním dresu jsou ale podobně impotentní jako jejich kolegové na hrotu.

Vzhledem ke své schopnosti zápasy uhrát na remízu je ale Paraguay potenciálně nebezpečným soupeřem pro každého. Rozlosování soupeřů jí ale moc nehraje do karet. Začínají proti Kolumbii, paradoxně ale nejlepší začátek by byl proti zatím pod novým trenérem nesehrané Brazílii. V případě ubojování remízy by totiž reálně mohli Paraguayci pomýšlet na postup. Tedy samozřejmě za předpokladu, že některý ze svátečních střelců dokáže prolomit kostarickou obranu.

Je před zápasem, Kostaričané nastupují na trávník a v bráně stojí... Patrick Sequeira? Kdo to je?? Pokud znáte nároďák Los Ticos pouze z posledních turnajů - a můžeme jít klidně celkem hluboko do minulosti, vlastně až do roku 2008 - bude pro vás pohled na jeho sestavu nejspíš docela šokem. Keylor Navas, jedna z největších reprezentačních stálic na světě, totiž oficiálně ukončil mezinárodní kariéru. Doslova před pár dny.

Sedmatřicetiletý gólman se tak loučí po dlouhých 16 letech a 114 repre startech; dlouho byl kostarickým talismanem, kapitánem a suverénně nejlepším hráčem, na velkých turnajích dokázal pozvednout šance nároďáku na úspěch klidně o desítky procent, a nebýt jeho heroických výkonů na slavném MS 2014, přišel by celý středoamerický region o zřejmě nejlepší fotbalový moment 21. století. Teď je ale definitivní konec: "Odcházím se srdcem plným vděčnosti,” oznámil ve videu adresovaném přímo fanouškům. "Je to hořkosladký pocit, těžký na pochopení, ale už přišel čas. Toto není sbohem, uvidíme se později, protože vím, že se naše dráhy opět zkříží. Takový je život. Díky, Kostariko, a na shledanou.”

Žezlo po Navasovi tedy přebírá o dvanáct let mladší Patrick Sequeira, který chytá třetí španělskou ligu za Ibizu (zajímavost pro fanoušky Ligue 1: jeho klubovým náhradníkem je Baptiste Reynet, jehož si můžete pamatovat z Dijonu). Asi nikdo neočekává, že by relativní nováček (5 reprezentačních zářezů) dosáhl hned na svém prvním velkém turnaji stejné výkonnosti jako Navas, ale pozitivní znaky tu určitě jsou: Sequeira z oněch pěti startů čtyřikrát udržel čisté konto, inkasoval jen jednou (hned při své premiéře téměř před dvěma lety v přáteláku s Uzbekistánem) a aktuálně táhne šňůru tří nul za sebou, včetně vychytané bezbrankové remízy s Uruguayí.

Kostarická defenziva obecně působí poměrně stabilním dojmem. Pod palcem ji má nový kapitán Francisco Calvo, zkušený, tvrdý stoper se solidní přihrávkou, a kouč Gustavo Alfaro - kterého nejspíš znáte coby architekta ekvádorského vzestupu před MS 2022 - stabilitu v zadních řadách ještě podtrhává důrazem na kompaktnost v rozestavení 5-4-1 / 5-2-3. Trenérovým cílem je jakási středoamerická metaverze totálního fotbalu, kdy celé mužstvo brání i útočí jako jeden muž; podle webu La Republica je jednašedesátiletý Argentinec aktuálně "zhruba na 10 procentech zamýšlené efektivity.”

Nejen z této poznámky je zřejmé, že Kostarika buduje tým pro MS 2026 a tato Copa pro ni nemá až takovou důležitost; to je u vyslanců zóny CONCACAF ostatně přirozené, vzhledem k tomu, že příští Mundial proběhne v USA, Kanadě a Mexiku. Něco podobného jsem psal i u Jamajky a USA. Generační přerod Los Ticos je ale nakonec možná nejradikálnější ze všech. Alfarova soupiska je v průměru vůbec nejmladší na celém turnaji (24,7 let, což je ještě méně než USA), a hned 13 hráčů - tedy celá polovina - nemá na kontě ani 10 reprezentačních startů.

Keylor Navas navíc není jediným velkým jménem, které jsme si v posledních letech zvykli s kostarickým dresem spojovat tak nějak automaticky, ale na Copě jej neuvidíme. Mimo nominaci už se ocitly i takové stálice jako Giancarlo González, Bryan Oviedo, Óscar Duarte, Celso Borges a Yeltsin Tejeda; ještě o něco dřív se s nároďákem rozloučili Cristian Gamboa a Bryan Ruiz. Jediným pamětníkem čtvrtfinálového tažení z MS 2014 tak zůstává Joel Campbell, letos už ale pouze v roli žolíka na lavičce. Zdaleka nejvýmluvnějším důkazem toho, že Kostarika to s generační obměnou myslí opravdu vážně, je ale porovnání této soupisky s nominací na rok a půl staré MS: pouze 6 fotbalistů na Copě cestovalo s nároďákem i do Kataru. Sequeira (tehdy náhradní gólman), zmiňovaní Calvo s Campbellem, Kenneth Vargas, Anthony Contreras a Brandon Aguilera.

Los Ticos tak ve velice krátkém časovém úseku v podstatě "propustili” celou starou osu týmu, změnili herní systém a vyměnili trenéra. Bylo načase, od roku 2014 totiž pozvolna ztráceli výsadní postavení mezi elitou CONCACAF; aktuálně jsou výkonnostně až za Panamou a nebezpečně se na ně dotahuje Jamajka. Ostatně i na Copu postoupili až jako poslední, po těsném triumfu v play-off nad Hondurasem. A konsenzus mezi pozorovateli, analytiky i fanoušky říká, že je to právě Kostarika, kdo na tomto turnaji představí papírově vůbec nejslabší tým ze všech.

Příslibů do budoucna je ale dost: teprve devatenáctiletý stoper Jeyland Mitchell už teď patří do základní sestavy a předvedl skvělý výkon ve zmiňované plichtě 0:0 s Uruguayí, dobře působí i defenzivní záložník Orlando Galo, a novými hvězdami by se měli stát Aguilera (stále nevybroušená, ale talentovaná desítka, která si na jaře v Nottinghamu odbyla premiérový start v PL) a dvaadvacetiletý forvard Manfred Ugalde ze Spartaku (pouze 173 cm vysoký driblér s dobrým pohybem po hřišti a jedovatou střelou). Pozornost vzbuzují i dva mladíci na křídlech: Álvaro Zamora (Aris) a Josimar Alcócer (Westerlo).

Jestli se Alfarovi skutečně podaří vybudovat kompaktní tým pro následující cyklus, to nejspíš ukážou až další měsíce; Los Ticos ještě pořád působí hodně nevyzrálým, "syrovým” dojmem, zvláště v tvrdé konkurenci skupiny s favoritem z Brazílie, rozjetou Kolumbií a mnohem zkušenějšími cyniky z Paraguaye. V jejich neprospěch hraje i pořadí zápasů: nejprve jdou na Brazilce a Kolumbijce, takže je dost možné, že v papírově nejschůdnějším duelu s Paraguayí už nebudou mít o co hrát. Na druhou stranu se od nich vlastně nic moc nečeká. Můžou jenom překvapit.